Karla/VII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny

VII[editovat]

Třetí den ráno chodili chlapci po vesnici; přestrojovali se všelijak, škádlili kdekoho a každá stará babka, kterou napadli, musela s nimi skákat. „Hodně vysoko, hať je dlúhé konopí!“ volali, vyhoupnuvše každú do výše. — Ten se ustrojil za medvěda, ten se zabalil do hrachoviny a místo hlavy nastrčil na topůrko veliký tuřín a jiný zase běhal čtyrnožky po zemi a chytal lidi za nohy, zkrátka tropilo se, co tropilo, a čím větší hloupost, tím vítanější byla, jak to už bývá ve světě. A tak to šlo až do noci. Večer se už starší hospodyně vytratily, také Markyty nebylo v hospodě. Tu přisedla Karla k Bartovi a šeptala mu: „Kmotříčku, hudělejte mi něco k libosti.“

„I mluv jen — ty — to víš — tentononc —, že bych ti modré s nebe snesl, kdyby to možno bylo.“

„Tuto já od vás nechci. Hale půjčte mi od svého bratrovce šaty, já bych se ráda přestrojila za vojáka. Hale buďte tichý.“

„Ty jsi diblík. Udělám ti to, jen se ale světle koukej,“ řekl jí Barta a hladil kníry.

„Já se budu smít ha dovádět do půlnoci, kterak chcete, jen když mi to huděláte.“

Barta zavolal svého příbuzného na stranu, mluvil s ním, a když ten přisvědčil, ztratili se oba a Karla se také pomalu vytratila ze sednice. Žádný si toho nevšiml.

Netrvalo to dlouho, přivedl Barta do sednice vojáka a selského synka. Na selského synka se hned každý obrátil, poněvadž měl ostříhané vlasy; vojáka si hned oni nepovšimli, myslili, že to je ten Bartovic.

„Podivte se, Jirka Bartovic je našinec!“ ozývalo se po sednici a chlapci obstoupili příchozí, prohlížejíce jich od hlavy k patě.

„Na mútě kuši, totě Karla!“ zvolal Petr, plácna přestrojenému děvčeti na rameno.

„Ten to uhádl hned!“ smál se Barta. Hned obstoupli Karlu ze všech stran, každý ji otáčel, ženy i muži volajíce: „Kterak by to na ni hulil! — Lepší sluší jí chlapský kabát než sukně.“

„Nynčko mi hustupte, ja chci dělat chlapa, jak se patří,“ zvolala Karla rozhrnujíc chasu silnou paží.

„Kterak tě budem volat, když jsi chlap?“ ptali se někteří Karly. Byla v rozpacích. Ale voják za sedláka převlečený hned to rozhodl:

„Svatá Karolina a svatý Karel, tuto je stejné, říkejme jí Karel.“

„Tedy Karel,“ přisvědčila chasa.

Karel tedy, jakž zatím Karlu budem jmenovati, vzal se stolu plnou sklenici, přistoupil k Haně, obejmul jí kolem pasu, dal jí připít, pak zdvihna sklenici nad hlavu předstoupil před dudáka a začal zpívat zvučným hlasem:

Nastokrát děkuju mej zlatej mamičce, že je mne chovala v strakatej peřince.

Chovala, chovala, nevěděla komu; když mne vychovala, vzali mne na vojnu.

Chlapci opakovali poslední slohu po Karlovi, dudy padly jim do noty, Karel vyprázdniv sklenici na dno přivinul Hanu úžeji k boku a začali se v kolečku točit jako vřetena.

„Co tomu říkáš, Milotová — tentononc —,“ smál se Barta; ,.kdyby ten chlapec nebyl děvče, já bych řekl, že je to chlapec — mordiónský chlapec!"

