Cestující první třídy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Cestující první třídy
Autor: Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek: Пассажир 1-го класса
Zdroj: ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 3–13.
Licence: PD old 70
Překlad: Alois Drábek
Licence překlad: PD old 70

Cestující první třídy, když se byl na nádraží naobědval a trochu napil, rozložil se na sametovém divaně, sladce se protáhl a zdříml si. Podřímav pak ne více pěti minut, pohlédl matnýma očima na svůj protějšek, usmál se a řekl:

„Můj otec blahé paměti, byl rád, když ho po obědě ženské škrábaly na patách. Činím to jako on, než s tím rozdílem, že vždy po obědě češi si ne paty, ale jazyk. Rád si, hříšný člověk, na sytý žaludek popovídám. Dovolíte, pokřápati si trochu s vámi?“

„Prosím,“ souhlasil protějšek.

„Po dobrém obědě mi stačí nejmenší podnět, aby mi do hlavy vlezly čertovsky velké myšlenky. Tak na př. právě jsme spolu viděli u buffetu dva mladé lidi, a vy jste slyšel, kterak jeden z nich druhému gratuloval k jeho známosti. „Gratuluji vám,“ pravil, „máte již známost a počínáte si dobývati slávy.“ Patrně to byli herci, anebo mikroskopičtí novináři. Ale na nich vám nezáleží. Mě, pane, zajímá nyní otázka, co se vlastně rozumí slovy sláva nebo známost? Co myslíte? My všichni pojímáme slávu po — puškinsku, t. j. Více méně subjektivně, ale nikdo dosud slova toho jasně a logicky nevymezil. Dal bych mnoho za takové vymezení!“

„K čemu by se vám to hodilo?“

„Víte, kdybychom znali, co jest sláva, možno, že bychom poznali způsoby, jak jí dosíci,“ řekl první cestující a zamyslil se. „Třeba podotknouti, pane, že když jsem byl mladší, toužil jsem všemi cevami své duše po známosti. Populárnost byla, abych tak řekl, mým šílenstvím. Pro ni jsem se učil, pracoval, v noci nespal, nenajedl se a zdraví si zkazil. I zdá se, na kolik mohu souditi nestranně, že jsem měl všecky podmínky k jejímu dosažení. Předně jsem zaměstnáním inženýr. Za svého života vystavěl jsem v Rusku asi dvacet velkolepých mostů, ve třech městech jsem zřídil vodovody, pracoval jsem v Rusku, v Anglii, v Belgii… za druhé jsem napsal mnoho speciálních článků ze svého odboru. Za třetí, milý pane, již od dětství mám náklonnost k chemii; zajímaje se v prázdné chvíli vědou, vynašel jsem způsoby dobývání některých organických kyselin, tak že moje jméno najdete ve všech cizozemských učebnicích chemie. Celou dobu jsem sloužil, dopracoval jsem se hodnosti skutečného státního rady a pověst mám nezkalenou. Nebudu vás unavovati vypočítáváním svých zásluh a prací, řeknu vám pouze, že jsem vykonal více, než mnohý, který má jméno. A co z toho? Jsem stár, počínám churavěti, ale mohu říci, že jsem znám asi tak, jako ten černý pes, který tamto běží po náspu.“

„Jak to můžete věděti? Možno, že jste znám.“

„Hm!… Zkusme to hned… Řekněte, slyšel jste někdy jméno Krikunov?“

Protějšek obrátil oči ke stropu, zamyslil se a usmál se.

„Ne, neslyšel…“ řekl.

