Chyže pod horami

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Chyže pod horami
Podtitulek: (Obrázek ze Slovenska)
Autor: Božena Němcová
Zdroj: Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 225–284.
Licence: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Chyže pod horami

Bylo před Janem křtitelem. — Po několikadenním parnu strhla se s večerem silná bouře a liják. Ve statku u Medvedů, v malé dědině pod vysokým Dumbierem ve Zvolenských lesích, chtěli právě večeřet; ale jak začalo hřmít, nechali všeho. — Stará matka[1] zastřela okno bílým šatem a do plápolající na ohništi hranice hodila tři buzalky,[2] zažehnávajíc takto bouřku. Dokud bouře trvala, všickni se modlili, gazda i čeleď, a teprv když se utišilo a hřmíti přestalo, šla stará matka s dcerami ven, dohlédnout k opozděné večeři; husopaska pokrývala stůl a starý gazda šel se podívat ven, či se vyčasilo, či ještě zaoblačeno. — Tma bylo jako v rohu, a pršelo jakoby z konve lil. „No, koho ta búrka pod holým nebem zastíhla, bude pamatovat!“ — pravil vcházeje zase do pitvoru — osvětleného plamenem ohně, na ohništi v otevřené kuchyni hořícího, okolo něhož ženské šukaly.

V tom ozval se ze dvora štěkot psa. „Cože ten pes, či vlka čuje či zlého člověka?“ — pravil gazda a vstoupiv do otevřených dveří, díval se ven do tmavé noci. — Po chvíli zaslechl kroky, ale příchozího neviděl, až stál před prahem. Byl to mladík v pocestném oděvu, vak na zádech, v ruce kovanou hůl, jíž se proti dorážejícímu na něho psu bránil, který až k prahu ho doprovázeje teprv na gazdovo okřiknutí odskočil. — „Dej pánbůh štěstí, gazdo!“ pozdravil pocestný, vstoupiv do pitvoru a smekaje klobouk jako houba napučený.

„Dejž pánbůh i vám,“ odpověděl gazda, a pozvedna nízkou, bílým beránkem obšitou čapku nad hlavou, pátravě se na pocestného podíval, tázaje se: „Kdo jste?“

„Jsem pocestný, v krajině zdejší neznámý; noc a bouře mne přepadla, zbloudil jsem ve tmě. Smilujte se a popřejte mi nocku a kousek chleba,“ žádal pocestný hlasem velmi lahodným.

„Vděčně, pojďte jen dále. — Lehko člověk v neznámé krajině zbloudí a dokonce v takové nesnadce“[3] — pravil gazda, vlídně hostu dvéře k jizbě otvíraje.

„Chytro děti, spravte halušky, praženici a doneste co dobrého máme, aby se host najedl. — Bude to ažda nějaký žák!“ — kázala stará matka dceři, nevěstě a šestnáctileté vnučce Katušce, které chystáním večeře se zabývaly, když ale cizinec do dveří přišel, s podivením na něho hledět zůstaly. — Po rozkazu vešla stará gazdina do jizby, kde právě host vak s plecí sundával. „Vždyť pak je umoklý jako zmok,“ pravila starostlivě, sahajíc mu po mokrém šatu.

„Suchá nit na mně nezůstala, neboť lilo na mne bez obrany, snad mně i vak promokl“ — pravil cizinec, rozvazuje vak, by se přesvědčil. Měl v něm několik kousků prádla, knižky, skřínku s barvami a některé potřebné maličkosti. — „Všecko suché,“ pravil spokojen. — „No v tom šatu ho ale nechat nemůžeme?“ — mínila gazdina.

„To snadno se odpomůže,“ pravil gazda. „Zverka je taký chlap, jako jsú pán a hádám že pánovi oděv jeho dobře se hodí.“ — Obrátiv se k husopasce, která s vyvalenýma očima na hosta hleděla, kázal, aby zavolala Zverku. — Děvče odběhlo, a v malé chvíli přiběhl Zverka, gazdův bratrovec, mladý, štíhlý šuhaj. — Zaslechna, oč se tu jedná, rychle odskočil pro svůj sváteční oblek. — Všecko přinesl; bílou z hrubého sukna širicu, z předu a okolo ovruby strakatým hedbávím vyšitou, košili s krátkým tílkem a širokými otevřenými rukávy, červeně vyšitými, oplecko z modrého sukna, též vyšité, široký kožený opasek s žlutými mosaznými přeskami a řetízky ozdobený, úzké bílé gatě, a krpce s návlaky.[4] Také širák přinesl i s pierem.[5] — Pocestný s přívětivým usmáním šaty přijmul, jen širák a košili vrátil zpět. — „Ale musíš pána do toho obleci, Zverko, vždyť on by se v tom neveznal,“ mínila hospodyně a ukazujíc hostu na poboční dvéře do komory vedoucí, pobídla ho, aby se tam šel přistrojit. — Host vešel do komory a Zverka šel za ním.

Netrvalo to dlouho a host převlečen v selských šatech, mimo košili, vyšel z komory. V šatu tom teprv viděti bylo, jak pěkně je urostlý. „Jakoby to na vás ulil!“ zvolala gazdina, přinášejíc na stůl chléb a sůl, hostu na uvítanou. „Jsemť jak znova zrozen, a to jen vaší dobrotě a pohostinství děkuju“ — řekl host. „I rádo se stalo,“ pravila gazdina, „však se nám drahně času nestalo, hosta u našeho poctivého stolu viděti!“

„No pojezte našeho chleba a soli“ — pobídl gazda, a když si host chleba ukrojil, posolil a jedl, pravil gazda: „Jsmeť tu jako v zákoutí, a proto zřídka kdy cizá noha o náš práh zavadí. A pán odkud že přichází?“

„Navštívil jsem strýce, který má živnosť v Hevešské stolici u Miškovce, a u něhož každý rok bývám. Chtě se trochu po slovenských krajích ohlédnouti, vydal jsem se pěšky na cestu, neboť s vozu se nesmí člověk na svět dívat. Včera jsem byl na noclehu v Tisovci a povídali mi, že mohu být dnes v Brezně. Kdybych se nebyl hradské[6] spustil, byl bych snad i na místo došel; ale spustiv se hradské, dostal jsem se do lesů a tu zbloudil jsem. Kdyby mně nebyl plamen na hostinném vašem ohništi zasvitl a cestu ukázal, byl bych do rána v lese bloudil a snad v něm i zahynul.“

„Nuž daleko ste nezbloudili, neboť my tu pod Dumbierem jsme a do Brezna máme půldruhé hodiny chůze. Než žádnému neradím, pouštěti se do našich hor,[7] kdo nezná horné pirtě,[8] a po hore chodit nezná; toho lehko zmátá, že ani víc z hory nevyjde,“ pravil gazda.

V tom přinášeli ženské večeři na stůl a za nimi přicházela čeleď. — Postavili se okolo stolu, hospodář smekl čapku, přežehnal se a sepna ruce, začal se modliti: „Pane bože požehnej, co’s darovati ráčil,“ — a všickni ostatní hlasitě s nim modlitbičku krátkou odříkávali i pocestný. Ačkoliv nebyl takovému způsobu zvyklý, ctil přece domácí mrav. — Po modlitbě zasedli všickni za stůl, bílým plátěným ubrusem pokrytý; čeleď okolo doleního konce stolu, gazda s rodinou okolo horního konce, hosta posadili do rohu na čestné místo vedle hospodáře. Čeleď jedla z jedné mísy, gazda a rodina jeho měli talíře a rohové lžíce před sebou, hostu dali k talíři i vidličku i nůž. Také bylo na horním konci dvé jidel více, hostu ke cti.

„Nuž, přijměte za vděk, co bůh nadělil, a co se na spěch spravilo,“ pravila gazdina, přistrkujíc hostu mísu s cmírovou[9] polívkou. Host dle panského zvyku chtěl hospodyni přednost dáti, ale nedej bože — ani za svět by si nebyla dříve vyložila. „Hostu čest,“ pravila a host musel volky nevolky prvním býti.

Nastalo ticho, každý hleděl si svého, jen gazdina je chvílemi přerušila obvyklým každé hospodyni pobízením. „No, nech že se líbí těch halúšek, dobrá je to bryndza na nich; či té praženice?“[10] pobízela, ač hostu vyhladovělému dobře chutnalo. — Čeleď mlčela též; jen oči zvědavě po cizinci chvílemi se obracely. Zvlášť ženské prohlížely s podivením cizince; ale nejpodivnější jim na něm byla tenounká, bílá košile, a zavřené při ní rukávce, s okružím okolo ruky, jako tam ženské jen nosily. Zverka s jakousi hrdostí na něho hleděl, domnívaje se sám sebe v něm viděti. — Nejvíc se však hostu Katuška obdivovala, a nemohla ani dosti nadiviti se, kde se ta krása v něm vzala; vždyť pak, když do pitvoru vkročil, umoknut, rozcuchán, v šedé haleně zakrútěn jako ve mhle, se jí nejinak zdálo, než že to nějaká mátoha neb černoknižník do chyže se vleče, až se ho ulekla. A tu hle on se tak proměnil v švarného šuhaje, jemuž roveň neznala. — Tak malé, bílé ruce ani ona neměla, ačtě jí vždy stryně Ula říkala, že má ruce jako víla. A vlasy tak černé pěkně na zad učesané, ani jeden z šuhajů neměl, co jich koli znala. I ten Zverkův šat zdál se jí na něm krásnějším. — Nikdo tak neseděl, nejedl jako on, a hlas jeho zněl jako zvon. Co ji hnětlo, bylo to, že oči jen ustavičně na talíř sklopené měl, mimo jídla nikoho si nevšímaje, jedva na okamžení oči zvedna. — Tu ale, když ho babička po mnohonáctekrát zase pobízela, složil vidličku a nůž na talíř, děkoval, zvedl hlavu vzhůru a tu poprvé potkaly se oči jeho s Katuščinými. Zalekši se, víčka černobrvá sklopila přes oči, jako kdy mrak hvězdičky zaklopí, a červánky rozlily se jí po líčku, pěkném jako z jádra. — Rychle pustila se do jídla, ale v chvatu přesedlo[11] jí. — Stryně vedle sedící honem chtěla ji uhoditi mezi lopatky, aby jí sedlo, ale děvče proklouzlo jí pod rukou jak úhoř, a ze dveří utekla.

„Eh jašo,[12] jašo,“ pravila káravě stará gazdina.

„Mladosť — nerozum,“ omlouvala strýně.

„Je to dcera vaše?“ ptal se host.

„Vnučka, dcera po synovi,“ pravil gazda, a ukazuje na mladou ženu ponosité[13] postavy, sedící vedle muže, vysokého jako jedle, pravil dále: „To naše dcera a to její muž, náš zeť. — Tuta,“ ukazuje na druhou stranu, kde seděla strýně a Zverka, „moje bratová,[14] a syn její Zverka. To je mi rodina dle krve,[15] a tito jsou mi rodinou dle zákona božího,“ doložil, ukázav z rodiny na čeládku.

