Dobrač

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dobrač
Podtitulek: Z cestovních upomínek Korutanských
Autor: Anna Řeháková
Zdroj: Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha: Edvard Beaufort, 1887. s. 171–189.
Licence: PD old 70

Dojmy neveselé naplňují mysl naši při putování kraji korutanskými. Duše slovanská zachvívá se, když vzpomíná sobě a vidí, jak dravé, nemilosrdné záplavy německé hubily vždy a hubí dosud někdejší pravlasť kmenů slovanských.

Kdež jsou doby, v nichž celé Korutansko (slovinská Koroška) bylo sídlem Slovincův, přišlých v šestém století z Bělochorvátska od řeky Sánu, když nátisky divochův avarských je byly z původní vlasti vypudily.

Samo, náš věhlasný rek, pojal i Korutansko v slovanskou veleříši a chránil ji mocně proti nepřátelským Avarům. Smrtí bohatýrského vládce slovanského klesla velmoc slávská, zhynula síla a samostatnost Slovanův korutanských.

Veliká říše Frankův pohltila Korošku, v niž Karlem Velikým v devátém století slavilo vjezd svůj vítězný křesťanství s němectvím. V Korutanech od té doby počínaje, ubývalo valem slávské půdy.

Jen matný a nikterakž pronikající záblesk padá v doby německého nadvládí v století třináctém od r. 1269 do r. 1278 za panování našeho Přemysla Otakara II., jemuž Korutany připadly dědictvím po příbuzném Oldřichu, posledním knížeti Korutanském. Po smrti velkého Přemyslovce dostala se země Menhartu, hraběti tyrolskému; za krátký čas na to dána rodu habsburskému.

V dnešní den sever Korutan úplně propadl Němcům. Jen mnohá krásná jména měst, vesnic, vod, hor, údolí, jichž nedovedl zkomoliti ani jazyk německý, promlouvají k nám zvuky slovinskými; ale lid jest něm.

Slovinci, na něž z celého počtu obyvatel jedna třetina připadá, obývají hlavně kraje, ležící jižně od řeky Drávy, té hranice mezi územím Slovincův a Němcův. Však mocně dere se i v ten útulek korutanských Slovanův germanisace a ohrožuje Slovince u míře největší v jich národním bytí.

Procházela jsem se jihem korutanským v dumě těžké.

V městech zíralo na mne vyzývavě se všech koutův němectví; v dědinách jen nesměle, na mnoze schováním pod lživou škraboškou německého jazyka, se ozývala slovinština.

Takž Celovec, hlavní město Korutan, zevnějskem i duchem křičí do světa své germanství a přece jeho nejbližší okolí jakož i nedalekého čarokrásného Vrbského jezera jest čistě slovinské.

Bělák, šest hodin od Celovce na západ vzdálený, druhé město v zemi co do velikosti a důležitosti, hájí neurvale svůj německý ráz, ač tvoří vychodiště v slávské údolí řeky Cili.

Trbíž, městys ležící při samých hranicích slovinských krajův kraňských a gorických, nedá na sobě znáti, žeť má na mnoze obyvatelstvo slovinské.

Teprve delším pobytem a příbuznou češtinou povzbuzena, osmělila se má domácí paní v Trbíži promlouvati se mnou po slovinsku.

Dala by se uvést ještě mnohá a mnohá ze slovanských osad, kde poněmčování přispěním nejnovějšího pionéra germanství „Schulvereinu“ dobývá si neobyčejně rychle půdy.

Vždyť nechce matka Germanie jen celé Korutansko v svou milující náruč pojati, nýbrž usiluje i o to, by Kraňsko se k ní navrátilo.

Schulvereinu jest tu přikázána veliká úloha i nutno v Slovinsku tak jako v Čechách čeliti s největší pozorností a obětovnou činností tomuto barbarskému předvoji němectví.

Což divu, že často na výletech a potulkách po čarovných krajích jižních Korutan zachmuřilo se čelo mé, truchlá duma usedala na skráně moje a duch můj marně snaží se zodpověděti otázku: vzmuží-li se jih korutanský ku novému, statnému slovinskému životu? Odolá příboji němectva?

Jen jedenkráte za mého pobytu v Korutansku krásy přírodní nedaly přistoupiti ke mně úvahy trudné.

Jen pohled z temene Dobrače v dálný alpský svět umlčel na chvíli vzpomínání útrap jež národní zášť vyvolává.

