Karla/V

Karla Božena Němcová
IV	V	VI

V

Bylo po žatvě, bylo i po sklidu ovsů i otav. Děvčata měla plátno vybílené, peří sedrané, nastaly dlouhé mlhavé večery, svatý Martin přijel na bílém koni — nastaly „přásky“. Hospodyně chystala sobě a děvkám služným konopí k přádlu, mužům na letní oblek, na provazy a plachty. Baby dělaly kracky z kúdele na plátno dvanáctikopové, děvčata ale nadívala kužele lnem hebkým na tenúnké podvazky, jež sama obyčejně i tkala.

Barta měl na přeslice dobrý odbyt. Každý chlapec, který chtěl děvčeti podat přeslici — což platilo za veřejné vyznání lásky — koupil ji u něho, neboť je uměl Barta velmi pěkně vykládat a chlapci hleděli dle možnosti poslat děvčatům svým co možná pěkné přeslice.

První týden přástek měl se odbývat u rychtářů. První předvečer snesla Karla s ponebí v chalupě přeslici ze slívového dřeva, na níž byly z cínu vyložená kvítečka, ptáčkové, srdéčka, i všelijaké proplítání. Na kužel té přeslice natočila Karla bělounkého lnu a červenou haraskou jej slušně ovinula. Konec harasky připjala jehlicí, na níž byla při vrchu růže ze skleněných granátů s dvěma listy ze žlutého plechu. Do kužele vpíchla vřetánko, na špici vřetánka nabodla červené jablko. Vyhlíželo to velmi pěkně.

Právě si to Karla prohlížela, když vešla Markyta do dveří.

„Čí je to přeslice?“ ptala se Karly.

„Což ji neznáte, mámo? Je to ta, co jsem přes léto hudělala.“

„Při níž jsi spány pálila a oči si kazila, viď? Ale nač jsi ji pro sebe tak nakrášlila, vždyť ani žádná sedlákova dceř takovou mít nebude, a tys služka; tuto nedělej, řekli by, že se chceš honosit,“ pravila matka.

„Vždyť já ji teky pro sebe nekrášlím. Dám ji Haně!“

„Pošetilá, vždyť se to ani nesluší; chlapci se vám vysmějou; přenech jim to,“ domlouvala matka.

„Mně se zajisté žádný nevysměje, já bych mu pohádala. Hana žádného hocha ráda nemá posud, proč by ji nevzala? A když ona ji vezme, co je komu do toho.“

„Selka má už pro ni ženicha za lubem, Tomše Kosinovic, co je na výměnu v Němcích. V létě se vrátí. Ale nikdo o tom neví, nech si to za ňadry, ani Hana to nemá vědět,“ řekla Markyta.

Karla stála chvíli beze slova. „Dám ji přece. Nevezme-li ji, hodím ji do pece!“ zvolala, prudce berouc přeslici do ruky.

„Matičko klatovská! Tyť jsi čím dále tím divokejší, kteraky to s tebou bude!“ vzdychla si Markyta. Karla běžela s přeslici přes dvorek do statku. Hana byla právě sama v sednici, chystala stoličky pro přástevnice.

„Jéminku! Totě krásná přeslice, kdo ti ji poslal?“ ptala se Karly a začala s velikou libostí přeslici prohlížet.

„Já nechci od nikoho přeslici; tuta je tvá!“

„Od koho?“ tázala se zpytavě Hana a ruka její odtáhla se od přeslice.

„Jen si ji vezmi, je ode mne. Vím, že žádného z chlapců nemáš, hudělala jsem ti tedy já sama přeslici. Len, co je tuto na kuželi, je z toho, co jsme spolu zasily, plely i trhaly.“

„Och bože, jakú radost jsi mi způsobila!“ zvolala Hana a oči jí radostí zářily. „Takovú přeslici žádná mít nebude. — Hale Karla, co řeknu, haž se budú ptát, od koho je?“

„Nic ty neříkej, nech je hádat. On tuto nikdo neuhádne, ha my budeme mít z toho smích,“ řekla jí Karla.

