Kříž pod Petřínem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kříž pod Petřínem
Autor: Josef Barák
Zdroj: Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 196–204.
Licence: PD old 70

Co dítě jsem často chodíval s matičkou svou na Petřín. Těšíval jsem se, jak se jen dítě těšit může, když konec postu se blížil. O veliký pátek matka svou pouť na Petřín započala, a synáček směl vždy s sebou, buď aby matce, která už tenkráte slabý zrak měla, při štacích modlitby z knihy předříkával, buď aby „s pánem Ježíšem“ křížovou cestu konaje pobožnosť v sobe roznícel. Člověk neví, kdy také trnitou cestu nastoupí a potřebuje posilu. A jaká to radosť také pro mne! Babičky mne chválily, jak pobožně předčítám a říkaly si: „Ten hošík je zde vždycky se svou matkou.“ V houfu putovaly s námi, aby si čtení ušetřily a pak, že měla má matička tak krásné modlení ve svých knížkách! Když jsem byl s předčítáním u konce, modlila se matka moje ještě nějakou chvíli po tichu. Po skončené křížové cestě směl jsem na malé, na Petříně uměle vystavené návrší a má matička třebas hodinu tu se mnou postála. Já se nikdy nemohl nabažit nad míru rozkošného pohledu, jejž zde Praha a její rozmanité, krásné vůkolí až tam do té mlhovité, modré dálky poskytuje. Zahleděl jsem se do té nesmírné nepravidelné spousty budov, do těch leskavých bání a věží. Oko vlastně nikde přímo neutkvělo, sladká bolesť se mne zmocnila — byl bych celou velkou Prahu ku svým malým prsoum přivinul a nevěděl jsem, proč. Slouchal jsem doznívajícímu sem hukotu, jenž se hlubokému bassu nějakého obrovského jezu podobal; naslouchal jsem a slyšel a nevěděl co. — A, tam v té šedé, modré dálce musejí stát po skalách ty ztroskotané hrady a zámky, o kterých jsem čítal, a za nimi hned ty začarované paláce, skleněné vrchy a stromy se zlatým ovocem. Když jsem se tam zadíval — — škoda, že matka musela domů, a já zde alespoň jednu noc nemohl prosnít! — —

Pod Petřínem na cestě, kudy se každý na horu ubírati musí, stojí kaple a na ní vyobrazen pán Ježíš v zahradě Jethsemanské. Zde každé processí první modlitby odbývá. Naproti stojí dům a od něho se táhne zeď kolem zahrady a vinice. Asi dvacet kroků výše zahýbá se ta zeď v oblouk a zužuje cestu. Zde jsou dvířka ve zdi a před nimi prý stával za času, když ještě moje matka mladá byla, vysoký, dřevěný kříž. O kříži už ani památky a matka mně vypravovala, proč byl odstraněn. Chci vám to povědít, jak mi to posud na mysli tane.

I.[editovat]

Bylo to ve francouzských válkách. Česká země byla vzdor tomu, že se na jejích polích nesvedlo žádných rozhodných bitev, předce velmi nešťastná. Ti staří lidé div že strachem nemřeli a děti na venkově musely se na několik mil scházet, a při stavění šancí pomáhat a ve městech div si prstíčky na plátnech nerozedřely, aby dost šarpie bylo. Mladý a dospělý lid se tam někde venku v říši rval. Zdravých se posud málo navrátilo, aby nemuseli hned zas odejít; zato ale přiváželi raněných, zmrzačených dost a dost, kteří pro boha prosili, aby je někdo dobil. Tak se to děje, když se lidé nemilujou. —

Bylo to k polednímu za parného červencového dne. Po mostě kráčeli dva mladí mužští. Jeden z nich měl oblek civilní a zdál se být řemeslníkem. Byl silné, veliké postavy, tváří červených a neměl-li nějaké skryté chyby, věru div, že ho také na vojnu nevzali. Druhý byl as tétéž výšky, šel však shrben a proto se zdál být menším. Tváře jeho byly vyschlé a vybledlé; vojenský šat ale a v šátku zavěšená ruka ukazovaly dostatečně, kde červenosti svých tváří pozbyl. Vedli se za ruce a často se zastavili; nevím, zda proto, že raněný ještě sláb byl anebo proto, že se po dlouhé době dnes teprv sešli.

