Máj (almanach 1862)/D. Ignacio Gjorgji

Máj (almanach 1862)
Několik archů z rodinné kroniky	D. Ignacio Gjorgji	Král tchoř

Údaje o textu
Titulek:	D. Ignacio Gjorgji
Autor:	Napoleon Špun Strižić (jako Napoleon Miroslavić Špun)
Zdroj:	Máj : almanah na rok 1862. Praha: I. L. Kober, 1862. s. 86–109. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Požehnaný, jenž pomazán
na pěvce rukou Páně; — —
co jiným lidem tajemstvím,
to před ním rozestřené,
on vůdcem lidu božího
do země zaslíbené.
On králem velkých království,
on knězem lidstva spásy,
a co v něm leží pokladův,
jsou neskonalé krásy.

Vítz. Hálek.

Od času osudné bitvy na Kosovém poli, kdež veliké srbské carství hrob svůj nalezlo, záležel až do nejnovější doby život většího dílu Jihoslovanův v řadě bezpráví, bídy a trýzně, utrpěné od barbarův tureckých. Přebolestné jsouť to upomínky — avšak tím větší radostí roznítiti musí myšlénka, že stará sláva i v největším neštěstí nezůstala nikdy bez dědicův. Uprostřed čiré tmy, která zem reků Kosovských zakryla, skvěly se stále dvě lesklé hvězdy na obzoru Jihu Slovanského: Černá Hora a — Dubrovník.

Který z těchto dvou státův zasluhuje více býti předmětem pýchy pro národ náš? Věru není snadno rozhodnouti. Na skálách černohorských našel bílý orel erbu staro-srbského pevné sídlo, které Černohorci skrze více než čtyry sta let krví svou slavně obhájili — v Černé Hoře žije ještě carství velikého Dušana. Dubrovník pak stal se ve své tisícileté svobodě démantem prošlostí naší v duševním ohledu. Dubrovník nám pojistil budoucí vítězoslávu, že se budou národové, kteří nás nyní barbary nazývají, divit osvětě naší v době, kdež oni právě jméno barbarů zasluhovali.

Staré jest neštěstí u nás Slovanův vůbec, že cizí svět vždy s větším zalíbením pojednával o našich vadách nežli o našich přednostech. Pro předměty naší slávy byli oni slepí a hluší, leda tenkrát, když jim šlo o to, aby dokázali, že to, co je, nebylo, aneb když už musí být, že je paděláno anebo jináč uděláno, slovem — že Slovanštině nedělá žádnou česť. I o Dubrovník nedbali dosaváde vzdělaní národové; jen ve spisech některých souvěkých Vlachův nalézáme důkazy, že znali duševné plody republiky Dubrovnické. Že to právě byli Vlachové, pochází snad z toho, že Vlachové byli vedle Španělův v ten čas jediný národ v Evropě, který se mohl co do umělecké poezie s Dubrovníkem měřit. Přijde jistě čas, kdež některá ruka světu odkryje staré poklady tohoto přeslavného města; prozatím ale platí o nich výrok Grimmův o našich srbských písních: „Sie würden gekannt Europa in staunen setzen.“ —

Už v druhé polovici patnáctého století vystopují první pěstounové umělecké poezie v Dubrovnické republice, už z té doby máme nemálo krásných děl, která na vždy zůstanou okrasou naší literatury. Slavný začátek prorazil cestu slavnějšímu ještě pokroku. Semeno rukou prvních pracovníkův hozené na pole osvěty národní, padlo na půdu přeúrodnou a požehnanou, a rodilo pořád krásnější ovoce, tak že neprošlo ani sto let, a pole před tím docela zpustlé a nevzdělané lesklo se v nejkrásnějším květu, na který nepřestanou potomkové nikdy s největší rozkoší a pýchou co na svůj poklad poukazovati. Velký je počet básníkův, kteří jako hvězdy povstávali na obzoře Dubrovníka a i celého jaderského přímoří, avšak koncem šestnáctého století dosáhl náš jazyk a naše umělecká poezie vrchol dokonalosti a slávy, když nám bůh „poslal s nebe“ Ivana Gunduliće. Gundulić se narodil, aby světu dokázal, že genius národa, ze kterého Miloš Obilić pošel, i jinde nežli na bojišti své apoštoly má.

