Bitva u Slavkova (S mapkou bojiště a obrazem tří císařů) druhé výdaní 1898 r.

Údaje o textu
Titulek:	Bitva u Slavkova
Podtitulek:	(S mapkou bojiště a obrazem tří císařů)
Autor:	prof. Alois Slovák
Zdroj:	Druhé rozmnožené vydání Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Brne, 1898. Tiskem papežské knihtiskárny benediktinů rajhradských, nákladem vlastním.
Licence:	PD old 70
Poznámka: Čistý výnos bude věnován fondu pro zřízení důstojného pomníku na hoře Pratecké.
page=1

Úvod.

Už jako bohoslovce nemálo mne zajímalo válečnictví Napoleona, jednoho z největších mužů všech věků. Stejně velikým jsa organizátorem a zákonodárcem, položil ve Francii po převratu velikou revolucí způsobeném základ k novému zdravému životu státnímu. Kdyby činnost svou byl obmezil na zvelebení a povznesení národa francouzského, málo byl by měl svět panovníků větších. Ale neobmezená ctižádost, spojená s nezdolnou odvahou, až tam jej zavedla, že opustil půdu, ze které jediné byla vzrostla všecka jeho moc a sláva. Vždyť sám o sobě pravil — bohužel pozdě — ve vyhnanství: »Nikdo mně neuškodil, leč — já sám sobě; mohu říci, že jsem v sobě měl jediného přítele.« Ano, lesk koruny omámil smysly Napoleonovy tak, že počal zapírati toho, jenž jej pozdvihl a k sobeckým záměrům používal národa, jehož svrchovanost byla jediným základem jeho moci.

O žádném panovníku minulosti nemluvilo se tolik, jako o Napoleonu, žádný z nich nebyl tak často jmenován, jako on, Ale za to také za žádného panovníka tolik lidí nevzdychalo, tolik lidí neplakalo, jako za Napoleona, protože nikdo před ním nežádal tolik peněz, tolik potu a krve —, jako Napoleon!

Plnou měrou vždy poutala moji pozornost památná bitva u Slavkova, o níž — jak ryt. Schonhals dobře dí — zprávy ku podivu tak velice si odporují a tak málo uspokojují, a jejíž jeviště se prostírá nedaleko bran hlavního města naší Moravy. Dosti jsem o ní četl a slyšel, často jsem navštěvoval jednotlivá místa bojiště Slavkovského, či snad lépe Prateckého, abych vše z vlastního názoru seznal. A jak často po trudných těch místech, kdy noha moje stanula tam, kde tisícové padlých hrdinů daleko od svých milých odpočívají, jak často provázela mne myšlenka: »Nezasluhují-lí chrabří tito rekové, aby v zapomenutí nepřišli u nás ani u potomstva?«

Jediným snad pomníkem bojiště slavkovského jest na císařské silnici u Žarošic na rohu hostince (Silničná) jednoduchý kříž s nápisem: »Památka od bitvy Ruské u Slavkova z r. 1805. Obnoven ke cti a chvále Boží r. 1887«. Kříž stojí na místě, kde byl pochován pobočník carův Ferdinand z Thonhausenů, rytíř řádu Marie Teresie a sv. Anny, jenž byl v bitvě těžce raněn a později v hostinci Malíkově ošetřován, kdež také zemřel. Po čtyřech měsících byla však jeho mrtvola vykopána a na Rus odvezena. Rodina zemřelého zavázala se písemně, přispívati na udržování kříže ročně 60 rubly až do devátého kolena. Když však majitel hostince, jenž v rozkošné zahrádce libovonných růží kříž něžně ošetřoval, po několika letech žádal, aby mu byl místo 60 každoročních rublů přiměřený obnos vyplacen najednou, dostal od místodržitelství z Brna 400 zl. odbytného.

Podobnou památkou jest jednoduchý polní kříž u Zbejšova s nápisem: »Pomník padlých vojínů v bitvě zde a v okolí dne 2. prosince léta Páně 1805. Ať odpočívají v pokoji!«

Kéž co nejdříve zdobí velebné mausoleum vysočinu Prateckou, krví nesčetných reků prosáklou! Vhodnou zajisté k tomu příležitostí byla by stoletá památka bitvy Slavkovské, kterou po sedmi letech konati budeme.

Když asi před dvěma lety do rukou mých dostala kniha, která vydána byla r. 1806. v Hamburku, a v níž rakouský důstojník, očitý svědek, nestranně líčí bitvu Slavkovskou, pohnul mne tento spisek k nové práci, jejíž výsledek předkládám veřejnosti příspěvkem k dějinám drahé vlasti.

Prameny, jichž mimo jiné zvláště k této práci bylo použito: Četné archivy farní, archiv panství Chrlického a brněnského vojenského kassina. — Dr. Heinrich Elsner: »Geschichte des Kaisers Napoleon.« — Christ. d'Elvert: Beiträge zur Geschichte der königl. Städte Mährens, insbesondere der k. Landeshauptstadt Brünn.« — Dr. Aug. Fourniér: »Napoleon I.« — W. Růstow: »Der Krieg von 1805 in Deutschland und Italien.c< — Carl. v. Schönhals: »Die Schlacht von Austerlitz.« — Walter Scott (Gener. J. v. Theobald): »Das Leben Napoleon Bonaparte's.« — A. Thiers (Friedr. Bülau): »Geschichte des Consulats und des Kaiserthums.« — Gr. Yorck v. Wartenburg: »Napoleon als Feldherr.« — »Die Schlacht bei Austerlitz. Hamburg 1806.« (Von einem Officier und Augenzeugen). — »Materialien zu der Geschichte der Schlacht bei Austerlitz.« Gesammelt von einem Militär 1806. — Dr. Ctib. Helcelet: »Bitva u Slavkova.« — Dr. J. B. v. Weiss: »Lehrbuch der Weltgeschichte.« — »La campagne d'Austerlitz par L. Gouailhag et V. Fleury.« 

Kapitulace Ulmu na Dunaji.

S mocí Napoleonovou rostla i jeho pýcha. Mezi tím, co 36letý Bonaparte meškal v Italii, kdež v Miláně dal se za krále italského železnou korunou langobardskou 26. května 1805 korunovati, ujednaly Anglie, Rakousko, Rusko a Švédsko třetí koalici proti jeho rozpínavosti; Prusko setrvalo v diplomatické neutralitě. Již od roku 1792. byla Evropa jevištěm krutých válek, jejichž koncův a následků nebylo lze dohlédnouti.

Hlavní vojska rakouská vyslána do Italie pod arciknížetem Karlem, a do Němec pod nedostatečným generálem baronem Makkem. Napoleon vypravil do Italie »železného« maršála Massenu, ze všech svých vůdců nejschopnějšího, sám pak překročiv 25.—30. září 1805 Rýn, v několika proudech vedl armádu do Němec tak mistrně, že rázem obešly všecky tyto proudy překvapeného Makka v hlavním jeho táboře. Vojsko rakouské, poraženo v bitvě u Elching od maršála Neya a sklíčeno ze všech stran železným kruhem Napoleonovým blíž Ulmu na Dunaji, nedaleko ústí Illery, přinuceno bylo dne 17. října 1805 vzdáti se, načež dne 20. října složilo před Napoleonem zbraň — 16 generálův a 23.000 mužův. O 3. hod, odpoledne 20. října vytáhla totiž rakouská armáda v parádní uniformě z pevnosti a defilujíc za zvučné hudby před Napoleonem byla od každého francouzského pluku pozdravována; v nepatrné vzdálenosti za městem skládali pak vojínové svou zbraň a odevzdávali své prapory (40), koně a 60 děl. Po úplném odzbrojení vrátilo se opět každé oddělení do pevnosti, Důstojníci byli na své čestné slovo, že se dalšího boje nesúčastní, propuštěni, mužstvo do Francie do zajetí odvedeno.

Toliko část vojska pod arciknížetem Janem zachránila se útěkem do Tyrol, kdežto mladistvému arcivévodovi Ferdinandovi podařilo se v čas s jízdou ustoupiti do Čech. Ve dvaceti dnech, bez hlavní bitvy, rychlými toliko pochody a několika potyčkami zničil Napoleon armádu téměř 80.000 mužův.

»Vidíte před sebou nešťastného Makka,« pravil generál Makk k Napoleonovi, odevzdávaje mu svůj kord. Přišed do Vídně nebyl Makk k císaři připuštěn, nýbrž poslán do Židlochovic, kdež měl očekávati nejvyšší rozhodnutí. Zde bydlel tři týdny v zámku se svým adjutantem Kalserem a později i se svou rodinou. Přijímal návštěvy tamějších úředníkův a opětoval je. Židlochovský zámek byl tenkráte silnou, vysokými hradbami a hlubokými příkopy obehnanou pevností. Vojenský soud odsoudil Makka k smrti. Dána mu však milost a trest smrti byl mu proměněn v dvacetiletý žalář v pevnosti Josefovské, kamž dne 16. listopadu 1805 odcestoval. Také tento trest mu byl r. 1808. na přímluvu arcivévody Karla prominut, načež se usadil ve sv. Hipolytě, kdež zemřel 22. října 1828.

V námořní bitvě u Trafalgaru, na jihozápadním břehu španělském mezi Cadixem a úžinou Gibraltarskou, potřel sice dne 21. října slavný anglický admirál Nelson silnější loďstvo francouzsko-španělské; avšak vítězství draze vykoupeno smrtí námořního hrdiny Nelsona. Bitvou u Trafalgaru byla francouzská námořní moc pocelou dobu Napoleonovu nadobro zlomena, a Francie vzdala se nerovného boje na moři.

Vyzvědač Napoleonův.

Žádná armáda nedovede postrádati vyzvědačů, neboť výzvědné hlídky nedostačují kdežto zprávy vyzvědačů, čili tak zvaných »špehounů«, rázem objasní každému vojevůdci potřebnou situaci.

Proto také Napoleon horlivě pěstoval vyzvědačství. Jeho zásadou bylo: dobře jest znáti nepřítele, ale lépe jest, nepřítele zmásti. Napoleonovi vyzvědači vcházeli lstivě do tábora nepřátelského a oznamovali nepřátelským vojevůdcům zprávy, které jim byl Napoleon sám dříve nadiktoval, hledíce sobě získati klamně jejich důvěry. Napoleonovi stejně sloužila pravda i — lež. »Bonaparte byl nad pomýšlení prost všelikého šlechetného cítění a naprosto bezohledný; činil, seč mohl, aby žil a prospíval bez mravných zásad,« správně píše R. W. Emerson.

Hlavním vyzvědačem Napoleonovým byl Karel Ludvík Schulmeister, původem z Badenska. Jméno jeho je jistě nepravé, šlechtictví, které si přikládal, více než pochybné. Narodil se r. 1770. a dostalo se mu pečlivé výchovy. Původně měl se státi kupcem; avšak touha, rychle zbohatnouti, přivedla jej na jinou dráhu — stal se podloudníkem. Dobrá příprava pro jeho budoucí vojenské — vyzvědačství!

* * *

Dne 30. září 1805, dříve nežli Napoleon opustil Štrasburk, sběhla se v zámecké residenci následující událost:

Generál Savary, chéf a správce výzvědného sboru a polního četnictva, byl záhy z rána povolán k císaři.

»Potřebuji k velice důležitému poslání spolehlivého muže.«

»Pane, znám velmi obratného člověka.«

»Kdo jest to?«

»Bývalý podloudník.«

»Nehodí se!« prohodil Napoleon zhurta:

»Račtež odpustiti, Veličenstvo, jest to intelligentní a vzdělaný muž.«

»Nuže, ať vejde! rád bych jej poznal.«

»Pane, jest zde malá překážka.«

»Jaká?«

»Člověk ten jest ve vazbě pro své dluhy.«

»Špatné odporučení.«

»Minulého roku nastoupil jako majitel továrny na tabák cestu do Vídně, aby seznal tamější poměry, k čemuž potřeboval peněz; proto prodal přede dvěma měsíci svou zahradu za 4000 franků, nemohl však celý dluh splatiti a proto jest nyní ve vazbě.«

»Ať vejde!«

Do audienční síně vešel muž velmi slušného, ba vznešeného zevnějšku, a nabídl císaři své služby jako vyzvědač.

»Kdo vás odporučil?«

»Nikdo, pane! Odporučují sám sebe!«

»Nemohu vás potřebovati!«

Napoleon se odvrátil a vstoupil za španělskou stěnu, obvyklé znamení, aby se žadatel vzdálil.

Asi za minutu vstoupil zase císař a na témž místě, kde se stál dřívější žadatel, spatřil cizího muže.

»Jak můžete vstoupiti do síně bez ohlášení? Kdo jste?« zvolal Napoleon.

»Odpustte, pane, že jsem neodešel — jsem týž, jenž Vašemu Veličenstvu přede dvěma minutami nabídl své služby jako vyzvědač.«

Napoleon byl překvapen.

Cizinec totiž obrátil zatím svůj kabát, nasadil sobě vlásenku (paruku) a změnil tahy svého obličeje, že vypadal jako obstárlý muž. Nikdo by nebyl v něm poznál dřívějšího žadatele.

Do síně vstoupil Savary.

»Pane,« přávil generál hluboce se ukláněje, to jest můj odpořučenec. Jemu děkuji za první zprávy z Vídně.«

»Jak se jmenujete?«

»Karel Ludvík Schulmeister.«

»Jste Francouzem?«

»Ne, pane. Jsem rodem z Badenska.«

»A nyní bydlíte zde?«

»Ano, pane.«

»Savary,« pravil císař ku generálovi, »zaplať jeho dluhy a ty,« Napoleon obrátil se k Schulmeistrovi, »následuj mne do mé pracovny.«

Od tohoto okamžiku požíval vyzvědač důvěry Napoleonovy; neboť Napoleon tykal toliko svým důvěrníkům a těm, jimž přál. —

* * *

Nadešel rok 1805., doba hlavní činnosti Schulmeistrovy. Návodem netrpělivé Anglie utvořily — jak výše zmíněno — Anglie, Rakousko a Švédsko třetí koalici proti Napoleonovi; Prusko setrvalo ve známé, diplomatické neutralitě, aby nemusilo spolupůsobiti, po případě aby mohlo — vítězi i blahopřátí.

Válka byla vypovězena přes výstrahy největšího rakouského vojevůdce, arcivévody Karla. Co se v dějinách Rakouska už tak často přihodilo, opakovalo se i tentokráte: Rakousko, s celým světem spojené, zůstalo v hodině konečného rozhodnutí úplně osamoceno. Rakouská armáda stála v Bavorsku, očekávajíc armádu ruskou, která byla ještě padesát denních pochodů vzdálena a liknavě se blížila.

Neštěstím Rakouska byl v této rozhodné době polní podmaršálek Makk, vrchní velitel rakouské armády, na němž se splnilo jízlivé přísloví: »Každý má tolik marnivosti, kolik potřebuje rozumu!« Napoleon nemohl sobě přáti »lepšiho« protivníka. Jeho úmyslem bylo: učiniti rakouskou armádu neschopnou k boji, nežli by jí přispěla armáda ruská. A tento jeho úmysl — se zdařil!

V této osudné době podařilo se vyzvědači Schulmeistrovi vlouditi se do tábora Makkova.

Dne 3. října záhy z rána přiblížil se Schulmeister mávaje bílým šátkem ku předním rakouským strážím a žádal, aby jej doprovodily do hlavního tábora, kde prý chce J. Exc. vrchnímu Veliteli sděliti důležité zprávy.

Důstojník zavedl jej k setníku Vendovi, veliteli našeho výzvědného sboru.

»Pane setníku, jest mi ke cti a radosti, že Vás poznávám a zcela jistě budu s Vámi často obcovati,« pravil Schulmeister. »Neboť uvažte, že nejsem obyčejným vyzvědačem, nýbrž bývalým důstojníkem francouzské armády a jako takový dobře vím, že jistá sdělení zvěděti smí toliko osoba nejvyšší, buď sám panovník, nebo jeho vrchní velitel. Zda-li J. Exc. baron Makk sdělí s Vámi, co ode mne zví, jest jeho věcí. Co pak se mé osoby týká, jsem ochoten Vám, pane setníku, náležité vysvětlení dáti.«

»Prosím.«

Schulmeister vytáhl své legitimační papír a ukázal je setníkovi.

»Vás poslal Savary k nám jako vyzvědače?«

»K službám, pane setníku.«

»A Vy nám chcete vyzraditi, co vítě?«

»Pouze Jeho Excellenci, nejvyššímu veliteli!«

»Proč se dopouštíte této zrady ná svém císaři?«

»Ze msty, protože jsem byl na pouhé podezření od něho týrán a politicky pronahledován. Proto jsem byl také 19 měsíců ve vězeni. Před třemi dny dal mne Napoleon předvésti a slíbil mn svobodu i odměnu, stanu-li se vyzvědačem a přinesu-lí jemu zprávu, zamýšlíte-li ustoupiti do Tyrol, nebo hájiti Ulm, Abych nabyl svobody, slíbil jse vše a přišel jsem k vám — Napoleonovi uškodit.«

Setník Vend ohlásil Schulmeistra u barona Makka a čtvrt hodiny později byl vyzvědač u vrchního velitele.

Schulmeister obdržel od Napoleona zevrubnou karakteristiku netoliko barona Makka, nýbrž všech rakouských sborových velitelů, neboť císař dal v míru svým vyslanci a agenty co data sbírati, aby jich ve válce použil.

»Nestačí nepřátelskou armádu znáti, dlužno také prostudovati její vojevůdce!« bylo zásadou Napoleonovou.

Proto také dobře znal Schulmeister četné slabé stránky Makkovy, nejraději ovšem lichotil — jeho marnivosti.

