Divoké labutě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Divoké labutě
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: De vilde Svaner
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 41–53.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Daleko odtud, kam vlašťovičky odlétají, když my zde zimu máme, bydlel král, který jedenácte synů a dceru Elišku svými dětmi nazýval. Všickni ti bratří byli princové a chodili do školy s hvězdou na prsou a šavlí po boku. Démantovými péry psali na zlatých listech a uměli vše nazpamět, co kdy byli četli; bylo hned viděti, že jsou princové. Sestra Eliška sedala na malé stoličce z křišťálu, a měla knížku s obrázky, která stála půl království.

Oh, jak se tyto dítky měly dobře; ale nemělo tak navždy zůstati.

Otec, jenžto byl králem nad celou zemé, oženil se se zlou královnou, která k ubohým dítkám byla velmi zlá; hned prvního dne mohly to pozorovati.

V celém zámku byla veliká nádhera, a dítky si hrály na „navštívenou“; ale místo coby jako jindy dostaly všechny koláče a pečená jablka, kde jakých bylo, dala jim královna macecha písek na misce a řekla jim, aby si myslily, že je to něco chutného.

Týden na to dovedla malou Elišku k jednomu sedláku, a netrvalo to dlouho, namluvila králi tolik zlého o princích, že se konečně ani o ně více nestaral.

„Leťte do světa a živte se sami!“ pravila k nim zlá macecha; „leťte jako velicí ptáci bez hlasu a zpěvu!“ Avšak nemohla jim předce tak zle ublížiti, jak chtěla; udělalo se z nich jedenáct krásných divokých labutí; s podivným výkřikem vylítly z oken hradních ven a přes zahradu a lesy daleko odtud.

Ještě se ani nerozednívalo, když letěli kolem chalupy, kde jejich sestra Eliška ještě ležela a spala. Vznášely se nad střechou, točily dlouhými krky a tloukly pak křídlama; ale nikdo je neslyšel aniž uviděl. Musely opět dále, vysoko do oblak, daleko do šírého světa; letěly tam do velikého tmavého lesa, který se až ke břehům moře rozkládal.

Ubohá, malá Eliška stála v selské jizbě a hrála si s lístkem zeleným, jiných hraček neměla. A udělala dírku do listu, koukala skrze ní do výše ke slunci, a tu jí bylo, jako by viděla jasné zraky svých bratří: a pokaždé, když teplé paprsky sluneční zahřívaly její tváře, zpomínala si na všecky jich polibky.

A jeden den minul jako druhý. Když větřík vanul kolem keřů růžových tam v zahradě, šeptal růžím: „Kdo jest vás krásnější?“ A růže hned vrtěly hlavinkami a pravily: „Eliška!“ A když stará babička v neděli seděla na prahu a četla v modlicí knize, tu obracel větřík listy a pravil ku knize: „Kdo jest tebe pobožnější?“ — „Eliška!“ pravila kniha. A bylo tomu tak; neboť čistou pravdu mluvily růže i modlicí kniha.

Když bylo Elišce patnácte let, měla jít opět domů; a královna spatříc, jak krásnou a sličnou se stala, naplnila srdce své hněvem a nenávistí. Ráda byla by ji též v divokou labuť proměnila, jako její bratry, ale nemohla se k tomu hned odhodlat, proto že král chtěl svou dceru viděti.

Časně zrána šla královna do lázně, které byly z mramoru vystavěny, a měkké pohovky a nejkrásnější koberce ve všech síních se nalezaly; a vzala tři žáby, políbila je, a pravila k jedné: „Posaď se Elišce na hlavu, až vstoupí do koupele, aby byla hloupou jako ty!“ A zvala druhou řkouc: „Posaď se jí na čelo, aby byla ošklivá jako ty, aby ji ani otec nepoznal!“ A třetí zašeptala: „Ty se posaď na její srdce, aby měla zlé svědomí a bolest a trýzeň aby ji soužily!“ Pak pustila žáby do čisté vody, která hned sezelenala, zavolala Elišku, vysvlékla ji ze šatu a kázala jí do vody vstoupiti.

A když se Eliška ponořila do vody, sedla jí jedna žába do vlasů, druhá na čelo a třetí na bílá ňádra. Ale Eliška ničehož nepozorovala; když se ale opět pozdvihla, tu plaval nad vodou trojí makový květ. Kdyby nebyly žáby jedovaté a od čarodějky nebyly políbeny, staly by se z nich tři růže; ale kvítka se z nich předce stala, protože Elišce na hlavě a na srdci spočívaly. Eliška byla příliš pobožná a nevinná, a protož čáry nemohly jí uškodit.

