Jan Kollár

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jan Kollár
Autor: Václav Zelený (jako Vácslav Zelený)
Zdroj: Máj : almanah na rok 1862. Praha: I. L. Kober, 1862. s. 1–32. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Ján Kollár

Vypravují nám báje ze starých, šedých dob, že prý pěvec Amfion kouzelnými zvuky své lyry vše kolem sebe tak mocně uchvacoval, že prý i samo kamení po jeho hudbě se pohybovalo, a tak prý zpěvem a hudbou vystavěl pevné zdi Thébské. Střízlivý duch našeho věku usmívá se s jakýmsi velkopanským pohrdáním básnivým povídkám dob minulých, netuše obyčejně ani z daleka, že se podobné divy dějí — před jeho očima! Před padesáti léty byl celý národ náš v Čechách, na Moravě i na Slovensku beze všeho života duchovního: nebyloť v těch millionech lidu československého hrubě více myšlének, než v kamení, kterým hýbala hudba Amfionova. Tu pak povstali pěvci, dobří pěvci „od bohů milovaní“, zavzněl zpěv jejich po vší vlasti — a mrtvola slavného někdy národa obživla, vztýčila se, postavila se pevně, a všecko žaslo nad čilým životem domnělé mrtvoly. A mezi těmi pěvci, jichžto hlasy způsobily zázrak ten, nebylo druhého, jenž by byl tak silně, tak líbezně, tak kouzelně zapěl, jako pěvec „Slávy Dcery“. —

Jan Kollár narodil se ve krásné krajině uherského Slovenska, „v starodávném výsadním městečku“ Mošovcích dne 29. července 1793. Otec jeho, který po mnohá léta byl rychtářem a zase notářem městečka toho, náležel do třídy oněch ctihodných měšfanů starosvětských, kteří zakládajíce blaho rodiny své na přísné kázni domácí provozovali tuhou vládu v domě svém. Ráno a večír předříkával nábožný otec čeledi své písně a modlitby, ano když v neděli odpoledne jiné děti se vesele proháněly po ulicích, musil Jan poslouchati pobožné čtení a zpívání otce svého. Nebyl však otec jeho docela beze všeho vzdělání, naučiltě se z mládí poněkud latině a obcuje rád se vzdělanějšími muži, s kazateli a lékaři, vynikal nad prostřední míru vybroušenosti maloměstské. Při tom však byl velmi prchlivý a jsa popuzen, nešetřil vždy pravidel rozumného vychovávání při synu svém, který tudíž pohlížel k otci svému s větší bázní, než láskou. Mnohem laskavější byla na synáčka svého matka, ač se jí ne vždycky podařilo odvrátiti od něho bouři hněvu otcovského.

Ve škole Mošovské dostalo se bystrému duchu výtečného vzdělavatele, Jana Šulka, který se později stal evangelickým kazatelem a r. 1837 zemřel. Byltě Šulek dle líčení Kollárova muž jasného rozumu a přičinlivé ruky, horlivý ctitel a i sám vzdělavatel literatury české, které půjčováním kněh mezi žáky i měšťanstvem milovníky zjednati se snažil. Mimo to vedl tuhý boj se všelikými pověrami v lidu po tu dobu rozšířenými, vodívaje na příklad větší děti školní pozdě večír na hřbitov a tam jim všelicos o hvězdách vykládaje, aby přivyknuvše hroznému tomu místu přestaly se báti strašidel. Také čísti dával žákům svým zvláště takové knihy, které k vyvrácení všelikých pověr směřovaly. Kollár sám praví v pamětech svých, že spis Michálkův „O škodlivosti pověry“ byl jeden z nejdůležitějších, ježto se mu za prvního mládí do rukou dostaly. — I v latině cvičil Šulek dospělejší žáky, an jazyk latinský v Uhrách byl po tu dobu jazykem netoliko úřadním, ale i jazykem vzdělaných vrstev; a i zde užíváno prostředku, který má za našich dob velmi zlou pověsť — mladí latiníci obdrželi signum, když nemluvili latinsky. Kollár sám vyznává se, že byl tehdy tak nadšeným přítelem tohoto jazyka, že si přál, aby celý svět nemluvil jinak než latinsky. Vedle povinností svých školních provozoval pak čilý chlapec velmi bedlivě přirozený tělocvik, leza po stromech, houpaje se, skákaje, čím tělo jeho nabývalo veliké obratnosti; vyřezával ze dřeva všeliké nářadí hospodářské, hrábě, kosy, pluhy; vázal knihy, lil z cínu a olova všeliké ozdůbky, nástroje, a dobyl si těmito hračkami takové pověsti u sousedů, že jej nejinak než Janko Majstr nazývali. Uměl též sázeti stromy; štěpovati, očkovati jako dobrý zahradník, a láska ku přírodě pronikala celou jeho bytosť. I básnická mysl jeho již tehdy se počala jeviti: zapisovaltě si již co chlapec v domě otcovském písně, které zvláště ve žních od veselých ženců slýchával, do knížky; ano budoucí pěvec všeslovanství zaslechl již r. 1805 od vojáků ruských i písně ruské.

Ale čilý mladík neměl se dle úmyslu otcova dáti na dráhu vědeckou, otec nepřál si ničeho, než aby zůstal doma při živnosti a pomáhal při práci. Že se dostal na študie, přičítá sám příkladu bratrance svého, též Jana Kollára nazvaného, asi o pět neb šest roků staršího než byl sám. Vida tohoto o prázninách a rozmlouvaje s ním o věcech, kterým se tento ve školách učil, byl uchvácen tak mocnou žádostí vyššího vzdělání, že mu v tom rodiče povolili. Poslán tedy r. 1806, jsa tehdy třináctiletý, na školy Kremnické, kdežto rektor Štěpán Komár nejdůrazněji působil ve vyvinutí ducha jeho. Byltě to muž bodrý, vtipný a výborný deklamátor. Prospíval tu Kollár zvláště v latině, která dle tehdejšího zřízení byla ovšem hlavním předmětem; latinský verš (chronostiel), který za příležitosti třetího zasnoubení císaře Františka složil, dobyl mu r. 1808 nemalé slávy po celém městě. Zde se naučil Kollár též německy, k čemuž mu město samo z velké části německé dost příležitosti podávalo. I kresliti a malovati naučil se tu snažný jinoch, což mu v pozdějším životě mnohou krásnou chvíli a nejeden prospěch zjednalo.

