Co dělal, vždy dobře udělal

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Co dělal, vždy dobře udělal
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Hvad Fatter gjør, det er altid det Rigtige
Zdroj: Nové báchorky od J. Kr. Andersena. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1879. s. 37–44.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Jiří Stankovský
Licence překlad: PD old 70

Jistě jste už byli někdy na venkově a viděli tam staré, selské stavení, došky pokryté. Roste na něm mech, a na hřebenu střechy bývá čapí hnízdo. Čáp nesmí tam scházeti. Okna má nízká, a jenom jedno z nich možno otvírati. Nad plotem sklání se bez, vedle plotu pod zkřivenou vrbou nalézá se kalužina, v které si husy a zejména kachny se svými kachňaty velmi libují. Mimo to vyskytne se před vámi mimo nadání domácí pes, štěkající na každou neznámou věc i osobu.

Dům navlas takový stál kdesi na venkově a v něm bydleli dva staří lidé: sedláček a jeho žena. Jakkoli neměli mnoho, mohli přece jednoho kusu postrádati a to byl kůň, jenž se pásával v příkopu u silnice. Starý jezdíval sice na něm do města i půjčoval ho sousedům, kteří mu za to jiné služby prokazovali; avšak zdálo se jim býti výhodnějším koně prodati nebo vyměniti si ho za něco jiného, prospěšnějšího. Ale zač?

„Tomu, tatínku, ty nejlépe rozumíš!“ pravila žena. „V nejbližším městečku odbývá se právě trh; jeď tam, prodej koně anebo ho nějak dobře vyměň. Co děláš, bývá vždycky dobré. Jeď na trh!“

Potom uvázala mu šátek na krk, neboť to uměla lépe než on; udělala mu dvojitou mašli, která mu hezky slušela; přetřela mu dlaní klobouk, políbila ho na ústa, načež odejel na koni, jenž měl býti prodán anebo vyměněn. Ano, tatínek tomu rozuměl.

Slunce pálilo, na nebi nebylo ani mráčku, silnice plna prachu. Množství lidí na vozích, koňmo i pěšky oživovali silnici jindy osamělou. Parno bylo nesnesitelné, po celé cestě ani jediného místečka stinného.

Náš starý přítel setkal se se sedlákem, jenž hnal před sebou krávu, a to krávu tak roztomilou, jak jen kráva býti může. „Ta dává jistě dobré mléko,“ pomyslil si, „snad by se tu dala udělati dobrá výměna. Poslyš, ty s tou kravou!“ pravil, „nechceš si se mnou trochu pohovořiti? Hle toho koně; myslím, že stojí za víc nežli kráva; ale mně to lhostejno. Kráva dala by mi větší užitek. Nechceš měnit?“

„Milerád,“ pravil muž s kravou, i vyměnili si je.

Obchod byl uzavřen, a sedláček mohl se nyní vrátit, vždyť došel cíle své cesty; avšak že měl v úmyslu jíti na trh, chtěl se tam dostati, jen aby se naň podíval. Hnal tedy svou kravičku dál, stupal velmi rychle, i krávu k rychlému kroku přiměl, a proto dohonil v brzku muže, jenž vedl ovci, slušně vypasenou a s pěknou vlnou.

„Tu bych si přál!“ pomyslil si sedlák. „V našem příkopu měla by trávy dost a dost. Celkem bylo by pro nás prospěšnější chovati ovci nežli krávu. Což abychom je směnili?“

Muž, kterému ovce patřila, nebyl ovšem proti tomu, výměna učiněna, a sedlák ubíral se dále s ovcí podél silnice. Na cestičce, která se křižovala se silnicí, spatřil muže s velikou husou pod paží.

„Tisíc láter, jak těžkou to nesete husu!“ oslovil ho sedlák. „Ta má sádla, a jaké peří! V naší kalužině vyjímala by se velmi pěkně. Moje stará měla by alespoň někoho, pro nějž by mohla slupky schovávati; nejednou již pravila: „„Kéž bychom měli jenom jednu husu!““ Nuže, teď ji může míti a bude ji míti! — Chceš měniti? Dám ti za tvou husu ovci a k tomu ti ještě pěkně poděkuju.“

Majetník husy ovšem nic nenamítal, a sedlák ji obdržel. Nalézal se blízko města, tlačenice na cestě přibývalo, lidstva se všude jen jen hemžilo. Všickni ubírali se po silnici podél mýtníkova pole bramborového, v němž byla přivázána téhož slepice, aby se snad ve všeobecném tom zmatku nezaběhla a navždy nezmizela. Byla beze chvostu, mžourala očima a vyhlížela velmi pěkně. „Kdák! kdák!“ volala. Co si při tom myslila, nelze říci; ale sedlák spatřiv ji zvolal: „Toť je nejkrásnější slepice, jakou jsem kdy viděl, je krásnější nežli mlynářova kvočna; kéž bych ji měl! Slepice najde vždycky zrno, a může se takřka sama uživiti. Myslím, že bych pochodil dobře, kdybych ji za husu vyměnil. „Chcete měniti?“ tázal se.