Když to královna spatřila, natřela Elišku ořechovou mastí, takže celá sčernala, potřela jí spanilý obličej nelibě páchnoucí tekutinou a krásné vlasy ji rozcuchala. Nebylo ani možná, poznati dívku dříve tak překrásnou.

Když ji otec spatřil, zarazil se a upíral, žeby to jeho dcera byla. Nikdo kromě domácího psa a vlašťovek nad svým hnízdem poletujících nechtěl ji znáti; avšak to byla ubohá zvířátka, která neuměla mluviti.

Eliška se dala do pláče a zpomínala na jedenácte bratrů, kteří byli zmizeli. Smutná vyloudila se z hradu, běžela celý den po polích a bahnišťatech až do velikého lesa. Nevěděla ani kam by měla se obrátiti, avšak cítila se velmi zarmoucenou a toužila po svých bratřích; domýšlela se, že též byli do šírého světa vyhnáni, i umínila si je hledati a — nalézti.

Krátkou dobu byla v lese, když přikvapila noc; Eliška ztratila cestu a nevěděla kudy kam. Položila se na měkký mech, pomodlila se večerní modlitbu a podepřela hlavu o strom. Zde bylo tak ticho, vzduch tak příjemný, a vůkol v trávě a mechu svítilo na sto svatojanských mušek; a když jenom málo větvičkou zahýbala, padaly mušky jako hvězdičky k ní dolů.

Po celou noc zdálo se jí o bratřích; hráli si opět jako děti, psali démantovými pery na zlatých listech a hleděli do překrásné obrázkové hnihy, která stála půl království. Avšak nepsali na listy více jenom čárky a kolečka, zapisovali udatné činy, jaké byli provedli, zapisovali všechno, co zkusili a viděli; a v obrázkové knížce bylo všechno živo; ptáčkové začali zpívat a lidé vykročili z knihy a rozmlouvali s Eliškou a jejími bratřími; avšak když obrátila list vskočili opět do vnitř, aby se nestal žádný nepořádek.

Když se Eliška probudila, stálo slunce již vysoko na obloze; ona to nemohla ovšem viděti, vysoké stromy rozprostíraly své větve těsně a hustě jí nad hlavou. Ale paprsky pronikaly listím jako vanoucím závojem, vůně z mechu a listí občerstvující naplňovala celý vzduch, a pestří opeřenci sedaly jí téměř na ramena. Slyšela šplechot vody: byly to potoky, ježto na blízku do velikého jezera splývaly, v němžto nejkrásnější žlutý písek se nalezal. Ovšem rostlo zde vůkol husté křoví, ale na jednom místě udělala lesní zvěř velký průchod a tudy se dostala Eliška k jezeru. Voda byla zde tak čistá, žeby, kdyby nebyl větřík stromovím a křovím hýbal, mohlo se mysliti, že jsou na dně namalovány: tak zřetelně bylo viděti každý list, i ten, na který slunce svítilo, i onen, jenž v stínu se černal.

Eliška spatříc svůj vlastní obličej, náramně se ulekla, tak černá a ošklivá byla; ale jak mile svou malou ručku namočila a oči a čelo jí přetřela, zaleskla se opět bílá barva krásné její postavy. I svlékla se a vstoupila do čerstvé vody: krásnějšího královského dítěte, jako ona byla, nebylo možno na celém světě nalézti!

Když se opět oblekla a dlouhé vlasy zatočila, šla k studánce, napila se z ruky a kráčela opět hlouběji do lesa, nevědouc kam. Zpomínala si na bratry, pomněla na Boha, který ji zajisté neopustí. Bůh dal jahody a ořeší růsti, aby mohl zbloudilec hlad utišiti: i ona nalezla takový strom, jehož větve klonily se pod tíží ovoce. Zde držela svou polední hostinu, a za dík podepřela větve suchým dřevem, a vešla pak do nejtmavějšího dílu lesa. Zde panovalo hluboké ticho, že své vlastní kroky slyšela, ano i každý malý list, jenžto se pod její nohou ohýbal. Zde nebylo ani ptáčka viděti, ani slunéčko nemohlo proniknouti skrz husté větve lesních velikánů, ježto tak blízko sebe stály, že se podobaly mříži, nahoře sem tam věnci propletené. O, zde panovala samota, jakou dříve nikdy neznala!

Nastala tmavá noc; ani jedna svatojanská muška nezasvitla v mechu. Skormoucena ulehla si, aby usnula; a tu se jí zdálo, jakoby větve stromu se rozhrnuly a Pánbůh přívětivým okem na ni pohlížel; a malí andělíčkové vykukovali mu pod rukou a z rukávů.