Výmluvnost, vybraná mluva a vojenské vědomosti Schulmeistrovy imponovaly Makkovi; chlebenství jej omámilo.

Makk byl tenkráte jako každý Rakušan — nepritelém Pruska. Také této stránky dotekl se Schulmeister a to tím silněji, čím více sám pruskou vládu nenáviděl.

Poměr mezi Makkem a Schulmeistrem byl důvěrnějším, vyzvědač byl denním hostem. Arcivévodovi Ferdinandovi a ostatním generálům odporučil Makk Schulmeistra jako »nejlepšího« z svých vyzvědačů. Schulmeister získal sobě důvěru Makkovu. Vypravoval a namlouval, pak Angličané už přistáli na břehu Francie, aby se spojili s rakouskou armádou, celá Francie prý se bouří proti Korsičanu a část armády Napoleonovy na divokém útěku. Makk všemu věřil.

Než Schulmeister dovedl také pravdu mluviti! Dne 13. října otevřeně radil Makkoví u přítomnosti arcivévody Ferdinanda a polních podmaršálků knížete Schwarzenberga a hraběte Haulayho, aby buď rychle couvl z Bavorska, nebo rozhodně vytrhl z Ulmu do pole proti Napoleonovi, nechce-li od něho býti obklíčen. Nadarmo. Makk vžil se do svého předsudku, že Napoleon jest na ústupu. Proto povolal k sobě Schulmeistra a dav mu peníze nařídil, aby neprodleně odcestoval do Stuttgartu a přinesl odtud bezpečné zprávy. Schulmeister přijav penize odešel, -— aby se nevrátil.

Ještě 14. října večer hleděl arcivévoda Ferdinand vrchního velitele přesvědčiti, že nezbývá nežli Dunaj překročiti a na levém břehu ústup sobě násilně vynutiti — než nadarmo. Téže noci ustoupil arcivévoda se svým oddělením jízdy pod velením Schwarženbergovým po těžkých ztrátách do Čech, lehkověrný Makk však zůstal nečinně v Ulmu. Ký div, že někteří souvěcí spisovatelé nazývají zaslepeného Makka nepříčetným, ba dokonce i zrádcem.

Napoleon tedy couval a »nešťastný Makk dne 17. října v Ulmu před ním - kapituloval!

Když dne 13. listopadu vtrhli Francouzi v Vídně, byl jmenován Schulmeister od Napoleona policejním prefektem vídeňským. Později byv od svého pána královsky obdarován, vrátil se do Štrasburku, kde žil u veliké nádheře, ale konec jeho byl smutný. Po životě hmotně bohatém ale mravně chudém, zemřel Schulmeister ve Štrasburku v bídě a nouzi, opovržen, opuštěn a zrazen ode všech.

Tak skončil — historický vyzvědač Napoleonův!

Napoleon ve Vídni.

Po vítězství nad Makkem, překročiv Inn Napoleon co nejrychleji vtrhl do Rakous, odkudž ustoupil předvoj rakousko-ruský pod opatrným Kutuzovem, jenž hledal spojení se sborem Makkovým, spěšně před ním na Moravu, — přes Znojmo a Pohořelice k Brnu a Vyškovu.

Generál Kutuzov, jehož sbor čítal asi 30.000 Rusův a na 20.000 Rakušanů, opustiv pevnost Braunau na Innu ustupoval přes Travnu a Enži k sv. Hipolytu, odkudž překročil v noci ze dne 8. na 9. listopad Dunaj a zaujal postavení u Kremže, spáliv za sebou most. Rakouská jízda pod Kienmayerem, jež kryla tento přechod, ustoupila s pěchotou k Vídni. Dne 14. listopadu hnul se Kutuzov od Kremže směrem ke Znojmu.

Na tomto ústupu předvoje Kutuzovova svedeny dvě krvavé bitky; dne 11. listopadu přemožen, či lépe zaskočen od Kutuzova maršál francouzský Mortier v průsmyku Dürrensteinském^[1] u Kremže, na levém břehu Dunaje. Leč nekapituloval, nýbrž prosekav se svou divisí (Gazanovou) jež ztratila polovici mužstva, vyhnul se demoralisaci, která by byla zachvátila celou armádu. Několik důstojníků radilo sice Mortierovi, aby vstoupil na loď a alespoň sebe zachránil. Ale Mortier s taseným mečem v ruce odpověděl: »Od takových statečných vojínů se neodchází! Buď se s nimi zachráním, anebo s nimi umru!«

V nočním boji u Dürrensteinu padl mimo jiné také výborný rakouský generál Schmidt; ztráta jeho byla pro spojenou armádu rakousko-ruskou, jak později zvíme, bohužel nenahraditelna. Statečnému Schmidtovi byl později zbudován u Kremže důstojný pomník.

Dne 16. listopada podlehl sice u Hollabrunnu kníže Bagration princi Muratovi, avšak účelu svého přece dosáhl: odlákav pozornost Muratovu, uhájil ústup sboru Kutuzovova na Moravu a zachránil takto ruskou armádu od nevyhnutelné záhuby. Murat naraziv totiž na znojemsko-vídeňské silnici na slabý oddíl Bagrationova vojska (asi 6000 mužů), myslil, že se utkal s celou armádou pod velením Kutuzova. Aby tím jistěji na hlavu potřel celou jeho armádu, hleděl vyčkati, až dorazí všecka vojska, která z Vídně táhla za ním, a proto nabízel Bagrationu třídenní příměří, jež Kutuzov velmi vděčně přijal, aby ústup svého sboru na Znojmo uskutečnil. Napoleon, který právě byl v Schönbrunně, sotva že od Murata zvěděl o projektovaném příměří, vycítil ihned tuto lest a poslal Muratovi dopis následujícího obsahu:

»V Schönbrunně, 16. listopadu 1805.
Princi Muratovi.

Nenalézám slov, bych Vám vysloviti mohl svou nespokojenost. Vy komandujete pouze nad mým předvojem a nemáte práva uzavírati příměří bez mého rozkazu. Vaší vinou je, že málem bych přišel o ovoce celého svého válečného tažení. Příměří přerušte ihned a vyrazte proti nepříteli. Řekněte mu, že generál, který podepsal tuto kapitulaci, neměl k tomu práva a že práva toho nemá nikdo jiný nežli ruský císař.

Ostatně, bude-li ruský císař souhlasiti se zněním uvedených podmínek, souhlasím s nimi i já; ale to všecko není nic jiného než podvod. Vytáhněte do předu a zničte ruskou armádu ... Můžete do svých rukou dostati její vozatajstvo a celou její artilerii.

Generál-adjutant ruského císaře je taškář. Důstojníci neznamenají nic, nemají-li v ruce plnomocenství; ten také ho nemá. — Rakušané dali se podvésti při přechodu Vídenského mostu, ale Vy dáváte se podváděti od adjutantů císaře.

Napoleon.«

Vídeň po slabé obraně byla od Francouzův opanována už dne 13. listopadu. Ve spěchu, chvatu a zmatku, jakým se dál útěk z Vídně, stalo se tak mnoho směšného. Z válečné kanceláře byly zachráněny do Uher dřevěné lavice, za to však v městském příkopě, v císařské a měšťanské zbrojnici zůstalo ležeti na sta ručnic, děl a hmoždířů. Chytře se zachovali obuvníci. Jejich společenstvo dodalo eráru velikou objednávku obuvi. Protože však tato dodávka nebyla jim doposud zaplacena, vnikli obuvníci do skladiště a zachránili takto obuv pro sebe i pro erár.

Velmi snadným a lstivým způsobem překročili Francouzové Dunaj. Kníže Auersperg, jehož úlohou bylo hájiti podminovaný a silně obsazený velký Táborský most přes Dunaj, nechal se totiž od Francouzů lstivým předstíráním, že uzavřeno příměří, přemluviti a nedal strhnouti mostu, jehož se princ Murat rychle zmocnil. Našemu dělostřelci, který chtěl na klidně, ale lstivě přicházející Francouze dělo vypáliti vyrazil v rozhodném okamžiku maršálek Lannes hořící doutnák z rukou a vhodil jej do Dunaje se lživými slovy: »Nešťastníče! Co chceš učiniti? Což nevíš, že jest prime?« Za to bylo knížeti Auerspergovi odňato vrchní velení a potrestán pevnostním vězením.

Francouzové na Moravě.

Dne 17. listopadu vtrhl Napoleon na Moravu, kdež hlavní bitva měla rozhodnouti evropskou otázku. Na Moravu zatím také přibylo hlavní vojsko ruské, vedené carem Alexandrem I. Sem do Brna dostavil se počátkem listopadu i císař rakouský František I. (II.)

Armádní sbor Kutuzovův byl co nejrychleji od Znojma k Brnu dopravován přípřeží, a sice pěchota na selských vozích se sedadly pro 10 mužů ve sborech 6000—9000 mužů najednou, důstojníci po 4 osobách v kočárech, které dodávala panství, úředníci, kněží, mlynáři a měšťané. Potřeba přípřeže byla ovšem neobyčejná; neboť kromě pěchoty potřebovala mnoho potahů také postupující jízda a dělostřelectvo. Přípřež dodávaly kraje brněnský, znojemský a hradišťský.

Císař František opustil Brno dne 17. listopadu. Hlavní stan spojené armády byl dne 18. listopadu ve Šlapanicích, dne následujícího už ve Vyškově.

Dne 19. listopadu 1805 dostalo se Brno bez boje do rukou Francouzů. Již záhy z rána kolovaly městem zprávy, že nepřítel se blíží. Po šarvátce zadního ruského voje s jízdou francouzskou u Vojkovic vtrhl odpoledne princ Murat v čele dvou kyrysnických pluků brněnskou branou do města, slíbiv zástupcům města k němu vyslaným, že pokud možno, umírní měšťanstvu obtíže doby válečné. Murat ubytoval se na Velkém náměstí v domě čís. 26. Onoho dne obsadilo 30.000 Francouzů město. Na Špilberku úplně opuštěném dostalo se jim do rukou 60 děl, 6000 pušek, 300.000 liber prachu, velké množství žita a mouky a značná zásoba šatstva — ztráta pro spojenou armádu rakousko-ruskou velmi citelná!

Francouzský hlavní stan byl dne 18. listopadu ve Znojmě, dne 19. v Pohořelicích.

Smutná zpráva o loupeživém pochodu Francouzů zaznamenána jest v domácím protokolu fary Lechvické (u Znojma):

»R. 1805. v listopadu přišli Francouzové do Lechvic. Větší část nepřátelské armády, zvláště jízda, táhla po novězřízené císařské silnici ze Znojma do Brna. Tenkráte byli netoliko zdejší panští úředníci, nýbrž i domácí duchovní správce ztýrání a vyloupeni; aby zachránil svůj život, opustil tento Lechvice a odešel do Prostoměřic, k dp. arciknězi K. Seitzovi. Za jeho nepřítomnosti vnikli nepřátelé násilně do fary, vylámaly zámky a zničivše všecek jeho nábytek uloupili všecko, co nalezli. Ale trpělivě a mužně byl by ctihodný kněz všeliké svízele snášel, kdyby nebyli tito bezbožní lidé svou zločinnou ruku vztáhli také na samu svatyni, na krásný poutní chrám Matky Boží Lechvické. 24. listopad 1805 byl onen nešťastný den, kdy francouzští lupiči nedbajíce a neznajíce žádného práva silnými dubovými pákami kované dvéře chrámové vylomili, svatostánek rozbili a svaté hostie po dlažbě chrámové poházeli! Uloupili posvátné nádoby a roucha, a celý chrám Páně zpustošivše nadělali škody na 3976 zl. 30 kr. Ba i na sochu Marianskou za hlavním oltářem, za sklem ukrytou, zlosynové tito stříleli. Po celé dva měsíce nebylo v Lechvicích žádné bohoslužby, až jsme konečně z Křídlovic dostali kalich a nějaká stará mešní roucha. V Křídlovicích pak dokonce Francouzové duchovního správce zabili.«

Z 19. na 20. listopadu přenocoval Napoleon se svou družinou na faře Pohořelské, kdež 32 let před ním i Josef II. spal. Dosud lze viděti pokoj i místo, kde Napoleon odpočíval. Nad ložem visí obraz Napoleonův s významným latinským nápisem: »Vysokým jsi cedrem a mníš, že až k oblakům saháš; měj pozor, abys neklesl pádem tím těžším.«^[2] O pobytu Napoleonově takto se rozepisuje pamětní kniha fary Pohořelské:

»Dne 17. byl hlavní stan rakouský v Pohořelicích pod velitelstvím knížete Jana Liechtensteina, jenž se ubytoval s četnou družinou ve faře. Dne 18. listopadu po odchodu posledních ruských husarů přitáhla od Branišovic ke 3. hod. odpoledne francouzská jízda pod generálem Sebastianim, jenž bydlel ve faře a svým velmi přísným, ano surovým chováním, jakož i svými přílišnými požadavky velký postrach v celé naší obci způsobil. (Jinak soudí o témž francouzském generálu pamětní kniha fary Kučerovské, jak později zvíme.) Jeho adjutant vzal faráři tři koně.

Dne 19. listopadu ráno dorazil k nám vlídný a mírný princ Murat a brzy za ním k 10. hodině dopol. císař Napoleon na koni, v průvodu Berthiera, ministra války a náčelníka generálního štábu, a četné generality.

Dříve, nežli se ubytoval Napoleon ve faře, vyjel na Ledecký kopec, kdež dostal zprávu, že se město Brno dobrovolně vzdalo.

Farář Šebestián Libischer, jenž farního obydlí neopustil a v noci na lavici u kamen ležeti musil, byl od francouzských vojínů mnoho týrán, zvláště od osobního mameluka Napoleonova Rustana, který obyčejně spával přede dveřmi Napoleonovými. Dostalo se mu však té milosti, že byl od generála Rappa císaři představen. Rapp převzav úlohu tlumočníka tázal se faráře, kterého z obou považuje za císaře? Za stolem seděl totiž Napoleon a Berthier. Farář se rozhodl pro Berthiera, jehož prsa zdobily četné odznaky a řády, kdežto Napoleon byl oděn jednoduchou vojenskou uniformou s řádem čestné legie.

Napoleon předložil faráři různé a četné otázky, mimo jiné také následující: Jak dlouho jest na faře? Zač ji dostal (koupil)? Jakým mužem jest biskup, zdali a jak často visituje diecési? (Biskupem brněnským byl tenkráte kníže Schrattenbach 1800—1816.) Zdali se konají za této války také zvláštní modlitby? Proč nemá duchovního obleku? Proč tak špatně vypadá?

Farář stěžoval si na drancování fary od francouzských vojínů, což nazval Napoleon nutným následkem válečné doby; dal však generálem Rappem vyplatiti faráři za ztracené tři koně válečnou náhradu 25 zlatých mincí (napoleondórů po 40 fr.), potěšiv jej nad to několika slovy.

O zvláštní pozornosti Napoleonově svědčí, že natáhl stojací hodiny, jež u jeho lože stály.

Druhého dne císař odejel. O půlnoci přitáhl Caffarelli se svým sborem, ubytoval se asi s 20 důstojníky a tolikéž sluhy ve faře a zůstal zde až do 29. listopadu. Byl mužem povahy vlídné. Fara Pohořelská byla ostatně stálým obydlím francouzských velitelův až do 12. ledna 1806, kdy Francouzové odtáhli.

O velké bitvě u Slavkova 2. prosince nevěděli jsme až 3. prosince večer, kdy táhlo Pohořelicemi na 20.000 (?) zajatých Rusův.«

Napoleon v Brně.

Následujícího dne (20. listopadu) rozproudil se po ulicích města Brna hned na úsvitě neobyčejně čilý život. Neustále přicházely nové oddíly francouzských vojínův, o 1. hod. s poledne přibyl Napoleon. Zjevem svým poutal všeobecnou pozornost. Vtrhl do města, obklopen jsa 1000 svých věrných gardistů na koních a 40 mameluky. Plášť měl šedý, nízký klobouk pokrýval hlavu. Napoleon jsa postavy malé a tělnaté nosil tmavozelenou uniformu s červenými výložky, zlatými náramky (epauletty) a dvěma hvězdami na prsou. V bledém obličeji zračil se pohled vážný, dumavý. Ubytoval se v nynější budově místodržitelské. Často bylo jej viděti u okna, u něhož přecházeje pokojem se zastavoval a na náměstí vyhlížel.

O 5. hod. odpoledne téhož dne vydal princ Murat rozkaz, aby za příčinou příchodu císaře Napoleona bylo město večer osvětleno — za každým oknem po dvou svících, čemuž obyvatelé s krvácejícím srdcem také vyhověli.

Vojsko Napoleonovo vynikalo sice v Brně přísnou kázní; avšak dávky a daně měšťanům a obci od nepřátel ukládané dosahovaly nesnesitelné výše.

V některých ulicích musili se obyvatelé vystěhovati ze svých přízemních bytů, které byly upraveny za — koňské stáje! Masa měli v Brně dosti, ale jenom — Francouzové. Vždyť ze všech okolních osad a dvorů doháněli sobě i stelný dobytek, porážejíce jej na veřejných náměstích, zvláště před redutou na Zelném trhu, kde krev skutečným potokem tekla. Dne 29. listopadu, kdy už skoro všecko vojsko odtáhlo, žádali ještě na magistrátu 300 centů uzeného, 200 centů slaniny a 3000 láhví vína! Všeobecnou nevoli vzbudil v městě jídelní lístek ministra zahraničných záležitostí Talleyranda; žádalt kuchař ministrův na městské radě dne 12. prosince pro svého pána a jeho hosti: přední a zadní čtvrt vola, jednoho skopce, šest krocanů, čtyři krmené husy, 10 krmených kapounů, 8 slepic, 10 kuřat, 4 bažanty, 2 velké kapry, 2 štiky, 12 pstruhů, 24 raků, libru sýra parmesanského, libru švýcarského, kromě toho všeho druhu zeleninu, máslo, sádlo, vejce, cibuli a česnek!

