Kalendář Zlaté Prahy/1895/Episoda z moře Středozemního

Kalendář Zlaté Prahy/1895
Ubohý Befka	Episoda z moře Středozemního	Ruka dělnická

Údaje o textu
Titulek:	Episoda z moře Středozemního
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (jako Dr. Jiří Guth)
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 38–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Krásné letní ráno na Moři středozemním. V pravo nedaleko Pityúsy.

Dole v kajutě už nebylo lze vydržeti a časně ráno, mnohem ranněji, než bývalo mi obyčejem, jsem na palubě. Tam přece trochu vítr slabý, nepatrný vál, z pohybu lodi, ale jen ve stínu bylo lze vydržeti. To ani na Oceáně nebylo tak parno a dusno, i když ještě jižněji jsme byli. Nikde nic se nehýbalo, příboj žádný a moře bylo rovné jako stůl, rovné, jako nikdy nebývá hřbet poníženého Čecha. Jen slabounce se čeřilo ve větříku, který po něm se plazil, který však netroufal si ještě výš, až k nám. Na straně východní tedy klikaté a z dálky docela holé skály Pityús; poněvadž jsme na ně pohlíželi proti slunci, byly zahaleny v modrošedou mlhu a páru a tajemně vystupovaly z hlubin. K severovýchodu začínaly se již rýsovati hory ostrova Mallorky, z Balear. Od vyšlého slunce moře bylo celé zlaté a k západu slabá jeho modř snoubila se s obzorem, kde břehů španělských neviděti. Všude mrtvý klid, který padal na všecky předměty, všecko bylo líné, znavené horkem.

Než v saloně „Fuldy“ přece bylo příjemně. Ne tak proto, že tam stály vábně upravené stoly, lesknoucí se stříbrným náčiním, čistým sklem křišťálovým uprostřed s nějakou usměvavou kytkou a ustrojené k snídaní, ale že okny na obou stranách otevřenými vnikal líbezný průvan.

Tentokrát jsem první u snídaně a nemaje společnosti, také brzo hotov se spoustou jídel; vracím se tedy na malou půlhodinku na palubu, kde nebyl posud skoro nikdo. Vstávali jsme jindy pozdě, jak jsem pověděl, a chodívali z kajut přímo do salónu; ostatní snad dnes také tak udělají.

Ale teď najednou cítím nějaký chlad a rozhlížím se, odkud to. Věru, na severovýchodu vyvalil se z moře mrak jako černý velký pták a roztahoval se po obloze. Ó, ten vítr z něho byl teď tak příjemný!… Sedám napřed a nechávám si ovívati tvář.

Na moři jinak nic se nezměnilo.

…Najednou ztemnilo se, jakoby slunce zhaslo. Černava protahovala se výš a výš, na sever a na východ a zasáhla teď slunce. Jen okraj její plál žhoucím leskem, jako když papír doutná; jen že papíru by ubývalo, kdežto mračno rostlo a rostlo rychlostí přenesmírnou. Bylo souvislé, tak jako kdyby se po nebi rozlévala rozteklá kolomaz nebo tak něco černého, trochu do modra a do šediva.

Vítr vzpíral se víc a malé naše plachty pleskaly.

Pak ve veliké dálce před námi ze zablesklo a za chvíli zahučelo. To hrom… — Neboj se čtenáři nic, nebudeme se zmítat, vlny se přes nás převalovat ne- budou a nepřekotíme se. Voda je mokrá! Neměj za to, že když na moři se blýská a hrom bije, že je tak zle, — i kde by bylo! Takový rumrejch je spíš jen tak divadelní effekt a pěkná dekorace. — Z dola přišel ke mně malý Harry a usedl vedle mne.

Bouře patrně blížila se a my se hnali přímo do ní. Ale ještě vzdálená byla.

Najednou mraky uprostřed se roztrhly a malou štěrbinou prodral se slabý trs paprskový, přímá, světlá čára, vedoucí až ku hladině. A právě dopadla na malou dvojstěžní plachtovou loď, tak že plachty její nadmuté jako křídla mořského ptáka leskly se překrásně bíle, odrážejíce se ostře od černého pozadí. To trvalo sotva pět vteřin. Pak zase mračno se zamklo a hnalo se dál. Došlo tak asi do jedné třetiny nebeské polokoule, jejíž ostatek byl docela čistý, modrý, a zastavilo se. Co chvíli velký dlouhý blesk protrhl to temno, ve kterém pak zahučelo.

Černava začala šedivěti a dlouhé, tmavé cáry oblakové visely z ní nepravidelně a v nepořádku. Loď, kterou jsme zahlédli v jasu slunce, viděli jsme teď jenom kukátkem. Utíkala před tím černým přívalem, nám naproti, a bála se toho.

Kapitán Bardeleben stál na můstku a vítr rozevíral mu šosy dlouhého kabátu. Upřeně díval se do černých mraků, ale nehnul ani brvou. Dal jen rozkaz spustiti hromosvodné dráty do vody, zakryti promenádní palubu plachtou a plachty na stožárech svinouti. Velkému našemu parníku pak nehrozilo než trochu zmoknutí, ač nevznikne-li při tom velký vítr.