Tři léta trávil na učení Kremnickém. Otci bylo nakládání na vychování synovo obtížné a stál již po druhém roce, který syn v Kremnici odbyl, na tom, aby doma zůstal a jemu při práci pomáhal. Jenom velikými prosbami a přímluvou milé matky obdržel od otce dovolení, aby ještě na třetí rok do Kremnice jíti mohl. Ale po vypršení této lhůty nechtěl otec o študování syna svého ani slyšeti, a když mladík po učení prahnoucí nechtěl upustiti od žádosti své, zanevřel naň otec v té míře, že musil opustiti dům otcovský a utéci k svému bratranci, o kterém sme se výše zmínili, který byl té doby již učitelem ve Slovenském Pravně. Meškav tam několik neděl vrátil se do Mošovce, ne však do domu otcovského, nýbrž do školy k učiteli Burjanovi, kterému při vyučování dítek pomáhal. Otec od té doby nechtěl o něm ničeho slyšeti, ano byl tak zatvrzelý ve hněvu svém, že se s ním nesmířil až po mnohých létech, když byl syn již kazatelem v Pešti. Že od otce od té chvíle žádné pomoci nedostával, rozumí se samo sebou; byl tedy mimo některé nehrubě vydatné dary útlé matky své přinucen živiti se vlastní prací svou. Působení jeho na škole Mošovské došlo pak při zkoušce obecného uznání, an se žáci v deklamování a řečnictví, kterému učil Kollár, výbornými osvědčili. Známosť rodiny učitelovy přivedla nešťastného mladíka opět na zamilovanou dráhu věděckou. Učitel Burjan maje příbuzné v Báňské Bystřici zjednal mu tam přistup, a tak se octl Kollár s počátku září 1810 na učení Bystřickém. Ač ho nechtěli do rhetoriky (asi nynějšího vyššího gymnasia) přijmouti, osvědčil brzo tak dobrou známosť latiny, zejména pak pracoval latinské úlohy písemní tak výtečně, že právě tehdy tam přibylý učitel Magda si jej nad jiné oblíbil a veřejně přednosť mu dával. Brzy pokládán jest za nejlepšího žáka, ano dostalo se mu brzo i veřejného uznání. Evangelické měšťanstvo Bystřické hledíc ke zvelebení a rozšíření škol svých umínilo si o velikonocích r. 1811, když byly na školách prázniny, vyslati dva z nejlepších žáků vyšších tříd do Liptovské a Oravské stolice, aby tam rozhlásili pověsť ústavu svého a zároveň žádali zemanů za podporování jeho. Za apoštoly slávy Bystřické vyvoleni jsou náš Kollár a nejlepší žák vyšší třídy, Kmoško, později urputný maďaroman. Procházeje se za dvě neděle po velebných horách a utěšených dolinách, poznal severní končiny vlasti své. — Jinak byla v Bystřici mysl jeho zaměstknána hlavně čtením spisovatelů latinských, v nichžto si tak liboval, že na všech procházkách ano i v kostele je s sebou míval, a při kázání a zpěvu hledíval bedlivě do klobouku, v němž býval opatrně vložen nějaký pohanský latinář. Aniž pak proto oblíbeného malířství zanedbával, ano došel zde štětcem svým již takové pověsti, že užito jeho služeb, když se jednalo o vyvedení obrázku na poctu dobrodinci školy Bystřické. Tím méně však pamětliv zde byl řeči své mateřské, ano nečítal tu ničeho českého. Zároveň s ním navštěvoval školy Bystřické jiný pozdější spisovatel, ač ovšem méně slavný, Benedikti či Blahoslav, vydavatel důležitých „Počátkův českého básnictví zvláště prosodie“, sepsaných od Šafaříka a Palackého; ale ani on nejevil v Bystřici ducha národního. Trávil však dvě léta v Bystřici tak příjemně, že mu zpomínka na ni vždy milá zůstala, ano hlásil se ještě v pozdních létech upřímně ku přísloví slovenskému: Za živa v Bystřici a po smrti.

O prázninách r. 1812 cestoval Kollár na Dolní zem, jak Slováci nazývají velikou rovinu uherskou, měltě v Nireďházi ujce notářem, kterého si umínil navštíviti. Byv od něho srdečně přivítán překvapen jest jeho vyzváním, aby v neděli nejprvé příští ve chrámě kázal. Všeliké zdráhání se bylo marné, sám kazatel vyzýval jej, a tak vystoupil devatenáctiletý jinoch na kazatelnici před velikým zástupem lidu evangelického, an slovenská obec Nireďházská náležela mezi nejčetnější celé země. Odbyl nebezpečný úkol ten dost čestně, ač musil pro přílišné rozčilení kázání čísti. — Takováto kázání študujících theologů byla tehdy v Uhřích vůbec obyčejná a bylo rovněž obyčejné, učiniti mladému kazateli nějaký dar. Tak se stalo i Kollárovi; obdrželi od uznalé obce asi dvacet zlatých za tento první svůj kazatelský čin. Odtud cestoval přes Debrecín, kde ponejprv spatřil velikou knihovnu se svatým citem, jak v pamětech svých dokládá, do veliké slovenské vesnice Čáby v Bekešské stolici, „slovenské Palestině“, a odtud se vracel přes Sarvaš a Pešť. Tehdy shlédl poprvé hlavní teto město Uherské, tehdy vkročil poprvé do chrámu evangelického, netuše arci, že bude svědkem téměř celé jeho kazatelské činnosti. Přes Oroszlan, kde rovně navštívil příbuzné své a taktéž jako kazatel vystoupil, vrátil se z dlouhé této pouti domů. Mimo hojné vědomosti o vlasti své přinesl si i jinou ještě kořisť neméně důležitou — obdržel totiž asi šedesát zlatých na další študie své dílem od příbuzných, dílem za kázání, velmi důležitou pomoc na další študie.

