Křesadlo (překlad Kober)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Křesadlo
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Fyrtøiet
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 196–204.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70
Související: Křesadlo – Peškův/Mikuláše Boleslavského překlad

Ejhle! jedna, dvě! jedna, dvě! vykračoval si jedenkráte voják po silnici rychlým krokem; na zádech měl torbu a po boku šavli; byl na vojně a nyní přicházel na dovolenou.

Tu potkal starou čarodějnici právě na silnici, byla velmi škaredá, dolení pysk visel jí zrovna až k prsům. Pravilať: „Dobrý večer, vojáčku! Ty máš velkou torbu a hezkou šavli, jsi vskutku pravý voják! Nyní dostaneš tolik peněz, kolik si jich přeješ!“

„Děkuju ti, stará čarodějnice!“ pravil voják. „Vidíš zde ten velký strom?“ pravila, ukazujíc na strom, po straně stojící. „Jest uvnitř zcela dutý: Musíš lézti až na vrchol, tam spatříš díru, skrze kterou se můžeš dolů spustiti a dostaneš se hluboko do stromu. Uvážu ti okolo těla provaz, abych tě opět vytáhla, když mne zavoláš.“

„Co mám tam dole ve stromě dělati?“ tázal se voják.

„Peníze přineseš,“ odpověděla čarodějnice. „Slyš, když se dostaneš na dno stromu, octneš se ve velké síni; tam jest velmi jasno, hoříť tam více než sto svítilen. — Tam spatříš troje dvéře, které můžeš otevříti, ješto v nich klíč trčí. Jdeš-li do prvé komory, uvidíš v prostředku na podlaze velkou bednu, na níž sedí pes; máť dvé tak velkých očí, jako jsou koflíky na čaj, avšak o to se nestarej! Dám ti svou modře proužkovanou zástěru, tu pak dáš na podlahu, a blíže se rychle psovi, posadíš ho na zástěru, načež otevřeš bednu a vezmeš si peněz, kolik chceš. Peníze jsou vesměs z mědě, přeješ-li si ale raději stříbra, musíš se do dalšího pokoje odebrati; tam sedí ale pes, maje oči velké jako mlýnská kola; o to se ale také nestarej; posaď ho na moji zástěru a naber si peněz! — Chceš-li konečně zlata, můžeš ho také dostati, a to tolik, kolik uneseš, pak musíš ale jíti do třetí komory. Pes však sedící na bedně s penězi má dvé očí každé tak velké jako kulatá věž.[1] Věř mi, to jest pořádný pes! ale nestarej se o něj; jen ho posaď na moji zástěru, a vyber si z bedny tolik zlata, kolik chceš!“

„Není to tak zlé!“ pravil voják. „Co ale chceš za to, ty stará čarodějnice, neb něco přece za to budeš chtíti!“

„Nikoliv,“ odvětila čarodějnice, „nežádám ani halíře! Pro mne jen přines staré křesadlo, které zapomněla má babička, když tam naposledy byla!“

„Nuže, tedy mi obvaž provaz okolo těla!“ pravil voják.

„Zde jest,“ dí ona, „a zde moje modře proužkovaná zástěra.“

Voják vylez na strom, spustil se děrou dolů a stál nyní, jak mu čarodějnice řekla, ve velké síni, kde hořelo mnoho svítilen. Otevřel tedy prvé dvéře. Ha! tu seděl prvý pes s očima tak velkýma, jako jsou koflíky na čaj, a posadiv ho na zástěru čarodějčinu, vybral si tolik měďáků, kolik se mu vešlo do kapes; pak zavřev bednu, posadil na ni psa a šel do druhého pokoje! Ba ovšem, tu seděl pes s očima tak velkýma jako jsou mlýnská kola.

„Neměl by ses na mne tak dívati!“ pravil voják, „mohly by tě zaboleti oči!“ Na to posadil psa na zástěru čarodějčinu, spatřiv ale tolik stříbra, odhodil všechny měďáky, které měl a naplnil kapsy své a torbu stříbrem.

Nyní šel do třetí komory. Bylo zde ošklivo. Nalezl tu psa, majícího oči velké jako kulatá věž Kodaňská, a ty se točily právě jako mlýnská kola.

„Dobrý večer!“ pravil voják, sáhnuv na čepici, nebo neviděl dříve nikdy tak velkého psa; když se ale chvíli naň díval, myslel si, že toho nyní už dosti, a sundav ho na zástěru, otevřel bednu. Pro Bůh! to bylo množství zlata! mohl si za to koupiti celé město Kodaň, cukroviny pekařek, všechny cínové vojáky, biče a koníky celého světa! Ba, to bylo zde zlata! — Nyní odhodil voják všechno stříbro, jímž naplnil kapsy své a torbu, čepici a boty, sotva že mohl jíti. — Psa posadiv na bednu, zavřel dvéře a volal děrou stromovou nahoru:

„Vytáhni mne nyní, stará čarodějnice!“

„Máš též křesadlo?“ tázala se čarodějnice.

