Vánoční album/1883/Jezule

Vánoční album/1883
Pod sněhem	Jezule	Českému duchu

Údaje o textu
Titulek:	Jezule
Podtitulek:	Arabeska
Autor:	Jan Lier
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 196–211. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V jednotvárný drnkot jízdy a sykot sněhu sypajícího se na okna vozu III. třídy č. 1938 zalehl táhlý hvizd.

Jeden z málo cestujících zívl si, obrátil oči ku kalnému okénku a svěsil opět hlavu, druhý se otřásl, třetí zabručel, vytáhl hodinky a rozhlédl se po ostatních, kteří většinou kolébali se a kývali hlavami dále, sedíce schouleni a různě nakloněni po koutech jednotlivých kupé. Pak opět syčel sníh po sklech a drkotaly se vozy, pomaleji, přerývaně.

Hop, hop, skočily vagony po výhybkách, celý vlak jakoby sténal, protahoval se a kroutil, daleko napřed ozval se jek parní píšťaly v krátkých zvucích, jimž odpovídalo kvičení a vrzání brzd, pískání pošinovačů.

Dvířka vozu rozlétla se jedna po druhých, vytržena rukou člověka, jenž v posněžené kápi, s jinovatkou a rampouchy na vousech jako sám gnom zimy kolem se mihl.

„Mutějov, tři minuty!“ — „Mutějov, tři minuty!“ znělo od vozu k vozu.

Do otevřených kupé zachumelilo se, pod nohy cestujících vjel mráz.

„Ach!“ — „Fuj!“ — „Zavírat!“ Pojednou bylo ve voze živo. Hekot, tu a tam zaklení, polohlasé poznámky, cvakání zuby ozývalo se vozem a nad pažením jednotlivých kupé objevilo se při mdlém svitu lampy, mžourající na stropě celému vozu společném, několik obličejů lidí, kteří v tuhém zápasu s vichřicí dvířka zavříti usilovali.

Jeden z nich, po čepici, kožiše a kufříkách, mezi nimiž ustláno měl, obchodní cestující, naklonil se ven.

„Zavřete!“ rozkřikly se naň dva, tři hlasy. Obchodník jakoby neslyšel. Prohlížel si malou staniční budovu, mezi jejímiž okny a vlakem třpytil, bělal a zmítal se jak hustý závoj chumelící sníh, kroužící v kotoučích a mračnech kolem několika tmavých, kožichatých postav železničních zřízenců, kteří s lucernami v rukou a za chvatného pokřiku mezi vlakem a nádražní budovou pobíhali.

„Zavřete!“ ozval se velitelsky vysoký člověk, povstal a dotýkaje se hlavou stropu, nahnul se hrozivě ze sousedního kupé přes pažení.

Obchodník poslechl.

„Půl čtvrté,“ bručel vysoký rolník, usedaje spokojeně po úspěchu svého povelu. Cpal si dýmku. „Do Týna pojedeme ještě hodinu, pod nohama nás již vychladlé plecháče zebou, a takový floutek ke všemu —“

Přerušil se dlouhým tahem, jímž ssál první kouř, a — sirka mu shasla. Plamének podlehl prudkému zavanutí větru dveřmi, poznovu zvenčí zhurta otevřenými.

„Strejčku, udělejte místo! Dál si sedněte, do kouta!“ kázal kdosi a než mohl rolník svému rozhořčení uleviti, všoupnut do vozu člověk, jenž vedle na sedadlo padl.

Rolník couvl, nehlesnuv již. Pozoroval svého souseda, pod jehož smačkaným, hluboko do čela staženým mysliveckým kloboukem objevil se při vstupování do vozu na okamžik bledý, vráskami vášní a tajeného hněvu rozrytý obličej. Svalnatá postava nového cestujícího chvěla se v lehkých šatech, pokrytých sněhem, jenž leskl se a bělal o závod s řetízky, jimiž ruce mužovy spoutány byly. Za ním přisedl četník.