Host díval se s jednoho na druhého, a neviděl než přívětivé, pěkné tváře, muži jako skály, ženy jako sosny, a tu přicházela s uzardělou tváří ta, která se mu přece jen nejkrásnější býti zdála mezi všemi. — Bylť on ji sice hned při vkročení do pitvoru u ohniště pozoroval, ale jsa umdlen a lačen neměl smyslu pro pozorování krásy. Hladovému jen chléb na mysli. Když hlad ukrotil a tělo občerstvil, obrátil mysl k tomu, co srdce blaží, ku kráse, a byla to očím jeho milá pastva, když tu viděl oproti sobě děvče jako makový květ — jakby ji pánbůh sám dal na ten svět! — Lál svojí zpozdilosti, že si jí dříve nebyl všímal, a jako ona prvé s jeho tváře, tak on teď s její očí skoro nespouštěl, a bůh ví jak dlouho by se na ni byl díval, kdyby ho stará gazdina nebyla z příjemného zahledění vytrhla otázkou po rodičích, čili ještě na živu jsou?

„Matku nemám,“ odslovil. „Zemřela mi, když jsem malý byl; otec žije, ale všecek již k zemi skloněn je, jako zralý klas, a bojím se, že ho smrť záhy zkosí. — Bratrův ani sester jsem neměl. — Z příbuzných neznám jen strýce, u něhož jsem právě byl. — Je mi co otec a velmi ho ctím.“ — „A či nejsú pán Slovák?“ — divila se gazdina. „Já jsem Čech,“ odpověděl host.

„Čech, nuž to se mi líbí!“ — zvolal starý gazda, „jáť myslil, že je pán hen od Trnavy, Slovák.“

„Pán rozpráví slovensky, jakby Slovák od kořene byl,“ divil se mladý zeť.

„A proč by nerozprávěl, vždyť Slovák a Čech jednoho stromu jsou list, a lehko si rozumí,“ pravil gazda. — „Nuž a kde že pán domovem? — A jakéže jmeno pánu?“ — obrátil se k hostu. — „Jmenuju se Bohuš Sokol,“ odpověděl mladík, „domovem jsem v Praze!“

„Bohuš, jaké to pěkné jmeno“ — myslila si Katuška v duchu; stará gazdina ale mínila na hlas, že je host věru jako mladý sokol.

„Nuž ale srdce milené,“ zvolal starý gazda všecek uradován, „z Prahy že jsú? — I já v Praze byl, věru jsem byl! Ej byštu bohu, nedal bych to ani za živú hlavu! Ale musím vyjeviti panu Bohuši, že i naše rodina z Čech pochází. Za Času velkých súr[16] v Čechách, vystěhovala se naše rodina s mnoha jinými rodinami z Čech do zdejších krajů, a zde se napotom usadila. — Byly to tvrdé časy tehdáž, jak mi praděd rozprávěl, súra za súrou, kárha[17] za kárhou přicházela, a na ostatek přivalili se na naše kraje Turci pohané, jako zlá voda, která kam se rozleje, do pusta vše zhubí.“

„A sem až do těch pralesů a hor přišli Turci?“ ptal se Bohuš.

„Eh kamže by nebyli přišli psí ti synové,“ pravil gazda. „Od Filekova prodrali se horami, a na naše dědiny. Byli by vše do pusta pohubili, kdyby nebylo Lubětovského junáka Vávry Brezuly. — To byl junák! ani sto Turkův se nebál, a jmeno jeho strachem bylo Turkům. Dvakrát byli v naši krajině, loupili, pálili a chtěli se na Vávrovi pomstit, ale on, to šavlí, to lstí po obojíkráte jich zahnal, mnoho pobil, podruhé i samého agu zabil. Tak zachránil on jediný celé okolí, neboť všichni obyvatelé do hor utekli, slyšíce, že Turci jdou. Šel o slovenském tom junáku hlas daleko, až za naše hory, a zde vám každý ukáže prosmyk mezi horami, kde se proti celému davu Turků ubránil, je zahnal, i studni Turkovu, nad níž agovu hlavu vztýčil. — No však vám o něm ještě povím. Teraz vám chci ukázat náš nejdražší poklad, který nám otcové naši z Čech přinesli, a který se v naší rodině dědí od otce na děti a od dětí na dětné děti, od kolikátého již kolena.“ — Dořknuv obrátil se, otevřel malou almárku starodávního díla s vypuklými dvířkami, která v rohu za stolem na lavici stála, a vyndal z ní skřínku, pěkně vyřezanou z dřeva fladrového.[18] V skřínce ležela v hedbávném šátku zaobalená kniha, vázaná v dřevěných, kůží potáhnutých deskách s mosaznými sponami. — Bylo to písmo svaté. — Jakoby se ostatků svatých dotýkal, s takou úctou bral gazda knihu do ruky; když ji byl rozbalil a otevřel, položil ji před hosta. „Hle,“ pravil, ukazuje na popsané u vnitř desky, „tu celá naše rodina vypsána, kdy se který narodil, oženil i umřel, od Prokopa Žatného, který z Čech sem přišel, až na mého bratra a syna; — hle tuto Jura Žatný! — Nemyslelť jsem, že budu já úmrtí jeho sem zapisovat, a že ho tak nenazdajky ztratíme — jakoby ho s čista vedra jasná střela zabila!“ — vzdychl starý gazda.

„Eh, byl nám to veliký žal, když jsme my staří rodiče své hodné, mladé děti naříkati[19] museli,“ pohnutým hlasem pravila gazdina. —

Mělť v knize mimo úmrtí a narození každý úd rodiny i to poznamenáno, jaký byl a co pamětihodného vyvedl. — Tak bylo o Martinu Žatném zaznamenáno: „Byl to muž, jako na dva kraje nůž! Bojoval proti Turku pohanu a padl pod Bělohradem! — Bůh mu dej věčnú slávu!“ — U Pavla Žatného stálo: „Byl člověk vědomý a spravedlivý. — Kupčil se světem s čípkami,[20] a byl až v zemi Španělské v městě Madridu, odkud mnoho peněz domů přinesl. — Pokoj mu!“ — U Ondrika Žatného stálo: „Odpusť mu pánbůh; byl planý chlap! Utopil se v sladké vodě!“[21]

Bohuše zápisky ty velmi zajímaly; když ale četl o Janku Žatném — otci gazdově — že zabil čtrnáct medvedů, bratr jeho pět, o gazdovi že jednoho na polo v náručí udusil a na polo sekerou ubil, když mu v noci na oves přišel — nedůvěřivě se jaksi usmál. — Gazda to zpozoroval; i pokrčil rameny, řka: „Pán to ažda za nepravdu drží? — Nuž hla, či pravda či nepravda.“ Při těch slovech odhrnul gazda krátkou košilku s mohútných prsou, odhrnul široké rukávy pod samou paží a ukazuje na zjizvená prsa a rámě pravil: „To jsú jizvy od medvedích drápů, když jsme se spolu na ovsu pasovali! — Ej věru, mladý pane, kdybyste mezi námi žil, takovým bitkám byste se nedivil. Vždyť můj syn tak mladý byl a tři medvědy zabil.“ — „Eh kdyby nebyl raději žádného zabil, mohl tu sedět mezi námi i mladá jeho žena, a Katuška nebyla by sirota“ — vzdychla si stařenka a Katušce se oči zalily.

„Eh nedá to chlapu! — když se s myckem potká, každá čiva[22] v těle se otřese, a už nechť tu o život jde, jen na něj! — Tak bylo i s mým synem; už co mladý chlapec znal dobře střílet a když vyrostl, nebylo medvědí polovačky, aby na ní nebyl Juro Medvedovec býval. Musím pánu povědíti aj to, že otec můj, pověstný medvedobijce, dostal prezvísko medved, a to přeneslo se i na všecku rodinu, byť i některý nebyl nikdy medveda zabil. A už nyní ani nevědí súsedé, že máme jiné jmeno, hyba pan farář; jen se všecko u Medvedů volá. — Jen dvacetiletý byl Juro, a už dvakrát s gojdami ho přivedli s polovačky,[23] ale po třetí šel nešťastně!“ vzdychl gazda hluboce.— Po chvilkovém zamlčení pravil dále: „Byla na Černém Hronci velká polovačka na medveda. Mnoho tam bylo střelců, i Juru volali, neboť šel o něm hlas po celém horním vjeděku,[24] že je střelec na slovo vzatý. — Ráno, když měl jít, prosila ho Ilena, mladá jeho žena, aby nešel na lov, že se jí o bílých růžích zdálo a to že znak žalosti. — Ale on se jí vysmál. — Matka, moje staruška, nechtěla ho pustit, prosila, aby se nevydával na cestu, že je na votochu,[25] osudný to pro něho čas.“ — „A proč to osudný?“ — ptal se Bohuš.

„Nuž, při porodu věstila mu stará věstice, co hen v lese bydlí, že bude šťastný, ale aby se chránil vydávati se na cestu o votochu. Nemá tomu člověk, jak pan farář káže, věřit, ale takové věstice jsou vědomice, a mnoho vědí, co jiní lidé nevědí. Moje stará jim věří, a bych ji upokojil, říkal jsem i já Jurovi, aby zůstal doma; ale nebylo platno ani moje slovo, ani prosby mateře a ženy, nedal si vůli zlomiti a přece jen šel.“ — „Neměl jste mu švakre tehdáž povolovat,“ ozvala se švakrová, „vždyť jste hlava naše, a všickni vás posloucháme.“ —

„Však víš Ulka, že jsem nerad strmý, ani na vás ani na koho jiného. Přál jsem mu radosť; že se v žalosť obrátí, jsem se nenadál“ — pravil gazda.

„Když z domu vyšel,“ připomínala stařenka, „přešla ho súsedova Mara s prázným.[26] Prosila jsem ho naposled, aby nešel, že se mu zlé znaky ukazují, ale on mi odpověděl: Cože mamuška rozprávíte, všude jsem pod nebem a v rukou božích. Co mi bůh přisoudil, to mne věru nikde nemine — a přece jen šel. — Ach bodejž mu jelení jeho nožky na prahu byly přirostly!“ povzdychla stařenka zaplakavši. — „Bylo to posledníkráte, co jsme ho viděli živého,“ pravil zase po chvíli gazda, podpíraje šedivou hlavu o loket — „byltě tam mezi střelci zeman jeden z dolení země, který prvníkráte na medvědí polovačce byl, a hádám medvěda nikdy neviděl. — Postavili pod jeho stanovisko Juru, aby ho v čas nebezpečenství chránil. Nuž hle — zdivený[27] medvěd právě Jurovi prvnímu do rány přišel; Jura vystřelil a medvěd smrtelně raněn bolestně zařval a vrhl se v bok, kde zeman stál. — V tu chvíli ale trefila ho rána druhá z Jurovy dvojky, klesl na kolena, a tu padla třetí rána a Jura trefen kulí Zemanovou, určenou medvědu, klesl mrtev vedle něho. — Kéž by byla planému tomu střelci ruka zkameněla, než vystřeliti měl! — Přinesli nám ho střelci večír domů,“ pravil gazda s hlubokým povzdechem, „na medvědí kůži, která mu co prvnímu střelci přináležela. — Co tu bylo žalosti — to myslím že by nedovedl nikdo vypraviti. — Div že jsme z rozumu nevyšli leknutím! Byl on ozorné[28] chlapisko a dobrý jako kousek chleba; byl hodným synem i manželem. Ach ta ubohá naše Maruša, div jí žalem srdce nepuklo; od té doby hynula, vadla jako ta jabloň, když jí kořen podtne, a za rok jsme odnesli i ji za Jurou. Zůstala nám po ní jediná její halúzka“ — dopověděl gazda, ukazuje hlavou po slzící Katušce.

