Dějiny práva na území republiky československé/§ 8. Prameny práv zvláštních

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

A. Právo manské.

Právo manské neboli lenní jest souhrn předpisů, kterými se upravuje poměr manský neboli lenní. Právo manské jest u nás cizího původu. Přišlo k nám z Německa, nikoli jako právo jednotné, nýbrž jako dvojí právo: saské a švábské. Na podkladě tohoto cizího práva manského se nám postupem doby vytvořilo právo manské, avšak německé právo manské zachovalo zde vždy podpůrnou platnost. V Německu byl dále činěn rozdíl mezi právem manským a právem dvorským a rozuměl se právem dvorským souhrn právních pravidel, kterými se řídily osoby, náležející ke dvoru. t. zv. osoby dvorské. V Čechách tohoto rozdílu činěno nebylo, a české právo dvorské se u nás vůbec nevytvořilo.

Prameny českého práva manskébo jsou jednak domácí pvilegia manská, jednak paměti úředníků soudu dvorského a zápisy soudů manskÝch, jednak právní knihy.

Doložiti sluší, že právo manské v zemích českých neproniklo do veřejnoprávnícb poměrů v takové míře a důsledkem toho se nedodělalo významu tak značného jako v zemích západních.

B. Právo církevní.

Jako ve všech křesťanských zemích, také i u nás se řídila církev právem římským, k němuž přistoupilo později na podkladě práva římského vvtvořené samostatné právo církevní.

Prameny práva církevního, platného v zemích českých, jsou jednak všeobecné prameny církevního právu, jednak i zvláštní prameny české, jako privilegia českých panovníků, konkordáty, statuty provinciální a diecesní, knihy kanceláře biskupů a konsistoří.

C. Právo městské.

Rovněž právo městské jest u nás cizího původu a není jednotné. Podle toho, odkud do českých zemí přicházeli městští kolonisté, vytvořily se dvě hlavní skupiny městského práva: skupina práva severoněmeckého a skupina práva jihoněmeckého. T. zv. mateřské město neboli středisko práva u skupiny měst práva severoněmeckého bylo město Magdeburk, u skupiny měst práva jihoněmeckého Norimberk. Odtud mluvíme také o skupině práva magdeburského a práva norimberského. Ve skupině práva severoněmeckého neboli magdeburského vynikají zejména Litoměřice, Menší město pražské, Olomouc, Opava, Těšín, Zhořelec, Budyšín a j.; ve skupině měst práva jihoněmeckého neboli norimberského jsou Staré město pražské, Kutná Hora, Plzeň, Budějovice, Cheb, Brno, Znojmo, Hodonín a j.

Mateřské město neboli středisko práva má význam mimo jiné v tom, že města k určité skupině náležející brala od svého mateřského města právní poučení a nad to že mateřské město bylo nejvyšší stolicí odvolací pro všechna města své skupiny. Tak tomu bylo i v zemích českých a máme četné doklady toho, že odvolání od městských soudů koruny české šlo do Magdeburka, resp. Norimberka.

Jest pochopitelné, že se panovníci čeští stavěli proti tomu, aby odvolání od domácích soudů městských chodila do ciziny. Důvody toho byly jednak finanční: ucházely tím příjmy do ciziny, jednak státoprávní: trpěla tím soudní výsost krále českého, který takto ve vlastní své komoře (města královská, jak ještě níže uslyšíme, spadala pod královskou komoru) nebyl nejvyšším soudcem a tudíž svrchovaným pánem. Počínajíc 14. stoletím, zakazují tudíž čeští králové takováto odvolání do ciziny a stanoví zároveň vlastní domácí soudy odvolací a to v Čechách Staré město pražské pro skupinu měst práva jihoněmeckého a Litoměřice pro skupinu měst práva severoněmeckého, na Moravě Brno pro skupinu práva jihoněmeckého a Olomouc pro skupinu práva severoněmeckého. Zákazů těch nebylo však vždy šetřeno, neboť pozorujeme, že se zákazy ty opakují. Teprve když byla v r. 1548 zřízena rada nad apelacemi (apelační soud) na hradě pražském a tím vytvořena jednotná odvolací stolice pro městské soudy všech zemí koruny české, zaniklo odvolání se do ciziny.