Odbyv školy Bystřické obrátil se Kollár r. 1812 na evangelické lyceum Prešpurské, na kterém trávil tři léta, uče se vědám filosofickým i theologickým. Školy tyto byly tehdy zle spravovány, an učitelstvo jiného nehledělo, než aby žáci hbitě z paměti odříkávali, a kdo to nejlépe činil, byl nejvýtečnějším. Samostatně myslícímu Kollárovi bylo pak takové papouškování tím trapnější, an rozumní učitelé Bystřičtí žáků svých tímto způsobem nikdy netýrali. Největší píli vynaložil zde na řeči. Zde se učil řečtině u Dankovského, pověstného onoho poslovanitele starých Řekův, jehož dílo, že Homér psal slovansky, svého času veliký hluk stropilo. Učil se i hebrejštině, a jazykům novým, frančině, vlaštině a angličině. Zde se počal, a to jest ovšem důležitější — zabývati pilněji než posud jazykem svým mateřským, čítaje Palkovičův Týdenník, básně Puchmajerovy, Tablicovy, Jungmannův Ztracený Ráj, Rožnayova Anakreonta a j. Tím se seznámil i s Palackým, který ač o pět let mladší již dříve si všímal literatury české. Vypravuje o tom Kollár ve výkladě ke Slávy Dceře str. 351: „Palacký, ač mladší, byl prvý milovník národa, řeči a literatury československé, se kterým skladatel těchto básní známosť učinil a ve svazek přátelský vstoupil; střetli a nalezli se spolu jako žákové v Prešporských vinicech v jarním čase, on Moravan Slováka Tablice, já Slovák Moravana Komenského v ruce maje a čítaje.“ Svazek přátelský tehdy mezi nimi učiněný trval pak až do smrti Kollárovy a upevňován jest pilným dopisováním obapolným, zvláště od r. 1820 do 1833, ano jsou listy Kollárovy Palackému tak věrným obrazem mysli Kollárovy a zároveň doby té, v nížto vznikly, že budou veledůležitým příspěvkem k dějinám vzkříšení literatury naší.

V Prešpurku položil též základ známosti své ostatních jazyků slovanských, seznámiv se se Srbem tam študujícím, Živkovičem, později biskupem řeckým v Budíně a v Temešváru, z jehož úst poprvé zaslechl i slovanský jazyk církevní. Jednomu jazyku však nepřiučil se tu, jehož nedokonalá známosť mu později nemálo vadila, jazyku maďarskému. Vyznává se v Pamětech svých, že jej záhy opanovala velká nechuť k maďarčině, nejvíce pro zpupnosť, kterou maďarští žáci vždy jevívali ke slovenským druhům svým.

Prospěl však Kollár za pobytu svého v Prešpurku i v uměních, ježto po všecken čas študií svých se zvláštním zalíbením pěstoval, zvláště, v malířství, a dospěv v něm již jakési obratnosti klestil si jím cestu i do předních rodin městských. I hudbě na pianě počal se tu učiti s velikou pílí.

Co se týče vnějších okolností jeho života Prešpurského, nebyly prvního roku hrubě příznivy, an se musil živiti z peněz o prádninách obdržených. Koncem prvního roku stal se s ním však obrat velice prospěšný. Jeden z jeho profesorů, Stanislaides, dověděv se, že Kollár nehodlá jíti na prázniny, schválil jej za ředitele a učitele ústavu sirotčího, v němžto se asi osum, deset dětí vychovávalo. Přijav na se s radostí toto povolání hleděl nadšený mladík za půl druhého léta svého působení ústav ten zvelebiti, zaváděje v něm mnohé důležité opravy, dbaje přísně na pořádek, šetře bedlivě čistoty, vodě chovance na procházky, dávaje jim příležitost ke cvičení těla. I získal brzo ústavu před tím zanedbanému takovou pověsť, že i rodičové domácí děti své tam na vychování dávali. Maje pak sobě svěřené vedení tolika dítek, vzdělával se Kollár čtením kněh v umění vychovatelském i zamiloval si tehdy nad míru spisy Salzmannovy.

V Prešpurku zaslechl Kollár, ač jen z daleka, i burácení té strašné vichřice, kterou podvrácen jest přemocný stolec Napoleonův. Na podzim r. 1813 přivezeno jest tam množství zajatých Francouzův; r. 1814 pak, když odbýván jest ve Vídni pověstný onen sjezd, na němž se rozhodovaly osudy národů evropských, vyjížděli si mnozí z vysokých pánův tam shromážděných do Prešpurka, zahánějíce si přílišné starosti, které jim jednání působilo. Tak spatřil Kollár přívětivého cara Alexandra, hrdého, nevelkého Wellingtona a s ním maršálka „Vorwärts“ Blüchera, diplomata všech diplomatů Talleyranda a j. Ze všech nejdéle dlel v Prešpurku nešťastný král Saský, na kterého, proto že se Napoleona přidržel déle než štěstí válečné, ostatní mocnářové byli velmi nelaskavi a určen mu Prešpurk za bydliště, an se ve Vídni rokovalo o ztenčení jeho země. Vypravuje pak Kollár v životopise svém, že byl hluboce pohnut vida krále tohoto klečícího ve chrámě a konajícího zkroušeně pobožnosť svou. — Ale dostalo se Kollárovi té doby i vzácnějšího štěstí: když se ve Vídni slavilo vítězství Lipské, když Vídeň celá tonula v radovánkách, vzala jej jedna rodina, jejíhož syna vychovával, s sebou do Vídně, aby tam byl účasten slavností, které se tam odbývaly. Navštěvoval pak nejpilněji divadla a obrazárny, a vypravuje, jak mocně dojat byl mistrovským provedením Shakespearova Leara na divadle dvorském.

Zatím uplynula tři léta Prešpurská, Kollár měl študie své filosoficko-theologické odbyté. Vysvědčení školní, které mu na konci třetího roku dáno, svědčí o jeho pilnosti a horlivém přemáhání nechati k učení se z paměti — jest výtečné. Zamýšlel nyní ještě jíti na universitu Jenskou v Němcích, kam posýláni bývali uherští čekatelé úřadu kazatelského, aby vědecké vzdělání své dovršili. Ale nedostatek peněz nedal horlivému mladíku, aby hned ukojil touhu svou po dalším vzdělání. Nezbývalo mu jiné cesty, než aby si vydělal vlastní prací svou tolik peněz, aby se mohl pustiti do ciziny. K tomu se za nedlouhý čas vyskytla příležitosť. V Báňské Bystřici, kdežto musil ještě u superintendenta Lovicha odbývati zkoušku z předmětů bohoslovních, ač chtěl-li obdržeti některé stipendium od superintendencie Báňské študujícím v Jeně založené, poznal výtečného Rožnaye, který mu nabídl místo vychovatelské v zámožné rodině Bystřické. Přijav nabídnutí zůstal půl druhého roku 1815—1816 v Bystřici, a vzdělával ducha svého neunavně dále. V tom mu byl Rožnay milým pomocníkem a druhem. Byltě Rožnay, jak Kollár sám praví, první, který porozuměl jemu a kterému porozuměl on, muž povahy tak ušlechtilé, že jej nazývá slovenským Mladoněm (Jungmannem), a horlivý pěstoun literatury československé, překládaje pěkně klasiky řecké Anakreonta, Žabomyšoválku a j. na jazyk náš. S ním, znatelem polštiny a ruštiny, čítal Kollár i knihy v těchto jazycích psané. Pohříchu uchvácen jest výtečný ten muž již předčasnou smrtí v nejkrásnějším věku! — Jiným, ač mnohem méně vážným společníkem byl mu tam jistý Zmeškal, šlechtic uherský, bývalý vojenský úřadník, jenž si liboval zvláště ve spisech čelících proti náboženství, které mermomocí Kollárovi půjčoval, vynasnažuje se, aby ho odvrátil od dráhy kazatelské, což se mu ovšem nikterak nedařilo. Ale Kollár poznal při té příležitosti drahnou část francouzských spisů toho směru.

