Hypatie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hypatie
Autor: Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek: Hypathie
Zdroj: LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 11–14.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Ve sklonu velmocí, jež touto zemí vládly,
když božské kulty vše pod věky zchvácenými
na cestu obvyklou se zapomnění kladly
nad svými oltáři, kol blesky zdrcenými;

Když s dubu Hellady vše listí poletavé
vše cesty ku chrámům i podlahy jich skrylo
a v dáli za mořem, kde vládnou stíny tmavé,
ku slunci mladému se lidstvo obrátilo;

Tu bohů zdrcených los krutý objímajíc
se našlo srdce vždycky, jež neslo jejich bědu,
dnů nových záblesky za urážku zlou majíc
za obzor stíhalo dál hvězdu svojich dědů.

Od lepších osudů, věk nový které nese
od světa v úpadku se rádo odvracelo
a věrno šťastným snům, v nichž květlo mládí v plese,
nad mrtvých popelem, jak chví se, v dumách dlelo.

I vstali mudrci a žití heroové,
ta krásná jména zní v básníků sborech milých,
je v duchů Olymp zve zpěv svatý, ve slonové
je křeslo usadí do Parthenonů bílých.

Jež skryla’s šatem svým, ó dívko heroická,
hrob, kam tví bozi spat šli, svět co vůkol cizí,
jich kultů ztracených, ty hvězdo harmonická,
jich nebes paprsku ty poslední a ryzí!

Mám rád a zdravím tě, ó dívko ducha ctného!
Nad světem otroků když bouř se rozzuřila,
ty’s v exil provedla Oidipa vznešeného
a v lásky věčné plášť ty jej jsi zahalila.

V své přímá bledosti, kde chrámů tmí se brána,
kol něhož nevděčné zástupy lidu vřely,
na trojnož věštecký, ty kněžko, připoutána
v svém nitru cítila’s, jak bozi tam se chvěli.

Neb ty’s je viděla spět v mraku zaníceném,
neb láskou, vědami tvé čisté srdce zpili,
že naslouchala zem ve snu tvém okouzleném,
jak včela attická po zlatých rtech tvých pílí.

Jak lotos mladičký pod věštců roste okem,
jich výmluvnosti květ i jejich lásky k ctnosti
nad méně zchmuřených než noc dob tmavým tokem
tvůj zaplál genius tvé hávem spanilosti!

Neb vážné nauky o ctnostech věčných tekly,
ó dívko, z tvojích úst v hloub srdce dojatého,
ký div, že křesťané, již, křídla že máš, řekli
pro drahé bohy tvé smrt zapomněli svého!

Však doba schvátila ty duše nepodajné,
jež křehká páska jen k tvým krokům upoutala,
je prchat viděla’s v ty země divů bájné
a nešla’s za nimi, ty, jež jsi všecko znala!

Čím tobě mohl být, ó dívko, záchvat taký?
Ten toužný ideal, což neobjala’s, děcko?
V těch srdcích zkalených tvé dávno četly zraky,
neb bohů dobrota ti odhalila všecko.

Ó moudré dítě ty, tak ryzí v sester středu!
Ó čelo, bez poskvrn, kde tolik skrání svatých!
Kde duše ronila na krasších rtech víc medu,
kde plála čistější v pohledech bohem vzňatých?

Kal všecken století se nedotknul tvé řízy,
ba neposkvrnil ani sníh čistý tvojí ruky,
ku hvězdám vzpjatý zrak ty’s kráčela dál ryzí,
zlo lidské neznajíc, ni lidských vin a muky.

Žel, kletbou křesťan zlý tvé poznamenal čelo
a větší padla jsi! Ó, třikrát běda věku!
Ach, tvůj duch Platona, tvé Afrodity tělo
v ráj luzné Hellady jsou pro vždy na útěku!

Spi, bílá oběti, spi v našich ňader hloubi
v rubáši panenském lotosy obetkána!
Spi, nyní ohyzdnost se mrzká se vším snoubí
a k Paru ztracená je pro nás vždycky brána!

Jsou v prachu bohové a země kol je němá,
v tvém nebi spustlém již se víc neozvou hlasy.
Spi, živa v básníků chvěj srdci perutěma,
tam melodickou dál ty zpívej hymnu Krásy.

Ta, jež vše přežije, ta věčná bez změn stkví se,
smrt může rozptýlit svět celý v živlů reji.
Dál bude Krása plát, v ní všecko obrodí se,
dál světy valí se pod bílou nohou její!