Přeskočit na obsah

České besedy/Chvála smutku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
(přesměrováno z Chvála smutku)
Údaje o textu
Titulek: Chvála smutku
Podtitulek: Deklamovánka
Autor: Karel Boleslav Štorch
Zdroj: České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 49–59.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Říkat vždycky: „Tak jest — ano, ono!
K tomu netřeba si přivstat ráno;
Já se ale raděj pohádám,
Je-li třeba, bílé za černé,
Větroplaché za věrné —
A tak všecko dle své chuti vykládám;
Aneb i též naopak —
Jak se to v můj právě hodí vak.

K čemu pořád o radostech,
Smíchu, o žertu a o milostech?
Smáti se — o, to je lehký skutek;
Já vám ale povím, co je smutek. —
Smutek — smutek…? nu, nu prosím,
Vždyť já žádný kontraband nenosím,
Věřte mi, že smutek, na mou čest!
Nejhodnějším plesu společníkem jest;
Protož jej též nade všecko cením,
Jemu sebe, jemu každou radost věním.
Vím to sice, vzácné shromáždění,
Že jste těžko k přesvědčení;
Neboť jste již předpojatí,
A vaše tvář mi již napřed důkaz hatí:
Ale pevně přidržím se kuráže,
Bez ní se nic, s ní aspoň něco dokáže. —

Když tak z milé tváře
K vám se lesknou blahé lásky záře —
O, to nejste ovšem více v zemských krajích,
Srdce vaše lítá v samých rájích!
Inu věřím, věřím;
Ale já to jinak měřím. —
Když mne divým bičem osud šlehne,
Trýzeň krutou tíží na duši mi lehne,
Ten se kroutí, ten se mne pak straní,
Všecko opouští mne, ač jen jako maní;
Jedna ale duše, jediná,
Na tom na všem nevinná,
Jako anjel s výsosti se snese,
Slza v oku, srdce v ňadrech se jí třese,
A ta tvář, ta spanilá,
„Já to s tebou cítím“ praviti se zdá:
O, to věřte, to je blahost nejvyšší,
V ní je člověk Bohu nejbližší;
Tubych darmo jinde hledal,
Žert a smích by mně ji nikdy nedal;
Protož já jen smutek nade všecko cením,
Jemu sebe, jemu každou radost věním.

Bílé, červené, to ovšem hezké;
Vždyť pak jsou to barvy České.
Ale tmavé proto zavrhnout? —
Toť by napřed rozum musel v kout!
Krásné jistě jsou ty líce,
Když se bělí jako sníh,
A když jako zářná svíce
Růžinky se rdějí v nich;
Ale když tak ještě oko černé,
Plamenné a věrné
Z nich se krásně usmívá —
Ach, tu srdce slastmi omdlívá!
A to věřte nebo ne,
Živobytí dal bych za ně své;
Ač se v barvě smutku kryje,
Ať jen žije, ať jen blaze žije,
Aby znalo, jak je nade všecko cením,
Za tu barvu smutku žádnou nevyměním.

Což je radost, a co všecko potěšení,
Když při něm též trochu smutku není?
Člověk ovšem toužebně to polyká,
Ale pomalinku tomu tak tak uvyká;
Stává se to všedním, duch se ponasytí,
A pak reptá: Plané živobytí!
Ale jen tak k tomu lžíčku smutku,
Ňákou lítost, ňákou s nehodami půtku:
A pak hleďte, jak hned okřívá,
Jak hned nové síly nabývá,
Potýká se, tuží se, a když to zmůže —
Jak objímá vřele zas radosti bůže!
Jak po dešti kvítek, zase jesti nový,
Leskné oko jeho nejlíp vám to poví;
Protož i já smutek nade všecko cením,
Jemu sebe, jemu každou radost věním.

