Hrádek Křivoklát

Údaje o textu
Titulek:	Hrádek Křivoklát
Podtitulek:	(S vyobrazením dřevotiskovým.)
Autor:	Ferdinand Břetislav Mikovec
Zdroj:	Lumír, roč. 2, č. 14, č. 15, č. 16, č. 17 a č. 18
Vydáno:	Od 29.04. do 27. 05. 1852
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Křivoklát

Vedle Zvíkova a Karlova Týna jest Hrádek Křivoklát nejznamenitější z bývalých královských hradů v Čechách mimo Prahu. Romantickou svou polohou Zvíkovu a Karlovu Týnu roven přesahuje stavitelskou krásou Karlův Týn a rovná se v ní Zvíkovu; dějepisem svým a dávnou důležitostí vyniká nad oba. Škoda věru, že překrásná tato a památná stará budova královská častěji se nenavštěvuje od Pražanův, kterým předce tuze vzdálena není a cesta do Křivoklátu velmi přijemná i pod hradem dvěma hostinci dobře pamatováno na pohodu cestujících. Kdy a od koho vlastně Hrádek Křivoklát založen byl pro dávnost založení v listinách a spisech nejstarších marně bys hledal. Zajisté byla krajina Křivoklátská v nejstarších časech obydlena a od panovníků českých navštěvována. Kosmas klade do okolí Křivoklátského ono prastaré město Libušín. Blíže Křivoklátu nade Mží byl již za prvních Přemysloven královský dvůr Zbečno, a s jistotou známo, že Křivoklát již r. 1110 obnoven a přestaven býti musil a před tím již za jeden z nejpevnějších hradů českých platil.

Krajina příjemná, lesnatá okolí Křivoklátského byla u starých českých panovníků v oblibě zvláštní a hlavně Přemyslovci rádi se v utišené této končině zdržovávali a pilně honívali v lesích Křivoklátských. Arciť že se zpočátku zdržovali nejvíce na blízkém dvoře královském v Zbečně nade Mží, od Vladislava I. však, kterýž Hrádek Křivoklát znamenitě upevnil a přestavil, dostal tento zámek přednost před Zbečenským dvorem. Panovníci pak bývali na Křivoklátě a Křivoklát stal se i stálým sídlem župana.

V lesích Křivoklátských to bylo, nedaleko od Velisi, kdežto zrádní Vršovci na honbě obklopili knížete Jaromíra a po pánu svém šípami stříleli, až jej vyprostil věrný sluha Hovora. Místo, na kterém Jaromír od Vršovců mučen byl, bylo prý i hned poznamenáno a na něm oltář a pak kostel sv. Jana Křtitele postaven^[1]. Ve vesnici Velisi stoji podnes kostel sv. Jana Křtitele a v něm několik šípů zavěšeno nad oltářem. Jsouť prý z šípů, kterými Vršovci byli stříleli po Jaromírovi.

V lesích Křivoklátských padl šlechetný vévoda Břetislav II. rukou vražednou, když se na sv. Tomáše r. 1100 pozdě večer z lovu vracel k Zbečnu. Již před tím, než se na lov byl vydal, byla mysl vévodova obklopena chmurnými obrazy a tušeními úzkostlivými, které i téhož dne mezi obědem sděloval dvořanům svým. Večerem pozdě, když kníže z Křivoklátských lesů koňmo se vracel a sluhové z dvora Zbečenského do lesa vstříc přicházeli s pochodněmi hořícími, tu nějaký zákeřník, jménem Lorek, pozorovav příležitost a vhodný okamžik, vyskočil z houští naň a kopím probodl knížete, že tento polomrlev s koně sklesl a „jako hvězda s nebes“ — praví kronikář Kosmas — „tak upadl vévoda v lese na zemi!“ Družina lovecká byla jako omráčena hrozným činem tím; jedni umirajícího knížete křísili a odnesli do Zbečenského dvora, druzí se vzteklým křikem rozběhli se do lesa, by zajali a potrestali vraha, jenž se střelhbitě byl vyšvihnul na oře a v okamžiku zmizel za některou houštinou. V outěku však byl i s koněm do hlubiny nějaké upadl, kdež od pronásledovatelů nalezen byl mrtev, proklán vlastním mečem svým. Neví se, jestli náhodou na meč se narazil, neb jestli snad ze zoufalosti nad činem svým sám sobě byl smrt udělal. Dle všeobecného domnění byl Lorek k vraždě té najat od Vršovců vypovězených. Břetislav II. skonal druhého dne na Zbečně, synovi svému neodkázav nic kromě oštěpu svého a lesního rohu, „neboť nemám práva“, pravil umírající kníže, „abych mu něco víc odkázal.“ — Trůn český také dle státních a rodinných pravidel synovi jeho nenáležel, neboť „právem bylo u Čechů, aby vždy z knížat jejich nejstarší trůnu se zmocniti měl“.^[2]

Za Vladislava I. byl Křivoklát, přepevný hrad,^[3] přestaven a obnoven, a sotva obnoveny brány své zavříti musil za knížecím vězněm Otou Olomouckým. Toho vlastní jeho bratr Vladislav I. rozkmotřiv se s ním odeslal od valného sněmu v Sadské v měsíci červenci r. 1110 do vězení na Křivoklát a tam jej ostříhati dal některým rytířům do půl třetího roka; teprv v prosinci r. 1113 byl Ota II. Olomúcký, příjmím Černý, propuštěn z vazby Křivoklátské a svěřena mu opět vláda nad knížetstvím Olomúckým. Okolí Křivoklátské sobě i Vladislav I. velmi byl zalíbil a často se tam bavíval. R. 1124 hody vánoční, pak nový rok a svátek tři králův r. 1125 slavil na dvore Zbečenském a roznemohl se tam těžce, i dal se odtud na Vyšehrad odvézti, kdež, smířiv se na smrtelním loži s Soběslavem, skonal dne 12. dubna r. 1125.

Původní ilustrace

Dalimil klade dějiště své pověsti o Stanimíru dílem na Křivoklát, jen že ona episoda s knížetem Stanimírem jest jedna z chatrnějších a temnějších částí v Dalimilově kronice. Rytíř Dalimil vypravuje, jak Stanimír, jeden z knížecího pokolení, jenž dlouho se v Němcích zdržoval, Čechům se nabízel za panovníka, mnoho prospěchu a svobod jim slibujíc. Tak vášnivý a urputný nepřítel Němců, jaký byl Dalimil, nemohl si pomysliti vnadnějšího slibu, kterýmž se Stanimír Čechům zavděčiti chtěl, než že „by chtěl Němce ze země zpuditi.“ Načež Čechové Stanimíra učinili knížetem a on v skutku z počátku se stavěl velkým nepřítelem Němců, a tak krutě se k nim měl, že jim prý kázal „všem nosy řezati.“ Sotva však že se na stolci knížecím byl upevnil, změnil tvář svou a Němcům milostivým a nakloněným se ukazoval, jakž v skutku původně byl, i všecken dvůr německy zřídil a tvrze Němci osazoval. Tím zklamaní a popuzení rytíři čeští na Křivoklátě se sjeli a v tajnou radu vešli a pro Bedřicha, vyhnaného knížete poslali

„i jemu radu dali,
by s Křivoklátu jízdy činil,
Stanimíra z kněžstva vinil.“

Štěstí bylo i s Bedřichem a jeho stranou. Stanimír s trůnu svržen a s přívrženci svými ze země vypuzen, a

tak Bedřich knížectvo obdržel.
I s svým jazykem víc držel.“

Přemysl Otakar I. hned po korunování svém na Křivoklát se odebral v společnosti svého miláčka Smila, praotce pánů z Dubé, z Lipé a z Ronova.

„Otakar třetí král korunu přije,
pak leže s Smilem na Křivoklátě tyje“ —

praví náš Dalimil, a věruť mocný Přemysl Otakar I. měl času a práva k takové rozkošné zahálce na oblíbeném svém lesním hradě, neboť byla tenkráte doba, v které přísloví bylo: „Ten válčí s Čechy, kdož nechce živ býti.“

V krátce na to nalézáme dva syny jmenovaného Smila, bratry Jindřicha a Častolova, s jiným králem českým na Křivoklátě, totiž s synem Otakarovým, Václavem prvním, který rovněž jako předkové rád přebýval na Křivoklátě, odkudž od něho několik listin máme, tak ku přikladu na Křivoklátě vystavena známá ona listina Václavova německým rytířům v Čechách od 7. června 1242. Dvořenína svého panoše Ursa (Medvěda) král Václav I. pasovati dal na rytířstvo roku 1250 v Velišském kostele sv. Jana. Léta 1251 zavítal Jindřich, markrabě Míšeňský, k Václavovi na Křivoklát a vymohl od krále odstoupení některých míst českých k markrabství Míšeňskému. Křivoklátské lesy nebyly však Václavovi k duhu, v nich povzbyl na lovu nenadálým naražením o větev jednoho oka a v týchž lesích v září r. 1252 nedaleko od Hudlic na smrt se roznemohl, i odvezen do králova dvora u Berouna, život svůj skončil dne 22. září 1253.

Slavný král Přemysl Otakar II. dal Křivoklátský zámek obnoviti a hrubou síň ozdobiti znaky všech zemí, ježto tehdáž naležely k velké říši české. Za toho krále byl nejprv Vojtěch kastelánem na Hrádku Křivoklátě, pak Jetřich z Risenburka. Když Otakar II. zpupný slávy vévodství Štýrského byl pokořil a u vazbu vzal hlavy jich, totiž Hartneida z Wildona, Oldřicha z Lichtenšteina, Wilflinka z Štubenberka a dva bratry z Pfannberka, odeslal nejnebezpečnějšího z nich, Burkarta z Pfannberka, co státního vězně na Křivoklát, kdežto téměř celý rok ve vazbě zůstal.

Václav II jmenoval Zdislava Valdeckého z Třebouně kastelánem Křivoklátským.

Po vymření rodu Přemysloven posledním též krve Václavem III. Rudolf, vévoda Rakouský, z volby stavů českých uvázav se v království české dobré uvážil důležitost tak pevného hradu, jako byl Křivoklát, i hned jej obsadil vojskem rakouským a švábským. Když však po brzké smrti krále Rudolfa nastoupil království české Jindřich Korutanský, nechtěla ona posádka dobrovolně opustiti Křivoklát. Ta táhl Vilém Zajíc z Valdeka ku Křivoklátu, dobyl hradu královského a vypudil zpupnou posádku. Křivoklát ale panu Vilémovi tak se zalíbil, že se mu odtud nechtělo, až konečně se v držení Křivoklátu uvázal, aniž by byl král Jindřich moci a vůle měl, nazpět požadovati od něho osvojený hrad korunní. Udatný bohatýr Vilém z Valdeka „zajíc srdce udatného, přítel jazyka českého,“ jak jej tehdá nazývali, velmi důležitou úlohu hrál na Křivoklátě. Se sousedy svými mnoho půtek a šarvátek měl, hlavně s cisterciáky Zbraslavskými, kterýmž v zlobě své na statcích často škodíval, ano kronika Zbraslavská trpce si na pana Viléma stěžuje, že jim r. 1300 najednou 500 ovcí násilně odejmul a klášterní kravín žoldnéři svými tak oloupil, že mnichům Zbraslavským nezanechal než jediné krávy.

