Nové báchorky/Dítě ve hrobečku

Nové báchorky
Co dělal, vždy dobře udělal	Dítě ve hrobečku

Údaje o textu
Titulek:	Dítě ve hrobečku
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Barnet i Graven
Zdroj:	Nové báchorky od J. Kr. Andersena. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1879. s. 45–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Jiří Stankovský
Licence překlad:	PD old 70

danskEnglishespañol

Smutek rozložil se v domě, rozložil se v srdci: nejmladší synáček, čtyřletý hošík, jediný syn a příští radost a naděje rodičů, zemřel. Měli ovšem ještě dvě starší dcerušky, milá, dobrá děvčátka; avšak zemřelé dítě bývá vždy nejmilejší, a tím bylo nejmladší, a k tomu ještě syn. Bylo to těžké zkoušení. Sestřičky truchlily, jak obyčejně mladá srdéčka truchlívají, dojaty jsouce zvláště bolem svých rodičů; otec byl sklíčen, ale matka byla přemožena nejhlubší bolestí. Dnem i nocí byla na nohou, ošetřovala malé dítě, brala je na ruce a přenášela je; cítilať, že je částí jejího života. Nemohla tomu ani věřiti, že je mrtvo, že má do rakvičky položeno a v hrobečku pochováno býti. Myslila, že jí Bůh nemůže odníti nejmilejší dítě, a když se to přece stalo, pravila ve svém chorobném bolu: „Bůh o tom nevěděl; máť zde na zemi bezcitné sluhy, kteří jednají po svých choutkách, nedbajíce modliteb matčiných.“

Pozbyla důvěry v Boha, i opanovaly ji temné myšlénky, myšlénky o smrti i bázeň před smrtí věčnou, bázeň, že člověk promění se v prach a tím že všecko odbyto. Při těchto myšlénkách neměla ničeho, na čem by se mohla zadržeti, nýbrž klesala v bezednou nicotu zoufalosti. Ani v hodinách nejtrudnějších nedovedla již zaplakati. Nemyslila na mladé svoje dcery; slzy manželovy padaly sic na její čelo, ona však k němu ani nepohlédla; mrtvé dítko tanulo jí pořád na mysli, a každý její dech neměl jiného účelu, než aby jí připomínal zesnulé dítě a každé z jeho nevinných slov dětských.

Nadešel den pohřbu; předtím celé noci nespala, k ránu teprv byla přemožena mdlobou i upadla v krátký spánek. Zatím odnesena rakev do odlehlého pokoje a přiděláno k ní víko, aby neslyšela bušení kladiva.

Když se probudila, vstala a své dítě viděti chtěla, řekl manžel se slzami v očích: „Rakev je již zabedněna; musilo to býti.“

„Je-li Bůh ke mně nelaskav,“ zvolala trpce, „proč by lidé byli lepšími?“ a vypukla v hlasitý pláč.

Rakev odnesli ke hrobu; zoufalá matka sedící u svých mladých dcer hleděla na ně, aniž je viděla; myšlénky její nepatřily již ostatní rodině, podala se svému smutku, jenž poháněl ji jako pohání jezero loď, pozbyvší kormidla i kormidelníka. Tak uplynul den pohřbu, i následovalo několik dní plných téže jednotvárné, těžké bolesti. Doma pozorovali ji s vlhkýma očima a s truchlivým pohledem, i hleděli ji potěšiti; ona však neslyšela potěšných slov jejich. Jakou útěchu jí mohli poskytnouti jsouce sami příliš zarmouceni!

I zdálo se, jako by již neznala spánku, jenž jí mohl nejvíce ulehčiti, tělo její posilniti a duši její vrátiti mír. Přemluvili ji však aspoň k tomu, aby se uchýlila na lůžko. Ležela na něm, jako by spala. Jedné noci naslouchal manžel jejímu oddychování i myslil na jisto, že došla klidu a občerstvení, proto sepjal ruce, pomodlil se a brzy nato sám pevně usnul. Nepozoroval arci, že se vztyčila, oblekla a potom tiše dům opustila, aby se odebrala tam, kde její myšlénky dnem i nocí dlely, totiž ke hrobu, v němž dítě její odpočívalo. Prošla zahradou, kterouž dům byl obehnán, a vyšla za humna, odkud vinula se kolem města cestička ke hřbitovu; nikdo ji nespatřil, ona též nezočila nikoho.

Noc byla krásná, jasná i tichá, ani větérek nezavanul vzduchem. Vstoupivši na hřbitov spěchala k malému hrobečku, jenž vypadal jako jediná veliká kytice. Posadila se a naklonila hlavu ke hrobu, jako by chtěla skrze hustou vrstvu země spatřiti svého malého hošíka, jehož srdečný úsměch utkvěl živě v její paměti; na milý výraz jeho oka, byť již chorobného, nemohla zapomenouti; jak významný býval jeho pohled, kdykoli se k němu naklonila, chopivši jemnou jeho ručinku, kterouž sám ještě nemohl pozvednouti. Jako druhdy u jeho postele tak seděla teď na jeho hrobě; zde však měly slzy volnou cestu, padaly na hrobeček.

