Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Bratr Čtverák

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Roztrhané střevíce	Bratr Čtverák	Hadí korunka

Údaje o textu
Titulek:	Bratr Čtverák
Autor:	Bratři Grimmové
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 76–85. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Byla jednou krutá válka a když byla ukončena, propuštěni jsou mnozí vojíni. Při tom byl propuštěn také bratr Čtverák, jenž nedostal nic jiného na cestu nežli bochníček komisárku a čtyři krejcary na penězích. Tak se vydal na cestu.

Svatý Petr byl se usadil jakožto žebrák u cesty, a když přiblížil se k němu bratr Čtverák, prosil jej za almužnu.

„Milý příteli,“ odvece mu starý vojín, „co ti mám dáti, jsem vysloužilec a nemám nic jiného, leč malý komisárek a čtyři krejcary na penězích, až mi to dojde, musím žebrati, jako ty; ale něco ti dám přec.“

Rozdělil pak chléb na čtyři díly a jeden z nich dal apoštolovi a též jeden krejcar. Svatý Petr mu poděkoval, šel dále, a na jiném místě usadil se v jiné podobě zase u cesty žebraje, a když vysloužilec k němu se přiblížil, požádal jej o almužnu. Bratr Čtverák dal mu tutéž odpověď jako prve a též čtvrtku chleba a jeden krejcar. Svatý Petr mu poděkoval, předešel jej a posadil se zase na cestu, kudy vojín musil jíti a žebral. Vysloužilec dal mu třetí čtvrtku chleba a třetí krejcar. Svatý Petr mu poděkoval, vojín pak kráčel dále nemaje ničeho více než čtvrtku chleba a krejcar. Odebral se s tím do hospody, snědl chléb a koupil si za krejcar piva. Potom ubíral se dále i přišel mu opět vstříc svatý Petr a sice také v podobě vysloužilce, pozdravil jej a pravil: „Milý příteli, nemohl bys mi dáti kousek chleba a krejcar na pivo?“

„Kde bych to vzal,“ odvětil bratr Čtverák, „dostal jsem pouze propuštění svoje, komisárek a čtyři krejcary. Na cestě jsem zastihl tři žebráky a dal jsem každému čtvrtku chleba a krejcar; poslední čtvrtku chleba jsem v hospodě snědl a poslední krejcar propil. Nemám ničeho více a nemáš-li ty také ničeho, můžeme žebrati vespolek.“

„Toho nebude potřebí,“ řekl sv. Petr, „rozumím lékařství a tím si vydělám tolik, kolik potřebuji.“

„Tomu já arci nerozumím,“ pravil bratr Čtverák, „budu tedy žebrati sám.“

„Pojď jen se mnou,“ pravil sv. Petr, „vydělám-li něco, dám ti polovici.“

„Jsem úplně spokojen.“ pravil vysloužilec, i kráčeli spolu dále.

Přišli ku statku jednomu, ve kterém bylo slyšeti hrozný nářek, i vešli tam; muž umíraje ležel na posteli, žena pak bědovala hrozně.

„Nechte toho bědování,“ pravil sv. Petr, „uzdravím opět vašeho muže.“ Po té vyňal z kapsy mastičku a vyléčil v tu chvíli nemocného, jenž hned povstal z lože.

I pravili radostně muž i žena: „Kterak můžeme se vám odměniti? Co vám máme dáti?“

Svatý Petr nechtěl ničeho, a čím více lidé ti mu nabízeli, tím více se zdráhal.

Bratr Čtverák šťouchl ho loktem šeptaje: „Přijmi přec něco, víš, že potřebujeme.“

I řekl sv. Petr: „Ano, jehně přijmu, ale neponesu ho; chceš-li, nes je.“

„Toť pravá maličkosť,“ pravil bratr Čtverák, i vzal jehně přes rameno.

