Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti/Rehabilitovat mistra Jana Husa?

Jan Hus v představách šesti staletí a ve skutečnosti Jaroslav Václav Polc
Závěrečné úvahy	Rehabilitovat mistra Jana Husa?

Otázka rehabilitace Jana Husa se vynořila v 60. letech kolem II. vatikánského koncilu.

Když neznámý autor v 15. století uzavíral své vyprávění o smrti mistra Jana Husa, píše: „A tak jest dokonal život svůj ten muž a slavný kazatel mistr Jan Hus, Čech z Čechův pošlý a pravý úd z pokolení Judova, tj. vyznávajících víru Pána Ježíše Krista. I vyznal jest a nezapřel, že zákon Boží věrný a pravda jeho zůstává na věky a že všeliká svatost a moc nad to se pozdvihujíc Antikristství je.“ I o mistru pražském, který byl upálen v Kostnici, připomíná neznámý autor jeho smrt, jak volal už v poslední chvíli mezi plameny k Bohu: „Ty vieš, že jsem Tvů svatů pravdu miloval velmi.“ A k tomu autor dodává: „Tak jest zhlazen věrný Čech a pravý, od nevěrného kněžstva.“ Takovéto reakce vyvolala Husova smrt v Čechách.

A i dnes, tedy skoro šest století po jeho smrti, znovu se opakují stejné hlasy, volající po mistrově rehabilitaci, a tedy po úředním uznání pomýlenosti kostnického rozsudku. Mezi těmi přáními vidíme dva proudy: očištění z kacířství a neoprávněnost koncilu, který byl odbojný. Už husitský mistr Příbram v letech 1426–1429 hájil Husa tím, že popíral jeho naukové napojení na Viklefa. Ale tím však způsobil veliké zklamání mezi těmi, kteří Husa znali a věděli, že přece Viklefa chválil. V novější době zase historikové jako Kalousek a Pekař prohlašovali, že Hus nebyl vůbec žádný kacíř a že v Kostnici vlastně došlo k nedorozumění, poněvadž stál zcela na stanovisku církevním, což je však naprosto absurdní. Většina historiků, kteří se podrobně celou otázkou zabývali, však došla k závěru, že Hus skutečně zastával kacířské, to znamená nekatolické, učení. Katolický odborník Sedlák například píše, že Hus byl vnitřně kacířem, i když zevně zůstal na katolické půdě. Zatímco Václav Novotný a Kamil Krofta, oba nekatoličtí historici, jsou přesvědčeni, že Hus byl v nitru kacířem, nebo alespoň tehdy, když byl v Kostnici souzen. Podle vyjádření jednoho z největších odborníků na Husa poslední doby, evangelíka Františka Michálka-Bartoše (slavný a známý historik, který napsal také jeden svazek k Novotného Českým dějinám, což je standardní dílo dodnes), Hus skutečně kacířem byl, protože se odchyloval od katolické nauky. V poslední době povstal mezi obhájci mistra Jana Husa v Lovani benediktin Paul de Voogt, vlámský historik, který nějaký čas působil v Praze v Břevnově, když se jednalo o reformu benediktinů v Čechách ve 30. letech, a který znal česky. Ne sice že by dokonale hovořil, ale velice dobře rozumí, takže jsou mu přístupné i české knihy. Ten se snažil očistit Husa, jak mohl. Říká, že na rozdíl od Viklefa je názor Husův na biskupství, kněžství, Eucharistii, odpustky a pokání pravověrný – a tady bych s ním zase nesouhlasil já. Když byl Hus postaven ke zdi, kličkoval a vytáčel se a vykládal v lepším své dřívější výroky. I Paul de Voogt uznává, že posledních 30 článků v celku vyňatých přesně z Husových spisů jsou články nepravověrné, a že tedy koncil měl právo je odsoudit, i když to může být jen zkreslený obraz Husovy nauky a i když tu byla celá řada polehčujících okolností jako dlouhotrvající rozkol, pověst o špatném životě papežů, konciliální teorie, která zastávala svrchovanost koncilu nad papežem atd.

