Fryštátští rytíři/První kapitola: Kníže Měšek I. a legenda o založení hradu

Fryštátští rytíři Roman Lindner
Úvod	První kapitola: Kníže Měšek I. a legenda o založení hradu	Druhá kapitola: Kníže Kazimír I. a legenda o fryštátském zvonu

Jednoho dne se kněžna rozhodla opustit svého muže, protože se jí zdálo, že kníže je bez lásky k ní a že svému domu vládne tvrdou rukou. Nasedla do kočáru a potají se svými dvorními dámami uprchla z knížecího hradu. Jak ujížděla, do cesty se jí postavil Fryštát s opevněným hradem. Požádala tedy pána toho hradu, aby jí poskytl ochranu. Ten ji vřele přijal a poskytl na svém hradě vše co kněžna potřebovala k životu. Na hradě však pobývala tajně a pod hrozbou, že jí tam kníže najde a za její útěk jí potrestá. A to se také stalo. Jakmile se kníže dozvěděl, kde se kněžna ukrývá, shromáždil vojsko a vydal se směrem k Fryštátu. Když dorazil do města, požádal pána hradu o vydání jeho manželky. Pán hradu však knížete odmítl a dokonce mu pohrozil vojnou, jestliže kněžnu nenchá pobývat na hradě pod jeho ochranou. To ale knížete natolik rozzuřilo, že se svým vojskem hrad obklíčil a když ho dobil, srážel všechny hradní zbrojnoše, až všechny nakonec zabil a tehdy zemřel i pán hradu. Kníže si vzal svou manželku a hrad zapálil. Jenomže oheň byl velký a rychle se rozšířil i na měšťanské domy takže nakonec shořelo celé město Fryštát. Když oheň dohasl, kníže si uvědomil co udělal. Vždyť zničil své město! Město, které chtěl rozvíjet a né zničit! A tak kníže poklekl a začal plakat nad vším neštěstím, které Fryštátu způsobil. I kněžna si uvědomila, že na tom všem neštěstí má svůj podíl. Oba tam tedy klečeli a plakali. Naříkali i měšťané, protože přišli o své domy a kde teď budou bydlet?, ptali se knížete. Zkáza Fryštátu byla veliká a naděje, že se město vzpamatuje se všem zdála velmi malá. V tu chíli se ale stalo, že kolem truchlícího knížete začala prolétávat orlice, kterou měla Piastovská knížata ve velké úctě a dokonce ji měli vyobrazenou ve svém slezském erbu. A jak kolem knížete prolétávala, knížete napadla myšlenka, že snad chce aby ji následoval. Kníže tedy vstal a šel za ní. Orlice vzlétla a z poničeného Fryštátu vyvedla knížete na nedalekou skalní vyvýšeninu, která se nacházela jen pár kilometrů zpět proti proudu řeky Olše. Kníže vyšplhal nahoru a spočinul pod korunou vrostlé lípy, která na vrcholku skály rostla. Skála nebyla vysoká, sotva pět metrů, ale tvořila sráz rozlehlé plošiny, která se na jejím vrcholku rozkládala. A tu kníže zpozoroval, jak orlice přilétává a zase odlétává. Když přilétla, měla vždy v zobáku malou větvičku a větvičku po větvičce si v koruně vrostlé lípy stavěla hnízdo. Orlice opět kolem knížete začala prolétávat, takže vstal a šel za ní, byl totiž zvědavý, odkud si orlice přináší větvičky ke stavbě hnízda. K jeho překvapení došel zpět do požárem zničeného Fryštátu a když viděl, že orlice tady rozebírá své hnízdo a přenáší na skalní vyvýšeninu, kam ho prvně přivedla, pochopil, že má stejným způsobem přesunout město Fryštát. Tehdy se mělo za to, že kde si slezská orlice postaví hnízdo, je znamením, že městu, které by v blízkosti stálo, se bude dobře dařit. A tak tedy kníže rozkázal měšťanům, aby si své nové domy nestavěli tady, na břehu řeky Olše, ale aby si je postavili na oné skalní vyvýšenině, protože je tam dost místa pro nové město a navíc bude chráněno před častými záplavami. A aby kníže nezůstal jenom u slov, začal jako první na oné skalní vyvýšenině stavět hrad. Měšťané se ke knížeti přidali a u hradu si postavili své nové, zprvu dřevěné domy. I hrad byl z velké části dřevěný. Měl ale zděnou bodovu, ve které měl kníže své kanceláře a reprezentativní sál. Hned vedle této budovy kníže postavil i zděnou kapli, aby nové město mělo i svůj křesťanský svatostánek. Celý hrad obezdil nevysokou zdí kolem které dal vykopat příkop a zdí obehnal i celé město. Kníže také celý rozlehlý prostor na vyvýšenině nazval Ráj, což znamená krásné místo. Tak byl Fryštát přesunut a byl nazván Fryštátem na krásném místě. Když bylo vše dokončeno, přihnala se velká povodeň a místo, kde stál starý Fryštát srovnala se zemí. Co do té doby v něm ještě stálo, bylo najednou nenávratně ztraceno. Kníže i měšťané byli moc rádi, že své město přestěhovali a aby nezapomněli, jak jim slezská orlice poradila, dali ji i s onou vzrostlou lípou vyobrazit do erbu hradu i města. A kníže s kněžnou? Tragická událost se starým Fryštátem je sblížila. Udobřili se, navzájem si vše odpustili a na důkaz lásky mezi nimi se jim do roka a do dne narodila dcera. Vyrostla z ní překrásná žena. Její krása byla v širokém okolí věhlasná, takže se o tom časem dozvěděl i český král a ten když přijel do Slezska, zalíbila se mu natolik, že ji pojal za svou manželku a odvezl na svůj královský hrad. A tak se mladá princezna stala českou královnou a do Slezska se již nikdy nevrátila.