Karla/I

Karla Božena Němcová
	I	II

I

Bylo krásné jarní jaro. Od Lesního Mnichova k českým hranicím blížila se tlupa vojáků. Za nimi jely vozy s věcmi. Na předním voze seděl důstojník se svou paní.

Vedle vozu kráčela žena, nesouc na hřbetě malé děvče. Postava ženy té byla vysoká, kostnatá, tvář hrubých tahů, ale příjemná, ačkoliv černé oči a dlouhé černé obrví kol sivého oka na první pohled trochu pošmournou ji činily. Byla ustrojena v selský šat, jaký se nosí v okolí domažlickém. Měla černou, zkarbatěnou sukni s červenou lemovkou a velmi kratičkým živůtkem, modrou zástěru, vyšívanou šněrovačku, přes prsa červenou podušku, košili s širokým okružím kolem hrdla a s dlouhými rukávci; na hlavě červený šátek na pokos vázaný, červené punčochy, střevíce na špalíčkách s podkůvkami, napřed s mašlí.

Silnice vedla příkře do vrchu a s obou stran táhly se tmavé lesy, ponejvíce jehličiny. Žena nepokojně, s nedočkavostí hleděla před sebe, některou chvíli pak začala kráčeti rychle kupředu, jako by nohy okřídlené měla.

„Ale, Markytko, vyť se všecka unavíte, dejte mi alespoň to děvče na vůz,“ ozvala se paní na voze sedící.

„Jako by se stalo, vzácná paní kmotřinko,“ odpověděla žena, „vždyť je to děvče lehké jako chmýřko, necítím ji na hřebetě.“

Paní ji více nenutila, a Markyta popošoupnuvši břemínko svoje výše, pospíchala za vojáky, kteří též, ač do vrchu bylo, rychle kupředu kráčeli.

Když vrchu dostupovali, stával se les světlejší; pojednou byli z lesa ven a před nimi rozprostíral se přerozkošný výhled do českého kraje.

U východu z lesa byla paseka, na níž ještě sem tam jedle nebo smrk vyrůstaly, pod pasekou po vrchu dolů zelenala se pole, uprostřed nich pak stála vesnice, jejíž roztroušená stavení ohražená byla ovocnými sady.

Nejprvnější na pasece byla žena s děckem. „Doma jsme, chvála bohu!“ zvolala, klesnouc na kolena.

„Doma jsme! — Zlaté Čechy! — Už je šlaka zle!“ tak a jinak znělo to ze všech stran. Vojáci házeli čapkami do povětří, smáli se, výskali a mnohý stál v němém pohnutí. Každý dle své povahy radost najevo dával.

„Krásný je to kraj!“ zvolal i důstojník, když byl se svou paní na paseku vešel.

„S dovolením — tentononc —, pane nadporučíku,“ ozval se starý voják, hladě si dlouhé kníry, „tak krásný, že se nemůže člověk na něj ani dost vynadívat. Ale když se musí loučit, to přichází krušno. Já to zkusil — tentononc — před třinácti lety. Tenkráte, kdybych se nebyl styděl, byl bych si opravdu zaplakal, a přece jsem mnohou hrudu svalil. — Však nám tenkráte jeden mladý rekruta na cestě zemřel. Pochovali jsme ho — tentononc — v Rechci.“

„Nějaký mazánek matiččin!“ usmál se důstojník.

„S dovolením —, pane nadporučíku, byl to statný hoch. Ale bývá to u nás, že nám těžko loučit se s domovem, a dokonce, je-li to — tentononc — do ciziny. Stesk padne na srdce a není rady ani pomoci, domácí nemoc člověka zchvátí.“

„I jděte mi s vaší domácí nemocí,“ zasmál se důstojník.

„S dovolením — tentononc —, pane nadporučíku, ať si to jmenujou doktoři tak nebo tak, je to přece jen domácí nemoc,“ řekl voják, otáčeje kníry okolo prstu, což dělával jen tenkráte, když ho něco dopálilo, jinak si je vždy jen hladíval.

Když vojáci na paseku vyběhli, nechali hospodáři na polích pracující díla a dívali se na vrch. Děti, hrající si na pasece a na záspích, běžely úprkem matkám povídat, že je u lesa dav lidu. — Za chvíli vybíhaly ze stavení hospodyně, nesouce na ramenou, aby darmo nestály, menší děcka. — Staré babičky klapkaly za nimi, majíce pod paždí i vřetánko i kužel. I hospodáři mladí, staří vycházeli tu ze stodol, tu ze zahrad, kde právě kdo pracoval.

