Kytice (almanach)/Jelen

Kytice (almanach)
Noc dušiček	Jelen	Starý krajánek

Údaje o textu
Titulek:	Jelen
Podtitulek:	Nástin přírodopisný
Autor:	Karel Starý
Zdroj:	Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 87–96. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Běháše jelen po horách,
po vlasti poskakova,
po horách, po dolinách
krásna parohy nosi;
krásnýma parohama
hustý les proráže
po lese skákáše
hbitými nohami. —

Kdož by neznal ušlechtilého obrazu tohoto z neocenitelného rukopisu Kralodvorského? Komu by v paměti nebyly utkvěly vzácné tyto řádky z básně nadepsané „Jelen“? Jak jednoduché, jak ladné to líčení nejpřednější okrasy lesů českých! — Vidíme ostražitého jelena krásnými parohy prorážeti větve hustého boru; vidíme zvíře, mladistvé bujarosti plné, uháněti hbitými nohami před zhoubným ramenem cizího lovce. — Ustaň, ráno smrtící, a popřej nám pohledu na nejušlechtilejší tvor, jenžto skáče po horách a po dolinách k okrase vlasti! Nech na okamžení pohroužiti naše zraky v obdivování hrdinské postavy lesů českých! Ano, krásný jest jelen ve své osobní ozdobě, krásný ve své volnosti a svobodě! Duchaplnému básníkovi „Jelena“, na důstojný obraz stíhaného jinocha myslícímu, nelze bylo zajisté důmyslněji sáhnouti v něžné barvy oživené přírody.

Štíhlé tělo jelenovo lesklou srstí přioděné spočívá na čtyřech ještě štíhlejších běhách. Jaká to síla, ohebnost a pružnost, s outlou něžností spojena! Jsou to ocelová péra, o něž jen zavaditi třeba, aby vyšvihnula mohutné tělo ke skoku pověstného Šemíka. Jako k půvabnému tanci nesou lehce podstatnou tíží přes luh i háj k statečnému boji i k milostnému plesu. Sotva že se půdy dotýkají rozdvojené spáry v čtveronohém dupotu, zanechávajíce stop tak malého objemu, žeby oko nezběhlé s tíží si domyslilo z tenké nohy statečného jelena.

V úplný souměr s okrouhlým tělem splývá táhlý, hrdě vztýčený krk, jako by se honosil břemenem, jímž tak lehce vládne. Prost vší hřívy pne se pyšně do výše, nesa malou, ale slušnou hlavu v tom samém směru, na důkaz, jak vysoko tato hlava nade vší ostatní zvěří stojí, která oživuje luh i les.

Jako velkolepá koruna vypíná se na jejím hladkém čele dvé mohutných parohů. Jsou to dvě sukovité haluze, uschlé kmeny rozsochatého dubu, a předce tak důstojné, tak nádherné; spolu děsící zbraň i velkolepá okrasa. V nich se zobrazuje tělesná síla, osobní pýcha a hrdá majestatnost. Zježí-li lev v nevoli královskou svou hřívu, zatřese i jelen v bujném přepychu vidličatými parohy svými a polekaná zvěř již koří se v prachu. Lev je králem v oasách pusté Sahary, jelen je knížetem valných lesů českých.

Ucho jelení nepříliš dlouhé ani krátké, ostře přikrojeno, sbírá ostražitě vlny povětrné; ani toho nejmenšího šustu neujde pozornosti jeho. V něm se soustřeďuje celá duševní činnost a svrchovaná dokonalost jemného citu. Ne méně výtečný jest i jeho čich. Tento doplňuje v mnohém pádu nedůstatečnost světel (po myslivecku: očí) a sluchů v úplný souměr nadobyčejně vyvinutých smyslů. Na tři sta kroků větří paroháč nepozorného lovce, jej po větru stopujícího. Povětrníkem (t. j. nosem) při zemi vyhledává uprchlou laň a nezadá ani v tom pádu ničeho onomu zvířeti, které pro svůj výborný čich pověstného jmena požívá. Velké oko jelení vyznačuje se zvláštním leskem jasným jsouc obrazem veškeré činnosti duše jeho. Z něho plane čilá bujarost, důvěra v osobní sílu a ostražitost; ono je odlesk jeho zvědavosti a plachosti, jakož i divého ohně, který v jistém čase žilami jeho probíhá.