Z černavy oddělovaly se šediviny a přetáhly oblohu ještě dále, přes polovičku. Teď už nabývalo to všecko hrozivého vzhledu, zvláště když najednou zavál ostrý studený vítr a rozčeřil hladinu tak, že se na ní dělaly dlouhé, bílé hřebeny.

Před námi na obzoru pršelo, voda lila se tam v dlouhých šikmých proudech, až z hladiny se kouřilo. Plachetní loď blížila se k nám a potácela se. Byla ve větru a dešti, vzdálená asi deset kilometrů.

Všecko to netrvalo snad ani čtvrť hodiny.

Teď uprostřed černavy, zrovna nad plachetní tou lodí, závoj ten zkmitl v táhlý, úzký mrak, těžký, přetěžký, jak znamenati bylo podle vleklých jeho pohybů. Jakoby krokodil po nebi se plazil. Pak ztuhl a teď začínalo podivné divadlo.

Z mraku toho jako by padal trychtýř, který pořád víc a více se dloužil v široký sloup. Zrovna pod ním potácel se schooner…

„Stewarde,“ volám na sluhu na palubě, „řekněte dole pánům, že se blíží vodní smršť!“

Páni, sotva že to uslyšeli, nechali dole kávy, čokolády, čaje, beefsteaku, vajec a jiné lahody a vyletěli na palubu, některý docela s utěrkou v ruce.

Sloup mračnový, pln řítící se vody už už se nížil ke hladině a větrným vírem začal ssáti vodu z moře tak, že nabyl teď pevné podstati a splynul v jedno s mořem, které kolem něho vysoko kouřilo. Byl vzdálen až asi pět kilometrů a byl silný asi na dvacet metrů, vysoký snad nějakých dvě stě, ne-li víc…

Hukot větru a deště se blížil a blížil a němě trnuli jsme do těch temnot před sebou. „Fulda“ houpala se docela lehce.

Smršť kroutila se zvolna ve větru a hnala se za schoonerem, který darmo, darmo utíkal. Vzdálenosť už byla taková, že mohli jsme rozeznati jeho boj, třeba že už těžké kapky začaly padati i kolem nás. Moře šumělo deštěm, a ze strany smrště bylo slyšeti sykot. V tom z dlouhého mraku druhý trychtýř začíná se spouštěti a hned za ním třetí a čtvrtý. Schooner byl uprostřed — nemůže zdráv vyváznouti. A jakoby pro lepší podívanou mraky před sluncem se protrhávaly a jas padal zase zrovna na zápasící loď, která hledala východu z těch čtyř vodních spoust, valících se s nebe.

„Nemůžeme mu na pomoc?“ ptáme se kapitána.

„Ne, než bychom tam dojeli, bylo by po všem, uvidíte hned,“ odvětil kapitán s můstku dolů se starostlivou tváří. Měl s tou kocábkou soustrasť.

První, největší teď už už byla docela blízko schooneru. Stihne-li ho, musí jej potopiti, — až zakryla loď všecku, najednou, rázem.

Hukot a šum jakoby se zdvojnásobil. To moře a živlové kolem hučely pohřební píseň ubohé lodi. Když ta chudák tak zmizela v tom červeném sloupu, dámy vykřikly zděšeně a někteří páni mlaskli jazykem, beze slova. Harry, malý, dvanáctiletý amerikán, který mne držel pod paží, přitiskl se ke mně pevněji.

A pořád beze slov čekáme, až smršť přejde a až objeví se hrob schooneru. V tom víru a v té záplavě asi se převrhl a utonul hned…

Vodní sloup kroutil se zvolna a jakoby se šířil… Pro bůh blíží se teď k nám… Kapitán však pořád klidně stál na můstku a jen dolů dal signál. Vyhýbáme se.

Ale v tom již také smršť uprostřed řídne a trhá se. Vzdálený sykot rázem přestal a trychtýř po vykonané úloze táhl se zase zpět do mraků.

…A za tím, jako když opona se zvedne, ubohý schooner všecek mokrý, schlíplý, znavený houpe se na vodách. Potopa stihla ho jen tak jedním kouskem a unikl šťastně. Ve své radosti máváme šátky a voláme naivně se domýšlejíce, že kapitán schooneru honem také vytáhne svůj kapesník a bude děkovati. Loď byla příliš vzdálena, tak že odtamtud ani sklem by byli nerozeznali naše postavy pod markýzou promenádní paluby.

A co bouře? — Nic.

Pršelo chvíli, jen se lilo, ještě několikrát ze zablesklo, pak hřmělo vždy ve větších a větších intervallech, ostatní tři smršti v desíti minutách zalezly nahoru jako jezevci do děr a černava přetáhla se na východ, pak znenáhla zapadala za obzor. Baleary vystoupily určitěji z hladiny a začaly se koupati ve slunci. Moře rozvlnilo se na nějakou chvíli, ale my ucítili jen pár odrazových vln, neocítili jsme se v nejhorším, vyhnuli jsme se opětně. Pak se také uklidnilo, a odpoledne bylo zase krásně, tuze krásně.

Moře je tak jako děvče rozmarné. Najednou se rozburácí, rozvášní, chvilku to trvá a pak zas ani se nenaděješ a je dobře.

Moři nevěř, ani děvčeti.