Zřízením tohoto apelačního soudu v Praze byl položen také pevný podklad k sjednocení neboli unifikaci českého práva městského. Neboť skutečnost, ze nyní jeden soud rozhodoval v nejvyšší stolici o odvoláních od městských soudů všech zemí koruny české, způsobila, že se protivy mezi městským právem severoněmeckým a městským právem jihoněmeckým začaly stírati, a vytvořuje se nám jednotné české právo městské.

Prameny českého práva městského nejsou jednotné. Každá skupina městského práva měla svoje zvláštní prameny a památky. Z památek městských sluší příkladmo uvésti Právo pražských Němců (Jus Teutonicorum pragensium), jakožto nejstarší památku pražskou z doby Soběslava II., platné pro německou osadu na Poříčí v Praze. Dále sem patří: Pražská právní kniha z druhé polovice 14. století, práva Soběslavská a Staropražská z doby válek husitských a mezivládí po smrti krále Albrechta; všechny tyto tři památky jsou však sporné.

Na Moravě nejznamenitější právní památka jest sbírka zvaná Brünner Schöppensprüche a písaře Jana Schoppenbuch z polovice 14. století (zv. brněnský municipál).

Odlišnost právních pramenů a památek se zračila jednak v odlišných privilegiích, jimiž jednotlivá města v zemích českých bývala nadána, jednak i v nálezech soudních, v právních knihách městských, ve sbornících právních atd.

Tato nejednotnost právních pramenů a tím přirozeně i samotného práva městského byla živě pociťována, a jsou tudíž pochopitelné snahy o unifikaci městského práva. Snahy ty začínají v Čechách v 16. století. Ještě za krále Ludvíka byla k tomu cíli zvolena zvláštní sněmovní komise ze všech tří stavů zemských, jejímž členem byl i člen rady pražské, mistr Brikcí Kouřímský z Licka. Tento dokončil za Ferdinanda I. a vytiskl v r. 1536 Knihy práv městských Starého města pražského i jiných měst království českého k témuž právu náležitých, jichž základem jsou práva brněnská a jihlavská. Dílo toto jest práce soukromá a nemá tudíž autority zákonné. Také tu šlo v podstatě jen o unifikaci městského práva skupiny jihoněmecké. Za Ferdinanda I. byla zvolena nová komise sněmovní, která by se radila o českém právu městském. Avšak teprve za Rudolfa II. bylo v r. 1579 se svolením sněmu zemského vydáno dílo kancléře Starého města pražského Pavla Kristiána z Koldína Práva městská království českého a králem Rudolfem II. také schváleno. V tomto díle Koldín uvedl v náležitou soustavu, co nalezl u soudu pražského, ale ve značné míře recipoval také právo římské. O dva roky později — 1581 — vydal toto svoje dílo ve formě zkrácené Práva městská království českého v krátkou summu uvedená.

Koldínova práva městská znamenají značný pokrok v unifikaci českého práva městského. Unifikace ta zůstala prozatím obmezena jen na Čechy a rozšířena koncem 16. století také na Těšínsko. V ostatních zemích koruny české Koldínova práva městská v této době ještě neplatila; zde však, zejména ve Slezsku a v Lužicích, dochází k vydávání práv městských.

Vedle těchto práv městských důležitým pramenem českého práva městského jsou městské knihy, kam byla zapisována jednání před soudy městskými, a rovněž i jiné věci z oboru správy městské. Později k tomu přistupují t. zv. listáře městské, t. j. sbírka listin neb regest listin jednotlivých měst, dále památky cechovní, v prvé řadě cechovní statuty.

D. Právo horní.

Právo horní jest u nás rovněž cizího původu. Jako nejstarší právo se uvádí právo, jehož se užívalo v Jihlavě. V r. 1300 vydává král Václav II. horní právo (jus regale montanorurn). Základ tohoto práva tvoří právo platné tehdy v Jihlavě, ale velmi patrné jsou zde i vlivy práva římského. Toto horní právo bylo dopňlováno nálezy soudů jihlavských a vytvořeno takto horní právo jihlavské. Jihlava byla Karlem I. prohlášena za vrchní horní soud pro Čechy a Moravu; za Jiří Poděbradského nastoupila na její místo Kutná Hora. Horní právo jihlavské bylo doplňováno nařízeními královskými, zejména za Karla I. a Václava IV. a vytvořeno takto horní právo jihlavskokutnohorské, zvané také českým právem horním.