Dobyv si zatím vyučováním tolik, že se mohl vydati na vysoké školy do Němec, jel tam na podzim r. 1816 přes Vídeň a Prahu. Srdce jeho lnulo neodolatelnou láskou k „veleslavné“ této matce národu Českého, a v Praze opět k tomu tichému geniovi, jejž on sám nazval později „srdcem všechněch Slavů“, k nesmrtelnému Jungmannovi. K němu jej tedy vedla první chůze, „a při prvním uvidění se byli sme již jako na věky svoji“. Také tehdejšího úřadního representanta literatury české navštívil, professora Jana Nejedlého, který jej přijal „s obyčejnou svou nádhernou vlídností“. — V Drážďanech zastavil se u kazatele evangelické církve české, chatrného pozůstatku četných vystěhovalců českých po osudné bitvě Bělohorské. Ale ten — Stefan jmenem, zklamal trpce všeliké očekávání básnické mysli jeho. Byltě tento pastýř rozptýlených synů českých muž docela sprostý, beze všelikého vyššího snažení, nevšímaje si hrubě ani hynoucího stáda svého. — V Lipsku spatřil živý obraz německého knihkupectví, přijel tam právě o Michaelismesse. Na cestě z Drážďan do Jeny setkal se na voze se třemi Rusy, dvěma mladými šlechtici a jejich vychovatelem, od něhož se pak v Jeně učil rusky, čítaje s ním ódy Lomonosova a Deržavina.

Na školách Jenských jal se Kollár s počátku s nevšední, ano přílišnou horlivostí navštěvovati přednášky všeho druhu, tak prudká byla touha jeho po vyšším vzdělání ducha. Ale ochladiv se poněkud nabyl přesvědčení, že zapotřebí jest přestati na užším kruhu příbuzných věd, nemá-li se mysl rozptylovati. Študoval tedy nauky filosofické, theologické, historické, filologické a přírodovědecké. V naukách filosofických zvláště aesthetických byl mu nejmilejším učitelem znamenitý Fries, k němuž Kollár již z té příčiny lnul, že pocházeje z matky moravské, Ježkové, náboženství bratří českých uznával za své. V theologii působil ve vzdělání ducha jeho nejvydatněji Gabler, jejž Kollár sám nazývá mužem učeným, svobodomyslným, dobrým, od něhož prý se teprve naučil, co jest opravdový protestantismus. Vedlé něho stal se mu vůdcem v náhledech náboženských kazatel Kielský, Harms, ovšem jenom spisy svými, které uvedly v rovnováhu mysl jeho kolísající se mezi supernaturalismem a rationalismem. Dějiny přednášel známý Luden, jehož posluchačstvo bývalo největší, ano tak veliký býval prý nával do jeho síně, že prý v létě při otevřených oknech mluvíval, aby i pod okny stojící slyšeli. Když pak Luden mluvě o německém bájesloví mnohé dle mínění Kollárova slovanské bohy Němcům přidával, vyvracel mu po vyučování Kollár náhledy vykládané, což Luden velmi přívětivě přijal, netaje své nevědomosti věcí slovanských. Také básnický přírodozpytec Oken byl oblíbeným učitelem Kollárovým, o němž ve svém životopise s nemalým obdivováním mluví. — Ale ne škola toliko přispívala v Jeně ke vzdělání mohutného ducha jeho. Byltě tehdy celý život študentský na universitách německých tak rozjařený, zvláště pak city vlasteneckými tak naskrze proniknutý, že každý mladík jasné mysli musil býti unešen neodolatelným proudem. Národní nadšení, které se roznítilo velikou válkou proti Napoleonovi r. 1813, nenalézajíc u tehdejších vlád německých spravedlnosti, ano jsouc od nich všemi prostředky dušeno, dosáhlo nemoudrým tím odporem síly úžasné, a nemajíc dostatečné příležitosti, aby se jevilo tiskem a sněmovnami, obralo si jarou mládež študující za apoštola, university německé staly se ohnisky citu národního. A právě za pobytu Kollárova v Jeně objevil se tento duch způsobem velkolepým. Připadlať v říjnu 1817 památka třistaletého trvání učení Lutherova, a mládež študující ze všech universit usnesla se, aby ji slavily na Wartburku, pověstném starém hradě, na kterém Luther r. 1521 skrývaje se před nepřátely svými překládal biblí na jazyk německý. Slavnosť pak náboženskou zvýšili slavností národní, připomínajíce si vítězství Lipské, které tolik skvělých nadějí zbudilo a zklamalo. I putovaly veliké zástupy študentů ke dni 18. a 19. října na Wartburk, asi 700 nadšených mladíků konalo tam slavnosť národní. Mezi študenty Jenskými byl i náš Kollár, ohřívaje srdce své při cizím ohníčku. Řečníce, zpívajíce a připíjejíce statečně na zdar vlasti a svobody unešeni jsou někteří ohnivější mladíci tak daleko, že osvědčili smýšlení své skutkem překypující bujnosti. Rozdělavše oheň vrhali do něho některé známky staré, právě zacházející doby: paruku, šněrovačku, kaprálskou hůl a nad to některé spisy, které hověly choutkám zpátečnickým. Skutek ten pobouřil tehdejší vlády německé v té míře, že nařízeno jest přísné vyšetřování, které se university Jenské dotýkalo tím ostřeji, že vyzvání k slavnosti té vyšlo odtud a dva profesorové, Fries a Oken, na Wartburku byli a řečnili. Zavedena tudiž přísná dohlídka policejní na universitách, Fries a Oken zbaveni svých úřadů, a do Jeny přijel vyslanec rakouský u dvora Berlínského, hrabě Zichy, aby vyšetřil chování se Uhrů tam študujících na té slavnosti. Shledal sice, že nebyli účastni žádné výtržnosti, ale musili se předce ještě zodpovídati i církevním svým představeným uherským. Měly pak tyto a podobné vlastenecké kousky, prováděné na universitách německých, brzo následek ten, že vláda rakouská uherským protestantům navštěvování škol německých zapověděla, bojíc se, aby nebyli nakaženi vzmáhajícím se stále duchem volnosti. Vždyť pak byl mezi spolužáky Kollárovými na učení Jenském i onen pověstný Sand, který uchvácen jsa vlasteneckou šíleností dne 23. března 1819 Kotzebue-a jakožto zrádce vlasti zavraždil! —

