H. C. Andersena Povídky a báchorky/Holger Danske

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Holger Danske
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Holger Danske
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 128–132.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

V Dánsku stojí jeden hrad, a ten se nazývá korunní hrad. Leží těsně u Oeresundu, kdežto velikých lodí každého dne na sta kolem pluje, jak anglických a ruských, tak i pruských. A ty pozdravují starý hrad ranami z děl: „Bum!“ A hrad odpovídá děly svými: „Bum!“ — neboť děla tak mluví místo: „Dobrého zdraví!“ a „Děkuji!“ — V zimě neplují tudy žádné lodě, pak jest zde všechno ledem pokryto až naproti k švédskému břehu, takže to vypadá, jako silnice na zemi; zde vlaje dánský a švédský prápor, a Dánové a Švédové pozdravují se: „Dobrého zdraví!“ a „Děkuji!“ ale nepotřebují k tomu děla, nikoli! po přátelsku podávají sobě ruce, a jeden od druhého přináší si bílý chléb a pletence; neboť cizí strava lépe chutná.

Ale nejkrásnější ze všeho jest předce starý korunní hrad, a zde jest ono místo, kdežto sedí Holger Danske v hlubokém tmavém sklepení, kam nikdo nepřijde. Železem a ocelem jest oděn, a hlavu podpírá o silné rámě; jeho dlouhé vousy visí přes mramorový stůl, do něhož pevně zarostly, on spí a sní, ale ve snu vidí vše, co se nahoře v Dánsku děje. Na štědrý večer přichází k němu anjel, a ten mu praví, že skutečně tomu tak, co snil, a že pokojně dále spáti může, že Dánsko není ještě v žádném opravdivém nebezpečí; přijde-li však do takového, pak povstane starý Holger Danske, takže stůl převrátí, až své dlouhé vousy odtrhne. Pak se objeví a bude mlátit do toho, až ve všech zemích rozléhati se to bude.

Jednoho večera seděl starý dědeček a vypravoval toto vše svému mladému vnukovi; a jinoch věděl dobře, že všecko pravda, co dědeček povídá. A dědeček při tom, co vypravoval a seděl, vyřezával veliký dřevěný obraz, který Holgera představoval a na předním dílu lodi upevněn býti měl; neboť starý tento dědeček byl řezbář, a to je muž, který figury lodní vyřezává, podle nichž pak loď se nazývá. A nyní vyřezal Holgera Danske, který hrdě a ušlechtile s dlouhými vousy zde stál a v jedné ruce široký váleční meč držel, druhou o znak Dánska se opíraje.

A starý dědeček vypravoval tolik o znamenitých mužích a ženách dánských, že mladému vnukovi na konci přicházelo, že tolik toho ví, co jenom Holger Danske vědět může a kterému se to vše jenom zdálo; a když mladík ulehl, myslil tak dlouho o tom, že skutečně bradu svou o podušku opíral a myslil, že má dlouhé vousy, které k ní přirostly.

Avšak stařec zůstal při své práci a vyřezával poslední kus, a ten byl dánský znak. Nyní byl hotov; i pozoroval celek a přemýšlel o všem, co již byl četl a slyšel a co tento večer svému vnukovi vypravoval; i kýval hlavou, očistil si brejle, posadil je opět na nos a pravil!

„Ano, za mého živobytí nepřijde již Holger Danske; ale ten hoch může se toho dočkati a přítomen býti, až to půjde do tuhého.“

A opět pokývnul hlavou, a čím déle svého Holgera pozoroval, tím více bylo mu, že to dobrý obraz, který utvořil; i zdálo se mu, že dostává barvu, a že pancíř jako železo a ocel se leskne; srdce v dánském znaku byla vždy více a více červenější, a lvy s královskou korunou na hlavách se pohybovali.[1]

„Toť nejkrásnější znak, který jest na světě!“ pravil starý řezbář. „Lvi jest síla a srdce dobrota a láska!“

I pozoroval prvního lva a spomínal na krále Knuda, který veliké Anglicko k dánskému trůnu připoutal; i pohlídl na druhého lva, a pomněl na Valdemara, který Dánsko spojil a vendické země opanoval; pohlídl na třetího a pomněl na Markétu, která Dánsko, Švédsko a Norsko spojila. Avšak když červená srdce pozoroval, ta vždy jasněji se leskla, nežli dříve; z nich se utvořily plameny, ježto se pohybovaly, a unášen svou snilostí následoval stařec jeden za druhým.

První plamen vedl jej do úzkého, temného vězení; tam seděla krásná ženština dcera Kristiana IV., Eleonora Ulfeldová;[2] a plamen usedl jako růže na jejím lůně a srostl v jedno s jejím srdcem; byla to nejšlechetnější a nejlepší všech žen Dánska.

„Ano, toť jedno srdce ve znaku Dánska!“ zvolal starý řezbář.

A jeho duch následoval druhý plamen, který jej vedl na moře, kde děla hřměla a lodě v kouři zahaleny byly; a plamen utkvěl na prsou Hvitfeldta, který, aby loďstvo zachoval, sebe i svou loď do povětří vyhodil.[3]

A třetí plamen vedl jej do bídných chatrčí Grönlandu, kde kazatel Hans Egede[4] lásku slovy i skutky pěstoval a rozšiřoval; plamen byl hvězdou na jeho prsou, jedno srdce v dánském znaku.

Duch starcův dobře věděl, kam jej uvede nyní plamen posvátný. V chudobné chaloupce selské stál Bedřich VI. a tam psal své jmeno křídou na trám;[5] plamen svítil na jeho prsou, žil v jeho srdci; ve světnici chudobné stalo se jeho srdce srdcem ve znaku Dánska. A starý dědeček utíral si slze, neboť znal Bedřicha se stříbroskvělými vlasy a poctivými očmi modrými a pro něho jenom žil. I sepnul ruce a tiše pohlížel před sebe. V tom přišla žena jeho syna a prosila, že již pozdě, aby sobě odpočinul, večeře že již přichystána.