„To jest moje jméno. Vy, starší a intelligentní člověk, ani jednou jste o mně neslyšel — toť dostatečný důkaz! Patrně domáhaje se známosti, nedělal jsem toho, čeho třeba. Neznal jsem skutečný způsob a snaže se popadnouti slávu za ocas, nezašel jsem k ní s pravé strany.“

„Jaké jsou to ty opravdové způsoby?“

„A, čerti vědí! Řekněte: talent? Geniálnost? ne tuctovitost? Docela ne, milý pane… Parallelně se mnou žili a tvořili svoji karieru lidé poměrně prázdní, nicotní, ba i ničemní. Pracovali tisíckrát méně než já, nelezli z kůže, nestkvěli se talenty, nedobývali si známosti, a podívejte se na ně! Jména jejich objevují se v časopisech i v rozhovorech! Nebude-li vás to mrzeti, objasním to příkladem. Před několika léty stavěl jsem v K. most. Musím vám říci, že nuda v tom prašivém K. byla strašná. Kdyby nebylo žen a karet, byl bych se snad zbláznil. Nu, je to pryč, seznámil jsem se tam z dlouhé chvíle s jednou zpěvačkou. Čerti vědí, všickni byli jí nadšeni, ale podle mého — jak vám to mám říci? Byla to obyčejná, tuctová ženština, jakých je mnoho. Holčička prázdná, svéhlavá, lačná a při tom ještě hloupá. Mnoho jedla, mnoho pila, spala do pěti do večera — a více, myslím, nic. Pokládali ji za koketku — to bylo její povolání — ale když se o ní chtěli vyjádřiti literárně, nazývali ji umělkyní a zpěvačkou. Dříve jsem byl fanatickým ctitelem divadla, a proto mě tento darebácký způsob, nazývati ji umělkyní, po čertech dopaloval! Zváti se umělkyní anebo docela zpěvačkou neměla nejmenšího práva. Byla to bytost úplně bez nadání, bez citu a, možno i říci, ubohá. Pokud se pamatuji, zpívala ohavně, a celý půvab jejího „umění“ spočíval v tom, že nepřicházela v rozpaky, když k ní chodili do šatny. Obyčejně si vybírala vaudevilly přeložené se zpěvem a takové, kde se mohla zastkvíti v úzkém mužském kostýmu. Jedním slovem — pf! Nu, prosím, račte dáti pozor. Jak se nyní pamatuji, následovalo slavnostní odevzdání nově postaveného mostu veřejné dopravě. Bylo svěcení, řeči, telegramy a ostatní. Já, víte, obcházel jsem své dítě a bál se, aby mi autorskou radostí neprasklo srdce. Jest to minulé a netřeba dělati skromného, a proto vám řeknu, že most ode mne přijímali velkolepý! Nebyl to most, ale obrázek! Prosím, nerozčilte se, když jest tu přítomno celé město. „Nu, myslil jsem, nyní budou oči všech obráceny na mě. Kam bych se schoval?“ Ale, ach, marně jsem se, milý pane, obával! Kromě officiálních osob nevšiml si mne nikdo. Lidé stáli v hromadě na břehu, dívali se jako berani na most, ale o to, kdo jej stavěl, nestaral se nikdo. Čert aby je spral, ale od té doby nenávidím naše velectěné obecenstvo. Avšak pokračujme. Najednou se obecenstvo pohnulo a počalo mezi sebou šuškati… Obličeje se usmívaly, ramena se pohybovala. ‚Nejspíše mě uviděli,‘ myslil jsem si. Ale tu máš, čerte kropáč! Pozoruji, kterak se zástupem probírá moje zpěvačka, za ní houf darmošlapů, a k tomu všemu že jsou obráceny všecky pohledy zástupu. Mezi tisícihlavým houfem nastal šepot: ‚Jak jest krásná! Okouzlující!‘ A tu si teprve všimli mne… Jacísi dva holobrádkové, nejspíše místní ctitelé scenického umění, pohlédli na mě, na sebe a zašeptali si: ‚To jest její milovník!‘ Jak se vám to líbí? A jakási figura s cylindrem a dávno neholenou dršťkou, která byla již dlouho kolem přešlapovala, obrátila se ke mně slovy:

‚Víte, kdo je ta dáma, která kráčí po onom břehu? To jest ta a ta… Hlas má pode vší kritikou, ale ovládá jím dokonale!‘

‚Nemohl byste mi říci,‘ obrátil jsem se k němu s otázkou, ‚kdo stavěl tento most?‘

‚Skutečně, to nevím!‘ odpověděl, ‚nejspíše nějaký inženýr!‘

‚A kdo,‘ táži se dále, ‚stavěl ve vašem K. kostel?‘

‚Ani to vám nemohu říci.‘

Tázal jsem se dále, koho pokládají v K. za nejlepšího paedagoga, stavitele, a na všecky moje otázky tato figura odpovídala záporně.