Když se ráno probudila, nevěděla, zdali se jí vše jenom zdálo anebo skutečně tomu tak bylo. I zvedla se a kráčela několik kroků ku předu, a zde potkala starou babičku s jahodami v košíku; stařena jí několik dala. Eliška se ptala, zdali neviděla jedenáct princů jíti lesem.

„Nikoli!“ odpověděla stařena; „ale včera viděla jsem jedenácte labutí se zlatými korunami, na hlavách řekou dolů plynouti.“

A stařena vedla Elišku kousek dále na velikou stráň, kdežto dole točila se malá řeka mezi stromovím, ježto na břehu stojíc rozkládalo své dlouhé, listnaté větve až na druhý břeh, a kde stromy dle přirozeného zrůstu nemohly k sobě dosáhnouti, tam vyčnívaly kořeny ze země, a ty spletly se tak s větvemi, že nad řekou klenulo se překrásné loubí.

Eliška dala stařeně s Bohem, a kráčela podle řeky dále až k širokému ústí do moře. A zde rozkládaly se daleké, nepřehledné vlny mořské a šířily se víc a více, avšak nikde nebylo k spatření ani lodičky, ani jaké plachty.

Jak se dále tedy dostane? Pozorovala nesčíslné množství kamenů na břehu; voda je byla všecky do kulatá omyla. Sklo, železo, kamení, všecko co tu leželo, dostalo nynější svou podobu vodou, která byla o mnoho měkčí, nežli její jemná ruka.

„Bez přestání, bez unavení vše jde ku předu, a co křivého, nepravého, narovnává se a tvrdé měkne; a já chci též býti neunavná. Díky vám za vaše naučení, vy čisté, proudící se vlny; v brzku, a to praví mně mé srdce, ponesete mne k mým milým bratrům!“

Na mokré mořské trávě leželo jedenácté bílých labutích per; Eliška je sesbírala a v jedno spojila. Byly na nich vodní krůpěje: bylali to rosa aneb slze, nemohl nikdo rozeznat. Pusto a smutno bylo na břehu, avšak ona to nepozorovala; neboť moře poskytuje věčnou proměnu, ano více v několika hodinách nežli sladké vody jezerní za celý rok. Vystoupil-li na obloze černý mrak, zaškaredilo se i moře jakoby říci chtělo: „I já se umím mračiti!“ a hned zavanul vítr a vlny živěji se počaly hýbati, jakoby bílé zuby svých prohlubin ukazovaly. Zářily-li však na obloze červánky a vítr dřímal, tu se podobalo moře listu růžovému; brzy bylo červené, a hned zase zelené, a opět bílé. Avšak ačkoliv zdálo se býti tiché, předce na břehu bylo lehké pohybování pozorovati; voda se slabě zdvihala jako prsa spícího dítěte.

Když slunce již již zapadati chtělo, spatřila Eliška jedenácte divokých labutí s korunami zlatými na hlavách ku břehu se blížiti; vznášela se jedna za druhou jako dlouhý, bílý závoj. Eliška se skryla za křoví: labutě usadily se na blízku a třepetaly velikými bílými perutěmi.

Jakmile slunce za vodu se skrylo, najednou spadlo labutí peří a jedenácte krásných princů, bratrů Eliščiných stálo na břehu. Tato překvapením hlasitě zkřikla; ačkoliv velmi se byli změnili, předce věděla, že jsou to oni, cítila, že jsou, musejí to býti bratří její. I vrhla se jim do náručí a jmenovala jednoho po druhém a princům bylo velmi blaze, když viděli svou malou sestřičku a ji poznali, ačkoliv byla nyní vyrostlá a spanilá. Smáli se i plakali, a brzy dorozuměli se o tom, jak zle s nimi macecha nakládala.