Kdo chcete poznati jelena v přirozené jeho povaze, neobtěžujte sobě malou večerní procházku s námi tamto k vysokému buku na kraji lesního luhu, bujným rostlinstvem se zelenajícího. Neslibujem Vám arci jemnocitného tluku slavíků, ani půvabného východu bledé luny; naopak, zahalte se úžeji v teplý plášť, aby noční chlad k Vám přístupu neměl. — Již jděme, abychom přišli v čas v příhodnou skrýši pod širokým bukem. —

Slunce právě padlo za hory. Tmavé stíny lesních velikánů táhly se pořád dále a dále po lučině, až se rozplynuly v šedou mlhu, která co průhledný závoj na nížinu se sklání. Jako drobné perly usazuje se hojná rosa na usvadlé listí. Štěbetavé ptactvo umlklo; dosti se nazpívalo za celý, dlouhý den; tichý spánek rozestřel své mocné perutě, aby jimi veškerému stvoření novou sílu na uslablé údy přivanul. Všude ticho, ani jedinký list nezašumí na osyce, tamto na pahorku osaměle stojící. —

Aj hle, co se to mihlo tam v koutě, kde luh se v mlazině končí? Ticho! — přitiskněte se úžeji k buku a napněte co možná zraků svých! Vidíte to ušlechtilé zvíře? Znáte ty vysoustruhované běhy a ty mohutné rámě na lesklé šíji? Toť jelen a jak se zdá, hlavní zvíře (t. j. jelen počítající více než deset výsad na parohách) nejméně o dvanácti. Hle, jak pozorně zírá vůkol sebe na vše strany! Jak napnutě sluchy své v polokruhu otáčí! — Nyní kloní zvolna parohy na zad a půvabně napíná táhlé hrdlo do výše k opatrnému větření. Vše-li pak jisto? — Teď sebou nepokojně hnul, popokroče z lesa o něco blíže k našemu buku. — Či nás snad větří? Nikoliv, jen temné zašustění malého kulicha, hloub do lesa zalétnuvšího, jej znepokojilo. Ještě jednou větří bystře na vše strany, načež, o úplné jistotě se ubezpečiv, pouští se bez odkladu do spásání chutného bylinstva. — Opustivše jej, obraťme zřetel svůj na protější stranu. — V tom samém čase, jako jelen, vylomila též plachá laň ze skrytého lože svého; tiše jako noční stín táhne se svou družinou z temných huštin do nízkých mlazin. Černé oko její proniká temnotu noční měnivým se leskem; jemnému sluchu neujde ani nejmenší zašustění, jímž malý ptáček, vyděšen z prvního spánku, přerušil noční ticho. Obezřele klade lehkonohá zvěř tenké běhy v mechovitou půdu, a jen lehké praskání opadaných kménků prozrazuje, že vede čelní zvíře (nejstarší laň) svou tlupu k nočnímu pastvení. — Pozor! již se blíží ku kraji lesa. — Slyšeli jste ostrý hvizd, jímž svěřence své k obezřelosti nabádá? temný praskot polámaných větví a lehké šumění otřeseného listí proniká nyní k našemu sluchu. — Táhlý hvizd zachvěje se ještě jednou ve vzduchu, a hle, již vystupuje stará laň z křoví s hlavou odhodlaně zdviženou; velké oko její obracuje se pátravě na vše strany. Opětné zahvizdne, a jako na ustanovené znamení vyskytne se dvěma skoky švižný kolouch^[1] na její straně; za ním vybíhá z husté mlaziny i ostatní družina; napřed dlouhonohý špičák, za ním svévolný vidlák s dvěma pateráky, k nimž se konečně dvě bázlivé šmolky přidruží. Spokojeně se ohlíží stará laň po svých milých; tito, brzy spásajíce kyprou trávu, brzy se trkavě pokoušejíce počínají prováděti rozličné kratochvíle. Hravý špičák neustále popuzuje krátkými svými parůžky chladnějšího pateráka na sebe, a každému jeho nevrlému posuňku uskakuje v směšném, neobratném skoku. Malý kolouch neustále se probíhá vůkol pasoucí se tlupy, hrdinsky napínaje slabé běhy ku velikým skokům; brzy se tulí k matce, která mu s mateřskou pečlivostí líže bílé skvrny na přihnědlém těle, brzy utrhuje měkký list, jejž opět, nemaje zubů, neohrabaně padnouti nechá, až konečně nabaživ se dětského zahrávání, vrhne se pod matku na kolena, ssáti sladce připravenou potravu. Však hle! Jako bleskem raněna vyskočí tato najednou, vztyčíc hlavu kolmo do výše; těsný hvizd prodral se při tom z útroby její. Oko plane hněvivým leskem; noha tepe křečovitě půdu, a celé tělo její chvěje se jako v nejprudší náruživosti. Bázlivě lne uděšený kolouch ku matčině straně a celá tlupa polekaná srazila se těsně kolem matky. Co to znamená? Aj hle! Pozorujete tamto za dubem nazpět se plazícího lišáka? Nepozorován přikradl se již až k příznivému skoku a byl by jej právě vyvedl, kdyby mu to matčina pečlivost v pravém čase nebyla překazila. Nyní se mrzutě táhne při zemi nazpět, aby snad z jiné strany nepodařený útok zdárněji obnovil. Však v tom samém okamžení vyskočí střelhbitě jelení matka na chytrého padoucha a vrhne se naň předními běhy. Strašlivé zaknučení pronikne vzduch a v posledních tazích trhá sebou v mechu pošlapaný lišák pod nohami zuřící laně. —