‚A prosím vás,‘ tázal jsem se konečně, ‚s kým žije tato zpěvačka?‘

‚S nějakým inženýrem Krikunovem.‘

Nu, milý pane, jak se vám to líbí? Než dále…

Minesängrů nyní na tom světě není, a veškerá známost děje se výhradně novinami. Druhého dne po svěcení mostu sáhl jsem dychtivě po místním „Věstníku“ a hledám v něm zmínku o své osobě. Přehlížím dlouho všecky čtyři strany, až konečně — sláva! Počínám čísti: ‚Včera za překrásného počasí a obrovského účastenství obecenstva konalo se v přítomnosti jeho Excellence, náčelníka gubernie a ostatních úředníků, svěcení nového mostu atd.‘ Ke konci stálo: ‚Svěcení, záříc krásou, byla účastna mezi ostatními, miláček zdejšího obecenstva, naše nadaná umělkyně ta a ta. Rozumí se, že zjev její způsobil sensaci. Hvězda byla oblečena, atd.‘ Ale o mně kdyby tam bylo aspoň půl slůvka! Jest to maličkost, ale věřte mi, že jsem se tehdy dal zlostí do pláče!

Upokojil jsem se myšlenkou, že venkov jest hloupý, že od něho nemožno ničeho očekávati a že pro jméno třeba se odebrati do duševního centra, do hlavního města. Náhodou jsem měl tehdy v Petrohradě v konkursu, jehož lhůta se blížila ke konci, zadanou práci.

Rozloučil jsem se s K. a odejel do Petrohradu. Z K. do Petrohradu jest daleko a proto, abych se nenudil, vzal jsem si zvláštní kupé, nu… a rozumí se, i zpěvačku. Cestou jsme jedli, pili champagnské a tra-la-la. Tak jsme přijeli do duševního středu. Přišel jsem v den konkursu a měl jsem, milý pane, potěšení, slaviti vítězství: moje práce dostala první cenu. Sláva! druhého dne jdu na Něvský a kupuji si za sedm griveníků různých časopisů. Spěchám domů, uléhám na pohovku a přemáhaje chvění, začínám čísti: ‚Včera přibyla rychlíkem do Petrohradu známá umělkyně z venkova, ta a ta. S potěšením jsme pozorovali, že jižní ponebí velmi blahodárně účinkovalo na naši známou; její výtečný scenický zevnějšek…‘ dále se již nepamatuji! O mnoho níže pod touto zprávou bylo nejdrobněji vytisknuto: ‚Včera na tom a tom konkursu dostal první cenu inženýr ten a ten.‘ A dosti. K tomu ještě moje jméno obrátili, z Krikunova učinili Kirkunova. Tu máte to duševní centrum. Ale to není ještě všecko… Když jsem za měsíc odjížděl z Petrohradu, všecky časopisy o překot psaly o naší nevyrovnatelné, božské vysoce nadané, a již moji milenku vynášely ne jménem rodinným, ale křestním a oteckým.

Několik let později jsem byl v Moskvě. Byl jsem tam pozván vlastnoručním dopisem starosty v záležitosti, o níž se křičí v novinách více než sto let. Mezi tím jsem měl v jednom z museí pět veřejných přednášek k dobročinnému účelu. Myslím, že toho bylo dosti, abych se stal známým v městě, třeba na tři dny, není-li pravda? Ale, ach! Ani jediný moskevský časopis se o mně nezmínil. O požárech, operetě, o radních, kteří ve schůzi spí, o opilých kupcích — o všem jsem se dočetl, ale o své záležitosti a projektu, o přednáškách ani ‚a‘. A to roztomilé moskevské publikum! Jedu po tramvaji… Vagon jest nabit dámami, vojáky, studenty, kursistkami.