Mužové jeho velikosti nejsou k přemožení leč stoletími; ale nesmí se nikdy říct, že národové, kterým patřili, proto nedělali žádných pokroků. Přes dvě stě let uplynulo od času smrti Gundulićovy, a přemnohá díla umělecké poezie povstala mezi tím, on však zůstal stále nepřevýšen ne jen u svého národa, nýbrž u celého Slovanstva; těšíme se, že máme jenom úkazův, které jemu po bok postaviti můžeme. Co takový považovati musíme druhého velikána Dubrovnického — D. Ignacia Gjorgjiho.

Než začneme o literární jeho znamenitosti rozjímati, stůj zde krátký životopis tohoto v každém ohledu neobyčejně znamenitého muže.

Vetší díl básníků Dubrovnických pocházel z rodin aristokratických — úkaz, který se v novější době při zkaženosti naší šlechty v nejostřejší protivu změnil. Gjorgji byl také pán, „vlastelin Dubrovački“. Narodil se 13. února v roce 1675. Otcem mu byl Bernardo (Brnja) Gjorgji, a matkou Franjica Zlatarićeva, vnučka slavného básníka, vlastelina Dinka Zlatarića, o kterémž Gjorgji s nemalou pýchou co svém pradědečku mluví. Byl jediným synem a dostal jmeno Nikola. Dle tehdejšího obyčeje měl za učitele veskrz jezuity, zvlášť bývá jmenován Luka Kordić Mostarac (z Bosny jezuita) co jeho učitel filosofie, kteréhož návodem se seznámil s řeckými a latinskými klasiky, dle kterých opatřil vzornou hladkostí své slovanské básně — nejmilejší to zaměstnání prvního mládí. Náklonnosť k básnění však způsobila mu velmi brzy nesnáze osudné pro jeho celý budoucí život. Psal totiž nejvíc básně satyrické a milostné; prvními urazil přemnoho osob, tak že se stal nenáviděným člověkem ve své vlasti; v milostných básních pak odkryl jmeno děvčete, které miloval, celé republice, a děvče se cítilo tím uraženo — neb tenkrát (před sto lety) to byla velká hanba, když se mladík veřejně přiznal, že děvče miluje. Chladnosť milenky dojala Gjorgjiho tak silně, že se odvážil odříct se všech radostí světských a vstoupit do řádu jezuitského pod jmenem Mikuláš Maria. Ačkoliv byl tuze mladý, teprv 22 let, zalíbil se pro svůj neobyčejný talent a vzdělání v takové míře svým jezuitským představeným, že ho poslali do Ascol (Ascoli) za učitele rétoriky. Zde se brzy vyznamenal co řečník latinskou příležitostní řečí, kterou pak J. Sascius roku 1704 v Maceratě pro výtečnosť její tisknouti dal. Gjorgji se nepochybně stal jezuitou spíše pro zevnější okolnosti, nežli proto, že by byl cítil nějakého povolání k tomu životu. To dosvědčil i tím, že po sedmi letech vystoupil z kláštera pod záminkou slabého zdraví, skutečně ale pro dlouhé různice s jezuity. Jistý čas žil v Dubrovníku, v roce 1706 však najednou vstoupil v řád Benediktinův na Mljetu, ostrově dalmatinském u Dubrovníku pod jménem Ignacie. Za krátký čas stal se předsedou Benediktinů a pak opatem. Když vstoupil do toho nového řádu, napsal vlaským jazykem: Il novizzo benedittino instruito, tištěné v Benátkách bezejmenně.

Gjorgji byl muž velmi učený a co takový slovúten a všeobecně ctěn; proto ho republika Dubrovnická vybrala za senátora a theologa republiky; vedlé toho vyznamenování dostalo se mu i druhého, že byl od akademie „degli Oziosi“ nazvané, která tenkrát byla slavná pro množství učených oudův, vybrán za předsedu — Reggitore e Principe, jak říkávali. V celé Italii byl Gjorgji slaveným učencem, on si dopisoval se všemi učenými Vlachy onoho času. Aby se s nimi též osobně seznámil, odebral se na čas do zřídla tehdejší učenosti vlaské, do Padovy, kdež obzvláště se slovútným Jakubem Facciolatem v přátelství žil. Za svého pobytu v Padově vydal roku 1728 a 29 u Zany v Benátkách svá díla: Uzdasi Mandaljene (Vzdechy Magdaleny) a Saltjer Slovinski (Žaltář slovinský), rok na to pak latinský spis, ve kterém s velkou učeností dokazuje, že se loď, na které sv. Pavel do Italie jel, nerozbila, jak dosavad tvrdili, u ostrova Malty, nýbrž u Mljetu před Dubrovníkem.