Když přišli do lesa, mrzelo vojína již nošení i pravil, poněvadž také měl hlad: „Hle, tuť krásné místo, kde bychom jehně mohli uvařiti a snísti.“

„Souhlasím,“ odvece svatý Petr, „ale neumím vařiti a chceš-li ty to učiniti, tu jest kotlík. Zatím se ohlednu po lese, ale dříve nejez, pokud se nevrátím; však já přijdu v čas.“

„Jdi jen,“ pravil vojín, „umím vařit a vykonám to řádně.“

Svatý Petr odešel, vojín zabil jehně a počal je vařiti.

Maso bylo uvařeno, svatý Petr pak se dosud nevracel; vojín rozkrájel maso, při čemž nalezl srdce.

„Toť prý to nejlepší,“ pravil sám sobě okusiv je a konečně je snědl celé.

Konečně přišel sv. Petr a pravil: „Můžeš snísti celé jehně, mně dej jen srdce jeho.“

Vojín chopil nůž a vidličku; jal se hledati a pak řekl: „Není tu srdce.“

„Kam se podělo?“ tázal se apoštol.

„Nevím,“ odvece bratr Čtverák, „ale což pak nevíš, že jehně nemá srdce?“

„Toť něco nového,“ řekl sv. Petr, „každé zvíře má srdce, proč by jehně ho nemělo?“

„Ne, zajisté, jehně nemá srdce,“ pravil vojín, „jen si vzpomeň, že tomu tak.“

„Dobrá, není-li tu srdce,“ řekl sv. Petr, „nechci ničeho z jehněte, sněz je celé sám.“

„Co nesním, vstrčím do rance svého,“ pravil bratr Čtverák, snědl půl jehněte a zbytek uložil.

Šli dále; sv. Petr způsobil, že jim v cestu tekla veliká voda. I řekl sv. Petr: „Jdi napřed.“

„Ne,“ pravil bratr Čtverák, „jdi ty napřed;“ mysle si při tom: „Bude-li voda hluboka, zůstanu pozadu.“

Svatý Petr brodil se vodou, jež mu sáhala pouze po kolena. I chtěl ji také vojín přejíti, ale vody přibylo, že mu sáhala až po krk. I volal: „Bratře, pomoz!“

„Přiznáš se, že jsi snědl srdce jehněte?“ odvětil sv. Petr.

„Nesnědl jsem ho,“ řekl vojín.

Po té přibylo vody opět, že mu sáhala až po ústa.

„Pomoz, bratře!“ volal vojín.

Na to pravil zase sv. Petr: „Přiznáš se, žes snědl srdce ono?“

„Nesnědl jsem ho,“ odvětil vojín.

Svatý Petr nechtěl, by utonul, pročež pomohl mu z vody.

I přišli potom do cizí krajiny a tu zaslechli, že dcera králova jest na smrť nemocna.

„Bratře, tu lze něco uloviti,“ pravil vojín sv. Petru, „uzdravíme-li ji, bude nám na vždy pomoženo.“

Zdálo se mu, že sv. Petr kráčí pomalu, i pravil: „Pospěš si, bratře, bychom nezmeškali.“

Ale sv. Petr loudal se tím více, přes to, že jej vojín vyzýval k rychlosti, až konečně rozšířila se zpráva, že dcera králova zemřela.

„To máme následky loudání tvého,“ zvolal bratr Čtverák.

„Jen se upokoj,“ řekl sv. Petr, „umím ještě více, než uzdraviti nemocné; dovedu také vzkřísiti mrtvé.“

„Tak-li tomu,“ pravil bratr Čtverák, „jsem spokojen; ale půl království tím aspoň musíš vydělati.“

Šli do královského paláce, kde panoval největší zármutek: sv. Petr pak řekl králi, že vzkřísí dceru jeho. Byv k ní uveden, pravil: „Přineste mi kotel s vodou.“

Když tak se stalo, vyhnal všecky lidi a jen bratr Čtverák směl u něho zůstati.

Potom pravil třikráte: „Vstaniž, ve jménu nejsvětější trojice.“ Na to dcera vstala živa a zdráva.