Politické účinkování a hrdinské činy Viléma Zajíce z Valdeka jsou vůbec známy a proslaveny. On hlavní sobě získal zásluhu o vyproštění kněžny Elišky, poslední Přemyslovny, z tenat zrádného jejího svata Korutana, o vypuzeni Korutanské roty z Čech a o uvedení Jana Lucemburského na stolec český. Když Korutané s mnohou kořistí a se zajatými co rakojměmi městskými syny Pražskými od Prahy prchali okolo Křivoklátských lesů, vyřítil se na ně Zajíc srdce udatného a odejmul jim i rukojmě i kořist dne 9. prosince 1310. Král Jan velice mu důvěřoval a svěřil mu k opatrování nebezpečného svého odpůrce Jindřicha z Lipé, kterého Vilém Zajíc stříci dal dvanácti zbrojencům ve věži Tejřovské nedaleko Křivoklátu. Vilém Zajíc obdržel od krále za věrnost a služby své po Jindřichovi z Lipé hodnost nejvyššího maršálka království českého a nad to učiněn královským podkomořím. Na důkaz, v jaké lásce král Jan měl Viléma Zajíce, uvádí Dalimil, že o něm řekl král stěžujícím si na něho Němcům:

„Neříkejte zajíc Vilémovi,
ale přijednejte jej ke lvovi
řkúc: můž' ten rytíř dobrý býti,
že pro své země čest směl v taký boj jíti.“

Královna Eliška po velkém požáru, který v srpnu r. 1316 těžce porouchal královský hrad Pražský, odejela s outlým, málo měsíců starým synáčkem svým Václavem, jenž později pod jménem Karla IV. šťastně nad Čechy vládnul, a s dvěma staršíma dceruškama na Hrádek Křivoklát v ochranu věrného svého Zajíce, a zdržovala se tam s dítkami svými do roka. Vilém Zajíc Valdecký stal se pak prvním vychovatelem Karla IV.

Když Petr, arcibiskup Mohučský, od krále ustanovený mistodržící v Čechách, odstoupiti musil pro nevole Čechů a královna Eliška za nepřitomného manžela v správu zemskou se uvázala, z čehož strany a zpoury povstaly po Čechách, stál Vilém Zajíc Valdecký věrně i statně při královně, poslední to ratolesti nezapomenutelných Přemysloven. K vůli ní smířil se i s dávným sokem svým Jindřichem z Lipé a spojeně jednali proti králi Janu, jenž Čechy přeplaviti hrozil vojskem německým, nejvíce v Lucemburku sebraným. Vilém Valdecký táhl proti vojsku Janovu a setkal se s ním v okolí Žateckém, i porazil vojsko to a zajal k půldruhému stu německých rytířů, mezi kterými čelnější byli: Ota purkrabě Donínský, Oldřich hrabě Hanavský a Kunrad z Buchesa. Tito odvezeni co vězňové na Hrádek Křivoklát. Sprostředkováním císařovým smířily se hlavy povstalého panstva s králem svým v Domažlicích dne 23. dubna 1318. Král Jan musil se zavázati, že ihned propustiti chce žoldnéře Lucemburské a že úřady v království českém neobsadí více cizinci. Jindřich z Lipé stal se nyní podkomořím království, nejvyšším maršálkem zůstal Valdecký. Hned po tomto smíření ale kvapili Vilém z Valdeka a Jindřich z Lipé do Prahy, aby se ještě pomstili na bývalém kancléři královském, Jindřichovi, dávném to nepříteli, kteréhož do vazby vzali a spoutaného odvezli na Křivoklát, odkudž od Valdeckého nebyl dříve propuštěn až po třech čtvrtích léta landkrabě z Leuchtenberku výkupného zaň položil 300 hřiven stříbra. Další půtky Valdeckého zabíhají příliš od Křivoklátu a náleží více do dějů zemských, alespoň v krátké monografii hradu Křivoklátského nemáme pro ně místa. Zajíc srdce udatného zemřel v září r. 1319 bídnou náhodou v půtce poraněn; i zaradoval se král Jan nad smrtí hrdiny národního, na kterého, ač jej v lásce prv míval, později hořce byl zanevřel. Nyní mohl se král bez překážek zmocniti korunního hradu Křivoklátu.

Královna Eliška ztratila úmrtím Zajíce Valdeckého nejmocnější podporu svou, a krále Jana nikdo více nezdržoval, aby nebyl mohl z uzdy pustiti nedůvěru a nenávist k šlechetné chotí své, kterou národ ve velké lásce měl. Kázalť nyní Jan odvésti královnu na Mělník a synáčka svého Václava (Karla) na Křivoklát, kdež outlé dětsko královské tři léta tráviti musilo pod dozorstvím některých cizokrajných důvěrníkův otcových.

Brzy na to a zároveň s královicem Karlem byl jiný vězeň knížecí na Křivoklátě, však ve vazbě tužší, totiž Jindřich, vévoda Rakouský, který s bratrem svým Bedřichem zajat byl v bitvě u Mühlberga dne 28. září 1322 od Ludvíka Bavorského a Jana Českého. O jeho příchodu uchovala nám kronika kanovníka Beneše z Veitmile zajímavou příhodu: že totiž právě v okamžení, když zajatý kníže Rakouský vkročil do velké síně na Křivoklátě, spadl se stropu klenutého jeden z oněch erbů, které tam druhdy Otakar II. postaviti dal, a padl zrovna před nohy knížete, a podivnou náhodou byl to znak rakouský!^[4] Náhoda ta učinila dojem hluboký a truchlivý na zajatého knížete. Malý kus puklého erbu jen zůstal na klenutí a porušený takto znak, bez pochyby na památku neopraven zůstal, neboť ještě za času Beneše bylo na stropě řečené síně viděti jen onen malý kus erbu rakouského. Vévoda Rakouský byl na Křivoklátě držán v okovech, a král český tak těžké výminky za propustem kladl, ze zajatý kníže netroufal si svoliti k nim z vlastní své vůle, neoptav se prv bratří svých, Oty a Leopolda, i vyprosil sobě k umluvení těchto výminek s bratry svými, aby směl z Křivoklátu odejeti k nim, zavázal se však knížecím svým slovem, že se navrátí dobrovolně, jestliby u bratří svých ničeho nepořídil. Takovému slovu důvěřujíc král Jan propustil vévodu v osmém témdni do Rakous, a jako onen Říman Atilius Regulus dostál vévoda Jindřich danému slovu, an dne 21. září 1323 dobrovolně se vrátil do vězení Křivoklátského, neboť požadováním krále Jana nemohlo se vyhověti od strany knížat rakouských. Jindřich Rakouský zůstal pak ještě do roka na Křivoklátě, až se bratři jeho s Janem byli smluvili o výkupné, kteréž obnášelo úplných 3000 hřiven stříbra, a nad to se vévodové rakouští upsati musili, že se vzdávají veškerých práv na korunu českou vyplývajících z dědičných smluv a z příbuzenství s Přemyslovci. Krátce před Jindřichem byl též královic Karel opustil Křivoklátskou vazbu, a za nedlouho zastavil král Jan hrad Křivoklát i s příslušenstvím některému bohatému pánu.

Karel po svém navrácení do vlasti co markrabě moravský a místodržící království českého i hned Křivoklát zase vykoupil a zřídil jej k důstojnému sídlu pro spanilou choť svou, Blanku z Valoisu, která mu na Křivoklátě dne 24. května 1335 porodila dceru Markétu. V lidu uchovala se pěkná pověst, že prý Karel, když milovaná jeho Blanka na Křivoklátě v šesti nedělích ležela, z okolních hájů sehnati dal všecky slavíky ku Křivoklátu, aby zpěvem sladkým potěšovali královskou šestinedělku, i nařídil, aby se podobné stalo i budoucně, kdyžby některá královna česká slehnouti měla na Křivoklátě. Karel Egon Ebert z této národní pověsti učinil pěknou německou báseň.

Brzy po narozeni této dcery byl Karel od nedůvěřivého otce z ponuknutí některých dvořanů z Prahy vypovězen na Křivoklát k choti své, ale jen na krátko, neboť Jan v brzku nahlídl, že jej po Elišce jedině Karel spojuje s národem a s trůnem českým, ano též, jak důležitá jest pořádnost a obezřelost Karlova k zlepšení peněžních záležitostí královského dvoru, marnotratenstvím Janovým a jeho blouzněním po dobrodružství v zlém stavu se nacházejících. Na vzdor péči Karlově musel Křivoklát opět do zástavy dán býti a sice Jindřichovi Jílovskému (Eulauer), měštěnínu na Horách Kutnách.

Jak mile Karel IV. po smrti otcově vstoupil na stolec český, byla jeho první péče, vykupovati zastavené hrady korunní, a jeden z nejprvnějšich byl od něho vykoupen Hrádek Křivoklát. Již velkonoce roku 1347 slavil Karel IV. na Křivoklátě a vydal se odtud na cestu do Tyrolska.

Karlův syn a dědic, náš dobrý Václav IV., vychován byl na Hrádku Křivoklátě, a to, jak se u takového otce samo sebou rozumí, velmi skvěle, i první léta mládí svého zde trávil. Panický šat Václava IV. ukazovali až do r. 1826 na Křivoklátě. V řečeném roce při velkém požáru tato starožitná památnost spolu shořela. Václav sobě Hrádek velice zamiloval a velmi často i dlouho se zde zdržovával a návštěvy cizích panovníků, německých knížat a všelijakých vyslanců přijímal. Co Otakarovi Smil, byl Václavovi na Křivoklátě statečný Jiřík z Roztok, rázný a bez pochyby i dobrého rozmaru rytíř, kterého král podkomořím královským a hofmistrem králové učinil a pevným hradem Krakovcem obdařil. Jiřík Roztocký, nejvěrnější Václavův druh, zastával spolu úřad kastellana Křivoklátského. Velký jsa milovník honby musil Václav velkého zalíbeni míti v lesích Křivoklátských, a v skutku mimo Žebrák byl mu Křivoklát nejoblíbenější sídlo které však v pozdějších letech, piklemi českého panstva nedůvěřivým učiněn, zanedbávati počínal.