„Tolik jsi se mi už o všech známých napovídal a o Marjánce ještě ničeho,“ pravil raněný a hlas se mu chvěl. — Snad je krátce po nemoci.

Soudruh neodpovídal.

„Antoníne! Pro boha tě prosím, odpověz! Umřela?“ Raněný se při těch slovech zastavil a podepřel se o zábradlí, jakoby šla na něho mdloba. Nejspíš nedá ta rána ještě pokoje.

Antonín se zakoukal po chvíli do protější strany; náhle se pak k raněnému obrátil.

„Víš co, Josefe, je předce líp, když já ti to řeknu, než abys to od jiných slyšet měl. Marjánka je špatná a tobě nevěrná.“ —

„Zadrž, nestydatý chlape! Marjánka, jejíhož bratra jsem od vojny tím zachránil, že jsem se sám za něho dostavil, jíž jsem pomáhal živit matku, Marjánka že je —“ Ta rána v ruce musí být strašlivá; bolestí jako bez sebe sklesnul na zem.

Antonín, v jehož oku zlosť na okamžik byla vyšlehla, rychle padlému pomáhal. —

„Přesvědčení!“

„Přesvědčím tě!“

II.[editovat]

Na ostrov Kampu vedly dříve s mostu jen úzké zatočené a silně vyšlapané schůdky místo nynějších širokých a pohodlných. Kdo sejde dolů a chce jít do Nové ulice, musí projít pod mostem. V pilíři v pravo stojícím je skoro zároveň se zemí okno, jež světničku, v dutém pilíři upravenou, dost spoře osvětluje.

U okna sedělo časné odpůldne děvče. Šilo pilně a když někdy černovlasou hlavičku pozdvihlo, usmálo se dvé roztomile modrých očí v mlaďounkém, as sedmnáctiletém obličeji.

U kamen stála matka a utírala nádobí. Bylo ticho. Hodiny hrkly a odbila jedna.

„Marjánko!“

„Co poroučíte?“

„Dej si říci, Marjánko, a přijde-li teď zase ten francouzský důstojník, neotvírej okno a nemluv s ním.“

„A proč ne, maminko?“

„Pro to, že se to nesluší. Jsi nevěstou a lidé si už o tobě všelicos povídají. Pomysli si jen, kdyby se o tom Josef dozvěděl! Kdyby dnes nebo zejtra toho Francouze ze zajetí pustili, neuvidíš ho více. Josef je hodný a nezasluhuje toho.“

„Kdo pak mu na jeho hodnosti ubírá! A co je mně po tom, co si baby povídají? Mám už sama dost rozumu. Klepat musejí!“

Matka mlčela.

„Kupcovic by se mně čistě vysmála, že mne Francouz nechal a ona že svého sama nechat může, kdy chce. A Josef? Tomu neubyde!“ myslila Marjánka a pohodila hlavičkou.

III.[editovat]

Z Nové ulice vycházel mladý, štíhlý člověk. Byl oblečen v Sát francouzských důstojníků, neměl však pobočních zbraní při sobě. Rozhalený kabát a ruce v kapse, kráčel zvolna dřevěným můstkem pod kamenný most.

V pilíři as krok od okna stál, vzdor nesnesitelnému parnu, žebrák, zahalen v široký, rozedraný plášť. Když Francouz k němu docházel, vyňal stříbrňák z kapsy a podával ho žebráku. Žebrák se obrátil ku protější straně.

„To je první český žebrák, který nechce od nepřítele ničeho přijmout! — Také dobře,“ zašeptal důstojník a hodil peníz přes zábradlí do vody.

