Kohout ve dvoře a kohout na střeše

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kohout ve dvoře a kohout na střeše
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Gaardhanen og Veirhanen
Zdroj: Nové báchorky od J. Kr. Andersena. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1879. s. 30–33.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Jiří Stankovský
Licence překlad: PD old 70

Byli jednou dva kohouti, jeden na smetišti a druhý na střeše, oba nadutí. Který však byl nadutější?

Slepičí dvůr oddělen byl prkeným plotem od jiného dvora, na němž leželo hnojiště a kdež rostla veliká okurka, která se domýšlela, že je vzácnou květinou ze skleníku.

„K tomu jsme určeny svým rodem,“ pravila sama k sobě. „Ne každý může se naroditi okurkou; vždyť musejí býti také jiní, živoucí tvorové. Slepice, kachny a celá posádka sousedního dvora jsou také tvorové. Ajhle tam na prkeném plotu pana nádvorního kohouta; ten je jistě něčím zcela jiným než kohout větrník, který sedí tak vysoko, že nemůže ani vrzati, neřkuli kokrhati. Nemá ani kvočen ani kuřátek, myslí jenom na sebe a vypocuje měděný rez. Aj, toť je nádvorní kohout zcela jiný chlapík! Ta jeho chůze — učiněný tanec. A jeho kokrhání — učiněná hudba! Kdekoli se objeví, poznají všude, co je pravý zpěvák. Kdyby sem přišel, kdyby mne s lupením i se stonkem snědl, kdybych sklouzla do jeho volátka, ó jak blažená byla by to smrt!“ zvolala okurka.

V noci rozzuřila se strašlivá bouřka; kvočny, kuřátka ba i kohout zalezli do kurníku. Plot mezi oběma dvory zřítil se s velikým hřmotem, tašky padaly se střech. Kohout větrník i za bouře seděl pevně, ani sebou nehýbaje — nemohl; ač mlád, nově ulit, byl příliš usedlý a rozumu plný. Již od svého narození choval se vážně a rozumně, nepodobaje se nijak těkajícímu ptactvu v oblacích: vlašťovkám, skřivanům atd. Pohrdal těmi „cvrčky“, těmi nepatrnými a prostými. Holubi jsou sice velcí, čistí a lesklí jako perleť, vypadají částečně jako kohout větrník, ale jsou tlustí a hloupí, všecky jejich myšlénky čelí jen k tomu, aby si nacpali žaludek, a v obcování jsou nanejvýš nudní, tvrdil kohout. Tažní ptáci neopomíjeli zavítati k němu návštěvou, vypravovati mu o cizích zemích, o vzdušných karavanách, i všelijaké hrozné události o dravém ptactvu. Poprvé bylo to ovšem nové a tedy zábavné, ale později spozoroval kohout větrník, že opakujou staré věci a ty ho nudily. Nikdo mu nevyhověl, nedovedl s ním obcovati, každý mu byl nudným a protivným. „Svět nestojí za nic,“ pravil. „Žvastání, všude jen samé žvastání!“

Kohout větrník byl přesycený a otupělý. Kdyby to byla věděla okurka na dvoře, snad by ji byl tím více zajímal; ale jí tanul na mysli jen kohout nádvorní, a ten byl právě u ní. Bouřka se přehnala, jen hrom duněl z dálky; ale plot zůstal překocen.

„Co říkáte tomu zvláštnímu kokrhání?“ ptal se kohout svých slepic a kuřátek; mínil tím hromobití. „Je v tom cosi surového, ani trochu jemnosti.“

Slepice i kuřata běžely na hnojiště, kohout kráčel za nimi krokem rytířským.

„Zahradní rostlino!“ pravil k okurce. Oslovení to pokládala ona za důkaz tak hlubokého a rozsáhlého vzdělání, že zcela pranic necítila, když začal do ní zobati a ji pojídati. „Ó jaká to blažená smrt!“

Přišly slepice, přišla kuřata, a kam běželo jedno, běžela i ostatní, kdákajíce a típajíce a na kohouta pohlížejíce; bylyť na něho pyšny, neboť patřil k jejich rodině.

„Kykyryký!“ zakokrhal. „Kuřata stanou se okamžitě velkými slepicemi, jakmile všemu světu prohlásím, co vím.“ A slepice kdákaly a kuřata típala po něm.

I ohlašoval velikou novinu: „Kohout může vejce snášeti! A víte-li, co v takovém vejci vězí? Bazilišek. Pohledu jeho nikdo z vás nesnese. Posud věděli to jen lidé; ale teď to víte i vy, nyní víte, co ve mně jest a jak znamenitý jsem chlapík!“

Nato zatřepetal křídloma, pozvedl pyšně hřeben a opět zakokrhal. Všem slepicím a kuřatům nabíhala sic téměř husí kůže, ale přece byly na to nesmírně pyšny, že je mezi nimi tvor tak znamenitý. Kdákaly a típaly, že to ani kohoutu na střeše ujíti nemohlo; zaslechl to, ale ani sebou nepohnul.

„Samé žvastání,“ řekl k sobě kohout větrník. „Kohout nikdy nesnáší vajec, a co mne se týče, nechci je snášeti. Kdybych chtěl, mohl bych snésti nějaké větrné vejce; ale svět toho není hoden. Všude jen samý žvast! Věru i seděti zde už mne omrzelo.“

A proto se ulomil; kohouta na dvoře však přece nezabil, ačkoli, jak slepice tvrdily, měl naň zamířeno. —

A mravné poučení? „Kokrhání a žvastání je přece lepší než otupělá přesycenost a sebevražda.“