Toho času povstala rozepře mezi Benediktiny z Mljetu a republikou Dubrovnickou pro církevní privilegie, které se protivily zákonům Dubrovnickým. Gjorgji povstal co hajitel řádu proti republice, a senát ho vypověděl, protože jednal proti státu. Odjel do Apulie a žil zde ve vyhnanství obíraje se studiemi a bádáním tenkrát právě nalezeného města Herkulánum. Důkaz, jak velice ctěnou a znamenitou osobností byl, je ta okolnosť, že se papež sám všemožně ujal o to, aby se do vlasti své navrátil. Senát ho povolal nazpět do Dubrovníka, kdež ho celá republika s velikou svátečností a slávou uvítala jako muže, kterého svět za okrasu vlasti považoval.

Z Dubrovníka neodešel již Gjorgji až do smrti své. Umřel v noci 21. ledna 1737 v domě svého přítele, biskupa Dubrovnického Sigismunda Tudisi-ho. Mrtvice ho ranila. Tělo jeho pohřbeno bylo v kostele sv. Jakuba.

Gjorgji byl co spisovatel velmi plodný; psal ve třech řečech, slovansky, vlasky a latinsky, avšak kromě jmenovaných děl nevydal nic za svého života. V národním jazyku zanechal mnoho básní různého, větším však dílem milostného obsahu. Tyto básně vyšly prvníkrát teprv v roce 1855 péčí výtečného filologa Antuna Mažuraniće v Záhřebu pod názvem: Různé básně. Z latinských spisův Gjorgjia vyšly některé po jeho smrti, jiné pak zůstaly až do posavad v rukopisu. Mezi nevydanými spisy latinskou řečí má zvláště velkou cenu jeho — pro příliš časnou smrť bohužel nedohotovené — dílo: Dějepis Ilyrika, kterého jen první díl ukončil.

Serafin Cervi podává se svém dílu: Bibliotheca Rhacusina Illustrium Scriptorum přehled všech spisů Gjorgjiho. Vypočítává v něm 31 menších a větších děl, a sice 12 latinských, 12 slovanských a 7 vlaských. Co do objemu mají slovanská daleko převahu nad cizími. Že psal cizí řečí, pochopitelno každému, kdo se jen trochu vmyslí do duchu onoho času, ve kterém Gjorgji žil; ostatně uvedu zde, aby sebe menší podezření nějaké nepatriotické ješitnosti od strany jeho zmizelo, následující slova Gjorgjiho z předmluvy k „Vzdechům Magdaleny“: „— — Toto vše sem tobě (čtenáři) pověděl, abys poznal, že moje literární snažení-se — ačkoliv do jiných věd zabráno — podrželo vždycky obzvláštní lásku ke svému materskému jazyku a ke své Jadersko-slovanské zemi, kterou vzdor tomu, že jsem přinucen latinsky a vlasky psáti v různých odvětvích, přece mám vždy srdečně a oddaně před očima; a vše co píšu, činím, aby (má snaha) jí hleděla, ji těšila, ji chválila a ji zvelebila ve šlechetné úctě a skvělém jmenu před světem!“ — A v předmluvě ku svému žaltáři praví: „Kéž by mně naši učencové následovali a národním jazykem o vyšších vědách pracujíce, ilirskému jazyku přístup do kruhu učencův otevřeli.“ Jak krásně uměl ostatně národním jazykem o vědeckých předmětech psáti, dokázal ve svém znamenitém dílu: Život sv. otce Benedikta, kdež ve vzorné prose líčí všechen duch v Evropě a v křesťanstvu vůbec za času, když Benedikt založil svůj řád. —

V dílech Gjorgjiho obdivovati se musíme hloubce, síle a jemnosti myšlének v stejné míře, jakož i nepřekonatelné kráse jazyka. Gjorgji se sice narodil skoro půl století po smrti Gunduliće; on znal Gundulićova Osmana a ještě velebnější jeho Slzy syna marnotratného, viděl tedy jazyk svůj na přeskvělé výšce vzdělání a dokonalosti: avšak přece se musí uznat, že Gjorgji pro další zdokonalení jazyka našeho mnoho udělal. Na mnohých místech překonal on uhlazeností jazyka svého velikého předchůdce, ale hlavní jeho zásluha v tom ohledu byla, že prorazil v poetické naší literatuře cestu k rozmanitosti v rozměrech veršův. Celý Osman, dvacet dlouhých zpěvů, napsán je v čtyrřádkových strofách, každý verš po čtyrech stopách; tato nekonečná jednotvarnosť zevnější unavit musí každého čtenáře, třeba byl ostatně sebe více unešen krásou vnitřní. Gjorgji ve své Magdaleně již se uměl tomu nedostatku vyhnout, neb sledoval daleko méně unavující rozměr šestiřádkových strof; v ostatních pak jeho spisech panuje veskrz nejkrásnější rozmanitosť: skoro každá píseň psána je jiným rozměrem, což ve svém žaltáři tak daleko přivedl, že se mezi 150 písněmi v něm ani jednou zevnější forma neopakuje. Taktéž v každé písni žaltáře vyveden je jiným obratem a jinými slovy obyčejný konec: „Sláva otci, synu a duchu svatému.“ Bezpečně se může říct, že Gjorgjiova díla vždy sloužiti budou na důkaz, že ohebnosť, blahozvuk a rozmanitosť jazyka našeho nemá konce.

