Jan Neruda/15

Jan Neruda (Novák) Arne Novák
14	15	16

Údaje o textu
Titulek:	Jan Neruda
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	NOVÁK, A. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914. s. 57-61. Online na Internet Archive
Vydáno:	1914
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Kapitoly v knize nemají název a nejsou číslované; číslování na Wikizdrojích doplněno z technických důvodů a pro snadnější orientaci.

PODAL-LI Neruda kdy sebe celého, bylo to v »Knihách veršů«; není divu, že takové bohatství mladého osudu a nedočkavého básnického umění nedalo se úplně ovládnouti cyklickým jednocením, na něž Neruda již roku 1867 pomýšlel. Proti »Hřbitovnímu kvítí«, jež jest knihou zpovědí, mají »Knihy veršů« především ráz slibů: v »knize veršů výpravných« přes všecky začátečnické imitace od Erbena až k módním německým balladistům nejednou jsou praeformovány »Ballady a romance«; v »Elegických hříčkách«, v cyklu »Z kraje«, v některých »Lístcích hřbitovního kvítí« hlásí se již plně lyrický sloh »Prostých motivů«, a nelze bez hlubokého překvapení slyšeti v posledním odstavci byronovské skladby »O Šimonu Lomnickém« akkordy, z nichž komponovány jsou »Zpěvy páteční«. »Hřbitovní kvítí« účtovalo výlučně se životní přítomností Nerudovou: reprodukovalo ji s bezprostředností deníkovou, analysovalo a soudilo ji s jakousi studenou věcností a příkrostí a konečně odhazovalo ji jako bezcenný brak; tento poctivý nihilista nechce míti budoucnosti: »však to přejde, až se ve hrob svinu, vzdyť si také jednou odpočinu«. »Knihy veršů« obracejí se naopak celou tváří k zítřku; básník vše jen nadhazuje, aby to dopověděl, provedl, rozvinul někdy příště; všude cítíme, jak se musí vrátiti k tomu, co pouze naskizzoval, nedomyslil, umělecky plně nevytěžil — Neruda poctivě dostál všem těmto slibům.

Avšak v lyrice »Knih veršů«, která má větší slohovou hutnost a osobnější posvěcení než oddíl epický, vrací se básník náhle k své minulosti, aby ji hodnotil a — přehodnotil. Způsob, jakým Neruda pojal do »Knih veršů« lyrickou tresť »Hřbitovního kvítí«, obráží celý jeho umělecký i lidský vzrůst za desetiletí. Od formy lyrického deníku, jež ovládá první vydání »Hrbitovního kvítí«, dostal se Neruda k vyššímu a složitějšímu útvaru poetickému, k lyrickým cyklům seřaděným dle základních motivů. Proto, vyloučiv z první své knihy polovinu, rozložil ostatek do čtyř kruhů »Ze srdce«, »Z divokých lásek«, »Při zpuštěných strunách«, »Ze hřbitova«, položených soustředně, takže prvý okruh zabírá lyriku čistě intimní, poslední však meditaci a reflexi společenskou i kosmickou. Neruda neodcizil se svojí minulosti do té míry, aby jí nerozuměl již — jinak by nebyl vložil mezi úryvky »Hřbitovního kvítí« některá lyrická čísla zbrocená ještě teplou krví čerstvého utrpení (tak pieçu »Jen matko »Náděj« zůstaňte«, nebo dvě nezapomenutelné zpovědi hořkého milence »Moje srdce jest jak pozdní podzim svadlý« a »Ach přišla láska s milým žebroněním«); ale stál nad ní již tolik, že mohl ji ovládati uměleckou intelligencí, tou podivuhodnou silou, vychovanou ve škole přísné kázně, jíž marně hledáme u jeho současníků.

Čtou-li se vedle starších partií »Hřbitovního kvítí« lyrická čísla, která Neruda napsal v šedesátých letech, vycítí vnitřní sluch umělecký okamžitě podstatný rozdíl těchto dvou skupin, náladově i meditačně namnoze co nejúže spřízněných: z »Elegických hříček«, z cyklu »Z kraje«, z »Mých efemerek« a z nově zařazených »Lístků hřbitovního kvítí« zaznívá nezapomenutelně osobitá a neobyčejně vroucí melodie lyrická, jíž v první Nerudově knize vůbec nebylo. V čase, ležícím mezi oběma skupinami, zrodil se lyrický básník, náš nejdůvěrnější a nejvíce opravdový poeta drobné diskrétní písně, sladký jednotitel lidského srdce a přírodní scenerie.