Do 1. prosince odvedeno Francouzům 3000 koní, 4000 krav a volů a 6000 ovec.

V neděli 24. listopadu dal Napoleon u sv. Tomáše o 12. hodině sloužiti mši svatou. Každodenně dopoledne i odpoledne dála se přehlídka gard, těchto nejkrásnějších vojínů, jaké kdo viděl. Jednou z nejvelikolepějších byla přehlídka 27. listopadu. Co bylo vojska v Brně a okolí, rozestavilo se mezi Líšní a Tuřany. Císař konal přehlídku po 12. hodině. Za takových příležitostí bylo pozorovati Napoleona, tohoto vojenského císaře, v jeho slávě, v jeho moci, v jeho podivuhodném, neodolatelném vlivu na armádu. Všichni — od nejvyššího maršála do posledního vojína — všichni byli mu věrně, až do smrti věrně oddáni; vždyť v jeho paprscích žili, jako květiny v paprscích slunce, jako barvy v paprscích světla. V něm viděli svou úlohu, svou sílu, v něm konečný cíl všeho svého bytí. Napoleona viděti, byli vojínové neméně zvědavi nežli obyvatelé. Kdykoli se blízil, volali: »Ejhle, přichází!« Bez Napoleona neměl pro ně život vojenský žádného významu.

V táboře spojeného vojska u Olomouce.

Generál Kutuzov ustupuje co nejrychleji od Znojma spojil se u Pohořelic s armádním sbařétí rakouským přicházejícím pod knížetem Liechtensteinem od Vídně, načež přes Rajhrad, Židlochovice a Měnín odtáhli. společně do ležení u Šlapanic. Dne 19. a 20. listopadu spojila se tato vojska u Vyškova a Prostějova s druhou hlavní armádou ruskou, jíž velel generál hrabě Buxhoevden, načež ustoupili k Olomouci.

Dne 22. listopadu zaujalo spojené vojsko rakousko-ruské, namáhavými pochody unavené, velmi výhodné a silné postavení u Olšan (u Olomouce). Když pak dne 25. listopadu dorazily císařské ruské gardy pod velkoknížetem Konstantinem, čítala válečná síla spojenců 86.000 mužův a 16.000 koní.

Vrchním velitelem spojené armády byl — alespoň dle jména — ruský generál Kutuzov, muž letitý, vojevůdce bystrozraký. Zde mohli a měli s nejlepším výsledkem očekávati spojenci útok Francouzův; že toto postavení opustili a proti Napoleonu k Brnu postoupili, bylo první jejich chybou a neštěstím. Obojí dvůr rakouský i ruský, tábořil v Olomouci; ruský na Nové ulici, rakouský na Novosadech.

Mírumilovný císař František, panovník povahy jemné a vytrvalé, mocné měl důvody, by se s bitvou posečkalo. Avšak ukvapený car Alexander, dychtě po válečných vavřínech, nevyčkal pomoci z Čech (arcikníže Ferdinand), ani z Italie, odkudž arcivévoda Karel s 80.000 mužů rychlými pochody ku Vídni spěchal. Mimo to bylo vyčkati rozhodnutí Pruska, jež mělo předložiti Napoleonovi smiřovací návrh a které, kdyby byl návrh býval zamítnut, bylo by ku koalici přistoupilo.

Válečnictví neznalý a málo zkušený car Alexander dbal totiž příliš rady svých přátel lichotníků, kteří mladistvého, sličného císaře brzy pro své plány získali, což ostatně sám Napoleon ve svém listu Talleyrandovi^[3] doznává. Zastrašená a mnohem slabší armáda francouzská rozhodné bitvě s Rusy prý se vyhýbá, proto rychle k Brnu, kde dosti zásob, kde je čeká vítězství a sláva! Napoleon prý ustupuje a proto dlužno neprodleně vyraziti do pole, aby neunikl.

Mnohé dobré vlastnosti šlechetného cara Alexandra, jenž byl mužem vůle nejlepší, byly v Rusku i mimo Rusko uznány; avšak i kdo jej nejlépe znal a nejvíce ctil, musí doznati, že nebyl prost marnivosti.

Vůdcem této bojovné ruské šlechty byl mnohomluvný kníže Dolgorukij, jenž po šarvátce u Vyškova byl poslán vyjednávat na přání Napoleonovo do tábora francouzského. Nadarmo varovali obezřetný Kutuzov, střízlivý kníže Adam Czartoryjski, kníže Schwarzenberg a jiní zkušení vojevůdcové před odvážným Napoleonem, jenž už v tolika bitvách zvítězil, nadarmo varovali před jeho v nesčetných bojích otužilým a vycvičeným vojskem, jež se už ničeho nebojí a jež sám Napoleon »nejlepší armádou« nazval, — válečná porada skončena, mladší strana vojenské rady zvítězila nad starší. Ducha předpojatého nedojmou důvody sebe mocnější, pravda jej dráždí, místo aby ho přesvědčila. Vše bylo nadšeno pro slávu ruských zbraní a prodchnuto nadějí a přílišnou důvěrou v budoucí vítězství. Mladé hlavy oddaly se úplně své domýšlivosti a neopatrnosti. Nazabývali se už otázkou, jak by francouzskou armádu porazili, nýbrž kterak by ji obklíčili a zajali. Císař František k poradě ani nepozván; báliť se jeho odporu.

Operační plán vypracoval rakouský generál Weyrother, více theoretického nežli praktického válečnictví znalý. Weyrother, náčelník rakouského generálního štábu, požívaje přízně cara Alexandra nastoupil místo nenahraditelného generála Schmidta, jenž padl 11. listopadu v půtce u Kremže (Dürrenstein). Císař František dověděv se v Brně o smrti Schmidtově, byl hluboce dojat a zarmoucen.

Jakousi náhodou stalo se, že rakouská vojska manevrovala roku předešlého v těch polích, kde se tentokráte měla sraziti s Francouzi.

Francouzové postupují od Brna k Vyškovu.

Dne 19. a 20. listopadu, jakož i ve dnech následujících táhla francouzská vojska od Brna a od Pohořelic ke Slavkovu a k Vyškovu.

Napoleon zůstal se svými gardami a sborem maršálka Lannesa prozatím ve svém hlavním stanu v Brně, odkudž pilně vyjížděl ke Slavkovu. Projížděje pahorkatinu Prateckou a Slavkovskou zastavoval se na každé výšině, dával měřiti vzdáleností a opakoval často svému štábu: »Pánové, zkoumejte dobře terrain, bude vám zde zahráti kousek!«

Divise sboru Soultova táhnouce v pravo od Pohořelské silnice přes Němčice, stanuly u Slavkova, jízda Muratova u Vyškova, Hlavní stan tohoto francouzského předvoje byl v Novém Rousinově.

Zatím přitáhla 28. listopadu spojená armáda rakousko-ruská od Olomouce k Vyškovu, překvapila Francouze a zajavší jim 100 mužů vyhnala je z města. Císařové rakouský a ruský přijeli do Vyškova a ubytovali se v zámku. Téhož dne k večeru dobyly dva ruské prapory po prudké dělostřelbě Rousinova a postavily před Rousinov své přední stráže.

Francouzský předvoj ustupoval k Brnu.

Napoleon dověděv se o příchodu Alexandrově, poslal k němu svého pobočníka generála Savaryho. Tato zdvořilost nebyla ovšem zbytečnou. Z rozmluvy Savaryho s mladými důstojníky, kteří obklopovali ruského panovníka, Napoleon brzy zvěděl, že domýšlivost a neopatrnost ovládá kabinet Alexandrův.

Car Alexander poslal navzájem do tábora francouzského svého neschopného pobočníka, knížete Dolgorukého. Napoleon přijal jej u svých předních stráží a po krátké rozmluvě propustil jej se slovy, pronesenými tónem suchým a mrzutým: »Jestliže to vše, co mně máte vyříditi, zvěstujte císaři Alexandru, že nevěřil jsem jeho nabídkám, když jsem sobě přál s ním mluviti. Byl bych jemu ukázal svou armádu a spokojil se s podmínkami spravedlivými. Ale on tomu chce, budeme se tedy bíti. Umývám si ruce v nevinnosti.«

Propustiv  Dolgorukého Napoleon  odcházel, mluvě k sobě takto: »Ti lidé asi blázní. Chtí, abych vyklidil Italii a nemohou mi ani Vídeň z rukou vyrvati. Co zamýšlejí? Co by učinili s Francií, kdybych byl poražen? Na mou věru — nechť se děje, jak se Bohu zlíbí!«

Napoleon byl mrzut a dokazoval svoji špatnou náladu tím, že šlehal svým bičíkem hroudy na polní cestě. Stráž jej pozorovala. Jediný starý vojín si ho nevšímal a sedě u cesty s puškou na kolenou, pokuřoval klidně ze své dýmky. Napoleon kráčeje kolem něho prohodil: »Ti tam si myslí, že nás spolknou!« A starý vojín odpovídá: »Oh, to nepůjde jen tak... my se jim v ústech opřeme!« Tato případná slova rozesmála Napoleona, vsedl na kůň a vesele ujížděl do svého tábora.

Obojí armáda chystala se k rozhodnému boji!

Spojená armáda na pochodu od Olomouce ke Slavkovu.

Dne 27. listopadu opustili spojenci pevný tábor Olšanský — vojsko citelně trpělo nedostatečným zásobováním — a táhli loudavě pěti proudy podél silnice k Brnu, gardy jako zadní voj. Pravíme loudavě; neboť vykonavše pochod pouze asi 70 km. v pěti dnech, jenom tak dopřáli Napoleonovi dosti času, aby ještě večer před bitvou přirazil k němu maršál Bernadotte a čásť sboru Davoustova (divise Friantova).

Maršál Bernadotte stál totiž se svýme divisemi u Znojma a Mor. Budějovic (tedy směrem k Jihlavě) proti arcivévodovi Ferdinandovi. V sobotu 30. listopadu poslal k němu Napoleon důstojníka s dopisem: »Pozejtří svedeme bitvu. Chcete-li se jí súčastniti, pospěšte si!« A Bernadotte — v pondělí (2. prosince) ráno byl na bojišti.

Davoust pak spěchaje od Vídně, prošel se svou divisí 1. prosince Mikulovem a 2. prosince ráno stál už na pravém křídle francouzském u Telnice a Sokolnic.

Jen touto pohyblivostí pomocných vojsk a rychlostí kombinací, jakou se jednotlivé sbory dostavovaly v určitý den a hodinu na bojiště z míst nejvzdálenějších, dosáhl Napoleon tolik úspěchu v Italii, stal se vítězem u Slavkova a Wagramu!

Oba císařové, František a Alexander, nocovali dne 27. listopadu v Prostějově, dne 28. listopadu v zámku Vyškovském, 29. v Bohdalicích, 30. v Křižanovicích a dne 1. prosince v zámku Slavkovském.

Smutné poznámky zachovány jsou o postupu vojska ruského od Olomouce ke Slavkovu v pamětní knize fary Kučerovské od dp. faráře a děkana Antonína Meixnera, bývalého premonstráta zábrdovského:

»Ke mně a do osad k mé farnosti náležejících dojeli Francouzi dne 22. listopadu, a sice jízdní myslivci, mužové veskrz suroví, divocí a nezkrocení, kteří k loupení a drancování, v případu potřeby neb odporu však i k vraždění rovněž ochotni, jakož i způsobili byli. První jejich vpád a útok byl nejhroznější; mně, jenž jsem tyto nevítané hosty ani nepřivítal, avšak jim také odporu nekladl, uloupili méně než za půl hodiny přes 100 centů sena, to jest zásobu píce, jež mi na celý rok vystačiti měla, pak ovsa 152 mír. Seno i oves odvlekli do sousedních vesnic. Také mé čtyři koně hledali, při čemž celý můj dům sedmkráte na rub obrátili, ba i na hůrách slídili a byli by je bez milosrdenství odvedli, kdyby je byli nalezli. Měl jsem však koně a jiné věci skryty v Uhrách u Trenčína.

A takové drancování a zuření snášel jsem, ach! po celé tři dny, při čemž z komory a šatny vše, co se jim hodilo a odnésti dalo, odnášeli a ze znamenitého sklepa mého víno po vědrech vynášeli, ba i rozlévali a do okolních osad posílali. Čtvrtého dne mých úzkostí přijel ke mně na byt generál Sebastiani, který, nehledím-li na stravu a nápoje, jež jsem jemu a jeho dvanácti důstojníkům dle šarže dávati musil, drancování konec učinil. Byl u mně až do 28. listopadu, kdy, jelikož se Rusové přiblížili, tak rychle ujel, že mi ani »s Pánem Bohem« dáti nemohl. Sebastiani, rodem císaři svému blízký — bylť Korsičan — byl muž asi 30letý, vlídný, mírumilovný, moudrý, v konání svých povinností velmi opatrný a bedlivý, a vynikal uhlazenými mravy. Za svého pobytu u mne odvrátil svou vážností a ochranou ode mne několik vpádů, vymáhání a rekvisicí a dále dokonce i válečnou daň, čímž mne, mé přifařené obce a panství bohdalské ušetřil od škody nejméně 5000 zl. Neví se ovšem, jaké výpalné by nám byl uložil, kdyby nebyl musil tak náhle ujíti!

Prchající Francouzi byli od našich husarů pluku prince Hessen-Hamburského pronásledováni; za nimi valili se ze všech stran k bitvě postupující Rusové, s našimi vojsky věrně spojení. Rusové tito přicházeli společně s našimi od Drysic, Vyškova a Lulče. Táhli od půl 9. ráno až k 9. hod. večer Kučerovem a celým okolím, jako dlouhý řetěz. Rozložili se od lesovských hranic až za Hvězdlice, po osadách a po polích, jako kobylky osení hubící; svými ohni táborovými způsobili jako nejhustší mlhu. Zajisté my, touto pohromou postižení, máme právo prohlásiti onen strašlivý den 29. listopadu za nejnešťastnější v životě svém. Ruští vojáci, narození k tomu, by veškeru svízel a všeho druhu bídu snášeli, jsou sotva více než dobytek (?), neomalení, těžcí, nad každé pomyšlení hltaví a chtiví, tak že, cokoli bylo nad zemí nebo pod ní co nejbezpečněji ukryto, vyslídili, ukradli a kdyby to i sebe těžší bylo, odvlekli. Žádná jáma, žádná komora, sklep nebo zámek nebyly dosti hluboky nebo pevny, by: jich násilně neodkryli nebo nevylámali a cokoli se tam našlo, si nepřivlastnili. Ani kolébkami, peřinkami a dětskými plénkami nepovrhli! A to byli naši přátelé, naši ochráncové! Lépe by bylo nazvati je našimi hubiteli! V celém okolí veškeré ploty, stodoly, dříví a cokoli k spálení se hodilo, zničila svrchovaná lenost Rusů za jednu noc, ač ze všech stran lesy obklopeni byli, tak že jsme právem za to míti musili, že ne k zapuzení nepřítele, nýbrž k naši žalostné záhubě a k úplnému nás vyhladovění k nám přivedeni byli.

V prvním patře mého domu, jako v hlavním stanu, bydlel vrchní ruský generál Neopistus hrabě Buxhoevden, muž nanejvýš domýšlivý a pyšný, ale — nemýlím-li se — mozku velmi málo vytříbeného, jejž při stole a mimo stůl kníže Dolgorukij a houf jiných asi 15 generálů ustavičně doprovázel a bavil.

Francouzi snažili se poznati krajinu pomocí map. Ale Buxhoevden za to přivezl s sebou zavazadla, ba i lovecké psy a jiné ohavnosti, o nichž ze šetrnosti k uším slušných lidí zde ani zmíniti se nemohu, na 11 kočárech a tolikéž vozích do obvodu mého farního stavení, tak že počet koní jizdnych pro něho, jeho generály a sluhy, jakož i počet jeho nesčíslných stráží vzrostl na 139 mužů a 96 koní, kteréž jsem krmiti musil až na kraj možnosti. Bohu budiž nekonečná chvála, že neráčil dopustiti, aby tyto nevyslovitelné svízele trvaly déle jednoho dne. A to nám učinili přátelé, ochrancové, spojenci — co by byli mohli ještě páchati kdyby byli přišli jako nepřátelé?! Kdyby déle u nás byli setrvali, byli by můj veskrz vyloupený dům na ruby obrátili!

Téhož dne 29. listopadu ráčilo i Jeho Veličenstvo náš nejjasnější císař František mne a můj dům milostí své návštěvy oblažiti. Neboť domnívaje se, že ruský car Alexander u mne dlí, přišel ho ke mně hledati ve společnosti ministra Kobenzla a generálů Lambertiho a Schwarzenberga.  Déle než čtvrt hodiny nejblahoskloněji se mnou hovořiti ráčil. O vpádu Francouzův a o škodách mně nebo snad kostelu způsobených se dotazoval, pln otcovské péče mne těšil a s pomocí boží blízký těchto útrap a svízelů konec pln milosrdenství sliboval. Umluvil některé věci týkající se blízké srážky s nepřítelem a pobyv milostivě nejméně pět čtvrtí hodiny v mé spárně v přízemí, odebral se na noc do Bohdalic, kdež ji ztrávil společně s carem ruským Alexandrem, mužem mladým, tváře a postavy přespanilým a převlídným. Tam oba panovníci po odbytých krátkých poradách přenocovali, a sice ruský v panském zámku a náš u správce, generál Kutuzov, vrchní velitel spojených vojsk, v Pavlovicích a náš generál kníže Lichtenstein, muž věrný, udatný a vznešený, v Nových Hvězdlicích. Vlastní bratr cara ruského, velkokníže Konstantin, velitel překrásné carské gardy, mnoho mužů z přední šlechty ruské v řadách čítající, ubytoval se v Medlovicích, jelikož táhl za ostatními sbory.