„My bratři,“ pravil nejstarší, „letíme co divoké labutě tak dlouho dokud slunce na obloze stojí; jakmile zapadne, obdržíme opět svou lidskou podobu. Proto musíme dáti pozor, abychom vždy při západu slunce pevnou půdu nalezli; neboť kdybychom v tomto čase k oblakům letěli, co lidé spadli bychom do hlubiny. Zde nebydlíme; na druhém břehu tohoto moře jest též tak krásná země, jako tato, avšak cesta jest daleká; musíme přes celé moře a žádný ostrov nenachází se na té daleké cestě, kdebychom mohli přenocovati; jenom osamělá, malá skalina vyčnívá uprostřed, kdežto sotva těsně jeden vedle druhého můžeme si odpočinout; je-li moře zbouřeno, tu voda stříká až vysoko nad nás, a předce děkujeme Bohu za toto místo, kdež ve své lidské podobě přenocujeme; neboť bez této nemohli bychom nikdy vlasť svou navštíviti, dvou nejdelších dnů potřebujeme k svému letu. Jenom jednou v roce jest nám popřáno otčinu opět spatřiti; jedenácte dnů smíme zde zůstati a přes veliký les letěti tam, kde stojí hrad, kdežto jsme se zrodili a kde náš otec bydlí, spatřiti vysoké báně kostela, kdežto naše drahá, dobrá máti odpočívá. Tu se nám zdává, jakoby stromy a křoví byly s námi spřízněny; zde běhají divocí koně přes hráze jako jsme to v dětinství vše vídali; zde zpívá uhlíř staré písně, podle nichžto jsme co děti poskakovali; zde jest naše drahá vlasť, kamž nás neodolatelná touha vábí, a zde jsme nalezli tebe, svou drahou milovanou sestřičku! Dva dny můžeme zde ještě zůstati, pak musíme opět odtud daleko přes moře, do krásné ovšem země, která však není naší vlastí! Jak tebe odtud dostaneme? Nemáme ani lodi ani vesel!“

„Ach jak bych vás mohla vysvoboditi!“ tázala se sestra.

A tak mluvili po celou noc; jenom několik hodin odpočívali.

Eliška procitla šustěním labutích perutí, které se nad ní vznášely: bratři byli opět proměněni, a letěli u velikém kole nad ní a pak v nesmírné výšce zmizeli. Jeden z nich, a sice nejmladší, zůstal nazpět! a labuť položila hlavu svou jí do klína a Eliška hladila ji bělostný krk; po celý den byli pospolu.

Večer se opět druzí vrátili, a když slunce zapadlo, stáli opět bratři před ní v přirozené své postavě.

„Zejtra opět odtud poletíme a nevrátíme se dříve až za rok. Tebe však nemůžeme zde nechati! Máš dosti smělosti nás následovati? Mé rámě jest dosti silné, tebe přes les unésti: neměli bychom všickni dohromady dosti síly ve svých perutěch, s tebou přes moře se dostati?“

„Oh, vezměte mne s sebou!“ prosila Eliška.

Po celou noc snažili se bratří, aby z ohebného proutí vrbového a tuhého rákosí spletli koš, který by byl dosti veliký a silný. Do něho položila se Eliška, a když slunce vystoupilo a bratří opět v divoké labutě se proměnili, uchopili koš dlouhými svými zobáky a vylétli s milovanou sestrou, která ještě spala, vzhůru k oblakům. Paprsky sluneční zářily jí zrovna do obličeje, proto letěla jedna labuť nad její hlavou, aby široké peruti ji zastínily.

Byli daleko již od země, když se Eliška probudila; domnívala se, že sní, ještě tak jí bylo vše podivné vysoko v povětří, přes moře nesenu býti. V klíně jí ležela ratolest se zralými jahodami a svazek chutných kořínků; těchto byl nejmladší bratr nasbíral a k ní položil; vděčně hleděla k němu, neboť ho dobře poznala: on to byl, který svými perutěmi ji chránil před palčivým vedrem slunečním.

Byli tak vysoko, že největší loď, jižto pod sebou spatřili, nezdála se jim býti větší, než jako malý pták, který na vodě ležel. Za nimi vypínal se veliký oblak jako vysoká hora, a na tomto spatřila Eliška svůj a svých bratří stín: avšak u velikém rozměru, a obraz ten byl tak velikolepý a krásný, jaký ještě nikdy neviděla. Jakmile slunce výše a výše vystupovalo, zůstával i oblak pozadu a stinný obraz zponenáhla zmizel.

Celý den letěli takto dále a dále, jako šumící šíp povětřím; avšak šlo to zdlouhavěji, nežli kdy jindy, neboť nyní museli sestru nésti. Černá mračna počala se stahovati, a večer se blížil; úzkostlivě pohlížela Eliška na slunce, kterak zapadá, a ještě nebylo viděti osamělou skalinu na moři. Pozorovala, že labutě silněji namáhají své peruti — ach! ona byla tím vinna, že nemohly čerstvěji povětřím veslovat. Kdyby slunce nyní zapadlo, stanou se z nich lidé, a padnou dolů do moře a utopí se. I vysílala vroucí vzdechy k nebi a vroucně počala prositi Boha — avšak ještě nebylo skalinu viděti. Černá mračna se blížila hrozivě jako veliká, jediná zkázyplná vlna, ježto jako olovo za ním se hnala; blesk za bleskem se křižoval.