Hus však svůj základní názor o Církvi předurčených nedovedl dovést až do posledních důsledků a zůstal stát na půl cestě. To už po něm udělali husité. Proto Paul de Voogt uzavírá svůj úsudek názorem, že i když Hus byl zatvrzelý a kacířský, přece nebyl kacíř veliký. A jeho rehabilitace po stránce naukové tedy nepřipadá v úvahu. Není totiž možné, aby jeden koncil opravoval druhý, protože je to stejná autorita…

Je možno dodat, že i dnes by se setkal se stejným postojem církevních představitelů, kdyby hlásal stejné učení. Dnes ovšem je nauka o viditelné Církvi a o papežství daleko více propracována, než byla tehdy, a I. vatikánský sněm dokonce vyhlásil za dogma nauku, o níž v Husově době nebyli všichni teologové zajedno – totiž neomylnost papežovu –, ovšem za určitých podmínek a pouze ve věcech víry a mravů. Dnes již máme úplně ujasněn pojem nutnosti viditelné Církve a její základ v Písmu; nauku, kterou rozvádějí různé papežské dokumenty a na kterou navazuje i II. vatikánský sněm. Je tedy možno říci, že ačkoliv se nauka Církve nezměnila, ale jen vyvinula a upřesnila, přece kdyby žil mistr Jan Hus dnes, na základě celého vývoje té nauky, asi by nehlásal to, za co byl tehdy odsouzen. A i kdyby to hlásal, nedostal by se pochopitelně na hranici, ale bylo by o něm prohlášeno, že není katolický teolog, jako se to stalo jednomu novověkému pokračovateli Hansi Küngovi.

Mimo rehabilitaci doktrinární, která není možná, se vyskytly snahy o rehabilitaci rázu čistě formálního – že by se řeklo, že kostnický koncil nebyl platný, protože v době, kdy byl Hus odsouzen, nebyl papež. To je pravda, protože dva dny předtím se sjednotila Církev a koncil měl udělat to, že přeruší jednání, měl svolat voliče, kteří by zvolili nového papeže. O takovouto rehabilitaci usiloval v roce 1964 švýcarský právník Otto Fegal, který hledá v postupu procedurální chyby, což je právě tato.

Ovšem zde se vynořuje jiná otázka. Copak k odsouzení věroučných omylů či bludů je třeba svolávat koncil? Jistěže ne! Na odsouzení kacířů ve středověku stačila normální církevní autorita, to znamená příslušný biskup. Proto také nebylo třeba pro odsouzení Husových omylů svolávat koncil. Že byl na koncilu slyšen, bylo proto, že se tam odvolal a že se tím rozsudku dodalo určité váhy, neboť jak víme, arcibiskup v Čechách za moc nestál. Byl to dvořan Václava IV. Konrád z Vechty, starý biskup z Vestfálska. Ten převzal úřad po Albíku z Uničova, který musel po ročním působení odstoupit, protože na svůj úřad prostě nestačil. Konrád, i když byl kněz, valně se v teologii nevyznal, takže bylo třeba, aby se k Husovi vyjádřil někdo, kdo se v teologii vyznal. Když jsme u Konráda, je třeba dodat, že on potom přešel k husitům, když mu dovolili, aby až do konce života mohl obývat hrad v Roudnici, a ponechali mu všechny arcibiskupské statky, které k němu patřily. Proto o Husovi a jeho učení mohl rozhodnout koncil, jako nejvyšší křesťanská autorita, protože tehdejší pražský arcibiskup toho prostě nebyl schopen. Ale je také naprosto logické, že když Hus pobýval v Kostnici, stačil na to kostnický biskup, který, jak víme, také Husa držel ve svém vězení, když mu jej předali, a zasedal také na sněmu. I když to nebyl ekumenický (tzn. právoplatný) koncil, protože tam nebyl papež, byl to koncil celé Evropy, tedy normální koncil, kde není třeba, aby byl přítomen papež. Jestliže tedy na Husovo odsouzení stačil kostnický biskup, jak by potom nestačilo 150–200 biskupů přítomných v Kostnici, kteří mohli rozhodnout svojí autoritou! Na to už byly tehdy církevní zákony. Z toho plyne, že nelze hovořit o tom, že koncil byl neplatný, a proto byl neplatný i rozsudek nad Husem, neboť platné autority tam zasedaly, včetně kostnického biskupa, v jehož diecézi se celá událost odehrávala.