R. 1380 přijeli na Křivoklát poslové Richarda II., krále Anglického, žádati Václava IV. o ruku sestry jeho, kněžny Anny, k sňatku manželskému s králem Anglie. R. 1385 obdržel král na Křivoklátě návštěvu bratra svého Sigmunda, tenkráte ještě pouze knížete Braniborského, pak strýců svých moravských, knížete Jodoka a knížete Prokopa. Za těmi skoro v zapětí přijel Bavorský kníže Jan, kterému Václav léna po hraběti Menhartu Gorickém propadlá udělil na Křivoklátě dne 20. července 1385. Druhého roku v lednu uvítal na Křivoklátě testě svého, Bedřicha purkrabího Norimberského, a 20. ledna téhož léta na témž hradě v povinnost lenní vzal opata Svato-Emeranského. Několik měsíců později spatřil se zde jiný vznešený praelat, totiž nově zvolený biskup Kaminský. Toho Václav na Křivoklátě obdařil slavně berlou biskupskou a prstenem dne 18. června 1386, a potom bratřím z Koldic, Sigmundovi a Václavovi, za léno dal město a hrad Eulenburg. R. 1388 dne 1. července od krále na Křivoklátě urovnána byla pře opata Hamburského s Kunrádem z Scheffau, a při této příležitosti na otázku královu od přítomných svatého písma znalců disputováno o očistci, kterážto hádka známému knězi Vojtěchovi Rauconis příčinu zavdala k sepsání obšírného traktátu o předpeklí. R. 1398 zavítalo poslanstvo krále francouského k Václavovi na Křivoklát. Od r. 1400 zdá se, že Václav málo kdy, snad i nikdy více nepřebýval na tomto hradě, snad že již menšího měl zalíbení v honbě, nebo že celému položení již nedůvěřoval; péče však o zvelebení hradu toho u něho neochladla. Opětně nařizoval, aby každodenně i v nepřítomnosti králově služby boží konány byly v kaplích královských na Křivoklátě, na Karlovu Týnu a na Horách Kutnách, rytířům a zemanům v okolí Křivoklátském léna rozdával s tím závazkem, aby každý povinen byl tolik a tolik zbrojenců posílati na Křivoklát k obhájení hradu proti nepříteli. Jochlinovi, puškaři královskému, r. 1400 daroval dvůr Přílepský a jiný dvůr v Sadlné s výminkou, aby vžily šest dobrých děl pohotovu držel na baštách Hrádku Křivoklátu. Většina lenních závazků okolních tvrzí, dvorů a vesnic ku Křivoklátu patřících pochází od Václava, kteréhož humoristickou žílu lehce poznati v některých závazcích manských dost žertovných a směšných.

Václav IV. byl Hrádek Křivoklát zanechal ve stavu výstavném a skvělém; jako na Karlova Týně bylo i na Hrádku mnoho obrazů a jedna část královského pokladu. Po smrti Václavově bratr jeho, král Sigmund, jak staří letopisové čeští vypravují: „všecky poklady, což jich bylo na Karlšteině a na Křivoklátě, ježto byl král Václav choval pro zemské dobré, ty všecky cizozemcům a žoldnéřům rozdal, a proto tím žádného pokoje nezjednal. A když se pokladů nedostalo, tehdy lúpaje stříbro s obrazův dával žoldnéřům.“ Když se bouře husitská již víc a více rozmáhala, vyhlídlo si panstvo, ježto hnutí takového velice se obávalo, pevný hrad Křivoklát za útočiště, a mnoho rodin vznešených odebralo se na Křivoklát s bohatstvím velkým. Ano strana králova tento hrad za tak bezpečný uznala, že tam odvezli korunu českou a regalia i zemské dsky, pak co ještě z klenotů královských zbývalo. Ale ani úplné dvě léta nezůslal Křivoklát takovýmto útočištěm, neboť u roku 1422 čteme v pokračování kronik Pulkavy a Beneše z Hořovic:

„Téhož léta hrad Křivoklát, řečený Hrádek, vyhořel jest zapálením od marštale; kdežto dsky zemské byly prve chovány s korunou i s jinými klenoty a odtud jsou do Plzně neseny. Ale již na Karlštejně je chovají i všecka jiná práva zemská vší země české i s korunou království.“

Požárem tím komnaty královské, velká krásná síň a kaple i ostatní důkladnější stavby na Křivoklátě velkou pohromu sice neutrpěly, ale předc nebyl hrad více s to, aby útočiště dosti pohodlné a bezpečné poskytoval, pročež se hosté odtud zase vystěhovali. Některým husitským partisanům však byl se Křivoklát tak zalíbil, že jej bez prodlení navštívili a usadivše se tam mnoho nájezdů do okolí činili proti pánům a městům kalichu nepříznivým. Za touto příčinou ozbrojiv se proti posádce Křivoklátské Hanuš z Kolovrat, seděním na Krakově, v držení tenkráte hradu Točníku a Žebráku, táhl ku Křivoklátu s vojskem svým. Na den sv. Vavřince r. 1422 udeřil Kolovrat na Hrádek Křivoklát, dobyl ho outokem a zajal tam Absolona Bělobočka, rytíře Hečice a Jana z Valče i padesát zbrojnošův, kteří do Prahy odvezeni jsou a dáni do šatlavy radnice Staroměstské, odkudž je po několika měsících lid obecný zbouřený zase vyprostil. Hanuš z Kolovrat pak odtáhl od Křivoklátu zanechav tam něco zbrojnošů svých co posádku. Zibřid Běloboček, bratr zajatého Absolona, touže po odplátce přepadl a zahnal tuto posádku, a hradu se zmocnil, ale udatný Kolovrat ihned s přítelem svým Alešem z Šternberka, odjinud z Holic řečeným, se strojil na Zibřida a zase ku Křivoklátu se vrátil. Sotva že se k hradu blížil, Zibřid slabým se cítě k odporu muži takovému, rychle z Hrádku ujel do Rakovníka, a zatarasiv se tam očekával pronásledovatelů svých, kteří se také bez meškání před Rakovníkem ukázali a města toho dobývali mocně. Hanuš s Alešem v brzku skutečně dobyli Rakovníka a zapálili ho, jen kostel tak lehko stéci nemohli, kdež Zibřid udatně se bránil, až se mu poštěstilo při zmáhajícím se požáru vyváznouti z města a zachovali se dalším outěkem k Žatci.

R. 1422 dne 5. září král Sigmund jsa toho času v Norimberku, hrady Křivoklát a Týřov v zástavu dal panu Alešovi Holickému z Šternberka za 3960 kop grošů Pražských, na srážku od této jistiny musil Holický ihned 200 jezdců ozbrojených králi postaviti do pole proti Táborům a vydržovati je do roka. Uvázavše se takto v držení Hrádku přistoupil Aleš Holický ihned k čtyřem artikulům Pražským, a zavázal se Pražanům zápisem zvláštním, v kterémž mezi jinými slíbil, že kdyby Hrádek Křivoklát měl z rukou jeho vyjíti buďto trhem anebo kterým odstoupením, tehda to má tak objednáno býti, aby žádnému odpornému pravdám těch čtyř artikulů i také těm, kteřížby Pražanům odporní byli, nebyl postoupen. Dále slíbil, že na zboží Hrádeckém i na jiných svých zbožích svrchupsané pravdy a zvláště přijímání božího těla i boží krve pod obojí, i kněží, jižby lidu svátosti tak podávali, úplnou mají míti svobodu. V krátce však s Pražany zase se rozkmotřil a v krátce zase smířil totiž dne 1. listopadu r. 1423. Listinu snmíření toho spolu podepsalo několik nejvážnějších pánů a rytířů.

Císař upsání za upsáním, tu na 1500 kop, tu zase na 1000 panu Alešovi podával a ten se takto vždy pevněji uvazoval v držení Křivoklátu, z kteréhož s jinými pány nájezdy činiti dával proti přívržencům Korybutovým. On sám musil v záležitostech strany své i v osobních z hradu toho často odjížděti, a odevzdal jej ochraně dvou hejtmanů, Záviše z Jimlína a Rousa ze Svině. Jména těchto hejtmanů Křivoklátských a Aleše purkraběte na Týřově, Petra Kapouna ze Smiřic, nalezneš v zápisu na přímeří mezi stranou krále Sigmunda, a mezi knížetem Sigmundem Korybutem i stranou pod obojí r. 1425. Forma téhož zápisu vytištěna v druhém díle Archivu českého.

Po obleženi Plzně bral se Prokop Veliký se zástupy svými okolím Křivoklátským, o hrad ale nezavadil, ačkoli byl v nepřátelství s pánem Alešem, jenž později také s pány proti němu stál v osudné bitvě Lipanské.

Z činův a příběhův Aleše Holického z Šternberka uvedli jsme jen, při kterých Křivoklát zejména se připomíná co dějiště. Aleš přebýval nejvíce na Křivoklátě s manželkou svou Eliškou z Bozkovic, tuž bohatýrský jeho syn Petr Holický z Šternberka, jenž po navrácení se z vazby Míšeňské mladou choť svou, Annu z Schwarzenberka, na Křivoklát uvedl. V nepřítomnosti starého i mladého pána vládli tam purkrabata, kteří nezřídka pány své zastupovali i v záležitostech veřejných. Komonstvo Šternberské na Křivoklátě bylo znamenité.

Za držení Aleše byl na Hrádku Křivoklátě též mnohý vězeň, jako r. 1437 kněz Havel, farář u sv. Haštala Starého města Pražského, pak r. 1414 Prokop Jidášek, bakalář a pán na Jenči blíže Unhoště, kterouž tvrz Holický položiv se před ní stekl lstí a Jidáška do vazby vzal.