V Jeně poznal Kollár i některé jiné osoby, které se slavily po celém světě. Přední z nich byl ovšem patriarcha německé literatury, Goethe, s nímžto o slovenských zpěvankách rozmlouval. Jeviltě Goethe velikou touhu po slovanských písních národních a Kollár mu musil některé přinesti. Ještě důvěrnější známosť s Goethem měl však krajan a přítel Kollárův, Samuel Ferjenčík, dobrý zpěvák, jenž uměl zpěv svůj hrou na kytaru výborně provázeti. Byltě to člověk čilý a schopný, ač se později jakožto farář evang. v Jelšavě pustil podivnou cestou k slávě — prorokoval počasí. — Zde poznal Kollár ve kruhu spisovatelském i známou básnířku Louisu Brachmannovu, známou básněmi lyrickými a smutnou smrtí.

V Jeně či vlastně v okolí Jenském poznal Kollár i jinou bytosť, která pak v celém jeho životě rozhodla, svou Mínu. Ve vesnici Winzerlu spatřil poprvé Friederiku Viléminu Schmidtovu, nevěda však ničeho o jejích rodičích a o jejím jmeně. Nedlouho potom žádán byl od neznámé paní, aby přišel do Lobdy budoucí neděli kázat, an farář, její manžel, onemocněl. Přijda tam shlédne tutéž sličnou bytosť, kterou nedávno před tím viděl ve Winzerlu. Rozumí se, že toto kázání nebylo poslední. Po smrti farářově, která nedlouho potom nastoupila, přicházel Kollár zhusta do Lobdy a získal si kázáním svým u lidu takovou vážnosť, že mu uprázněnou faru podávali. Ale nadšený Slovan nemohl se nikterak odhodlati k tomu, aby zůstal v kraji cizém, aby kázal cizým jazykem cizému lidu. Odmítl tedy určitě žádost dobromyslného lidu, ač by si toho matka Mínina a ovšem i Mína sama byly opravdově přály. Nebo si zatím Kollár byl Mínu horoucně zamiloval a city jeho nacházely ohlas v srdci jejím. Ale myšlénka na Uhry byla matce hrozná, země divoká a lid ještě divočejší! Tam dceru svou pustiti bylo jí úplně nemožné; domlouvala Kollárovi, aby, nechce-li se tam státi pastorem, snažil se obdržeti nějaké místo profesorské; ale všeliká taková rada byla ovšem marná — Kollár musil do vlasti své, pracovati na „národu roli dědičné“!

Cestu z Jeny domů byl by rád konal — velikou zacházkou — přes Polsko a Rusy, o čemž s Rusem Danilovem se byl smluvil. Ale vřelá tato touha jeho nedošla ukojení, nebyloť prostředků na pouť tak rozsáhlou, a Kollár putoval opět přes Prahu, kdežto trávil několik šťastných týdnů ve přátelském obcování s Jungmannem, Dobrovským, Hankou a Preslem. V Prešpurce potkal se s Palackým, jenž byl nemálo překvapen vida přítele, jenž na školách Prešpurských býval poněkud vlažným národovcem, nyní tak rozníceného láskou k národu a bolestí nad jeho strastí, že jej sotva mohl poznati. Toto vlastenecké nadšení přinášel si Kollár jako výtěžek z pobytu svého z Němec. Tam nad břehy Sálskými, v krajině zcela německé, z nížto mu slovanská jmena měst a vesnic, řek a hor zněla v uši jako píseň pohřební národů slovanských, tam uprostřed mladíků unášených vroucí láskou k vlasti vzbuzeny jsou v hluboké mysli Kollárově mocné ty city, které vyslovil v proslovu ke Slávy Dceře:

Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev!

Tam zbouřen v něm spravedlivý hněv, jenž mu vynutil smělou výčitku:

Neb krve nikde tolik nevylil černidla že žádný
nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec.

Ano můžeme říci směle, že by Slávy Dcery nebylo, kdyby Kollár nebyl konal študií na universitě Jenské.

Nyní odebral se ku příbuzným svým na Slovensku, přede všemi jinými pak k svému bratranci Janovi, nejvěrnějšímu příteli svému, učiteli ve Slovenském Provně. Zde v tichosti venkovské žil Kollár sobě a srdci svému. Vroucí láska k Míně stala se mu pramenem Kastalským, z něhož se proudily něžné jeho znělky, opěvující slasť i bol, které mocně opanovaly srdce jeho. —