Mnohý ze slavných vrcholků rakouských alp jsem již slezla, bych pokochala se krásnou vyhlídkou, však obraz, jakýmž Dobrač nás daří, počítám mezi nejkrásnější výhledy, ano přisvědčuji bez nejmenší námitky, že Dobrač podává nejlepší panorama ze všech hor celých východních alp.

Ta malá prostá vzpomínka, kterou tímto velebné té hoře věnuji, buď díkem za prožité blažené chvíle na nebetyčných její cimbuřích.

Meškajíc po delší dobu v Běláku, odkudž vycházky jsem konala v půvabné údolí řeky Cili, dočkala jsem se konečně příznivého dne ku horské partii i vydala se s chutí do Bleiberku, stanice pro slezení Dobrače. Horská pošta, lehký vůz pro čtyři osoby, za krásného odpůldne unášel nás dvě turistky a bezvolné naše cestovní společníky bratra Poláka a Vídeňana, z ulic běláckých v kraj horský.

S veselou myslí dali jsme s Bohem městu, jež jest střediskem turistů, kdež setkáváme se, kamkoliv vkročíme s četnými příslušníky rozmanité, začašté bizarní obce cestujících. Bělák leží nejen výhodně v příčině horských vycházek, ale jest i nad Celovec důležitější stanicí železničnou, kteráž na všechny strany sprostředkuje spojení, tvoříc středisko drah, probíhajících Korutany od západu k východu, od severu k jihu. Mimo to i město samo malým zevnějškem, velkolepým horským pozadím vábí k zastávce i k delšímu pobytu.

Tímž způsobem živlem turistickým dochází za saisony maloměstský tichý život zdejší velkého osvěžení, hlučného oživení a originelního zbarvení. — Sotva že jsme poslední dům minuli, již otevírá se nám nejkrásnější pohled v dálné vůkolí.

Jihovýchodně dlouhá táhlá skalní hradba Karavanek, jihozápadně groteskní a příšernou bělostí se vyznačující Alpy Julské upoutaly zraky naše. Přímo pak na západě ční mohutný Dobrač, který velice imposantně co pevnosť gigantův nad městem se vypíná.

Vjíždíme po 1½ hodině z otevřeného kraje v roklinu Bleiberskou, uzavřenou vysokými horami.

Velice příkrá silnice, kteréž by se bázlivý obyvatel roviny ani nesvěřil, vede kolem propastí, kde bouří a víří vody Weissenbašské. Jediný chybný krok koní může nás uvrhnouti v záhubu.

Skalné stěny, smělé útesy hrozivě sklánějí se nám nad hlavou, a přes tu chvíli trčí veliký bludný balvan uprostřed neschůdné cesty. Ani šťavnatá zeleň, šatící tu a tam stráně, ani bohatá alpská květena, krášlící výšiny, nemírní zasmušilosť krásné krajiny.

Jedeme tiše zamlklými, temnými lesy, rozhlížejíce se s hrůzyplným obdivem po divoké krajině.

Na jaře a za zimy, takž vypráví náš vozka, hovorný a bodrý horal, kterýž touto cestou jezdí již několik roků, jest jízda i cesta úžlabinou bleiberskou nejen velice neschůdná, ale i nebezpečná.

Se srázných hor valí se laviny; silou jarních přívalů drtí se a řítí v dol celé skalní útesy. A není roku jediného, aby několik lidských životů nespoutané živly v oběť si nevyžádaly — — —

Po třech hodinách za jasného měsíčního večera vjíždíme v nevalně široké údolí.

Mineme Radušu, samotu o několika staveních, kde počínají se ukazovati štoly, náležející ku olověným bleiberským dolům, nejznamenitějším a nejvydatnějším v celé říši rakouské a již jsme v Bleibergu.

Dědina ta, ležící 893 m nad hladinou mořskou, dojímá nás truchle vzdor své krásné, čistě horské poloze. Možno dost, že vědomí smutného života, jež obyvatelé Bleiberka vedou, se přičiňuje o duševní naši tíseň.

Většina obyvatel, jehož počet 3848 duší obnáší, tráví své dny v podzemních hlubinách hory Erzberku, jež táhne se na severu od vesnice stejného jména v délce až jednoho kilometru a 1522 m nad moř.

V padesáti štolách pracují horníci lopotně za nepatrnou mzdu ve vlhku a těžkém vzduchu. 4000 centů olova nejlepší jakosti urve se ročně vápencovým stěnám, jimiž probíhají žíly olověné a přece bohatství rudy se nemenší.