Pravda ovšem, dokavad jsme mladi,
Veselosti oddáme se rádi;
I mně rádo srdce poskakuje,
Ráda krev mi v rychlém proudu pluje;
Ale když mi dlouho vše se dobře daří,
Žádná nadějička se mi nepomaří,
Pořád všecko na mne se jen usmívá,
V růžné roucho každý den se odívá;
Věřte, tu mně bývá konečně předc ouzko.
Ach, což je to v radosti tak zklouzko!
To je mnoho, to je příliš mnoho,
Pak se bojím, co má pojít z toho?
Noha radostná — ach, ta se nejsnáz smykne,
A do plesů hoře nejstrašněji vkřikne.
Když tak ale v krásné míře,
Jako na té Apollově lyře,
Všickni tónové se střídávají,
Smutné radostných za druhy mají,
Jednou to jde trochu výš,
Jindy naopak zas něco níž:
O, v tom, v tom se mi pak dobře žije,
To je pravá žití harmonie!
Pak se jistý dívám vůkol sebe,
Vím, že opravdu mi přeje nebe;
Jedna půlka, ta radostí vše mi sladí,
Smutek zase radost tuto pořád mladí;
A protož já smutek nade všecko cením,
Jemu sebe, jemu každou radost věním.

Když se komu něco přihodí,
Co mu slzy v oko uvodí,
Co mu ňádra svírá,
Slastnou říši nadějí zavírá:
O, tu je hned litování,
Pláče, vzdechů, bědování!
Ale pomalinku jenom, páni;
Vždyť nevíte, kam se to vše sklání.
Ztratil-li Jan nevěrnou mu Annu,
O toť arci škoda o tu pěknou pannu!
Jiného si vzala Amalie?
I to arci bolest srdce ryje.
Ale nechme to jen as tak růček býti —
Hleďte, hleďte, Jan již umí znova žíti,
A to, v čem, jak myslil, živobytí ztratil,
Osud dvojnásob mu v Líně ponavrátil.
Annetka, ta krásu měla,
Amalie zlatem se zas stkvěla,
Lína mu však obojí
S pravým srdcem ještě pospojí.
A bych vám to řekl všecko zkrátka,
Proto jen si nohu zlomil pan Zahrádka,
Aby podržel na krku hlavu;
Nohu, nu, tu lékaři dal v správu.
A tak co je smutek, co neštěstí,
Právě jenom k blahu cestu klestí;
A protož já smutek nade všecko cením,
Jemu sebe, jemu každou radost věním.

U děvčete, jenž se pořád směje,
Mysl naše ovšem pookřeje;
Ale na vše věky
Nespoutají nás ty smíchu vděky.
„To jsou šašky, to jsou žerty
U té prostomilé Berty!
To utíká hodina,
Jak nejmenší menšina;
Ach, to milé — ach, to krásné bylo!“
Ráno — se to z mysli vytratilo!
Jedna ale slza, jenž se z oka noří,
Ta na věky v srdci našem hoří;
Tu, již v smutku jedenkrát jsme viděli,
Na tu jsme tak snadno nezapomněli;
A protož já smutek nade všecko cením,
Jemu sebe, jemu každou radost věním.

Nevěříte, nechcete mně pravdu dát?
Posečkejte, budu vám hned malovat
Bertu, jak se směje? — O, tu ne,
Smála by se ještě více řeči mé.
Což pak máte také na tom věčném smíšku?
Snadno zvučet tenkému je plíšku.
Kde jen věčný smích svou říši má,
Srdce na outěk se tuze rádo dá,
A ji, Bertu, jak jsem živ,
Neokouzlí ten milosti div.
Byť jí bloudek i chtěl vyznat svoji lásku,
Vysměje se mu, a — půjde na procházku.
A tak tedy již o Bertě dost.
Páni, pozor! jiný před očima host!
Jak se vznáší lehce a tak vážně,
Nekouká se, předc vás drží v mezích strážně;
Řekli byste, že jen bolest cítit zná, —
Vidíte, tam v ústech věčný úsměch hrá!
Úsměch pravý; nesměje se sice hlasně,
Za to však i v bolu svítí jasně.
Pohledové její, kapky to jsou rosné,
Vše se klíčí, co ve vás je blahonosné.
Každá chvíle u ní šlechtí, vznáší,
Co je sprosté, v prach se porozpráší.
Nebylo zde smíchu, předc jste přeblažení,
Srdce vaše jiného zde cosi cení.
Víte, co to? To jest vyšší ctnost,
Oděná v andělskou spanilost.
Smutek, slast, zem, nebe svorně pospolu,
V nejčistějším outlých citů plápolu.
Veselost to nedá, smutek rád to dává,
Jestli nebe s výše zdárnosti mu přává;
A protož já smutek nade všecko cením,
Jemu sebe, jemu každou radost věním.