„A cože ten zeman, kdo to byl?“ — ptal se Bohuš, s pohnutím se na smutnou tvář Katuščinu dívaje.

„Dost se proto trápil,“ pravil gazda, „a pušku tu chvíli o strom rozbil, a zaklel se, že nikdy více stříleti nebude. Byl i u nás; prosil, abychom mu odpustili, všecko jmění svoje dával vdově a Katušce. Ale nač by nám byly peníze jeho, pánbůh nám dost nadělil — všecko bohatství jeho nebylo by jedinou slzu smylo. Odpustili jsme mu, vždyť to svévolně neudělal. Chlap střílí, ale pánbůh kule nosí, a cože může člověk oproti božímu souzení!“

„Pánbožek dal, pánbožek vzal, jmeno jeho budiž pochváleno,“ pravila staruška, utírajíc si uslzenon tvář.

„Na věky věkův,“ dodal gazda, a políbiv bibli, do šátku ji zaobalil, v skřínku uložil a do almárky zase schoval.

„No děti, vstaňme, a připravte pánovi lože, bude umdlen po cestě,“ kázala gazdina. Host se sice omlouval, že není umdlen, ale hospodyně přece jen vstala od stolu. S ní zároveň zvedly se dcera, vnučka a stryně, odklidily se stolu a ven odešly. Zeť, jejž rodina Blažo volala, také vstal, a jda do vedlejší komory, přinesl na sýtku rozkrájený dohan a tři krátké hliněné dýmky s drátěnými vrchňáčky, což vše na stůl položil. — „Či neporoučí pán faječku?“ ptal se hosta.

„Já jsem sice slabý kuřák, ale v společnosti rád si zakouřím,“ odpověděl host, chtě jednu z napchaných dýmek si vzít. Ale Blažo mu nedal. „Dříve se musí zapect,“ pravil. Bohuš nevěděl, co tím myslí; i pravil mu gazda: „My zde na Hroně máme za to, že dohan, když se v pipě zapeče, mocnější je, a protož ho jinak nekouříme, než tak. Nechť nakladou[29] na kozub, abychom nemuseli k ohništi,“ kázal gazda. Blažo skočil ven a o chvíli přišla Katuška s plnou náručí chvoje, — a opět o chvíli praskal ohníček na kozubu (krbu) při velikých kamnech ve zdi, a Katuška zase odběhla, jen tak půločkem na hosta pohlédajíc. Když chvůj shořela, shrabal Blažo uhlí na krbku, a při kraji do žhavého popele položil svlhčeným dohanem napchané a vrchňáčkem volně přiklopené dýmky. —

„Nuž vidí pán, tak zapékáme. Nyní se to nechá, až se dohan začne zdúvat, potom se pipa vezme, první duch se vyduchne od sebe, potom se pěkně rúče (krásně) dohan urovná, zaklopí a fajčí se.“ — Mezi tím se dýmky zapekly, a Blažo podal jednu hostu, jednu gazdovi a jednu sobě nechal.

„Eh bystu svete, dobrý to dohan,“ bláhal si gazda po několikátém zaduchnutí. — „Štítnický to, a z první ruky; když dvě faječky vykouřím, nuž mi vždy odlehne.“

„Eh věru tak,“ přisvědčil Blažo, ale Bohuš nemohl cvičeným těm kuřákům přisvědčit, ani s nimi se závodit, nebylť zvyklý ani mnoho, ani tak silný dohan kouřit, jako Hronec.

„A či jdú pán prosto domů?“ ptal se gazda Bohuše, když si trochu poduchal, „či se chtí ještě někde po našich krajech zabavovat?“

Rád bych v zdejší krajině déle pobyl, ale nemohu; hodlám přímou cestou domů“ — odpověděl Bohuš.

„O den, o dva dni zle nebude, a věru by nás to těšilo, kdybyste chtěli u nás pár dní pobýt. Můžeme jít na Dumbier, na salaše, a zítra je předvečer Jana. Nuž, viděli byste, co v Praze nevídáte a kdybyste za to i platili. A či jste viděli kdy Jana pálit?“ — „Neviděl jsem, ale i po Čechách se ještě v některých místech pálí ohně před Janem křtitelem, ale od nějakého času pomíjí pomalu způsob ten, až docela zmizí, jako jiné pěkné obyčeje. Nemělo by to býti, neboť staré naše obyčeje, zvyky a mravy silnou záštitou jsou národního života,“ pravil Bohuš.

„I zde se mnohý starý obyčej zapovídá, nuž ale my si nedáme, co se toho týče, do kaše dúchati, a přece jen své staré zvyky vykonáváme“ — pravil gazda.

„Jen aby nebyla taková nechvíle zítra jako dnes, sice je vše zkaženo“ — namítl Blažo. — V tom přišla Katuška, přinášejíc tři pohárky hrjatého.[30] Uzardělá postavila je na stůl, neboť se Bohuš na ni díval, a sotva mohla vyřídit, že je lože pro hosta připraveno, že může na odpočinutí jíti, kdy mu vděka. — Bohuš se děkoval a gazda ptal se jí, čili ještě „padá“ (déšť).

„Už se vychviluje, dědoušku, a nebe obsypalo se hvězdičkami, ažda bude zítra pěkný den,“ odpovědělo děvče. „Kdyby se vyčasilo, dobře by vám svědčilo na zítřejší radovánky. No ale že nám pane neodcházejte zítra, slovo na to?“ — ozval se gazda. — „Rád gazdo ten den u vás zůstanu; je mi u vás tak mílo, jakobych v matčině klíně spočíval,“ odpověděl host, podávaje gazdovi ruku.

„To nás těší,“ kývnul spokojeně starec. Katušce se očka zaleskly i vyběhla rychle ven, a přede dveřmi si poskočila a začala zpívat, až se to po chyži rozléhalo.

Když Katuška odešla, začal se gazda na Prahu vyptávat, a divil se, jak se mnoho změnilo, neboť uplynulo as dvacet let, co on v Praze byl, a to na krátký čas. Po shovoru mužů a když vykouřili a hrjato vypili, odebrali se všickni na odpočinek. — Stará matka vedla Bohuše s hořícím kaháncem z pitvoru přes několik schodů nahoru do malé, čisté jizbičky, kde bylo bílé lože přichystáno a na něm pokrývka z medvědí kůže. Na stěně visely dvě pušky, šavle a dvě pěkně vykládané valašky; na protější stěně mužské šatstvo. — Nábytku nebylo v jizbě mnoho, ale vše z dřeva jasanového čistě dělané. Okna zavěšena byla bílými plátěnými záclonkami, okolo krajů červeně vyšitými. Podlaha pokladena byla rohožemi. Všude po celé chyži pozoroval Bohuš zámožnosť a pohodlí vedle prostoty, ale v každém koutku bylo vidět správu čisté ruky ženské, a po celé chyži vanul duch, jakoby dobrou myslí vykouřil. Když vešli do jizby, postavila stařenka kahanec na stolek, pak přistoupla k loži, nakypřila trochu podhlavnici, přejela rukou pokrovec, ohlédla se na zbraň nad ložem, a když se k Bohušovi obrátila, měla oči plny slzí. — „Zde bydlel v této jizbě nebožtík syn můj s Marušou. Hen ta puška byla jeho, i ta pěkná valaška, i cedilo[31] a čutora,[32] a tuto medvedí kůži on si vydobyl. Veselo tu bylo, když tu žilo mladoženstvo, ale nyní vidím tu smutný je každý kút. No, — daj vám pánbožek dobrú noc, synku, nechť se vám pekného cos přisníje,“ pravila stará pohnutým hlasem a pohladivši hosta po ruce, odešla. — V pitvoru zastavila se u ohniska, neboť opatrování ohně na ohnisku, aby nikdy nevyhasl, měla ona na hlavě[33] co stará matka (babička). I shrabala opatrně každý živý uhel do jamky uprostřed ohniska, vše kolem obložila popelem a na vrch chvojem pokladla. — Nedej bože, aby oheň na ohnisku vyhasl a stará matka oheň od sousedů prositi musela! Ani bratr bratru oheň rád nepůjčí,[34] poněvadž víra taková, že se tím štěstí z domu vynese. Také obětování ohni bylo povinností staré matky; od každého jídla, co se na ohnisku vařilo, dostal oheň; i všechny odpadky od jídel a všechny drobty hodila stará matka do ohně slovy: Na obetu. — Když gazdina oheň uložila, šla spat, a po chvíli vše utichlo. — Bohuš ale, jakkoli po cestě umdlen, nemohl dlouho usnouti: vše, co viděl a slyšel, tanulo mu na mysli, a přede vším dvě očka jako jiskřičky. — Ani by si nebyl pomyslil, že ty očka také bdějí.

*

Slunce stálo již v plné své kráse na obloze, když se Bohuš probudil; rychle vyskočiv s lože, začal se oblékati, neboť hospodyně navrhla hostu, že by mohl jíti ráno se stryní na Muchovo, kde stál báča jejich salašem. — Obléknuv se opět do Zverkových šatů, anť mu jeho nebyli dali, vyšel druhým vchodem z jizby na pavlač, která se táhla podél chyže. — V podivení zůstal stát, vida před sebou na vše strany, kam jen oko pohlédlo, skupení zelených hor do oblak čnějících. — Chyže ležela na sklonku vrchu do údolí Hronského, při samém lese. — Na pravém boku stál kostelíček a fara a pod kostelem jako v kotlině ležela roztroušená dřevěná stavení, s pavlačemi; žádná z pavlačí nebyla ale ze sloupečků sestavena a pěkně vyřezána jako ta, na níž Bohuš stál; žádné stavení tak spořádané a velké, jako horní chyže. — Na prostranném dvoře stál starý košatý ořech, po straně holubník a studně. — Zásep dlážděná byla čistě umetena. Po stranách byly budovy hospodářské. — Na úslunní straně při stavení byl sad a malá zahrádka. Okolo všeho ohrada nizká, zděná, na níž rostla živá lesina (lycium europeum). Na dvoře batolila se a kutila rozličná hidina (drůbež) — u mrviště hrabala prasnice s mladými, před vraty ležel bílý, krásný vlčí pes Dunčo, zarytý to ale nepřítel vlků, — a na kládě u přístěnku seděl hlavatý kocúr. — Nad ním pod střechou, na níž tu a tam sazenička hrmotresku[35] se zelenala, hnízda měly vlaštovičky, jimž kdo by ublížil, hříchu by se dopustil a pokuty neušel, a ve vrcholu ořechu křičeli vrabci, jakoby seděli v sněmu. — Tu vyšel na práh Zverka a vida Bohuše na pavlači, dvěma skoky stál u něho. „Dobré ráno — no či ste se vyspali?“ ptal se s usmívavou tváří. „Až příliš dlouho jsem spal, jak vidím,“ pravil Bohuš.