Myšlénky v Žaltáři vzaty jsou větším dílem z básně židovské; Gjorgji napsal jen paraphrási k originálu, a proto se jeho zásluha týče hlavně, ač ne veskrz, jen formy a jazyka. V tom ohledu ale ukázal takovou mistrovnosť, jakou severní a východní národové ještě sto let po něm nedosáhli. Kromě žaltáře a několik menších přeložených básní jsou všecka díla Gjorgjiova originální. I v nich je jazyk stejně krásný; ale v půvabné a skvělé formě ukazuje se ještě mohutnější faktor velikosti a slávy našeho básníka, totiž jeho velikánský tvořící duch a jeho silný, do nejbujnějšího ohně a do nejútlejší jemnosti sahající cit.

Ve „Vzdechy Magdaleny“ jeví se Gjorgji zároveň co hluboko myslící filosof a spolu co veliký básník, kterýž nahlédl do nejtajnějších skrýší srdce lidského, obzvláště pak ženského. Imponující síla a mohútnosť reflekse filosofické postavena je zde vedle útlé krásy citů tak čarovně, že se čtenáři zdá, jako kdyby dlel mezi ohromnými skálami, pod kterýchžto patou jemné fialky kvetou. Krásnou báseň tuto rozdělil Gjorgji na osum zpěvův. V prvním představuje věrný obraz nešťastné dívky, která se lehkomyslně svěřila proudům života, nemajíc v srdci žádného kormidla; schází jí čistá láska, věrnosť a oddanosť. Ze začátku se cítí šťastnou, však brzy ztratí půdu pod nohama a klesne do oné duševní propasti, ze které se dívka nikdy nevrací. V tom stavu vyzná se ze svého klesnutí před samou sebou a hledá útěchy v pokání, vědouc, že je „vyznání lék a rána zároveň“. V druhém zpěvu vypravuje sama svůj život beze cnosti. Překvapující je známosť psychologická, kterou básník zde prozrazuje, jakož i bohatství obrazův; a v nemenší míře platí to samé o třetím zpěvu, kdež popisuje, jak se Magdalena, vidouc že jí krása vadne a trýzněna mukami žárlivosti, snaží uměním koket vynahradit, čehož již příroda skrátila. V ostatních zpěvech pláče nad svým prošlým životem a těší se bohem. Tyto zpěvy obsahují větším dílem reflekce, které se veskrz hlubokou důmyslností svou vyznamenávají; v posledním zpěvu však zdvíhá se básník k nejvyššímu stupni enthusiasmu poetického v pozorování bytosti boha, kterého Magdalena nazírá, když konečně milostí boží v srdci útěchu pocítila a nad zem v duchu povznešena byla — co svatá. —

Známou je věcí, jak sobě Petrarcha málo zakládal na svých milostných znělkách, kdežto z jiné strany pevně měl za to, že ho humanistické jeho spisy nesmrtelným učiní. Dnes o těchto vědeckých spisech málo kdo ví — o znělkách celá Evropa. Podobně se i Gjorgjimu dělo ohledem na jeho milostné básně, které větší díl jeho Různých básní tvoří. Bez nich nepožíval by básník ani půl slávy, které požívá plným právem nyní v našem národě; kdyby jich nebylo, neměli bychom ani pravého ponětí o tom, čím Gjorgji vlastně byl, neb v jeho milostných básních zrcadlí se polovička jeho, pro vše krásné zajaté duše. Ty jsou na každý pád jeden z nejskvělejších démantův v naší literatuře. A přece Gjorgji sám nekladl na ně žádnou váhu. V předmluvě k Vzdechům mluví o nich takto: „— — Složil sem je větším dílem v mládí; avšak než sem odjel do Říma, spálil sem všechny, které byly u mne, co věc marnou a malé ceny: ale nezničil sem je docela, neb mnohé mezi jinými zachovaly se v cizých rukou, obzvláště ty, které o lásce a marnivostech jednaly. Na mou žalosť kolují od jiných v kytici sebrané s nadpisem Různých písni Niky Brnjy Gjorgjiho Pána Dubrovnického, kterýmžto jmenem sem se nazýval dříve, než sem se odstranil do řádu.“ —