Jelen, jejž sme prvé pozorovali, dupotem tímto polekán, jedním skokem zmizel v houšti. Laň ale, potrestavši tak přísně drzého škůdce, opět soustřeďuje vůkol sebe rozprchlou tlupu a uvádí ji poznovu na chutnou pastvu. S něžností holubičí bdí teď nad milou svou družinou, neustále pozdvihujíc do větru ušlechtilou hlavu; zvláště ale opatruje svého jedináčka, sličného koloucha, krmíc jej svou láskou a svým mlékem. Starostlivým zrakem mateřské péči sleduje mladistvé jeho skoky, varuje a učí nezkušené mládě a před zhoubnou ranou chrání je svým tělem. Slabý kolouch, vděčen laskavé pečlivosti, neopouští ani v třetím i v čtvrtém roce roditelku a skládá po celý ten čas svou důvěru v prozřetelnost její; ano i odrostlí slabší jeleni staví se pod ochranu zkušené laně. Pročež její rodina vždy několik milých údů počítá, ježto láska a svornost spojuje v tichý kruh utěšené domácnosti.

Teprv, když první záře ranní na obloze zaplála, ubírá se celá tlupa s plnými boky a a čelním zvířetem v čele do nejtemnějších huštin, aby se tam opět pro celý den na obvyklé lože složila. —

Když jarní slunce po horách sněhovou kůru rozhřívati počíná, vše tvorstvo k novému budíc životu, když celá příroda spěje novou se zaskvíti krásou: svrhuje jelen, tomu všemu navzdor, mohutnou svou korunu. Načež jako by se styděl své kusé bezbrannosti zachází do osamotnělých míst, vyhýbaje se zdaleka každému potkání s mladším druhem a zvláště s bývalou svou družkou. Jaká to ješitnost hrdého paroháče bez parohů! Sotva ale, že na požehnaných polích první vymetala pšenice, ajta, tuť jelen opět krásné, a k tomu ještě o dvě výsady bohatější parohy nosí. Posud však jsou potaženy zaschlým lýčím, nemajíce oné ouhlednosti lesklé, jíž majetník jejich rád se honosí. Protož vychází v noci do mlazin, aby tam co možná nejdříve o tenké stromky mrzuté lýčí (zaschlá kůže na parohách) ostrouhal. Zde vytloukal hlavní a zde konní jelen (jelen, mající méně než 10 výsad, slove konní), praví myslivec okem znalce výšku ostrouhaných stromků měře a počítá usazené oudy vysoké zvěře. — Parohy dospěly. Jelen, cítě se opět okrášlena velkolepou korunou, zaplane novým ohněm a bujarý život kypí v útrobě jeho. V bujném přepychu zaráží lesklé parohy v tvrdou půdu a vyhazuje vysoko do větru rozrytý drn, jakoby se přesvědčiti chtěl o pružnosti a síle nové své zbraně, a ubezpečiti se vítězství v nastávajících bojích. Takové řádění strašlivé nazývají myslivci naši zahrávání.“

Ve dne složí se jelen obyčejně na jisté oblíbené lože. Rád k tomu cíli volí listnatým stromovím pokryté výšiny, odkud by hustý les rozhled po vůkolí příliš neobmezoval. Byv z lože vyplašen, jakoby uštknut jedovatou zmijí, vyrazí; a položiv zubaté parohy vodorovně na zad, rozráží v sáhodlouhém skoku spletené větve; jenom klátící se chvůje a třesoucí se listí prozrazují udivenému oku, kudy prchal paroháč s větrem o závod. V parném letě trýzněn mouchami vyhledává lesní kaluže, v nichžto se zvláštní zálibou ač ne s velikou důstojností sobě pohoví. — Osiřely lučiny i pole; poslední zbytky polní ourody odvezl pilný rolník k vysokým stohům. Chladný věje vítr od západu přes pusté nivy a zahaluje les i háj v sichravé mlhy urychlujíc příchod blížící se noci. — Krátký, ale silný řev, podoben řváni hněvivého býka, zazní z rozsáhlé obory a daleko se rozléhá po horách a lesích v mnohostrannou ozvěnu se rozplývaje. Je to první řev statečného jelena, jenž v úplném vědomí své síly onen děsící hlas z mohútných prsou vysýlá na znamení, že bujná jeho krev překypuje životní silou a tělesnou bujarostí. Opět se zachvěl vzduch mohutným tím rykem, jemuž podobný a ne méně ohromný již z druhé strany odpověděl. Za malou chvíli ozývá se řev s více stran, po krátkých přestávkách vždy hlouběji z lesa vycházeje, až konečně docela zanikne, aby záhy z rána tím mocněji opět se rozléhal. Jak vydatnou tento hlas někdy v lesích českých ozvěnu míval, můžeme souditi z toho, že se důstatečným zdál jednu část jeseně charakteristickým jménem naznačiti.