Po smrti Alešově, jenž r. 1455 dne 19. března se světa sešel, král Ladislav vykoupil opět zastavený tento hrad, který však na to zase zastaven byl od Jiřího z Poděbrad. Pak přišel Křivoklát v držení Jindřicha staršího, vévody Minsterberského, syna krále Jiřího, od kteréhož ho král Vladislav II. opět koupil za 10.000 dukátů, které mu byl zapůjčil otec jeho, král polský. Za tohoto panovníka byl hrad ten opět často poctěn návštěvou královskou. R. 1472 utekl tam král ze strachu před morem a r. 1478 před stranou pod obojí. Vladislav nákladně Křivoklátský hrad opravil a znamenitými přístavky ozdobil r. 1490 a 1493. Přestavení toto vedl stavitel slovutný, mistr Beneš Lounský, kteréhož ušlechtilou umělost posud obdivujeme ve velké síni, na větší části kaple královské a na polozřícených komnatách králových na Křivoklátě. Co památka dokončení oprav Vladislavových nachází se v jednom, bohužel v novější době po vandalsku zohyzděném křídle hradu na mramoru nápis latinský „Anno Domini millesimo quadricentesimo nonagesimo tercio serenissimus rex Wladislaus est fundator h(ujus) do(mus}.^[5] Dozorství při stavbě měl královský purkrabí Hrožek z Prošovic, který se na jedněch velmi uměle zhotovených a pěkně ozdobených železných dveřích zvěčniti dal nápisem českým: „Leta Bozieho tisiceho cztirsteho dewadesateho ti su dwerze dielany za Hrozka s Prossowicz hietmana na Hradku.^[6] Ještě pamětihodnějším se stal Hrožek Prošovický účinkováním co biřic krále Vladislava ukrutností a svévolností nevšední, neboť za Vladislava Křivoklátu použito přečasto k opatrování a mučení mnoha vězňů nešťastných, a ne bez důvodu domýšleti se můžeme, že ukrutenstvím svým Hrožek daleko přestupoval vůli pána svého, kteréhož dějepisci poctili příjmím: „Drobrý.“ Neblahý to činilo dojem na národ český, že tentýž král z hradu svého Křivoklátského, ano i z posvátného Karlova Týna byl učinil mučírnu. Klademe zde některé úryvky z letopisu pokračovatelů v kronikách Beneše z Hořovic a Přibíka Pulkavy, vydaných r. 1829 péčí a nákladem královské české společnosti nauk: „Léta 1480 v úterý na den sv. Prokopa u Hory zjímáni jsou někteří měšťané staroměstští, jakožto Jan Sosnovcc, Jan Žiž řezník, Matouš Serlink řezník a Martin perkmistr od zlatého kola. Ti byli vysláni ode vší obce na sněm a od konšelův, a již byli prodáni bez peněz a co jim slibovali, nic jim nedrželi. A oukladem byli jsou vydáni, aby byli zjímáni od konšelův toho času Horských… A z těch některé jsou umučili až do smrti a v ničemž jsou se nepoznali, neb ničímž vinni nebyli, a to jest se dálo na Hrádku Křivoklátu a na rathúze v Starém městě Pražském.“ — Mezi ukrutníky, kteří jsou byli při mučení ubohých zajatců, připomíná se i „Brožek, purkrabě Hrádecký.“ „Potom toho dne po všech svatých (1480)“ — vypravuje pramen náš dále — „propustil král tři vězně kněze, kteříž na Karlšteině seděli, tak aby nikdež nebývali na jeho zboží. Pak opět při času sv. Kateřiny puštěni jsou vězňové, kteříž sedě v Starém městě, též i ti, kteříž jsou na Křivoklátě neb na Hrádku vězení byli (Šerlink a Martin od zlatého kola) ti také aby prázdni byli, lečby jim král odpustil. A ta milost stala se jim, že jsou puštěni skrze biskupa Varadinského přímluvu, neb tehdy byl přijel ke králi do Prahy.“

R. 1493 byli tři havéři z Kutné Hory přivezeni na Křivoklát, proto že jsou byli stáli v čele oněch havéřů, kteří upravivše se v odění vešli na jeden vrch u Kaňku chtíce spravedlnosti hájiti, protože nemohli snášeti nátisk úředníků horních. Za to mocí válečnou zjímáni byli od hejtmana zámku a statku Poděbradského pomocí sousedních měšťanů kolínských a čáslavských. Od úřadníků u krále Vladislava křivě obžalováni a v Poděbradech deset z nich k smrti odsouzeno a mečem odpraveno bylo. Tři na Křivoklát odvezeni a tam podobně nad nimi vynesen ortel k smrti. Dva byli na Křivoklátě v skutku odpraveni, třetí však, jménem Vít Křehnavý, kata se obránil zabiv jej kamenem velkým a šťastně se zachránil. Na památku stínání havéřů těch v Poděbradech a na Křivoklátě později založena byla kaple v předměstí Poděbradském, na samém místě, kdež oněch deset zmužile a nevinně smrt podstoupilo. Kaple ta stojí podnes a vyobrazení stínání toho nachází se na mnoze na starých obrazích na dřevě představeno, ano i v některých kancionálech husitských jsou nezřídka vyobrazeny ony popravy.

Zdá se, že Vladislav jen v první polovici panování svého tak často býval na Křivoklátě a tam jednak celé léto rozličné kratochvíle se zvěří a jinou myslivosti provozoval, později však nepřicházel více na Hrádek; ano i Čechy opustil a v Uhřích se bavil, kdež i život svůj skončil. Také se zdá, že velikolepá oprava i obnovení Křivoklátu nebyly u konec provedeny dle původniho plánu králova a stavitelova, neboť královský měšec byl do dna již vyčerpán štědrosti, marnotratností a okázalostí Vladislavovou, kterýž v Moravě naposled již žádných a v Čechách naprosto málo důchodův měl. Jak bídně finance Vladislava II. v posledním roce života jeho státi musily, ukazuje nám Dubravius anekdotou o tomto králi, víře skoro nepodobnou: „Viděl jsem v Uherském Budíně“ — praví onen kronikář — „jak služebníci krále Vladislava s několika prázdnými flašemi do domu Jiřího, biskupa Pětikosteleckého, běželi a jej žádali, aby ty flaše vínem pro krále naplniti poručil. I tázal se jich biskup řka: ‚Což žádného vína v zámku nemáte?‘ — Jemuž oni odpověděli: ‚Ne jenom sklepy vinní, ale také i všechny špižírny, vyprázdněny jsou.‘“ — Na památku bylo něco ze šatstva Vladislavova chováno na Křivoklátu, o čerm náš Beckovský ve své r. 1700 na světlo vydané „Poselkyni starých příběhův českých“ zmínku činí, jakožto o věci ještě stávající, pravě: „Na tom hradě Křivoklátu dosavad se téhož krále (Vladislava) černé barvy šaty, dlouhý khynk (t. j. návěsek čili bandelier) a klobouk na způsob biretu, jakž se obyčejně maluje, spatřuje.“

Vladislavův jediný syn a dědic české a uherské říše, král Ludvík, musil k nabývání peněz opět sahati k neblahému prostředku, k zastavování statků korunních, zastavil také Křivoklát i s příslušenstvím dvakráte, ponejprv Krištofovi, hraběti Kladskému, po druhé (za 4000 kop grošů stříbrných rázu Pražského) Vojtěchovi hraběti Šlikovi. Při takovém zastavování pokoušel se ten a onen pán, ba i některý úředník, odciziti některou ves od statku Křivoklátského, lid ale se tomu protivil, věren jsa koruně. Takový přiklad, jak sedláci u hradův v Lešanech a Kněževsi se zprotivili panu Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a z Blatné, uvádí m. j. pokračovatelé Pulkavy a Beneše z Horovic: „Týž purkrabě Pražský (Zdeněk Lev) od Hrádku Křivoklátu vsi požitečné odhádal Buštěvskému Jindřichovi klecavému, kterýž chtěl ty sedláky k tomu připraviti, aby mu člověčenství slibovali: ale oni tomu svolili nechtěli, tak mluvíce, že „co se dotýče poplatkův a ourokův, ty raději chcem dávati, nežli člověčenství slibovati, a chceme to vnesti na J. M. krále Ludvíka, povoliti tomu, my neodpíráme.“ I poslali ke králi, ale Buštěvský nechtěl, než aby mu hned slibovali; a ti sedláci sebravše se i osadili kostel, majíce na něm hákovnic dosti i jiné střelby. A pan Zdeněk Lev obsílal jiné sedláky a některé zemany okolo Prahy a táhl na ně s děly z hradu Pražského: sedláci pak opatrně učinili, že jsou od toho kostela odtrhli k lesům; a on ku Praze táhl.

Léta 1523 druhý den po památce narození panny Marie byla královská kaple na Křivoklátě, před tím od Vladislava II. zvětšená, a druhá kaple opodál hradu (v nynější vesnici Čamrdovsi) slavně znova posvěcena od Františka Josefa, biskupa Segnienského.

Král Ferdinand I. jmenoval Petra Holého z Chrasti na Petrovicích a Sadové hejtmanem Křivoklátským, jemuž i r. 1532 hrad ten se vším statkem příslušným v nájem dal na šest let, za roční poplatek 600 kop grošů Pražských.

Po bitvě Mühlberské, když král s neslýchanou přísností přikročoval k pokoření Čechů nespokojených, hrad Křivoklát opět mnohého uvítal vězně, a vrátila se doba, podobná oné Vladislavově. Brzo po bitvě pět bratří českých, kterýmž král největší připisoval příčinu zpoury české, na Hrádek přivezeno, tam uvězněno a konečně mečem odpraveno. R. 1548 byl Burian, jinak Hroznota Prostiborský z Vrtby, důvěrník a vyzvědač stavovského, králi odporného vůdce Kašpara z Rabensteina, potají do Prahy přišlý, od královských poznán a do vazby vzat. Z počátku uvěznili jej do bílé věže na hradě Pražském, pak na Křivoklátě, kdežto v žaláři podzemním ostatní život svůj bídně skonati musil.

Nejdůležitější vězeň na Křivoklátě bez odporu byl ctihodný a učený kmet, Jan Augusta, biskup bratří českých, který z rozkazu Ferdinandova pro podezření piklů proti témuž králi jat i s tovaryšem svým knězem Jakubem Bílkem, dne 3. května 1548 v okovech z Litomyšle do Prahy přivezen na hrad do bílé věže a třikráte tam na skřipci trapné tázán, až ku konci měsíce května rozkázáno, odvésti Augustu i Bílka na Křivoklát. Sepsal král Ferdinand I. dne 27. května 1548 v Augspurku vlastnoruční listy v záležitosti té kancléři svému, Jindřichovi hraběti Plavenskému a arciknížeti Ferdinandovi, v kterýchžto dopisech sám navrhuje, jak by se náčelníci bratři českých, na Křivoklátě zajatí, mučiti měli. Výtahy z těchto listů uveřejnil baron Hormayr r. 1833 v německém svém historickém almanahu. Biskup Jan Augusta a kněz Jakub Bílek po sv. Duše v pátek v noci na sobotu odvezeni jsou z Prahy, každý na zvláštním krytém voze a opodál od sebe; a bylo s nimi dvacet pochopů a hejtmana knechtského šafář na koni. I přivezli je na Křivoklát v sobotu, a tu byli vsazeni na zámku každý do sklepu zvlášť. S bratrem Janem byl vsazen nějaký Němec, nádenník, pacholek formanský, jenž byl také tehdáž v Praze zmučen, prv než bratr Jan, pro nějaké mincířství a s ním jest z Prahy vezen na voze. I seděl tu s ním dvě léa a více než dvacet neděl. Potom byl vypuštěn a dáno mu z komory královské deset kop Míšeňských. Mělť jest od něho bratr Jan mnoho pokušení všecken ten čas, co s nim tu seděl, i bit od něho byl. Ubohý biskup strávil šestnáct let na Křivoklátě, až se co strážní angelé mu objevili Filipina Welserová, arcikníže Ferdinand a šlechetný Maximilian II.

