Křest svatého Vladimíra/Zpěv VI.

Křest svatého Vladimíra Karel Havlíček Borovský
Zpěv V.	Zpěv VI. — Audience	Zpěv VII.

Seděl Vladimír na trůnu
ve své rezidencí,
dával podle obyčeje
velkou audiencí.

Houf ministrů, tajných radů,
dvorních kavalírů,
stáli „Richt euch!“ okolo něj
jak hrušky v špalíru.

Před nimi s ohnutým hřbetem,
s poníženou tváří
klečeli v slušném respektu
páni sekretáři.

Pero v ruce, na knoflíku
ingoust ve flaštičce
a na zádech přivázaný
pytel na petice.

A vzadu si žandarmové,
cárští výplatníci,
přistrojili pro příhodu
dubovou lavici.

A na rovině před trůnem
skroušeně a tiše
petenti, věrní poddaní,
leželi na břiše.

Tenkrát byla audience
nad obyčej hlučná,
neb se z celé ruské říše
sešla církev tučná.

Totiž popi, diakoni,
kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,
hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
kluci ministranti. —

Sotva dal tambor znamení,
tak jak se to sluší,
že cár ráčil otevříti
Své Vysoké uši:

všichni boží služebníci
spustili moldánky,
vzdychali a naříkali
jak staré cikánky.

Totiž popi, diakoni,
kantoři, zvoníci,
biskupi, svíčkové báby,
také kostelníci;

s nimi ostatní drabanti,
hrobaři, kalkanti,
zpěváci a muzikanti,
kluci ministranti.

„Co vám chybí?“ táže se cár
pod svým baldachýnem,
oni všichni jedním hrdlem:
„Hynem, pane, hynem!“

Celé popstvo předstoupilo
k cáru s deputací,
jeden držel ve jménu všech
takovou orací:

„Veliký jest Vladimír cár!
svatá vůle jeho;
když’s nám zabil pána boha,
opatř nám jiného!

Nám je pánbůh jako pánbůh,
jenom když je ňáký,
abychom s ním udrželi
v respektu sedláky.

U těch bude všechna kázeň
brzy dým a pára,
nebudou se mít u koho
modliti za cára.

Někdo musí nad sedláky
rachotiti hromem:
bez boha neobstojíme,
jen jiného honem!“

Toť se ví, že způsobila
ta argumentace
v Jeho cárském Veličenstvu
velké alterace.

Mělť jak všichni potentáti
srdce měkké tuze,
nebyl by mohl, chudinka,
zabít ani kuře:

„Milostivé vám, mí věrní!
dávám propuštění:
vaši žádost hodlám vzíti
v zralé uvážení!“