Kalendář Zlaté Prahy/1895/Jeunesse dorée

Kalendář Zlaté Prahy/1895
U staré zpěvačky	Jeunesse dorée	Sen

Údaje o textu
Titulek:	Jeunesse dorée
Podtitulek:	(Sl. A…)
Autor:	Otakar Jirmář (jako Ot. Jirmář)
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 26–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100

Besední ples toho roku byl velmi „vzdušný“.

Do předsíně vešel Alois Vichtik, hubený dětinský mladíček, více zvědavý než blaseovaný a velmi domýšlivý na svůj dlouhý nehet u malíku. Usmál se a nedbale hodiv vstupenku ke kase, přímo bral se ke stolu „mrtvých“, pětičlenné to kytici enfants terribles.

„Velesklon, příjemní pánové!“ zvolal tenkým hlasem a zlehka udeřil do stolu, neboť podávání ruky prohlášeno za předpotopní.

„Fi donc!“ vykřikl třicítiletý stařec s holým temenem, pravým to vývěsným štítem této moderní sekty, jejímž katechismem jest výstřednosť. „Máš ty manýry.“

„Nuže, k čemu jest zde tedy tento nápis?“ Vichtik ukázal svým dlouhým nehtem na zbývající vstupenku, vztyčenou mezi párátky, na které ohořelou sirkou bylo načrtáno: „Zde se dřímota zapovídá.“

„Ah, to je bolesť, když někomu závity na mozku teprve se dělají,“ usmál se Umprtinkt, drobný človíček s malými vousy a obrovskou ješitností, obratně maskovanou jako falešné zuby.

„Co nového, přátelé!“ zvolal Vichtik, upínaje si rukavičku.

„Viz!“ zvolal malíř Bílý. „Feuilletonista jest již spracován.“ Ukázal loktem na člověka s červeným nosem, který své věci sbíral momentním aparátem po kořalnách a hloupě se pod to podpisoval plným jménem. „Ploditel, hledí, jako by se bál, že mu někdo štípne myšlénku o štěstí. Nesmrtelný, má před sebou kariéru — umře.“

„Fádní večer,“ zíval Retorta. „Co budeme dělat?“

„Jak stojí kurs?“ zeptal se Vichtik, aby dal řeči směr.

„Dámy málo tančí a my jsme na mělčině,“ zívl Sázava. „Pomoz!“

Vichtik se zamyslil; on znal vše: špinavou historii „čistých“ charakterů, rub a líc městské agendy, směšnou velikosť malých umělců in spe i velikou směšnost jejich nepřátel, zákulisí předměstského divadélka, tragedii jistých rozvrzaných schodů v třetím patře a osud mladého prodavače ořechů; měl ctižádosť lyrického tenora a trpělivosť ošetřovatelky židovských dětí. Mluvíval o ponocování, o děvčatech a kavárnách, a chtěl býti zván ostrým hochem; slovem — Vichtik. Vzhlédl od svého nehtu a vycenil levé špičáky, neboť do předsíně vstupovala mladičká dáma s matkou.

„Aj, božská Karola,“ řekl cynicky. „Leč, její matka jest stupňům oltáře blíže než ona.“

„Ovšem, matka jest velkolepá veledáma,“ liboval si Umprtinkt. „Jistě její nebožtík vrátil jí letos k Ježíšku jedno desítiletí věku. Jaká grácie a harmonie celku!“

„Věřím!“ prohodil lysý a byl jako vyměněn.

„Myslím,“ pravil Retorta, hledě naň, „kdo netrpí mozoly na mozku ani na jazyku, mohl by ji dnes ještě jednou vkouzlit zpět ve sny mládí.“

„A já bych zase mohl zbožňovat Karolu,“ zvolal Sázava, „třeba i s jejím ženichem.“

„Hle, třetí z bezdětné rodiny,“ ušklíbl se Retorta jeho dvojsmyslu.