Vyskytuje se zde však jiný problém: odsouzení Husa schválil papež. V roce 1417 byl zvolen jeden z Husových soudců, kardinál Oddo Colonna, papežem, který si dal jméno Martin V., a ten schválil prakticky všechna rozhodnutí koncilu. Neschválil zejména nadřazenost koncilu nad papežem, nepodepsal (již připravený) dekret, ve kterém se uvádělo, že není hřích zabít tyrana. Naopak odsouzení Husových bludných nauk plně schválil dvěma papežskými bulami.

V roce 1970 upozornil Dr. Jaroslav Kadlec, profesor církevních dějin v litoměřickém semináři a předtím na pražské fakultě, že samotný proces v Kostnici nesmí být posuzován pouze z jednoho úhlu, jako by Husovi nebyla dána možnost obrany a jako by s ním bylo jednáno nešetrně, jako by byl odsouzen nespravedlivě z nařčení svědků, které on sám považoval za falešné. Také je především třeba vzít v úvahu postavení těch, kteří ho soudili, tzn. koncilových otců, kteří chtěli uzavřít už dlouholetou záležitost s kacířem, a proto, ačkoli mu dali čas na rozmyšlenou, už spěchali. Biskupové si cestu na koncil a celý pobyt na něm museli hradit ze svých prostředků. Situaci porozumíme, když uvážíme, že každý biskup si musel s sebou vzít prakticky půl vlastní domácnosti (služebnictvo), a to vše ti biskupové platili. Přišli na koncil sjednat jednotu celé Církve a nápravu mravů Církve, což byla velmi dlouhá záležitost, a najednou se na koncilu objeví kacíř, s kterým by více méně měli utrácet peníze, když pro všeobecnou Církev to moc neznamenalo. Velmi mnoho to znamenalo jen pro jednu místní církev. Je tedy také třeba mít pochopení pro tyto církevní otce, kteří si vše museli sami platit – nebylo to laciné, protože jakmile začal koncil, hned stouply ceny, na což si stěžovali – to byla jedna věc. A druhá věc byla, že se v Kostnici nechtěli zbytečně zdržovat, když to již nebylo nutné. Takže nakonec odsoudili kacíře také proto, aby se dostali brzy domů, a také proto, aby ukázali, že jim skutečně šlo o čistotu víry a mravů. Na papeže také nechtěli čekat, protože si možná někteří byli vědomi, že kdyby Husa předali Římu, tak papež soudí velmi mírně, což se často stává.

Koncil však s Husem nejednal jako s jakýmkoliv kacířem, neboť všem bylo jasné, že zde šlo o vážný politický problém, jak konečně ukázaly události, které v Čechách následovaly po Husově smrti. Jak je zřejmé, Zikmund nebyl žádný fanatik a postupoval opatrně a rozvážlivě, takže se nakonec jeho jednání nelíbilo ani Husovým přátelům, ani jeho nepřátelům. Husovi přátelé mu vyčítali, že porušil glejt, což je však sporné, protože ten mu byl vydán pouze na cestu na koncil. Navíc Hus jako kněz podléhal církevním zákonům, nad kterými Zikmund pánem nebyl. Na druhé straně se některým koncilovým otcům nelíbilo, že se Zikmund – jakožto jeho budoucí král – Husa zastával, neboť pro Husa dělal vše, co mohl. Například když přijel do Kostnice, okamžitě chtěl, aby jej propustili z vězení, ale byl odbyt s tím, že zde na to jsou církevní zákony.

