Blahé zlaté mládí/1885/Dva pavouci/IX. Pavouk zůstává týž

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dva pavouci
Autor: František Hrnčíř
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 54–56.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Druhého dne z rána obě děti učitelovy chtěly ukazovati svému hosti všecky věci, jež jim působily radosť a zábavu; domnívalyť se, že týž zájem bude míti na nich i Slavoj.

Vyvedly jej na sad, kde bylo plno odkvetlých pampelišek, které místo květnaté koruny měly chumáče bílého chmýří. Foukaly do nich, až s nich létalo peří; potom ze stvolů jejich zhotovily dlouhý řetěz, který ovinuly Slavojovi okolo krku, jakoby to byl řetěz ze zlata. K tomu přinesl Karlík svou plechovou šavli a slavně pasoval za přisluhování své sestry Slavoje na rytíře. Slavoj se sice hrám těmto nevzpouzel, ale bylo na něm viděti, že ho to pranic netěší.

Děti však nepozorovaly nelibosť chlapcovu a povídaly mu, kde je kurník; ukázaly mu kuřata i slepice, zejména „tu, co nemá žádného ocasu“, kterou pokládaly za osmý div světa. Když sletěla dolů, volaly na ni: „Sedla! Sedla! Sedla!“ a hle, slepička se posadila, tak že ji Anička mohla chytiti. Ohlížely se s pýchou na hostě, ale ten maje ruce v kapsách, hleděl po starém svém špatném zvyku do prázdna a mrzutě zíval. Ani jím nepohnuli Karlovi svižní králíci, kterých měl ke dvaceti. Oběma dětem to bylo líto. A když úslužný hoch nabízel Slavojovi, aby si jednoho králíka vybral, že bude „jeho“, a on odpověděl ospalým: „E, já nechci!“, zalily se Karlíkovi oči slzami.

Poznal, že soudruh, na kterého se tolik těšil, mnoho radosti do domu nepřinese.

Smutně odcházely obě děti do domu a líně bral se za nimi Slavoj.

Když přišly do pokoje, laskavý pohled otcův — který hned poznal, že se mezi nimi něco stalo — vrátil jim zase veselosť. Hrály si, povídaly pohádky, ukazovaly knížky s obrázky, hleděly opět do víru své zábavy strhnouti mrzutého Slavoje, ale nezdařilo se jim to. Všelijaké říkanky a žerty prováděly, že se jim i tatínek zasmál, ale Slavoj ustavičně zíval dlouhou chvílí. Zarazil se toliko maličko, když na něj pohlédl pan učitel. Ty oči! Ty oči!

„O tom větru, to jste již zapomněly?“ pravil otec, když dětem niť hovoru docházela.

„Ó nikoli, tatínku!“ zvolala Anička a hned začala říkanku, na kterou jí Karlík odpovídal, takto:

Anička: Půjdeš se mnou pro sůl?

Karlík: Ano!

Anička: Nebojíš se mých psů, ani větru, ani deště?

Karlík: Ne!

Anička: Co chceš míti — vítr nebo déšť?

Karlík: Vítr.

„Fu! Fu! Fu!“ a tu foukala Anička Karlíkovi do obličeje — protože chtěl míti vítr — až tento oči zamhuřoval.

Také počítali, aby Slavoje povzbudili k veselosti.

Byly to ovšem počty žertovné, které začínaly takto:

1, 2, 3, — my jsme bratři;
2×3 = 6, — pilnému buď česť!
3×3 = 9, — kdo mlčí, je medvěd…

Pro Slavoje hodila se zejména tato poslední sloka.