„To sú naši vojáci, jdú z Němec!“ řekl jeden z nich, když byl dlouhé černé vlasy s čela odhrnul a zpod dlaně na vrch se podíval.

„Pote hor,“ pobídli ostatní.

Šli. Jeden pak z hospodářů zavolal na ženu: „Selka, vezmi s sebú chléb, sůl a mléka, snad jim přijde k chuti!“ — Selka obrátila se na špalíčku, zavolala do dvora: „Dorla! Hanče!“, a když dvě děvčata jako laně ze zahrady přiběhla, zmizela s nimi v srubu. Ostatní hospodyně všimly si též sedlákovy řeči, a která doma čeho měla, obrátila se nazpět do stavení.

Hospodářové kráčeli k vrchu jen tak pozvolna, co noha nohu mine, aby se nezdálo, že je zvědavost příliš trápí. Ženy zůstávaly pozadu, ale přece kroček za kročkem přicházely výše.

„Dymů, páni vojáci, dymů?“ začal jeden z sedláků, když byli vrchu došli a vojáky jménem božím pozdravili.

„Domů, sedláku, domů jdeme,“ ozvali se vojáci.

„Nu tak, tak. Všude je dobře, doma nejlíp,“ řekl sedlák a zase se odmlčel.

„Jak se jmenuje vaše vesnice?“ zeptal se důstojník.

„Chodovo, vzácný pane oficír,“ odpověděl ochotně starý blíže stojící sedlák, pozvedna zdvořile červenou, kůží obšitou čepici.

„A ta dolení, s tím zámkem?“

„Je Trhanovo, vzácný pane. Dále je Hújezdo a hyn tam sú Domažlice,“ začal starý sedlák vykládat, ukazuje přitom dřevěnou dýmkou, z které byl kouřil, sem a tam. „Vpravo od Domažlic vidíte na vrchu kostel; to je vrch sv. Vavřince, my tam hale říkáme na Veselé hoře. Pod Veselú horú je les Rmút, za Rmútem vesnice Stráž, za Stráží vrch Salka, za Salkú vesnice Pažežnice, tak to jde vrch za vrchem, vesnice za vesnicí.“

„Ze Stráže jsem já a tuhle kmotra Markyta,“ vpadl mu do řeči vousáč, hladě si kníry.

„Nu, co škodí,“ kývnul hlavou starý.

Jiný hospodář se ale hned ptal: „Kterés ty rodiny syn?“

„Bartovic,“ odpověděl voják; vztyčiv pak hrdě týl, obrátil se k důstojníku řka: „S dovolením — tentononc —, pane nadporučíku, za starodávna užívali naši předkové, Chodové, aneb jak jim také přezdívali Psohlavci, velkých práv. Měli svůj prapor, svého hejtmana a byli všickni svobodníci. Tam, co je naše vesnice, byla hlavní stráž, a proto se podnes u nás říká na Stráži.“

„Tak to bulo, tak,“ přisvědčil starý sedlák a vzdychl si.

„A stranou Domažlic na vrchu ten zbořený hrad, jak ten jmenujete?“ ptal se dále důstojník.

„Rýzmberk; povídají lidé, že leží pod tím zbořeným zámkem poklad, hale tuto pravda nebude, kterak by ho tam páni ležet nechali, kdyby tuto pravda bulo? Pod Rýzmberkem sú Kúty, tam chodíme na húřad. Hyn tam ty vrchy, co se táhnú od Kdyně k bavorským hranicím, jmenujú se Vysoká hora, Dobrá hora — na té roste prý jeden den v roce zlatá metlice, hale kterak ji trhat, když se neví, který den vyrůstá?“

„Tuto bude bájka; když jsem v Hluboké sloužil, pásal jsem den jak den na Dobré hoře, ale zlatou metlici jsem neviděl,“ vskočil starému do řeči vousáč.

„Snad roste jen v noci,“ ozvala se Markyta, „jako vykvétá kapradí v pravou půlnoc o sv. Janu Křtiteli. Kdyby prý čistá panna prostřela pod kříček bílou šatku, květ by jí naň padl z ryzího zlata.“

„A proč se již některá o to nepokusila?“ usmál se důstojník.

„Och, vzácný pane kmotřínku, toť by se muselo zlata k smrti zachtít, aby se která v tu hodinu odvážila. Noc má své právo!“ odpověděla Markyta.

„To je tak,“ přisvědčil starý sedlák.

„A jak jmenujete ostatní vrchy?“ ptal se ho dále důstojník.