Vskutku básník bohužel velký díl těch básní spálil; zachovány jsou jen, které zachovali jiní lidé v rukopisu, a ty, které Gjorgji nezničil, totiž o kterých měl za to, že přece mají nějaké ceny. Nevydal je nikdy tiskem, v rukopise však kolovaly mnoho. Františkán Čulić píše, že on sám zná šest různých rukopisův, a krom toho byly jen v Záhřebu tři, když A. Mažuranić celé dílo pro tisk připravoval. Nepochybně jich musilo tedy všech všudy mnoho býti. Když pak povážíme, v jak malém počtu se u nás rukopisy Dubrovčanův vůbec nalézají, uznáme, že počet eksemplářův Různých básní byl znamenitý, což je nejlepší důkaz, jak oblíbené byly v národě již před vyjitím v tisku. —

Básně milostné Gjorgjiho plny jsou bujnosti, ohně a nejšlechetnějšího vzletu básnického. Láska k milence naplňovala jeho celou bytosť, tak že mu byla rozhodna pro veškerý život; osud jeho lásky stal se osudem jeho života. Tam je, praví on,^[1]

Tam je láska, duše kde je,
neb v bytosti nerozdílné
stejné je vždy s láskou duše.

Když píše své milence, která „oheň srdci a led jazyku uděluje rajskou krásou svou“— tenkrát říká:

V krvi své teď péro zmočím,
péro z křídel lásky svoji;

a když jí posýlá svou podobiznu — Gjorgji byl velmi pěkný člověk —:

Mrtev jeť ten obraz, avšak
přijmout ho máš místo mne;
neboť též i já, má dívko,
mrtev jsa jen žiji v tobě.

Od své milenky se loučí. Předojemně touží v samotě za ní, a konečně sobě dodává útěchy zpívaje:

Ah kéž by si pro mne někdy
vzdechla krása tvá a řekla:
Můj převěrný vzdálen nyní
toužebné jen za mnou práhne;
a kéž bys’ mně, má milenko,
jeden pozdrav odtud dala:
v ráj by se mně obrátily
vše bolesti moje těžké.

A jak jednoduchá a přec plna krásy a jemnosti je následující báseň Danici od včely poraněné:

Ranila ji včela, majíc
její tvář za kvítko jemné.
Bolesť rány té malinké
pokalila její krásu:
a lilie tváře její
vzala obraz růže červené. —
Včelička, jež bol ti dala,
lásce světské podobna je;
neb jak včela med přináší,
když však raní, bolesť dává:
nosí taktéž láska dosti
málo slasti, moc trpkosti.
Radosť každá na tom světě
padá jako hvězda v létě,
celou marnou přírodou
bol nechává za sebou. —

Chladnosť milenky přivedla vášnivého básníka až k předsevzetí vstoupiti do řádu jezuitského. Než vstoupil, napsal několik delších básní proti lásce, anebo lépe proti chladné bezcitnosti marnivé ženské. Nevrlosť a žel, že ho milované děvče oslyšelo, spojena je v nich s pýchou muže, který je s to hrdě opovrhnouti tím, za čímž sklamán před časem tak vášnivě toužil.

Tyto, již svou originálností velice zajímavé básně jsou na každý pád tak jako i jejich protivy skvělým důkazem geniálnosti našeho Gjorgjiho.—

Jenž jsou v pekle, dobře vědí,
co se z nich již státi musí:
a mír, řek’ bych, jistý mají,
neb neštěstí svoje znají.

Leč milovník časem doufá,
čas se bojí, pochybuje,
pláče, touží, sám se moří,
neví, co se napřed stane.

Jeho celé štěstí stojí
v ruce ženy, jenž jím vládne,
a ve slibech svých nestojí
jsouc vždy jeho pláči ráda.

Aby trpěl, kdo miluje,
přeje sobě každá dívka,
když bys život za ni ztratil,
ona by se honosila.

O bolesti naše nedbá,
aby bohyň za příkladem
našich slzí ve zrcadle
krasu svou vždy nazírala.

Ona naším nepokojům
úplného léku nedá,
neboť měří krásu svoji
vždy dle strasti milovníka.