Zatím se rozhodl i osud jeho života. Evangelická obec Pešťsko-Budínská vyvolila si jej za vikáře (kaplana), aby starému churavému pastoru Molnárovi nápomocen byl. Byv tedy dne 12. října 1819 v Báňské Bystřici na úřad kazatelský posvěcen odebral se na stanovisko své. Poněvadž Molnár již nenabyl zdraví a za nějaký čas zemřel, nesl Kollár hned od prvopočátku celé břímě úřadu svého. A nebylo věru lehké. Obec jeho byla rozptýlena po obou velikých městech, Pešti a Budíně; mimo to navštěvoval z povinnosti úřadu svého i všeliké nemocnice, domy pro chudé, žaláře, v nichžto se nacházeli lidé vyznání evangelického. Ale práce sebe klopotnější tížila nadšeného dělníka mnohem méně než žalostný stav jedné části církve, kterou měl spravovati, části, k nížto srdce jeho nejmocněji lnulo. Obsahovala církev ta Němce a Slováky, kteříž však tu neměli rovného práva, jako opravdoví vyznavači náboženství lásky; Slováci, chudší čásť obce té, byli zde ve všem odstrkováni: nebyloť ani školy slovenské, a dítky slovenské rostly větším dílem beze všelikého vzdělání; z patnácti mladých Slováků, které prvního roku ke konfirmaci připravoval, uměl jediný slovensky čísti. I obrátil Kollár bez prodlení péči svou k tomu, aby při obci evangelické i slovenská škola zřízena byla. Důraznou výmluvností svou dovedl toho při zámožnějších Slovácích v Pešti, že již r. 1820 z volných příspěvků jejich škola založena býti mohla. Ale německá čásť obce evangelické hleděla na takové počínání Kollárovo s netajenou nelibostí, a vidouc neustupnou ve všem dobrém povahu jeho, povolala si kazatele německého, směřujíc tím ke zněmčení slovenských údů. Ta nastaly rozepře mezi oběma stranami, an Kollár vší silou svou hájil právo svých krajanů, stoje pevně na tom, aby si Slováci založili obec svou zvláštní, samostatnou. Spor vznešen jest na soudy církevní, které nemohouce popírati svatých práv Slovákův Pešťských věc odkládaly, tak že spor teprvé po třinácti létech r. 1833 v nejvyšší stolici rozhodnut jest císařem Františkem samým a sice ve prospěch církve slovenské a jejího neohroženého obhájce Kollára. „Aspoň sem světu ukázal, že sem za spravedlivou věc bojoval,“ píše 19. února 1833, dověděv se o příznivém rozhodnutí císařském, plný spravedlivé radosti, starému příteli Palackému do Prahy. Nabylať ovšem pře původně docela nepatrná rostoucí slávou Kollárovou a vzmáhající se té doby v Uhrách národní nenávistí rozměrův netušených — stala se pří opravdu národní, ve které se na Kollára se všech stran hrnuly jedovaté šípy Němců i Maďarů, uvádějících celé jeho snažení v podezření, líčících jej jako nebezpečného buřiče a činících mu všeliké příkoří. Míchaly se i úřady světské do věci čistě církevní; nepřátelé nemohouce dovésti ničeho při soudech církevních obrátili se k úřadu stoličnímu, který Kollárovi posílal příkaz za příkazem, aby přestal konati služby boží v chrámě svém, a když Kollár neuznávaje práva úřadu stoličního neuposlechl, poslán jest dráb, aby mu zabránil vstoupení do chrámu. Ale Kollár odbyl ozbrojeného drába slovy, „že u věcech církevních sluší více poslouchati boha než úřadu stoličního,“ a konal povinnosti své. I mohl tedy právem honositi se po šťastném ukončení dlouhé této pře, že „dvanáct let v nejnebezpečnější době a bouři lodičku Slovenstva v Uhřích od utonutí chránil a to téměř sám jediný“ (v témž listě Palackému).

Této pevnosti vůle, tomuto neoblomnému důrazu sluší pak tím více se obdivovati, an Kollár za této doby několikráte nebezpečnou nemocí sklíčen byl. Nebyloť tělo jeho stvořeno k takovému namáhání, jaké mu nastalo v církvi Pešťské; zvláště pak bylo mu kázání u velikém chrámě nad míru obtížné. Nešetře ve přílišné horlivosti sil svých začal o svatodušních svátcích r. 1823 plivati krev, což trvalo po celé léto i celý podzim v té míře, že docela seslábl, nemoha téměř za celý rok konati povinnosti úřadu svého. V této době osvědčila se mu v nejkrásnějším světle přízeň generálního inspektora církví evangelických v království Uherském, barona Alexandra Pronaye. Vida nebezpečenství, v němžto se octnul muž tak vzácných schopností, pozval jej na své statky a kázal jej opatřiti hojně vším, čeho při jeho stavu bylo zapotřebí. Vděčně slaví jej Kollár ve znělce 426 Sl. Dc. mezi svými příznivci a přátely, nazývaje ho ve výkladu této znělky „jedním z nejvzdělanějších a nejdobrotivějších velepánů v Uherské zemi“. Výpověď tuto potvrzuje v plné míře starý přítel Kollárův, slavný náš Šafařík, jenž rozmlouvaje se spisovatelem těchto řádků o Kollárovi, jmenoval Pronaye „nejšlechetnějším a nejvznešenějším mužem, kterého kdy zplodila země Uherská; mužem tak ctihodným, že před ním utichly všeliké vášně“. — Po novém roce 1824 mohl Kollár znenáhla opět konati úřad svůj, ač bylo zapotřebí vystříhati se všech prací unavujících. Ale r. 1826 roznemohl se opět velmi nebezpečně, a i tenkráte užil laskavé přízně Pronayovy. Od té doby však bylo jeho zdraví dosti stálé, ač ne právě příliš pevné. Ano diviti se jest, že po krutém útoku, učiněném na zdraví jeho r. 1823, mohl ještě téměř celých třicet roků zastávati úřady obtížné, nemalého namáhání sil tělesných vyhledávající.

V okolnostech takových, kde trval bez přetržení tuhý boj s nepřátely národu, kde trapná nemoc svírala srdce, mohl jenom duch neobyčejné pružnosti zachovati tolik síly, aby netoliko neklesl sám pod břemenem, ale aby mohl nadšeným slovem povzbuzovati jiných, dodávati jim důvěry, když mysl jejich počala ochabovati. „Jen neustaňme v počatém již boji,“ píše 1822 důvěrnému příteli. „Smrť nebo vítězství!“ A takový duch vanul ze všech jeho kroků, ze všech jeho spisů.

Zatím objevil se Kollár r. 1821 se svými „básněmi“. Bylať to knížka malá, neúhledná, tištěná na papíře, kterého se nyní i jarmareční písničky štítí. Obsaženo v ní osumdesát šest „znělek“, v nichžto se opěvuji slasti a strasti lásky básníkovy. Předmět nebyl ovšem nový, neboť i u nás již před tím opěvovány všelijak podobné sladké boly; ale takové vroucnosti citů, takové moci slova básnického nebylo posud slýcháno. A mezi verši milostnými zaznívalo tu tam slovo tak pevné, tak mužné, že se jím každá jemnější mysl povzbuditi, povznesti musila. K těmto „znělkám“ přidáno na konci „Všelico“, kdež vytištěna „Slovanka k bratřím a sestrám“ volající silným hlasem:

Nechte cizích, mluvte vlastní řečí…
i nám dal bůh um i ramena…

V „Nápisech“ pak odmítá statným ramenem všeliké šípy metané od nepřátel na milý národ svůj a kárá podlosť, polovičatosť národní, af se jeví v podobě jakékoli.