„Chceš dolů k svému dítěti?“ ozval se náhle hlas přímo vedle ní; zněl zřetelně, ale hluboce a mocně dotknul se jejího srdce. Pozvedla zraků svých i spatřila vedle sebe postavu zahalenou ve velký smuteční plášť, jehož kápě byla stažena přes hlavu. Přes to viděla jí přece do přímé a důvěru vzbuzující tváře; oči jí zářily jako v letech mladistvých.

„Dolů k svému dítěti!“ opakovala po ní, a ve slovích těch spočívalo lkáni zoufalé.

„Máš tolik zmužilosti, abys mne následovala?“ pravila postava. „Já jsem smrt.“

Přisvědčila. Tu bylo jí pojednou, jako by všecky hvězdy zářily leskem úplňkovým, i viděla na hrobě krásné, pestrobarevné květiny; země zvolna a tiše povolovala jako vlající šat, matka klesala vždy hloub a hloub, a postava rozestřela kolem ní svůj černý plášť. Nadešla noc, noc smrti; sklesla hlouběji než dosahá lopata hrobníkova; jako střecha prostíral se hřbitov nad její hlavou.

Cíp pláště smekl se, stála v mohutné, daleko se prostírající síni. Kolem rozložil se soumrak; ale před ní stálo její dítě, které v témž okamžiku přivinula ku svému srdci. Usmálo se na ni záříc krásou větší než kdy předtím. Výkřik vydral se jí z prsou, nebyl však slyšán, neboť zazněla potom ve vzdálenosti hlučná, čarokrásná hudba. Nikdy ještě nedotkly se ucha jejího zvuky tak líbezné, znělyť ze říše věčné blaženosti.

„Má zlatá, má milá maminko!“ slyšela své dítě mluviti. Byl to známý, milený hlas; blažena jala se je líbati. Dítě ukázalo směrem, odkud zaznívala hudba nebeská. „Tak krásně není na zemi. Vidíš, matinko, vidíš je všecky? Toť blaženost!“

Ale matka neviděla ničeho, ani tam, kam dítě ukazovalo, ničeho mimo černou noc; viděla pozemskýma očima a ne jako dítě, jež byl Bůh k sobě povolal.

„Teď mohu, matinko, odletěti,“ pravilo dítě, „odletěti se všemi ostatními veselými dítkami přímo k milému Bohu. Jak rádo bych to učinilo! pláčeš-li však, nemohu se od tebe odloučiti, a přece bych tak rádo! Což opravdu nesmím? Vždyť přijdeš brzy za mnou, sladká matinko!“

„Ó zůstaň, zůstaň!“ prosila ona. „Jen ještě okamžik! Ještě jednou musím se na tebe podívati, tebe pocelovati a objati.“

I políbila a tiskla je k sobě. V tom zaslechla shora svoje jméno; hlasy zněly velmi žalostivé. Co to as bylo?

„Slyšíš?“ pravilo dítě. „Tatínek tě volá.“ A za chvíli ozval se usedavý pláč dětský.

„Toť jsou mé sestřičky,“ pravilo dítě. „Zajisté jsi na ně nezapomněla, matinko.“

I rozpomenula se na ty, jež doma byla zanechala; pojala ji nesmírná bázeň. Pro mrtvé dítě byla by málem na všechny zapomněla.

„Matinko, zvony říše nebeské se rozzvučely,“ pravilo dítě. „Teď vychází slunce!“

A proud oslňujícího světla prodral se k nim; dítě zmizelo a ona cítila, jako by byla nesena do výše. Kolem ní bylo chladno; pozvedla hlavu i spatřila, že leží na hřbitově na hrobu svého dítěte. — Snem o dítěti osvítil Bůh její rozum; klesnouc na kolena modlila se:

„Odpusť mi, Pane Bože, že jsem blaženou dušinku v letu do říše tvé zdržovala, zapomínajíc povinností svých k živým, jimiž jsi mne obdařil.“

Po těchto slovech srdce její došlo úlevy. Slunce vyšlo, malé ptáče zapělo nad její hlavou a kostelní zvon vyzýval k ranní modlitbě. Posvátné ticho rozložilo se kolem, tak posvátné jako v jejím srdci. Poznalať opět Boha, poznala svých povinností a plna touhy spěchala k domovu. Naklonila se nad svým mužem; vřelé, srdečné její polibky ho zbudily a slova plynula jí z nejhlubších útrob srdce; byla opět pevná a mírná, jak jen manželka může býti, i stala se rodině své bohatým pramenem útěchy.

„Co Bůh činí, dobře činí.“

A manžel její se ptal: „Odkud pojednou ta síla a to srdce těchyplné?“

Políbila ho i své dítky. „Od Boha, pomocí mého dítěte v hrobě.“