„Ale krásné dílo, co jsi učinil, dědečku!“ pravila. „Holger Danske a náš celý starý znak! — Mě se zdá, jakobych ten obličej již někde byla viděla.“

„Nikoli ten jsi ještě neviděla!“ odpověděl stařec; „ale já jej viděl a snažil jsem se, ve dřevě jej vypodobnit tak, jak mi v paměti utkvěl. Bylo to tehdáž, když Angličané zde zakotvili; tehdáž dánského druhého dubna,[6] když jsme ukázali, že jsme ještě ti staří Dánové! Na lodi „Dánsko“, kde jsem stál v řadách Steen Billea, nacházel se na mé straně muž, a tomu jakoby koule se vyhýbaly! Vesele zpíval staré písně a střílel a bojoval, jakoby byl víc než člověk. Ještě se pamatuji na jeho obličej; ale odkud přišel a kam odešel, nevím já, neví nikdo. Často jsem myslil že to byl sám starý Holger Danske, který z korunního hradu přišel a nám v hodině nebezpečí ku pomoci přispěl; to byl můj nápad tak, tamto stojí jeho obraz.“

A tento vrhal veliký stín na stěnu, ano i dosahoval až na strop; podobalo se, jakoby to byl Holger Danske sám, který zde stál, neboť stín se pohyboval; avšak mohlo také býti, že plamen světla stejně nehořel. A vlídná žena políbila dědečka a vedla jej k veliké lenošce u stolu; a ona a její muž, syn totiž starcův a otec jinocha, který dříve starci naslouchal; seděli a požívali svou večeři; a dědeček vypravoval o dánských lvích, o dánských srdcích, o síle a dobrotě; a srozumitelně vykládal, že jest ještě jiná síla mimo tu, která v meči spočívá; ukazoval při tom na prkno, kde staré knihy ležely, mezi nimiž Holbergovy veškeré komedie, ježto tak často v Dánsku čítány bývají; byly však také zajímavé, myslilo se při tom, že se poznávají v nich osoby minulých dob.

„Hle, ten také rozuměl bojovat!“ pravil dědeček. „Ten bičoval všecko nesrozumitelné a rohaté na lidech tak dlouho, dokud mohl!“ A tu stařec kýval na staré zrcadlo, kde visel kalendář „s červenou věži“,[7] a pravil: „Ticho Brahe byl také jeden, který meče užíval, ne aby do masa a kostí sekal, nýbrž aby jistější cestu mezi hvězdami nebes utvořil! — A pak on, jehož otec mému stavu náležel, starého řezbáře syn, on, jehož jsme viděli s jeho šedivými vlasy a širokými rameny, on, který po celým světě znám jest! Ano ten znal sekat, já umím jen vyřezávat! Holger Danske může v rozmanitých podobách na svět přijít, takže ve všech zemích o síle Dánska slyšet bude! Ať žije náš Berte!“[8]

A snějící jinoch viděl dobře starý korunní hrad s Oeresundem, viděl skutečného Holgera Danske, který tam hluboko s přirostlými k mramorovému stolu vousy seděl, a o všem, co se venku dělo, snil; Holger Danske snil i o chudobné světnici, kdežto starý řezbář seděl; slyšel vše, co se tam mluvilo, a ve snu kýval hlavou a pravil:

„Ano, zpomínejte na mne, vy dánští krajané! Mějte mne v paměti! Však já přijdu v hodině nebezpečí!“

A venku před hradem korunním jasnil se skvělý den, a vítr zanášel zvuky loveckého rohu do sousední krajiny: lodě plouly okolo a pozdravovaly: „Bum! bum!“ — Ale Holger Danske se neprobudil, ačkoliv dost hlasitě děla hřměla, vždyť to bylo jen: „Dobrého zdraví!“ — „Děkuji!“ To se musí jinak střílet, nežli se probudí! Avšak on se probudí! vždyť jest ještě tuk v Holgeru Danske!


  1. Dánský znak sestává ze tří lvů mezi devíti srdci.
  2. Královská tato dcera, choť z velezrády obviněného Corsika Ulfelda, jejížto jediná vina byla věrná láska k svému nešťastnému manželu, ztrávila dvaadvacet let v nejhnusnějším vězení, až její pronásledovnice, královna Žofie Amalie, zemřela.
  3. V bitvě námořské mezi Dány a Švédy v zátoce Kjögské 1710 vzňala se loď Hvitfeldtova „Danebrog“ plamenem; aby město Kjöge a loďstvo dánské, proti němž vítr hořící loď hnal, zachoval, vyhodil sebe i celé mužstvo do povětří.
  4. Hans Egede šel r. 1721 do Grönlandu a účinkoval tam 15 let v nesmírné bídě jsa postaven: on nejen že rozšiřoval křesťanství, ale sám byl příkladem nejšlechetnějšího křesťana.
  5. Na jedné cestě na břehu Jutlandském přišel král k jedné chudé ženě. Když již její obydlí opustil, běžela za ním, prosíc jej, aby své jméno na památku na trám napsal; a král se obrátil a učinil tak. Po celý svůj život působil pro stav selský. Proto žádali dánští sedláci, aby směli jeho rakev do královské hrobky v Roeskildu, čtyry míle od Kodaně donésti.
  6. Dne 2. dubna 1801 strhla se veliká bitva mezi Dány a Angličany pod Parkerem a Nelsonem.
  7. Hvězdářské observatorium v Kodani.
  8. Slavný sochař Bertel Thorwaldsen.