„Byl jsem už na posluchách u dveří, či ste hore, ale ste spal jako had v zimě. — My vstáváme před zorami, nebo je mnoho roboty. A či se vám líbí ten výhled?“ — „Je překrásný!“ — zvolal Bohuš a ukazuje na nejvyšší vrchol, ptal se, zdali to Dumbier? —

„Věru Dumbier, ten nejvyšší s tou plešivou hlavou; byl jsem tam s dědom, jaj ale je strmo tam hore; musíš tu pokolinsko, tu čtyrnožky, a ba i hadmo[36] lezti, a nic ti tu, ni dubu ni buku, len skála a kosodrevina, ale vidět je věru do půl světa. Nuž a tam hle pod Dumbierem je Holá Baba, a hen tam Magura, Peklo, Čertová, co se jde přes ňú do Liptovské a hen ta černá je Králův laz; a tu ty menší jsú Okošená, Hrádek, Muchovo, čo jsú naše salaše, a tuto za kostelem je Březina, tam budem pálit Jana.“ — Právě když Zverka přes kostel ukazoval, vyšlo z něho několik mužů stejně oblečených, stejně vysokých. Měli modré kamizoly, černě šňůrované, též takové nohavice, opasky, krátké černé vesty, boty vysoké a kulaté klobouky s nevelkými střechami. Mezi nimi šel kněz v taláru a za nimi ženské. Před kostelem pod lipami se zastavili, každý podal faráři ruku, také některé z ženských podávaly jim ruce, potom rozešli se, muži a několik žen obrátili se od kostelíčka mezi pole, farář do fary vešel a ostatní dolů do dědiny.

„Kdo jsou ti muži?“ ptal se Bohuš.

„To jsou hen tam z dolní dědiny, Lehoťané, čipkári,[37] co kupčí se světem. Když přijdou z ciziny, jdou nejprv do kostela a k stolu Páně, a když zase do světa musí, než odejdou, opět do kostela jdou a k stolu Páně, to vždy tak. A pan farář dá jim požehnání, aby se jim dobře vedlo na cestě,“ pravil Zverka.

„To je hezký způsob. A kde kupují krajky ti krajkáři?“

„Hen okolo Bystrice od haviarek,[38] co je samy robí; jsú velmi chudobny. I naše dívky znají čipky plest, ale si přece jen ty pěkný rúči[39] na jarmoku v Brezně kupují. No ale teraz pojďte k snídaní.“

Snídaní stálo již na stole, ale jen pro hosta. „Musíte odpustit,“ omlouvala se gazdina, „že jsme na vás nečekali, čeleď jde v čas ráno do práce, a je to domácí již zvyk, že snídáme pohromadě.“

„Netřeba rušiti domácí zvyk ospalci k vůli,“ usmál se Bohuš a s chutí pustil se do snídání. — Přišel také gazda do jizby a jeden po druhém přáli hostu dobrého rána, i Katuška; každý se mu již směle podíval do očí, a nic se ho neostýchali, vždyť pojedl s hospodářem chleba a soli, spal s nimi pod jedním krovem, byl tedy již jako jejich, k čemuž i oblek národní i slovenská mluva přispěla.

„A či půjde pán s námi?“ ptala se stryně.

„Velmi rád, vezmete-li mne jen?“ pravil Bohuš.

„Nuž, proč bychom nevzaly, jen pojďte, bude nám veseleji. Nuž a ty synku hybaj, nach sa Katuša chystá.“

Bohuš jak slyšel, že půjde i Katuška nahoru, rychle běžel pro klobouk a nezapomněl s sebou vzíti nářadí kreslicí. Ale nevěděl, kam s tím v neobyčejném obleku, kde nebylo kapes v kabátě. Nesl to tedy v ruce. Když přišel dolů, stáli již přichystáni na cestu Zverka, stryně, Katuška a Zuzula služka, která měla syrce dolů přinest a bryndzu.

„A cože to tu máte?“ ptal se gazda, ukazuje na kreslicí nářadí. Když Bohuš pověděl, co a k čemu to nese, pravil gazda: „No, to najde pán mnoho pěkných obrázků, ale dajte že pánovi cedilo, aby si to mohl schovat.“

„Vždyť by se nenesl pán s cedilem, ale může si to dát za opasek nebo do kabanice do rukávu; v letě nosí se jen přes ramena přehozené, a proto se rukávy dole zašijou, aby se tam mohlo něco dát,“ poučoval Zverka.

Bohuš schoval tedy nářadí do rukávů, kabanici přehodil přes ramena a lehce ji přes prsa řemínkem upevnil. Zverka, který ho ustavičně od hlavy do paty měřil, zpozoroval, že nemá návlaky u krpců dosti přitažené, i hned shýbl se a stáhl mu je, aby se mu prý lehko šlo, a gazda vida, že drží v ruce bambasku, zakroutil hlavou, a že se taká palice k tomu šatu nehodí, jen prý k plundrám. Obrátě se do chyže, přinesl valašku se širokou sekerkou, topořistě pěkně cínem vykládané, a podávaje mu ji, pravil: „Nuž hle, bez tejto Hronec nevyjde z domu. Trefí se potkat zlou zvěr, aj co horšího zlého člověka!“

Bohuš poděkoval upřímnému gazdovi, všickni dali s bohem a dali se na pochod. Dunčo šel s nimi a rejdil a štěkal okolo nich, jakoby věděl, že jdou k bratřím na salaš.

Ze dvora vyjdouce, šli žitným polem. Katuška zůstávala pozadu a jdoucí dělala kytici z nevadzy (charpy), ohníčku (máku), kukolu, stračí nožky a všelikého kvítí polního, co po ruce měla. Když ji hotovou měla, strčila za šněrovačku. Vždyť by ani děvče děvčetem nebylo, kdyby v neděli kytice za šněrovačkou nemělo, jako zase šuhajové za kloboukem je rádi měli. Katuška měla vždy ráda kytici, a dokonce k nedělnímu šatu. Divila se babička, když Katuška ráno místo do bílé plátěné, jako všechny ženské v pracovný den nosily, do zelené, v množství záhybků složené sukně se oblekla, která se přece jen v neděli nosila. A nejen zelenou sukni vzala, ale i bílou pašovanou fěrtušku s širokým červeným tkalounem, který dvakrát okolo pasu otočený měla. A kdyby jen fěrtušku, ale i košilku, košilku bílou jako labuť, tenkou jak kment, modře a červeně vyšívanou u rukou, u krku a na ramenou. A na košilku šněrovačku barvy karmažové (karmoisin), světlomodrou pentlí lemovanou, na tři spony z předu zapnutou, krátkou, aby viděti bylo na dobrou dlaň mezi ní a pasem bílou košilku, jak to žádal kroj. Na krku černou úzkou stužku, na dvě smyčky z předu zavázanou, mezi smyčkami malý stříbrný křížeček přidělaný. Na nohy čižmy z korduanu oblékla. Na hlavu ráda by si byla dívčí ozdobu, portu, posadila.[40] Měla ona portičku, zlatem, stříbrem vyšívanou, věncem okrášlenou a stužek při ní nesčetné množství, — takové nemělo daleko široko žádné děvče. Mělo ale také málo které děvče tak možnou rodinu, a dědouška a babičku, aby jezdili každý rok na velký Radváňský jarmok, kamž přijíždějí kupci z Vídně, z Peštu a z daleka s drahými věcmi, z kterých se vždy něco zalíbilo babičce i dědovi i Katušce. — Nuž tedy portičku vzít nemohla na salaš, ta byla jen na neděli a nevěstám. Tedy si pěkně krásné světlé vlásky do zadu sčesala, upletla vrkoč, stužkami propletla a na konec přivěsila červenou mašli. Dlouhý, plný vrkoč měla jako řemen. Pod páží svinula si bílou plenu; ale kabaničku bílou soukenou, vyšívanou, již v letě jen ženy nosily; v zimě teprv děvčata, když se ženy kožíšku chopily, vzaly kabaničky. — Když se tak Katuška ustrojila, divila se babička, ale když Katuška řekla, že to hostu ke cti a že i Zverka sváteční košili vzal a stryně kápku,[41] neřekla nic; co Katuška chtěla, vždy babička také chtěla. Bílý ručník (šátek) musela ale přes hlavu uvázat, neboť se babička bála, aby ji ošial[42] nechytil a líčko aby ji neohořelo.

„Ale Katuška, věru bys i nám pierko uvázat měla; či nevidíš že to, co si mně v neděli dala, pán na klobúku svadlé má, a já nemám žádné. Vždyť i bača by se nám vysmál!“ pravil Zverka, když si Katuška kytici za šněrovačku strčila.

„A či by se pánovi líbilo?“ ptala se Bohuše, s líbezným úsměvem se naň obrátíc.

„Jaký by to musel být člověk, aby se mu nelíbila kytice od hezkého děvčete podaná,“ odpověděl Bohuš.

Katuška neřekla nic, ale utrhnouc rychle několik charp, vyběhla na mez zapáchající mateřinou duškou a rozličným kořením, a s meze sem tam poletujíc jako motýl, sběhla na pestrou lučinu — kvítek mezi kvítka. Trhajíc kvítí zpívala: „Čože si robila na lúce zelené, perečko som vila z růžičky červené.“ — „Ta Lintava lúka samým kvítkom kvitne, to moje srdénko len mi do něj lipne.“

Nedalo Zverkovi, aby si také nezazpíval: „Či to děvče, či to, na té lúce zpievá? Moje frajerečka na perečko sbierá,“ — začal silným hlasem, až se to daleko rozléhalo.

„Neříká se darmo, kde Slovenka, tam zpěv; zde v pravdě celý den slyšeti zpěv při jakékoli práci,“ pravil Bohuš, „že se věru čemu diviti, kde těch písní naberou.“

„Katuška by vám hned zazpívala, že ani s nebe nepadají, ani v háji nerostou, ale že je mládenci a děvčence vynajdou,“ pravil Zverka.

„Té věru celý den hrdelce zvoní,“ přisvědčila stryně, „nechť už na poli nebo doma, při přeslici nebo u krosna[43] sedí.“

„A či umí také tkát plátno?“ podiven ptal se Bohuš.

„Vždyť to u nás každá ženská zná, a nejen z lenu a konopí, ale i z vlny chlapcům na kabanice a nám na sukně a čeho potřeba v zimě. A Katuška zná pěkné plátenko tkát, i příst, zná i čipky dělat i pěkně vyšívat, je to věru umná děvojna.“

„A kdo ji tomu všemu učil?“ ptal se Bohuš, prohlížeje pěkné krajky na strynině kápce a vyšívání na košili a cedile Zverkově, co mu stryně jakožto práci Katušky ukazovala.

„Jedna od druhé se tomu naučí, a která má vtipnú hlavu, nuž té přijde všelicos na um. Eh, vždyť bychom my ženy i muži v húni chodit musely, ako cikáni, kdybychom si to samy udělat neuměly a všecko v sklepích[44] kupovat musely,“ pravila stryně.