Zatím co Hálek, zasažen a oslněn mocným vlivem lyriky Heinovy, buď přírodu naivně antropomorfisoval, buď v ní vyhledával melodramatické dekorace pro svůj román lásky do jednotvárnosti opakovaný, vypracovával se Neruda k naprosto rázovitému slohu lyrickému. Neruda, syn města, zachovává vždy jakousi zdrženlivou a nedůvěřivou distanci k přírodě, jest mrzutým a uzavřeným divákem i cizincem, tam kde venkované Čelakovský a Hálek cítili se doma — Neruda již v »Elegických hříčkách«, jako později v »Prostých motivech«, dává se přírodou, jarem, ptačí písní teprve dobývat. Tato distance činí jej pozorovatelem o mnoho ostřejším, pronikavějším, svéráznějším než jest kdokoliv z těch, kdož přírodu dostali do kolébky darem. Jeho krajinářské obrazy z přírody nejsou nikde pouhými dekoracemi, nýbrž samostatnými uměleckými díly, jimž neschází ani světla ani vzduchu, mnohý z nich mohl by prostě platit za mistrovský kus básnické deskripce opřené o neobyčejně jemnou a cvičenou schopnost visuelní. Ale — a tu jest vlastní Nerudova svéráznost — pozorující umělec jest vždy v rovnováze s meditačním lyrikem: každý krajinný pohled jest zároveň stavem básníkovy duše, každý přírodní výjev jest zkrácenou a zhuštěnou obdobou vniterního života poetova; co bylo druhům lyrickou dekorací, stává se Nerudovi lyrickým symbolem. Ovšem v »Knihách veršů« jest toto umění ještě ve způsobě velmi nedokonalé; přece však cyklus »Z kraje« platí mnoho touto novou lyrickou methodou.

Nemohli-li Nerudovi současníci po »Knihách veršů« změřiti daleký dosah těchto statečných pokusů o novou lyrickou methodu, nedovedli arciť tím spíše pochopiti jinou statečnost, ukrytou v stručných a často jen lehce improvisovaných slokách jejich popěvků a náladových výtrysků. Jest to statečnost, s níž Neruda dobývá v poesii naší domovského práva šumivému a pěnivému rozmaru ducha opravdu svobodného, opojnému víření nezužitkovaných sil, bezstarostné hře života nespoutaného nižádnou konvencí, slovem, všem těm mocnostem, jež řídí a podmiňují pravou básnickou mladost. V básnictví, přes hlasy všech doktrinářů a dogmatiků, nesejde jen na požehnání bohů, ať jsou to Apollo či Dionysos: také daimonům a alastorům náleží tu podíl. Mácha byl přinesl obět temným alastorům, zlým duchům noci, zmaru, nicoty; Neruda dal se inspirovati lehkomyslnými daimony nezávazné radosti, divoké vervy, mladistvého opojení životem… první mezi našimi básníky. Proto u Nerudy, na nějž jeho současníci dlouho pamatovali jako na nejlepšího tanečníka svého pokolení, tolikráte víří verši i prosou taneční rej, opojení hudbou a křepčením, rhytmický pohyb, který odnímá vědomí a vyšinuje člověka z mravního řádu: šílený čardáš za noci na Neziderském jezeře v romantickém »Divokém zvuku«, drsný obžalobný sarkasmus z básně »Skočme, hochu« i jadrná ironie erbenovsky řezaného výjevu »Jako do skoku«, sociálně přihrocená »Tanečnice« patří sem stejně jako tančící derviši na předměstí Kassim Pašu, jako vampyrský rej mezi vykopanými kostmi v malostranském příběhu »U tří lilií«. I Nerudovi mužné doby jest vesměrný pohyb vždy znovu tancem a plesem; balladista vidí jaro 1848 v podobě bálové síně a v tanečních rhytmech, plných plesu a výskotu, ruchu a šumu, hudby a skoku skládá »Balladu o polce«.

V »Knihách veršů« — a jmenovitě v »Elegických hříčkách« — vykřikl Neruda několikráte strofami soustředěnými a výrazem podivuhodně smělým a bezprostředním tuto překypující, opojnou plnost svého mládí a několik těch improvisací září a oslňuje jako klikatý blesk jarní bouře. Kolik opravdového junáctví sevřeno jest jen v osmiverší:

»V krátku přijdou horcí dnové,
přijde život líný,
budou milejší nad slunce
tmavé jeho stíny.
V chladné trávě, v palných snech svých
zas se povyválím,
mysle, jak as rok zas žití
marně prozahálím!«