Druhého dne, to jest 30. listopadu, dala se veškerá armáda spojenců na pochod a táhla na určená sobě místa.«

Tolik pamětní kniha fary Kučerovské. Ovšem nejinak nežli Rusové, vedli sobě všude před bitvou Francouzové, jak dokazuje táž kniha, jakož i domácí protokoly far Pozorské, Šlapanské, Pohořelské, Líšenské, Měnínské, Oujezdské, Telnické, Lechvické a m. j. Dokládáme se na tomto místě alespoň některých.

Obrazy válečné bídy.

Z rukopisu bývalého vyškovského  pana děkana a faráře Josefa Ulricha:

»Dne 21. listopadu 1805 k 11. hodině před polednem vtrhl do Vyškova oddíl francouzských husarů 9. pluku a jelikož armáda rusko-rakouská dne předešlého byla městem táhla, projížděli nepřátelští jezdci ulicemi, slídíce po rakouských a ruských vojácích, kteří snad následcem unavení neb ran v městě zůstali a se skryl.

Hned při vtrhnutí do města, žádal velitel 5000 zl. výpalného (to jest náhradu za to, že se město nevypálí). Mnohými prosbami děkana Ulricha a poštmistra Scheibnera nechal se francouzský důstojník obměkčiti a slevil výpalné na 2000. zl., které v půlhodině složeny býti musely. Peníze ty však důstojník za nějakou chvíli zase vrátil. Po vtrhnutí Francouzů muselo pro mužstvo dodáno býti víno a jiné nápoje.

Mezi tím dojelo do města několik důstojníků francouzského generálního štábu, kteří, odebravše se ihned na poštu, sebrali tam veškerá psaní, která pak Bonapartovi do Brna poslali.

Jelikož hlavní stan francouzského předvoje byl v Novém Rousinově, byla tam z Vyškova vyslána deputace, skládající se z děkana Josefa Ulricha, vrchního Ondřeje Zelinky, syndika Frant. Beyera a poštmistra Frant. Scheibnera. Deputace ta dojela do Rousinova a byla sice hned princi Muratovi, švakru francouzského císaře Napoleona a veliteli jízdy, ohlášena, ale musela čekati, jelikož princ Murat obědval. Když byl po obědě, připustil deputaci k sobě a vyslechl ji klidně.  Deputace prosila o šetření a ochranu soukromého majetku, což jí Murat také přislíbil.

Kromě prince Murata byli v Rousinově maršálkové a velitelé sborů Lannes a Soult, několik generálů divisí, mezi nimiž generál jízdy Walter, pak generáli brigádní Treilhard, Caffarelli, Sebastiani, Fanconnet a jiní, jakož i velký počet důstojníků generálního štábu.

Když deputace byla přes hodinu s princem Muratem a ostatními generály porozprávěla, byla propuštěna a vrátila se o půl 6. hodině večer do Vyškova.

Po 6. hod, večer vtrhl celý 9. pluk husarů, čítající 500 mužů, do města; generál Treilhard, velitel tohoto předního voje, bydlel ve vyškovském zámku a pluk byl ve vnitřním městě ubytován.

A nyní nastala Vyškovu bída! Vymáhání vína a potravin se strany nepřátel, od generála začínaje až do posledního vojáka, nemělo konce a bylo téměř nad síly obyvatelstva.

Nejvybranější jídla musela opatřena a nepřátelům dodávána býti; pro koně zase oves a seno.

V pondělí dne 25. listopadu, o 3. hod. ráno, přitrhlo asi 5000 kozákův od olomoucké strany k městu; s nehorázným křikem vyzvali hlavní stráž v olomoucké bráně, by se vzdala a je do města pustila; pak vrhali granáty do města a stříleli kartáči na farní kostel a faru. Ale jelikož francouzská posádka v městě měla ústup volný, nevzdala se hlavní stráž v brané a proto odtáhli Rusové s nepořízenou.

Téhož dne byla posádka v městě sesílena 10. plukem husarů a jedním plukem jízdných myslivců, tak že byly v městě tři jízdné pluky. Veškeré toto mužstvo a koňstvo muselo býti ubytováno ve vnitřním městě, jelikož Francouzi v předměstích ubytováni býti nechtěli.

Každý pochopí, v jakém stavu se město octlo! Tři nepřátelské pluky v městě a musit jim dávati, co jim napadlo! Kdejaká kapka vína, kdejaké zrnko kávy, kdejaký oves neb seno, vše se muselo odevzdati. Jelikož se odnikud do města nic dohánéti neb dovážeti nemohlo, padl veškerý hovězí dobytek v městě, jakož i ovce; vše bylo pro nepřátelské vojsko zabito. Drůbež a vepřový dobytek sbírali Francouzi sami v okoli a musel se jim variti a péci.

To trvalo do čtvrtku dne 28. listopadu. Téhož dne přitáhla spojená rakousko-ruská armáda k Vyškovu, překvapila Francouze a zajavši jim 100 mužů vyhnala je z města. Císařové rakouský a ruský přijeli do Vyškova a ubytovali se v zámku.«

Z domácího protokolu fary Ždánské: »Dne 22. listopadu přijelo k nám ráno z Archlebova prvních 18 francouzských důstojníků, mezi nimiž generál Vandamme a ubytovali se v zámku. Panský inspektor s úředníky vyšli »hostům« vstříc prosíce za milostivou ochranu, která jim sice slíbena, avšak nesplněna. Odpoledne téhož dne dorazila s důstojníky a dvěma generály pěchota, která se utábořila z části u nás, z části v Lovčicích a v Archlebově. Ihned ustanoven jídelní lístek pro každý den: ráno masité snídaní, o 4. hodině odpoledne bohatý a dobrý oběd s vínem, hojnou kávou a likéry. Mezi  snídaním a obědem byly ukládány a násilně vymáhány různé peněžité dávky. Tak na př. uloženo vrchnosti, aby na chléb pro vojáky každodenně o 10. hodině dopoledne složila 660 zl. Z panských sklepů dostával každý vojín denně starý máz vína, nepočítaje ovšem ono víno, jež se předkládalo na důstojnický stůl v zámku. Podobný osud stihl zdejší občany a místního faráře. Kromě toho musila vrchnost dodávati každodenně dostatečný počet pečiva. — Celodenní zábava pánů hostů záležela v jídle a pití, kromě generála Scheniera, jenž maje 12 ohařů, s několika důstojníky každodenně honil na vysokou, divokou, zajíce a koroptve. Dobrodincové odtáhli teprve dne 28. listopadu na večer ke Slavkovu.«

Z pamětní knihy fary Němčické: »Dne 19. listopadu přibylo 10.000 Francouzů s maršálkem Soultem a více generály do Němčic. Maršál ubytoval se v zámku, druhý generál s průvodem na faře, ostatní po domech. Brzy po svém příchodu dali se do rabování sklepů. V prvním sklepě vyprázdnili za hodinu 11 beček vína, v druhém za půldruhého dne 25 beček a do třetího sklepa farářova se už vlamovali. Byli však pobočníkem generálovým, jenž na faře bytoval, zahnáni. I postavena stráž, které farář zaplatil za pět dní 65 zl.

Od sklepů zámeckých měl klíče maršál sám, který dle libosti více nežli z 20 velkých nádob rozdával vojákům po džbánu vína. V Němčicích všecko víno vypili, a když ho nebylo, musily dodávati okolní dědiny. Kromě vína ovšem i dobré jídlo stále pohotově bylo. I šatstvo kradli, obuv mužův i žen, a to na veřejné ulici, tak že domácí lidé otrhaní chodili. Sotva že tento díl lotrů francouzských odtáhl, přišlo nové oddělení a tropili totéž. Farář utrpěl škody za 3000 zl. Vydrancovaná obec musila dáti 75 koní, 40 vozů a mnoho dobytka všeho druhu. Obec se zámkem čítala sobě škody na 105.000 zl. Za nedlouho odjeli za prvními ke Slavkovu, zanechavše 75 mužů s kapitánem a úředníky, jimž uloženo hlídati pokladny několika plukův a 14 vozů plných kořistí. Na faře měl generál Vandamme 4 vozy plné »pokladu«.

Toto oznámili někteří měšťané Hustopečtí Rusům, kteří tábořili v okolí Pavlovic a Vrbice, ponoukajíce je, aby se francouzského pokladu na faře zmocnili. Rusové pozvání ochotně přijali. Dne 2. prosince — v den bitvy — přiklusalo okolo 3. hod. ráno do Němčic na 300 kozákův a husarů, vedených jistým Pudilem, kovářem a Scholdou, řezníkem z Hustopeče. Sedm Francouzů ve dvoře zámeckém zabili a 23 jich zajali, ostatní v čas uprchli.  Přišedše k faře silně Rusové zazvonili, a když pro strach nikdo ze služebných neotvíral, vyšel kaplan vlp. Jan Dvořáček v nočním obleku a maje Rusy za Francouze, oslovil je francouzsky. Rusové, aniž by se byli ptali, kdo jest, rubali do něho a na hlavě i na rukou smrtelně jej zranili. Na pokřik vyšel farář taktéž v nočním oděvu a oslovil vojíny:  »Nerubaj — on pop, já pop!« Ale Rus neposlouchaje a domýšléje se, že to Francouzové, tal faráře do hlavy a do levé ruky nebezpečně.

Když konečně poznali, že smrtelně zraněný kaplan jest domácím knězem, zanesli jej do kaplánky, kde ve mdlobách očekával lékaře z Hustopeče. Za krátký čas ubožák zemřel! Farář nemoha se ani hnouti, pět měsíců na lůžku ležel a jako dítě opatrován a krmen býti musil, až pak v Pišťanech úlevu nalezl, ale rukou do smrti hnouti nemohl. To vše Rusové když viděli, od plenu upustili, zajaté Francouze spoutali a odešli. Co vlastně Rusové u nás chtěli, těžko uhodnouti; neboť ačkoli mohli všecky vozy s kořistí a koně bez překážky vzíti, neučinili toho, — drahé a vzácné poklady zanechali a jen mizerné věci odnášeli, cestou je odhazujíce. Uprchlí Francouzové navrátili se o 10. hod. dopoledne a odvezli ostatní vozy s pokladnami do Brna.

Druhého dne po vítězné bitvě u Slavkova — dne 3. prosince — byli zde už zase Francouzové, zvláště zlata a stříbra žádostivý generál Vandamme. Spozorovav ztrátu svého pokladu zle řádil a maje panského správce Nováka za původce své škody, hrozil obci ohněm a exekucí. K faráři, vida jej zraněného, choval se mírně a zanechal mu k ochraně 4 vojáky až do 2. února 1806, kteří své povinnosti věrně konali. Zároveň napsal a podepsal faráři vysvědčení, že od ruských vojínů zraněn byl. Od zapálení městečka pro nemoc farářovu sice upuštěno, ale správce Ant. Fr. Novák na několik dní uvržen do žaláře, pak odveden do Mikulova, na cestě však u Dolních Vystonic propuštěn a ve smrtelné úzkosti domů se navrátil.

Avšak o celé věci zvěděl také Napoleon. I nadiktována Němčickým kontribuce 30.000 franků, čili 12.000 zl. do dvou dní pod trestem exekuce. Na štěstí ujal se nás inspektor statků Ondřej Hitschmann, který dokázal, že Němčickým ničeho za vinu kladeno býti nemůže a odevzdal záležitost mladšímu hraběti Mořici Dietrichsteinu, který znamenitě věc naši hájil u ministra vojenství Berthiera. Tu teprve Němčice sobě oddechly, Francouzové se vytratili, zanechavše toliko raněné.

Zraněnému následkem »ukrutného nedorozumění«, děkanu a faráři dp. Františku Jablonskému, byla na výslovný rozkaz J. V. císaře všech Rusů — Alexandra — zvláštním dekrétem francouzsky psaným přiřknuta doživotná pense per 600 zl. r. m., která mu byla u ruského vyslanectva ve Vídni vždy po 6 měsících na kvitanci vyplácena, počínaje 1. lednem 1809.«

Velikou škodu způsobili Francouzové na panství Židlochovském. Panský sklep v Ledci byl pln starého vína, které všecko přišlo na zmar. Protože veliké nádoby neměly čepu, bylo do každého sudu střeleno, otvorem vytékajícího vína, kolik potřebovali, zachyceno, a ostatní teklo po zemi, tak že až po kolena ve víně se brodili. Toliko v tomto sklepě obnášela škoda 29.298 zl. 24 kr. Kromě toho pozbylo panství: 18 koní, 1 mezka, 65 krav, 26 telat a 841 ovcí. Celé panství i s poddanými utrpělo ztráty na 664.450 zl. 51 kr.

Z bohatého a velmi zajímavého archivu panství Chrlického, jehož pokladny byly před bitvou úplně vyloupeny, vyjímáme následující zprávy:

»Rychtář Hostěrádský oznamuje ze dne 21. listopadu 1805, kterak Francouzové obyvatele na cestě svlékají a obírají, domy vylupují a majetek kradou.

Modřický hostinský, jenž měl dva hostince, jeden v Modřicích, druhý na silnici na Obravě, čítá sobě škody 16.500 zl.,

modřický farář 1032 zl.,

tuřanský hostinský 8698 zl.,

šlapanský obchodník Kummer 5266 zl.,

modřický mlynář Fr. J. Reichel 3622 zl.«

A což teprve, ty nekonečné seznamy o ztrátách dobytka na celém panství Chrlickém!

Z domácího protokolu fary Měnínské: »Ze všech osad na panství zakusil Měnín nejvíce útrap válečných. Před postupující armádou francouzskou couvaly zbytky poraženého vojska rakouského přes Měnín. Přišly sem 17. listopadu 1805 a položily se táborem. Protože byla zima, spálila už tato vojska všecky ploty a také četná vrata; na 300 táborových ohňů na náměstí a kolem domů rozdělaných proměnilo temnou noc v jasný den. Komandující generál Kienmayer bydlel ve dvoře u správce Liebera. Dne 19. listopadu odtáhlo císařské rakouské vojsko k Jiříkovicům, jen 40 husarů zůstalo na předních strážích, kteří však o 3. hodině odpoledne Měnín opustili, spatřivše blížiti se po silnici od Němčic modré kolonny Francouzův.

Ve své nezkušenosti chtěla obec nepřítele získati skvělým uvítáním a proto vyšla vstříc Francouzům ve slavném průvodu za hlaholu trub a bubnů, s korouhvemi a duchovním správcem v čele. Francouzové pod generálem Vandammem, přicházejíce za veselého zpěvu, přijali obec surově a tvrdě, brali lidem a duchovnímu správci obuv s nohou a oděv a ztýrali ty, kteří se na odpor stavěli. Tento sbor prošel Měnínem a zastavil se na hranicích Telnických, odkudž se vojáci vraceli a všecko, co nalezli, uloupili. Následujícího dne odtáhli ke Slavkovu; čtyři dny procházela nepřetržitě nepřátelská vojska Měnínem ke Slavkovu. Jeden pěší pluk, jenž se byl dne 29. listopadu vrátil, po nočním alarmu rychle odtáhl — blížiliť se Rusové! Dne 30. listopadu přišli do Měnína rakouští dragouni a ruští kozáci a srazili se u Začanského mlýna s Francouzi. Dne 1. prosince nebylo v Měníně žádného vojska a zase jednou po delší době konala se ve, chrámu Páně bohoslužba.«

Z domácího protokolu fary Šlapanské: »Dne 19 listopadu 1805 byl hlavní stan spojené armády rakousko-ruske ve Šlapanicích. Komandující kníže Jan  Liechtenstein ubytoval se ve faře, kancelář jeho pak byla ve skolasterii. Armáda tábořila na polích kolem Šlapanic, avšak osada byla plna Rusů, kteří po všech ulicích leželi u rozdělaných ohňů a vařili sobě uchvácenou kořist. Faráři vzali dva kusy černého dobytka, které si chtěl právě zabíti a všecku drůbež, seno, slámu a dříví.

Z počátku se proslýchalo, že hlavní stan spojené armády zůstane několik dní ve Šlapanicích; avšak ještě téže noci byl dán rozkaz k odchodu, který také nastal z rána směrem k Vyškovu. Následujícího dne dorazily už k nám přední francouzské stráže, žádajíce na faráři víno, peníze, prádlo a boty a nad to ještě kněze surově ztýrali. Den na to oznámili na faře dva francouzští důstojníci s adjutantem před místním starostou Matoušem Hallamodou následující rekvisice: 7 krav, několik ovcí, prasat, hus, slepic, vajec, sádla, 500 dílů chleba, 1000 mázů vína, dvě bečky piva, několik věder kořalky atd. Rekvisice odvezeny do Podolí za 17. mysliveckým plukem. Ve Šlapanicích zůstalo jenom asi 30 mužů s dvěma důstojníky, jako místní stráž.

Z tohoto klidu a pokoje, v němž jsme několik dní žili, byli jsme náhle vyrušení v sobotu před první nedělí adventní příchodem sboru maršála Soulta, jenž měl adjutanta č.... podobného. Ještě večer poručil tento dareba faráři vystrojiti hostinu pro 24 osob, vzav k sobě klíče ode všech domácích zásob a faráře ztýrav. Farář pozbyl celkem 22 věder vína, jež měl v domácím a mlýnském sklepě; důchodní z Podolí, Jan Vibus, 15 věder a mlynář zdejší pět.

Hrůza dostoupila svého vrcholu dne 1. prosince, v první neděli adventní. Všude plno Francouzů, kteří trhali střechy s domů, rozbíjeli a pálili dvéře, vrata, stoly, lože, vozy, pluhy, brány, odnášeli seno, slámu, v zahradách pak u stromů bylo plno koní.