Z toho měl král velikou radost, i pravil sv. Petru: „Požádej odměnu, i kdyby to byla polovice mého království, dostaneš ji.“

Svatý Petr pak řekl: „Nechci ničeho.“

„Ó, ty blázne,“ myslil si bratr Čtverák, šťouchl loktem druha a pravil: „Nebuď přec tak hloupým, nepotřebuješ-li ty ničeho, potřebuji já.“

Ale sv. Petr nechtěl ničeho, a poněvadž král viděl, že jeho druh si něčeho přeje, kázal mu ranec jeho naplniti zlatem.

Šli dále a když přišli do lesa, řekl sv. Petr: „Rozdělme se o ty peníze.“

„Učiníme tak,“ odvětil vojín.

Potom rozdělil sv. Petr peníze na tři díly.

„Což pak mu to zase napadá,“ myslil si vojín, „vždyť jsme přece jen dva.“

Rozděliv peníze pravil svatý Petr: „Jeden díl jest můj, druhý tvůj a třetí toho, kdo snědl srdce jehněte.“

„To jsem snědl já,“ zvolal vojín a shrábl peníze.

„Kterak to možno,“ pravil sv. Petr, „vždyť jehně nemá srdce.“

„Co ti napadá; jehně má srdce, jako každé jiné zvíře, proč by ho nemělo?“

„Dobrá,“ řekl sv. Petr, „nech si peníze všecky, ale já nepůjdu více s tebou.“

„Jak se líbí,“ řekl vojín, „s Bohem.“

I bral se každý jinou cestou; bratr Čtverák se nehněval proto; mělť peněz dosti; ale poněvadž neuměl hospodařiti, promarnil je záhy a neměl zase ničeho.

Tu přišel do země, kde slyšel, že dcera králova zemřela.

„Počkej,“ pomyslil sobě, „tu vzkřísím a pak si dám řádně zaplatiti.“

Šel tedy ku králi a nabídl se, že vzkřísí jeho dceru.

Král byl slyšel, že jakýsi vysloužilý vojín chodí světem, jenž umí křísiti mrtvé, i myslil si, že to byl on, ale proto přece nedůvěřoval mu a poradil se dříve se svými rádci; ti však řekli, že to snadno lze podniknouti, poněvadž dcera jeho jest mrtva.

Bratr Čtverák poručil, aby mu přinesli kotel s vodou; vyhnal všecky lidi, rozřezal mrtvolu, vházel kusy do vody, rozdělal oheň, právě jak to byl viděl u sv. Petra. Voda se vařila, maso spadalo s kostí i vybral tyto, dal je na tabuli, ale položil je různě. Potom ve jménu nejsvětější Trojice vyzval třikráte mrtvou, by vstala, avšak ta se ani nehnula. I vyřknul průpověď tu ještě třikráte, ale zase marně.

„Šlakovité děvče,“ zvolal, „vstaň, sice nepovede se ti dobře.“

V tom objevil se u něho pojednou zase sv. Petr a pravil: „Ty bohaprázdný člověče, co to tropíš; kterak může mrtvá vstáti, když jsi pomíchal kosti její?“

„Bratře, učinil jsem. co jsem uměl.“

„Tentokráte pomohu ti z bryndy, ale to ti pravím, pokusíš-li se podruhé o cos podobného, budeš nešťasten. Také nesmíš za to od krále ničeho žádati ani přijati.“

Potom rozložil sv. Petr kosti v náležitém pořádku, vyzval mrtvou, by vstala a dcera králova vstala živa a zdráva.

Svatý Petr potom zmizel; vojín byl rád, že se to zdařilo ještě tak dobře, ale zlobil se, že nesměl nic vzíti.

„Co to za rozum,“ myslil si, „co jednou rukou dá, druhou zase vezme.“

Král nabízel mu, co bude chtít, ale on nesměl vzíti nic, ačkoli projevil, že by rád něco dostal. Král poručil, aby mu naplnili ranec zlatem a propustil jej.