Dvojí zazvonění, dvířka vozů bouchla, „hotovo!“ oznamovali konduktéři, trojí bití na zvon a vlak se hnul.

Řinčení šavle a pušky četníkovy působilo. Nad pažení zdvihlo se několik zvědavých obličejů, někteří se obrátili, sdělovali sousedům, ti povstali také a šeptem neslo se vozem: „Otrapa,“ — „zloděj,“ — „chudák,“ — „patří mu to.“

Obchodní cestující rozkročil se široce mezi svými kufříky, zapálil si doutník, jejž podnikavě zasadil do jednoho koutku svých úst, vstrčil ruce do kapes a prohlížel si četníka i spoutaného velmi opravdově, skoro cynicky.

„Co vyvedl?“ oslovil četníka.

Ozbrojený strážce bezpečnosti přejel si kníry a pohlédl na tazatele spůsobem, z něhož bylo zřejmo, že neodpoví k otázce ani samého Pana Boha, leč by měl hvězdičky četnického rytmistra neb límec vyšetřovacího soudce.

Rolník sedící podle kouřil klidně, ustavičně odměřeně; podobně se díval se strany na svého souseda.

„Co vyvedl?!“ prohodil za chvíli, ohlédnuv se po zvědavých… „Inu, vždyť něco přec ve světě čtete nebo doslýcháte? A já jsem ode dávna věděl, že se takového konce dočká! On pracoval o tom všechen svůj život.“

„O čem?“ vyzvídala hubená, dlouhá ženština, cestující také buď za obchodem neb za klepy. Vyhlížela velmi výbojně.

„O své záhubě,“ vykládal rolník, vyklepav dříve dokouřenou dýmku, „rváčstvím, pitím, nesnášelivostí. Takového z horka nakvašeného člověka nebylo daleko široko v naší krajině — a máme tu dost všeliké chásky, — jako tuhle chuděry Ondráka —“

„Ondrák?“ ptal se někdo.

„Hajný Ondrák,“ odpovídal druhý.

„— z Cerekvice,“ třetí.

„Zabil ženu,“ odpověděl čtvrtý.

„Pane na nebesích, — ženu zabil! — Bůh mu odpusť a dej jí věčnou slávu. — A proč?“ ševelilo vozem, v němž bylo nyní možno cestující spočítati. Vzchopili se všichni a zevlovali na spoutaného člověka, v zadnějších kupé vystoupili na lavice a strkali se, aby lépe viděli. Nikdo nespatřil více než skleslou hlavu muže, jehož obličej zastiňovala střecha klobouku a jehož ruce v železech na klíně spočívaly.

„Inu proč?“ pousmál se s patra rolník. „Vnukl mu ďábel myšlénku, že prý mu není dosti věrna, — suď Bůh —“

„Co vždycky říkám? Ženské jsou všeho zlého původem!?“ ozval se kdosi vítězně.

„A dobře se jí stalo, ošemetnici! Takovou ženu, která nám hanbu dělá, já bych první —“ kasala se tlustá zelinářka.

„Až jestli byla vinna!“ vpadla jí do řeči hubená dlouhá obchodnice.

„Ticho!“ velel četník. „Sedněte si a nestarejte se o mého konvojanta!“

Jeden obličej po druhém zapadl za pažením kupé.

Zelinářka s obchodnicí pokračovaly ve své vádě tlumeným hlasem, a ostatní provázeli je úvahami a rozjímáním o vrahu, jeho skutku, povaze, i všeobecným rokováním o zkaženosti tohoto světa, domněnkami o výsledcích vyšetřování u okresního soudu v Mutějově a konci líčení před hrdelním právem v Týně, k němuž jej četník doprovázel.

Poznovu zotvírali konduktéři všechna dvířka do vozů, ohlašujíce stanici Cerekvice, a poznovu strhlo se reptání na mráz, průvan, nešetrnosti. Jedna minuta zdržení využita důkladně k sborovému osvědčení povržlivosti veškeré dráze od předsedy správní rady až k poslednímu brzdiči.

