Feuilleton

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Feuilleton
Autor: Ferdinand Schulz (jako R.)
Zdroj: Zlatá Praha, 2. ročník (1885), čís. 13, s. 164. Dostupné online.
Vydáno: 27.03.1885
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jakub Malý

V Praze, dne 11. března.

Černý rámeček v novinách s křížkem, několik věnců s bíločervenými stuhami a slovanskými trikolorami, několik praporů, malý houfeček skutečných přátel, ale za to veliký houf obligátních „hostí smutečních“, na konec tklivé „requiescat in pace“ a — navždy rozloučili jsme se s mužem, jenž celý život svůj věnoval práci, jenž napsal nám celou bibliotheku a jenž vykonal tolik, na čem bylo by se jich v národě jiném lopotilo deset.

Přiznám se upřímně, slza tak snadno z oka mi nevytryskne — když přečetl jsem však ony dvě řádky, jimiž oznamovalo se, „že v městském chorobinci na Karlově zemřel český spisovatel Jakub Malý“, tu prapodivný pocit jako železnými kleštěmi sevřel mi prsa i byl jsem uchvácen náladou tak smutnou a tesknou, jakou dosud snad nikdy jsem nepocítil.

A nepatřil jsem k obdivovatelům Jakuba Malého. Mělť vůbec muž ten příznivcův málo i mezi těmi, pro něž do úmoru byl činným, pro něž se obětoval. Jedni byli mu odpůrci ze zásady, druzí nebyli mu přáteli proto, že nenáležel k oněm zjevům, jež zahrnujeme v kategorii tak zv. „lidí příjemných“. A bohužel, že u nás jako v každé poněkud povrchní společnosti, jež nezapustila kořenů dosti hluboko, mají „ti méně příjemní“, kdyby vynikali jinak sebe více, velmi špatně ustláno. Máme toho zkušenosti.

Prací a službami nikdo přízně si nezíská. Vykonané v něčím prospěchu služby zavazují k povinnosti a povinnosť je jako železná koule k noze přikovaná; kdo může, zbaví se jí, vyvlékne se z pouta neb rozlomí železný kruh — a pošle toho, jemuž vděkem zavázán — do městského chorobince.

Táži se vás, čeští literati, již zasvětivše se stavu svému vykonali jste v šlechetném sebezapření čin rekovnější než ten, jenž zřeknuv se života a jeho půvabů dal za živa pohřbiti se ve zdech klášterních — všimli jste si toho, jak u nás končí — spisovatel?

Kdybych neměl úcty k památce zesnulého, sdělil bych vám, kdo byl mu na Karlově sousedem a kdo mezi jinými odsouzen v ústavě tom ztráviti chatrné zbytky života.

Vavřín a hůl žebrácká.

Mějte na mysli, že Jakub Malý byl prvním, jenž umínil si, že stane se literatem a ničím jiným, a jenž úmysl svůj také provedl. Jakub Malý nebyl spisovatelem jenom „tak vedle“, on první učinil pokus, zdali nebylo by možno uhájiti existenci pérem svým. A jak povedl se mu experiment? Tak jako nevyplácí se již zlatokopství a vyvážení démantů z utrob země, tak smutně pochodí, kdo umíní si vyvážeti démanty ducha a zasazovati je do čelenky české slávy.

Zapamatuj si to, mladá armado ducha, jež stojíš v záloze a dychtiva po lauru nemůžeš se dočkati, až zaujmeš místa těch starších. A každý z vás, jemuž prsa hrdostí se dmula, když uzřel vytištěnu svou první básničku nebo svou první novelletku, a jenž sebevědomě onoho dne vykračoval si ulicemi domnívaje se, že každý, kdo ho potká, za ním se ohlédne a zašeptá: „Aj, toť spisovatel X.“, každý z vás, jenž potácí se ve zlatých snech své příští velikosti a slávy — nechť na mysli má konec, nechť vzpomene si — na městský chorobinec.

Nesmrtelnosť. Co je to nesmrtelnosť? V době naší, jejíž známkou jest cynismus, nevděk, jež prohlašuje, že na světě nikdo není nenahraditelným a že po těch velikých přijdou ještě větší, trvá nesmrtelnosť tak dlouho, než co mrtvému postaví pomník a zasadí mu na rodný domek desku. Co řekl Börne? „Prosím vás snažně, ve vlastním vašem zájmu, nedbejte té nesmrtelnosti, nehněte pro ni prstem a nenamáhejte ani minutky ducha svého. O to pečujte, aby šťastnými jste byli v životě.“

A teď ještě malou otázku.

Musilo to tak býti? Musil býti Jakub Malý za čtyřicetiletou, byť i co do ceny ne nejskvělejší, ale za to intensivní, neumornou práci odkázán na sklonku života do asylu Karlovského? Jsme tak chudí, tak zbědovaní?

Nikoli. Ale jsme bezohledni, tou měrou bezohledni, že nám ani na tom již nezáleží, jaký soud vynese svět o našem jednání. O své národní pensisty mohli bychom věru postarati se slušně. Vždyť jich tak mnoho nemáme a nikdy mnoho míti nebudeme. V kulturním zápase s Němci musí u nás pracovati každý nejméně za tři, a následkem toho umíráme z pravidla dříve, než máme vyslouženo. Vždyť se to stává opravdu jen zřídka, kdy některý veteran náš nucen jest ucházeti se — o porci na Karlově… R.