Žaláře, v kterých na Křivoklátě seděli jsou, popisuje živolopisec Augustův, kněz Jan Blahoslav takto: „Ti sklepové, do nichž vsazeni byli, jsou čistí, vysocí, v placu při zemi, do nich dva stupně. Do toho, kdež bratr Jan vsazen, nejsou dvéře tu hned z placu, než z toho třetího sklepu do jeho sklepu se jde, ale do Jakubova jsou dvéře hned z placu.^[7] Okna v nich zahradili okenicemi, jednou vnitř, druhou zevnitř, maličké díry v nich udělány při samém vrchu okna, zvejší maličkého sexterníka na šestnácte listů a ještě dobře obřezaného. Tma tam hrubá byla. Líhání jim připravili v koutě na zemi, položivše dřevo z tloušťky vodní konve, jedno po straně a druhé v hlavách. Konce v hromadu svrtali, mezi to slámy dáli, na to ty šaty, kteréž jim v Praze dali, s nimi je tam přivezše. Ale bratr Jan neměl než jednu peřinu, kožený polštář a huni. Tak líhal více než tři léta, polom byla mu přidána druha peřina a podušlice. Jakub měl vždycky dvě peřiny a polštář. Tu je zavírali, dvéře dobře opatřivše, aby vysazeny býti nemohly, a dvěma zámky zamykali každého. K tomu strážnými střeženi byli, a to těmi dvacíti knechty, kteříž je z Prahy tam doprovázeli a všecko Němci byli, jenom tři uměli česky. — — Nože k jídlu ani k jiným potřebám jim míti nedopouštěli, ani knechtům půjčovati dali, chleba jim toliko sami nakrájeli a někdy i maso skrájeli, a jakž se najedli, hned rychle od nich odešli. — Strava jim taková dávána byla: dvě krmě čelední a třetí se stolu pana hejtmana, kus hovězí pečené, a někdy také dva páry chleba za den, k obědu jeden a jeden k večeři, též dva džbánky piva a pivo vždycky ječné. Košile jim ve dvou nedělích právány byly a někdy ve třech i ve čtyřech. — — — Potom na podzim před sv. Martinem udělána jim byla kamna v těch sklepích. Vyňavše z oken ty okenice, jimiž byly zahraženy, zdělali skrze okna horniny, zazdivše je, a vedle komínů okénka maličká šourem skrze zeď, a tudy světlo malé proti tem okénkám měli po troubě skrze dvouloketní zeď, jinde všude tma. Třikráte v témdni jim topeno bylo a někdy čtyrykrát, ale zřídka. K jídlu každému v zimě a v letě dáváno bylo půl svíčky, a co neshořelo při jídle, to knechti s sebou vzali jdouce od nich, by byl nejmenší kousek, nikdá ho nezanechali. I seděli vždycky v tmě. Knih žádných, zákona, biblí, písní ani jiných knih jim dodati nechtěli. Tak musili beze všeho potěšení býti.“

„Když pak bylo léta 1549 a vězení jich rok jeden, čtyry neděle a čtvrtý den trvalo, přijeli dva páni na Křivoklát, jsouce vysláni od krále na místě jeho (byl tehdáž v Praze král), a profous s nimi i s biřicem a mistr popravní také tu přišel v ten den. Tehdy kázali před sebe bratra Jana přivésti do světnice královské a tu s ním dlouho mluvili o ty všecky artikule, o kteréž byl vyptáván v Praze mučením, aniž co více měli; ale on jim na ne odpověď dával takovou jato v Praze. Oni na tom dosti míti nemohli. I dali ho znova trápiti mistru popravnímu a mučen jest v outerý před čtvrtou hodinou, jenž byl pátý den před sv. Vavřincem. A tu již byl i v kozel svázán, kat mu hlavu i bradu ostříhal, a když ho trápil, vzepřel mu ústa roubíkem k tomu připraveným, uvázav mu jej šňůrou okolo krku, aby nemohl křičeti, i trápivše ho tak dosti, nechali ho tak, a uvedli zase do jeho vězení. A potom byl zase hojen ještě ten týden.“ — — Podobně konali i s Jakubem Bílkem, a ten rovněž jako biskup Jan zmužile podstoupil strašné mučení.

Rokem 1550 nastal vězňům lepší čas, neboť naskytl se mezi strážníky jeden, jenž jim, ačkoli byl, jak Blahoslav o něm dí, „ožralec a hříšník, psota knechtík,“ tajně podstrkoval světla, papíru a potravy, ano i psaní od přátel jim doručoval a zase od vězňů listy a jiné písemnosti na bratry odnášel. I písař jeden srdečně se jim naklonil a velmi jim přál, pak i roku 1552 sám tehdejší hejtman Křivoklátský, Sigmund Portner z Kugelhofen, jenž jim dopřál postele, světla a nábožného čtení. Neblahou náhodou byla však kdes zachycena korrespondence vězňů a těmto za touto příčinou vazba opět přitužena.

Hvězda útěchy a naděje vzešla jim r. 1560, když šlechetný Ladislav ze Šternberka a na Zelené Hoře vládu nad Křivoklátem převzal, který s manželkou svou Kateřinou z Lokšan Augustu a Bílka navštěvoval, přívětivě s nimi rozmlouval a je těšil i všemožného ulehčení jim dopřál, ano u arciknížete se za ně vřele přimlouval. Platilť také Ladislav z Šternberka mnoho u arciknížete Ferdinanda, důvěrným jsa jeho přítelem, ba příbuzný jemu sňatkem svým s Kateřinou z Lokšan, sestřenicí Filipíny Welserové. „Arcikníže Ferdinand“ — praví Blahoslav — „nastrojil sobě příčiny k častému bývání tam i se svým francimorem, kterýž tehdáž měl (to jest s pannou Filipinou tak řečenou), až ji uvedl na ten hrádek pana Ladislava ze Šternberka, komorníka svého předního, a jako jednoho z rady své, aby on tam byl a jako pánem toho panství Křivoklátského, aby on tu za ním volněji bývali a své věci mívati i děti chovati mohl.“ I tak se stalo panu Sternberkovi toho hradu královského postoupení léta 1560 ve čtvrtek před svatým křížem, a tu při tom postupování přítomný byl arcikníže.

Veselejší nastaly na Křivoklátě časy. Ferdinand, umění milovný arcikníže, se zde uhostil s krásnou chotí svou, Filipinou Welserovnou, a komonstvem četným. Fílipinina matka, paní Anna Welserová, Filipinina teta, Kateřina z Lokšan, na Křivoklát dojížděly, a v komonstvu arciknížecím na Křivoklátě přebývali: František hrabě z Thurnu, Ludvík hrabě di Lodron, Václav Zišovský z Oudimě, Ludvík z Hohenwartu a j., pak i arciknížecí zpovědník, známý Jan de Cavaleriis, jenž později proboštem Tridentským se stal. Jaký ušlechťující vliv přebývání Ferdinandovo na Křivoklátě mělo na celé okolí, dokazuje mezi jiným i to, že toho času dva malíři slovutní vychováni na statku Křivoklátském, z kterýchž jeden, Matěj Hulský, velké pověsti nabyl a poctěn byl erbem s praedikatem „od Křivoklátu.“

Filipina porodila Ferdinandovi na Křivoklátě tři děti. Byli to Karel, napotom proslavený proti Turkům bojovník a markrabě Burgavský, landkrabě Nellenburský a hrabě Hohenberský (nar. 11. listopadu 1560), pak dvojčata Marie a Filip, (nar. 7. srpna 1562). Všecky tyto tři děti pokřtěny v královské kapli hradu Křivoklátského. O bližších okolnostech těchto porodů, pak o dalším přebývání Ferdinanda a Filipíny na Křivoklátě a o smiření se krále Ferdinanda s nimi bylo v letošním Lumíru (čís. 15) šíře jednáno v dodatku k článku: „Svatba Jana z Kolovrat“.

V rozkoši své nezapomněla Filipina Welserová na ubohé zajatce, i navštívila Augustu, vyprosila mu svobodu, tráviti svátky velikonoční na čerstvém vzduchu, a všemožně usilovala u královského tchána svého o jeho vyproštění z vazby kruté, v které do šestnáctého roku žalostně setrval. Brzo po konečném vysvobozeni Augusty a Bílka zemřel král Ferdinand I. a nastoupením dobrotivého Maximiliana II. na trůn český nastaly bratřím českým blaženější časy. Svolením Maximiliana II. mohl Jan Augusta opět nastoupiti biskupství bratrské v Mladé Boleslavi.

Rudolf II. Křivoklátu si dosti všímal a příslušenství královského toho hradu jak mohl rozšiřoval, hlavně to přivtělením statků Krušovic a Lán a některých jiných vesnic. Krušovice koupil od Jiřího Bírky z Násity za 19.500 kop a Lány výměnou od Jiřího Bořity z Martinic. Oba statky do nynějška spojeny zůstaly s posavadním panstvím Křivoklátským. Rudolf v Lánech sobě vystavěti kázal letohrádek; ale malým jsa milovníkem myslivosli, nenavštěvoval Lány a Křivoklát tak často jako zámek Brandejský a Poděbradský. Z hejtmanů královských, kteří za Rudolfa spravovali Křivoklát, nejzasloužilejší byl Prollhofer z Purkersdorfu, jenž všeliké důležité opravy tam způsobil a v literatuře takovou oblibu měl, že mu od tehdejších spisovatelů některé knihy a traktáty věnovány jsou.