Vykořistěná štola se opustí a na jiném místě zamíří se do nevyčerpatelných zásob Erzberku.

Takž leží nyní ladem čtyři sta štol; mnohé z nich jsou haldy porostlé mohutnými věkovitými stromy, což nejlepším důkazem stáří bleiberských dolův. Když opouštěli jsme doly, ubírali se právě dělníci z práce, vesměs ať muži, ať hoši, zevnějšku velmi zuboženého.

A v rodné chatě uvítá je matka, žena, děti, na nichž také není znáti, že žijí uprostřed volné horské přírody.

Z části bědný život, z části i nezdravá poloha dědiny hlodají na zdraví lidu zdejšího.

Dobrač sama, vypíná se jižně přímo nad Bleibergem, a měsícem listopadem počínaje, nezabloudí do osady ni jeden paprsek slunečního jasu. Teprve v únoru zas první paprsek zabloudí v tento opuštěný horský kout.

V den, kdy poprvé dárce světla a tepla popatří zářným okem svým v smutný kraj, sbíhají se děti s radostným křikem „Slunce juž zde!“ a slaví tancem a zpěvem vzácný ten zjev.

Vsak i v ostatní roční čas neoplývá Bleiberg přičiněním Dobrače bohatstvím zlata slunečního, a takž obydlí, jsouce stinná, vlhká, stávají se pramenem slabosti a nemocí.

I jiným ještě způsobem ohrožuje krutá hora život těch, kdož na úpatí jejím domov nalezli. Strmé, na mnoze holé svahy dobračské výtečně podporují tvoření lavin. Často za zimy v dol se sřítí zkázonosná sněžina a pohřbí vše, co v cestě jí stojí.

Nejděsnější a největší pád laviny udál se 25. února r. 1879.

V týž nešťastný den, masopustní úterý, i v zasněžené, za zimy od světla odloučené dědině panovalo hlučné veselí. Právě chystal se o čtvrté hodině odpolední celý dav maškar a mumrají všelikého druhu vyběhnouti u hlučném a bujném veselí, když tu jako úder blesku strašná lavina řítila se do nešťastné dědiny. V několika okamžicích byla celá její čásť zasypána spoustami sněhu a ledu. Dvé lidí nejnedočkavějších v mumraj oděných vyběhlo o chvíli dříve než-li ostatní průvod v pochod se dal. Byli nalezeni s roztaženýma rukoma, jež na obranu pozdvihli, když tu smrt je překvapila. Jen malé omeškání zachránilo ostatní společnost.

Radovánky zaměněny v smutnou, namáhavou práci. Kopáno s veškerým úsilím, by vysvobozeni byli nešťastníci, pohřbení v sněžném hrobě.

Dílo se dařilo. Tu u pozdní večer bez hluku, zákeřnicky rychle co střela přihnala se druhá lavina horší prvé a dovršila zhoubu. Sněhové spousty pokryly údolí v šířce 110 m. těžkou 5 m. vysokou vrstvou. V praskot stromů, rachocení bořících se stavení zaznívaly zoufalé výkřiky lidské. Přes nejobětavější snažení veškerého obyvatelstva živelní pohroma vyžádala sobě mimo četné raněné k padesáti životům.

Osudné místo, kam lavina se sřítila, označuje pomník se jmény usmrcených; také trosky domkův, tu a tam na nás zející ukazují dějiště hrůzného neštěstí, proti němuž člověk úplně jest bezbranným. Po hrůzné katastrofě zděšené obyvatelstvo nechtělo v Bleibergu zůstati, bojíc se nových lavin. Však u některých láska k rodné chatě, u jiných nedostatek nutné výživy zvítězily nad strachem a takž dlí tu podnes v nebezpečném sousedství Dobrače, nemilosrdného pána a vládce.

Díváme se dlouho z okna svého bytu přímo ku gigantickému vrcholku.

Tajuplný svit měsíce rozlévá své zelenavé světlo po jeho temeni, poletuje po jeho stráních, provádí rozmarnou hru světel se stíny a kouzlí čarný obraz velkolepé krajiny horské, kterýž nedá tušiti, co strastí začasté kolem stená a žaluje.