„Máš pravdu, na to jsem zapomněl,“ odpověděl voják a vrátiv se, vzal ho. Čarodějnice ho vytáhla a tu stál opět na silnici, maje zlato nacpané v kapsách, v torbě, čepici a botách.

„Co chceš s křesadlem?“ tázal se voják.

„To ti neřeknu!“ odvětila čarodějnice, „nyní jsi dostal peníze, dej mi křesadlo!“

„Aj, což!“ pravil voják, „hned mi řekneš, k čemu ho chceš, anebo tasím šavli a utnu ti hlavu.“

„Nikoliv,“ pravila čarodějnice.

Na to jí uťal hlavu. Tu ležela! on svázal ale všechny peníze do zástěry, vzal to jako raneček na záda, strčil křesadlo do kapsy a kráčel přímo k městu.

Bylo to hezké město, a v nejskvostnějším hostinci se ubytovav, žádal za nejlepší pokoje a nejmilejší svá jídla, neb nyní byl bohat, maje peněz nazbyt.

Sluhovi, který mu cídil boty, ovšem se zdálo podivné, že takový vznešený pán má takové staré obnošené boty, neb si ještě žádné nové nekoupil; druhého dne ale dostal nové boty, hezké šaty! Nyní se stal z vojáka vznešený pán, a povídali mu o všech znamenitostech města, o králi a něžné princezně, dceři jeho.

„Kde ji mohu vidět?“ tázal se voják.

„Tu neuvidíš,“ pravili všickni, „ona bydlí ve velkém měděném zámku, obklopeném mnohými zděmi a věžmi. Nikdo mimo krále nesmí okolo ní býti, neb se jí prorokovalo, že se provdá za sprostého vojáka, a k tomu nechce král svoliti.“

„Tu bych rád uviděl!“ myslel si voják, nemohl ale dostati k tomu žádného dovolení.

Vesele jsa živ, navštěvoval divadlo, jezdil do královských zahrad a dával chudým mnoho, mnoho peněz, a to bylo hezké od něho, on ale věděl ze zkušenosti, jak jest chudému člověku. — Bylť nyní bohat, měl šaty a získal si mnoho přátel, vesměs říkajících, že jest výborný člověk, pravý kavalír, a to lichotilo našemu vojákovi! Poněvadž ale každodenně peníze vydával a žádných nepřijímal, zůstaly mu konečně pouze dva haléře, a jemu bylo opustiti skvostné pokoje, v kterých bydlel, stěhoval se do malé komůrky nahoru, těsně pod střechou, sám si cídil boty a jehlou sešíval, a žádný z bývalých přátel nepřicházel k němu, neb bylo mnoho nahoru schodů.

Byl již večer, a on si nemohl ani svíčku koupiti, tu mu ale napadlo, že malý kousek leží v křesadle, které byl z dutého stromu, do něhož ho čarodějnice pustila, s sebou přinesl. Vyndav křesadlo, vybral onen kousek svíčky, aby udělal oheň; právě ale když uhodil na křesadlo a jiskry letěly, rozlítly se dvéře, a pes s očima velikýma, jako koflíky na čaj, kterého byl pod stromem viděl, stál před ním, pravě: „Co velí můj pán?“

„Cot o!“ pravil voják, „toť jest roztomilé křesadlo, pakli dostanu to, čeho si přeju. Přines mi něco peněz,“ pravil psovi, a frňk — tento odběhl, a frňk tu opět byl, drže v tlamě velký sáček s měďáky.

Nyní věděl voják, jak drahocenné bylo křesadlo to.

Udeřil-li jednou, přišel pes sedící na truhle s měďáky; udeřil-li dvakráte, přišel ten, který měl stříbro, a udeřil-li třikráte, přišel onen se zlatem. — Nyní se opět stěhoval do skvostných pokojů, měl zase hezké šaty, a tu jej opět bývalí přátelé poznajíce, mile vítali.

Jednou si myslil: „Jest to vskutku něco podivného, že nikdo nemůže princeznu spatřiti. — Jest prý velmi hezká, praví všickni, co to ale pomůže, když vždy v měděném zámku s mnohými věžmi má seděti? — Což ji nemohu nikterak uviděti? — Kde jest mé křesadlo?“ a proto udeřil o ně, a frňk, tu přiběhl pes s očima velikýma, jak jsou koflíky na čaj.

„Jest to arci právě v noci,“ pravil voják, „ale já bych rád princeznu aspoň na okamžik viděl.“

Pes byl hned ze dveří, ale než si toho voják povšimnul, již ho opět viděl s princeznou na zádech sedící a spějící, a to bylo tak líbezné, že každý si mohl mysliti, že to skutečná princezna; voják se nemohl zdržeti, aby ji nepolíbil, jsa tělem i duší vojákem.

Na to odběhl pes s princeznou opět, když se ale rozednilo, a král a královna čaj pili, pravila princezna, že prý minulé noci měla zcela podivný sen o psu a vojákovi. Jezdila prý na psu a voják ji líbal.