Druhého dne (2. prosince) byla bitva, pověstná bitva Slavkovská, po níž bylo ve zdejším chrámu Páně 400 zajatých Rusů přes noc zavřeno, ranění pak Francouzové a Rusové ve skolasterii a zámku uloženi. Brzy na to bylo uzavřeno příměří a konečně tak toužebně očekávaný mír.

Ještě několikráte přišli k nám sice Francouzové, ale odcházeli pokojně, když ničeho nenalezli. Dvanáctý leden byl konečně onen šťastný den, kdy museli Francouzové z Brněnského kraje odejíti.

Šlapanský farář utrpěl celkem škody na 1500 zl.; prádlo své a peřiny zachránil tím, že je z části ukryl v kostele, z části zakopal na hřbitově.

Po bitvě vypukly četné nemoci, tak že farář František Arn. Franke se svým kooperatorem, novosvěcencem Josefem Kotulánem, i 13 nemocných denně zaopatřovali a od 1. prosince 1805 do 31. prosince 1806, 345 osob i s dětmi zemřelo. — Pán Bůh uchovejž každou zemi od války a od jejích nevyhnutelných, ale smutných následků! R. 1809. byli u nás Francouzové už zase.«

Z pamětní knihy fary Dražovské: »R. 1805. přišly 17. listopadu do naší osady dvě setniny ruských myslivců. Důstojníci byli ve faře. Chovali se mírně a dne 19. listopadu odtáhli. Ještě téhož dne přiklusali k nám dva francouzští jezdci a vynutili na obci 200 zl. Dne 21. listopadu přitáhlo celé oddělení Francouzů; sotva že nás opustili, přišli jiní, kteří můj sklep, zásobárnu i kuchyni vyloupili a odešli.

22. listopadu přitáhl pluk francouzské pěchoty, jehož důstojnictvo bylo u mně; 23. odtáhli a už tu byli jiní, pěchota i jízda; 16 důstojníků bydlelo ve faře a plný dvůr koní. Všecko jsem musil živiti až do dne 28. listopadu, kdy o 10. hod. dopoledne strhl se křik, že se blíží Rusové, načež všickni Francouzové, kteří právě snídali, s velikým strachem od stolů povstali a spěšně odtáhli.

V těchto dnech ztratil se z pokoje mého kooperatora Josefa Jurečky stříbrný kalich kostela Letonského.«

Z farního archivu v Lulči (dle zápisků bývalého faráře dp. Roháčka): »Roku 1805. po nešťastných událostech pod Ulmem, přišli Francouzi až do Lulče, nenalezše nikde odporu. Dne 19. listopadu dorazili do Brna a dne 20. byli již v Lulči. Napřed přijely hlídky, které od obce vymáhaly 250 zlatých, uspokojily se však mým koněm a 100 zlatými; jiný oddíl přijal zase vědro vína. Po něm přijel do obce generál Milhaud (čti Miló), velitel lehké jízdy francouzské, s plukovníkem 22. pluku jízdných myslivců, is generálem Latour-Maubourgem (čti Latur-Moburg) a jinými důstojníky. Ti učinili dalšímu drancování konec, zacházejíce se mnou, s celým mým domem a mými farníky velmi šetrně. Přinutili mne, bych při obědě společně s nimi k jednomu stolu zasedl. General Milhaud mi řekl:

»Nechceme, bys nám postupoval; usedni po mé pravici, dokud neučiním z nepřátel podnož nohou tvých; co máš, to dej, a co nemáš, to nedáš!«

Spal jsem s generálem v jedné světnici a on mi pravil: »Ničeho se neboj, spi pokojně, nic zlého se ti nestane!«

Z rána dne 21. listopadu bylo veškeré okolí plno vojska francouzského.

V neděli dne 24. listopadu obcovali Francouzi zpívané mši svaté. Generál Milhaud modlil se po celé služby boží, kleče na zvláštním klekátku, pro něho připraveném. Pokud poměry válečné dovolovaly, udržoval všude dobrý pořádek.

V pondělí dne 25. listopadu z rána o půl 5. hodině přijel z Vyškova vyslaný voják ke generálovi s poselstvím, že Rusové znepokojují Francouze v městě ležící. Následkem toho učiněn byl poplach a Francouzi u nás ležící vyjeli proti Rusům a když je byli zahnali, vrátili se k obědu. Za účelem spojení Francouzů v Lulči ubytovaných s těmi, jenž ve Vyškově byli, odjel generál Milhaud dne 27. listopadu po snídaní se svým lidem do Drnovic, zanechav mé péči vojáka, jenž si byl zlámal nohu.

Když však Rusové, v čele majíce kozáky, i s carem Alexandrem a naším císařem Františkem, dne 28. listopadu u velkém počtu se objevili, vypudili Francouze z Vyškova a Drnovic, při čemž činili na Francouze pravý hon. V naší obci Lulči honili dva kozáci deset Francouzů. I zůstalo u nás sedm Francouzů raněných a v poli dva kozáci mrtví.

Francouzi ustoupili až k Brnu, ale již v sobotu dne 30. listopadu započala srážka. Rusové táhnouce Lulčem vydrancovali faru a obec a jako vzteklí a hladoví psové loupili a ničili, co mohli. To trvalo až do noci. Zápas mezi Rusy a Francouzí započal v sobotu a protáhl se přes neděli dne 1. prosince a dosáhl nejvyššího stupně v pondělí; bitva trvala od rána až do večera; z počátku až do 11. hod. dopoledne byla pro Rusy dosti přízniva; ale když o polednách Francouzům se podařilo přemoci pravé křídlo naše, zahnali Rusy a Rakušany na zad. A tak zůstalo vítězství Francouzům, ač porážka lidí byla na obou stranách velká, Francouzů padlo snad více než Rusů.

Po této bitvě a sice v úterý, dne 3. prosince o půl 10. hod. dopoledne, přijel generál Milhaud, zůstaviv své lidi na císařské silnici, opět do Lulče, by mi díky vzdal a pravil mi:

»Můj milý faráři! Vzdávám ti díky za tak veliké pohostinství tvoje. Řekni svým farníkům, že nejen s tebou, nýbrž i s nimi úplně spokojen jsem a že sobě přeji, bych se mohl odsloužiti tobě a jim.«

Dne 4. prosince dorazil do Lulče pěší pluk 1400 mužů silný s plukovníkem Nikolasem a podplukovníkem Rodolinem. Předložil jsem jim salvu guardiu (ochranný list), jejž mi byl generál Milhaud vyhotovil, načež řekli:

»Dobrý faráři! Nic se neboj, nic se ti nestane!«

A tak u nás pobyli v tichosti dva dny, večer odcházejíce a ráno se vracejíce.

Generál Milhaud zanechal mi strážce, vojáka Josefa Schaffera, jehož jsem u sebe podržel po 30 dnů; pak vysloviv mu díky a vyplativ mu 30 zl. poslal jsem jej domů. Něco později došel mne od generála Milhauda ze sv. Hipolitu tento list:

»Já se za Tebe modlím a prosím Tebe, by se i Ty za mne modlil. Pošli nám zpět do Franc vojáka, kterého jsem Ti zůstavil jako strážce dom tvého a fary tvé; přijmi nejlepší pozdravy mé pro sebe, pro lidi své a pro milostnou neť tvou Marjanu. Budiž s Tebou mír, požehnání a ochrana boží!

Milhaud.«

Spojená armáda rusko-rakouská a její rozložení před bitvou.

Všecky francouzské gardy opustily město Brno dne 28. listopadu. Po menší šarvátce u Vyškova a Rousinova dne 28. listopadu, stála obě vojska dne 1. prosince na dělový pouze dostřel od sebe, tak že celý den přední stráže harcovaly.

Ačkoli Napoleon, ustupuje od Vyškova a Rousinova k Brnu, zcela snadno mohl obsaditi výšiny Pratecké a zde bitvu svésti, přece úmyslně tyto výšiny dne 29. listopadu opustil, couvl poněkud k Brnu a postavil se za Říčkou, kdež chtěl také vyčkati svou přicházející posilu. Nechtělť svésti »obyčejnou bitvu« — jak sám pravil —, nýbrž dosíci vítězství pro celou válečnou výpravu rozhodného.

Mezi tím spojenci postupovali od Vyškova směrem, jejž jim byl Napoleon svým zdánlivým, líčeným ústupem naznačil a zaujalí důvěrně postavení na bojišti, které on sám vyvolil a kam je chtěl privésti!

Velitelství rakouské vykládalo si totiž — ovšem klamně — ústup francouzské armády od Rousinova a Slavkova v ten rozum, že Napoleon zamýšli za Říčkou útok spojenců obraně vyčkati nebo docela k Brnu couvnouti. Proto změněn původní úmysl Kutuzovův, jenž zamýšlel levé křídlo Napoleonovo u Brna obejiti a z lesů nań vypadnouti, a 28. listopadu večer ve Vyškově uzavřela naše válečná rada:

»postavení Napoleonovo u Brna sesileným levým křídlem obemknouti, po dobyti Telnice, Sokolnic a Kobelnic na pravé křídlo francouzské útočiti, Napoleona mezi Tuřanským lesíkem a Šlapanicemi poraziti a buď k severu nebo k jihozápadu zahnati a od Vídně odřiznouti.«

Tento pohyb obemykající byl vykonán velmi loudavė ve dnech 29. a 30. listopadu a dne 1. prosince, takže jednotlivé sbory spojenců teprve pozdě večer dne 1. prosince se dostavily na výšiny Pratecké. Loudavým provedením tohoto pohybu a pochodu vlevo přes Kučerov, Bohdalice, Malkovice, Bučovice a Křižanovice ke Slavkovu —, byla Napoleonovi poskytnuta možnost prohlédnouti plán spojenců tak, jako by byl býval mezi nimi při poradě jejich generálního štábu dne 28. listopadu večer na zámku vyškovském. Očekávaje, jak výše podotknuto, své na rychlo povolané posily od Jihlavy, ba i z Dolnich Rakous, ustupoval před spojenci až za Říčku, čímž v nich jen utvrzoval mínění, že se srážce vyhýbá. Za týmž účelem seslabil také úmyslně své pravé křídlo u Sokolnic a Telnice, soustřediv hlavní sílu své armády v centru — u Šlapanic!

Spojené vojsko rakousko-ruské stanulo večer 1. prosince na výšinách Prateckých od Blažejovic až k Oujezdu, chráněno jsouc k jihozápadu bažinatou a močálovitou Říčkou, k jihu rybníky Začanským a Měnínským, které jsou ovšem již od dávných let spuštěny a vysušeny, takže těžko sobě dnes představiti důležitost, jakou měly v den bitvy Slavkovské. Postavení toto bylo hlavně se strany západní pro dosti příkrý svah vysočiny Pratecké velmi dobré a silné.

Stálo pak spojené vojsko rakousko-ruské večer dne 1. prosince takto (viz mapku):

Na nejkrajnějším levém křídle na výšinách nad Hostěrádkami a Oujezdem (»Stará hora«) první armádní sbor (A) pod Dochturovem (13.700 mužů). Pluk myslivců obsadil osadu Oujezd.

Vedle prvního sboru v pravo ku Pratci druhý sbor (B) pod Langeronem, rodilým Francouzem (10.500 mužů).

Severovýchodně od osady Pratce na výšinách (»Staré Vinohrady«) postavil se třetí sbor (C) pod Przibyszewskim (11.500 mužů),

za ním ke Křenovicům a Zbejšovu čtvrtý sbor (D, střed) pod Kolovratem (na 17.000 mužů).

Pátý sbor (E), a sice 69 velmi slabých švadron jízdy knížete Jana Liechtensteina (asi 5500 mužů) zaujal postavení východně od Pratce pod výšinami od třetího sboru obsazenými.

Přední pak voj (F) chrabrého knížete Bagrationa^[4], pravé křídlo (13.500 mužů), rozložil se na rovinách od Blažejovic přes Kruh, Holubice a císařskou silnici směrem ke Koválovicům.

Záloha (G, carská garda) velkoknížete Konstantina, bratra Alexandrova, stála mezi Křenovicemi a silnicí ze Slavkova k Brnu (přes 8000 mužů).

Velitel rakouské jízdy Kienmayer (H) posunul svůj sesílený sbor (6400 mužů) večer o 9. hodině před Oujezd čelem k Telnici.

Hlavní stan byl v Křenovicích.

Složité a těžké disposice k bitvě byly následující:

První sbor (A) vyrazí z Oujezda a dobude Telnice,

druhý sbor (B) sestoupí po »Zlaté hoře« a zmocní se údolí mezi Sokolnicemi a Telnici, a osady Sokolnic;

třetí sbor (C) překročí u zámku Sokolnického Zlatý potok (Říčku). Na pravém břehu potoka sbory se spojí a zatočíce se vrazí vší spojenou silou v pravý bok Napoleonův.

Čtvrtého armádního sboru (D) úlohou bylo z Pratce po přechodu bažinaté úžlabiny u Kobelnických rybníků ku jmenovaným sborům přiraziti a vítězství dne dovršiti.

Až by se zdařil tento útok, měl Bagration (F), jehož úlohou bylo střed nepřátelské armády mezi tím pozorovati, zaměstnávati a úspěšný výsledek boje našeho levého křídla vyčkati, na pravém křídle zmocniti se výšiny Tvaroženské a Šlapanské, podporován jsa jízdou Liechtensteinovou (E'), načež všecko vojsko bylo by před Slatinou, mezi Líšní a Ivanovicemi (Nenovicemi) jeden bitevní šik utvořilo.

Pro případ úplného nezdaru byl stanoven ústup směrem k Hodějicům, Němčanům a Heršpicům (tedy ke Slavkovu).

Avšak trefně dokládá Schönhals: »Kdežto bitevní plán hlavního stanu spojenců zněl: napadnouti nepřítele za úžlabinou — za Říčkou, Napoleon ji už se svým levým křídlem, středem a částečně i pravým křídlem odvážně a nepozorovaně záhy z rána za husté mlhy překročil.« A to byla druhá spojenců chyba i neštěstí; nevědélit, aniž se před bitvou přesvědčili, kde vlastně nepřítel stoji! Ba jednotlivé sbory ani prý předních stráží neměly. Kromě toho bylo spojení jednotlivých sborů rovněž nedostatečné.

Konečně dlužno disposici vytknouti, že, ačkoli přechod bažinaté úžlabiny u Kobelnických rybníků pro sbor v bitevní čáře postupující byl velmi nesnadný, ba snad nemožný, přece místo přechodu pro čtvrtý sbor blíže určeno nebylo. Rovněž postavení jízdy Liechtensteinovy u Pratce, jak později zvíme, bylo naprosto nevhodné.

Ostatně rovněž nesnadno určiti místa, na nichž by byli spojenci své dělostřelectvo tak postavili, aby úspěšně za Říčkou postupující pěchotu účinně podporovati mohlo!

Napoleon před bitvou.

Geniální Napoleon odhodlán byl přejíti z obrany k útoku, překročiti Říčku a Velatický potok u Jiříkovic, Puntovic a Kobelnic a ztéci vysočinu Prateckou, když ji byli Rusové opustili. Věren tedy zůstal i tentokráte své zásadě a zásadě všech velkých vojevůdcův: překvapiti nepřítele časem i prostorem, a postupovati útočně. Zdařil-li se tento smělý jeho záměr, musila bitva skončiti záhubou vojska spojeného; neboť pak bylo roztrženo ve dví a jedna jeho část byla zatlačena k Olomouci, druhá však k rybníkům.

Plán bitvy sosnoval Napoleon na svých ustavičných projížďkách na budoucím bojišti a ustanovil jej konečně ve svém polním stanu.

Polní svůj slaměný stan (boudu), který mu věrní granátníci z roští a slámy zbudovali, měl Napoleon na návrší u Šlapanic mezi Říčkou a Velatickým potokem (kopec Žuran^[5]) blízko své zálohy, odkudž rozhled po bojišti nejlepší a s tohoto návrší řídíl také počátek bitvy.

Ve svém polním stanu měl Napoleon malou železnou vojenskou postel, na níž také odpočíval na bojišti u Marenga a kterou si později vzal do svého vyhnanství na ostrov sv. Heleny. Postel byla ověšena zelenými hedvábnými záclonami.

Den před bitvou byl Napoleon veselé nálady a vítězstvím tak jist, že vystihnuv úplně svým bystrozrakem bitevní plán nepřítele, jakož i způsob, jímž tohoto pochybeného plánu sám využitkuje, vojsku svému zvláštním denním rozkazem vše otevřeně sdělil, nikterak se neobávaje, že by někdo z jeho vojínů k nepříteli přešel a zrádcem se stal. Když byl Napoleon v pozdější době na tuto neopatrnost upozorněn, odpověděl:

»Neobával jsem se nikterak, že by se nepřítel o tomto mém plánu dověděl; a kdyby se to bylo i stalo, nebyl by nikdy tomuto mému plánu uvěřil!«

Caesar, Condé, Nelson a zejména Napoleon vítězili právě tím, že v nejhorších chvílích zoufalosti užili nejzazších prostředků. Dobře praví Suvorov: Ztracená bitva je ta, o které někdo myslil, že ji ztratil.

Denní rozkaz Napoleonův zněl:

»Vojínové! Ruská armáda táhne proti nám, aby pomstila Ulmskou porážku Rakušanů. Jsou to tytéž prapory, které jste porazili u Hollabrunnu a vytrvale až sem pronásledovali.

Postavení, jaké jsme zaujali, jest hrozné; nepřítel obcházeje mé pravé křídlo, nastaví mně svůj bok.