Než noc již hluboko pokročila, nutno odpočinkem na příští den sil svých sebrati ku namáhavé cestě. Posýlajíce skalnímu tomu velikánu pozdrav svůj s přáním, aby zítra přívětivou okázal nám tvář, ubíráme se na lůžko…

Za časného jitra nastupujeme cestu. Den zdá se býti pěkným. Témě dobračské sice zahaleno v hustý šlojíř mlhový ale tím mysli své neznepokojujeme. Tím stiženi jsou turisté, již k vůli rannímu výhledu přenocovati na temeni hory a nyní chudáci sice jako bozi sedí v oblacích, však za to ničeho mimo mlhy nevidí.

Přívětivá paní hostinská, kteráž kuchařským svým uměním navrátila nám aspoň čásť bývalého humoru, předpovídá nám příznivé počasí. Jsme nemálo potěšeni, přáním tím, aby se nám partie jak náleží vydařila a dáváme se chutě na pochod.

Jsme sice bez vůdce, avšak cesta tu všude bezpečná a určitá; také holí alpských nevzali jsme sebou dobře vědouce, že nepůjdeme ztezkami krkolomnými, nýbrž dosti širokou serpentinou, kudy i horský vůz pohodlné lidi za vysoký poplatek až na temeno hory vyveze.

Přímo u Bleibergu počíná slézání Dobrače, nejvyššího výběžku Dobračské Alpy, jejíž délka od západu k východu obnáší 15½ Km., největší šíře horských hřbetů 5 Km., největší výše 2167 m. Pásmo Dobrače, ač náleží v táhlé 110 Km. dlouhé pohoří Cilských Alp, rozkládajících se mezi řekami Dravou a Cili, přece tvoří samostatnou, ano, úplně osamocenou skupinu horskou, kteráž, jen hlubokým údolem Bleiberským odděleno jest od cilských Alp.

Nejčastěji děje se slézání Dobrače ze strany bleiberské. Vozová, kamenitá cesta as před 15 léty upravená přivede nás po 3 až 4 hodinách namahavého stoupání, ku vrcholu. Možno sice také přímo z Běláku pěšky podniknouti výlet ten; tu pak ubíráme se ponejvíce lesní stezkou přes vesničku sv. Ducha. Staré cesty roklinou, kudy se sřítila na Bleiberg před osmi lety divoká lavina, pro svou příkrosť a neschudnosť neužívá se více. Rovněž slézání vrchole z údolí Cilského svou obtížností nestalo se oblíbeným.

Cesta nám vesele a rychle ubíhá.

Vysoký les chrání nás před žhavým sluncem. Místy přicházíme ku výsekům. Bohužel kácejí se rok od roku mohutné jehličnaté lesy, čímž stráně dobračské nejen olupují se o nejkrásnější svoji ozdobu, ale i stávají se tím způsobem velice způsobilými ku tvoření lavin. Na štěstí jsou svahy mírně nakloněny, a takž přívaly dešťové nemohou servati prsti, v níž zapouštějí kořeny mladé stromky, které sice zdlouhavě zde dorůstají, nahražujíce aspoň částečně tím škodu, zaviněnou hrabivou rukou lidskou.

Vysoký les řídne, níží se, přestává. Mineme poslední ojedinělé již jedle, vzdorující vítězně divokým horským buranům, a kráčíme na to nízkou klečí čili kosodřevinou. Ta plazí se semo tamo po kamenité půdě a zahaluje aspoň z části holý vápenec v zelený svůj plášť.

Šťavnatých lučin, jakých jinde na horách alpských vidíme, nenalézáme na Dobrači. Suchá, na vodu velice chudá půda nedá vzejíti pastvinám; není tudíž příznivá alpskému salašnickému hospodářství. Proto také na své cestě přicházíme jen asi ku dvěma, neb třem salaším, jen zřídka se potkáváme s pasoucím se skotem, postrachem hlavně dámských turistův. Zvláštní jest, že nedostatkem vláhy květena tu netrpí. Shledáváme se s četným Alpám příznačným kvítím a naše kytice na Dobrači uvitá honosí se zářnými alpskými růžemi, různobarevnými, velko i drobnokvětými gentiany a ohnivými květy bramboříku a j. a j.

Stoupáme statečně v před, nedbajíce ni žhavých paprsků, ni silného větru.

Pojednou ale obloha halí se v mráčky, modro nebes mizí, těžká oblaka již se všech stran nás obklopují.