„Poslyšte, přátelé!“ upozorňoval Vichtik. „Onen ženich stojí v předsíni. Což má kuří oka, že tam tak přešlapuje, nebo sem přišel očekávat sňatek?“

„Má nevěstu a kancelář,“ mínil lysý. „Posud neobléká si noční čepici dle Kneippa, ani netrpí neuralgií, je lépe zachován než vojenská konserva a svým nízkým obzorem obepne svou nastávající tak asi právě v ňadru; není dokonalým hlupákem, poněvadž si neotrávil život polosvětem a pitkami.“

„Zdá se, že má rukavičky od loňské saisony,“ usmál se Sázava. „Bylo by dobře zbystřit jeho lásku.“

„Výborně!“ pravil Retorta. „Ejhle zaměstnání na celý večer.“

„Dejte pokoj!“ zívl Vichtik. „Tady to nejde, mama ji hlídá.“

„Jako stvořeno!“ řekl lysý štít. „Kdo ji znáte? Představte mě, já ji zaměstnám.“

„Jsem k službám, “ hlásil se neočekávaně nabubřelý malíř, který večeříval jako baletka a hovořil hlasem vyvolavače zvěřinců. Zvedl svá záda a oči ukázaly běl. „Jsem jejím sousedem v divadle.“ (Sousedství z divadla způsobilo opovržení.)

„Jiného spojení nemáme?“ pravil Retorta, toče se po ostatních. „Skandál, bratrstvo hokynářů!“

„Nezbývá, než aby někdo byl jejím vzdáleným bratránkem,“ rozhodoval Umprtinkt. „Tahejme dřívka!“

Zlatá mládež srazila hlavy v klubko, nalámala několik sirek, a los padl na Vichtika.

„Fatál!“ zabručel, podpíraje si čelo a sbíral myšlénky. „Co kdo víte o její rodině?“

Přátelé pospíšili si kde s kterou troškou do mlýna. Za chvíli odebrali se do taneční síně, uhostili se pod korunním svícnem, kde udělali ostrůvek a zaujali malebné pósy.

„Ó, Wertheimko ohnivzdorná, nedobytná,“ hučel Umprtinkt, hledě na Karolu.

„Ejhle, klíč k ní — její přítelkyně,“ zvolal Vichtik a hbitě se přitočil k mlaďoučkému děvčátku, které na svůj věk i vzhledem k pensionátní zkušenosti hledělo dosti nevinně. „Slečno, prosím o taneček,“ šeptl do ucha této blondýnce a kavalírsky nabízel jí rámě.

„Odkud jste spadl? Kde vězíte? Celý večer není vás ani spatřit,“ hrozila mu blondýnka růžovým prstíkem.

„Ah, promiňte laskavě, znamenitá věc.“ A začal vypravovat historii tloustnoucí krásky s hořícími vlasy a hasnoucím okem, mžouraje šibalsky po lysém.

„Sláva, již máme spojení,“ broukl lysý štít a obcházel ostrůvek, číhaje, až Vichtik mu dá znamení, aby se přiblížil.

„Pst, ženich větří,“ upozorňoval nabubřelý malíř. „Udělejte si na něm někdo pavouka.“

„Jest uvázán svými rukavicemi,“ pravil lysý štít. „Ale pro vyražení, pověste mu na krk feuilletonistu.“

„Vzhůru k dílu!“ pravil Sázava a táhl Retortu a Umprtinkta ke dveřím, kývaje na feuilletonistu.

V témž okamžiku lysý přiblížil se k Vichtikovi a omlouvaje se blondýnce, tázal se přítele, má-li již kolonu. Vichtik ho představil a ihned rozpředen tento hovor.

„Ona dáma v bílém empiru zajisté jest vaše přítelkyně; květ lilie,“ lysý ukazoval pohledem na Karolu.

„Zajímá vás?“ usmála se blondýnka.

„Velice. Zavázala byste si mě k neskonalým díkům, slečno!“

„Ah, maličkosť, pojďme!“

Oba noční motýlové obletovali bílý květ lilie v empiru. Karola byla rozkošná, a lehká chmura na čele znamenitě jí slušela. Bystrým okem postřehla, oč běží, a s úsměvem přijala hru; jejímu pohledu neušel kroužek chrobáků, jenž u kamen obejmul jejího ženicha, pana Vasrdychta.

Umprtinkt stoje vedle Vasrdychta, nespouštěl ji s očí a nakláněje se na bok, pravil: „Já, pane Vasrdychte, rovněž, jak ráčíte vidět, z tétež příčiny netančím. Shořel bych hanbou, kdybych musel k některé dámě se přiblížit ve špinavých rukavičkách nebo bez nich. Hrozné!“

„Ovšem,“ přisvědčoval pan Vasrdycht. „Prosím, pánové, máme teď ten Holešovický přístav… kancelář… práce k zbláznění. Ah, cizí posluha. Nařídil jsem jí, aby mi přichystala čisté rukavičky, mám jich dvanáct párů, dostal jsem je od slečny…“

„K službám,“ ukláněl se Umprtinkt. „Račte míti naprostou pravdu, nebo taková posluhovačka dovede člověku připravit pár hořkých okamžiků. Ah, ah, mám zkušenosť. (Jeho zkušenosť počala před desíti lety se sedmnáctiletou posluhovačkou.)