Jak už jsme několikrát uvedli, celé to zdlouhavé jednání s Husem dokazuje, že konciloví otcové by se byli raději spokojili s jakýmkoliv odvoláním, což vyplývá z toho, že za ním stále chodili biskupové a kardinálové do vězení, aby to už udělal tak či onak, nabízeli mu všelijaké kompromisy, jen už aby tu událost skončili. Oni by se již spokojili s jakýmkoli odvoláním než s odsouzením, po němž by pak následovalo uplatnění světských zákonů proti kacířům, tzn. upálení, do čehož se – jak je vidět – nikomu nechtělo. Šli tedy, jak i Palacký doznává, až za nejzazší mez. Hus byl slyšen veřejně, jak to žádal, a po poučení slíbil, že se podřídí. Čekal s optimismem na rozhovory počátkem června 1415. Jenže situace byla jiná. Byl totiž přítomen na koncilu – to znamenalo na soudu, nikoli na univerzitní disputaci, jak si představoval – a zapomínal, že nemluví s kolegy, ale s nadřízenými. Koncil s ním nakonec jednal ne sice jako při výměně názorů, ale velmi mírně, jen aby dosáhl nějakého výsledku, který by byl přijatelný pro obě strany. Hus však nechtěl odvolat ani to, co nikdy netvrdil, ani to, co vytáhli z jeho knih a co tvrdil. Pořád se donekonečna vymlouval, že výpovědi svědků jsou falešné. Oni tedy výpovědi svědků odložili stranou, i když kardinál Petr d’Ailly přímo Husovi řekl, že koncil si těchto svědků – o jejichž svědectví Hus říkal, že jsou vylhaná a stranická – váží a že jsou to poctiví lidé. Nakonec tedy vyňali 30 výňatků z knihy „O Církvi“ a ze spisů jen posledních dvou let, které považovali za nejvíce bludné. Ale ani potom, ačkoli uznal, že ty knihy napsal, a ačkoliv mu bylo řečeno, že články byly formulovány ještě mírně, i když v kontextu jeho knih zněly daleko hůře, Hus nic neodvolal a dále tvrdil, že překážkou v odvolání byli falešní svědkové. A ještě když šel na smrt, říkal lidem, aby nevěřili, že učil nějaké bludy, „protože to všechno na mne vylhali falešní svědkové“. Přesto, že sám na koncilu přiznal, že ty články byly vytaženy z jeho knih, které mu předčítali.

Lze tedy říci, že mu asi nejvíce leželo na mysli, a na to upozorňuje velmi mnoho lidí, co tomu řeknou jeho přátelé v Praze. Ti, kteří se na něho odvolávali a kteří by v případě jeho odvolání sami upadli do podezření z kacířství, kdyby on sám odvolal. A zde patrně leží jádro jeho neústupnosti a celá problematika procesu, k čemuž ještě přistupuje jeho obava, že by po návratu do Prahy a po odvolání ztratil u lidu onu vážnost a oblíbenost, na které mu tolik záleželo. Jenže jeho odvoláním by skončilo, lépe řečeno vůbec by nepovstalo husitství či husitské hnutí v Čechách.