Za Rudolfa vyskytli se na Křivoklátě někteří státní vězňové pro zavinění dosti zajímavá. První byl Angličan Eduard Kelley, který svého času velkou sensaci u šlechty české, ba u samého dvora byl činil. Znaje se v umění alchymickém, však v zchytralém, ne v pravdivém, objevil se v Čechách poprvé u Viléma, vladaře domu Rožmberského, u kteréhož se pokoušel o všelijaká arkána alchymická, hlavně o dělaní zlata; a tak dobře uměl lidi mámiti, že sláva o jeho alchymické zběhlosti došla až k samému císaři, náruživému to milovníku této tajemné vědy; i povolalť Rudolf Kelleye k sobě na hrad Pražský, a zchytralý Angličan pracoval delší čas v císařově alchymické dilně. V začátku se císaři velmi byl zalíbil, tak že jej tento rytířem učinil a všelijakým způsobem vyznamenával. Najednou se Kelley připravil o milost císařovu, že něco přehlídl a nad to byl, snad v souboji, zabil jistého šlechtice, v Praze meškajícího, jménem Jiří Hunkler. Eduard Kelley nepovažujíc se více bezpečným v Praze, tajně z města ujel, jest však, jakkoli spěchal, aby překročil hranice, v Soběslavi postižen a jat v měsíci květnu r. 1591. Z obzvláštního poručení císařského byl Řehoř Boul, dvorský kvartýrmistr, s profousem dvorským a některými jinými k němu přidanými osobami poslán do Soběslavi pro Eduarda Kelleye, vězně, kterýž od nich na hrad Pražský přivezen a doprovozen byl, kdežto jej prv do bílé věže posadili a pak na Křivoklát odvezli. Tam seděl ve věži „Huderka“ nazvané. Císaři vsak neustále na mysli tkvěly tajné vědomosti, jichžto Kelley mocen se býti pravil, a několikráte v záležitosti té dopisoval hejtmanu Křivoklátskému, Jindřichovi Prollhoferovi z Purkersdorfu, aby z uvězněného Angličana buď dobrým nebo zlým vyzvěděl, jak dělati možno drahé kamení, jak tak zvané „aurum potabile“ (tekuté zlato), a provésti lze jiná „arcana alchymiae“. Kelley zlého se obávaje konce hleděl se vyprostiti z vazby Křivoklátské; i podařilo se mu prolomiti, se z věže Huderky a spustiti se dolů po provaze. Na neštěstí však provaz ten se přetrhl a Kelley spadnuv do propasti dosti hluboké porouchal se tak, že brzo na to skonal. Rudolf Dell, jeden z komorníků císařských, o Kelleyovi složil německý pamflet takto počínající:

„Ein Englaender Edward Kellaus zu Prag,
Von dem ich wahrhaftig sag,
Kam zum allen Herrn von Rosenberg,
Und gab da vor ein grosses Werk,
Tingirt in lauter Gold ganz hoch“ a t. d.

Pak popisuje, jak císař Kelleye povolal a na rytířstvo pasovati dal, a další příběhy Kelleyovy až k zavraždění šlechtice Hunklera a končí takto:

„Das liess der Kaiser nicht ungerochen:
Kellaeus ins Gefängniss kam,
Dadurch er auch sein Ende nahm.
Zerbrach im Fliehn das eine Bein,
Musst also sterben ganz allein.
Ach! wo mag seine Tinktur sein?
Sie ist noch nicht erfunden
Wohl auf die heutige Stunden.“

Roku 1604 byl Jeroným Makovský, první komorník císaře Rudolfa, pro těžké podezření zatknut a co státní vězeň odeslán do Křivoklátu. Dáváno mu za vinu, že by byl nečině zadost povinnostem svým zrušil přísahu, císařovi složenou; za druhé, že žádnému přístupu nedopřával k osobě císařově než za veliký podplatek; za třetí, že listiny jemu od císaře svěřené k dodávání jiným byl za sebou podržel; za čtvrté, že tajemství císařova byl vůbec pronášel a se chlubíval, že v jeho rukou jest císařův život; za páté, že se cizoložnictví byl dopustil.

Dne 25. června 1613 ve velké síni radnice Staroměstské od předsedy a rad nad apptillací zřízených soud přísný držán nad rytířem Burkartem z Berlichingen a manželkou jeho Isoldou z Týna, proto že jsou nectně mluvili a řeči utrhačné rozšiřovali o rodině Šlikově, jmenovitě o Anně Susaně hraběnce Šlikové, rozené z hrabat Mansfeldských, a o dceři její, slečně Magdaleně ze Šliků, do kterých klepů i zapletena byla osoba císařova. Berlichingen a paní Isolda byli odsouzeni a ortel vynesen, že rytíř Burkart z Berlichingen, ačkoli prý vlastně hrdlem propadnouti měl, vše odvolali a na cti uraženým zadost učinili, pak sám sebe za nestoudného a hanebného lháře prohlásit i u veřejnosti potupný políček vystáti musil, a nad to vše do žaláře na Křivoklát odvezen na úplných pět let i s manželkou svou, k podobné pokutě odsouzenou.

Za panováni Rudolfa II. byla nenadálým požárem část hradu Křivoklátu porouchána dne 2. února 1592, a však v brzku z rozkazu císařova důkladně zase opravena za hejtmana Jindřicha Prollhofera z Purkersdorfu.

Direktoři a správcové zemští, ode všech tří stavů k zřízení a defensí vlasti české ustanovení, dobře uznávajíce důležitost Křivoklátu svěřili správu nad hradem tím rytíři zkušenému, věrně a s celým srdcem jim a straně pod obojí nakloněnému, totiž panu Oldřichovi z Gerstorfu, který však po osudné bitvě na Bílé hoře nemohl ubrániti Křivoklát proti přemoci císařské a vzdáti jej musit císařským. Jak se samo sebou rozumí, byl Gersdorf s hejtmanství na Křivoklátě sesazen, ano jemu i dědičné statky jeho Škripel a Osov v Berounsku pobrány. R. 1623 jeden z nespokojenců českých, svobodný pán z Říčan, sebrav mnoho přes tisíc propuštěných vojáků a zbouřených sedláků, pokoušel se o dobytí Křivoklátu, ale marně, neboť císařští silně se obořili proti Říčanovým zástupům a rozehnali je. Po úplném pokoření vlasti české Ferdinand II. naplňujíc žaláře uherských a českých hradů množstvím zajatých Čechů, postaral se zajisté i o to, aby žaláře Křivoklátské prázdny nezůstaly. Pověstný jezovita Adam Kravařský obral sobě Křivoklátské okolí za dějiště svých kázání a násilného vnucování náboženství, kterémuž s fanatickou a slepou urputností sloužil. Mohl se tento jezovita vychloubati, že horlivostí svou jen v Křivoklátském okolí as „10000 duší bludných vysvobodil z jícnu pekelné nevěry a hanebného kacířstva.“

Ostatně minuly bouře zkázyplné třicetileté války Hrádek Křivoklát; alespoň nenalézáme v žádném známém dějepisném pramenu zaznamenáno, žeby byli Švédové hradu toho dobývali nebo švédská posádka odtud okolí škodila. Ano zachovala se v lidu pověst posměšná, že švédské vojsko nemohlo nalézti zakrytý hustými lesy hrad. Jednou — dí pověst — byli prý již hodně blízko, ale hrad ještě nebyli spatřili. Vůdce vyptával, se okolojdoucí baby, ale spletl sobě název hradu a tázal se na cestu na „Křivohnát.“ Babička s dobrým svědomím se dušovati mohla, že v té straně nestojí místa, kteréž by mělo jméno: „Křivohnát.“ Spokojivše se touto babskou odpovědí vrátili prý se Švédové k Rakovníku, a Křivoklát byt zachován. Co zatím válka neškodně pro tento hrad přecházela, nešťastně ho potkala r. 1633 nenadálá nehoda zapálením od jistého pacholka tamnějšího královského pelešného, Elsnice, jenž s hořící pochodní pro oves jda z nedopatření zapálil. Požár byl dost veliký, téměř celý hrad ohněm porouchán, zámecká kaple však docela neporušena zůstala, tak že, jak pamětní kniha kaplanů zámeckých dokládá: „ani jediná tabulka okenní té nejmenší neutrpěla škody.“^[8] Ferdinand III. dal Křivoklát ihned dobře opraviti, jen že si hradeb více nevšímal, neboť on a nástupce jeho Leopold I. sami hlavní zavdali příčinu, že se mnoho starých hradů v Čechách opustilo a dílem i sbořilo. Bohuslav Balbín, který v druhé polovici 17. století mnoho hradů českých byl navštívil a prohlídl, počítá Křivoklát k nejzachovalejším, totiž k oněm, které buďto ještě opevněny jsou anebo by s nepatrným nákladem zase opevněny býti mohly.^[9]

Ferdinand III. zastavil pak r. 1658 hrad i panství Křivoklát Ferdinandovi, hraběti, později pak knížeti ze Schwarzenberka, který tam r. 1680 nadání na zámeckého kaplana z nova založil.

Leopold I. zanedbal Křivoklát ještě více, větším jsa starých hradů nepřítelem, a prodal ho i s panstvím dne 6. června 1685 Arnoštovi Josefovi hraběti z Waldsteina za 600.000 zlatých rýnských, s tou však výminkou, aby koruna česká podržela právo k opětnému vykoupení a s tím břemenem, že se z Křivoklátského panství mnoho rudy železné pak i uhlí a dříví dovážeti musilo do hutí královských na panství Kralodvorském. Hrabě Arnošt Josef z Waldšteina Křivoklát ihned do stavu výstavnějšího uvedl a panství to ještě r. 1685 rozmnožil přikoupením zámku a statku Nižborského od knížete Ferdinanda Schwarzenberka za 30.000 rýnských. V jakém asi stavu zámek Nižborský druhdy býval, viděti z úředního popisu, jaký 27 let před tím při odbádání statku Nižborského sepsal jest odeslaný tam úředník zemských desk, jenž onen zámek r. 1658 jak následuje vynalezl a popsal: „Zámek Nyžburk od kamene vystavený větším dílem, zvláště po předu, kde se do něho vchází, a zdi obořeny. V zadním stoku se ještě tři světnice, mezi nimi jedna klenutá, a vedle nich tři malé komínky, jako i kuchyně nacházejí. Při zemi dvě maštale koňské, v které přední krávy stojí, a třetí komora pro mlíčný. Za zámkem kaplička obořena, jenom zdi od ní stojí. Ten (zámek) se šacuje 500 kop. Před tím zámkem dvorec skrovný, v něm stodola o dvou mlatech, potom maštale dvě pro koně a jinší dobytek, trži od starých zdí až pod střechy a na nich šindelni střechy chatrny. Za 90 kop.“

Při prodaji hradu i panství Křivoklátského hraběti Arnoštovi z Waldšteina propustil Leopold I. mnoho len Křivoklátských z povinností lenních. Byly to místa a dvory: Novosedlky, Lahovice Velká, Křič, Hracholusky, Hostokryje, Kalešov Velký, Pavlíkov, Kalubice, Běleč, Šiškov, Smrk a pustá tvrz Vlčíhora. Ve spojení lenním při Křivoklátu ještě zůstaly: Hnidousy, Chrašťany, dvůr Kuňovský, Protivna, Lhota, Přílepy, dvůr Sadlno, Všetaty, Človice, Senec, Panošův Újezd, Chlum a Pustověty, z nichž menší díl byl na půdě panství Křivoklátského. Největší díl hradních len byl již před tím odpadl a s ním spolu zmizela většina závazků k osobním službám lenním na Křivoklátě dílem to velmi podivným, jaké snad z větší části byla ustanovila humoristická a dobrodružná mysl našeho Václava IV. Lituji, že mi času a příležitosti nedopřáno, podrobnějších a dostojnějších podati o nich zpráv, jakých zajisté stává ve dskách soudu lenního neboli v bohaté knihovně knížat z Fürstenberka; podávam o nich jen výtah z výtahu, který v předešlém století professor Meiszner učinil z rukopisu okolo polovice XVI. století sepsaného, jenž se druhdy nacházel v knihovně horlivého badatele rytíře z Bienenberka.