„Měniti?“ odpověděl druhý. „I proč ne?“ A měnili: mýtný obdržel husu a on slepici.

Pořídil na cestě do města opravdu velmi mnoho. K tomu bylo parno a on unaven. Doušek piva a skýva chleba zajisté by neškodily. Poněvadž byl právě před hospodou, chtěl tam vejíti; ale v témž okamžiku vycházel hostinský ven; náš sedláček setkal se s ním mezi dveřmi i viděl, že nese na ramenou nacpaný pytel. „Co to máte v pytli?“ tázal se.

„Shnilá jablka pro vepře,“ odvětil hostinský.

„Jaké to ohromné množství! Přál bych si, aby je moje stará viděla. Minulý rok měli jsme na staré jabloni blíže kůlny pouze jedno jablko. Uložili jsme je na skříni, a stálo tam, pokud se nezkazilo. Je to aspoň kousek blahobytu, říkávala moje stará. Ale zde spatřila by kus pořádného blahobytu. Ano, přál bych jí to!“

„Nu co mi za ně dáte?“ tázal se hostinský.

„Co dám? Dám vám za ně svou slepici.“ I dal mu slepici a obdržel jablka. Potom vstoupil do hospody a postavil pytel s jablky ke kamnům; nevšimnul si však, že v nich bylo notně zatopeno, neboť hostinská na nich vařila. V jizbě bylo mnoho cizinců: koňaři, honáci a také dva bohatí Angličané, kteří měli tolik peněz, že se jim až kapsy trhaly. Angličané rádi se sázejí, jak ihned uslyšíte.

Jaký to zvláštní zvuk u kamen? Jablka počala žárem od kamen syčeti.

„Co je to?“ Záhy se toho dověděli, i slyšeli celou historii o koni, jenž byl vyměněn za krávu, a vždy dále až za shnilá jablka.

„Počkej, to bude ran, až se vrátíte domů!“ pravili Angličané.

„Dostanu hubičky a nikoliv rány,“ odpověděl sedlák. „Moje stará řekne: Co děláš, bývá vždycky dobré.“

„Vsaďme se!“ vybízeli ho. „O plnou bednu zlaťáků!“

„Spokojím se jednou čtvrtcí,“ odpověděl sedlák; „mohu vsaditi pouze čtvrtci jablek a k tomu ještě sebe sama a svou starou; ale to už je víc nežli rovná míra, to je míra vrchovatá.“

„Platí!“ zvolali oni, a sázka byla smluvena.

Přijel vůz hostinského, Angličané a sedlák vsedli do něho, shnilá jablka se naložila, vozka práskl do koní, a za nedlouho stanuli před domem sedlákovým.

„Dobrý večer, maminko!“

„Děkuju, tatínku!“

„Vyměnil jsem našeho koně.“

„Nu, vždyť tomu rozumíš,“ pravila žena; objala ho, neohlížejíc se na pytel ani na cizince.

„Vyměnil jsem koně za krávu.“

„Zaplať Pánbůh za mléko,“ libovala si žena. „Teď budeme míti na stole mléčná jídla, máslo a sýr. To byla dobrá výměna.“

„Ano, ale krávu vyměnil jsem za ovci.“

„Tať je mnohem lepší,“ podotkla ona. „Jednáš vždycky rozmyslně. Pro ovci máme trávy dost. Můžeme míti ovčí mléko a sýr, vlněné punčochy ba i vlněné kazajky. To kráva nedává, poněvadž ztrácí chlupy. Jsi rozvážný a rozmyslný muž.“

„Ale ovci vyměnil jsem za husu.“

„Budeme míti letos opravdu Martinskou husu, tatínku? Ty se vždycky snažíš, abys mi nějakou radost spůsobil. Je to znamenitá myšlénka. Husu možno si vykrmiti a do Martina nám hodně stloustne.“

„Ale husu vyměnil jsem za slepici,“ doložil muž.

„Za slepici? Toť je dobrá výměna!“ pravila žena. „Slepice snáší vajíčka, z těch se nám vylíhnou kuřátka i budeme míti celý kurník. To jsem si právě v duchu přála.“

„Ano, ale slepici vyměnil jsem za pytel shnilých jablek.“

„Teď tě musím políbiti!“ zvolala žena plna radosti. „Díky, drahý muži! Musím ti něco pověděti. Chtěla jsem tě přivítati s nějakým dobrým jídlem: svítkem s pažitkou. Vejce jsem měla, ale pažitka mi scházela. Šla jsem tedy naproti k paní učitelce. Vím, že mají dost pažitky; ale paní je lakomá. Prosila jsem, aby mi jí trochu půjčila. ‚Půjčiti?‘ divila se. ‚V naší zahradě neroste ani shnilé jablko; ani to nemohu půjčit.‘ Nuže, teď jí jich mohu já deset, ba celou kopu půjčiti. Jaká to radost, tatínku!“ A přitom ho políbila.

„To se mi líbí,“ pravil jeden z Angličanů. „Ačkoli pořád s kopce dolů, přece vždy stejná veselost. To stojí opravdu za peníze.“

Nato vyplatili sedlákovi, jenž obdržel místo ran hubičky, umluvenou sázku.