Mezí řečí došli ke Katušce, která právě kytice dovazovala; když přišli, podali jí mladíci klobouky. Odepnouc svadlou kytku s Bohušova klobouku, připiala naň pěknou čerstvou. — „Jaké to utěšené květy, červené, žluté, a pěkná ta tráva, jako péro,“ pravil Bohuš.

„To je psiarka, a ty červené jsú klinčeky,[45] a to je lubovník;[46] které děvče matka v lubovníku koupá, ta se potom všem chlapcům líbí,“ pravila stryně, ukazujíc na kvítko žluté jako živého ohňa květ.[47]

„Nekoupaly i vás v něm, Katuško?“ usmál se Bohuš, dívaje se jí do pěkných očí.

„Eh věru nekoupaly, vždyť jsem já se narodila na velkém Sečenu,[48] a to lubovník nekvete,“ zasmála se, podávajíc mu okrášlený klobouk. Kdyby městskou slečinkou byla, byl by si dovolil, ruku jí za to políbit, věda, že by tím neurazil: ale Katušku netroufal si uraziti lichou dvorností městskou. S nevýslovnou libostí poslouchal zpěvný její hlas, a více ho prostá její mysl a řeč dojímaly, než uhlazené hovory přecvičených městských slečinek, a jakkoli mu nikdy o slovo nebylo mezi děvčaty a nejedné dvořil, ke Katušce neměl smělosti tolik, aby jí byl řekl, jak se mu líbí. Díval se na její rozvíjející se krásu s rozkoší, jako poupě růžové se mu zdála, ale bál se dotknouti se ho, aby nesetřel pel s růžových lístečků.

Když i Zverkovi kytkou ozdobený klobouk podala, pohrozil jí, ukazuje na klobouk Bohušův, že na něm pěknější květy. Katuška pokrčila jen ramenem a vyndavši z fěrtušky drobnou květinku, Bohušovi ji podala, řkouc: „Či znáte tu zelinku?“ — Bohuš že nezná. — „Nuž hle to se jmenuje turanka;[49] valaši ji nosí při sobě, aby je nepomátalo, když chodí po hore.“

„Aj tam kde v domě mátá, vepchají turanku do všech čter uhlů jizby do povaly (stropu), potom u hlavních dveří, popod práh i ponad práh, a když tak turanka vepchána je, mátoha moci k domu nemá,“ přidala Zuzula, aby též ze svého rozumu prodala.

„Keď ale mátoha v pustých horách člověka pronásleduje, nuž je nejlepší, prekabátit se, rozprávěl mně náš bača,“ ozval se Zverka.

„A jak je to?“ ptal se Bohuš s usmáním, a Zverka vysvětlil mu, že to tak, koho mátoha honí, aby rychle obrátil si kabát neb kožich na rub, tak že mátohu zmýlí, jaboby jiný byl, a že ho nechá.

Neobmeškávajíce se šli zase dále malým údolíčkem podlé potůčku, který se jim ale za nedlouho do prohlubiny ve vrchu ztratil. Od trativodu dali se s cesty do vrchu, přes pirtě.[50] Zverka mínil že je blíž, a šel napřed, poněvadž dobře cestu znal. Nebylby Bohuš nikdy věřil, že by člověk takovou cestou trefiti mohl, jakou šli. Ani stopy jaké cesty, ač se zdálo na některých místech jakoby stromy uličku tvořily, a pod nimi na pěkném bujném pažitu se šlo; ale hned se octli zase mezi hustým stromovím, vysokými jedlemi a smrky náramné tlouštky. Přes skaliny lézti museli, do vyskyť[51] naplněných tučnou prstí padali, v spletenině ostružin se jim nohy zaplétaly, a nejednou přes ohromné setlelé stromy lézti museli, strmo dolů, strmo nahoru. A přece to byla cesta, však známa jen domácím. Zverka šel po ní jistě jako po stole, ale ne cesta mu vůdcem byla, nýbrž stromy; po těch z obou stran se díval, a na zářezy v nich pozor dával. Cestu tu naučil ho otec znát a otce snad děd; on sám pak leckdes ještě sekerkou znamení do stromu si udělal, kde nebylo dost jasné už, aneb že znamenaného stromu více nebylo. Přejdouce srázný polom[52] přišli na čistinu, kde dílem bujná pažiť rostla, dílem pařezy ze země vyčnívaly, zarostlé mechem a bujným rostlinstvem.

„Zde trochu odpočneme a něco pojíme, vždyť máme ještě hodinu chůze na salaš,“ navrhla stryně, střásajíc se sebe okyt,[53] jenž na ně v lese spadal. Zuzula hned sundala koš se hřbetu, a Zverka i hned zapálil hubku, a utrhna za žmen[54] suché trávy, která tam do kolen rostla, a zase hnila, do ní ji vložil a lehko zavinul, a mezi prsty drže, rukou klátiti začal jako kývadlem, až se tráva rozžehla. Potom rychle na podkladek rozžžatý položil suchého dřeva, o než nouze nebyla a za chvíli hranice pod stromy plápolala. Nebylo jí potřeba, ale Slováku je veseleji, když vidí ohníček vedle sebe hořeti. Stryně vyndala na pařez koláče a studené maso i čutoru s vínem; — když se trochu občerstvili, začala si Katuška pozpěvovati „Teče voda podlé vody, půjdeme my na jahody“ a už taky šla, pobízejíc Bohuše, aby šel s ní, což on nedal si dvakrát poroučeti. — Brodily se vysokou travou a kvítím, až přišli na místo, kde bylo jahod trávnic až červeno. — Dali se do trhání, ale než on dvě utrhl, ona jich deset v hrsti měla. — Když si na nich nalahodili, sedla Katuška na osušený pařez, a sundajíc s hlavy plenu, utrhla kus břečtanu, který se okolo pařezu vinul, kolem hlavy si jej otočivši. „A či mi to nepřísluší pěkněji nežli šatka?“ ptala se Bohuše.

„Vám všecko sluší, Katuško, ale zajisté květiny panně nejpěkněji sluší.“

„Vždyť si u nás dívky rády věnce do hlavy pletou, když je senoseč; nebo když si na louce besedujem. — A či to u vás není tak?“

„A snad na venku, ale v Praze přikrývají si děvčata hlavy kloboukem a čepcem,“ a vezma z rukávu nákresní knížku, vykreslil rychle slečinku v klobouku, která ale Katušce k smíchu byla. — I vzala knížku a když se dost nadivila a nasmála tomu klobouku, obrátila list po listu a dívala se na rozličné krajinky, zámky a kraje. — — „A či ste vy malíř?“ — ptala se Bohuše. — „Nejsem; to maluju si jen pro svoji rozkoš a upamatování, když jsem někde na cestách. — Kdybyste mi dovolila, Katuško, prosil bych vás, abyste chvíli tak seděla, a já bych se pokusil vás vykreslit.“

„A či bych já byla hodna toho?“ — ptala se skromně, oči nedůvěřivě na Bohuše obrátíc.

„Když vy ne, Katuško, tedy žádná“ — odslovil Bohuš.

„Nuž tedy mne vymalujte,“ odpověděla rdíc se a složivši ruce do klína, kde měla ležeti kytici jahod a struček břečtanu, mlčky sedět zůstala. — Nad hlavou její bělely se květy keře kalinového, který osamělý vedle starého pařezu vyrůstal. — Bohušovi se ruka třásla a nejednou musel přestati; ale poštěstilo se mu, že spanilé děvče dobře vylíčil.

„Ach to já ažda nejsem!“ pravila a ještě více se zardela než před tím, a když jí Bohuš malé zrcadlo podával, aby se podívala, zamlčela se. Náhle ale, jakoby jí teprv cos napadlo, ptala se úzkostlivě: „A či vy chcete ten obraz při sobě nosit?“ — „Zajisté jako poklad ho budu chovat“ — odpověděl Bohuš. — Katuška ale přitisknuvši obrázek k sobě, šeptala třesoucím se hlasem, a skoro slzíc, aby obrázek raději roztrhal, než aby ho s sebou vzal.

„A proč, Katuško, proč, povězte mně?“ zvolal Bohuš, uleknut jejími slovy.

„Rozpráví lidé,“ pravila tiše, „že když děvče komu svoji podobu dá aneb vzíti si nechá, potom za tím člověkem choditi musí a kdyby kraj světa šel; taky prý ten člověk porobit[55] může.“

Nevědělť Bohuš ani, co jí na to odpovědíti; snad si přál, aby tomu tak bylo, jak řekla, ale děvčeti to znáti nedal a chlácholivě k ní pravil: „Věříte-li, Katuško, té pověře, a myslíte-li, že jsem zlý člověk, tedy si obrázek nechte. Já vás tak v paměti mám, že si vás vymalovat mohu, aniž byste o tom zvěděla.“

„Nuž mějte si ho, pánubohu poručeno,“ pravila po chvíli, odhodlaně obrázek mu podávajíc. Vzalť od ní obrázek, lehce stiskl jí ruku a mlčky ho uschoval. — Katuška také umlkla a sklopila oči do klínu a na ruku, na níž jí sedla malá beruška. Chvílinku nechala ji lézt, potom zdvihnouc ruku do výše, začala říkati jako děti: „Pánbožkova kravička, kam poletíš? či hore, či dolů, či k milému bohu?“ — Beruška po ruce běhala, jakoby se jí nechtělo, až náhle se vzala na křídla a stranou pryč letěla. — „U nás se jinak říká,“ pravil Bohuš.

„Zde říká se tak, a děvčata hádají z toho, na kterou stranu pánbožkova kravička letí, na tu stranu že se vdají, a když vzhůru letí, že umrou“ — pravila Katuška vstanouc. Slyšeli právě také Zverku volati, aby šli a tudy déle nemeškali a zpátky k ostatním se vrátili. Zverka byl již oheň zase rozhrabal, a Zuzula břímě si naložila. „Vždyť ty se’s nakrášlila jako nevěsta,“ pravila stryně.