Když pak vyšel ven, stál tu sv. Petr, jenž káravě pravil: „Hle, jakýs ty člověk; což nezapověděl jsem ti vzíti něco a ty máš přec ranec plný peněz.“

„Což mohu za to, když mi to tam dají,“ odvětil bratr Čtverák.

„Pravím ti, bys podruhé neučinil cos podobného, sice povede se ti špatně.“

„Nestarej se, bratře; mám peníze a nebudu nositi kostí.“

„Ale peníze nebudou dlouho trvat. Abys však znova nekráčel po cestách špatných, propůjčím ranci tvému moc, by v něm bylo vše, čeho si budeš přáti. S Bohem; mne již neuzříš.“

„S Bohem,“ pravil vojín, jsa rád, že se ho zbavil a mysle, že za ním nepůjde. Také zapomněl na zázračnou moc rance svého.

Jako ponejprv i tentokráte promarnil v krátkém čase svoje peníze. Když pak neměl než čtyři krejcary, přišel k hospodě, a pomyslil si: „Pryč s těmi penězi“ — i poručil si za tři krejcary vína a za krejcar chleba.

Když jedl a pil, pocítil vůni husí pečeně. Ohlednuv se, spatřil, že v troubě jsou dvě pečené husy. Připadlo mu, že mu jeho druh slíbil, co si bude přáti v ranci svém, že to v něm bude míti.

„Zkusím to,“ myslil si, šel ven a pravil: „Přeji si, aby ty husy byly v ranci mém.“

Dopověděv to, otevřel ranec a hle, husy ležely v něm. „Ach, teď jsem chlapík,“ pomyslil si a zašel do háje, by tam snědl pečeni.

Když si na ní pochutnával, ubírali se kolem něho dva cestující tovaryši i pohlíželi chtivě na husu. Bratr Čtverák vida to, pomyslil si, že má dost jedné a dal jim druhou. Oni pak odebrali se do hospody, poručili si chléb a víno i vyňali husu, již počali jísti.

Šenkýřka spatřivši to, pravila muži svému: „Ti jedí husu; podívej se, není-li to naše z trouby?“ Hospodský nahledl a poznal, že trouba jest prázdna.

„Aj, vy zloději,“ obořil se na ně. „chcete jísti laciné husy! Hned zaplatíte, sice se vám zle povede.“

„Nejsme zloději,“ pravili oba. „jakýsi vysloužilec daroval nám husu.“

„Neobalamutíte mne! Vojín ten byl zde a šel odtud jako poctivý člověk: pozoroval jsem jej; vy jste zloději a musíte platit.“

Poněvadž pak nemohli platit, chopil hůl a vytloukl je z hospody.

Bratr Čtverák přišel do vsi, kde uzřel krásný zámek a nedaleko toho chatrnou krčmu. Šel do krčmy a prosil za nocleh, ale krčmář jej odbyl řka: „Není tu místa pro vás; mám plný dům vzácných hostí.“

„Divím se, že ti jdou k vám a ne do zámku.“

„Ha, tam není radno ztráviti noc,“ pravil krčmář, „kdo tam vešel, posud nevyšel živ.“

„Jestliže to zkusili jiní,“ pravil bratr Čtverák. „zkusím to také.“

„Nečiňte toho,“ pravil hospodský, „při tom běží o krk.“

„Snad nebude hned tak zle,“ pravil bratr Čtverák, „dejte mi jen klíče a hodně jídla a pití.“

Krčmář dal mu klíče, jídlo i pití, a bratr Čtverák s tím šel do zámku, pochutnal si řádně, a když pak se mu chtělo spát, ulehl na zem, poněvadž tu nebylo postele.

Usnul záhy a byl vyburcován velikým lomozem, a když procitl, uzřel devět ohyzdných ďáblů, jižto tančili kolem něho.

„Tancujte si jak chcete,“ pravil bratr Čtverák, „ale nikdo z vás nepřibližuj se ke mně.“

Ďáblové vždy více blížili se k němu, tak že jej div nekopli do obličeje.

