Zvířátka a petrovští/Bolenka

Zvířátka a petrovští
Růženka	Bolenka	Berona

Údaje o textu
Titulek:	Bolenka
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 111–116. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jeden král a královna, měli dcerušku krásnou jako jarní den, říkali jí Bolenka. Když bylo Bolence patnáct let, matka jí umřela. Než zemřela, zavolala k sobě krále, prosila ho, aby Bolence nepřivedl do domu macechu. Když umřela, král velmi naříkal, Bolenka se žalostí ani utišit nedala. Ale dvořané prosili krále, aby se jel podívat, jak národ žije, smutek rozptýlit. Král odjel, Bolenka zůstala doma; celé dni na matku vzpomínala, její hrob navštěvovala.

Po čase se král vrátil, ale nebyl sám, přijela s ním krásná paní — macecha. Bolenka ji poslušně přivítala, ale macecha svou nevlastní dcerku neměla ráda; stále na ni královi, svému muži nasazovala. Král se jen v maceše zhlížel, na Bolenku zapomínal.

Ta macecha však uměla čarovat. Měla jednu jizbu pro sebe, tam nesměl nikdo vstoupit, tam se na dlouhé hodiny zavírala, a když odtamtud vycházela, vždycky jako by omládla. Jednou odjela na procházku. Bolenka šla po chodbě a co vidí: dveře té zakázané jizby zůstaly otevřeny. Bolenka si pomyslila:

Copak tam ta nová maminka asi vzácného má, že to před námi schovává?

Vešla do jizby, ale jizba je prázdná, jen u stěny stojí veliké zrcadlo. Bolenka se v něm zhlížela, své zlaté vlasy rozpustila, česala, potom vyšla z jizby, dveře zavřela. Ale v tom zrcadle byl schovaný čertík, jmenoval se Oldacrz; ten té královně maceše vždycky radil, říkal jí, že je nejkrásnější ze všech žen na světě. Když se královna vrátila z procházky, šla hned do jizby, postavila se před zrcadlo, ptala se:

„Povez mi, můj nejmilejší,
kdo je ze všech nejkrásnější?“

Tak se ptávala každý den a Oldacrz jí vždycky odpovídal:

„V zrcadle se díváš na ni,
ze všech nejkrásnější paní.“

Ale tentokrát chvíli mlčel, potom zazpíval:

„Není v světě taká krása
jak Bolenka zlatovlasá.“

Královna hněvem div neomdlela; hned se rozhodla Bolenku zahubit.

Zavolala starou babu, která jí koření nosila, lektvary vařila, poručila jí zavést Bolenku do lesa, tam ji opustit, aby ji vlci roztrhali. Baba šla k Bolence, líbezně se k ní měla, aby s ní šla do lesa, prý zeliny sbírat. Bolenka nic netušila, šla, a když zašly daleko, až do hor, baba se jí ztratila. Bolenka volala, chodila těmi pustinami, hledala babu, ale nadarmo. Když viděla, že je opuštěná a sama cestu nenajde, šla, kam ji oči vedly, až večer zahlédla v lese světélko. Šla za tím světélkem, co vidí: starý dům, v jednom okně se svítí. Vešla do domu; nikde živé duše, jen v jedné jizbě hořel v krbu oheň, na stole bylo prostřeno pro dvanáct lidí. Bolenka byla hladová, snědla kousek masa, napila se ze džbánu vína, pak se šla podívat po domě. Našla krásnou světnici, v té bylo lůžko na zlatých řetězech zavěšené. Když byla ospalá, lehla na to lůžko a usnula.

V půlnoci přišlo dvanáct zbojníků, sedli ke stolu, ten jejich hejtman vešel do svého pokoje, vidí na lůžku spát pannu, jen se skvěla ve své kráse. Dlouho se na ni díval, pak se vrátil ke svým tovaryšům a pravil:

„Tovaryši moji, ve všem jsme si slíbili věrnost, o všechno jsme se dělili rovným dílem. Ale já jsem teď našel cosi, co je nade všechny poklady světa. Řekněte, mám-li na to právo sám, či se s vámi mám dělit?“

Tovaryši usoudili, že i taková kořist patří všem do spolku. Tak ten hejtman je nechal přísahat slavnou přísahou, že všichni vespolek budou tu kořist opatrovat, nikdo se jí nedotkne. Když odpřísahali, hejtman šel, probudil Bolenku, prosil ji, aby se nebála, že jí nikdo ani vlas na hlavě nezkřiví. Přivedl Bolenku mezi ty zbojníky a ti všichni padli na kolena před takovou krásou a prosili ji, aby v jejich domě poroučela. Bolenka slíbila, že se jim bude o jídlo starat, dům opatrovat; nevěděla ani, co to je — zbojníci.