„Neníť to rozmarin,“ usmála se Katuška, vzala plachetku pod paží a šli opět lesem po hladkých jehlinách strmě nahoru v stínu vysokých jedlin a smrků. Tu a tam plížil se pramének dolů a při něm celé křoviny paprutu,[56] jehož květ si každý dostati přál v noci svatojanské, aby tím moc nabyl, poklady v zemi ukryté viděti. — Ticho bylo po lese, jen tu a tam ozval se skřek orešníka, jestřába, aneb že káně s křikem s vrcholu stromu vyletělo. — Konečně vyjdouce ze zástromí na prostrannou čistinu, porostlou svěží zelenou travou, octli se na salaši. — Na horním konci stála koliba a košiari. — Od koliby přiběhl jim na kus cesty v ústrety velikánsky bílý pes, s náramným štěkotem, ale když se Dunčo s ním začal přátelit a Zverka naň zavolal, přiběhl k němu, vesele ohonem metaje. — Jak pes zaštěkl, vyběhl z koliby malý kluk, podíval se, kdo to jde a rychle zase skočil do koliby: „Ej bača, bača, jdú hore Zverka, Katuška, aj stryňa Ulka!“

„Eh tri sta bohův, nuž cože!“ — a vezma kotel s nad vatry, z předu v kolibě na zemi hořící, v němž se vařilo kus berana v kyselém mléku, postavil ho do dřevěného v kolibě přepažení, kde stály gelety s mlékem a rozličné nářadí. — V tom přišli už hosté do koliby. — „Dej bůh štěstí!“ pozdravili. — „No, daj bůh, daj bůh“ — odpověděl bača trochu v rozpačitosti, ale hned se také obrátil a přinesl tolik čerpáků[57] žinčice,[58] kolik hostů mu přišlo. — „Nechcete-li být vyhřešen od bačy, tedy to vypíte na jednou,“ šeptal Zverka Bohušovi. I uposlechl dobré rady a ač dřevěná ta nádobka, pěkně vyřezaná, za holbu míry měla, vypil ji. „Na zdraví,“ pravil bača, když vypili a šel nabrat po druhé, to ale postavil na čistý podišiar,[59] — věda, že píti hned zase nebudou. — I ptal se potom, kdo by Bohuš byl, a když mu Zverka povídal, že je to pán z Čech, velice se divil, a hned se začal ptát, kde je to. Slyše, že je pán poprvé na salaši, hned mu všecko ukazoval a jmenoval. — Koliba je dřevěná, velká bouda, u vnitř přepažena. Z předu je pahreb, kde vatra hoří celý den a noc, nad ní od trámu dolů visí dřevěný silný hák, na nějž se kotel zavěsuje. — Dým vychází skulinami v střeše a dveřmi; za podkrovnicemi zastrkány bývají oštěpky,[60] které se v dýmu suší. — Mimo to je tam podišiar s čerpáky a lavice. Húně zavěsí na hřeby a valašky, když domů přijdou, zaseknou se do trámu. — Za přepažením stávají vysoké gelety,[61] čerpáky, dojačky, pěkně vyřezané formy na syrce a podobné nářadí salašnické. — Venku u koliby stojí košiary, ohrady to proutěné, do nichž se ovce v noci zavírají a při dojení jedna po druhé pouští. — Dají se rozkládat a skládat, poněvadž k jeseni s vysokých vrchů nížeji a nížeji se schází; tu se berou košiary s sebou a kde zůstanou, tam se košiary zase rozloží. — Když vyšli z koliby, viděl Zverka kůži ovčí na střeše ležeti. —

„Cože to, bača, či jste barana zařezali?“ ptal se bači. —

„Nuž a cože, veď ho slunečnica opálila a keď je nie pravda, nach mňa Parom ubíje“ — zaklnul se chytrý bača. — I ptal se Bohuš, co tím myslí; bača mu vysvětlil, že je slunečnica slunkova dcera, a že nenávidí statok (dobytek), který jí květnici po horách kazí a sežírá. — Má prý tvář jasnou jako slunko, a když se ovce či krávy dotkne, musí zahynout. —

„A či může se ta slunečnica viděti?“ ptal se Bohuš. — „Nikdy, ani si toho člověk žiadat nemusí,“ odpověděl s posuňkem hrůzy. „Jedon valach bol ju raz viděl, ale na skutku oslepol.“ — Když bača celé svoje gazdovstvo Bohušovi ukázal, vešel zase do koliby. Zuzula vyndala zatím z koše mouku, masť (sádlo), sůl na stravu a co zvláštní přídavek bačovi posilu v láhvi od gazdiny. Bača zase odevzdal stryni zásobu čerstvého sýru na bryndzu, což si hospodyně potom doma samy nakládaly. — Ještě si chvíli odpočinuli, žinčice napili, bača jim ještě všelicos povídal o vlcích, o stádu svém, a o poslední hrmavici, a jak v největším lijáku hledal zaběhlou ovci Tarkaňu. — Právě když odcházet chtěli, zazněly zvonce, valach přiháněl stádo, okolo něhož bílý pes obíhal a v pořádek je uváděl. — Valach pískal si na fujaru;[62] byl oblečen jako bača, úzké gatě, namaštěnou košili hrubou s širokými rukávy, okolo těla opasek, od něhož z předu vrecko s dohanem a po boku valaška visela. Na nohou krpce, na hlavě nízkou čapku; za okolkem z beránčí kůže viděti bylo krátkou hliněnou dýmku. Přes ramena měl přehozenou hnědou húni. — Byl silný, vysoký chlap jako bača, od slunce do černa opálený, ruce sval a kosť. — Dlouhé černé vlasy za uši měl zčesané. — Jak ho bača viděl, hned šel otvírat košiar a Bohuš se divil, když valach přihnal, jak každou ovci jinak jmenovali, a jednu od druhé něčím rozeznali, buď tělem, buď vlastností, ačkoliv se jemu zdálo, že je Bakuša jako Tarkaňa, a Belena jako Hvězdula nebo Bystrula. — Než kolibu opustili, dostal Bohuš od bačy syrec jakožto host — což je způsob, — a Zverka dostal od valacha z hada kůži, kterého byl ráno zabil, na potáhnutí rúry u dýmky. — I Bohuš na vzájem bačovi něco dal, aby si „dobrou vůli“ způsobili.

Zuzula na cestě Katušce svěřila, že toho berana neopálila slunečnica, ale že si ho bača pro sebe zaklal a v kotli vařil.

„Nuž, vždyť proto dědo neschudne, má jich ještě dvě stě — a bača chce také někdy maso jíst; jen že má pravdu mluvit“ — pravila Katuška.

„Nuž to,“ přisvědčila stará. — Cesta domů rychleji ucházela, neboť nešli pirtěmi, ale cestou schůdnější, ač delší.

Na cestě vypravoval Zverka o životu valachů na salaši, jak tam jsou bez přestání, od Jura do Dimitra, a kterak jsou proti všem nehodám otuženi. — Jak jim mnohdykráte potýkati se s vlky a začasté že je i chlapci[63] navštíví, a nejpěknější berany odnesou, a že musí ještě „parády s nimi robit“, a žincice se jim dát napit, aby po dobrém odešli. Tak všelicos vespolek rozprávějíce sstoupali s hory dolů do zeleného údolíčka, jímž se prýštila „živá voda“[64], a za nedlouho octnuli se před domácí chyží, kdež je gazda i gazdina pod ořechem sedíce očekávali. Nastalo opět rokování, gazda ale prvně se ptal, co nového nahoře, a slyše o zkapání ovce, zavrtěl hlavou, a ušklíbl se, jakoby chtěl říci: „Znám já tě, ferino!“ — O chvíli zmizely ženské z pod stromu, i Zverka odešel; jen Bohuš zůstal s gazdou seděti, a když si starý přál viděti, co Bohuš maloval, ukázal mu nejdřív kolibu a baču, což se starému velmi líbilo, a jakoby ho před sebou viděl, zahrozil mu: „Ty bolvan ty!“ ale hned dodal: „Nuž co aj toho barana někdy si zařeže, přece je jinak hodný bača, — jinak nedají už!“

Také Katuščin obrázek ukázal Bohuš, a poctivě pověděl, jak se děvče strašilo. „To tak lidé tárají,“ přisvědčil gazda, a dlouhou chvíli nemohl s obrázku, ač jen nastíněného, oči spustit. „Tělem,“ pravil hlasem pohnutým, „tělem nese se na matku, ale tváří na otce, mého nebohého Juru.“ Slza leskla se na jeho šedých obrvách, když obrázek Bohušovi podával.

„Než odejdu, udělám vám podobný,“ nabídl se Bohuš, vida na starci, že by ho to těšilo.

„Eh věru, velkou radosť byste mi udělali, nebo nevím, či nám dlouho doma bude. Nedbám ji vdát, jako zde způsob v patnáctém, šestnáctém roku že se dívky vydávají, ale když by ji přišli prosit na poctivý chléb a ženich se jí líbil, nuž cože na to povím? Jen jí už musím vůli povolit. Ale bych ji rád viděl v dobrém bydle, neboť ji chováme jako tu jahodečku.“

Dojat tou řečí schoval si Bohuš obrázek, a že se svečeřívalo, přicházel dobytek domů, což je z další rozprávky o Katušce vytrhlo. Ona sama, slyšíc zvonce krav, vyšla ven a přivolávala krávy, dávajíc každé zvláštní jmeno. Gazda začal mluviti o svém statku, vypravoval, mnoho-li od každého má, neopomenuv při slově „ošípané“ — s oprošením vaší poctivé hlavy — dodati. „A jako ovce, voli, koně, tak i krávy mají každá své jmeno,“ pravil dále; je-li veselá — Veselena, má-li štíhlé nohy — Jelena; je-li doma chována — Chovana a tak podobně.“ — Po některé chvíli utichl šum na dvoře, vše bylo v pořádku a gazdina volala k večeři.

„A či máte už dřevo nachystané?“ ptal se gazda chasy.

„Eh, bude to hranica,“ zaluskl si Zverka. „Jen co hvězda vyjde, půjdeme, abychom první pálili!“ —

Bylo po večeři. — Bylo se zatím trochu setmělo; jak první hvězdička na obloze zableskla, chasa svobodná sebrala se a všickni čistě oblečení brali se na Brezovu. Dcera gazdova, zeť, starý gazda i Bohuš šli zároveň s chasou ale na podívanou jen. Stará gazdina ale, stryně a stará Zuza doma zůstaly nejen k hlídání domu, ale aby také obvyklé prostředky užívaly k zahnání zlých stryg,[65] které také tu noc rejdy své prováděly a zvlášť dobytku škodily. — Na nejvyšším místě na Brezové, u prostřed starých břiz a jedlí, nakladena byla vysoká hranice, a při ní na stráži stáli šuhajové, než by chasa přišla. — Na jihovýchodní straně při úpatí vrchu leží dědina, od níž zpovolně přes zorané pole a pastviny cesta na vrch vede. Na sever spadá vrch srázně dolů, skoro k samému břehu Hronu, odkudž se dnem a nocí bušení a klepání z železných dílen ozývá. — Na západ strmá je stěna, holá skála, ale pěkná vyhlídka na Hronské údolí, až k Lopeji a dále. — Vědělať chasa, že to nejpěknější místo k pálení ohňů. Když přišla družina Medvedů na Brezovú, bylo tam již i mnoho vesnické chasy, děvčat i šuhajů; na vrchu nebyla dosud všecka svobodná mládež a co chvíle jich přibývalo. — Gazda se svojí rodinou a Bohuš postavili se stranou mezi břízy, Katuška vstoupla mezi děvčata, Zverka k šuhajům. — Zapálila se hranice, a v okamžení vysoko plamen vyšlehl a rudým světlem osvítil okolostojící břízy; zavejskli chlapci jedním rykem — až se to daleko rozléhalo. Děvčata vzaly se za ruce, utvořily kolo okolo ohně, a točíce se zpovolna kolem zpívaly:

Keby já věděla, kedy bude Jána,
verby som nakládla na tri strany ohňa;
jedon by nakládla od slnca východu,
druhý by nakladla od slnca západu;
tretí by nakládla mojému milému,
mojému milému, šuhajku švarnému.
Jáno, Jáno, Vajáno! —

Na to následovalo množství písní nejvíce milostných, jež děvčata při neustálém točení se odzpěvovaly, až hranice padati začala. Tu přiskočili chlapci, schytali hořící hlavně, točili jimi nad hlavou, vyhazovali je do výše, helékali a zpívali, až se hora otřásala. Mezi tím vzplanuly ohně i na jiných vrších, hluk a zpěv se zanášel s vrchu na vrch, až údolí hlaholilo. Když oheň trochu spadal, začaly děvčata přes něj skákat, a každá snažila se skočit co nejdál: ale přece jen šuhajci dále skočiti dovedli. Ale bylo přitom žertu a smíchu dost a dost; děvčata škádlily chlapce, chlapci děvčata, a tu přinesl chlapec čerstvého zase chrastí, hodil na žhavé uhlí, až vysoko plamen vyskočil, a děvčata vzaly se za ruce a znovu začaly zpívat:

„Ej húsky moje húsky,
ej biele moje húsky!
ej vysoko letíte,
daleko vidíte,
ej či sté neviděly,
ej mojho milého?

