Hlad

Údaje o textu
Titulek:	Hlad
Autor:	Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj:	Národní listy, roč. 26, č. 33. s. 4 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	02. 02. 1886
Licence:	PD old 70

Před tímže soudem a též těmi porotci odbýváno odpoledne druhé přelíčení závěrečné.^{[red 1]} Byl to případ mnohem smutnější prvého a nad obžalovanou osobou vznášel se trest těžkého žaláře od desíti do dvacíti let. Byla obžalována ze zločinu loupeže.

Když rozvinut byl před zraky posluchačů děj druhého tohoto případu, zavanul soudní síní ledový dech jakés hrozné, mrazivé příšery, netvora, jenž pije vlastní krev, pojídá vlastní děti — příšery Hladu.

Nepopsatelná bída vyhnala tu člověka z chýže do mrazivé noci, nevylíčitelná nouze, tvrdý, bolestivý, hryzoucí hlad přivedl jej na lavici obžalovaných. Nebyla to hromada zlata, špnrků, lákající k loupeži, ale nůše žemlí, několik tuctů rohlíků, karásků a bandurů…

Pekařský mistr Václav Klouda v Dobříši vysýlá každodenně patnáctiletého učně svého, Josefa Sklenáře, s pečivem do Dlouhé Lhoty a chlapec vychází vždy juž o třetí hodině ranní z domova.

Tak bylo i dne 11. prosince 1885. Toho dne nesl Sklenář na hřbetě nůši s houskami, jichž bylo za 1 zl. 54 krejcary.

Asi k páté hodině, právě když byl na silnici mezi Obořištěm a Dlouhou Lhotou, uslyšel za sebou rychlé kroky a brzy potom dohonila ho vysoká, hubená ženština v chatrných sukních a v lehkém šátku přes ramena. Žena tázala se ho, kam jde, a řekla mu, že jest hokyní z Rožmitála a že spěchá, aby dohonila vozky, kteří prý jí ujeli. Chlapec přisvědčil, že by také rád dostihl vozy, aby si vylezl a tak před kousavým větrem se uchránil. Žena kráčela chvíli podle něho, pojednou však chytila ho za nůši a chtěla mu ji strhnouti, chlapec volal o pomoc, žena zakryla mu ústa šátkem — neuživši při tom ani velikého násilí — a strhla mu nůši s ramene. Učeň se jí vymkl a prchl, zanechav na silnici čepici, žena s nůší prchala směrem opačným, k Obořišti. Chlapec dohonil vozku jednoho, jenž jel ke Dlouhé Lhotě, oznámil mu, co se stalo, a než se rozednilo, byli už četníci z Dobříše na nohou a pátrali po pachatelce. Nalezli ji brzy.

V malém domku v Obořišti u silnice bydlí krejčí Bláha se ženou a čtyřmi malými dětmi. S ním zároveň pod jednou střechou bytuje host nezvaný, dotěrný a velice přítulný, ano nezbavitelný, Bída. Toto strašidlo bylo vyssálo již všechen tuk — nashromaždil-li se kdy pod kůží rodiny Bláhovy — a nyní vyžíralo i svaly, pilo krev, vysušovalo morek v kostích… Nebylo tu nic, do čeho by byli mohli zatíti zuby.

V posledních dobách jedli jen dvakráte denně neslané, nemastné brambory, pak nebylo ani těch. Umí-li i snášeti člověk dospělý bídu — děti nevědí, co jsou peníze a kam se chodí pro chleba, ty děti plakávaly tak hořce a Bláhová neměla domě padrť jídla…

Tak bylo a ještě hůře, když vyšla onoho dne z rána na náves, na silnici, dále, dále — jakoby doufala, že někdo někde něco ztratil, že najde sousto něčeho. Našla chlapce s nůší na zádech a z ní páchly čerstvě pečené housky. Housky! Jak dlouho jich nejedli — jak by se nacpala ta mláďata, až by jim žaludek pukl — můj bože, můj bože, a já nemám ni trojníku!

A tu sklonila se k ní ta kostra Bídy a zašeptala k ní: V takovýchhle případech se kupuje bez ptaní a bez peněz…

Nešťastnice uposlechla našeptávání, smělý hmat, trhnutí — a zločin byl spáchán.

Četníci nalezli u ní i nůši i housky — scházelo jich asi pět. Nestačili ani se najísti, tak rychle přikvačili vykonavatelé zákona.

Žena, již vevedli včera do síně soudní, bývala kdysi ženou. Je teprve třicet dva roky stará, ale bída natřela to líce šedivinou a svraštila je; ohlodala maso z těla — zbyla jen kůže. Potácí se v lehkých těch sukních a řídkém šátku, v nichž spáchala zločin svůj. Z celého zjevu toho zírá nezhojitelná nějaká choroba. Pravda, bída je travičem nejlepším a koná svou práci svědomitě…

Porotcům zželelo se nešťastné ženy. Byla jim předložena otázka na loupež, oni však vyžádali si dodatečnou otázku na krádež, k níž pak jednohlasně přisvědčili.

Soud nalezl ji tedy vinnou přestupkem krádeže a vyměřil jí mírný trest čtrnáctidenního tuhého vězení.

Když odcházela ze síně řadou porotců, sepjala ruce a pronesla polohlasně: „Zaplať vám pán bůh!…“

Ba měl by pán bůh zaplatit i náklady trestního řízení, k nimž byla po zákoně odsouzena.

Obhájcem Bláhové byl p. prof. dr. Gundling. V soudu zasedali pp. předseda z. r. Müller, z. r.Procházka a adjunkt Šroubek.

Vrchním porotcem byl opět p. Václav Hroděj.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Odkaz se vztahuje k případu (nepotvrzeného) obvinění bývalého starosty ze zpronevěry. Vzhledem k chybějícímu začátku (není na webu NK ČR digitalizován) nebude prozatím zpřístupněn na Wikizdrojích.