Zpočátku hledíme zkormouceně na náhlou změnu povětrnosti. Však brzy utěšujeme se a ničeho si neděláme z posměšných, škodolibých pohledův pánů turistův, kteří se navracejí do Bleibergu, rozmrzelí nad ranním špatným výhledem a nám v odvetu své nehody cos podobného přejí.

Mlhy chvílemi zahalují nás tak, že nevidíme ani na pět kroků před sebe. Někdy větrem unášeny vzletí nám nad hlavu, jindy padají v závratnou hloub údolí. Nalézáme se uprostřed divuplného reje vzdušných par, s nimiž pan Větrovský každým okamžikem nové a nové umělé kousky provádí, čímž zaopatřuje se nám vzácná podívaná tvoření a rozptylování mračen, o níž obyvatel roviny ani tušení nemá.

Když tu a tam mlženy, zahalující krajinu v jemný, lehký, šedý závoj, se roztrhnou, ukáže se dol v jasu slunečním prazvláštního zbarvení. Září azurným pohádkovým svitem a nám se zdá, jakoby čaruplný obraz ten tajil v své příšerné kráse úskočnou záhubu i nás snad ohrožující.

Není velkým divem, že přicházíme na také bázlivé úvahy.

Vždyť stojíme na půdě Dobrače, toho hrozného horského velikána, jenž kdysi ku neštěstí celého vůkolí svými pevnými základy hnul.

Ve čtrnáctém století, kdy zemětřesení řádilo Korutanskem, tehdy i témě dobračské zachvělo se děsnou přírodní silou. Skálopevné hradby na jižní straně hory rozpukly se a s ďábelským hlukem chrlily kamenné spousty v utěšený dol řeky Cili. —

Celá východní čásť Cilského údolí zničena celá řada vesnic i s obyvateli pohřbena pro vždy pod ssutinami dobračskými.

Řeka Cili jejíž proud zastaven kamením, rozlila se v mohutné jezero; to pak bouřnými svými vlnami prorazilo vítězně kolem něho v hráz nakupené rumiště, vedralo se v kraj a zničilo, čehož bylo zemětřesení ušetřilo.

Dnešního dne na úpatí Dobrače vypínají se dosud co památníky hrůzné příhody haldy, ano celé pahorky zřícených skal, jichž nahotu tráva kryje. Hora pak strží tou nabyla podoby nové; jižní svah spadá v údolí Cilské strmou stěnou a tvoří strašlivou propasť, 1500 m hlubokou.

A dál a dál jde naše namáhavá cesta.

Juž ani ta kleč, ba ani chudá travka nešatí stráně, na nichž zříme t. zv. lavinové koše, silné dlouhé proutěné ploty, kteréž mají zameziti tvoření lavin. Všude kolem nás pustý, truchlý, drolící se kámen; místy leží sníh, zanešený sem poslední bouří.

Marně hledíme toužebným a pátravým zrakem v husté mlhy; ni památky po ochranném alpském bydle. Zahalujeme se užeji v silné pláště, neb zima je citelná a kráčíme zas ku předu.

Nejsme sami, máme soudruha cestovních svízelů, došel nás rozmilý a zkušený turista. Ten ve chvíli největší naší únavy ohlašuje radostně, že vidí dobračský hotel. Vskutku nic dále od nás, než deset kroků stojí vroucně kýžený alpský dům. —

Vcházíme radostně pod hostinnou střechu, zbudovanou ve výši 2167 m pomocí celovské sekty alpského rakouského klubu ku pravé potěše cestujících. Zde dostává se nám dobrého opatření, kteréž není drahým v poměru ku obtížím, jaké působí zaopatření všelikých potravin, nápojů, vody, paliva.

Po kratinkém oddechu odebrali jsme se na vyhlídku. Však jaké sklamání! Mlhy sice trhaly se, mizely, ano i slunko se ukázalo, ale přes to vše jen blahá důvěřivosť si mohla slibovati jasno.

Jsme zahaleni v pláště i plaidy a přec ještě nám chladno. Teploměr ukazuje tři stupně pod nulou. Citujeme s ironickým úsměvem slova, jimiž se v dobračské cizinské knize nějaká naivní Pruska zvěčnila:

„Schön ist es hier, nur etwas kühl!“

Z dlouhé chvíle podrobujeme vrcholek důkladné prohlídce.

Dva kostelíčky, slovinský a německý, vystavěné na památku smutné události před pěti sty lety, krášlí nebetyčnou samotu. Jednou v roce slouží se zde mše sv.; a tu přicházejí sem z vůkolních dědin četná procesí, poutníci, jimž zdá se, že jsou tu Bohu blíže.