Do kupé za rolníkem a četníkem přisedl někdo. „Do Týna,“ opakoval si konduktér, štípaje mu lístek. „Zabalte své děcko lépe. Co je mu?“

„Stůně,“ odpovídal ženský hlas.

„Ano. vidím to, má zimnici. Proto o ně lépe pečujte, matko.“

„Jsem jeho teta.“

„Tím spíše máte na svěřené dítě dbáti. Je mu zle, ženo, věřte mi, já takové tváře znám,“ broukl konduktér a přirazil dveře.

Vozy rachotily, zmítaly se a zvučely stejným tempem, a do oken pral zase sikavě sníh.

Tichem vozu rozlehl se chvílemi jen hlasitější špet někoho neb zasténání chorého děcka, kteréž si znenáhla mdle, bolestně naříkati počalo. Ženština je konejšila, tiskla k sobě, těšila. Marně.

Teprve když je pozvedla k světlu, ztišilo se. V jasnu lampy objevil se drobounký, bledý, přepadlý obličej robátka, jež rozhlíželo se z velkých nevinných očí, zářících horečným svitem a strhaných smutným výrazem bolesti.

Četníkova svěřence opustila od příchodu ženy s dítětem zmalátnělost; byl nepokojný, zvedal hlavu, naslouchal. Jedva že pak vznesla se dětská tvář nad pažení, trhl sebou jakoby elektrickou ranou otřesen a byl na skoku. V témž okamžiku položila se ruka četníkova těžce na jeho rámě a stlačila jej na sedadlo.

„Mé dítě!“ vydralo se z prsou spoutaného zvukem, jímž jásot i bolest, stud i hněv prorážely. „Pusťte mne k němu, vždyť jsem se ani již nenadál — —“

„Švakře! Ty zde? A již tě vezou k odsouzení!“ štkala ženština, zavrávoravši leknutím, když poznala člověka, jenž své spoutané ruce po dítěti vztahoval.

„Neplač. Dbej o dítě!“ okřikl ji. „Ať mi ubožátko nerozpláčeš. A, — co jsi prve mluvila,“ rozpomínal se náhle, „že stůně? Můj Gabriel nemocen?“

„Bůh nás tresce, švakře,“ odpovídala vzlykajíc ženština. „Já s dětmi neumím, nehněvej se na mne, jest mu zle, a nikdo neví rady. Bába mne poslala k doktorovi do Týna, sic prý dnešek nepředrží.“

„Lže! Ne, dítě mi nemůže, nesmí umříti,“ zvolal muž vztýčiv se silou, jíž ruka četníkova neodolala. „Podej mi je, ty je ani chovati neumíš —“

Řetízky zazvonily, muž zachvěl se a jeho ruce sklesly.

„Upokojte se, Ondráku,“ domlouval rolník, odkládaje dýmku. „Abyste si pana četníka nepohoršil.“

Ženštiny ve vedlejších kupé počínaly již dosti hlasitě projevovati svou nelibost s přísností strážce vrahova.

Rolník povstal a vzal opatrně choré robě do rukou, přenesl je k sobě, přisedl těsně před bývalého hajného, posadil mu hošíka na klín a držel jej.

Chlapec pozvedl svá očka k tváři otcově, poznání svitlo mu úsměvem v očích, mihnutím jen a zas bylo v nich smutno, teskno; četník zanechal všeho, k čemu se chystal, a odvrátil se.

„Dítě, moje jediné, zlaté dítě,“ třáslo se spoutanému se rtů, líbajících vášnivě studené tvářinky hošíkovy, „nehleď na mne tak strašně! Vytrpím všechno, jen toho pohledu nesnesu! Nikdo mne neodsoudí, jestliže ty mne již nesoudíš výčitkou ve svých očích, malý můj andílku, který’s nebyl u mne, když —. Anebo nechceš zde zůstati samo nad hrobem své matky, po otci, který ti umře v — —. Snad bylo by ti lépe, kdybys šel za ní, — ne, ba ne! Odpusť mi, ubohý Gabrieli, zůstaň, — jak mohu jen mysleti na tvou smrť — —“

Ve voze III. třídy č. 1938 nebyla veselá jízda mezi Cerekvicí a Týnem. Ženy si utíraly oči a muži zírali zasmušile před sebe.