Slunce bylo zrovna nad krajem moře, Eliščino srdce hrůzou se třáslo; v tom zaměřily labutě dolů tak rychle, že nemyslila jinak nežli že padají do hlubiny. Avšak opět se vznášely; slunce bylo napolo pod vodou: nyní spatřila teprv malou skalinu pod sebou. Nebyla větší než jakoby mořský pes hlavu vystrkoval z vody. Slunce kvapně zapadalo: nyní nebylo větší než jako hvězda: tu cítila pod sebou pevnou půdu; slunce shaslo jako poslední jiskra hořícího papíru: ruku v ruce stáli bratři kolem sestry na skalině, kdežto nebylo také více místa, nežli právě pro ně. Mořské vlny tloukly do skaliny a jako jemný déšť rozprašovaly se vody nad jich hlavami; obloha zářila bleskem a hrom vysílal ránu za ranou: ale sestra a bratří objímali se a zpívali žalmy, v nichžto nabývali útěchy a nové zmužilosti.

Když se začalo rozednívat, bylo povětří opět tiché a obloha čistá, a jakmile slunce vystoupilo, opustily labutě s Eliškou malou skalinu. Moře bylo posud rozbouřeno; bílá pěna vln mořských vypadala s výše jako miliony labutí, ježto po černozeleném moři plovaly.

Když slunce výše vystoupilo, spatřila Eliška před sebou napolo v povětří se vznášející hornatou krajinu s lesknoucím sněhem na skalinách, a u prostřed skalin vypínal se nesmírně rozsáhlý veliký hrad, odvážnými chodbami sloupovými, jedna nad druhou, utvořený, dole pohybovaly se palmové lesy a divokrásné květiny, velké jako mlýnská kola. I ptala se, zdali jest to ona krajina kam se ubírají; labutě však vrtěly hlavami; neboť to, co viděla, byl překrásný, věčně se měnící oblakový přízrak, větrný to hrad, do něhožto žádný člověk neměl přístupu. Eliška udivena nemohla ani zraku odvrátiti; v tom padaly vrchy, lesy a hrad se bořil, a dvacet nádherných chrámů, všechny stejné, s vysokými věžmi a špičatými okny stály před nimi; Eliška se domnívala slyšeti i varhany, a však bylo to moře, ježto ze zdálí hučelo. Nyní byli již blízko chrámu, v tom se chrámy změnily a utvořily se z nich lodi, ježto povětřím pod nimi plynuly; a když dolů na ně pohlédla, byla to mlha, která nad mořem se vznášela. A tak ustavičnou změnu měla před očima, až spatřila skutečnou zemi, kterážto byla cílem jich cesty. Zde vypínaly se krásné modré vrchy s cedrovými lesy, lidnatá města a skvostné hrady. Dlouho seděla, nežli slunce zašlo, na kameně před velikou jeskyní, zarostlou pěknými zelenými rostlinami, ježto se vzhůru po skalině táhly a jako květnatý koberec vyhlížely.

„Uvidíme, co se ti dnes bude zdát!“ pravil nejmladší bratr, a ukázal jí její ložnici.

„Dej Bůh, aby se mi zdálo, jak bych vás osvoboditi mohla!“ řekla Eliška, a tato myšlénka ji živě dojímala; žádalať vroucné nebe o pomoc, ano i ve snu zdála se ještě modliti. A tu jí bylo, jakoby vysoko do vzduchu se povznesla, a již vkročila do hradu oblakového;, naproti ní přicházela panovnice této větrné říše u veliké slávě a lesku, a předce podobala se oné stařeně, která jí dala v lese jahody a vypravovala o jedenácti labutích se zlatými korunami na hlavách.

„Bratří tvojí mohou býti osvobozeni,“ pravila panovnice; „máš-li pak ale také dosti smělosti a vytrvalosti? Voda jest ovšem jemnější, nežli tvé malé ruce, a předce i kameny přetvoří, necítí však bolestí, jakých tvé ruce cítit budou; nemá srdce, netrápí ji úzkost a žal, jakých ty musíš protrpěti. Pohledni na křovinu, kterou v ruce držím! Takových roste plno kolem jeskyně, v nižto se nacházíš; jenom tyto a ony, ježto rostou na hrobech, jsou k potřebě: pamatuj si má slova. Takových musíš natrhati, ačkoliv budou tvé ruce hrozně páliti. Trhej kopřivy, obdržíš z nich len; z tohoto musíš uplésti jedenácte pancířů s rukávy; hodíš-li je na jedenácte labutí, hned čáry zmizí. Avšak dobře si pamatuj, že od toho okamžení, kdy počneš svou práci, až do oné doby, kdy ji dokončíš, a kdyby léta to trvalo, nesmíš promluviti; první slovo, které promluvíš, projede co ostrá dýka srdce tvých bratrů! V tvých ústech spočívá život jejich. Pamatuj na má slova!“

A zároveň dotkla se kopřivou její ruky; Eliška cítila, jakoby sáhla v plápolající oheň — a tím procitla. Byl jasný den a vedle sebe spatřila kopřivu ležeti, jakou ve snu byla viděla. I klesla na kolena a děkovala Bohu za papršlek naděje, jaký jí ve snu prokmitnul, pak vyšla z jeskyně, aby počala svou práci.