„Hle, co mi strčila do šosu.“ Vasrdycht ukázal špinavé rukavičky, na které bylo chvíli hleděno jako na eskymáckou bankovku. „Pánové, račte mít snad dva páry…“

„Já,“ pravil Umprtinkt, „také tak. Rád bych posloužil. Odpusťte!“ Ukázal ohavnou rukavici, kterou někdo mu podstrčil, a zděšení bylo nelíčené. Feuilletonista prohodiv nabobtělou frasi, urazil se, že nikdo nežasne nad pružností jeho ducha, a začal o literárních proudech.

„Ah, pardon!“ omlouval se Retorta, obrácen k inženýrovi. „Lehká pomoc: na rohu nejbližší ulice možno si opatřit slušné glaçe.“

„Dík!“ prohodil pan Vasrdycht, „myslím, že dnes již — tento… ehm…“ Zdálo se, že má v oku slzu; jeho pohled zalétl ke Karole.

„Naturalism naší doby,“ vykřikl feuilletonista zoufale a nedal se odehnati, bera inženýra za výložku límce. „Symbolický naturalism jest dneska již v dekadenci, zavřené hroby otevřených hlav. Co by teď mělo následovat…“

„Aby inženýra neutahal k smrti,“ dokončil Retorta Umprtinktovi do ucha a odváděl oba své přátele stranou, zanechav inženýra s feuilletonistou o samotě, znamenaje, že ti dva chystají se spolu odejíti.

„Vždyť již omývá mrtvolu,“ pravil Umprtinkt. „Ty’s ho popravil.“

„Já? Červený nos přece; neboť on s ním půjde až na roh do niťařství, vybere mu pletené rukavice, které nebudou se mu líbit, které však ze zdvořilosti dá si narazit na ruce, a přivede ho v nich zase sem, aby tu dělal Augusta fin de siècle. Výtečný impresario zná najímat své lidi z každé vrstvy. Jsem přesvědčen, že dnes inženýr bude otráven.“

Volným krokem prošli podél skupiny, kteréž dominovala Karola s matkou, obě zahrnovány pozorností lysého, Vichtika a malíře, a napínali sluch, aby něco zachytili z jejich hovoru.

„Slečno!“ právě lhal Vichtik. „Sotva jsem zaslechl vaše ctěné jméno, hned jsem si vybavil milou vzpomínku na tetu Fíny.“

„Teta Fíny?“ zvolala Karolinina matka. „Možno-li uvěřit, jaká náhoda… Dlouho-li již nebožkou?“

„Ah, teta Fíny!“ zašveholila Karola a tepala do taktu špičkou střevíčku.

„Ano, mé dámy, byl jsem ještě zcela malý klučík,“ lhal Vichtik.

„Aj, valčík z Oněgina,“ přerušila ho Karola, pohybujíc svodnou postavu v tempu hudby.

„Možno-li, popřát mi několik taktů?“ skláněl se k ní Vichtik a zhluboka si oddechl.

Karola unyle položila se na jeho rámě, šelmovsky se usmívajíc, a Vichtik cítil v žilách žhavou rtuť. „Konečně!“ nevrle zvolal Umprtinkt a ustupoval s přáteli tanečníkům s cesty.

„Začínám se bavit,“ pravil Retorta a objímal svými pohledy Karolu, která s Vichtikem rozvířila se k valčíku.

„Já nudit,“ řekl Umprtinkt a hleděl na Karolininu matku.

Milostivá paní osaměla s lysým a s malířem, kteří ihned svými strašnými jazyky začali obsluhovat dámský sluch, že v několika vteřinách na té straně celé pořadí se bavilo; jejich humor byl přijat s povděkem. Lysý byl champion-poklonkář, milostivá paní přímo zářila. Sázavovi stojícímu s Retortou a Umprtinktem opodál neušel jediný její úsměv ni pohled. Jaké bylo tedy jeho zděšení, když asi v půli valčíku se zvedla a podala lysému rámě.

„Bohyně tančí,“ třepal se a rozeběhl se za nimi.