Hovor obnoven teprve, když vlak chvílemi počal zmírňovati svou rychlost, aniž by které hodinky byly nasvědčovaly tomu. že by již do Týna dojížděli, aniž by byl obchodní cestující po pracném spuštění přimrzlého okénka mohl co nového oznámiti, než obzor samý sníh a sníh.

„Vázneme tuším,“ prohodil.

„Jsme v závějích.“

„Ano, půl druhé hodiny před Týnem na Šestajovských lánech,“ vysvětloval rolník, podívavši se za obchodníkem z vozu. „Zde se vždycky všichni čerti žení.“

Za chvíli vlak stanul úplně.

Vše se zvedalo, strachovalo, naříkalo. V sousedních vozech podle neurčitého šramotu také. A v to mísily se hlasy brzdičů a konduktérů, kteří metelicí na sebe volali a cestující napomínali.

Po několika okamžicích hnul se opětně vlak.

„Jedeme zpátky,“ zjišťoval obchodník.

Couvali chvíli a rachocení, kolébání se vozů věstilo za krátko, že zastavují, dlouhé, pronikavé, jako válečný ryk znějící pištění lokomotivy pak, že počínají jeti opět v před. Vlak rozjížděl se a letěl úprkem, až v prudkém, ohlušujícím lomozem provázeném nárazu náhle se zastavil.

„Toť mis prohazují jako hniličky!“ broukl rolník, vzpamatovav se první ze zděšených. „Ale o to nic. Jen kdybychom nevězeli ve sněhu!“

„Ba!“ dosvědčoval obchodník a hned po něm tři, čtyři jiní. kteří byli okénka téměř vypáčili. „Lokomotiva trčí po komín v závěji a ještě hůř jest s následujícími vozy, tyť jsou přímo zahrabány —“

Nebylo jinak.

Jek parní píšťaly a občasné lehké otřesení vozů věstily, že strojník snaží se vyvléci lokomotivu a vozy ze závěje.

Minuta ubíhala líně za minutou. Otvíráním dveří a oken vypuštěno z vozu poslední teplo a ranní, třeskutý mráz počínal nelítostně lomcovati údy cestujících.

„Krásně nám začíná štědrý den,“ naříkaly ženské, co zatím muži v poradě shodli se, že na pěší pouť do Týna za takové nepohody po neschůdných cestách není pomyšlení.

„Kdo nechce, abychom zde pomrzli jako vrabci, — z vozů, k práci!“ hlásal konduktér vstupuje do vagonu.

Nikdo se nehnul.

„Hleďme panstvo! Poroučet si umí a peskovat nás také, ale aby si samo pomohlo, žádnému se nechce,“ obrátil se konduktér k četníkovi. „Nemůžete poručiti? Zavěj nás drží jako samo peklo. My z ní nevybředneme, — a než by došlo návěští do Týna — telegraf jest porouchán, — než by zavolala týnská stanice pomocný stroj, uplyne pět hodin, dost času, aby nás tu polovic na dobro nebo po kouscích umrzlo. Ve vedlejším voze máme partu, která jede právě do Týna, aby prohazovala sníh, dvacet mužů a náčiní pro padesát. Dozorce trati má za to, že by sto rukou za dvě hodiny —“

Konduktér odstrčen někým se stupátka.

„Četník? He, — je tu četník?“ ptal se kdosi naléhavě.