Outlé ruce její sáhly do škaredých kopřiv; jako oheň pálily, a veliké puchýře vyskočily jí na rukou i ramenou; avšak vše by byla ráda podstoupila, jen aby vysvobodila své bratry. Utrhla každou kopřivu jednotlivě a počala je splítati.

Když slunce zapadlo, přišli bratří; a jak se zalekli, když zpozorovali změnu, jaká se byla stala se sestrou. Byla němá, a již se domnívali, že to nová zloba jich macechy. Když ale pohledli na její ruce, znamenali hned, že to pro ně činí, a nejmladší z bratrů se dal do usedavého pláče, a kam jeho upřímné slze padaly, na tom místě necítila žádných bolestí, tam zmizely palčivé puchýře.

Po celou noc pracovala, nemělať žádného pokoje, dokuď by své bratry nevysvobodila. — Následujícího dne, když labutě se vzdálily, seděla ve své samotě; avšak ještě nikdy neuplynul jí čas tak rychle; jeden pancíř byl hotov a počala plésti druhý.

V tom zazněl lovecký roh mezi horami; Eliška bázlivě naslouchala. Zvuk přicházel vždy blíže, slyšela psí štěkot; strachem se chvějíc běžela do jeskyně, svázala kopřivy, jež byla nasbírala, a vlákna sčesala a sedla na ně.

Brzy přiběhl veliký pes k houštině, a hned na to jiný, a ještě jeden; dali se do hrozného vytí, odběhli a opět se vrátili. Trvalo to sotva několik minut, a již všichni lovci stáli před jeskyní, a nejkrásnější mezi nimi byl král této země. Přiblížil se k Elišce; ještě nikdy tak spanilou dívku byl neuzřel.

„Jak jsi sem zabloudila, krásná dívko?“ tázal se přívětivým hlasem.

Eliška vrtěla hlavou: nesměla mluviti, šlo tu o vysvobození i život svých bratří; i schovala ruce pod zástěru, aby král neviděl, jaké bolesti snáší.

„Půjdeš se mnou!“ mluvil král dále; „zde nesmíš déle zůstati. Je-li duch tvůj tak krásný a spanilý jako tvůj obličej, přiodím tě hedbávím a drahými látkami, posadím korunu na hlavu tvou, a v nejnádhernějším mém hradě budeš sídleti a panovati!“

Král posadil Elišku na svého oře; tato plakala a lomila rukama. Král však ji těšil: „Nehořekuj, krásná dívko! Učiním tě šťastnou a budeš mi zajisté děkovati!“ A pak uháněl přes hory, Elišku drže před sebou na koni, an zatím ostatní družina v rychlém trysku jej následovala.

Když slunce zapadlo, leželo veliké město královské s vysokými chrámy a báněmi před jich zrakem. A král uvedl Elišku do hradu, kde veliké vodomety ve vysokých síních z mramoru své proudy vysílaly do výše, kde po stěnách drahocenné obrazy dávaly svědectví o hrdinství slavných skutků krále a pána země této. Eliška však ničehož neviděla, plakala a naříkala.

Bez odporu nechala se od služebných paní do královských šatů oblékati, do vlasů si vplétati drahé perle a své spálené ruce do sněhobílých rukaviček vtěsnati. A když v celé své slávě stála, tu spanilostí svou všecky takořka oslepila, takže celý dvůr ještě pokorněji před ní se klaněl. A král ji prohlásil za svou nevěstu, ačkoliv nejvyšší dvořanín hlavou vrtěl a Šeptal, že krásná lesní panna zajisté čarodějnicí jest: že oslepila zrak a srdce královo očarovala.

Avšak král ho neposlouchal: hudba zahrála, nejdražší jídla nosila se na stůl a kolem nevěsty tančily nejspanilejší dívky; avšak uprostřed veškeré slávy stála nevěsta bledá a zarmoucena: dojímavý obraz žalu a vnitřního bolu! — Král otevřel pak malou komnatu, kde měla spáti; ta byla okrášlena drahými koberci zelenými a velmi se podobala oné jeskyni, kdežto ji král nalezl. Na podlaze ležela otýpka vláken, jichžto byla z kopřiv dobyla, a na stěně visel pancíř, který byl cele dohotoven. Všecko toto byl jeden z lovců přinesl z jeskyně jakožto podivnost.

