Děvčátko se sirkami

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Děvčátko se sirkami
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Den lille Pige med Svovlstikkerne
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 187–188.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Nesmírná byla zima; padal sníh a bylo skorem již tma a noc, poslední noc v roce.

V této zimě a tmě kráčela po ulici malá chudá dívka, s nepřikrytou hlavou a bosá. Když opustila stavení, měla ovšem na nohou trepky: ale co ty spomohly? Byly to dvě veliké trepky, které nosívala posud matka, této vlastně patřily. Děvče je však ztratilo, když běželo přes ulici, any dva vozy prudce proti sobě přijížděly. Jednu nemohla více nalézti, a druhou uchopil uličník a utekl s ní; myslil bezpochyby, že z ní udělá sáně, aby mohl v ní s vršku jezditi.

Tu kráčelo tedy děvčátko s malými bosými nožkami, ježto od zimy brzy sčervenaly a zmodraly. V staré zástěrce nesla množství sirek a v ruce držela jich škatulku. Po celý den ničehož nikdo nekoupil, aniž jí krejcaru daroval.

Třesouc se zimou a hladem plížila se po ulici, pravý obraz bídy, ubohá maličká!

Sníh pokrýval její dlouhé, rusé vlasy, ježto v pěkných kadeřích splývaly jí až po krk; ale na to ovšem nyní nemyslila.

Ve všech oknech zářily světla, a všude vonělo to od pečeně: byla to poslední noc v roce. Ano, na to právě myslila!

V koutku, ježto tvořily dva domy, z nichžto jeden poněkud více vybíhal nežli druhý, usedla a schoulela se v kotouč. Malé nožky vtáhla na sebe, ale byla jí zima ještě více, a domu se bála jíti: vždyť neprodala ani jedné sirky a nepřinášela ani haléře.

Otec by ji byl zajisté bil a doma bylo taktéž zima; nad sebou měli jenom střechu, skrze niž hvízdal vítr, ačkoliv byly největší díry slamou a hadry ucpané.

Malé ručky byly takměř zimou zkřehlé. Ach! jedna sirka mohla učiniti dobře, kdyby jenom jedinou ze škatulky vyndala, o zeď otřela a prstičky sobě zahřáti směla.

Vytáhla jednu sirku. Huč! jak se zaleskla, jak hořela! Byl to teplý, jasný plamýnek, jako hvězdička, když ruku nad ní držela: byla to podivná hvězdička! Zdálo se skutečně děvčátku, že sedí u velikých, železných kamen s mosaznými nohami. Oheň plápolal tak utěšeně, zahříval tak příjemně; děvčátko vystrčilo i nožky, aby se i tyto zahřály — avšak v tom hvězdička shasla, kamna zmizela, a ona držela jen zbytek ohořelé sirky v rukou.

Rozsvítila druhou o zeď; zasvitla, kam její svit padnul na zeď, stala se tato průhlednou jako závoj: dívka mohla viděti do vnitř pokoje.

Na stole byl rozprostřen bílý ubrus, a na něm porculánová mísa, a v ní chutná pečená husa, naditá jabkami a broskvemi. A co bylo ještě pěknější: husa skočila s mísy dolu a batolila se po zemi, nůž a vidličku v zádech zrovna k ubohému děvčátku.

V tom zhasla sirka, a opět byla to jenom tlustá, studená zeď, o kterou se opírala.

Zažehla ještě jednu sirku. Tu seděla nyní pod krásným stromem vánočním; byl ještě větší a skvostnější, nežli onen, jehož viděla skleněnými dveřmi u bohatého kupce. Tisíce svíčiček hořelo na zelených větvičkách, a pestré obrázky, jakých bylo viděti leckdes vyloženo, pohlížely na ni. Dívka vztáhla ruce po nich: v tom zhasla sirka. Svíčičky stoupaly výše a výše, viděla již jen hvězdičky na obloze; jedna z nich spadla dolu a učinila za sebou světlou cestičku.

„Nyní někdo umírá!“ myslilo děvčátko, neboť stará babička, ta jediná, která ji měla ráda a která již byla umřela, vypravovala, že když jedna hvězdička spadává, opět jedná dušička k Pánubohu se ubírá.

Rozsvítila opět jednu sirku o zeď, a bylo opět jasno, a v tom jasnu stála stará babička tak živa a usmívající, tak přívětivá a plná lásky.

„Babičko!“ zvolala dívka. „Oh vezmi mne k sobě! Vím, že se vzdálíš, jakmile sirka zhasne; zmizíš jako ona teplá kamna, jako chutná husa a veliký, zářící strom vánoční!“

A honem rozsvítila celou škatulku sirek, neboť chtěla babičku pevně zadržeti.

A sirky plápolaly tak jasně, že bylo světleji, nežli v pravé poledne; babička nebyla nikdy dříve tak krásná, tak veliká; vzala děvčátko na ruce, a obě vznášely se vysoko v plné záři a radosti — tak vysoko; a tam nebylo žádné zimy, aniž hladu, aniž úzkosti — byly u Boha.

Avšak v koutku o zeď opřena, seděla za ranního úsvitu ubohá dívka s červenými tvářemi a usmívajícími se ústy — zmrzlá poslední noci starého roku. Novoroční slunko vyšlo nad mrtvolou malé dívky. Nepohnutě sedělo dítě tam se sirkami, z nichžto celá škatulka byla uhořelá.

„Chtěla se zahřáti!“ pravilo se.

Nikdo netušil, co vše krásného viděla, v jakém lesku babička k ní přišla a odnesla ji do nebe! —