„Co byste rád?“

„Potřebuji vás k poštovní ambulanci,“ ozval se průvodčí pošty, vstrčiv hlavu do kupé. „Vůz jest s obou stran až po střechu ve sněhu, kolem něho i na něm dvacet trhanů a v něm sedmdesát tisíc erárních peněz —“

„Hlídejte si je,“ odbýval četník. „Já mám svoje na starosti a zodpovídání.“

„Hlídejte si celý vůz, třicet kroků kolkolem, a na dva kroky před sebe nevidíte!“ posmíval se zoufale poštovní konduktér. „Vezměte si svého svěřence s sebou.“

„I aby vás všichni rohatí!“ rozkřikla se zelinářka. „Ubožák se třepe jak osyka, jedva že stojí na nohou, — vždyť byste si jej musili vynésti!“

Hubená, dlouhá obchodnice statně pomáhala. Měly pravdu. Z tváře vězňovy, zmořeného svědomím a úzkostí o dítě, nezírala žádná choutka po vzpouře a útěku.

Četník přesvědčiv se o tom, sestoupl po některém váhání před vůz, a na prosby a zaklínání konduktérovo poodešel chvílemi mezi dělníky, kolem vozu, jehož přední dvéře i postranní okna tlakem sněhu v prudkém nárazu byla prolomena. Rolník domluvil mužským ve voze, a všichni odešli na pomoc k lopatám krom obchodníka, jenž si za to mnohý úštěpek získal.

Ženy shrnuly se kolem vězně a nemocného chlapce, zabalily jej, pohýčkaly, zlíbaly a kladly na lokty spoutaného.

„Vezměte si hošíka,“ napomínala obchodnice jeho tetu.

„Jest mu nějak zima.“

„Chvěje se,“ přisvědčil vězeň.

„Ba svíjí, Ondráčku,“ žalovala švakrová, tisknouc k sobě dítě, jehož náhlý křik všechny poděsil.

„A oči v sloupu. Lidé potěšte se,“ vzdychla si zelinářka, „a rozlučte se s ním. Vaše bába měla pravdu, ten dnešní den nepřečká. Pomoc jest daleka, než ji zjednáte, bude pozdě —“

„Skonává mi v náručí!“ vzkřikla švakrová Ondrákova.

Vězeň podložil své ruce pod svíjející se tělo ubohého robátka, přivinul je k sobě a sám těžce, křečovitě oddychuje, konejšil je.

Záchvat minul. Bledý, mdlý ležel hošík na klíně nešťastníkově, líc jak vadnoucí květ, zrak jak shasínající čisté, zářivé hvězdy.

„Bude ti tam lépe, maličký,“ hovořila soucitně obchodnice. „Nemůžeme ti ničím přispěti, tatínek má ruce svázané a pomoc jest daleká —“

Vozem zaskřipělo pronikavé chrastění a na podlahu spadly překroucené, nadlidskou silou roztrhané řetězy. Vězeň objal své dítě volnýma rukama, zahalil je pevně v šátek, vzchopil se, pohlédl jiskřícím zrakem před vůz, a než se ženy z úžasu vzpamatovaly, byl skokem venku, zmizel.

Rychlostí štvané lišky sklouzl do hlubokého úvozu podle trati a propadaje se do sněhu, čele zuřivé metelici hlavou vyzývavě sklopenou, ubíhal v před seč síly a dech mu stačily.

Nevěděl zda běžel dlouho či krátce, když zavrávoral a klesl; neviděl ničeho, v očích měl plno mžitek, hlavou mu šla závrať a krev hukotem v ní vířila. Nebyl schopen myšlénky, nemyslil také ničeho, cítil jen, cítil, že dítě dobře, tiše leží v jeho náručí.

Slabost a rozčilení jej přemáhaly, šly naň mrákoty. Odolal jim a vzchopil se opět. Zočil kolem sebe pustou bílou pláň. po níž v šíleném reji válela se mračna sněhu, mrskaná skučící vichřicí. Šedivé noční nebe bylo hluché a mrtvé jako zem, na niž nebylo sledu života kromě supění lokomotivy uvízlého vlaku, od něhož podle rozmetených, jiskrami protkaných kotoučů dýmu nebyl ještě prchající příliš vzdálen.