„Hale mámě to musím povědít?“

„Kterak chceš!“

„Vy děláte dílo, to není možná,“ lála jim Milotová, ale na prosbu Haninu slíbila, že nepoví, od koho je přeslice, až po přástvách.

Děvčata přihrnula se do prásky. Některá měla zbrusu novou přeslici, některá loňskou. Každá svou se chlubila. Když Hana svoji ukázala, bylo divení a prohlížení až dost. „Od koho, od koho?“ ozývaly se otázky ze všech stran, ale Karla řekla: „Tuto se nesmí povědít.“ — „Však my to huvidíme,“ povídala děvčata myslíce, až chlapci přijdou.

V železná ramena u stropu zavěšená zastrčily se hořící spány, děvčata posedala do kola na stolice a „lajce“, udělala kříž a s Kristem Pánem pustila se do přádla a zpěvu.

Zanedlouho došli chlapci. „Nynčko se hukáže, kdo je s kým!“ myslila děvčata.

Každý z chlapců, který tam měl své vyvolené děvče, sedl buď vedle, buď za ní. Kteří žádných milých neměli, zůstali stát uprostřed, utírali spány, pletli se mezi vřetánky, povídali pohádky a některý pomáhal hospodáři drát spány.

K Haně přisedla Karla a s druhé strany Petr. To bylo děvčatům i chlapcům divno, neboť myslili najisto, že se dovědí, jestli Hana kterého už volila. Ptali se Petra, ten nevěděl; dívky ptaly se Karly, ta dělala tajnou a žádný se nedoptal jistoty.

A přes celé přásky seděla Karla u Hany jako na hlídání, takže ani žádný z chlapců vedle ní se posadit nechtěl ze strachu před Karlou, která jim vždy nějaký kousek vyvedla, že byli před děvčaty v haně.

Přišly vánoční svátky, bylo konec přástev. Prostřední svátek začaly radovánky dívčí koledou.

Milotová upekla dívkám velmi dobré hnětanky, jen se rozsýpaly. „No, komu je dáme?“ ptala se děvčata jedna druhé, když jim selka po jedné dala pro chlapce.

„Tak to huděláme,“ rozhodla Karla, „tvú sníme spolu ha svoji dám Petrovi.“

Hana byla vždy se vším spokojena, co Karla chtěla.

Když bylo odpoledne, sešla se všecka dospělá mládež na návsi a ve spolku šla zpívajíc do Medákova.

Děvčata měla soukenné kabátky, přes hlavu živé šátky. Den byl krásný, ale mrzlo, až pod nohou chrupalo, sněhu leželo vysoko a vesnice po návrších rozložené zdály se být v něm jako zaváté. Chlapci dováděli po sněhu, sklouzali se, dva vzali s sebou sáňky, po kterých děvčata s vrchů dolů sváželi. Hana vedla se s Karlou.

„Kterak je to v zimě smutné!“ povídala Hana a oko její bloudilo po krajině sněhem pokryté a po tmavozelených lesích, „hani travičky není vidět, hani ptáčka slyšet„ hani ten les nezašumí.“

„Všecko to spí,“ řekla Karla a zatřásla jedlí u cesty stojící, jejíž větve se pod tíží ležícího na nich sněhu prohýbaly.

„Proto mi to hani nepřijde, když jdu v zimě přes pole, habych si zazpívala. Hale v létě, když je všady zeleno, v poli ha v lese veselo, tu musím volky nevolky zpívat,“ povídala Hana.

„To je snad v létě každému veselo, mně též. Hale musí to být krásné tam, co je po celý rok teplo ha léto, víš, kterak nám včera Barta povídal o té vlaské zemi.“

„Já bych tam přece nechtěla být, co by mne i žemlemi krmili a do zlata odívali,“ myslila Hana.

„Já bych zase ráda kus světa viděla!“ řekla Karla.

„Vystup hyn na Panny Marie prsa ha huvidíš kraj světa!“

„Ba ne, holečku. Barta mi jednú povídal, že je svět hrozně daleký a široký, stokrát tak dlúhá cesta co do Klatov ha vždy je svět ha jsú moře ha není konce tomu.“

„Vidíš, kam bys se podíla. Nikdo by tě neznal, hani by ti neřekl, ‚pozdrav pánbůh!‘ Hani si tuto nemysli. Hu nás je přece jen nejkrásněji; já bych nešla hani hyn do Pažežnice,“ pravila Hana, hodíc hlavou k vesnici as tři čtvrti hodiny vzdálené.