Přikročil pak k oknu a zlehka zaklepal. Marjánka vyskočila a otevřela spěšně malé okénko.

„Už zde?“

„Už.“

„Marjánko, pojď honem sem a pomoz mi!“ zazněl hlas ze vnitř.

„Maminka bručí! Dnes večír v devět!“

„Devět? Dobře!“ odpovídal Francouz, usmívaje se své výslovnosti. Okno se zavřelo.

Mezi rozmluvou se žebrák ještě hloub v plášť zahalil a nyní o zeď opřen, pomalu se k zemi spouštěl. Sotva dosednul, sklesla mu hlava až na kolena.

Důstojník se po něm ohlídnul, pokrčil ramenama a kráčel pomalu nazpět ke schůdkům.

IV.[editovat]

Po úzkých schodech sešel právě jiný francouzský důstojník, když onen k nim došel.

„Odkud? Od své podmostecké krásky?“

„Ano. A vy od své kořeněné?“

„Také ano. Jak pak dlouho bude ještě vaše láska stálá?“

„To nevím. Děvčata jsou jako peníz; každý den v jiných rukou. Víte co, vyměňme si své milenky!“

„Budiž, a můžeme je o tom ještě dnes zpravit. Dorozumění nebude těžké. Jazyku sice nerozumějí, rtům ale ano.“

Rozešli se ve smíchu.

V.[editovat]

Přišel večer. V divém spěchu letěly šedé obláčky po nebi a měsíc jen chvílemi z nich jasně problýskal.

Šum vlnek o pilíř se rozrážejících se stával vždy hlasitějším. A jak ty vlnky tam dole si hrajou, si šeptají a se líbají, tak zde nahoře hra, šepot a líbání zamilovaných.

Marjánka spočívala v náruči mladého zajatce. Ona šeptala, on si hrál a líbal.

„Nezašustilo zde něco? — Klamala jsem se. — A předce? — Co to tam leží? — Ani se to nehýbe; mne klame stín.“

Ba stín! Noc má tak divné stíny!

Z Nové ulice sem zaléhají odměřené kroky měšťanské hlídky. Kroky se blíží a čím blíže přicházejí k můstku, tím rychleji se ten divný stín pozdvihuje a narovnává — náhlý skok, mocné buchnutí jako kyjem na člověčí lebku a Francouz leží na zemi.

„Vražda!“ zaúpí dívčí hlas.

Naproti hlídce, jež své kroky zrychlila, letí silný dřevěný kyj. —

Měsíc vystoupil z oblaků. Ten divný stín se proměnil ve vysokého člověka a skok na skok z oblouku ven a přes ostrov.

Dva muži z hlídky, pokřikujíce, co nejrychleji za ním.

VI.[editovat]

Ten bledý měsíc věru nevěděl, má-li se dnes na zem dívat, nebo ne. Konečně se probral skrz oblaky, porozhlídl se vůkol a zavěsil své mrtvé světlo na vysoký, pod Petřínem stojící kříž.

U paty klečí člověk. Obličej jeho spočívá na dřevě, hlava je obnažena, vlasy divoce rozcuchány.

Zas letí oblak a zahaluje měsíc; — už přeletěl. Snad nechce ten člověk s tou bledou tváří spáchat zpupný hřích? Pracně leze po dřevě vzhůru, jen jednou rukou si pomáhá a druhá jak bezmocně visí dolů a hrozně se klátí. Už obejmul tělo a zase dále! — teď snad líbá hlavu ukřížovaného —

Měsíc je zase za tmavým oblakem a dlouho, dlouho nemůže se prodrat; konečně zase problesknul.

Na jednom rameni kříže klátí se mrtvola. Měsíc už zůstal jasný, až zcela zašel. Měl teď nač se dívat. — —

Druhý den našli na kříži oběšence. Znesvěcený kříž byl za nedlouho vykopán a odstraněn. —