„To by byla skutečně hezká povídka!“ pravila královna. — Proto musela příští noci stará jedna dvorná paní u postele princezny bdíti, by věděla, zdali to sen, či něco jiného. —

Voják náramně toužil, spatřiti opět princeznu, a proto přišel opět pes, vzal ji a běžel dál; stará dvorná paní ale vzavši juchtové boty, pádila za ním, a uzřevši psa běžeti do velkého doma, myslela si, nyní vím, kde to jest a udělala křidou velký kříž na vrata domu toho.

Pak přisedli domů, položila se, a pes přišel a položil princeznu též. — Viděv ale na dveřích, kde voják bydlel, velký kříž, vzal též kus křídy a udělal v celém městě na všechna vrata kříže, a to bylo schytralé, neb nyní nenašla dvorná paní pravých dveří, jelikož na všech byly kříže.

Časně z rána sešli se král a královna, stará dvorná paní a všickni důstojníci, aby viděli, co se stalo s princeznou.

„Tu to máme!“ pravil král, spatřiv prvé dvéře, na nichž byl kříž. —

„Nikoliv, tam jest to, milý muži!“ pravila královna, spatřivši druhé dvéře s křížem.

„Ale tam jest jeden a tam též!“ pravili všickni; kamkoliv se podívali, byly kříže na dveřích. Tu nahlédli, žeby jim hledání nepomohlo.

Královna ale byla náramně moudrá paní, jež znala více než ve voze jezditi. Vzavši velké zlaté své nůžky, rozřízla velký kus z hedvábné látky a ušila malý něžný sáček, a naplnivši ho malou, jemnou krupicí pohankovou, uvázala ho princezně na záda, a udělavši to, vyřízla malou dírku do sáčku, tak že krupice se roztrousila po celé cestě, kudy princezna kráčela. — V noci přišel opět pes, vzal princeznu na záda A běžel s ní k vojákovi, který ji opravdu miloval a který by byl rád princeznu za choť dostal.

Pes pranic nepozoroval, že krupice se trousila právě tou cestou od zámku až k oknu vojákovu, kde po zdi s princeznou nahoru běžel. Druhého dne viděli král a královna dobře, kde jejich dcera byla, a tu vzavše vojáka, uvrhli ho do žaláře. —

Zde seděl. Ha, jak tmavo a škaredě zde bylo, a tu mu pravili, že zítra bude odpraven. Když to slyšel, netěšilo ho to mnoho, a křesadlo zapomněl doma v hostinci. Druhého dne viděl mřížemi u malého okénka, jak lid pospíchal, by ho viděl odpravovati. — Slyšel bubny a viděl vojsko táhnoucí. Všechno pádilo z města, tu byl též ševcovský učeník se zástěrou a střevíci; běžel tak, že mu střevíce odletěly, a to zrovna ke zdi, kde seděl voják, mříží se dívaje.

„Aj, ty ševče! nemusíš si tolik pospíchati,“ pravil k němu voják, „dříve nic z toho nebude, pokud tam nepřijdu já! — Chceš-li ale tam běžeti, kde jsem nechal křesadlo, a přineseš-li mi ho, dostaneš čtyry halíře. Vezmi ale nohy na ramena!“

Učeník rád by byl dostal čtyry halíře a odběhl pro křesadlo, — dal ho vojákovi, a — nuže nyní to uslyšíme. —

Mimo město byla vystavena velká šibenice, okolo stálo vojsko a mnoho set tisíc lidí.

Král a královna seděli na skvostném trůnu naproti soudci a celé radě.

Voják stál již nahoře na šibenici, ale právě, když mu chtěli dáti provaz okolo krku, pravil, že bývá vždy dovolena ubohému hříšníku, než umře, nevinná prosba. Rád prý by kouřil dýmku tabáku, bude to poslední dýmka na tom světě. Král mu to nechtěl odepříti, a voják obdržev své křesadlo, uhodil jednou, dvakráte, třikráte, a tu stáli všickni tři psi prvý s očima jako koflíky na čaj, druhý s očima jako mlýnská kola a třetí s očima velikýma jako kulatá věž.

„Pomozte mi nyní, aby mne nevěsili,“ pravil voják, a tu se vrhli psi na soudce, radu, popadli jednoho za stehno, druhého za nos a hodili je mnoho sáhů vzhůru do povětří, tak že spadnuvše, na kusy se rozmlátili.

„Já tomu nechci,“ pravil král, než nejvěčší pes vzal krále, královnu, hodil je k ostatním; tu se vojsko polekalo, a všechen lid volal: „Milý vojáku, staniž se naším králem a pojmi hezkou princeznu za manželku.“ — Pak posadivše vojáka do vozu královského volali: „Urá!“ a všichni tři psi tančili napřed a kluci pískali na prsty a vojáci vzdávali česť. —

Princezna přišedši ze zámku měděného, stala se královnou, a to se jí líbilo. Svatba trvala osm dní, a psi seděli u stolu a kouleli očima.

  1. Astronomická věž v Kodani jmenuje se pro podobu svou válcovou obyčejně kulatou věží.