Hrobaříci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hrobaříci
Autor: Karel Starý
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 118–121.
Licence: PD old 70

Jak je to podivno na tom Božím světě! Každá věc sebe nepatrnější, každé sebe menší zvířátko má své místo a svůj úkol, který je často důležitější, nežli se člověku na první pohled zdá. To platí předkem o hmyze. My arci, vedeni jsouce záměry sobeckými, ve všem hledáme užitku, povrhajíce tím, co nevyhovuje přímo potřebám našim. Proto také skoro všecka čeleď hmyzu na sebe vždy uvalovala záští, ačkoliv upříti nelze, že je k zachování rovnováhy ve přírodě veledůležitým činitelem.

Lidé mají své hrobaře a zvířata také; vždyť i zvířata umírají, a kdyby se o pohrobení jich nikdo nestaral, byla by z toho zlá pohroma pro nás, pro ně, nobrž pro všechen živoucí svět. U větších zvířat vzali ten úkol na sebe hyeny a supové, u menších chrobáci mršníci, larvy much a předkem brouci hrobaříci.

V horkých krajinách, na afrických pouštích a na planinách amerických prohánějí se v neobmezené svobodě četná stáda slonů, sajek, opic, tapírů, bizonův a jiných a jiných zvířat. Pustiny tyto byly a jsou z větší části až podnes člověku nepřístupny, a proto ta zvířata od věků sama sobě ponechána jsou. Zhyne-li slon anebo tapír v hlubinách lesních anebo na planině pusté, nikdo se o to nestará, by jej odklidil. Druhové slonovi zastaví se u mrtvého bratra, pobízejí jej k další pouti, očenichají jej svými choboty, lichotí mu; ale vidouce, že přičinění jejich jest marno, brzo opouštějí zdechlé tělo a berou se dále. Horké podnebí urychluje hnilobu, a prchající plyny za krátko by vzduch krajiny pokazily, kdyby nebyla příroda sama učinila veledůležité opatření. Dvě zvířata jsou to zvláště, jedno čtvernožec a druhé pták, jichž úkol nyní nastává. Čtvernožec jest větší nežli pes, barvy je šedé, ježaté srsti a ohrnutého hřbetu, mrzutého vzhledu a zakaleného zraku. Nazýváme jej hyenou. Když se vše tvorstvo od hnijícího těla odvrací, ošklivíc si je, hyena naopak ráda se dostavuje; neboť jí nastávají tučné hody. Z daleka cítíce svou kořisť, zvířata ta sbíhají se se všech končin afrických k povržené mrše, aby ji za několik okamžení pohltila. Silný chrup jejich rozdrcuje sebe pevnější kosti, a ze zvířete zdechlého nezbývá než holý hnát a dutá leb, zavlečená daleko s místa hladovými šelmami.

Druhý hrobař pustin, zvlášť amerických, je sup, pták zvící našeho krocana. Nahá hlava i krk ušpiněný a krví pokálený činí pohled na dravce toho nepříjemným, ošklivým. V nesmírných výšinách krouží supové stále nad krajinou, přehlížejíce bystrým zrakem své hájemství. Spatří-li sup se svého povětrného stanoviska zvíře vetché, slabé nebo poraněné, pronásleduje je potud, až chorobou přemoženo jsouc upadne. Ihned vrhají se na ně supové se všech stran a dělí se o kořisť, sami spolu krutě zápasíce.

U nás jinak věci se mají: o větší zvířata starají se lidé a jejich žaludky, menší pokládají za své vlastnictví brouci hrobaříci.

Sotva vzala za své útlá myška nebo krtek zavalitý nebo žabka křehotinka, dostaví se jako na zavolanou malý hrobař. 13 až 17,5 mm dlouhý je tento malý nádenník, a černý jeho háv jest obřadu, jejž vykonává, docela přiměřen. Dva žluté pruhy běžící přes krovky pozrazují jej z daleka oku pozornému; jemné chloupky lesknouce se jako hedbáví, pokrývají tělo jeho; dlouhá tykadla pohybují se sem tam, aby větřícím ve vzduchu neušel ani nejjemnější zápach vítané mrchy. Ostatně je hrobařík parádník dosti veliký; neboť zavání pižmem již na několik krokův.