Vojínové, povedu sám vaše prapory. Nepůjdu do ohně, budete-li svou obvyklou statečností šířiti nepořádek a zmatek v nepřátelských řadách, Bude-li však vítězství jenom na okamžik nejisto, spatříte svého císaře na nejnebezpečnějších místech. Rozhodnutí nesmí toho dne kolísati; jednáť se o čest, francouzské pěchoty, která jest tak úzce spojena se ctí celého národa.

Ať nikdo neopouští řady, aby raněné ošetřoval. Provázejž jednoho každého z vás myšlenka, že musíme přemoci tyto najatce anglické, kteří jsou tak velikým záštím naplnění proti našemu národu.

Toto vítězství ukončí naše válečné tažení, načež se odebereme do svého zimního tábora, kde budeme očekávati nová vojska, která se ve Francii sbírají. Pak uzavru mír, důstojný svého národa, vás i sebe.

Napoleon.«

Napoleon věřil nezvratně ve svou hvězdu; vytrval v nejhorších okamžicích a téměř nikdy si nemohl přiznati porážku. Avšak i vojsko musí onu slepou víru s vůdcem sdileti; a tu opět Napoleon dovedl si získati duše vojínů, chovaje se ke všem přátelsky, zakládaje si na nich a po případě vrhaje se sám vpřed, aby roznítil ve vojsku odvahu.

Po celý den 1. prosince ostražitě pozoroval Napoleon pohyby nepřátelských sborů; veliké vítězství 2. prosince mělo vyvážiti porážku jeho loďstva u Trafalgaru. Celý den byl na koni prohlížeje svou armádu, pluk za plukem. Na oběd vrátil se do tábora a svolal všecky své maršálky. Každému z nich přiděloval pro zítřejší den povinnou úlohu, upozorňuje na vše, co mají zítra konati, a co by nepřítel mohl podniknouti.

Ještě během noci bylo rozestavení armády francouzské dokončeno, načež Napoleon zaslechnuv puškovou palbu, zajel se Soultem ku svému pravému křídlu na obhlídku k Sokolnicům, když mu byl od něho vyslaný adjutant Savary oznámil, že se tam Rusové shromažďují. Procházeje táborem pozoroval Napoleon náladu svých vojínů. Brzy však byl od nich poznán a za jásavého volání: »Vive l'Empereur!« »Ať žije císař!« s hořícími, na puškách vztýčenými otepmi slámy od nich doprovázen. Pokřik hlasů stále a stále se vzmáhal a v jedno splýval s povšechným lomozem a hlukem, jaký způsobiti mohla pouze armáda několik tisíc, a ohně stále vzrůstaly a se šířily po celé linii francouzského tábora. Celé moře hlasů hučelo v táboře. Ozvěna nočního jásotu vojínů francouzských — bylo slyšeti jen »aaa!« a »őrrr...« — trapný dojem budila v táboře spojenců na protějších výšinách Prateckých.

Jeden z vojínů oslovil Napoleona takto:

»Netřeba Ti, pane, zítra život svůj koulím nastaviti. Jménem granátníků Tvé armády Ti slibuji, že budeš bojovati jen očima, my však Ti přineseme prapory a děla ruského vojska, abychom výroční den Tvé korunovace oslavili.«^[6]

A císař vcházeje do svého stanu odpovídá:

»Tot nejkrásnější večer mého života; ale bolí mne, pomyslím-li, že zítra tak mnohého z těchto statečných mužů ztratím. Vždyť při této bolesti cítím, že jste opravdu moje drahé děti.

Věru, někdy vyčítám sobě tento cit; neboť se bojím, že mne konečně učiní neschopným dalšího válčení.«

Na to hovořil ještě ve svém polním stanu při sklenici čaje se svými mladistvými, výbornými vojevůdci o zítřejším dni. Napoleon spal před bitvou pouze několik málo hodin.

Bitevní rozloha armády francouzské.

Dne 1. a částečně i 2. prosince záhy z rána brala se francouzská vojska, dostatečným střelivem zásobená, v dokonalé pohotovosti, s veselou myslí a plna důvěry ve vítězství, na vykázaná sobě místa v bitevní čáře. Byla pak bitevní rozloha armády francouzské ráno 2. prosince bezprostředně před bitvou následující (viz mapku):

Maršálek Lannes (f)^[7], »z udatných nejudatnější« jak jej Napoleon rád jmenoval, velel levému křídlu jižně od Velatic až přes císařskou silnici (divise Suchetova a Caffarelliho) a měl před sebou obsazenou osadu i kopec Tvaroženský.

Generál Claparède přísahu v ruce Napoleonovy složil, že raději zemře, nežli by opustil příkrý Tvaroženský kopec (Santon^[8]), jenž ovládal silnici k Olomouci s úžlabinou Velatickou a plukem lehké pěchoty s 18 děly byl obsazen. Kopec obehnali Francouzové trojím opevněným náspem, jehož zbytky dosud lze zříti. Mariánskou kapli na kopečku Francouzové před bitvou sbořili. O Tvaroženský kopec opíralo se tedy mocně levé křídlo francouzské.

Od Tvaroženského kopce k Jiříkovicům stály oddíly francouzské jízdy pod generálem Waltherem, Beaumontem a Kellermannem na levém břehu Velatického potoka.

Za generálem Lannesem a částečně v pravo od něho byl princ Murat (e)^[9] s jádrem své jízdy; dále v pravo před Jiřikovicemi Bernadotte^[10] (d), kterého rychle povolal Napoleon od Znojma a jenž 1. prosince večer stál ještě se svým sborem po obou stranách císařské silnice na polovině cesty mezi Brnem a Bedřichovicemi. Bernadotte velel středu (divise Rivaudova a Drouetova).

Pravé křídlo armády Napoleonovy pod Soultem (b) tábořilo od Jiříkovic až k Telnici a sice tak, že divise Legrandova (c) tvořila nejkrajnější pravé křídlo od Telnice k Sokolnicům a Kobelnicům, ve středu od Kobelnických rybníků k Puntovicům na pravém břehu Říčky divise Saint Hilairova (b)

a na levém křídle od Puntovic k Jiříkovicům po obou březích Velatického potoka divise Vandammova (b).^[11]

Silná záloha staré, vyškolené gardy (g) a granátníků Oudinotových se 40 děly zaujala své místo na návrší severozápadně od Slapanic.

U Rajhradu postavila se divise Friantova sboru Davoustova (a), jenž přitáhl v noci od Vídně přes Mikulov a vykonal celkem pochod 113 km. ve 40 hodinách!

Obě vojska byla téměř stejně silná, francouzského o 10.000 mužů méně. Síla vojska rakousko-ruského (asi 4/5 ruského a 1/5 rakouského) obnášela dle příbližného udání 86.000 mužů, z nichž 16.000 jezdcův a na 300 děl; armáda francouzská čítala na 74.000 mužů, z těchto I4.000 jezdcův a 248 děl.

.

Před rozhodnutím.

V Křenovicích, kde byl sborový stan rakousko-ruský, sešla se v noci 1. prosince u Kutuzova v prostranné jizbě selského statku válečná rada. Pili čaj. Čekali pouze na chrabrého, neohroženého a zkušeného knížete Bagrationa. Když pak přijela ordonance od Bagrationa, že kníže nemůže přijet, zahájena ihned vojenská porada. Ve vedlejším pokoji čekaly ordonance na rozkazy.

Weyrother, který byl hlavním strůjcem a organisatorem bitvy, svou živostí a zimničným chvatem byl přímou protivou Kutuzova, jenž ostatně s plánem nesouhlasil, a proti své vlastní vůli hráti musil úlohu předsedy a vůdce celé vojenské rady. Weyrother patrně cítil se hlavou celé akce, která se zadržeti už ani nedala.

Sebevědomý Weyrother, maje před sebou velmi důkladnou mapu brněnského okolí, předčítal příliš důvěřivě celou hodinu svůj bitevní plán. Kutuzov^[12], muž letitý a tělnatý, ale vojevůdce opatrný a bystrozraký, s rozepjatým kabátem, jehož límec volně objímal tlustou jeho šíji, seděl v křesle s očima zavřenýma a mlčel. Jakkoli v první chvíli členové vojenské rady myslili, že se Kutuzov jen tváří, jakoby spal — zvuky, které Kutuzov při posledním čtení vydával, dokazovaly, že se v tu chvíli jedná vrchnímu veliteli o něco důležitějšího — o spánek. Generálové mlčky naslouchali těžce srozumitelné disposici. Rusovlasý vysoký generál Buxhoevden opřel se zatím zády o stěnu; přímo naproti Weyrotherovi seděl Miloradovič,  muž chrabrosti nadobyčejné, ale života mrzkého a nespořádaného. Kdykoli rakouský velitel štábu se odmlčel, Miloradovič významně se ohlížel po ostatních generálech. Nejblíže ze všech seděl hrabě Langeron s jemným úsměvem jižního Francouze, dívaje se na svoje tenké prsty, které v dlani rychle otáčely zlatou tabatěrku s podobiznou. Przibyszewski s uhlazenou, ale sebedůstojnou zdvořilostí nahnul se k Weyrotherovi a poslouchal s nejpřísnější pozorností. Malounký, ale rozvážný a skromný Dochturov nahnuv se nad rozloženou mapou, svědomitě sledoval disposici a neznámý mu terrain. Několikráte prosil Weyrothera, aby opakoval slova a těžká jména vesnic, kterých dobře nezaslechl.

Jedinou, ale zároveň největší chybou bitevního plánu Weyrotherova byla — offensiva, postup útočný; vždyť už sama krajina útvarem své půdy pro obranu výborně se hodila, poskytujíc téměř všude výtečná stanoviska obranná. Zbavila se tudíž spojená armáda dobrovolně výhody svého strategického postavení a tato právě okolnost byla hlavní příčinou smutného pro spojené zbraně výsledku bitvy. Když byl Weyrother od Langerona námitkou tázán, zdali vše se naplní tak, jak byl napsal, odpověděl, že Napoleon jistě ustupuje a proto prý právě tento plán nejlepší. Nebezpečí, jež spojené armádě vzniknouti mohlo z objevení se Francouzů v jejím seslabeném středu u Pratce — jak důvtipný Langeron správně předvídal —, Weyrother podceňoval a to bylo právě pro Napoleona nezměrným ziskem.

Langeron: »To jest všecko pěkné, milý generále; ale co počneme, jestliže nás nepřítel předejde a u Pratce napadne?«

Weyrother::Nedá se předpokládati. Vždyť přece znáte Bonapartovu odvahu. Kdyby sám chtěl útočiti, byl by to učinil dnes.«

Langeron: »Vy ho tedy nepovažujete za silného?«

Weyrother: »Má-li mnoho, má 40.000 muzû!«

Langeron: »Pochybuji, že bude tak neopatrným, aby náš útok vyčkal. Jeho ohně uhasly a v jeho táboře hlučný lomoz.«

Weyrother: »Protože couvá a své postavení mění. A zaujme-li posici u Tuřan, uspoří nám alespoň práce a námahy.«

A v pravdě! Napoleon své postavení měnil — protože přecházel Říčku!

»Pánové, disposice určená na zítřek nemůže býti změněna,« pravil Kutuzov. »Vy jste ji vyslechli a my všichni vykonáme svoji povinnost. A před takovou bitvou není nic důležitějšího... (zde se odmlčel), než dobře se vyspat.« A při tom výrazem své tváře dal na jevo, že chce vstáti. Generálové ukláněli se na vzájem na všecky strany a odcházeli. Byla už půlnoc.

Kutuzov slíbil generálům opisy a překlady příkazů, jež v ruštině pořídil za noci podplukovník Toll a teprve ráno o 8. hod. bezprostředně před bitvou dodal, kdy vojsko bylo už na pochodu. Bagration, jenž pro velikou vzdálenost svého sboru nebyl poradě přítomen, shlédnuv ráno na Pozorské poště bitevní plán, zvolal: »Máme zde rozkaz, abychom se svého místa učinili útok na nepřítele, teprv až jej zatlačí jízda Liechtensteinova k hospodě Líšenské (Maxlovka). Ty drobné útoky se mi nelíbí a neučiníme-li útoku na všech místech, budeme poraženi.« Vzájemná žárlivost vůdců rakouských a ruských při této poradě jakož i jindy byla naší společné dobré věci jenom na škodu.

Boj na našem levém křídle.

Nastalo chladné jitro dne 2. prosince, v pondělí po první neděli adventní, nadešel den veliké, třícísařské bitvy u Slavkova. Hustá zimní mlha pokrývala široko daleko krajinu. Napoleon sestoupil velmi záhy z rána ku předním strážím nad Puntovice, aby pozoroval nepřítele. Stráže viděly sotva na deset kroků. V táboru francouzském bylo ticho, v táboru ruském na levém křídle tím živěji. Táborové ohně na výšině Pratecké uhasínaly, světla pohybovala se k jihu, k Telnici. Správně oznamovaly hlídky francouzské, že nepřítel plným proudem opouští výšinu Prateckou a spěchá do uchystané záhuby. Napoleon byl spokojen, čekaje, až nepřítel chybu svou započatou úplně dokoná. »Než se den nachýlí, bude tato armáda mou!« promluvil prý ke svým maršálkům, ukázav na vojska spojenců na protějších výšinách.

Rusové, sestupujíce s výšiny pod vedením rakouských důstojníků dle bitevního plánu, ač na dostřel dělový od středu francouzské armády vzdáleni, nepozorovali pro hustou mlhu ničeho. Najednou zahoukly rány, najednou byli tu Francouzové, kde se jich nikdo nenadál.

Jednotlivé sbory opouštěly svá stanoviště o 7. hodině ranní (viz mapku).

Na našem levém křídle začala ostrá přestřelka mezi batteriemi obou stran po první dělové ráně, která byla vypálena od kaple sv. Antonína nad Oujezdem, oznamujíc počátek bitvy. Za tohoto dělostřeleckého zápasu vzplanul mezi 7. a 8. hodinou ranní první tuhý boj o Telnicí; rakouská jízda a pěchota Kienmayerova (H') postupujíc s hudbou od Oujezda a razíc cestu prvnímu sboru, přijala křest ohněm na výšině před Telnicí (u Boží muky). Silně opevněná a od Francouzův obsazená Telnice, která byla se svými zahradami, vinohrady a hlubokým kolem nich příkopem hotovou pevností, konečně o půl 9. hodině po roztrpčeném boji od prvního armádního sboru pod Dochturovem (A') vzata.

Davoust (také Davout) přivolán palbou vyrazil z Rajhradu a táhna po výšinách nad Otmarovskými rybníky (a'), poslal Legrandovi (c) mocnou posilu. Boj vzplanul znova, Telnice od Francouzů dobyta, ale brzy potom od spojencův opět jim vyrvána. Celá úžlabina Zlatého potoka (Říčky) dosud byla zahalena hustou zimní mlhou, která rozhledu nemálo bránila a boj velice stěžovala. Tak na př. počal jednu chvíli páliti 26. lehký pluk divise Legrandovy na francouzský pluk 108., jehož barvy pro hustou mlhu nerozeznal, maje za to, že střílí na nepřítele.

Mezi tím dobyl o 9. hod. druhý sbor pod Langeronem (B') Sokolnic, třetí sbor pod Przibyszewskim (C') po zarputilé obraně zámku Sokolnického. Divise Legrandova (c) po tuhém odporu a velikých ztrátách ustoupila a levé křídlo spojenců zaujalo postavení mezi Sokolnicemi, Telnicí a Otmarovskými rybníky (A', B', na Dunavkách), ač Davoust (a') a Legrand (c) s mnohem menší silou vojska (12.000 mužů proti 40.000), za to však s neobyčejnou odvahou a houževnatostí boj udržovali^[13], takže dále v před naše levé křídlo přese všecko úsilí a pro nečinnost neschopného Buxhoevdena proniknouti nedovedlo.

Dokonalý úspěch našeho levého křídla, od něhož spojenci tolik očekávali a na němž dle dané disposice vlastně osud bitvy závisel, zmařen byl hlavně tím, že jednotlivé sbory příliš pozdě a liknavě na mista k obsazení sobě vykázaná se dostavovaly a čekajíce dle bitevního plánu jeden na druhý, v boj se dávaly. Veliká zacházka, která dle bitevního plánu byla ovšem nezbytna, způsobila tak značnou ztrátu času, že naše levé křídlo dorazilo k Sokolnicům a Sokolnickému zámku, kdy střed Napoleonův už postupoval od Šlapanic proti hoře Pratecké! Nejednou setkaly se zápasící oddíly druhého sboru v Sokolnicích a za osadou s vojsky sboru třetího, čímž nemalý nepořádek a zmatek v našich řadách vznikal.

Neštěstím našeho levého křídla byl mimo jiné sám jeho vrchní vůdce generál Buxhoevden, jehož povahu věrně líčí na str. 36. našeho spisku pamětní kniha fary Kučerovské a jenž prý ve stavu nepříčetném na bojišti dlel. Buxhoevden byl v bitvě u prvního armádního sboru, jemuž velel Dochturov. Svědkem tuhých, krvavých bojů u zámku Sokolnického a v osadě samé jsou hromadné hroby za panskou sýpkou. Ustrašené obyvatelstvo Sokolnické za bitvy bylo ve sklepích svých domů ukryto.

Przibyszewski, chtěje udržeti spojení se sborem Kutuzovovým a domnívaje se, že sbor tento postupuje už ke Kobelnicům, poslal tímto směrem prapor myslivců. Tento však narazil u Kobelnic na brigadu Levasseurovu a v divém útěku byl hnán podél bažantnice k zámku Sokolnickému.

Působivý začátek byl sice na našem levém křídle učiněn, ale úkol sám nebyl ještě vykonán; neboť rozhodnutí stalo se ve středu vojska, u Pratce!

Krise a rozhodnutí v centru — u Pratce.