„Zde se můžeš na svou dřívější otčinu upamatovati!“ pravil král. „Zde jest práce, která tě dříve bavila, nyní uprostřed radostí a blažeností bude ti milo, na onen čas si zpomínati.“

Když Eliška spatřila všecko, co jí na srdci leželo, rozestřel se úsměv kolem jejích rtů a krev vstoupila jí do tváře. Živě a mocně dojalo ji vysvobození bratrů, políbila ruku královu. Svatba se měla slaviti, a nejvyšší dvořanín musel sám korunu Elišce na hlavu posaditi, a on to učinil se zlobou, neboť pevně vtlačil jí úzkou zlatou čelenku na hlavu, tak že jí velikou bolest způsobil; avšak těsnější kruh svíral její srdce: žalost o bratry. Necítila tělesné své bolesti, její ústa byla němá; jediné slovo byloby stálo život bratří; avšak z jejích zraků zářila upřímná láska k dobrému králi, který všemožně se snažil, aby se rozveselila. S celým srdcem milovala jej den ke dni více; oh, kdyby se mu mohla svěřiti a své bolesti mu sděliti! Avšak němou musila zůstati, beze všech slov měla svou práci dokonati. Proto každé noci vstala z lože královského, odešla do malé komnaty, která se podobala jeskyni, a pletla pancíř za pancířem; když ale sedmý začala, neměla žádných vláken více.

Na hřbitově, to věděla dobře, rostly kopřivy, jakých mohla potřebovati; sama je musela natrhati. Jak se z hradu dostati?

„Ach, což jest bolest rukou proti trýzni mého srdce!“ vzdychla si Eliška. „Musím se odhodlat; Bůh zajisté své ochranné ruky neodvrátí ode mne!“

S tlukoucím srdcem, jakoby chtěla zločin spáchat, vykradla se za jasné noci dolů do zahrady, kráčela dlouhým stromořadím a opuštěnými ulicemi ven na hřbitov. Tam na největším náhrobku seděly v půlkruhu ošklivé obludy, škaredé čarodějnice s oslovskými kopyty, a ty právě svlékaly své hadry, jakoby se chtěly koupati, a pak svými dlouhými kostnatými prsty počaly hrabati nové hroby, vytáhly mrtvoly a trhaly s nich shnilé maso. Eliška však musela okolo nich, a ony ztřeštěnými zraky svými div ji nepohltily. Eliška však tiše se modlila, nasbírala palčivých kopřiv a vrátila se do hradu.

Jenom jediný člověk ji uviděl: totiž nejvyšší dvořanín, jenom on bděl, když jiní spali. Nyní věděl jistotu, a jeho domněnka byla pravdivá, že není vše u královny v pořádku, jak by mělo býti; že jest čarodějnice, která králi a nešťastnému lidu učarovala.

Při první tajné poradě vypravoval králi, co všecko byl viděl, a za pravdivost svých slov hlavu svou zaručil. Tu dvě horké slze vyronily se z očí králových! odebral se domů s nedůvěrou v srdci, a v noci se stavěl, jakoby spal. Žádný pokojný spánek nepřišel na jeho zraky, pozoroval dobře, když Eliška vstala. Každé noci ubírala se do malé komnaty a král ji zlehka následoval, až za dveřmi zmizela.

Den ode dne byl král mrzutější. Eliška to pozorovala, nemohla však se domyslit, proč; strachovala se, a co trpěla všecko ve svém srdci pro bratry! Po královském rouchu kanuly horké její slze, a lid se domníval viděti lesknavé démanty, a každý, kdo spatřil veškerou tu nádheru a slávu, přál si býti královnou. Brzy však byla s prací svou hotova, jeden pancíř ještě scházel: avšak vláken neměla již žádných a ani jednu kopřivu. Ještě jednou, a to posledníkráte musela na hřbitov a několik přehoušlí natrhati. S úzkostí pomýšlela na hroznou cestu, ale vůle její byla pevná, pevná i důvěra v pomoc vyšší moci.

Eliška šla, avšak král se svým dvořanínem ji následoval; viděli ji skrze mříž na hřbitov vejíti, a když ke dveřím přistoupili, spatřili škaredé obludy seděti na náhrobku, tak jak je Eliška viděla, a král s hrůzou se odvrátil, aby neviděl ve strašlivé společnosti onu, jejížto hlava tohoto večera spočívala na jeho prsou.

„Lid ji musí odsoudit!“ pravil král a lid ji odsoudil: v plamenu měla zahynout.