Mocně, praví, po mně práhne,
a ve strasti po mně hyne:
když bez míry po mně touží,
toť jsem krásná já bez míry.
— — —

S nocí bílý den se střídá,
i převrací bytosť země,
mrazná zima za jesení
a za zimou zase jaro.

Slunce vzejde a zapadne,
moře klesá, zas se zdvihá,
teď déšť z mrakův prší, teď zas
mohútný z nich hrom tam zahřmí.

Vše se mění ve přírodě,
a pevného není řádu,
jen ta lásky bolesť sama
na vše věky stejná bývá.

Dlouho bažit, málo najít,
pořád trpět, bys užíval,
za šťastného mít se v bídě,
a mřít ob den tisíckráte.

Smít a nesmít, mrzet, toužit,
beze řádu v živobytí;
zlé za dobré, za zlé míti
všech nejlepší na svou hanbu:

Toť je život milovníka,
jenž se nezná vysvobodit:
ach, zda slunce kdy vidělo
na světě věc tak změtenou!

Proto nechme život bídný
pln věčného nepokoje:
a kdo nechce, tomu ať je
na pokutu láska jeho.

Jakáž to ohromná protiva k jeho básním, ve kterých tak ohnivě a jemně lásku slaví! Kdož v tom neuzří pravého syna jihu, který bez míry umí milovati, avšak sklamán stejně silně nenávidět. Jen veliké srdce nosí v sobě nebe a spolu, smíme-li říct, — peklo. —

Za písněmi milostnými následují, kromě mnohých mistrovských básní nábožného a mravoučného obsahu, jeho Eklogy, Romance, Popěvky a t. d., pak humoristická báseň o lásce benátských jinochův pod názvem Marunko i Pavica, a konečně překlad první knihy Virgilové Aeneidy. Též opravil on Šimuna Zlatariće překlad první knihy Ovidových Metamorphos. —

Ačkoliv jsou všechny tyto básně i co do vnitřní ceny poetické, jako vše, co geniální Gjorgji napsal, přece obrátíme pozornosť svou obzvláště na jeho pět Popěvek, které všechny dohromady jmenem Zagudke nazval.

Zagudke jsou, ač co do objemu velmi malé, přece tuze zajímavé a pro básníka převýznamné, neboť z nich jasně vysvítá, jak Gjorgji dobře znal srbskou národní poesii. Již pojmenování těchto písní poukazuje na to: od guditi — hráti na gusle, onen posvátný stroj, kteréhož struny našeho pěvce národního vždy zprovázejí, když svou čarovnou píseň zapěje. Gjorgji klade Popěvky do úst slepcovi; tento zpívá tak krásně v duchu a ze srdce národa, že nás rozkoší naplniti musí umění básníkovo, kterým se mu poštěstilo tak překvapující věrností nápodobiti národ náš.

Kdo jen poněkud zná bohatý poklad národa našeho, písně národní, ten pozná na první pohled, že jen národní pěvec jihoslovanský takto zpívá:

Hezká ti je hora ta zelená,
ještě hezčí děvče ozdobené;
kvítí stojí jí na bujné hlavě
jak na líci jarého lesíku.
Chvěje se jí ovoce na hrudi
nepřezralé, jak na štěpu zrostlé.
Tváře jsou jí sněhem obílené,
a jak hruda růží posypána;
na uších a na hrdličku nahém
množství nese klenotův a perlí;
šáteček má zlatý na ramenu,
co je pod ním, větší však má cenu.

Přirozeným způsobem namítá se nám zde otázka, proč Gjorgji, který patrně tak dobře znal poesii národní, přece nepsal víc než oněch pět písní v duchu národním?