Někteří rytíři a panošové, jmenovitě kteří byli v držení Všetat Hlivojedů, Jezevce, Človic, Sadlna, Plavče, Šiškova, Řičovsi, Kříče, Vlčíhory, Kuňova, a j. povinni byli, v čas potřeby dostaviti se v krunýři na Křivoklát k obraně hradu toho a zůstati tam, dokud by třeba bylo, buď sami buď s jedním aneb dvěma pacholky, někteří koňmo, a některým zase předepsáno, že mají ozbrojení býti luky. O pánu na Krakovci tvrdí Meiszner, že povinen býval, dostaviti na Křivoklát čtyry kopy, to jest 240 bojovníků, což každému, kdo se s tehdějšími poměry blíže obeznámil, pravdě nepodobno ne zdá; zajisté mýlil se Meiszner notně, čta kopy místo kopí. a z hradu Krakovce neposílali se bez pochyby než čtyři kopiníci na Křivoklát. Také z některých vesnic, jako z Břižan, z Kozlan, z Krušovic a odjinud musili po jednom střelci s lukem v čas vojny posílati na Křivoklát; střelivo však dávalo se těmto vesnickým bojovníkům na hradě na útraty královy. Držitel statku Chraštanského, mimo povinnosti dostavování se osobního v krunýři, musil každoročně šest nových luků poslati z darma na hrad a tam povždy čtvero střelců míti, kterýmž však potravu a šaty podávati z pokladu královského. Držitel Příčiny měl závazek, střežiti vězně na Křivoklátě a dovážeti každoročně několik nákladův otavy do králových — záchodů! Jiný man Křivoklátský — Bienenberkův rukopis udává jen osobní jmeno tehdejšího držitele: Jiří Smolík, nikoli však místo, v kteréhož držení byl — tenť musil králi na Křivoklátě cvičiti velkého loveckého psa. Obyvatelé městečka Budy, pod samým hradem ležícího, měli závazek, kdykoliby se přivezlo na Křivoklát víno pro krále, dopraviti je do sklepů hradních. Ještě podivnější byly závazky některých vesnic a jednotlivých vesničanů. Jedni musili každého roku na hrad odvesti tolik veverek, kolik dní toho roku v masopustě bylo, jiní zase tolik kop kvíčal, kolik neděl od svátku sv. Petra a Pavla do sv. Václava. Jistý občan z Městečka byl povinen, na jistý den čtyry kopy vajec na vlastních zádech z Rakovníka na hrad Křivoklátský donésti, načež mu dány čtyry vejce; jiný z téhož městečka povinen byl, kdyby královna česká na Křivoklátě ležeti měla v šesti nedělích, sehnati slavíky z okolí k samému hradu, aby královnu vyráželi zpěvem svým. Nejpamětihodnější závazek lenní byl onen, který v Bienenberkovu rukopise zní na osobu rytíře Bořity (z Martinic?) a v urburních knihách Křivoklátských, pokud nám známo, až na Leopolda I. zapisovával se na grunt „Jakuba Cardy“. Držitel tohoto gruntu byl až na nepatrný poplatek všech daní a berní prost, za to však povinen, aby v čas války, kdyby král český sám táhnouti chtěl proti nepříteli, dostavil se na Křivoklát, kdežto mu podají šat červený a koně bílého, pak aby táhl s Jeho Milostí královskou a pálil, kdeby král kázati ráčil. Závazek ten jest zajisté velmi starý, a zakládá se na obyčeji panovníků českých, páliti po celé cestě, když povoláni byli k císaři do říše německé, jakž svědčí o tom Beneš Krabice, kanovník Pražský a dějepisec vlasti naší, svědomitý a víry hodný. Praví totiž ve své kronice, v latině sepsané, co zde v překladu českém podáno: „Téhož leta 1370 v neděli po sv. Vavřinci, mučeníku, nejjasnější kníže Václav IV., král český, povolán jsa ke dvoru císařskému od otce svého, pana císaře, do Norimberka, táhl k onomu městu s množstvím lidu svého a při příchodu svém dle způsobu předků svých, druhdy knížat a králův českých, učiniti dal oheň velký na dvou místech, aby všem oznámen byl příchod krále českého. Neboť mají od starodávna knížata a králové čeští právo, aby povoláni jsouce ke dvoru císařskému, v plamenu a ohni přicházeli, proto také nosívali jindy orla černého v plamenu ohně a v poli bílém, který až podnes jest erb země české“^[10] — Nepochybujeme, že při tažení r. 1370, o kterémž Beneš vypravuje, Křivoklátský man zastával úřad paliče královského. Ostatně odvozuje se z onoho místa kroniky Benešovy důležitý důvod, že staročeský orel, od lidu raději nazvaný „štít Svato—Václavský“, zůstal erbem českého království, a co takový i na korouhvích zemských býval až do bouří husitských, ač již dávno před tím byl přestal býti erbem našich králů, kteří sobě oblíbili lva bílého, dvouocasého v poli červeném.^[11]

Arnošt Josef hrabě Waldštein způsobiv za panování svého^[12] mnoho oprav na statku Křivoklátském umřel r. 1708. Po něm nastoupil ono panství jeho syn a dědic Jan Josef hrabě Waldstein, náruživý milovník myslivosti, který roku 1721 dne 26. června císařovně Alžbětě vystrojil přeskvostný lov, o kterémž zvláštní kniha v němčině tiskem vydána a jistá zpráva zanechána, že při jmenované honbě zastřeleno 138 kusů zvěře jelenní. Hrabě Jan Josef Waldštein dokonal život svůj roku 1731, zanechav Křivoklátské panství dceři své, hraběnce Marii Anně, provdané kněžně Fürstenberkové, která si od tehdejšího mocnáře, císaře Karla VI. (co český král téhož jmena II.) vymohla, že tentýž panovník své svolení k tomu dal, aby se upustilo od zákupného závazku s korunou českou, což i sněm stavů potvrdil roku 1735. Kněžna Marie Anna z Fürstenberka zvětšila panství Křivoklátské přikoupením tří statků, Podmoklského od Jana Štolce, doktora veškerých práv, Skřivanského od svobodného pána Leveneura z Grünwallu a Všetatského od Kunrada hraběte ze Spaarů, a zemřela r. 1756 zanachajíc po sobě čtyry dítky: Josefa Václava, Karla Egona, Jindřišku (která se provdala za knížete Thurn-Taxisa) a Marii Theresii (tenkráte novicku v klášteře uršulinském). Křivoklát sdědil její druhý syn kníže Karel Egon z Fürstenberka, neboť kněžna Marie Anna byla sobě vymohla dovolení, proměniti alodialní panství Křivoklátské ve fideikomisní pro mladší větev tohoto knížecího rodu. Starší větev nastoupila velké rodinné statky ve Švábsku. Od té doby zůstal hrad a panství Křívoklát s příslušenstvím bez přetržku u knížecího rodu Fürstenberského. Nynější majetník jest kníže Karel Egon z Fürstenberka, syn hrdinského knížete Karla, padlého r. 1799 v bitvě Stokašské, narozen roku 1796. Tento přikoupil a přivtělil ke Křivoklátu panství Olešnu od hraběte Antonína de Meraviglia-Crivelli. Umění milovný kníže Karel Egon vyslovil již, že se v brzku postará o důkladné obnovení hradu Křivoklátského, především ale o umělé opravení velké síně královské, kterou v minulých letech nešetrnost některého úředníka velmi nejapně rozdělila na několik nízkých komnat. Na štěstí se původní stavba této síně a bohaté její okrasy při onom vandalském rozdělování nepokazily, a snadno v původní stav zase uvedeny býti mohou. Žádoucí věc by také bylo navrácení dvou starých památných monstrancí — pakli jich ještě stává — do královské kaple Křivoklátské; jedna velmi starodávná, měděná, roku 1731 přenešena byla do Krušovic, druhá, stříbrná, r. 1750 do zámecké kaple Lánské.

Rok 1826 těžce dolehl na Křivoklát: vypukl oheň v předhradí v bytu aktuarovu dne 21. září o půl desáté hodině předpolední a zasáhl hned blízký pivovár, odkudž se pak požár nešťastně rozšířil po celém téměř hradě a mnoho škody způsobil. Staré pokoje královské, v nichžto do onoho času ještě mohlo se zůstávati, byly porouchány; pokoje, v kterých vrchnost obyčejně přebývala, docela shořely i s kanceláří, z které sotva knihy a archiv vynesti mohli. Hořící šindele zapálily také kus lesa za hradem a dva domy v Budě. Královská kaple zůstala tenkráte zase u prostřed hltavých plamenů téměř neporušena. Škoda byla v celku veliká, ač předce větší část nejdůležitějších a nejpěknějších staveb nepřišla na zmar.

Obšírnější popisování Křivoklátu a četných jeho pamětností přesahovalo by poněkud účel tohoto listu; ponechávám si to na jinou příležitost, bez pochyby že v brzku pracovati budu o zvláštní monografii toho slavného hradu s zvláštním zřetelem na rozličné doby stavitelství, které se tam ukazují, pak i na zachovalé tam ostatní památky starodávného umění.

Celý hrad jest založen do trojhranu, jehož každý roh ozdoben a upevněn silnou věží, a objem celého hradu jest znamenitý, dosahuje totiž 310 sáhů. Na rohu jihozápadním jest strašná ona věž, „Lidomorna“ nazvaná; na východu stojí mohutna kulatá přepevná věž, a třetí, čtverhraná, na rohu severozápadním slove „Huderka“. Hlavni vchod do hradu byl zvláštní věží čtverhranou střežen. „Lidomorna“ sloužila za dávných časů co vězení a kruté o ní kolují pověsti mezi lidem. Často tam bylo vykopáno množství lebek a kosti lidských, a sem tam i rezem tlustým potažené pouto neb též takový řetěz. Bečkovský, jenž před rokem 1700. na Křivoklátě byl, připomíná tuto věž v „Poselkyni“ své a praví na listu 968: „Jest pak v té lidomorně posavad velké koryto, do něhož mláto a jiné svinskému dobytku příslušející krmě ubohým vězňům za potravy dávány byly.“ Bečkovský, jakožto křížovník, uvaluje takové ukrutenství na památku zkaceřovaného Václava; kdo se však s dějepisem Křivoklátu obeznámil, tomu při čtení onoho místa Bečkovského netane na mysli než doba Vladislava II. nebo Ferdinanda I. Hořejší část Lidomorny jest k obraně zřízena jako ostatní věže. Huderka, v které mezi jinými také onen dobrodružný anglický alchymista za Rudolfa II. seděl, jest nepochybně, jak ji nyní spatřujeme, vystavena v století XIV., obsahuje do výšky tři patra, z nichžto v prvním pozoru hodný gothický vchod, ozdoben erbem královským. Při zemi jest sklep a dále druhý, hlubší, do něhož jen malým otvorem v klenbě jeho, kterýmby asi tělnatý člověk zrovna prolezl, přijíti možno; strašné to vězení, do kterého ubozí vězňové spouštěni bývali podotknutým otvorem.