„Ha což kdyby pro tě přišel chlapec z Pažežnice?“

„Nešla bych za něho, i kdyby klekl,“ stála Hana na svém.

„Karla! Hana!“ voláno na děvčata od chasy, která byla jíž napřed. „Chvátejte! Snad vás nebolí nohy?“ Děvčata pustila se do běhu za ostatními.

V Medákově šlo se zrovna do hospody. Tam dala děvčata každá svému zvolenci hnětanku, on pak jí koupil jablek a páleného — navzájem ji tím častuje.

Zase se dívali všickni, komu dá Karla a Hana hnětanku, a zase se divili, vidouce, že Petr dostal od Karly a Hana že se dělí s Karlou a od ní že přijímá jablka. — To tedy věděli už jistě, že Hana žádného mít nechce aneb chtít nesmí.

Šíralo se již, když se vracela chasa domů. Chlapci nebyli již svoji — řádili, křížkovali se, házeli po sobě sněhovými hrudami, zkrátka tropili, až nebylo možná.

Děvčata shluknutá v jednu hromadu jako stádo ovec utíkala napřed; nechala chlapce chlapci a dala se pod ochranu Karly, která jako pastýř v čele kráčela o hlavu vyšší než všechny ostatní.

Byly také rozjařené; zpívaly vesele, točíce šatkami nad hlavou, ale žádná nebyla rozpustilá jako chlapci. Proto jich vymýtily, a který chtěl mezi ně, toho Karla spořádala.

Přišedše domů, musel každý a každá po svém úkonu. Také děvčata měla ještě mnoho práce, než mohla na lože. — Hana šla do své komůrky, Karla do chalupy jako obyčejně, neboť ona vždy s Markytou spala.

„Dobrú noc, Hano! Nech ti dá pánbůh pěkný sen!“ volala Karla do okénka Haně, mimochodem se u něho zastavíc.

Hana otevřela honem okénko a pobízela k sobě Karlu: „Pot ke mně ešče trocha na dýchánky, nechce se mi spát.“

„Ne, Hana, nech mne tu vně. — Mysli, že ti přišel chlapec na volání.“

„Tys bláznová!“ zasmálo se děvče; pak opřelo rámě na okno, hlavu o dlaň a chvíli dívalo se v zamyšlení k nebi, kde bylo hvězd, jak by nasil. „Všimla sis, Karlo, dnes Manky ha Tomše?“ ptala se družky, která s ní oka nespustila.

„Jak nevšimnút si jich? Oba sú pěkní, jeden dobrejší než druhý, ti budú spolu žít jak sto květů,“ odpověděla Karla.

„Tuto, Karla, si myslím, musí být největší radost na světě, když má jeden druhého tak rád, vet?“ šeptala Hana.

„Říká se: kde hupřímná láska, handělů na sta,“ pravila jí na to Karla.

„Och Karla, já se bojím, když vzpomenu, jestli mne dají naši někomu, koho nebudu mít ráda!“ vzdychla Hana.

„Vždyť bys nemusela si ho brát?“

„Kterak nebrat, když musíš rodičů poslechnúť. — Já bych hale humříla!“ pravilo dobré děvče a z modráčkových očí uronily se dvě světlé slze a zatřpytily se na zeleném mechu, který v okně byl, jako dvě rosné krůpěje.

„Nic ty neplač, Hana,“ řekla prudce Karla a položila čelo na její rámě, „tuto se nesmí stát! Nežli bych dopustila, haby si tě vzíl, koho ty ráda nemáš, raději ho zabiju. Nech mně vezmú život, jen když tebe nebude nikdo trápit!“

„Och, to já vím, že ty mne máš ráda!“ řekla vroucně Hana, pohladíc Karlu po černých vlasech.

„Jdi huž spat, Hana, dobrú noc!“ vytrhla se najednou Karla a Hana, zvyklá na prudkost Karly, dala tiše dobrou noc a okénko zavřela.