„Dáte-li pokoj,“ zvolal vojín, ale marně. Rozhněval se a zvolal: „Počkejte, zjednám pokoj a pořádek!“ chopil nohu židlice a počal ďábly mlátit.

Ale těch bylo devět naň a tloukl-li jednoho, chopili jej ostatní vzadu za vlasy a táhali jej šeredně.

„Již toho mám dosti, vy ďábelská havěť!“ zvolal. „Všech devět do mého rance!“

Hle, v tom ocitli se ďáblové v ranci, jejž vojín zavřel a hodil do kouta. Potom bylo ticho; vojín ulehl znova a spal klidně až do rána. Tu přišli krčmář a šlechtic, jemuž náležel zámek ten, by se přesvědčili, co se s ním stalo. Uzřevše jej zdravého, divili se a pravili: „Neublížili vám duchové?“

„To to,“ odvětil bratr Čtverák. „mám jich všech devět v ranci. „Můžete bezpečně zase bydliti v zámku svém; nikdo vás nebude strašiti.“

Šlechtic mu děkoval, obdařil jej hodně a žádal jej, by zůstal u něho ve službě, že se oň postará na vždy.

„Ne,“ odpověděl on, „jsem zvyklý toulání a půjdu dále.“

Přišel potom ke kovárně; vešel tam, položil ranec na kovadlo a prosil mistra i tovaryše jeho, by do něho bušili. Ti počali řádně kladivy svými tlouci do rance, tak že ďáblové hrozně bědovali. Když potom otevřel ranec, bylo osm ďáblů mrtvých a jeden, který se skryl v záhybu, byl ještě živ, vyklouzl a spěchal nazpět do pekla.

Bratr Čtverák potom ještě dlouho chodil světem, až pak sestárnul velice, i pomýšlel na smrť. Šel k nábožnému poustevníku řka: „Nabažil jsem se toulání a rád bych se dostal do nebe.“

Poustevník pravil: „Jsou dvě cesty, jedna široká, pohodlná, vede do pekla, druhá úzká, drsná, vede k nebi.“

„Byl bych blázen, bych šel tou úzkou a drsnou,“ myslil si bratr Čtverák, a pustil se po cestě pohodlné, až přišel k veliké černé bráně: byla to brána pekelná. Bratr Čtverák zaklepal a vrátný nahlížel, kdo to klepá. Když pak uzřel bratra Čtveráka, ulekl se velice; bylť to onen devátý ďábel z rance. Rychle zastrčil závoru i běžel k nejvyššímu ďáblu a pravil: „U brány stojí chlap s rancem a chce sem, ale nepouštějte ho do pekla, sice jest zle; vžene všecky ďábly do toho rance. Mně v něm jednou pořádně dal natlouci.“ Odbyli tedy bratra Čtveráka, aby šel svou cestou, že do pekla se nedostane.

„Když mne tu nechtějí.“ myslil si, „pokusím se, zdaž se dostanu do nebe. Někde přece musím býti.“

Vrátiv se tedy, kráčel po cestě k nebi až přibyl ku bráně nebeské, na kterou také zaklepal.

Svatý Petr seděl právě u vrat; bratr Čtverák jej poznal hned a myslil si: „Tuť starý známý; pročež to půjde snad líp.“

Ale sv. Petr řekl mu: „Ty snad chceš do nebe?“

„Vpusť mne tam, bratře, někde přece musím zůstati. Kdyby mne byli nechali v pekle, nebyl bych přišel sem.“

„Do nebe se nedostaneš,“ řekl sv. Petr.

„Nechceš-li mne tam vpustit.“ pravil bratr Čtverák, „tedy vezmi si jen ranec — nechci ničeho od tebe.“

„Dej sem,“ řekl sv. Petr.

Vojín podal mu skrze mříž ranec do nebe, svatý Petr jej vzal a položil na lavici. I pravil bratr Čtverák vesele: „Nyní si přeji, bych byl ve svém ranci.“

Šust — byl v něm a seděl v nebi, kdež jej musil sv. Petr nechati.