Když to tedy shrneme, stěží lze tedy hovořit o justiční či náboženské vraždě. Justiční vražda nastává tehdy, když se zneužívají zákony nebo když se někdo trestá bez zákona. To však v Husově případě nelze uplatnit, neboť tady všechny zákony byly dodrženy, jak církevní, tak i světské. Podle církevního práva bylo možno výsledek procesu předvídat už podle toho, když Hus prohrál svoji při v Římě, protože se tam dokázalo, že se jedná o skutečné omyly. Nelze tedy říci, že by to byla poznaná životní pravda, za kterou zemřel, ale za články, které mu byly vytýkány. I páter De Voogt, který se snažil alespoň o Husovu morální rehabilitaci, říká, že Hus sám si nebyl jist svou naukou, neboť ji často měnil. Dával jí v Kostnici jiné výklady, když byl nucen dát jasnou odpověď, a hledal všelijaké úniky. Dokonce se snažil před otci sněmu ukrýt dva své spisy, jež považoval proti sobě za zvlášť nebezpečné – totiž latinské spisy „O Církvi“ a „Proti skrytému protivníkovi“. Ač mu vlastně mělo záležet na tom, aby když bludy – jak tvrdil – nehlásal, dostali otcové do rukou všechen jeho materiál, který měl dokázat pravověrnost jeho nauky. A tak to byly nakonec tyto spisy, které byly příčinou jeho odsouzení. A on to věděl!!!

Proto když mu při jednání řekli otcové i císař Zikmund: „Mistře Jene, jestli máš ty spisy, tak je vydej.“ A on řekl: „Nevydám.“ – „Když je nevydáš ty, vydají je jiní.“ A Hus řekl: „Tak ať je vydají.“ On sám je však nevydal!

Jiným důležitým motivem pro Husa byl ohled na druhé, pouze však ve smyslu jeho popularity – co by řekli jeho posluchači, co by řekla veřejnost a národ. A to je právě to, co mu řekl pan Jan z Chlumu. Když viděli, že Hus kolísal, tak mu říkal: „Mistře Jene, já jsem laik, já vám radit nemohu, vy víte lépe než já, co je pravda. Pamatujte na to, že jste nás vždy učil pravdu, a pro Boha vás prosím, neustupujte od pravdy. Pamatujte na své přátele v Praze, jak jste je učil pravdu.“ Takže to nakonec rozhodlo, zda má odvolat, nebo se obětovat. Jeho kolísavé názory mu totiž ve svědomí nemohly dodat jistotu, kterou on sám opravdu – jak z jednání vyplývá – neměl. Nebyli to tedy – jak on tvrdil – čeští falešní svědkové a nepřátelé, kteří jej přivedli na hranici! Je třeba podotknout, že ti čeští zástupci, kteří byli na koncilu, jako Ondřej z Brodu, Mořic Rvačka a Štěpán z Pálče, přáli církevní reformě stejně jako Hus, ale nehovořili o zkaženosti kněží v Betlémské kapli těm, kteří jejich život napravit nemohli, ale mluvili ke kněžím přímo na synodách. Stačí si přečíst kázání Mořice Rvačky nebo Pálčova, ze kterých je vidět, že jim záleželo na opravě Církve a na zlepšení života kněží, stejně jako Husovi. Hus však našel pochopení pro tuto snahu na nejvyšších místech – jako rádce arcibiskupa.

Jeho tragika spočívala především ve Viklefovi a v odporu k církevní autoritě, takže jeho cestou nebyla reforma v rámci církevní disciplíny a nauky, ale směřovala ke kacířství a k revoluci. V této souvislosti je třeba vzít do úvahy názory nedávných historiků, které přímo nezajímá otázka naukové rehabilitace. Ti navazují na De Voogtovu argumentaci, že Hus byl hluboce zbožný muž a žádný revolucionář, ale jen reformátor, který usiloval o dobré mravy. Jeho horoucí touhou bylo především odvést lidi od hříchu, jak to sám říkal, a to v něm pak podle De Voogta vyvolalo nebezpečnou posedlost vůči chybám kněží, jeho kolegů.

Neměl také – a to mu vyčítal už v 15. století sám Jean Gerson – smysl pro místo, čas a míru. Jeho neustálé útočení vyvolalo zase opačné reakce u postižených. Podle De Voogta však i přes svou neuváženost dovedl být pokorný, a proto nikdy nemohl být úspěšným revolucionářem.