Toto první objevení se Kollárovo na poli básnickém nepotkalo se ještě s tím úspěchem, který pěvci nadšenému po právu náležel. Sláva jeho počíná se teprve druhým vydáním básní, nyní hlučněji „Slávy Dcerou“ nazvaných. Ale nebyla to pouhá změna titule, sama podstata básní těch jest proměněna. „Znělky“ byly básněmi milostnými, z nichž jenom některé vzdechy vlastenské vynikaly na znamení, že srdce básníkovo i jiným citům přístupné než oněm, které budí „oči, oči modré milostivé“. „Slávy Dcera“ pak staví v popředí zápal národní, hořekuje na křivdy národu slovanskému učiněné a budí k činnosti, k napnutí všech sil, aby národ vybředl z nevýslovných strastí, ve kterých tone! Již sám velebný „předzpěv“ hlásá, že se blíží nadšený apoštol slávy národní, ne pak pěvec milostný. Rozhlédnuv se básník po širokých rovinách severoněmeckých, „někdy kolébku, nyní rakvi národu svého“, slzí smutně, a jako spravedlivý mstitel kárá přísně závistné sousedy pro loupeže, jichžto se dopustili. Ale ulehčiv sevřenému srdci svému slzami vzchopí se věštec a ukazuje národu svému pevnou rukou cestu k lepší budoucnosti. „Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne.“ Jest to nejsmělejší báseň, která od vzkříšení literatury naší až po onu dobu sepsána jest, báseň, v nížto se prápor národní vztyčuje tak odhodlaně a pevně, že musili slabší bojovníci, pozbývající již mysli v boji téměř zoufalém, býti povzbuzeni k novému zápasu za nešťastný, nespravedlivě nešťastný národ. Sama tato báseň pojistila by Kollárovi slávu nehynoucí, i kdyby z pera jeho mimo ni nebylo se prýštilo ani jediné slovo!

„Slávy Dcera“ jest tu rozvržena na tři „zpěvy“, I. „Zála“, II. „Labe“, III. „Dunaj“, z nichžto každý obsahuje padesáte znělek. Básník opěvuje lásku k milence a lásku k národu zároveň. Snaže se, aby se vyhnul této dvojici, utekl se básník ke zvláštnímu prostředku básnickému. Bohyně Sláva, matka všech Slovanův, úpěla k nebi, že ji čas a zloba zhanobily; rada bohů uznává křivdu Slávě učiněnou, přemítá o náhradě, kterou by jí dáti měla, jeden radí to, druhý onno.

„V tom cos Lada Milku šepce hezká,
ten aj pannu stvořiv představí,
a sněm tichne, žasne, chválu tleská.“

Tak jest milenka jeho, Dcera Slávy, náhradou všech křivd národu slovanskému učiněných; básník, an opěvuje Mínu, opěvuje s ní všecky strasti národu svého. Má ovšem výmysl ten slabou stránku; milenka, Mína, která jest ve „znělkách“ lidskou, skutečnou bytostí, stává se tu polobohyní a zdá se, jako by ani nemohla býti po lidsku milována. Také to se básníkovi právem namítati může, že tak trpce touží na křivdy učiněné národu svému, an sám náhradu za ně uznává za dostatečnou… Ale všecky nedostatky podobné zastřeny jsou tu lahodou a něžností, tu vroucností a důrazem „znělek“. I zpěvy milostné jsou tak jemné, jakých u nás před Kollárem málo bylo slyšeti; ale obrovské účinky své jest „Slávy Dcera“ dlužna národním, vlasteneckým „znělkám“. Bylať tehdy u nás doba prvního, čistého nadšení vlasteneckého; probuzující se mládež sháněla se po velkolepých ideálech, jichžto pěvci před Kollárem neuměli tvořiti. Tu zazní lyra Kollárova, pěje o velikých činech a větších strastech národu a líčí velikou budoucnosť slovanskou! Všecka srdce mladistvá unešena jsou kouzelným zpěvem, celá mládež pěje vlastenecké „znělky“ Kollárovy a snaží se vylezti za ním na Parnas slovanský.

„Slávy Dcera“ byla pak úkazem tak překvapujícím, ano tak ohromným, že ač všecko s sebou neodolatelně uchvacovala, nenalezla za mnoho let žádného posuzovatele. Teprve roku 1831 jal se přední soupeř Kollárův na Parnase českém rozbírati kouzelné ty zpěvy a neváhá jich nazývati nejznamenitějším plodem básnickým literatury novočeské, ale vůbec celé literatury od písní našich Lumírů a Zábojů. Vyvrací pak mínění, že by Kollárovi byl vzorem Petrarca, a bojuje proti náhledu, že by Kollár vlasť, národ, Slovanstvo byl učinil ideálem, jejž by opěvoval. Zdá se, že Čelakovský tímto šetrným způsobem chtěl pověděti, že dvojice, kterou sme svrchu naznačili, překáží básni kazíc jednotný účinek; myslil-li však opravdu, že básníku není vlasť, národ předmětem opěvovaným, musilo jej brzo potom (r. 1832) uveřejněné vydání „Slávy Dcery“ velice překvapiti. Prvotní milostné znělky zmizely tu téměř v moři znělek vlasteneckých. Báseň celá rozvržena nyní na pět zpěvů, ke třem předešlým přidány Lethe a Acheron; ale i tři první zpěvy rozmnoženy jsou nyní v té míře, že nyní báseň celá zahrnula více než 600 znělek. Básník byv Mílkem provázen po všech zemích západního Slovanstva a prohlédnuv si nejslavnější a nejsmutnější místa v nich, dostává od „Slávy Dcery“ s nebes (Kollár mel té doby Mínu za zemřelou) po „větrokřídlých andělích“ zprávy, „v kterém místě, v jakých blaženostech kdo tu z věrných Slávy ctitelů?“ I o tom dostal zprávy, „komu místo zde už slíbeno.“ Ano i o tom povědomo mu, „kde se mučí plemeno zlosynů a zrádců milé matky.“ Básník byl na této cestě patrně veden příkladem Danteovým; jako on líčí nám Kollár blaženosť lidí zasloužilých a strasti nešlechetníků. Ale liší se znamenitě od velikého pěvce vlaského. Dante má nebe i peklo všelidské, ač ovšem všude Italiáni v popředí stojí; Kollár vylučuje z nebe i pekla svého všecko, co se netýče Slovanstva, nad branami jeho nebe napsáno literami kyrilskými:

„Tuto Sláva se ctiteli svými
dcerami a syny trůnuje.“

Tím pak pozbývá nebe i peklo Kollárovo té všesvětové důležitosti, která jest znakem Danteova. Mnohem větší nedostatek jest ovšem ten, že Kollár nepřestával na několika velikých obrazech mužů opravdu velikých, ale natahuje mnohé pídimužíky za velikány kreslí obrazy tu směšné, tu zase velmi žalostné. — Básnická cena těchto dvou zpěvů posledních nemůže se ani srovnávati se předešlými třemi. Ale — ač to bude zníti poněkud divně — při těchto zpěvech není účinek básnický básníkovi hlavní věcí. Kollár chce uchvátiti diváka obrázkem jemu ukazovaným, chce jej vésti k činům stejně šlechetným jako jsou ty, které se tu opěvají — účel jest tu vlastně řečnický a proto jejich ráz — tak pilně rhetorický. A nemine se opravdu účinku žádaného! Cítění, smýšlení slovanské nebylo nižádným dílem tak mocně šířeno, jako „Slávy Dcerou“, která jest jako písmem svatým Všeslovanstva.