Muž se vzpřímil a pustil se poznovu rychlými, v žádné závěji neumdlévajícími kroky v před.

Za chvíli pozoroval, že slyší v hukotu vichřice občas ještě jiný, zvláštní zvuk. Pozdržel krok. Nemýlil se.

„Stůj!“ znělo za ním nejasně, vřískavě jako ze schvácených prsou.

Obrátil se. Zahlédl tmavou postavu, ubíhající, klopýtající, padající a opět k novému honu se zvedající. Podobalo se mu, že rozeznává lesklý bodák, vlající chochol četníkův.

„Stůj!“ slyšel nyní zřetelně.

Dítě se hnulo na jeho prsou a muž dal se znovu úprkem v běh.

„Ne,“ hučel do sebe. „Nezastavím se ti a kdybys mi nesl věčné spasení. Až bude mé dítě zachráněno.“

Opět skučela mu kolem uší vichřice, jíž tetelilo se matné volání. Pak rachot výstřelu přerval jednotvárnou štvanici zvuků bouře.

Prchající zavrávoral. Stanul. Poklekl do sněhu, položil dítě před sebe, opatrně, rukou něžnou, a rozepjal si kabát. Sníh po pravém boku zbarvil se rychle, a k pravému boku také přitiskl muž svou ruku, v níž byl sbalil pevně šátek. Upjal se opět pevně v kabát, utáhl kolem sebe šál jak mohl těsně a přesvědčiv se, že krom jednotlivých kapek nic již sníh rudě nezbarvuje, zvedl opětně dítě; poskočil si vítězně.

Zlíbal vášnivě hošíka. „Blesky nemáš ve své pušce, brachu, a něčím jiným už dnes otce malého Gabriela nezabiješ,“ usmál se skrze zuby přes rameno, uháněje dále přes pláň, do vršku a s vršku, úvozy, po stráních a hrázích, nechávaje pronásledujícího daleko za sebou.

Týnský nádražní, městský a vrchnostenský lékař Dr. Vítkovský přivstal si o štědrém dni, aby dětem schystal nadělení. Měl trojici znamenitých klučíků, jednoho buclatějšího a veselejšího než druhého, a jestliže doktor těšil se jaké nezkalené radosti v suchopárném životě na malém, sváry a prapodivnými štvanicemi rozháraném městečku, těšil se z dětí.

Proto se poněkud zamračil, když po předcházejícím šramotu na schodech a na chodbě vešla služka, oznamujíc, že v ordinačním pokoji někdo čeká.

Dr. Vítkovský jest z nejlepších, nejšlechetnějších lékařů, avšak láska bývá i u vzorných lidi poněkud sobecká a proto lékař mimo svůj obyčej nespěchal.

Služka jedva že vyšla vrátila se již zase s vyřízením, že cizí člověk má velice na pilno.

„Pro Boha, co jest vám muži?“ vyhrklo z doktora, když při svitu lampy ordinačního pokoje spatřil zsinalou tvář neznámého.

„Nic, mně nic, milostivý pane. Zde můj hoch, — stůně těžce, — na smrt prý —“ vypravil ze sebe neznámý, rozbaluje dítě, opět sténající, v horečce se třesoucí.

„Stůně, holenku, těžce, řekl bych na smrt, kdybyste si byl nepospíšil,“ svědčil lékař, prohlížeje si malého nemocného. „O hodinu později nic bych za ně nedal. He, Markyto!“ volal, otevřev dvéře na chodbu. „Led, vodu, kompresy! Už abys tu byla. Jarouš je vzhůru? Slyším ho, — nechť jej paní vezme s postele a upraví ji pro jiného drobečka! Honem! — Ale, — člověče, vám je zle, vy vyhlížíte, že mi všechno padá z rukou! Nevím, zda-li mám se více báti o vás než o dítě?“

„Nic, jemnost pane, nic o mne nedbejte. Jen ať je můj hošík zdráv!“ prosil cizinec, ruce před lékařem sepjav.