Básně Gjorgjiho jako i všech básníků Dubrovnických jsou v celku daleko více příbuzné básním vlaským nežli básním našeho národa. Tato anomálie je docela lehce pochopitelna, posoudíme-li ducha času, ve kterém tito naši básníkové žili — ducha šestnáctého a sedumnáctého století. Starý klasicismus květl tenkrát v celém vzdělaném světě, a přede vším v Italii. Odtud přešla vzdělanosť do Dubrovníka. Všechna skoro osvěta Dubrovčanův spočívala na študiích klasikův římských a řeckých, s kterými se mládež seznamovala ve školách jezuitův, těchto absolutních tenkrát panovníkův na poli paedagogie. Z toho pochází, že všickni skoro Dubrovčané ve formě nápodobili díla starých klasikův a v duchu smýšlení jezuitův ohledem na víru katolickou. První mělo špatný vplyv na originálnosť, druhé pak na svobodu a nevázanosť vývinu individuálního. — Kromě toho měla literatura vlaská, která tenkrát již přežila svou zlatou dobu, mohútný vliv na plody literatury Dubrovnické, čehož příčinou jest bez odporu úzké spojení, ve kterém Dubrovník stál s Italií pro svůj obchod, pak politické a sociální poměry. Postavíme-li Osmana vedlé Tassového Gierusaleme liberata, uvidíme, že je podobnosť nápadně velká, ano že jsou charaktery v Osmanu daleko spíš románské, nežli slovanské. To samé platí i o Palmotići a jiných. Kdyby někdo spisy Dubrovčanův věrně do vlaského jazyka přeložil, zajisté by málo kterému čtenáři napadlo, že čte slovanská díla — tak silný je v nich ráz poesie vlaské. Nejpatrnějším je ostatně duch nenárodní v poesii Dubrovnické, když jí porovnáme s národními písněmi, které jsou a zůstanou vždy nejjistějším a i jediným měřítkem ducha čistě národního. — I veršování naučili se Dubrovčané od Vlachův aneb Římanův, obzvláště co se týče často užívané elize samohlásek před jinými samohláskami, kteréžto postupování v písních národních není tím způsobem k nalezení. —

Vkus onoho času, ve kterém řečení básníci žili, byl příčinou, že přilnuli k vzorům klasickým a západním a ne národních písní. Tenkrát byla právě „móda“, držeti se těch a ne jiných vzorův, a sice ne jen u nás, nýbrž v celé Evropě. Proto nesmíme nikoli zmenšovati cenu poesie Dubrovnické; básníci Dubrovničtí zůstanou přece chloubou naší, dokud bude národ náš žíti — navždy. Teprv v nynějším století oživla idea národnosti v literaturách národův evropských; proč bysme tedy od našich Dubrovčanův požadovali toho, nač u nejvzdělanějších národův tenkrát nikdo ani nepomýšlel. Buďme spokojeni s pyšným vědomím, že jsme co do osvěty prvním národům oné doby po boku stáli co bratři jim úplně rovni — a od nikoho nepřevýšeni.

Zde musím ještě jedna okolnosť připomenouti, která Gjorgjimu jako i s malou výminkou všem ostatním básníkům Dubrovnickým k věrné slávě slouží, totiž jazyk, kterým psali. Prostý národ mluvil v Dubrovníku jako i ve všech krajinách k republice patřících nářečím přímořským, tak zvaným čakavským, avšak naši básníci již tenkrát uviděli mnohostranné přednosti nářečí, které v sousední Hercegovině a Bosně panuje, a vybrali ho za písemní jazyk. Již oni předvídali budoucnosť tohoto nářečí co literárního jazyka všech Srbo-Chorvátův. Bohatí a vzácní aristokratové Dubrovničtí cestovali do země bídných bratrův svých pod tureckým jařmem sklíčených a učili se od nich krásnému jazyku, který nyní každý Srb a Chorvát stejně miluje a ctí co svůj nejdražší poklad zanechaný od pradědův, by se jím honosil před cizinci. Intelligenci Dubrovčanův v tom ohledu nejvíce děkovati máme, že jsou dnes Srbové a Chorváti jeden bratrský národ. Prvním a nejsvětějším momentem národnosti je jazyk; jazyk jeden u Srbův a Chorvatův činí, že jsou oba jeden národ. Kdyby však byli Dubrovčané nepovýšili srbské nářečí v Hercegovině na jazyk písemní, nýbrž svoje materské přímorsko-chorvátské — sotva by v nynějším století Chorváti od něho upustili; nepochybně by ho pěstovali dále, a tak by dnes místo jednoho srbsko-chorvátského jazyka panovali dva u dvou' národův, Srbův a Chorvátův.

Tak jako se zásluhy o jazyk nevztahují na samého Gjorgjiho, nýbrž všem básníkům Dubrovnickým pospolitě náležejí, tak ještě jedno přeskvělé charakteristikon platí v menší neb větší míře jak o Gjorgjim, tak i o všech Dubrovčanech. Myslím totiž jejich všeslovanské smýšlení, které ještě daleko před časem Gjorgjiho vládlo duší a srdcem těchto slavných mužův. Idea „od bílého moře až k černým a jaderským břehům“ přešla takřka v krev básníkům Dubrovnickým — avšak ze všech v tom ohledu nepřekonal žádný našeho Gjorgjiho. Již v předmluvě k Životu sv. otce Benedikta praví o našem jazyku: „— který se, jsa nejrozsáhlejší ze všech, od jaderských krajin do ledného moře v délce, a v šířce od německých hranic až k černým břehům rozprostírá.“ —