Americký historik Kaminsky, který studoval husitskou revoluci a její příčiny, uznává ve své práci cenu De Voogtovy argumentace, ale říká, že jeho závěry nemohou být konečné. I když podle něj podává dobrou naukovou analýzu a vykládá, co koncil měl a neměl dělat, a že Hus neměl být upálen, přece podle Kaminského ani De Voogt, ani jiní nedávají přesvědčující důvod, proč Hus upálen byl. Kaminsky říká, že ho nezajímají nauky, ale fakta. Také se zabývá Husem ne proto, že ho zajímá Hus, ale proto, že napsal historii husitské revoluce a popsal přitom široký průběh nábožensko-sociálně-politického hnutí po smrti Husově. Pro něj husitské hnutí nebylo reformací, ale revolucí, k níž ideově směřovalo, byla to pro něj první velká revoluce pozdního středověku. I když Hus propagoval uvnitř reformního hnutí Viklefovy myšlenky, přece v mnohém směru zůstal stát a jejich domyšlení bylo nutno přičíst na vrub jeho radikálním následovníkům. Pro Kaminského je však u Husa jeden bod, na který nikdo neupozorňuje, totiž že Hus naučil lidi pohrdat církevní a jakoukoli autoritou. Tam je podle něj začátek revoluce. Proto také byl uctíván jako mučedník husitského hnutí. Toto hnutí však nebylo inspirováno pokorným pravověrným knězem, za jakého se vydával v Kostnici, ale vášnivým, buřičským a podvratným kacířem. A takového se koncil domníval, že odsuzuje – kacíře a revolucionáře. Zde pak Kaminsky dodává, že koncil měl už tehdy bystrý vhled do české situace a že už tenkrát předvídal nebezpečné následky Husovy činnosti.

Podívejme se nyní na některé Husovy soudce. V první řadě to byl Jean Gerson, který byl ve Francii uctíván jako blahoslavený, byl to velký mystik a vůbec největší teolog té doby. Napsal řadu mystických spisů, byl to velmi zbožný člověk. Dále tam také zasedal kardinál Jan Dominici, který je uctíván jako blahoslavený, pak tam byl, mimo jiné, velmi zbožný člověk Petr d’Ailly, dále kardinál Oddo Colonna – pozdější papež Martin V., který ještě jako kardinál znal Husovu problematiku z Říma. Tomuto papeži napsali Římané na hrob, že byl štěstím svých dnů, což jinak nikdy nedělali. On však si to vysloužil oprávněně, neboť uvedl Církev, nakolik mohl, do pořádku po dlouhém období strašného schizmatu. To jsou ta „zvířata, ti mnohoobročníci a ti lotři“ dle Husova vyjádření, kteří jej soudili. Dále tam byl Štěpán z Pálče, Michal de Causis, jak mu říkali, Mořic Rvačka, mistr pražské univerzity, a další takzvaní Husovi nepřátelé a odpůrci. Tito všichni Češi potom skončili v exilu, neboť do Čech se vrátit nemohli. Rozešli se po Evropě a žili v chudobě. Štěpána z Pálče – který byl velice slavný – později přijala Krakovská univerzita a to je onen mistr, kterého zmínil jako jednoho ze slavných mistrů Krakovské univerzity Jan Pavel II., když přijel do Krakova. Zde také Páleč zemřel. Aby měl z čeho žít, dali mu úřad arcijáhna v Kališi. Takto a podobně končili i ostatní. Když se čtou jejich díla – protože i oni psali knihy a spisy, nejen Hus, nejsou však dosud vydány –, plyne z nich, že to byli lidé stejně zbožní, ne-li zbožnější než Hus.

Na naši otázku rehabilitace mistra Jana Husa si nyní každý může odpovědět sám.