Zatím ta královna řekla králi, že jeho dcera utekla ze zámku; byla ráda, že se Bolenky zbavila. Na druhý den šla do své jizby, ptala se zrcadla:

„Pověz teď, můj nejmilejší,
zdali já jsem nejkrásnější?“

Ale Oldacrz zazpíval:

„Tvoje dcera krásnější je,
u zbojníků v lese žije.“

Královna se rozlítila, zavolala babu kořenářku a zle jí vyčinila, že Bolenku líp nezavedla. Pak jí dala krásné šaty, přikázala, aby je tam do lesa k těm zbojníkům zanesla, až nikdo nebude doma, a na stole ležet nechala:

„Však jak Bolena šaty oblékne, jako mrtvá upadne.“

Baba vzala šaty, sebrala se do lesa, číhala u domu. Když šla Bolenka pro vodu, vlezla baba do jizby, nechala šaty na stole a utíkala domů. Bolenka se vrátí a vidí: na stole leží krásné šaty.

Kdopak sem ty šaty asi položil? pomyslila si. Ach, jaká bych byla krásná, kdybych se do těch šatů oblékla?

Nedalo jí, chtěla ty šaty zkusit, ale jak se do nich ušněrovala, hned padla neživá na zem. V noci přišli zbojníci domů, vidí oheň doutnat na krbu, ale jejich paní leží na zemi neživá. Křísili ji, všechno marné, už oči neotevřela. Tu ten jejich hejtman vstal a povídal:

„Tovaryši moji, to je pro nás znamení od boha; zle jsme žili, nedobře lidem činili. To tělo tady uctivě uložme a napravme se, pokud je čas.

Tak to mrtvé tělo položili na hedvábné lůžko, vynesli je do lesa na vrch, zrobili nad ním střechu z chvojí, kolem nastavěli hořících svěc, potom poklekli, svatě si slíbili lidsky žít, nikomu neškodit a s tím se rozešli do všech konců světa.

Ale tu noc jel těmi horami syn jednoho krále, princ Jan. Jede tím lesem, kde ti loupežníci bývali, vidí v lese planout světla. Kázal zastavit, posílal kočího podívat se, co se to tam svítí. Kočí se třásl strachy, že v tom lese od dávných časů bývali zbojníci, že to jistě cosi pokouší. Tak princ ho nechal u koní, šel sám za tím světlem, co vidí: na hedvábí tam leží dívka krásná jako jarní den, kolem ní planou svíce. Vzal ji do náručí, donesl ji do vozu, ale marně se pokoušel ji probudit. Jeli, jeli jako vítr, až do rána dojeli do zámku k rodičům toho prince Jana. Sotva se princ s maminkou přivítal, vrátil se do vozu, vynesl Bolenku a řekl královi, svému otci:

„Tatínku drahý, hleď, co jsem v lese našel, nejkrásnější dívku na světě; nemá-li ta mou ženou být, do smrti chci svobodný zůstat.“

Ale matka mu vyčítala, že je to mrtvé tělo, že patří do země, a hned kázala služkám je vzít, omýt, do hrobu ustrojit. Sotva služky dívku svlékly, umývat počaly, Bolenka se probudila, dívala se, co se s ní děje. Služky strachem křičely, utíkaly k paní, ale než stará královna přiběhla, Bolenka už seděla na lavici, česala si zlaté vlasy. Tak ta královna ji hned přivítala, kázala přinést nové šaty, dovedla Bolenku princovi. Potom se všichni domluvili; Bolenka jim vyprávěla, jak v lese zabloudila, u zbojníků žila, jak mrtva na zem padla, ale všechno kolem sebe viděla a slyšela. Když to princ Jan uslyšel, vzal ji za ruku a pravil:

„Když jsi všechno uslyšela, víš, že jsi teď moje milá.“

Hned prosil tatínka a maminku o požehnání, slavnou svatbu chystali, všechno panstvo kol dokola pozvali.

Ta královna macecha také byla na svatbu pozvána — však nevěděla, kdo ta nevěsta byla. Krásně se před zrcadlem nastrojila, ptala se čertíka:

„Pověz mi, můj nejmilejší,
která je teď nejkrásnější?“

Oldacrz zazpíval:

„Tvoje dcera Bolenka,
prince Jana milenka.“

Jak to královna uslyšela, zlostí se zvrátila, mrtva na zem padla, padajíc zrcadlo rozbila. Tak se ta svatba slavila bez macechy. Bolenka nikdy nezvěděla, jak macecha o ni ukládala, tatíčka svého, starého krále, uctivě u sebe do smrti chovala.