Gotický hrad Fryštát v Karviné/Pověsti z gotického hradu a podhradí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání


Legenda o založení Fryštátského hradu

Kdysi dávno, kdy město Fryštát ještě leželo na břehu řeky Olše, stával v něm silně opevněný dřevěný hrad, který obýval pán toho města. Jednoho dne však k němu přišla kněžna z daleké země a požádala ho o ochranu, neboť utekla od svého muže z jeho velkého hradu. Pán toho města ji pozval dál a tak tedy kněžna od toho času žila na tomto Fryštátském hradě. Po nějaké době se kníže z daleké země dozvěděl, kde se jeho žena ukrývá a ihned za ní vyrazil i s početným vojenským průvodem. Když došel do Fryštátu, dobil zdejší hrad, který také zapálil a vzal si svou ženu zpět. Majitele toho města zabil a pobil i všechny jeho zbrojnoše a rytíře. Také zapálil celé město. Když město i s hradem shořelo, začala kolem knížete polétávat orlice a jako by knížete pobízela k tomu, aby ji následoval. Tak šel kníže za ní až došel na nedalekou skalní vyvýšeninu a tu zpozoroval, že orlice si tady, v koruně vrostlé lípy, staví své hnízdo. Vždy odletí a přiletí zpět s novou větvičkou. Knížete zajímalo odkud si orlice nosí větvičky a tak šel zase za ní až došel zpátky k vyhořelému městu Fryštátu. Tady měla orlice své staré hnízdo, ale větvičku po větvičce ho přenášela na nedalekou skalní vyvýšeninu. Tu kníže pochopil, že mu orlice ukazuje, aby na skalní vyvýšenině postavil nový Fryštát náhradou za ten starý, který spálil. A tak se taky stalo. Kníže vydal pokyn, aby si měšťané nestavěli nové domy zde u břehu řeky, ale dál od ní, na té skalní vyvýšenině. Kníže tam také začal stavět nový hrad. Když bylo vše postaveno, přihnala se povodeň a co ze starého Fryštátu zbylo, bylo rázem navždy ztraceno. Kníže byl moc rád, že orlici poslechl, a aby nikdo nezapomněl jak byli měšťané zachráněni před povodní, nechal kníže do erbu města a jeho hradu vyobrazit orlici s lipovou větvičkou.


O Fryštátské kněžně Ofce

Fryštátská kněžna Ofka byla hodnou a přívětivou paní, proto ji měšťané měli moc rádi a také proto jí takto nazývali. Ale když se nastěhovala do Fryštátského hradu, začali se zde dít velké věci. Do té doby hrad vyhrazený jen kuchařům, zbrojnošům, rytířům, štolbům a pážatům, byl ve velmi zanedbaném stavu. To se ví, že to všem těm rytířům a štolbům vadilo, ale nikdo se neměl k tomu, aby poklidil nádvoří a komnaty. S příchodem kněžny se to ale změnilo. Začalo se uklízet, umývat, zametat, opravovat... zkrátka, kněžna Ofka uvedla hrad do obyvatelného stavu, aby se tady všem dobře žilo. Na Fryštátském hradě od těch dob začal platit přísný řád a disciplína, co se jeho vzhledu týče. Když kněžna Ofka viděla jak všichni ti muži uklízejí špínu a opravují trhliny, připravila jim chutnou pochoutku - sladké tvarohové chlebíčky. Chlebíčky všem chutnali, ale byly především natolik výživné, že se nikdo z práce neunavil příliš brzy, takže se na hradě uklízelo po několik týdnů a každý den až do večera. Tyto chlebíčky kněžna Ofka dělávala tak dlouho, dokud nebyl hrad zcela čistý a opravený. Potom je všem na hradě dělávala jen po nedělním obědě. To se na hrad začala sjíždět knížata i z dalekého okolí, aby ochutnala tuhle hradní specialitu, a každý si pak hned vzal recept, aby mohli chlebíčky připravovat i kuchaři na jejich hradech. Nikde ale nechutnali tak dobře, jako když je ve Fryštátě vlastnoručně připravovala všemi milovaná kněžna Ofka.


O Fryštátském zvonu

Před dávnými časy, když Fryštát ještě stál na břehu řeky Olše, byl v něm velký dřevěný kostel s vysokou věží a v ní byl zavěšen velký zvon, který měšťanům odbíjel hodiny a ohlašoval blížící se povodně. Jednou byla ale povodeň tak veliká, že celé město zničila. Zaplaven byl i kostel a zbořena jeho věž, takže zvon, když padal z výšky, dopadl na bahnitou půdu, kam se svou tíhou zaryl hluboko pod povrch. Fryštátští měšťané si poté postavili nové město na novém místě a s postupem času na velký zvon zcela zapomněli. Uběhlo mnoho času, když šel jednoho dne místní pasáček pást své vepře na pole, kde před dávnými časy stálo jejich město. Vepři se pásly a pasáček spokojeně polehával pod stromem, aby na něj nepálilo slunce. Jak tak polehával, náhle se něco na poli zablýsklo. Jednou, podruhé, a když se to zablýsklo potřetí, vstal a šel se na to místo podívat. Cestou si pasáček představoval, že najde poklad a že bude bohatý. Ale když došel na místo, zjistil, že jeden vepř tady vyhrabal důlek, ze kterého se blyštil nějaký kovový předmět. Pasáček ze zvědavosti začal kopat až vykopal starý fryštátský zvon! Na nic nečekal a běžel do města podat o tom zprávu. Když se vrátil zpět na pole bylo už s ním mnoho měšťanů včetně fryštátských radních. Zvon naložili na povoz a přivezli do města, kde ho zavěsili do věže. Zvon tady tak krásně a hlasitě zvonil, že to bylo slyšet až na těšínském hradě. Tamní kněžna zachtěla mít tento zvon u sebe a nabídla měšťanům, aby si za zvon řekli o cokoli. Měšťané nechtěli svůj zvon prodat a tak kněžně řekli, že jí ho prodají za obnos peněz, který by stačil na vysázení dukátů po cestě z Fryštátu až do Těšína. Mysleli si totiž, že kněžna na to nepřistoupí. Ale to se spletli. Kněžna měšťanům vyhověla, vysázela dukáty po cestě z Fryštátu do Těšína a zvon si odnesla na svůj hrad. Avšak co se nestalo. Zvon se přes noc vrátil zpátky do věže Fryštátského hradu! Kněžna si pro něj přijela a opět si ho odvezla do Těšína. Tak se to opakovalo ještě několikrát. Zvon se vždy přes noc vrátil zpět do Fryštátu. Kněžna tedy pochopila, že zvon jí nepatří a tak ho již od té doby nechala ve Fryštátě. Jen měšťany požádala, aby zazdili okna věže, které byly směrem na Těšín, to aby neslyšela jak zvon líbezně vyzvání...