Hle, již jej zvětřil, hnědošedého rýska, který dokonal včera nešťastnou náhodou život svůj. Hrobaříkovo srdce poskočí radostí, a aby ho nikdo nepředešel, usedne hned blíže mrtvoly, složí opatrné pokrývky svých jemných křídel, pošine několikráte střídavě hlavu i zadek, jakoby si napravoval rozviklané údy, a již se hrne do práce. Jakožto rozumný pracovník obejde si nejprve předmět svého namáhání, prohledne si okolí a zkouší příznivosti místa, sem i tam pohrabávaje. Půda je tvrdá, rýsek leží takořka na kameni. Zlá to nehoda. Co činiti? Hrobařík neví si rady, ni pomoci. Ale když je bída největší, bývá pomoc nejbližší. „Zum, zum,“ zavznělo v tom okamžení na blízku, a jiní dva hrobaříci, také mrtvolu vyčenichavše, objevili se. „Jedeme ti na pomoc, bratříčku!“ volají k osamotnělému hrobaříku; „jedeme ti na pomoc;“ a jakoby nic, přidruží se k němu. Vespolek ohledávají nyní půdu. Je tvrdá a na rýče malých nádenníků příliš pevná. Hrobaříci sestoupí se v krátkou poradu. Třeba mrchu na jiné, příznivější místo dopraviti. Ano, tak jest, s chutí tedy do práce!

Hrobaříci lezou nyní druh za druhem pod mrtvolu rýskovu, tak že mizejí s očí pozorovatelových. Rýsek počíná se pohybovati, jakoby oživoval. Živější nastává pod ním hemžení, víc a více pozdvihuje se tělo jeho, až se konečně počne s místa pohybovati. Zvolna i smutně, jako při slavném pohřbu pohybuje se průvod s tvrdé půdy na měkčí pole. Hrobaříci odnesli si mrtvolu na svých bedrách. Pomalounku to šlo, celé tři hodiny trval pohřební průvod; ale malí nosiči dostali se přece na ustanovené místo. Nyní složili břímě s beder svých. Nastává nová práce. Jeden z nich zaryl se hluboko do země, aby vyšetřil její kyprosť; když ostatním oznámil, že je kyprá dosti, jmou se všichni kopati hrob. Vlezou totiž opět se všech stran pod mrtvolu, vyzdvihnou ji silnými zády do výše a odhrabují nohami čerstvou hlínu, za sebe ji metajíce. Tak to jde dál a dále; vytrvalosť hrobaříků jest úžasná; jakoby z ocele byly, pracují silné nožky; o odpočinku neb unavení ani řeči. Až ku podivu obezřele je práce řízena. Napřed klesá zadek rýskův, potom hlava a zase zadní čásť až konečné zapadlo celé tělo. Hrobaříci ve své činnosti neustávají; brzo nebude o mrtvole na povrchu zemském ani známky. Dál a dále kopají hrobaříci dnem i nocí, až je mrtvola čtvrť, často i půl lokte pod zemí. Potom je práce skončena, hrob dosti hluboký. Hrobaříci objeví se nyní zase na povrchu zemském, ale jenom na krátko, aby se takořka se světem na vždy rozloučili, posledníkráte jím se potěšíce.

Brzo potom ponoří se zase do země k zahrabané mrtvole, aby vykonali poslední úkol svého života. Pět až sedm dní trvá toto podzemní živobytí, po kteroužto dobu brouci sluneční záře nespatří. Konečně opustí přece své tmavé obydlí, ale vylezou jen proto, aby mohli volné zemříti. Kam poděla se svižnosť a síla jejich! Těžce pohybují se nožky jejich, a mdloba porazila křídla tak, že se již povznésti nemohou ku vzletu. Tělo jejich, dříve zdravé a čisté, stalo se nyní rejdištěm jiných zvířat. Četné, červenožluté roztoče hemží se po umírajících hrobařících, kladouce vajíčka svá do záhybu těl jejich, aby červíčkové, až se vyvinou z vajíček těch, nalezli v těle mrtvých hrobaříků bezpečnou skrýši a potravu. Tak smrtí jednoho tvora vzniká život druhému. Hrobaříci zhynuli, ale v těle jejich koluje veselý život, jako v těle pohrobeného rýska; neboť i hrobaříci postarali se náležitě o své potomstvo. Hluboko v zemi nanesli do těla rýskova bílých vajíček, z nichžto se vyvinují po několika dnech opět bílí červíci velmi žraví. Bez odkladu dávají se do mrchy, na které se zrodili, a ztrávivše ji, zavinují se v šedé kožichy, kuklami čili pupami zvané. Za tři neděle rozpuknou se kukly, a vyběhnou z nich mladí svižní hrobaříci, kteří proderouce se na venek, ihned si počínají, jakoby se byli dávno již poháněli po tom Božím světě. Zkusivše pružnosti svých křídel, protahují se, přihlazují zadní krovky a „zum, zum“ odletí, aby znovu konali úkol, který jim vykázala příroda.