Cesta květů a slávy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Cesta květů a slávy
Autor: Karel Čapek
Zdroj: Lidové noviny, roč. 46, č. 335. str. 1
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: 07. 07. 1938
Licence: PD old 70
Reakce na X. všesokolský slet

Byl to opravdu živý diadém, položený na skráně našeho hlavního města. Viděno poněkud shora, s letadla, musilo to vypadat jako barevná stužka, obloukem provinutá ulicemi, od Národního musea po Staroměstskou radnici; ale zblízka, pokud divák rozeznával standarty a prapory, kroje a župy, to byla skutečná koruna slávy, snášející se na město a korunující sám lid, který se tu sešel a sjel ze všech končina hranic k tomuto nesmírnému holdu, jejž národ vzdává sám sobě.

Byla to koruna utkaná ze všech jásavých fáborů a radostných krojů, od huculských halen po důstojné domažlické čepce, překrásný venkovský záhon, na němž rozkvetly všechny barevné květy našich zemí, všechny pomněnky, máky a růžičky, všechna třpytivá, milostná krása panen a družiček jako o veliký svátek v božím kostele, všechna výskající a cifrující mladost jako o posvícení. Byla to koruna přepevná jako přílba,v jejíž kov se slily všechny kraje našeho státu, mužové s polí i z dílen, jejichž nesmírný počet říkal rytmickým krokem totéž, co volalo jejich hromadné skando: že Prahu nedají. Byl to věnec, utkaný z nesčíslných zdravících rukou, z nesčíslných šátečků, praporků, haluzí a voniček, jež se bez konce třepetaly jako čeřeny větrem radostné lásky; buď, Praho, hrdana tolik milujících. A byla to koruna, do níž jako drahokamy nejvzácnější byly zasazeny sympatie národů nám drahých; byl to přepestrý věnec národů, od Francie po Rumunsko, od Belgie po Lotyše a Litevce; ale nade vše nezapomenutelná nám zůstává veliká zástava bratrství lásky, kterou nám svou nádhernou přítomností přinesli nejdražší Jugoslávci. Pražské ulice samy jim řekly, s jakými city přijímá náš národ jejich statečné pobratimství.

Ano, pražské ulice, to byla druhá a stejně úžasná stránka té veliké a slavné podívané. To už nebyly špalíry. To už nebyly domy a okna. To byla navršená jednolitá zeď z lidí, sahající až po střechy a vikýře; křičící, mávající, jásající, Via triumfalis ve dvojím a znásobeném smyslu. To Praha a národ zdravily sokolstvo. To sokolstvo zdravilo národ a Prahu. Lid vzdával hold lidu. Národ oslavoval sebe sama. Byl to snad největší a nejokázalejší triumf, jaký je v dnešním světě vidět;ale tou triumfální cestou nekráčí u nás žádný diktátor v čele vojsk; tou cestou slávy u nás putuje sám lid s radostnými praporky a větvičkami ve zdvižených rukou. Ty fáborky a kytičky byly slavné a výmluvné gesto. Byla to apoteosa statečné a radostné demokracie.