Ej po tabore chodit,
ej čtyry koně vodit,
ej, keď ho uvidíte,
takto mu povedzte:
že sa musím vydat
nemuožem ho dočkat.“ —

Melodie písně té byla překrásná. A mnoho jiných zase zpívaly, v chóru i jednotlivě, aneb jeden druhému přizpěvoval. Tu děvče, jíž mladý chlapec cosi přišeptával, zpěvem odpovídá:

„Nač ti šuhaj, mladá žena,
keď ty nemáš zimoviska doma?“

a on odpovídá:

„Narubám si čtyry vozy trňa,
budeme mať zimoviska doma,“

a tak ze všech konců ozýval se zpěv a radosť, a všem hořely tváře rozkoší. Tu i tam dovolil si chlapec děvče i pobozkat a obejmout, ale nebylo žádné rozpustilosti přitom. Bujní chlapci rozličné kousky tělocvičné vyváděli, sekerkami zvrtali, a přes oheň přeskakovali jeden přes druhého, až jednomu půl širice shořelo. Vždy, když oheň dohoříval, nově se naložilo, a děvčata opakovaly: „Jáno, Jáno, Vojáno.“— Bylo již pozdě, když gazda napomenul, že by čas byl domů jíti. — Shrabali tedy šuhajci oheň na krbu, přikryli prstí a šlo se domů. Ohně na druhých vrších také již pohasly, ale na obloze vyšel měsíc a osvěcoval bledým svitem Hronské údolí. Jdouce domů, jakoby si řekli, začali jedním hlasem:

Vinohrad, vinohrad, zelený vinohrad
nejdi preč šuhajko, prenocuj že u nás!
„Veť bych já nocoval, sivá holubička,
kebys ma zbudila, keď vyjde zornička.“

„Už zornička vyšla, povedá že svíta,
vstaň že milý hore, už já budem bita,
už já budem bita, od mojej mamičky,
že som nenažala zelenej travičky.“

„A já budem bity, od mojho tatička,
že som nenapojil vraného konička;
vysoko zornička, dobrá noc Zuzička!“
„Eště vyšší nebe, pánbůh daj aj tebe.“ —

„Dobrá noc! dobrá noc!“ znělo ze všech stran, neboť se dělily cesty, jedna k dědině, druhá k chyži Medvedů. I Bohuš, ačkoliv jen divákem, tak rozjařen byl všeobecnou veselostí, že i do zpěvu s druhými se pustil. Nic mu neušlo při slavnosti té, a jakkoli tam bylo několik hezkých děvčat, zvlášť pěkně urostlých, proti Katušce bylo to všecko rosa. Každý pohyb její byl pln přirozené miloty. Také vesničtí chlapci chovali se k ní docela jinak než k ostatním děvčatům, po celý večer si netroufal žádný vzíti ji kolem pasu aneb ji štípnout do ramena, aneb jí nenazdajky dát políbení, jak to jiným dělali. — Zverka točil se ustavičně okolo mladého hezkého děvčete a třikrát skočil za ní šťastně přes oheň. Když se ho Bohuš ptal, čí to děvče je, skoro se zapálil, řka: „To je moje vrstovnice Fruža, dcera rychtářova.“ — Neptal se Bohuš více, ale v duchu přál dobrému hochu štěstí, aby se mu sny jeho pravdou staly, jakož i sám sobě. — Když k domu přicházeli, nahodilo se mu jíti vedle Katušky. I ptala se ho, či viděl již Jana kde pálit. „U nás,“ pravil, „pálívaly se ohně svatojanské též, ale už tuším všude to pominulo a se zapovědělo; videi jsem to zde poprvé a jsem tomu rád. Ale proč je při tom přeskakování přes oheň, vždyť je to nebezpečné?“

„Nuž to jinak být nemůž, vždyť se to přeskakuje za to, co by člověk rád, aby se mu podařilo. Když šťastně přeskočí, podaří se, a když upadne, aneb se popálí, nuž se to nepodaří.“

„A co vy jste si myslila Katuško?“ ptal se Bohuš.

„Lonský rok jsem přeskakovala,“ usmála se, „aby dlouhý len byl, a zdařilo se mi.“

„A dnes?“ ptal se Bohuš. — Chvíli neodpověděla, až přece pravila: „Dnes — dnes jsem — pověděla tak: Za to, co kdo lubí, a jednou aj za zdraví rodiny.“

„A zdařilo se vám; já viděl!“

„Zdařilo; ale vždyť se to jen jako památka slaví, že to i naši předkové slavili, říká dědo, a že se tomu nemusí víra přikládat,“ pravila Katuška; ale Bohuš vyrozuměl z její řeči, že by radši věřila než nevěřila a rád by byl věděl, zdali přece na jistou osobu myslila; ale otázka uvázla mu na rtech.

Když vešli do stavení, cítili všude zápach černobýlu, jimž ženské stavení vykadily proti strygám. Dávajíce si vespolek dobrou noc, každý na své lože se ubíral. Bohuš ale otevřel okno, a dlouho ještě díval se do krásné, jasné noci, na temné vrchole hor a zelené pod nimi údolí, kde se kolíbaly bělavé obláčky nad vrbami okolo potoku, třpytíce se ve svitu měsíce jako stříbrná roucha. — Tam, vypravovali si lidé, že tancují lesní panny (bosorky) při svitu měsíce, že sladce zpívají a mladé hochy k sobě vábí. Běda ale tomu, kdo by v kolo jejich svábiti se dal! Toho by prý „ulubily“, nohy po kolena mu utancovaly, a tělo v povětří rozmetaly, aby ani památky po něm nezůstalo. Ráno, když šly děvčata na trávu a vídaly na lukách místa, kde nebylo rosy, říkaly: „Tu tancovaly v noci bosorky; rosa je setřena!“ — „Jak mnoho krásné poesie jsem zde našel,“ myslil si Bohuš zavíraje okénko; „ale nejkrásnější poesií v celé té přírodě je přece jen ona!“ dodal, vrhaje se na lože.

*

Ráno než slunce vyšlo, vybíhaly děvčata do polí, mýti se žitnou rosičkou, zpívajíce při tom:

„Tvár moja, tvár moja, kvitni mi růžičkou,
budem ťa umývat tou žitnou rosičkou:
tou žitnou rosičkou, sbieranou za rána,
kým slnce nevyjde na svatého Jana.“ —

Katuška nebyla mezi nimi; seděla v své komůrce, hlávku na loket opřenou a smutně si zpívala:

„Tak je obloženo mé srdce slzami,
jako je uhorská koruna perlami.“ —

Ani sama nevěděla, proč jí smutné jen zpievánky na mysl padají, proč jí do pláče, kam se poděla ta její „dobrá vuolička“.

Kdož ví jak dlouho by tak byla seděla, kdyby nebyla babička přišla. Začala se rychle strojiti, aby babička nepoznala, že není jako byla, aby se neptala proč.

Když Bohuš dolů k snídaní přišel, ne již ve Zverkových, ale v svých šatech, byla celá rodina pohromadě i čeleď; i přišel všem na první pohled, jakoby to on nebyl; on ale cítil se přece jen volnějším ve svém dávno obvyklém šatu, což i gazda hned na něm poznal. Ve Zverkových šatech zdál se jim skoro jako jejich, ale když ho v panských šatech viděli a od paty do hlavy prohlídli, myslil si sám gazda: musí to být z hodného domu dítě. Katuška jediná se po něm neohlížela, ale když do jizby vešel, zčervenala i zbledla. Byla ráda, když dědeček Blažu pobídl, aby jsa z chlapů nejvyšší, ze za grady[66] bielé králíke[67] dolů podal, aby se vidělo, čí kvítok uschl, čí neuschl. Bohuš nevěděl, co to za králíky, ale když vzhůru se podíval, viděl za gradou celou řadu bílých kvítků jeden vedle druhého. Ty se tam večír daly; pro každého jeden, od nejstarší hlavy počítajíc do nejmladší. Čí kvítko do rána zcela uschlo, ten prý do roka že umře. Blažo sundávaje kvítky dolů, každému jeho podal; byly sice mnohé uvadlé, ale žádné nebylo tak čerstvé jako Katuščino, což ale tím bylo, že kvítko pro ni určené ne zcela rozvité bylo. Jediná Zuzula měla kvítko zcela suché. „No pánubohu poručeno, když mám umřít, umřem, však jsem už dost stará,“ pravila plačíc.

„Eh blázne ty starý, snad bys tomu nevěřila, to jsou zvyky, obyčeje našich předků, kteří tomu snad věřili; my to děláme na jejich památku, ale nesmíme již všemu věřit,“ pravil gazda, ač tajně sám mnohému věřil. —

Zuzula se trochu upokojila, když jí to gazda tak řekl, ale přece jí to z hlavy nešlo. — Po snídaní podal Bohuš gazdovi nástin koliby a bači — a obraz Katuščin, ale ne pod keřem kalinovým ověnčenou zeleným věncem. Dělal je časně z rána, chtěje starci radosť udělat, což se mu i podařilo. — Potom děkoval za vlídné pohostinství a oznámil, že je na cestu připraven, ač dost nerad. — Všickni, aby ještě zůstal; jediná Katuška mlčela, ale jakoby jí nůž do srdce vrazil, i vyšla jakoby musela ven, a šla do srubu, a ve srubu nevěděla, co tam chce; na dvůr vešla, a z dvoru do sadu až do nejzazšího konce pod jabloň; tam na kolena padla, a ruce zalomíc zkřikla: „Cože to se mnou, bože, bude!“ —

A v jizbě pravil tu chvíli gazda: „No, když jinak být nemůž, jděte s pánembohem, a když zase někdy do naší krajiny přijdete, víte, kde bydlíme. — Nuž ale tu valašku přijměte na památku, sám jsem ji dělal. Nuž a dříve vás domů nepustíme až po poledni, když prosto domů chcete; přijedete do Brezna dosti časně, Zverka vás tam doveze, jako na tátoších. A ty Zverko cože, dej pánovi ty šaty, nech je tam ukáže doma a často se na nás zmyslí. — Eh veru jsom se až roztěžkal,“ dodal starý pohnutým hlasem a stará přisvědčila, že i jí Bohuš jako syn přicházel. — Když se vše umluvilo, žádal Bohuš s gazdou o samotě mluviti. — Co mluvili, to nikdo nevěděl, ani by nikdo neuhodl, ale „zaklela se kdys země ráji, že se pod sluncem nic neztají“. Snad i to na jevo přijde. Byli ale oba pohnuti. —

„Katuška — Katuška — kde si — ozvi se!“ — tak to znělo z úst babičky; hledala Katušku po stavení, hledala ji jako vajíčko a Katušky nikde.