„Tak, tak, Barto, kdyby nebula tetka strýc, bula by tetka, ha kdyby neměl Barta hlavu pod víchem, netahal by se za nos,“ smála se rychtářka, když si Barta nemohl najít kníry. Chtěl jí cosi říci, ale vtom přišel Karel vzít svoji hospodyni k tanci a Milotová musela jít, vždyť to byla maškara.

„No a nynčko jsi huž všecky provedla, pot, zatančíme si spolu,“ řekl Petr chytna ji za šos.

„Chlap s chlapem tancovat, totě tak, jak by jedl chléb s chlebem,“ smál se Karel.

„I jdidiž, vždyť nejsi chlap, třebas ti rostlo na bradě chmýří,“ škádlil Petr.

„Petře, pas se, hať se neskřížkujem. Nejsem Karla,“ a nakloniv se k Petrovu uchu, šeptal mu: „Poslechni mne ha hleď si Jakšoic Báry, to je děvče jak dobrá hodina ha má tě ráda, já to vím.“

Než jí mohl Petr odpovědět, držela už zase Hanu vpolo a tancovala. Hana byla, co se Karla přestrojila, jako zmámená. Věděla přece dobře, že je to Karla, ale když ji obejmula, když jí přišeptávala: „Má zlatá Hano, má drahá!“, bylo jí tak divně okolo srdce, že ani nevěděla, kde je a co se to s ní děje, a brzy bledla, brzy se rděla jako kalina.

„Já nevím, co jsi vzala ten šat na sebe, kterak by mně hučaroval. Svět jde se mnú kolem! To nás huhranuli,“ stýskala si Hana, když od tance odpočívala.

„Hutři si bílú šatkú,“ radil jí Karel. Děvče poslechlo — ale což to bylo všecko platno? Když se na ni Karel upřímně podíval, když jí ruku stiskl, bylo jako dříve.

Bylo k půlnoci, když se chasa sbírala dym. Hospodáři i hospodyně byli už doma. Chlapci vyprovázeli se zpěvem a muzikou děvčata až k stavení. Hana a Karla měly přednost přede všemi, ony nejvíc na voračky platily a mimo to byla Hana rychtářovic.

„Slovo s to, Karle!“ volal za Karlem voják, když vcházel s Hanou do statku.

„Dostojím,“ odpověděl Karel. — Petr nešel ještě domů; mrzel se na Karlu a chtě jí udělat vzdory šel s Bárou.

„Hano!“ začal Karel, když byl s Hanou do komory vešel a vedle ní na truhlu se byl posadil. „Hano, pověz mi hupřímně, jestli se ti takto líbím a jestli bys mne chtěla, kdybych bula opravdu chlapcem?“

„Žádného jiného; takto se mi líbíš zrovna dost,“ odpověděla Hana a ovinula ruku okolo šíje své družky, jak to dělávala. „Kdybys bula chlapec, já bych si žádného nevzala do smrti,“ šeptala, položíc umdlenou hlavu na její rameno.

„Slib mi to před bohem rukú dáním,“ řekl Karel hlasem opravdovým. Hana ani nevěděla, co dělá, měla vše za žert, a přece jí do žertu nebylo. Avšak hlas Karla srdce jí prorážel; ruku mu podajíc řekla: „Slibuju!“

„Hale slib dodrž, hať je jakkoli!“ řekl Karel, a přivinuv Hanu pevně v náruč, líbal ji v líce, oči, nejsladších jmen jí dal a děvče splácelo vroucí jeho polibky stejnou vroucností.

„Ha nynčko jdi spat. Pánbůh tě opatruj. Pamatuj, co jsi mně slíbila!“ S těmi slovy ji po dlouhé, dlouhé chvíli pustil z náručí a odběhl z komory do chalupy.

Ale netrvalo to dlouho, vyšel zase z chalupy ven. Ještě jednou vkradl se tiše k Haninu okénku, položil hlavu na chladnou zeď a hořce si zaplakal. Pak se požehnal křížem, ohlídl se ještě jednou po statku kolem dokola — a tiše vyšel ze vrat.