Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Jak často…

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
V srdce zpátky!	Jak často…	Meditace

Údaje o textu
Titulek:	Jak často…
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jak často v letní večer jasný, snivý,
u potoka, nad nímž se chvějí jívy,
pod strání lesnatou, jež rozšumělá
se zhlíží v pestrých tonech v proudu celá,
jak často při poslední písni ptáka
nám v pohledu na zem i na oblaka
se zasteskne a chcem do lesa zpátky
pít ještě znovu vonný vzduch a sladký,
žalm slyšet borovic a chvění třtiny
a v ruce chytat paprsky a stíny
a zažit vše, co svítí, září, letí…
se ztopit cele v šumné moře snětí
a ještě jednou větším douškem vpíti
to velké, valné, všeobsáhlé žití!
Vždyť kdož ví, zdali poslední to není
náš večer zde? Kdož ví, zda v stejné snění
nás zítřek skolébá? Ó sny a dumy!

Tak rovněž často, srdce bouř když tlumí
rozvážné stáří, mladosť když je v sklonu,
nám zasteskne se po veselém honu
dnů dětských, bezstarostných a her mládí.
A jako vyplašena duše pádí
v kvas života, chce užit vše a hojně,
chce trpět, válčit, chvět se nepokojně,
chce ke dnu vypít v změnách neustálých
vše, osudu co podává nám kalich,
chce ještě jednou veselit se, smáti,
chce touhou nýti, láskou chce zas pláti,
chce házet v úhly světa svoje zdraví,
chce vzdorovat, být ve všem člověk pravý,
vždyť kdož ví, zda to naposled juž není,
co v taký plamen trysklo naše snění,
snad brzy přijde smutek, mdloba, zima…

A proto vždycky duši lítosť jímá
při západě dnů krásných — jí se zdálo,
čím krasší den, že užili jsme málo.