Často musí býti budovy ty opravovány, poněvadž velice trpí všemožně živelními pohromami.

Zatím obchůzka naše skončena a vyhlídka dosud se nelepší. Bychom se pobavili, telegrafujeme z Dobrače pozdravy; dáváme si úřadníkem stanice vyprávěti, jak zima velice poškozuje telegrafní dráty, obkládajíc je ledovým krunýřem pod jehož tíží ony se trhají na četných místech. I knihu cizincův bereme znovu a znovu do ruky.

Některá česká jména nás v ní vítají, všeliký dobrý i špatný turistický vtip budí v nás veselejší nálady a my s patrným zájmem pročítáme rázné odpovědi italské národní pýchy na sprosté útoky chvástavých a domýšlivých lidiček kulturního národa. Konečně po dvouhodinném marném beznadějném čekání výhled počíná se jasniti.

Poledne vítězně zahání poslední mlžiny a každým okamžikem mizí tyto u výši. V krátce panorama nabývá ohromných rozměrů, ukazuje se v celé své kráse.

Dlouho těká oko, opojeno skvělou podívanou, od místa k místu.

Zalétá ku východu, kde táhne se modravá hradba Karavanek, utkví na smělých obrysech Sulských Alp, uprostřed nichž zvedá svou hrdou královskou hlavu báječný Triglav. Západ halí dosud v chmury Karnické vrchole, za to severozápad a sever zvedá poslední roušku z Vysokých Tur, jichž velebná temena skvějí se zářným diadémem věčného sněhu. Hledáme v ohromných spoustách Turských majestátní zjev Velkého Zvonu a nalézáme jej, zahaleného v sněžný plášť od hlavy ku patě uprostřed sourodých nesčíslných bratří. Ku vysokým Turám přiléhají mohutné Nízké Tury, za nimiž v mlhavé dálce se ukazují severní vápencové Alpy s Dachsteinem.

Ku bezpočetným těm vlnitým řadám hor, podobajícím se rozčeřené hladině mořské, jíž ruka čaroděje jediným dotknutím změnila v nehybnou mrtvou massu, pojí se předhoří nižších Karavanek, na jichž úpatí rozkládají se utěšená údolí, milounké vesničky, výstavná města, pyšné hrady, vzhlížející se tu a tam v křišťalovém zrcadle jezera Oževanského, Vrbského a Fakerského.

Díváme se celé hodiny v divotvorný horský svět, který vypíná se do výše 2000 až 4000 m. Konečně únava tělo i duši přemáhá. Ustáváme v pohledu; však zas a zas v krátké době se k němu vracíme; vábí nás k sobě neodolatelnou mocí.

Čím déle hledíme v divoký chaos pásem a hřebenů horských, jichž počítá panorama dobračské jen ku třem stům, tím více vnikáme ve velkolepou velebu a okouzlující spanilost zjevu, vynikajícího nad jiné horské výhledy krajinnými protivami, které se pojí v celek nejkrasší.

Mnohotvárné, fantastické, příšerné, nahé stěny hroty a štíty Sulské, obrovské, sebevědomé a vznešené, rozsáhlými zamlklými ledovci pokryté hřebeny Turské, šťavnaté, svěží zelení zářící Alpy Nižší druží se u rozmanitosti a ladnosti největší ku čarovným údolím, v jichž závratné hloubi jeví se města a vesnice jako dětská hračka.

Řeky a divoké bystřiny, proplétajíce dálný kraj stříbrolesklými stuhami, jezera, v nichž nejeden zhlíží se horský velikán, doplňují vzácný ten přírodní obraz.

Jest přece jen výhled z nebetyčných výšin to nejkrasší ze všeho, což skytají z bohaté klenotnice své; jím teprve nahlížíme v tajuplné nitro velebné a čarné horské přírody, noříce se v nadzemský klid, kterým volná velká samota horská daří duši i srdce. Za krásného podvečera nastupujeme zpáteční cestu z temných hor. Ještě posledním pohledem loučíme se s tou perlou slovinskou, vězněnou v pusté tmavé škebli němectví pozdravem, vyznívajícím v jediném vřelém přání: „Kéž, ty dobrý korutanský slávský lide, nezajdeš v dravých vlnách germanství, ale vznikneš k národnímu, uvědomělému životu ku potěše své i tvého pobratima — Čecha.“