Z důležitých památek stavitelských a řezbářských objevuje se příchozímu nejdříve hlavní brána hradní, nad kterouž v bohatě řezbami ozdobeném rámci uměle vytesán jest erb královský, jakž vyryté vedle písmeny W pod korunou dosvědčují, způsobený za umění milovného Vladislava II. Vůbec má celý hrad nejvíce ráz doby téhož krále do sebe, ač tam nalezáme velmi mnoho důležitých pozůstatků z dob dávnějších.

Velkolepý pohled poskytuje oboje hlavní nádvoří hradní. V prvním zajisté jest nejzajímavější vjezd do palácu královského, spustlého sice, ale nicméně tak zachovalého, že pod dohlídkou umělecky vzdělaného stavitele snadno důkladně obnoven býti může. Strážný domek u vchodu jest dosti pěkná stavba z doby Vladislavovy, v slohu skvostném a znamenitě ozdoben rozličnou prací řezbářskou. Ještě skvosnější však jest práce starodávná nad vchodem samým, zvláště okenní rámec, skoro přešperkovaný, pod kterýmž polovypuklá poprsí dvou vousatých pánů — patrné to podobizny. Někteří hádají, že by to byl Karel a Václav IV., jiní zase že Vladislav II. s Ludvíkem. Ohledav pilně jmenovaná poprsí, nesrovnávám se ani s první domněnkou ani s druhou. Krytá galerie, která tento palác spojuje s velkou věží čtverhranou, ozdobena jest některými erby a odznaky, o kterých rozluštění posud ještě nikdo se nepokusil s prospěchem slušným. Královský palác jest spustlý a pohřichu se upotřebuje nyní k všelijakým profáním záměrům; celá jeho výstavnost s krásnými vysokými okny, sem tam i ozdobenými nějakou soškou neb erbem, nejvíce však monogramy Vladislavovými, jest dílo slovutného našeho Beneše Lounského. Projdeme-li svrchu řečený vchod, mile nás překvapí druhé, ještě krásnější nádvoří. Zde zvláště vyznačuje se jedna strana palácu královského s překrásným pavlánem; přede vším ale zde vyniká ohromný, však velmi štíhlý sloup s ozdobou řezbářskou, pocházející snad ještě z XIII. století. V tomto nádvoří jest příbytek přízemní, který obyčejně zove se „popelárna“. Nad vchodem jeho jest polovypuklá, silně již zvetšelá řezba, představující Adama a Evu sedící pod stromem poznání; kdosi však měl jablko v ruce Evině za pohár a vyložil tento bíblický obraz za skupení veselých pijáků, ku kterémuž mylnému domnění bez pochyby zaveden byl pověstí, že za starodávna se ve sklepě tom prodávalo víno manům a zbrojnošům Křivoklátským. Z této „popelárny“ přichází se do druhého sklepa, kterýž se nazývá „mučírna“. V těchto končinách bylo asi vězení Jana Augusty a Jakuba Bílka. Jiný opět sklep, ku kterému náležejí krásné železné dvéře s nápisem českým, o nichž již řeč byla v článku tomto, chovával prý jindy poklady královské. Celé skoro přízemí a místnosti podzemní sestávají z pevných a hlubokých sklepů; velká část jich sloužila dávného času za vězení. Při poslední své návštěvě na Křivoklátě r. 1845 nalezl jsem zde a onde v některém sklepě stopy písma, jež bez pochyby pocházelo od ubohých vězňů. Slova jsou již nečitelná; z jednoho německého nápisu z XVII. století jsem předce ještě jednotlivá slova vyslabikoval, jako: „O Herr lass mich — — — — — mich tröstet — — — — — dann du bist gross.“ V jiném sklepě nalezl jsem těžkou dřevěnou kládu s otvory, do kterých svírali ruce a nohy vězňův.

U vnitř bývalého palácu jest nejslavnější památka velká síň královská, půvabné to arcidílo Benešovo. Hrůza však člověka pojímá, když vstupujíc spatřuje, jak velkolepá tato síň rozdělena jest ve dvoje patro, tak že z ní nyní jest dosti velká půda a asi čtvero komnat s ouzkou chodbou. Na štěstí však není tím stará stavba porušena, a nepatrným nákladem dá se tato překrásná síň opět uvésti do původního stavu, o čemž, jak podotknuto, nynější pán na Křivoklátě, šlechetný kníže Karel Egon z Fürstenberka, skutečně pracuje. Gothícká klenba této síně jest dílo ozdobné a znamenité, slovem mistrovské, kterému co do celku (dle výroku mnohých znalců) sotva která hradní síň rovna, ani ona světopověstná rytířů Marienburských. Délka této v pravdě královské síně obnáší třináct sáhů, šířka pět.

Královská hradní kaple slavného slohu gothického jest plna pokladů starodávního umění. Sestává ze tří oddělení stavitelských. Presbyterium jest část nejstarší a nejkrásnější; má čtyry okna vysoká, každé ozdobami svými již o sobě dílo mistrovské, pak čtyry krásné výklenky, dva a dva rozdělené sloupem gothickým, listím bohatě a vkusně ověnčeným. Klenba jest přesmělá, a kde uprostřed sbíhá, visí znamenitě vyvedená svislina, z nížto se na obdivovatele tohoto mistrovského kusu šklebí kamenný opičák. Lepotvárný jest hlavní oltář skládací, skvostně všecek pozlacen, v kterémž se řezbář i malíř (pohříchu oba nám dle jmena neznámí) spojili k znamenitému dílu uměleckému. Hlavní obraz představuje korunování Marie, na přední straně křídel oltářních nachází se na zlaté půdě malovoné vyobrazení zvěstování Marie, narození Páně, svatých tří králů a obřízky Páně. Na zadní straně těchto křídel jsou velké obrazy sv. Václava a sv. Jiří. Nahoře stojí soška vykupitelova s dvěma angely. Celý oltář jest patrně z časů Vladislavových; tak krásných a tak dobře zachovalých oltářů skládacích vůbec již málo stává. Pozoru hodné památky jsou též staré dřevěné sošky apoštolů, pak sv. Václava a sv. Vojtěcha, a na prkně malované obrazy sv. Barbory a sv. Kateřiny. V jednom okně zachovaly se ještě slavné malby na skle ze století XIV., představující sv. Václava a sv. Jiří; barvy na skle jsou ku podivu živé o lesklé, a cena těchto obrazů náramná. Po křtitelnici, nad kterou křtěn byl udatný markrabě Karel Burgavský a ostatní dvě děti spanilé Filipiny, marně jsem se ohlížel. Cínová křtitelnice pochází teprv ze XVII. století, jak nám ukazuje následující její nápis: „Letha Panie 1603 Vrozeny A Statecžny Rytirž Pan Ferdynand z Renssperku a z držkowicz a na skrzjwany S Vrozenau Panj Markytau Rensspergowau Rozenau ficztumkau z Noweho Ssimburka Manželkau swau milau kaupily gsau tuto krztitedlniczy za swe wlastni penize ke czti chwale Pana Boha Wssemohaucziho do tohoto Božího domu. Od slowutneho a pocztiweho pana waczlawa maczla konwarze na ssiroke Vlici messtenina Noweho Města Prazkeho.“ — Pro čistou a půvabnou svou ozdobu povšimnutí bedlivějšího hoden jest vchod do sakristie. Zachovalost celé kaple jest uspokojující, jen drahocenným malbám na skle přáli bychom bezpečnější stanovisko.

---

1. Kniez' ot lípy otvázachu, to miésto znamenachu, na niem oltář učinichu a pak kostel (sv. Janu) postavichu. (Dalimil v 34. kap.)
2. Justitia enim eral Bohemorum, um semper inter principes eorum major natu solio potiretur. (Kosmas.)
3. Reaedificato firmissimo castro Krzivoklat in silva juxta fluvium Mzam. (Kosmas.)
4. „Clypeus terrae Austriacae cunctis videntibus ante pedes principis captivi cecidit in terram et omnino in casu conteritur in partes minutas. Verum tamen in summitate testudinis ejusdem clypei pars parva in signum tanti miraculi remansit, quae haeret ibi usque in hodiernum diem.“ Beneš Krabice z Veitmile.
5. T. j.: „Léta Páně 1493 nejjasnější král Vladislav jest zakladatel tohoto domu.
6. Pohříchu jest již mnoho ozdob z řečených dveří ulomeno, co však zbývá, vždy ještě zasluhuje bedlivějšího opatrování, než jakého se mu posud dostávalo.
7. Dle tohoto popisu nebude tak obtížné, ustanoviti ještě nyní sklep na Křivoklátě, v kterémžto biskup Augusta dlel.
8. Ita ut neque orbiculus quispiam ín fenestris vel minimum detrimentum perpessus sit.
9. Jam aut munitae sunt, aut si modicus labor accesserit, egregie poterunt communiri. Balbin. (Miscel hist. Dec. I. lib. III.)
10. „Eodem anno 1370 die Dominica in crastino S. Laurentii Martyris Serenissimus Princeps Wenceslaus IV., Bohemiae rex, vocatus ad curiam imperialem per patrem suum dominum imperatorem in Nurenberch, adiit eandem civitatem cum gentium suarum multitudine et in suo introitu more suorum avorum, olim principum et regum Bohemiae, fecit fieri ignem copiosum in duobus locis, ut cunctis pateret adventus regis Bohemiae. Habent namque ab antiquo principes ac reges Bohemiae, ut vocati ad curiam imperialem in flamma et igne veniant, propterea etenim deferebant antiquitus aquilam nigram in flamma ignis et campo albo, quae adhuc hodie sunt arma terrae Bohemiae.“
11. O něco obšírnější o té věci pojednání podal jsem r. 1849 do 47. čísla časopisu Bohemia.
12. Za tohoto majetníka obnoven starodávní kostelík za hradem a postaven v něm nový hlavní oltář, na kterémž se podnes nachází tento český nápis: „Leta Paně 1679 dne 1. Augusti vyzdvižen oltář tento svatého Eustachiusa ke cti a chvále Boží nákladem urozeného pána Jana Krištofa Raymona, toho času na panství J. M. H. excell. Arnošta z Waldšteina (titul) Křivoklátskem Landt-Jägra a celé vzácné Jägerpartaje.“