V nejsladším tom, čím nám život kyne,
K radosti se slza snoubně vine.
Znáte první lásky vyznání?
Srdce plesá, oko pak se uklání;
Je to bolná, je to sladká slast!
Vidíte tu slzu do oka se krást?
Ňádra vám to dme a zase svírá,
Na ústech vám slovo poumírá,
Máte plakat, máte jásat? — to nevíte,
V jedinké té době celý život zříte —
Celý život, jak jej tuší věštný duch,
Bol zde, radost, spolnost, samost, zem a Bůh!

O děkujte, že nebeské dary
Nepřinesly vám slast pouhou,
Že se sluncem spojily jsou páry,
Plesy se zármutkem, lásku s touhou.
Chatrné by živobytí bylo,
Chvílka zpilá, smyslů vír,
Částkou hoře se vám vysvětilo —
Nuže plujtež, již je mír!
A když vám pak ku oltáři
Kynou v svatých světel záři,
By vám tam, jak srdce dávno byly,
Ruce též na věčné věky sjednotili, —
Je to radost pouhá, jenž vám ňádra pne?
Ve vás také něco smutného se hne!
Vy plesáte; ale tyto plesův city
Teskností jsou v jeden věnec svity.
Skrovničký ten myrty květ —
On znamená celý, dlouhý svět:
Bol a radost, zdar a nezdar, pád a stání,
A v tom ve všem outlý soucit pomáhání;
Protož i k té, jenž vás vede k cíli,
Toužebně čekané chvíli
Nebe vám i smutek připojilo,
Aby požehnání její věčné bylo!
Co jen pouze sladké, kazívá se rádo,
Přidejte hořkého, zůstane to mládo;
A protož já smutek nade všecko cením,
Jemu sebe, jemu každou radost věním.

V radosti jde ovšem snadno práce.
To se dělá všecko chutě, krátce,
To utíká všecko, člověk neví jak —
Ale zač to stojí, zač jen pak?
Zástěrek, per, lístků nadělá
Arci mžitkem tucet mysl veselá.
Co se ale velkého má zrodit,
Musí jinudy se vodit;
Bolesti
Musejí to na svět vynesti!
Kdyby naši slavní předkové
Byli bývali jen floutkové,
Kdyby všemu byli se jen smáli,
Čím pak byli by se asi stali?
Žalost velká, starost o řeč drahou,
To pohnulo jejich snahou;
Žalost o vlast, její krásné zvyky,
Stavělo je v ony svaté šiky,
Jimiž nad cizotou Česká zem
Stávala se vždycky vítězem.
Žalost jen a hoře
Zmužilo nás k boji proti oné stvoře,
Kteráž nevědouc jak mluviti,
Jazyk drahý náš chce jenom tupiti.
Hoře jest to, co nás posud tuží,
Lásku naši po bratrsku úží,
Bychom těm,
Jež nevěrné posud rodí naše zem,
Co jest Čechů sláva, co jsou České činy,
Jaké zhojit ještě přisluší nám viny,
Jak přesladké to jméno vlast,
A jak sladší ještě oběti jí klást,
A jak krásné věnce čekají u cíle, —
Bychom jim to všecko v pravé síle,
Po bratrsku pověděli;
Těm pak, kdožby na zdor chtěli
Pravdě na odporu stát,
Statný odpor nazpět mohli dát.
A ten krásný, tento blahý skutek
Žalost dala jen a smutek;
A protož já smutek nade všecko cením.
Jemu sebe, jemu každou radost věním!

Jak že páni, vy tleskáte?
Snad se za přesvědčené již máte?
O tak dobře, však jsem nechtěl více,
Za to díků na tisíce!
Nuž a — smutek? — Ten ať žije,
Hodné srdce rádo pro něj bije!