Jeleni, opustivše svá dosavádní osamotnělá lesní stanoviště, vyhledávají jako slídící psi shromážděnou tlupu laní, pospíchajíce na vespolné řijiště. Jako rytířové k slavnému sedání, dostaví se dospělí jeleni k velekrutým bojům, pokusiti se o palmu vítězství, ještě více ale o sladké výhody s ní spojené. Po krátkých, ale urputných rvačkách ustoupí slabší jeleni silnějším, mezi kterými se pak vyvinují boje, podobné oněm soubojům Homérovým pod zděmi obležené Troje. S lehkostí ptačího letu vypne konečně první z dvou posledních mohutnou svou šíji; oheň plane z nozder rozedmutých, z očí srší blesky hněvivé, nohy tepou křemenitou půdu a jako střela vrazí ku předu napnutými parohy na mocného odpůrce, aby jej porazil ohromným návalem rozsochatých parohů. Statně vedenou ránu však zachytí připravený odpůrce stejnou zbraní a čtvero parohů se srazí v strašlivém chřestotu v jednu spleteními. Bojovníci se snaží jeden druhého uvrhnouti v prach; mocná hrdla ohýbají se v obapolném napnutí, oči vytřeštěné vystupují z dutin svých, ocelové spáry se zatínají jako klíny v ustupující půdu a celá těla se chvějí křečovitou mocí. Běda bojovníku, jemuž souzeno ohnouti svá kolena před vítězným soupeřem. Nespomohla-li mu hbitost střely k opětnému odporu na nohy, vrazí mu výbojník celý sbor ostrých dýk do těla a jen nejkvapnější útěk zachrání propadlý život jeho. Stalo se již, že zarytí bojovníci svými parohy do sebe vraženými tak se zapletli, že nemohouce je více od sebe odtrhnouti oba zahynuli.

Vnadné laně opodál s napnutostí očekávajíce výsledek bojů, bez odporu pak sledují statečného vítěze, jenž se pak záviděn od žehravých soudruhů těší samoten z rozkoše lásky u milostných družek.

Velevýznamný jest tento boj v moudré přírodě a ušlechtilý účel hrdinského toho počínání. Lev bojuje týrán hladem, tygr z naduté zuřivosti, zubr ze hloupého přepychu, jelen ale z pouhé lásky pro svou skromnou družku. A protož ho nemůžeme opustiti, abychom se nezmínili o onom nelidském způsobu jelení honby, zvané „par force“. Jak ze jména samého vysvítá, není to vynález českého důmyslu, ač i jeleni českých obor a lesů se jím mnohokráte ano i v nedávném čase opět seznámiti museli. Pročež zajisté každý přítel zvířat, byť i nebyl oudem společnosti proti týrání jich, připojí své jmeno k oné prosbě, kterou lidský a šlechetný Claudius, byv na pozvání podobné honbě přítomen, ve jmenu umírajícího jelena takto sestavil:

Knížecí Osvícenosti, Nejmilostivější Pane! Dostalo se mi té cti, honěnu býti od psů Vaší Jasnosti a od mnohých vzácných pánů na koni „par force“. Prosím s poníženou uctivostí, abych pro budoucnost podobným oučastenstvím víc poctěn nebyl. Přál bych Vaší Osvícenosti jen jedenkráte, abyste byl honěn od dvanácti chrtů asi čtyry hodiny v letním vedru par force, pak by zajisté má skromná prosba oslyšena nebyla.

Váš ponížený až na smrt uhoněný

Jelen.
(Karel Starý.)

---

1. Jelení tele mužského pohlaví slově kolouch, ženského: šmolka; mladý jelínek v druhém roce nazývá se špičák, s dvěma výsadami vidlák, pak se počítá dle výsad: paterák, šesták atd.