S tohoto stanoviska, zdá se mi, sluší pozorovati Kollára, má-li se porozuměti velikému jeho významu; on jest pěvcem veliké myšlénky, apoštolem nové víry, a nebylo nikdy apoštola nadšenějšího, účinnějšího.

Mimo tuto světodějinnou činnosť má Kollár ještě jednu stránku v literatuře naší důležitou, ač se nemůže nikterak rovnati první — Kollár jest nadaným řečníkem. Nelze v řečech nepoznati ducha Kollárova, ráznosť, myšlení a mluvení jest jejich hlavní známkou. I jeho cestopisy budou míti ještě potomkům nemalou váhu. Vypisujeť v nich Kollár přede vším — sám sebe, a to jest hlavní jejich zásluhou, tím se stávají vážnými prameny ku poznání mysli jeho. Viděti v nich nejlépe tu národní nadšenosť, která celou bytosť Kollárovu opanovala. Nikdy a nikde nezapře se horlivý Slovan! Když mu žvatlavý cicerone v Benátkách v upřímnosti své prohodí slovo, které se mu nezdá dosti spravedlivé k Slovanům, učiní mu hned učený výklad pravého stavu věcí, vypeskovav jej dříve za takovouto nevědomosť; cestuje po zemích vlaských a německých vidí všude jen jeden národ — slovanský, všude jenom zvyk, způsob slovanský. Vysvětluje se tím celá bytosť Kollárova, jejížto mocný důraz záleží v tom, že v srdci svém chová jen jediného citu — vlastenectví, že nemyslí o ničem leč o národě svém, jeho strastech a jeho vykoupení.

Jsou ovšem i jiná díla jeho významná, byť by jimi jeho sláva třeba ničeho nezískala. Sbírání a vydávání čarokrásných zpěvanek slovenských bylo zajisté velikou zásluhou o národ; ano není ani jeho „Slabikář“ bez důležitosti. Nemohli by zajisté potomci nedím řádně oceniti, ale ani tušiti té klopotné práce, kterou musili podnikati velicí křisitelé jazyka a národa našeho, kdyby neviděli před sebou slabikáře psaného velikým pěvcem „Slávy Dcery“, nebo překladu „trestního zákona v přestupcích oupadkových“ od básníka růže stolisté.

Není ovšem ani tím zahrnuta veškera činnosť literární velkého pěvce našeho, ano nedotkli sme se posud právě té stránky, která mu spůsobila největšího namáhání, na kterou vynaložil mnoho let drahocenného života svého, a která mu byla pramenem velikých trpkostí — míníme bádání jeho v oboru jazyků. Jeho Rozpravy o jmenách, Sláva bohyně a nade všecky Staroitalia slavjanská jsou knihy plné tuhé práce — než psáti o nich na tomto místě nebylo by hrubě po chuti vážených čtenářův.

Osudy jeho života jsou od té doby, co jeho jmeno v literatuře proslulo, dosti známé. Nebudeme zde tedy vypravovati o nenadálém vzkříšení Míny a zasnoubení se s ní, ani o jeho bojech se třeštěnými horlivci maďarskými, ani o strastech jeho a nebezpečenství, v němžto se octnul bouřlivého roku 1848, ani o jeho povolání na universitu Vídeňskou, ani o cestě do Meklenburka ani o mnohých hořkostech, které mu způsobili někteří jeho krajané, kteří — abychom mírně mluvili — neuměli oceniti muže tak řídkého, tak velikého, ani o jeho smrti (24. ledna 1852) a slavném pohřbu jeho. Vše to jest posud v čerstvé paměti. A památka jeho bude trvati věčně; nejenom Čechoslované, jimžto jest prvním pěvcem omladlé literatury, všickni Slované budou po věky slaviti jmeno muže, který jim všem byl buditelem k novému, krásnějšímu životu. Co sám zapěl o našem „tichém geniu“ Jungmannovi, to můžeme vším právem říci o něm:

Byť i vyschlo lože Vltavino,
Tvoje dokud stane Slavie
jmeno vděčné bude jmíno.

*

Poznamenání. Spisovatel tohoto stručného nákresu života Kollárova vzal na se povinnosť, doplniti autobiografii Kollárovu, sahající toliko do ukončení študií jeho (do r. 1819). Jsa přesvědčen, že každý umpřímný Slovan si přeje, aby obraz velikého básníka našeho co nejvěrněji vyveden byl, žádal již v říjnu minulého roku veřejnými listy všech vážených krajanů, aby mu laskavě zaslali zprávy o Kollárovi, jeho listy (aspoň ve věrných opisech) a vůbec vše, co se Kollára jakýmkoli způsobem týká. Dostalo se mu sice již velmi vzácných pomůcek, ze jmena pak mu zapůjčil laskavě velmi důležité dopisy Kollárovy slavný historik náš František Palacký; rovněž laskavě zapůjčeny byly mi dopisy Kollárovy od zvěčnělého velezasloužilého Hanky; mimo to zaslali mi příspěvky více méně důležité pp. dr. Kampelík, sekr. Ant. Rybička, dr. Vácslav Staněk, prof. Šembera, kanovník Vinařický a prof. Zap. Vzdávaje slušné díky své pánům těmto vznáším ještě jednou prosbu svou všecky ctitele Kollárovy, aby mně zaslati ráčili vše, co by nějak přispívati mohlo k vysvětlení některé stránky jeho života. Kdo by mně zaslal něco, co by si přál obdržeti nazpět, obdrží to nejdéle za čtrnácte dní poštou bez platu.

Vácslav Zelený
bytem 440–I. v Praze