„Přál jsem, že Dobrá hora, Vysoká, nu pak je Hvězdinec, Stříbrná, pod Stříbrnú je Stříbrný důl — kopali tam prý kdysi stříbro — a hyn ty dva vrchy u samých oblak sú Panny Marie prsa.“

„Toť je Oser a Arborec,“ vpadl mu do řeči důstojník.

„Nu, hu vás je zovú tak, hu nás jinak,“ pohodil hlavou Chodovák, a máchnuv rukou, v níž dýmku držel, na levý bok, pokračoval dále: „Hyn tam na rovině vidíte, vzácný pane oficír, o samotě stát černý vrch ha na něm hrad. To je Přimda. Býval tam prý před časy jeden český kníže hu vězení držán za to, že nechtěl v zemi žádných pánův trpět. Dej mu pánbůh věčnú slávu, hale což je to všecko platno, tuto být nemúž. — Rovně vpřed když se díváte, máte-li dobré oko, haž do Plzně vidíte. — Tuten náš vrch, co stojíme, je Čerchov ha ty lesy jmenujeme černé lesy.“

Mezitím co byl stařík důstojníku vykládal, přinášely selky s děvčaty svými chléb, mléko, pomazánky, med i koláče, co kde která v domácnosti měla.

„Pojezte, čeho pánbůh nadělil,“ pobízely hospodyně, kladouce jídla pod jedle do trávy. Panu důstojníku a jeho paní přinesly majolikové talíře, lžíce koštěné i džbánečky na mléko. Ostatní ale nabírali si sběračkami z plných vrhlic. Chutnalo všem a selky měly radost vidouce, jak toho ubývá.

Hospodyně posadily se nedaleko Markyty do trávy, děvčata ale sběhla s vrchu dolů a jako by šla do stavení; ale kdo se pozorně díval dolů do zahrad, viděl tu i tam mezi zelenem černovlasou hlavičku otočenou bílým vínkem a vrkoče propletené červenými fábory.

„Osobo, měla bych tě znát?“ pravila jedna z hospodyň Markytě, když se byla chvíli na ni bedlivě dívala. „Nebulas to ty — před pěti lety —, co tě odnesli tu s toho vrchu do našeho stavení zomdlenú, když vojáci odešli do Němec, tvůj muž s nimi?“

„Byla jsem to já, byla. Pánbůh vám zaplať starost vaši. Ale tys mi vyšla z podoby, selka. Nebyla bych tě poznala. Jsi chorá?“ pravila Markyta.

„Zlý vítr mne ofoukl, od té chvíle mám trolení v húdech; od toho chudnu. Musím se poradit s hújezskou babkú, ona je toho mocna. Dá pánbůh, že mi pomůže. — Ha který z těch chlapů je tvůj muž?“

„Nemám už muže, umřel mi v Němcích, chudinec!“ smutně odpověděla Markyta.

„Nu, potěš tě pánbůh. To dívčí je tvoje?“

„Je.“

„Kam hodláš?“

„Domů do Stráže. Znají mne, já je, bude mi tam nejlíp.“

„Toť je rozum,“ přisvědčila selka.

Když si byli i vojáci s hospodáři pomluvili a hostinnosti zadost učinili, kázal důstojník k pochodu. Rukou potřepáním děkovali se vojáci. „Dej vám pánbůh zdraví!“ znělo z jedné, „Sprovoď pánbůh!“ znělo z druhé strany.

Zpívajíce stupali vojáci dolů ku Klenči. V Domažlicích byl den odpočinku. Tam se rozloučila Markyta s kmotřinkou i s vojáky. Ona plakala a jim oči zvlhly. Vždyť žila s nimi skoro pět let v cizině! — Paní kmotřinka vtiskla jí do ruky dva křížové tolary, malému děvčeti na šaty, a dala jí lístek, na němž jméno její i číslo domu napsáno bylo. „Schovejte si, Markytko, tu cedulku, a když nechcete se mnou jet, tedy mne alespoň v Praze navštivte a vezměte Karlu s sebou,“ doložila vlídná paní.

„A kdybyste kdy čeho potřebna byla, nebo Karla, jen se na nás obraťte,“ přikazoval důstojník, neboť měl i on poctivou Markytu rád, a kdyby tomu byla přivolila, chtěl si vzít karasaté její děvče za vlastní.

„Já se s tebou loučit nebudu. Pozdravuj — tentononc — doma a řekni, že přijdu co nejdřív,“ pravil plačící Markytě starý vousáč, hladě si kníry dle svého oblíbeného zvyku.

Byl právě v městě trh; Markyta našla záhy hospodáře, s kterým se domů svezla.