Proti tomuto hornímu právu jihlavskokutnohorskému stojí horní právo jáchymovské. Právo toto jest horní právo saské, dostalo se do Čech počátkem 16. století a nazývá se také horním právem německým. Tak se vytvořilo v zemích českých dvojí právo horní — české a německé — a tento dualism práva horního, přes veškery snahy českých králů, překonán nebyl.

Jako důležitý pramen horního práva jest dále uvésti smlouvu o kovy sjednanou v r. 1534 mezi Ferdinandem I. a stavy českými a dále narovnání o hory a kovy uzavřené r. 1575 mezi Maximiliánem II. a stavy českými.

Stejně cizího původu jako horní právo jest i právo viničné neholi horenské, kterým se řídili pěstitelé vinné révy. Prameny tohoto práva jsou z větší části nařízení královská a z menší části usnesení vinařů samotných.

E. Právo vesnické.

Právo vesnické jest již podle svého názvu právem kterým se řídilo obyvatelstvo vesnické. Právo toto jest u nás dvojí: jednak domácí, zvané také právem českým neboli dědickým, jednak cizí, zvané také právem německým neboli zákupným čili emfyteutickým anebo také purkrechtním.

Právem českým se řídilo domácí selské obyvatelstvo. Právo toto bylo právem zvvkovým, a rozhodovaly zde namnoze poměry mocenské. Právo zákupné neboli emfyteutické přinášeli s sebou cizí kolnisté přicházející v převážné míře z Němec. Právo toto se tvořilo v podstatě smlouvou uzavřenou mezi domácími vrchnostmi a cizími kolonisty, kterou poměr vrchnosti a poddaných, zejména vzájemná práva a povinnosti bývaly přesně formulovány.

Prima facie právní postavení selského obyvatelstva sedícího na právu českém bylo lepší; byliť prvotně spoluvlastníky neboli spoludědici půdy, na které byli usazeni a byli osobně svobodní. Naproti tomu právní postavení selského obyvatelstva sedícího na právu němecekém bylo horší potud, že vlastníkem půdy zůstávala vrchnost, a sedláci za určitý předem stanovený plat měli dědičné užívání; rovněž již od začátku byli v určitém závislostním poměru na vrchnosti. Avšak postupem doby stávalo se postavení selského obyvatelstva podle práva českého horším, protože poměr obyvatelstva tohoto k vrchnostem nebyl upraven úmluvami psanými, nýbrž jen právem zvykovým takže vrchnosti mohly zde snadno práva svá na úkor jeho rozšiřovati; tím i původní jeho osobní svoboda trpěla. Protivou k tomu byly poměr selského obyvatelstva podle práva německého k vrchnostem, zejména vzájemná práva a povinnosti upraveny psanými úmluvami, takže vrchnosti nemohly zde libovolně práva svá na úkor obyvatelstva rozšiřovati. Z toho důvodu i selské obvvatelstvo domácí uzavíralo často nové smlouvv se svými vrchnostmi podle práva zákupného neboli emfyteutického a zaměňovalo takto svoje české právo za právo německé. Takovéto smlouvy jsou nejstarší prameny psaného práva vesnického. Poněvadž pak tyto smlouvy nemají stejný obsah, vzniká tím značná různost práva vesnického.

Prameny práva vesnického jsou jednak jmenované již smlouvy uzavírané mezi vrchnostmi a obyvatelstvem selským, jednak sbírky vesnických naučení zvané tež potazy, jednak zřízení a řády vesnické. Dále sem patří urbáře neboli knihy úročné, do kterých se zapisovalo zboží vrchnostenské správy a povinnosti lidu na něm usedlého, jakýsi prvopočátek venkovských knih pozemkových. Konečně sluší uvésti řády vrchnostenské, kterými vrchnosti jednostranně upravovaly poměr poddaného lidu.