„Bude, přičiníme se. Ztište se. Vy jste otec děcka? Ano. A uběhl jste se s ním? Šlakovité počasí. Dobře, dobře tak. Ovšem, sebe jste mohl šetřiti. Máte píchání, co? Dám vám uvařiti thé? Jste schvácen, — nic více?“

„Nic více, milostivý pane. Mně bude zase dobře, až uvidím svého Gabriela před sebou s červenými tvářičkami a jasnýma očima.“ Poslední slova cizincova dozněla pod vousy, jež smáčely slzy.

„Tiše, sousede. Mlčte a odpočiňte si.“

Neznámý přihlížel klidně, nehýbaje se, nestýskaje si, kterak lékař pečoval o malého Gabriela.

„Nu, máte ho dobře opatřeného,“ oznamoval konečně doktor. „Zatím ho necháme. A nyní začneme s vámi.“

„Děkuji, nejsem vaší milosti ani hoden, vzácný pane. Smilujte se mi nad dítětem, více nechci.“

„Bláhový člověče,“ kasal se lékař, snaže se vyprostiti své prsty z rukou člověka, jenž je vášnivě líbal. „Vy jste sám v povážlivém stavu a za vašeho syna vám kážu: Mluvte bez obalu, svěřte se mi jako zpovědníkovi.“

„E, — pane doktore, nehněvejte se, že si vám postěžuji; ani bych o sobě nešpetl, kdybych netoužil, abyste mne udržel aspoň tak dlouho, pokud nespatřím na své oči, jak se na mne zase usměje —“

„Kde vás bolí?“ hartusil opět lékař.

„Zde, v boku, — koule — —“

Těžce raněný probrav se z mrákot nalézal se ve tmě; rozpomínal se zvolna, přiváděl si na vědomí, co se s ním dělo, a sáhl kolem sebe. Jeho ruka zavadila o záslonu.

Odhrnuv ji, spozoroval světlo, kteréž se strany na postel pod nebesy padalo.

Slyšel ozvěnu mnohých hlasů, jimiž vynikal dětský jásot a smích.

Raněný snažil se obrátiti se na stranu; nevedlo se mu, údy měl jak olověné, necítil jich a v boku jej při každém hnutí bodlo, pálilo. Zachytiv se rukou křečovitě sloupku nebes, obrátil se konečně přec.

Rozhrnutými záslonami viděl tmavým pokojem skrze zasklenné dvéře do prostranné síně, skvoucí se v zlaté záplavě sterých světélek, hořících na velikém, nádherném stromku; kolem něhož postavy velkých i malých rozradovaných bytostí se mihaly. Neviděl žádnou z nich, nepoznal žádnou, mizely před jeho zrakem za jediným krásným zjevem malého, něžného dítěte. Vznášelo se nade všemi, zdviženo rukou ženy do výše a s jeho čisté, jasné tvářinky, s lící jemnými růžemi prokvetlých, z nevinných očí nezkalených již steskem a bolem zářila rajská blaženost malého něžného andílka.

„Gabrieli!“

Společnost kolem stromku zarazila se, troje, čtvery ruce rozžehly chvatně svíčky a do tmavého pokoje k raněnému vhrnuly se lékař, jeho choť a švakrová Ondrákova.

„Gabrieli!“ opakoval raněný. „Tys zachráněn!“

Vzchopil se na loži a vztahoval své ruce po dítěti. „Mé Jezule!“

Hošík vjel ručkama otci do vlasů, zasmál se naň a s jeho líčka přenesl se úsměv na ztrhanou, bledou tvař nešťastníka a utkvěl na ní, i když krev proudem se vyřinula z jeho úst, když klesl v posledním tažení zpět na podušky a když v šepotu „mé dítě, mé Jezule,“ dodýchal.

„Tvoje duše jest vykoupena,“ řekl doktor Vítkovský zatlačuje mu oči. „A tvé Jezule zůstane pod mou střechou domovem.“