Ještě více ale osvědčil on svou vroucí lásku k celému Slovanstvu v básni, která stojí v čele jeho Různých básní. Co motto k ní uvedena jsou slova Ovidova z jeho poetických elegií: „Nam didici Getice Sarmaticeque loqui.“ Básník zpívá, jak se Ovid v podobě génia ukázal jemu co básníku slovanskému a vypravoval mu, že se on též naučil jazyku slovanskému a že sobě přál v něm zpívat, smrť ho však v tom vytrhla. Ne bez pýchy a vědomí své slávy básnické, kterou Gjorgji v celé Italii požíval, staví on Ovidovi pak do úst následující slova potahující se na něho (Gjorgjiho) samého:

A ve slávě nepřeskromné,
vím, že i tvé písně někdy
tam ze sedmi hor slovútných
uslyšel Řím světovládný.

Proto zpívej, pak mne zamněň
ve zpěvech mých nejmilejších;
zpívej v jazyku svém rodném,
kterým i já přál si zpívat.

Neb sem cítil jeho sílu,
viděl, jak se slavně povznes’,
že ho nikdy nepřekoná
římský Tever, řecký Alfej.

Tak je sladký, bys v něm zpíval;
krásou srdce v plen ti béře;
kdy by slavík slovo říct moh’,
jím by lásku svou zpovídal!

Když válečný křik zas zdvihne,
a hrdiny slavit spěchá,
řek’ bys trouba že podžíhá
bujné srdce v boj krvavý.

Dále vypočítává poeticky do podrobna vše země slovanské: Česko, Polsko, Rusko a t. d. Všechny jmenuje stejně svou vlastí, všude je zde milovaný jeho národ a jeho jazyk „slovinski“, nad kterýžto pro něho ani sladšího ani dražšího není. —

Národnosť slovanská měla tenkrát na celém našem přímoří mnoho nepřátel; hlavními však byly jezuitské, cizím duchem dýchající školy a pak silný vplyv vlaštiny, podporované četnou styčností přímoří s Vlachy pro obchod zámořský. Hajitelé národního smýšlení byli zvláště bohatí aristokratové. Vyšší intelligence a šlechta mluvila sice větším dílem slovansky, ale měšťané a obchodníci byli velmi silně povlaštěni. Za času Gunduliće květla naše národnosť nejlépe, potom klesala pořád, a již za Gjorgjiho nebyl její stav příliš skvělým. Podám zde následující slova Gjorgjiho, doufaje, že budou dvojnásobně zajímati, poněvadž charakterisují i našeho veskrz patriotického básníka i tehdejší stav naší národnosti na přímoří jaderském.

O své Magdaleně mluví on: „— sepsal sem ji Slovansky čili Illyrsky (Slavonico sive Illyrico rhytmo), a sice napřed z nábožnosti, avšak i proto, abych přednosti naší řeči ukázal lidem toho (slovanského) jazyku, který se před jinými vyznamenává nejen rozsáhlostí svou (neb se šíří od jaderského moře až k lednému okeánu a až k Perským a Sinenským hranicem), nýbrž také bohatstvím slov, silou a ostrotou výrazu a vážností a pružností vět. Nešťasten jest jenom ten jazyk, že jeho národové byli odsouzeni více sloužit Belloně nežli Palladě; nyní jsou oni pak — což je věru hřích — převelcí zanedbatelové své materské řeči. Cizím řečem se učí, rodné zanedbávají, tak že se až ostýchají jí mluviti, nemyslíce, že budou, když se jiným naučí, vždy hostmi v cizině a konečně jako jisté stromy, které když se na cizí půdu přesadí, přinášejí ovoce nechutné a závadné. Kéž by sobě tito pamatovali moudrá slova Isidora Hispalského: „„Když je vědomosť každé řeči tak těžká, přece nikdo nebude tak zpozdilým, aby neznal jazyk svého národa. Neb zač bysme ho měli držeti, než že je horší divoké zvěře? Zvěř vyjadřuje křik v své vlastní řeči: tento je však horší, neb neumí svou vlastní řeč.““

Slavme, což je otcovské.“ — —

Tato zlatá slova dejž bůh aby každý Slovan v srdci svém nosil. Jimiž doplněn jest, myslím, obraz charaktéru našeho Gjorgjiho — komentáru nepotřebuje.

---

1. K vůli větší věrnosti překladu vynechány jsou u všech uvedených básní rýmy.