„Snad šla s děvčaty věnce házet do potoka?“ — mínila dcera.

„Ne, ne; to by ona byla ohlásila,“ kroutila hlavou babička.

„Aneb šla k horárce; stůně jí děvčička a víte, že ji má Katuška ráda“ — pravila stryně. —

„No, hledejte ji, však někde bude“ — kázal gazda, jda se Zverkou ohledati vůz, na němž host odjeti měl. — Bohušovi také to divné bylo, kde by Katuška byla, byl starostliv o ni, neboť jak náhle od stolu odešla, neviděl ji, a byl by se rád ještě pohledu jejího nabažil, vždyť ji měl za několik hodin opustit a dlouho neb nikdy nevidět. — I běžel do své jizby pro klobouk, chtěje ji hledat, a tu oknem se podívaje do sadu, viděl běleti se cos v zelenu. „To je ona,“ pomyslí a již letí dolů a do sadu, kde v nejzazším koutě Katušku pod jabloní státi vidí, všecku zkleslou. „Pro bůh, Katuško, co je vám, — hledají vás; co se vám stalo?“ — ptal se hlasem třesoucím, vida ubledlou, uslzenou její tvář. Spustíc složené ruce dolů, pohlédla na něho — až mu to duši projelo — a s úsměvem na rtech a se slzami v očích pravila: „Myslím, že mi s očí přišlo.“ —

Při tom pohledu, těch slovích, zapomněl Bohuš na všecka předsevzetí; nic neviděl na světě než ji. Ruce jí líbaje zvolal: „Mně, mně, Katuško drahá, přišlo s očí, z tvých očí! Díval sem se do nich tak dlouho, až se mi srdce rozbolelo. Ty sladká, drahá, jediná má, — miluješ mne?“ ptal se tiše, ovina rámě okolo štíhlého jejího pasu. Jako osykový list zachvěla se, slza vyhrnula se jí z očí a přitisknouc ruce k srdci, pravila šeptem skoro: „Slyšíc že odjedete, bylo mi jakobych umřít musela — a nyní — ach já to neumím vyslovit, jak mi je!“ —

„Má roztomilá!“ zvolal Bohuš všecek šťasten jejím vyznáním. Úžeji přivinul drahé děvče k srdci a zlíbal oči i bílé její tělo. — Dlouhou chvíli stáli tak v tichém láskání a v sebe zahledění. Když se Bohuš zpamatoval, vzal Katušku za ruku a co k ní mluvil, padlo do srdce jejího jako teplý deštíček na vadnoucí lučinu. — Když ze sadu vycházeli, nevyhlížela již Katuška jako hravé děcko, ale jako Bohušova oddanica[68] a Bohuš vedle ní se nesl jakoby v ní „tři světy“ měl. —

Téhož dne k večeru loučil se Bohuš s obyvateli chyže pod horami. — Všickni byli pohnuti i gazdina; gazda ale spokojen dával mu s bohem. — Věděl co, ale nepověděl. — Katušce se ruka třásla, když ji svému jedináčku na rozloučenou podávala, a slza kalila jí oko; ale když on důvěrně na ni pohlédnuv, zlatý kroužek na snubním prstu pravé ruky k ústům přitiskl a na její ukázal, utřela slzu s oka a když vůz s očí jí zmizel, tiše vešla do stavení. — Večír ale, když děvčata pod okny na louce zpívaly:

„Milovali sme se ako holubičky,
rozlúčili sme se ako vlaštovičky,
nechal si mne drahý v želi postavenou,
a ty si zaletěl za horu zelenou,
za horu zelenou, za ten černý oblak,
milý, duša moja, skuoro[69] sa-mi navrať,“

tu zaplakala.

*

Rok minul, co umřel starý pan Sokol ze Sokolova a půldruhého roku, co zabloudil syn jeho, — který se od té doby doktorem práv stal a bohatým dědicem, do chyže pod horami. —

V salonu Frau von Sauerschüll — jak se paní Zavřilová psala — u níž se scházela jen nóbl společnosť, na to ona si zakládala — býval mladý pán Sokol ze Sokolova (ona ho baronem zvala) velmi rád viděn z mnohých příčin; za jedno, že byl „von“, za druhé bohatý, za třetí doktor a za čtvrté že slečna Amélie, dcera její na vdaní byla, krása to, okolo níž mladí páni lítali jako motýlové okolo růže, zovouce ji královnou všech plesů. — K tomu zpívala jako švédský slavík, na fortepianu byla mystryní, francouzsky, anglicky znala, Decamerona čítala před spaním v originalu a španělsky se učila. — Všechny romány znala, a o divadle rokovat uměla jako o módách. — Frau v. Sauerschüll nepochybovala, a slečna Amélie tím méně, že by si každý z těch pánů za čest pokládal, kdyby si ho vzala — a proto skoro za jisté měla, že se pan Sokol o Amélii ucházeti bude, jak jen smutek odbude a z cest se vrátí, na které po smrti otcově se vydal. — Vždyť se k ní vždy se zvláštní zdvořilostí choval, na housle ji při hře provázel a slečna Amélie tvrdila, že je do ní zamilován. — Uplynul čas, který si byl mladý Sokol na cestování do ciziny určil; v salónu Frau v. Sauerschüllové čekali ho již každý den, i s přítelem, který s ním cestoval — ma chère maman myslila již na věno — když tu najednou strašná zvěst salónem Frau v. Sauerschüllovým otřese. — „Skandal, hotový skandal! kdo by se toho byl nadál, že si on nóbl člověk — vzdělaný — bohatý — který to nejkrásnější děvče míti mohl z nóbl rodiny, že si ten vezme prasprosté děvče — cikánku!“ —

„Ale snad ne cikánku, Frau von Zaplethal!“ — zvolalo několik hostů na paní, která s novinou tou přišla. „Veritabel cikánku, vždyť v té zemi jen cikánky jsou; prý mu učarovala“ — jistila Frau von Zaplethal.

„Skandal, skandal!“ — V tom přišel nový host. „Ach, pane doktor!“ — radostně znělo ze všech úst. Přítel, jeho spolucestovník, ten jim to nejlépe poví. Sotva se dočkati mohli, až by sedl. —

„A kde, pane doktore, jste přítele svého nechal?“

„V novém jeho domově, — kde s mladou svou krásnou paničkou se ubytoval.“ —

„S krásnou?“ —

„Ano, paní moje, s krásnou, ušlechtilou, bohatého kmeta vnučkou, jejíhož otce přítelův strýc náhodou zastřelil.“ —

„Ach tedy povinnosť ho k tomu vedla?“ pravila domácí paní. —

„To se teprv později vysvětlilo. Ona byla první jeho láskou; při ní teprv našel, co pannu krášlí!“ — odpověděl doktor s úsměškem, a pokloně se vybrané společnosti, odešel. — Slečna Amélie ohrnula pysk, hlavou hrdě pohodíc, ale chère maman ten skandal odstonala.


  1. babička.
  2. jehnědy vrbové o květnou neděli svěcené.
  3. nechvíli.
  4. řemínky, jimiž se krpce k noze přišněrují.
  5. kytkou.
  6. silnice hlavní.
  7. rozuměj lesů.
  8. lesní cesty.
  9. z podmáslí.
  10. vejce na másle pražené.
  11. zaskočilo jí soustko.
  12. pudivětře, blázníčku.
  13. vysoké, pěkné.
  14. bratrova žena, Brudersfrau.
  15. rodina i příbuzenstvo.
  16. bouřek, násilí.
  17. neštěstí.
  18. jasanu.
  19. Když umře některý úd rodiny, nejbližší příbuzný nad ním naříká. Matka nad dětmi, sestra nad bratrem. Kdo nemá příbuzných, je-li svoboden, naříká nad ním některá z děvčat; je-li ženatý neb starý člověk, jedna z žen. — „Nemá ho kdo nariekati,“ je výraz největší opuštěnosti. —
  20. krajkami.
  21. v pálence.
  22. nerv.
  23. Na čí ránu medvěd, při lovu smrtelně raněn, padne, ten je první střelec a vedou ho s hudbou domů.
  24. okres, Distrikt. Horní, dolní vjeděk, vjeděcký pán, vjeděcký dům. (Zvoleň.)
  25. poslední čtvrť měsíce. „Jaký votoch, taký nov,“ říká se.
  26. Když se kdo na cestu vybírá a přejde ho někdo, nesa práznou nádobu, má se vrátit, neboť zle pochodí. „Ažda ma dakdo s prázným prešiel, že sa mi zlé vodí,“ říká se.
  27. vyplašený.
  28. nádherné, veliké postavy.
  29. rozumí se: oheň rozdělat.
  30. hrjato páleno. Kořalka svařená s medem a kořením.
  31. taška vlněná, bílá, černě vyšitá, s dlouhými třísněmi, která se přehozená přes plece nosí, a v ní, co na cestu třeba.
  32. dyňová láhev kulatá, opletená lejčím. Bere se jen na cestu.
  33. na starosti.
  34. Na krbu, v peci, všude může oheň vyhasnouti, a opět se rozžehnouti, jen na domácím hlavním ohnisku musí oheň vždy živý býti.
  35. netresk.
  36. jako had.
  37. krajkáři.
  38. havířek.
  39. krásné.
  40. Náčelka; obyčejně z kůže neb látky hedbávné, tuhá, as 3 coule vysoká, bohatě zlatem vyšitá. Vzadu je růže ze stužek, od níž množství stužek dolů na ramena vlaje.
  41. bílý čepeček, co ženy nosí, se širokými krajky, které jim do půl čela visí a pékně sluší.
  42. od slunce zápal v mozku.
  43. stav tkalcovský.
  44. kupeckých krámech.
  45. karafiátky.
  46. helianthemum vulgare.
  47. květ sirový (Schwefelblüthe), tak jmenují.
  48. v lednu.
  49. erigeron acris.
  50. lesní cesty.
  51. jámy od vykolčovaných stromů.
  52. kde stromy od větru zkácené leží.
  53. okyt; krůpěje, které na stromech viseti zůstanou po dešti, nebo rosa.
  54. přehršli.
  55. učarovat.
  56. kapradí.
  57. dřevěná nádoba, co se jí žinčice nabírá.
  58. ovčí syrovátky.
  59. dlouhé prkno visící u stěny, na něž se nádobí staví.
  60. syrce ve formě soudku.
  61. kbelíky, do nichž se mléko slévá.
  62. píšťala pastýřská.
  63. chlapci s hory. Hajduci.
  64. každou vodu bystro tekoucí zovou živou.
  65. čarodějnic.
  66. grada, hrada, příční trám na stropu.
  67. také květ sv. Jana. Chrysanthemum leucantheum.
  68. panna zaslíbená.
  69. záhy.