Z nádherných komnat královských byla uvržena v tmavý, vlhký žalář, kde vítr spoře mřížemi pronikal, místo hedvábí a purpuru dali jí otýpku kopřiv, které byla nasbírala; na nich měla odpočívati, a tvrdé, palčivé pancíře, ježto upletla, měly býti její pokrývkou. Avšak ničehož milejšího jí nemohli dáti; dala se opět do práce a modlila se. Venku zpívali uličníci hanlivé písně o čarodějnici, ani živá duše nepotěšila ji přívětivým slovem.

Tu večer zašuměly blíže okna labutí perutě; byl to nejmladší bratr. Nalezl sestru opět, a ona radostí skoro hlasitě zaštkala, ačkoliv věděla, že následující noc jest snad poslední, kterou ještě živa bude. Její práce byla však brzy hotova a bratří vysvobozeni.

Nejvyšší dvořanín přišel, aby jí oznámil, že poslední její hodinka se přiblížila, aby se tedy vyznala ze svých hříchů. Eliška ale jenom vrtěla hlavou, a prosila zraky i posuňky, aby jenom zase odešel. Této noci musila práci svou dokonati, sice vše bylo marné: bolesti, slze i probdělé noci. Dvořanín odešel s laním a výhrůžkami, avšak ubohá Eliška věděla, že jest nevinná, a ještě horlivěji dala se do práce.

Malé myšky běhaly po podlaze; nosily kopřivy jí k nohoum, aby též něčím pomohly, a křepelka usedla na mříž, a zpívala po celou noc vesele, co jen uměla, aby Eliška nepozbyla důvěry.

Počalo svítati, teprv za hodinu slunce vycházelo; tu stálo jedenácte bratrů před branou hradu, a žádali, aby předvedeni byli před krále. To se nemohlo státi, bylo jim odpověděno, že prý ještě noc, král spí a nesmí býti probuzen. Prosili, hrozili, stráž vyšla, ano král sám lomozem tím probuzen vyšel a ptal se, co to vše znamená. V tom vyšlo slunce a bratří zmizeli; nad hradem však vznášelo se jedenácte labutí.

Z brány městské hrnulo se lidstvo; každý chtěl viděti, jak čarodějnice bude upálena. Stará kobyla táhla káru, na které Eliška seděla; dali jí halenu z režného hrubého plátna, její krásné vlasy rozpletené visely po šíji; tvář její byla bledá, rty zticha něco šeptaly, an prsty čerstvé zelené vlákno ustavičně splétaly. Ano i na cestě k popravišti nepřestala v svém začatém díle pokračovati; deset pancířů leželo jí u nohou, a jedenáctý brzy dokončen. Lid se jí hrubě posmíval!

„Hleďte krvelačnou čarodějnici, jak zticha zaklíná! Ani žaltář nemá v rukou, jenom svými čarami se obírá; roztrhejte jí vše na tisíc kusů!“

A s hrozným křikem chtěli se vrhnouti na Elišku a pancíře jí roztrhati; vtom přiletělo jedenácte labutí, sedly kolem káry a tloukly svými ohromnými perutěmi do každého, kdo se přiblížil; všecko strachem ustupovalo.

„Jistě to znamení nebes! Jest nevinná!“ šeptali mnozí, avšak netroufali si, nahlas se ozvati.

Nyní uchopil ji kat za ruku; rychle vrhla jedenácte pancířů na labutě, a v tom stálo kolem ní jedenácte krásných princů. Avšak nejmladší měl labutí peruť místo ramena, neboť scházel náramek na jednom pancíři; ten nemohla již dodělat.

„Nyní smím mluviti!“ zvolala Eliška! „jsem nevinná!“

A lid, spatřiv co se děje, vrhl se před ní jako před světicí; ona však bez sebe klesla bratřím v náruč: úzkost, strach a rozčilení hrozily sílu její zlomiti.

„Ano, nevinná jest,“ pravil nejstarší bratr, a nyní vypravoval vše, co se bylo stalo. A když ještě mluvil, rozšiřovala se vůně ve vzduchu jako od milionů růží, neboť každé dřevo na hranici vpustilo do země kořeny a vypučely na něm větve: a již stál zde vysoký a veliký keř růžový, plný červených růží, a nejvýše na vrcholi vykvětla bílá květina, lesknoucí se jako hvězda. Tu utrhl král a dal ji Elišce na srdce, a ona se probudila blaženě kolem se usmívajíc.

A zvony na všech chrámích počaly zvoniti, a náramné množství bílých labutí přiletělo ke hradu, dávajících radost svou na jevo, že vysvobozeni jsou bývalí jejich druhové. Slavila se svatba na hradě, jakou nikdo ještě neviděl a neuvidí po celý věk!