Francouzové stáli na Velatickém potoku a Říčce, u Kobelnic, Puntovic a Jiříkovic, tiše v řadách, netrpělivě a dychtivě čekajíce rozkazu k boji, jenž přinésti měl jim vítězství, slávu i kořist a s nímž Napoleon vyčkal až do půl 9. hod. ranní, krotě jejich horlivost.

Zatím vyšlo slunce, známé »slunce Slavkovské«, krvavě červené a velebné, jehož obraz Napoleona ještě později za smutných dnů tak těšíval. Mlhy klesaly, nejprvé vynikla výšina Pratecká, jako ostrov v moři, konečně rozptýlil ostrý, studený vítr mlhu i v nížině. Výšina Pratecká, která ještě včera mužstvem a děly byla pokryta, byla dnes takořka prázdna; vždyť u velikém, zbytečném oblouku ruská vojska z části už sestoupila do úžlabí k potokům a rybníkům k Telnici a Sokolnicům, kdež se zapředla v krvavý, tuhý boj, z části vyklízela Pratecké návrší, na které Napoleon chtěl útočit a které si vyhlédl za klíč své posice.

Nebylo jich tudíž zde v rozhodném okamžiku, který o 9. hodině nastával.

Napoleon, obklíčen svými maršály, stál na návrší u Šlapanic, na kopci Žurani. Seděl na malounkém, šedém, arabském koni v modrém plášti, několik kroků před svými maršály. Brzy mlčky hleděl na chlumy Pratecké, které zrovna svítaly nad mořem mlh a po kterých se v dálce pohybovaly massy ruských vojsk, brzy naslouchal zvukům třaskavé palby puškové a hřímání děl v úžlabí Telnickém. A posud v hubené jeho tváři nepohnul se ani jediný sval, zářivé oči hlavy nad míru jasné upřeně hleděly na jedno místo. Jeho předtuchy se splnily, břitká soudnost a správné jeho kombinace se osvědčily. Kdykoli bylo třeba, nastavil císařský páže Golz rameno a Napoleon kladl naň svůj dalekohled. Viděl, jak uprostřed mlh v úžlabí stále jedním směrem svítily bodáky, jak do úžiny vcházely kolonny ruských vojsk a jedna za druhou jak mizela v moři mlh. Nicméně stále ještě otálel se započetím boje. Konečně otázal se Soulta:

»Jak dlouho potřebujete, abyste odtud vzal výšinu Prateckou?«

»Méně, nežli dvacet minut, pane,« — zněla odpověď — »neboť nepřítel mého sboru ještě nevidí.«

»Nuze, vyčkáme ještě dvacet minut, abychom nepřítele v jeho chybných pohybech nevyrušili.«

Konečně stahoval znenáhla rukavici s bílé ruky své — obvyklé jeho znamení k bitvě — a maršálové v průvodu svých pobočníků tryskem rozjeli se na všecky strany ku svým oddělením a po nějaké chvíli rychle sebou pohnuly hlavní síly francouzské armády přímým směrem proti těm Prateckým výšinám, které čím dále tím více vyklízely ruské voje, obracejíce se na levo v úžlabí.

Ještě v poslední této rozhodné chvíli promluvil Napoleon k jednotlivým plukům několik srdečných slov. Tak k pluku 28.:

»Doufám, že se dnes Normanové vyznamenají.«

K vojínům pluku 57.:

»Nezapomeňte, že jsem před několika roky dal vám jméno pluku strašlivého.«

Uháněje tryskem podél bitevní řady volal:

»Vojínové! Ukončíme válečné tažení jedinou hromovou ranou, která nepřítele rozdrtí. Nestřílejte mnoho, ale střílejte jistě! Do večera přemůžeme tato vojska severu, která se odvažují s námi se měřiti!«

A vojínové odpovídají jásavě křičíce: »Vive l'Empereur!« »Ať žije císař!«

(Viz mapku.) Právě sestupoval váhavě osamocený čtvrtý sbor (D), s nímž byl Kutuzov, s výšiny do údolí za třetím sborem, oba císařové s ním ve skvělé družině šlechtických důstojníků, Alexander pln radostné naděje, František vážný a zasmušilý. Pravíme: sbor sestupoval váhavě; neboť Kutuzov uvažuje dobře strategickou důležitost výšin Prateckých přes svou ospalost při poradě Křenovské, nerad, na výslovný teprve rozkaz cara Alexandra, výšiny tyto se svým sborem opouštěl.

»Proč nezačínáte?« obrátil se císař Alexander ke Kutuzovu.

»Čekám, Vaše Veličenstvo,« odpověděl Kutuzov, zdvořile se nahnuv do předu, »nejsou ještě všecky kolonny pohromadě, Vaše Veličenstvo.«

»Nejsme přece na cvičišti, kde paráda začne teprv, až se všecky pluky dostaví,« pokračoval císař.

»Právě proto nezačínám, Vaše Veličenstvo, poněvadž nestojíme v parádě a nejsme na cvičišti,« doložil zvučně a určitě rozvážný Kutuzov.

Mlha se začala rozcházeti a nejasně bylo už viděti nepřátelská vojska na protějších vysočinách u Šlapanic a Kobelnic. Ale v předu před sborem jen liduprázdný prostor, který se do předu k Říčce skláněl a dosud zahalen byl hustou mlhou. Přední voj sboru Kutuzovova právě vycházel z ulic osady Pratecké.

V tom rozehnal ostrý vítr poslední mlhu i v nížině a — s úžasem spatřili shora spojenci zrovna před Pratcí husté šiky francouzské pěchoty, které ihned zahájivše palbu rozehnaly se útočně a nerušeně na vesnici a vysočinu Prateckou a o nichž měli za to, že stojí o mnoho dále — za Říčkou.

»Jen se podívejte, podívejte,« zvolal adjutant, »ale dolů před sebe, s kopce dolů, — Francouzi!«

Dva generálové a adjutanti sáhli po dalekohledu, vydirajice ho jeden druhému z ruky. Všecky tváře najednou změnily svůj výraz a na všech pozorovati bylo dojem úžasu.

»Nepřítel?... Ale to není mozno!... Ba, hleďte... to je on — skutečně... Ale jak je to možno?« ozývaly se hlasy.

Soult řídil útočný podnik na Pratec obratně a vytrvale. Útočná divise Vandammova (b'), jež postupujíc dolinou od Jiříkovic po tuhém, bodákovém boji dobyla u Pratce ruskou pěchotou a dělostřelectvem silně obsazeného pahorku »Starých Vinohradů« a divise Saint Hilairova (b’) ženouc vzhůru dolinou od Puntovic, rychle prošly osadou Pratcí a utvořivše obranný hák, s rostoucí prudkostí počaly slézati chlumy Pratecké. Ostatní voje (divise Drouetova sboru Bernadottova, d') následovaly.

Kutuzov, pochopiv nyní taktickou chybu bitevního plánu, rychle zastavil svůj sestupující sbor a srazil vojsko své v pevnou posici. U velikém a zoufalém boji Rakušané pod Kolovratem, Rusové pod Miloradovičem před očima statečného cara Alexandra, později i část statné jízdy Liechtensteinovy, jakož i nádherné, srdnaté jízdní gardy ruské s velkým ohněm a mladistvou bravurou jako lvové vrhali se proti Francouzům, avšak bez úspěchu — přesila vražedné nepřátelské střelby, jakož i účelné pohyby francouzských vojů mařily všecky jejich hrdinné v pravdě útoky. Jednotlivé prapory sboru Kutuzovova, chrlíce vražedný déšť kulí na mocného, prudce vzhůru se deroucího nepřítele a podnikajíce s nejstatečnějším bodákovým odbojem útočné výpady proti svým tísnitelům, opět a opět s nepořízenou se vracely — rozmach po rozmachu a rozběh po rozběhu byl od silnějšího odpůrce vždy odražen.

Nebylo také v odporu sebe udatnějším žádné jednoty, celý bitevní plán byl zmařen a to proto, že předpokládali nepřítele beze všech důkazů tam, kde ho nebylo.

Napoleonovi bylo zřejmo, že i zcela malá síla dovede zdrtit mnohem silnější sbory mužů, jestli tato síla manevruje dovedně, rychle, tak aby vždy dva mužové stáli proti jednomu tam, kde se bojuje. Proroctví Napoleonovo, obsažené v jeho bitevním rozkazu, znělo: »Mezi tím, co budou obcházeti mé pravé křídlo, nastaví mně svůj bok!« A věrné toto proroctví — splnilo se u Pratce.

Krvavý boj v Pratci započaly ruské prapory pod Miloradovičem, byly však poraženy a Francouzové za účinné pomoci svého dělostřelectva zmocnili se osady i s kostelem na návrší. Ku dobytí ztracené posice posílá Kutuzov dvě rakouské brigády (Rottermundovu a Jurčekovu); tyto bojují jako lvové a odrazí Francouze, jeden nepřátelský pluk byl obklíčen a chce se už vzdáti, v tom přichází posila, pluk jest osvobozen, rakouská pěchota odražena a rakouská artillerie považujíc francouzskou pěchotu pro podobnou uniformu za ruskou, zastavuje palbu právě v tom okamžiku, kdy měla a mohla nejlépe působiti.

Aby ztraceného návrší podruhé dobyl, velí Kutuzov k bodákovému útoku, rakouská i ruská pěchota vrhá se na nepřítele, pluk Salzburgův a prapor Auerspergův konají pravé divy udatenství, generál Jurček jest těžce raněn, Francouzové kolísají, ale běda! spojenci nemají na tomto místě — ve středu bitevní čáry! — žádné zálohy, jíž bylo jinde na pravém křídle u Blažejovic užito; Francouzům přichází posila a boj — jest rozhodnut!

Kutuzov, jenž hned na počátku bitvy byl ve tváři raněn, byl objevením se francouzské pěchoty u Pratce překvapen, což jeho generálnímu štábu nikterak nebylo ke cti. Osada Pratec jest sotva na hodinu vzdálena od místa, kde hlavní síla Napoleonova vojska tábořila a na takovou nepatrnou vzdálenost nesmí býti nic nejasno sboru, který má dostatek jízdy, zejména v tu stranu, odkudž se očekává nebezpečí.

Pušková a dělová palba s obou stran byla tak živá, že se zdálo, jakoby vzduch byl naplněn třaskavými plyny, jež nesčíslnými, drobnými, trhanými blesky za ohlušujícího třeskotu bez ustání a konce vybuchovaly. »Bitva prý podávala hřímáním děl živý obraz posledního soudu«, vypravuje pamětní kniha fary Kučerovské. Vždyť udržeti Pratec znamenalo uhájiti vítězství dne! A proto také, když Pratec i s okolím byla ztracena, nastal ústup, obecný útěk směrem ke Křenovicům a Vážanům, Zbejšovu a Hostěrádkám. Na útěku větší část děl uvázla v měkké, hlinité půdě této krajiny, do níž se mocně zatížená kola hluboce bořila, Ruské koně, které se hodí lépe k běhu nežli k tahu, nedovedly zabořená děla vytéhnouti. Smrtonosné koule batterií francouzských padaly až do samých Křenovic a o polednách zápasilo se už jenom ve vinohradech na východním svahu hory Pratecké.

Kdyby byly v rozhodné této chvíli tři sbory levého křídla, u Telnice a Sokolnic zaměstnané, alespoň z větší části na výšinu Prateckou ku pomoci přispěly, — jediná brigáda Kamenského, bouřným postupem Francouzů rozohněná, na rozkaz Langeronův vrátila se na vysočinu a zasáhla účinně v boj — kdož ví, jaký obrat by byla vzala v této hodině krvavá bitva Slavkovská! Ale sbory, postupujíce věrně na území k obsazení sobě vykázané, o nepřítele dále se nestaraly.

Ve dvou hodinách — po 11. hod. dopoledne — bylo Pratce i s výšinami, klíče celé bitvy, dobyto a obě křídla spojené obrovské , armády úplně oddělena. Polední slunce spatřilo vesnici zkrvácenou, opálenou, rozstřílenou, plnou vojska živého i mrtvého.

Kdo tedy věstil pravdu při noční válečné radě v Křenovicích? Náčelník generálního štábu Weyrother, čili Langeron, velitel druhého sboru?

Tak splnilo se i druhé proroctví, které Napoleon dne 1. prosince byl propověděl: »Zítra do večera bude tato armáda mou!« 

Napoleon velice se divil, když odpoledne spatřil divisi Bernadottovu na témž místě, kde ji byl dopoledne zanechal. Byl proto právem nespokojen. Neboť Bernadotte pronásleduje nepřítele, snadno mohl proniknouti až k silnici Hodonské, kam náš střed a pravé křídlo ustupovaly. Byl by takto porážku spojenců dokončil!

Boj na našem pravém křídle.

A nyní vizme pravé křídlo spojencův a levé francouzské! Zde, na příznivé pro jízdu půdě, na rozlehlých rovinách sváděli od 9. hod. ranní Lannes (f') a kníže Bagration (F), princ Murat (e') a kníže Liechtenstein (E') celé bitvy, bohaté četnými proměnami, a konečně vítězné pro Francouze (viz mapku).

Kníže Jan Liechtenstein, velmi obratný a udatný vojevůdce, měl jako velitel jízdy pátého sboru dle Weyrotherova plánu zaujmouti postavení mezi Šlapanicemi a Kruhem se svými rakouskými a ruskými škadronami a zatlačiti nepřítele k hospodě Lisenské (Maxlovka). Avšak nepřítel ho předešel; stálť Liechtenstein původně u Pratce ve středu spojeného vojska a kromě toho včasnému pochodu jeho jízdy překážel třetí sbor Przibyszewského. Proto obrátil se více ke Kruhu (E'). Takto vzniklou mezeru mezi středem a pravým křídlem vyplnil velkokníže Konstantin svou zálohou (G') (gardou).

Konstantin vystoupiv totiž se svou zálohou z dosti hlubokého údolí potoka Rousinovky na výšinu mezi Holubicemi a Blažejovicemi (G'), byl ihned napaden od francouzské pěchoty a octl se takto ku svému velikému překvapení v první řadě bitevní, ačkoli velel záloze!

Liechtensteinova jízda (82 škadron rakouských a ruských) bojovala udatně a vytrvale, jak samy francouzské zprávy doznávají. Jízda účinkuje velice morálním dojmem; půda se třese pod kopyty koní, celá spousta se objeví náhle a všecko poráží; i nejodvážnější napadá hrůza. A tak zhusta se přihází, že malý oddíl jízdy demoralisuje velký zástup pěších. V bitvě této zajalo v jedné chvíli 120 francouzských jezdců oddíl 2500 Rusů!

Řež rozvinutých škadron na rovinách Blažejovických byla tím krvavější, ježto do jezdeckých mass z obou stran prudký déšť kulí chrlila opodál stojící pěchota i dělostřelba. Jeden náboj srazil celou řadu francouzských bubeníků prvního pluku divise Caffarelliho. Dělová koule roztříštila generálu Valhubertovi nohu. Několik vojínů chtělo jej odnésti. »Zůstaňte jen každý na svém místě,« pravil k nim generál, »mohu zemříti sám. Pro jednoho muže nelze jich ztratiti šest.«

V divém letu, jako vichrem štvané vlny vířily tu do sebe a mezi sebou blýskající se čepele palašů, ve větru se třepetající praporce, uniformy všeho druhu, čáky a přilby všelikého tvaru, blesky zbraní a pěnu soptící koně. Toto příšerně krásné divadlo bylo chvílemi, jako hustým závojem, zahaleno modrým dýmem a když pak se dým rozptyloval, bylo mezi jeho oblaky viděti vztekle na sebe dorážející bojovníky, zahalované na krátké okamžiky sloupy prachu a padající na mnoze celými řadami pod ranami těžkých kulí. Splašené koně bez jezdců lítaly, zděšením řičíce, mezi řadami bojujících, jež každou chvíli řídly... Stává se často, že, když jízda útočí proti jízdě, najednou, patrně vlivem suggesce, obojí se zarazí, otočí a couvne. Tak stalo se i zde. Škadrony vrhaly se s řičivým třeskotem na sebe, odrážely se do divého úprku, řítily se zase v boj a přicházely opět do řeže palaší a vražedné palby. Celé řady jezdců jako vichrem poráženy padaly a ostatní několik kroků před nepřátelskou linií se obracely. Z bojiště bez ustání dojížděli k Napoleonovi od něho vysílaní pobočníci a ordonance jeho maršálů se zprávami o průběhu celé bitvy.

Na ohrožená a nebezpečná místa v pravý čas vždy posílal Napoleon potřebnou posilu.

S udatnosti nevídanou zápasil nepatrný sbor Mameluků, kteří po výpravě Egyptské dobrovolně v řady vojska Napoleonova vstoupili. Na hlavách měli zelené turbany s bílými závitky, světlozelené kabátce a široké kalhoty barvy cihlové. Napoleon utvořiv z nich škadronu 250 mužů, vřadil je do své gardy, do pluku jízdních myslivců. Mamelukové, vyškolení a hbití jezdci, jedinou ranou stínali svými ohnutými šavlemi hlavy protivníků, dlouhými ostruhami smrtelné rány zasazujíce v boky našich vojínův. Jeden z nich třikráte dojel tryskem na návrší k Napoleonovi, nesa pokaždé nový, krví zbrocený, ruský prapor. Po třetí když přiklusal, vyzval jej císař Napoleon, aby zůstal, ale nadarmo; Mameluk znova odkvapil pro čerstvou kořist —, aby se již nevrátil.