‚Povídá se, že sem městká rada pozvala za jakousi záležitostí inženýra,‘ řekl jsem svému sousedu tak hlasitě, aby to mohl celý vagon slyšeti.

‚Nevíte, jak se jmenuje?‘

Soused zavrtěl hlavou. Ostatní publikum pohlédlo na mě běžně, a ve všech pohledech jsem četl ‚nevím‘.

‚Povídá se, že kdosi přednáší v tom a v tom museum,‘ dotírám na obecenstvo, snaže se navázati hovor. ‚Praví se, že jest to zajímavé!‘

Nikdo ani hlavou nekývl. Patrně málokdo slyšel o přednáškách, a dámy vůbec nevěděly o existenci musea. To by ale ještě nebylo nic, však představte si, milý pane, najednou publikum vyskakuje a tlačí se k oknům. Co se to děje?

‚Hleďte, hleďte!‘ šťouchl mě soused. ‚Vidíte toho bruneta, který sedá na izvozčíka? To je známý rychlochodec King!‘

A celý vůz se rozhovořil. O rychlochodcích, zajímajících tehdy moskevské mysli.

Mohl bych vám uvésti ještě mnoho jiných příkladů, ale myslím, že jest dosti těchto. Připusťme, že se sám v sobě mýlím, že jsem se chlubil, a že nemám nadání, ale kromě sebe mohl bych vám ukázati na množství svých vrstevníků, pozoruhodných svým nadáním a dělností, kteří zemřeli neznámi. Všichni ti ruští plavci, chemikové, fysikové, mechanikové, hospodáři — jsou populární? Jsou známi naší vzdělané masse ruští umělci, sochaři, literáti? Mnohý starý literární pes, přičinlivý a nadaný, očichává třicet let redakční prahy, popíše, čerti vědí, co papíru, dvacetkrát se soudí o diffamaci a přece se nedostane dále od svého mraveniště! Jmenujte mi aspoň jednoho koryfea naší literatury, který by byl znám dříve, než se o něm roznesla v zemi sláva, že byl zabit v souboji, že se zbláznil, odešel do vyhnanství, aneb znamenitě hraje v karty.“

Cestující první třídy tak se dal unésti, že pustil doutník z úst a povstal.

„Ano,“ pokračoval zuřivě, „parallelně s nimi ukáži vám sta jiných lidí, zpěvaček, akrobatů a šašků, kteří jsou známi již nemluvňatům. Ano!“

Skříply dvéře, zavál průvan, a do vagonu vstoupila osoba zasmušilého pohledu, v haveloku, s cylindrem a modrými brejlemi. Zamračila se, rozhlédla se po místech a odešla dále.

„Víte, kdo to jest?“ ozval se nesmělý šepot ze vzdáleného kouta vagonu. „To jest známý taškář tulský N. N., obeslaný k soudu v záležitosti U…ské banky.“

„Tu to máte!“ zasmál se cestující první třídy. „Tulského taškáře zná, ale zeptejte se ho, zná-li Semiradského, Čajkovského nebo filosofa Solověva, zavrtí vám makovicí… Svinstvo!“

Prošly asi tři minuty mlčení.

„Dovolte, abych se vás zeptal,“ zakašlal nesměle protějšek, „znáte jméno Puškov?“

„Puškov? Hm!… Puškov… Nikoli, neznám!“

„To jest moje jméno…“ řekl rozpačitě protějšek. „Tedy neznáte? A já jsem již třicetpět let profesorem na jedné ruské universitě…, členem akademie nauk…, moje práce byly nejednou uveřejněny…“

Cestující první třídy a jeho protějšek pohlédli na sebe a dali se do smíchu.