„Drabant ve vleku komety,“ ušklíbl se nad ním Umprtinkt. „Pak někdo mi můžete vypravovat, jak to dopadlo,“ pronesl omrzele a šel sníst porci řízků, které již dvakrát poslal do kuchyně ohřát.

Retorta ani nehlesl a při nejbližším kole vyhledal příležitosť, aby byl Karole představen a v plném mazuru mohl se zpíjet jejím dechem. Zlatá mládež roztála. Karola šla z ruky do ruky, ‚mrtví‘ ožili a načínali již druhý kapesník. Tři kola přetančena jako ve snu. Karola několikrát ovlhlým okem marně hledala svého ženicha. Konečně se objevil ve společnosti feuilletonisty. Karola zachmuřila čelo. Vichtik stručně sděloval jí historii špinavých rukavic.

„Oběť moderního kanibalství,“ šeptal Retorta lysému do ucha. „Dle jeho zvášněného obličeje soudím, že ten lidojed cestou vecpal do něho konflikt západní kultury s východní a teď mu široce objasňuje fabuli svého trojsvazku ‚Zoufalý výkřik neočekávané guvernantky‘. A tohle policie nevidí?“

„Nemoralisuj v taneční síni!“ opravil ho lysý. „Hle, inženýr přichází k nám a tu galejní kouli, feuilletonistu, vleče na patách.“

„Hrůzo! A rukavice jsou mu velké,“ žasl Retorta. „Ó milenče, ubohý tvore!“

„Dramatický moment visí ve vzduchu,“ pravil lysý. „Mlč a viz!“

Vasrdycht uzardělý ukláněl se před Karolou, která stěží potlačila úsměv.

„Proč tak pozdě, můj drahý!“ snažila se býti vážnou, a v každém oku jí hrálo tisíc diblíků.

Vasrdycht zakoktal omluvu a skroušeně pohledl na matku, jejíž přísná obřadnosť a nelíčená rozmrzelosť dokonale ho pomátla.

„Prosím, milostivá paní!“ obracel se k ní. „Já… ehm… rukavičky…“ Zrudl a ukázal pletené rukavice.

„Jiné číslo neměla,“ vysvětloval feuilletonista. „Těžký výběr. Následek chabé konkurence.“

Karole vytryskl z hrdla veselý smích a kromě matky strhl i ostatní k bouřnému výbuchu. Rukavice byly pro kyklopa velké.

„Blamage,“ šeptl Retorta inženýru do ucha a zatáhl ho za rukáv.

Vasrdycht byl zničen. V hlubokém uzardění nevěda, co činí, ukláněl se na všechny strany, koktal omluvu a nepružným krokem se vzdaloval. Karole se orosily oči; nechtěla ho urazit, neblahé okolnosti. ‚Mrtví‘ stáli v zenitu svého vtipu s obličeji voskově nehybnými, usmívajíce se v duchu krasavici, jež ráda baví se ve společnosti enfants terribles, ale opatrně vybírá ženichy z vrstvy à la Vasrdycht.

„Rajšino, rajšino, ty podivné pravítko!“ bručel si Retorta do vousů a šeptal lysému. „Ženě se něco podobného nikdy nepřihodí.“

„Kam spěcháte?“ volala Karola za inženýrem.

Ale Vasrdycht hluch, s poraněným srdcem vypotácel se ze dveří.

„Zjistím jeho stav,“ pravil Sázava přitlumeně a následoval ho do garderoby.

Polka přerušila trapný okamžik. ‚Mrtví‘ cítili povinnosť, aby svůj vtip slušně ukončili. Karola na plesu nepocítila nudy.

K ránu Vichtik pomáhal jí do peleriny a usmívaje se pravil: „Smím tedy doufat?“

„Těším se,“ usmála se.

„Váš přítel udělá nám s vámi to potěšení,“ zvolala matka na odchodu a pohledla na lysého, který hluboce se ukláněl a líbal jí ruku.

Doprovodili dámy až k vozu a spěšně se vrátili nahoru.

„Hoši, čerstvě, máte už oběd vystydlý,“ pobízel je Umprtinkt. „A dělejte, ať to vyřídíme. Musíme ještě do Brasilie.“

Asi za hodinu vcházeli do Brasilie, kde za stolem v červeném víně Vasrdycht utápěl svůj žal.

„Hoši, potěšme ho, zvedněme mu hlavu!“ navrhoval lysý, a zlatá mládež uvelebila se k němu.