Krvavý a velmi tuhý boj rozzuřil se o Blažejovice, kde před očima Napoleonovýma, jenž popojel za sborem Bernadottovým, bojovala garda proti gardě. Jednotlivé pluky francouzské s hudbou výminečně uprostřed a zpívajíce postupovaly ruče proti osadě. Ve vesnici narovnány rychle barikády, zahradní ploty se opevnily a na zahradách, v nádvořích, na barikádách i ploché silnici bojováno s nevídaným zápalem. Zahrady hořící vesnice byly zdupány, ploty servány, okna samá díra, stromy jako okleštěny a šumný potůček Blažejovský zbarven do ruda. Konečně Konstantin i Liechtenstein s vavřínem věru krvavým ustoupili ke Křenovicům a Slavkovu. Mnoho ruské šlechty bojovalo a také na bojišti zůstalo u Blažejovic a Pratce. Jízda Liechtensteinova stála až do večera na svahu vysočiny Pratecké u Křenovic.

Zatím po obou stranách Olomoucké silnice, u Tvarožné, Kruhu, Holubic, u Pozorské pošty a valchy (na Rousinovském potoku čili Rousinovce) bojovali Bagration (F) a Lannes (f) velmi houževnatě se svou pěchotou, jízdou a dělostřelectvem. Aspoň na okamžik dovedl neohrožený Bagration svou pěchotou zmocniti se i osady Tvarožné, ale konečně musel couvnouti přes Pozorskou poštu k Rousinovu a později mezi 5. a 6. hodinou večer ke Slavkovu, při čemž větší část zavazadel spojené armády na silnici Vyškovské padla Francouzům do rukou. Těžké koule pronásledujících batterií francouzských padaly až do samého Rousinova. Za to však s dobře volených výšin Rousinovských vydatnou palbou hřímala děla dvou 12 liberních rakouských batterií, které přikvapivše v pravý čas od Olomouce ústup sboru Bagrationova statečně, jakož i účinně chránily.

Major Frirenberger, velitel těchto dvou batterií (12 děl) byl za svůj hrdinský skutek, jejž beze všeho rozkazu provedl, vyznamenán rytířským řádem Marie Terezie.

U Blažejovic ve vinohradech upadl v zajetí mimo jiné také ruský kníže Repnin, plukovník ruské jízdy. Zraněného zmocnil se generál Rapp, jenž všecek krví zbrocen se zlomeným mečem na zraněném koni úspěch svůj Napoleonovi oznámil.

Těžce raněný francouzský generál Roger Valhubert před svou smrtí ještě na bojišti napsal císaři: »Chtěl jsem pro Vás více učiniti; za hodinu umru; nelituji života, protože jsem se účastnil vítězství, které zajišťuje šťastnou vládu. Až budete vzpomínati na hrdiny, kteří Vám byli oddáni, vzpomeňte také na mne. Postačí mi říci, že mám rodinu; netřeba Vám ji odporučovati!«

Generál Valhubert zemřel teprve 6. prosince v Brně, kamž byl z bojiště donesen.

Garda francouzská velice litovala svého plukovníka Morlanda, jenž byl zabit kartáčovým nábojem při útoku na dělostřelectvo ruské gardy.

O polednách stála na bojišti vítězná armáda francouzská tímto směrem: Otmarov, Sokolnice (zámek), Pratec, Blažejovice, Kruh a Koválovice.

Brno za bitvy.

V Brně bylo slyšeti už mezi 7. a 8. hodinou ráno prudkou kanonádu, jež mezi 9. a 10, hod. dopolední neobyčejně se vzmáhala. Již o polednách byli první ranění do města dopravováni —, těžce raněný ruský generál se třemi vojíny na voze, s něhož krev tekla. Průběhem odpůldne neustále vzrůstal jejich počet a pohled na raněné nebo zajaté vojíny ruské a rakouské, na krví potřísněné bojovníky francouzské hruď žalem svíral. Ač bylo po bitvě u Slavkova zřízeno v Brně 32 nemocnic pro raněné, brzy nedostávalo se místa, kde by se takové množství ubytovalo.

V den památné bitvy u Slavkova poskytovalo Brno pohled těžce vylíčitelný. Na Kalvarii, nynějším Františkově, stálo v trapné nejistotě množství rozechvěného lidu toužícího zvěděti, v čí prospěch štěstí válečné se obrátilo. Dalekohledem dobře bylo viděti blýskání děl na bojišti. Pojednou stihla zpráva Jobova, bitva že jest ztracena a spojené vojsko rakousko-ruské od Napoleona na hlavu poraženo.

Zajímavá episoda hned na počátku bitvy udála se v Brně na Křenové. V prvních hodinách bitvy hnal se kozák za Francouzem po Olomoucké silnici k městu. Francouzský jezdec drže v ruce tasenou šavli, zdál se míti strach před svým pronásledovatelem, snad byl také, jak někteří viděli, už poraněn. Jeho kůň, jakoby tušil společné nebezpečí, uháněl tryskem prudce supě, kozák s kopím v ruce a s nahnutým tělem za ním. Francouz uháněje po Křenové, zabočil rychle na Dornich a vjel do Offermanovy továrny, kde se zachránil. Kozák stál několik minut před branou továrny, na to se obrátil a cválal lhostejně na bojiště zpět.

O kozácích, »oku vojska ruského«, vypravovaly se v Brně různé hrdinné příběhy. Když přítáhli Farancouzové, tážali se nejvíce po kozácích; konalit tito službu předních stráží a brzy tu, brzy  onde se objevovali.

Ústup a útěk.

Rozhlédněme se konečně ještě po našem levém křídle, jež započalo boj u Telnice a Sokolnic, tak vytrvale bojovalo a doposud proti Davoustovi a Legrandovi se bránilo.

Ačkoli Kutuzov po porážce svého sboru poslal Buxhoevdenovi rozkaz k neodkladnému ústupu, Buxhoevden neposlechl. Nyní ovšem bylo už pozdě!

Bylo s poledne. Na rozkaz Napoleonův, jenž zanechal Bernadotta na hoře Pratecké, sestoupil armádní sbor Soultův s granátníky Oudinotovými touž cestou, kterou se bralo ráno levé ruské křídlo, aby mu vpadl do týlu, odpor jeho zlomil a je úplně potřel. Dva pluky ruské pěchoty (Kurskoi a Podolskoi), které na hoře Pratecké a na jejím svahu k Sokolnicům Soultovi v cestu se postavily, byly brzo přemoženy a na útěk zahnány. Tak byl ovšem osud těchto od ostatního vojska beznadějně odtržených praporů brzy rozhodnut. Po hrdinném v pravdě a zároveň posledním odporu nastal po 2. hod. odpol. všeobecný ústup, jenž se brzy proměnil v čirý útěk a zděšený poplach (viz mapku). Ústup tento kryl svou obětavou jízdou a svými batteriemi udatný rakouský generál Kienmayer, jenž, ač celý den byl v boji, přece všecka děla zachránil. Obsadilť rozvážný Kienmayer výšinu mezi Telnicí a Měnínem (H', Vinohrádky) a u Začanského rybníka návrší mezi Oujezdem a Otnicemi (H'), aby nemohli Francouzové z Oujezda zaskočiti prchající prapory po Začanské hrázi.

»Viděl jsem už mnoho ztracených bitev,« praví Langeron, »ale o takové porážce neměl jsem doposud ani představy.« Langeron zpozorovav nepřítele v týlu svého sboru, pospíšil k Buxhoevdenovi, a oznámil mu, co se děje. »Vy vidíte všude jen nepřítele,« odpověděl Buxhoevden hrubě. »A Vy,« doložil Langeron, »jste v takovém stavu, že vůbec ničeho nevidíte.« —

První sbor a část druhého sboru prchala k Oujezdu, zbytek druhého a třetí sbor ke Kobelnickému rybníku vzhůru, byli však buď pobiti buď zajati. Zde upadl v zajetí sám velitel třetího sboru Przibyszewski se dvěma generály, 119 důstojníky, 6000 mužů a skoro celým dělostřelectvem druhého a třetího sboru! Tak se jenom vysvětluje, že nejvíce kulí, koňských podkov, vojenských knoflíků a odznaků a p. — dle laskavého sdělení p. řídícího školy Kobelnické — vyorávají doposud v oné části Kobelnického rybníka, která sousedí s bažantnicí Sokolnického parku. Mnoho nalezených zde věcí chová ve své školní sbírce zmíněný snaživý pan nadučitel Svoboda. Generál Przibyszewski byl později od přísného vojenského soudu degradován na prostého vojína.

Část prvního sboru hleděla se zachrániti do Oujezda, jehož se však mezitím už Vandamme byl zmocnil. I počali ustupovati mezi Oujezdem a Začanským rybníkem k Otnicům, ale byli z části pobiti, z části rozptýlení a většina jich — několik tisic — zajata, když most, po němž ustupovali, pod tíží se byl prolomil.

Jedinou spásou byla úzká hráze mezi oběma rybníky, Začanským a Měnínským, kudy kolem hořícího mlýna množství se tlačilo a prchalo. Aby se na tuto hrázi dostali, bylo většině utíkajících obejíti kvapně Začanský rybník se strany severní, tedy se strany od Oujezda a Telnice. Kdyby byli mohli nebo chtěli přes zamrzlý rybník přímo k Začanům utíkati, jak klamně za to mají historikové francouzští, pak nebylo jim třeba rybník obcházeti a ku hrázi mezi oběma rybníky své poslední útočiště bráti! Poznámka tato jest velmi důležita pro naše budoucí důkazy o počtu zahynulých v rybníku Začanském a Měnínském!

Poplach i postrach napadl utikajici zvláště od té chvíle, kdy na hrázi Začanské vyletěl do povětří francouzskou střelbou zapálený vůz se střelivem, a troskami svými pokryl část úzké hráze. Tryskem po hrázi uhánějící oddíl kozáků zmatek jenom zvýšil.

Zhoubná dělostřelba francouzská od Oujezda a Telnice, zvláště pak s okraje výšin Prateckých od kaple sv. Antonína, jež děsně hrozivou korunou 24 dělových jícnů byla věnčena, zmatené řady prchajících stále menšila. Čtyři železné dělové koule ve štítu Začanského mlýna do dneška svědčí o prudké palbě francouzských batterií.

Bajky o zahynulých v rybníku Začanském a Měnínském.

Předmětem dlouhých a častých sporů byla vždy otázka, zdali a kolik mužstva spojené armády rusko-rakouské zahynulo v rybníku Začanském a Měnínském na útěku po bitvě Slavkovské.

Francouzští spisovatelé (Thiers, Dumas a jiní) sice tvrdí, že dosti silný led na rybnících pod tíží prchajících a prudkou francouzskou dělostřelbou se prolomil a asi 2000 mužů ve vodách smrt nalezlo, ano 23letý pobočník císaře Napoleona, Marcelin baron Marbot, dokonce vypravuje, kterak sám viděl, že 500 až 600 mužů prchajících Rusův uprostřed rybníku se probořilo a s koňmi, děly a vozy do hlubiny propadlo — avšak dějepiscové rakouští a věrné zprávy domácí vše za plané a vybájené prohlašují.

Seruzier, francouzský dělostřelecký plukovník, líčí ve svých »Vojenských Pamětech« následující výjev po bitvě u Slavkova:

»V tom okamžiku, kdy ruské voje daly se na žalostný, ale spořádaný (!) ústup po zamrzlém jezeru, přijel císař Napoleon úprkem k dělostřelectvu. »Ztrácíte čas,« volal, »střílejte do těch davů; musíte je potopit; střílejte do ledu!« Po deset minut neměl se nikdo k provedení rozkazu.(?) Darmo několik důstojníků i já byli jsme postaveni na svah kopce, abychom způsobili, čeho si byl přál; jejich i mé koule sklouzaly po ledu, aniž by ho prorážely.(?) Tu jsem zkusil jiný způsob. Namířil jsem nejtěžší děla do výše, odkud těžký náboj padal na led a rozbíjel ho. Mého způsobu chytily se ihned některé jiné batterie a v nejkratší době pohřbili jsme několik tisíc Rusův i Rakušanů ve vodě jezera.« (??)

My však opakujeme své tvrzení už dříve pronesené: »Kdyby byli mohli nebo chtěli naši vojínové přes zamrzlý rybník přímo k Začanům utíkati, nebylo jim třeba rybník obcházeti a ku hrázi mezi oběma rybníky své poslední útočiště bráti!«

Přijměte tohoto tvrzení důkazy:

Vldp. děkan Oujezdský, kanovník Karel Beránek, jenž se souvěkými farníky bitvy Slavkovské ještě hovořil, archivy Měnínské, zvláště pak důkladný domácí protokol fary Telnické rozhodně popírají, že by velký počet prchajících vojínů v rybnících byl zahynul. Ano protokol Telnický, udávaje zevrubný počet padlých a raněných v Telnici samé, dokonce poznamenává, že pouze tři zastřelení(!) Rusové v rybníku nalezeni byli.

Vldp. kanovník Beránek vypravuje, kterak souvěcí farníci bitvy — tenkráte ovšem mladíci 14 až 16leti — vytahovali za silné provazy ruská děla, která zůstala po bitvě v bahně na pokraji rybníka se strany Rychmanovské, avšak o utonulých nebo zahynulých v rybníku vojínech nikdo z nich ani slovem nikdy se nezmínil.

A co píše domácí protokol fary Telnické? Slyšte.

»Francouzové vpadli na Moravu dne 19. (?) listopadu 1805, když spojená armáda rusko-rakouská přes Dunaj couvla.

Nejdříve přitáhl sbor 7000 mužů na výšiny Měnínské k Telnici pod velitelstvím francouzského generála markýze le Vasseura; přední stráže znepokojovaly celou noc Telnického faráře Petra Křidlovského a celou obec, žádajíce následujícího dne chléb, maso a všeho druhu potraviny, načež odtáhli všickni ke Slavkovu. Od tohoto dne — 20. listopadu 1805 — táhla nepřetržitě francouzská vojska Telnicí od Rajhradu, Měnína a Židlochovic. Denně tábořilo u nás až 2000 mužů, mezi jinými 55. granátnický pluk pod generálem Varré, kteří se chovali sice pokojně, ale vším potřebným zaopatřeni býti musili. Pochody, stravování a bytování vojska trvalo až do 30. listopadu.

Jakmile však ve čtvrtek dne 28. listopadu počalo se mluviti o nastávající bitvě, jevila vojska veliký nepokoj; neustále musili jsme pro ně vařiti a všecko potřebné hojnou měrou jim dodávati.

Císař Napoleon Buonaparte odpočíval dvě hodiny ve faře na slámě, načež všecko vojsko odtáhlo do ležení. Od soboty do neděle byla Telnice vojska prázdna, až na přední francouzské stráže.

V neděli dne 1. prosince o 4. hod. odpoledne přijel za velkého lomozu rakouský rytmistr hrabě Lažanský v průvodu ruské pěchoty s rakouskými husary a s ruským rytmistrem knížetem Gallicinem do Telnice, vypudil odtud k Brnu francouzské přední stráže, z nichž několik bylo zastřeleno a zůstal zde až do 3. hod. ráno. Sedm důstojníků bylo ve faře.

O 3. hod. ráno 2. prosince 1805 v pondělí byly jmenované ruské a rakouské císařské sbory probuzeny děsným pokřikem, že se nepřítel blíží, načež daly se na útěk k Začanům. Začala velká, památná bitva (v dějinách bitvou u Slavkova zvaná), začala o 6. hod. ráno a skončila se teprve o 4. hod. odpol. u Sokolnic a Telnice.

Zvláště budiž zde podotknuto, že Rusové opustivše výšiny Pratecké a Oujezdské dostali se takto do křížového ohně a byli později přinuceni utíkati přes zamrzlý rybník Začanský, v němž mnoho děl a dobytka ztratili.

Zanechali ve jmenovaném rybníku v rákosí (tedy na pokraji rybnikal!) 250 koní, mnoho vozů, z mužstva pak byli v rybníce nalezeni toliko tři zastřelení Rusové, avšak neutopil se nikdo. Neboť rybník byl zamrzlý a když se vozy dostaly do rákosí, uvázly v něm, avšak jak výše podotknuto, z mužstva oproti zprávám francouzským nezahynul nikdo.

Za bitvy událo se v osadě Telnické několik potyček; Francouzové ukryli se za zdí nového hřbitova, odkudž mnoho škody Rusům způsobili. Ve farské zahradě zůstalo 8 mrtvých Francouzův, z nichž bylo v noci 7 odneseno a pochováno. Farská budova trpěla velice; neboť koule lítaly okny až do světnice, tak že farář musil se svými domácími utéci do koutku jídelny, aby život svůj zachránil. Dělové koule padaly na štěstí kolem fary na silnici. (Dosud lze viděti dělovou kouli na věži kostelní.) Z Telnických nebyl nikdo raněn, až na mlynáře Alexia Haaga, jenž byl ve svém pokoji koulí zasažen, ale brzy se pozdravil.

Za hrozné bitvy byli v osadě brzy Rusové, brzy Francouzové, faru museli jsme několikráte Francouzům otevříti, protože se v ní ukryli Rusové.

Po bitvě leželo u nás mnoho mrtvých, kteří byli od Telnických pohřbeni. Na farském poli vykopány byly tři veliké jámy, které byly mrtvolami (140) naplněny.«

Stručnější, ale neméně zajímavou jest zpráva archivů Měnínských, farního a školního:

»Dne 2. prosince 1805 ráno o 5. hod. začala přestřelka předních stráží, nejdříve na polích mezi Telnicí a Oujezdem, jež byla počátkem bitvy Slavkovské. Brzy na to počala hřímati děla, a sice po první dělové ráně, která byla vypálena nedaleko kaple sv. Antonína u Oujezda.

Stařičký (72 roků) duchovní správce svolal občany do kostela k modlitbě za zdar našich zbraní. Třesoucí se stařec sloužil mši sv. — poslední svého života — za hrozné dělostřelby na blízkém bojišti a ku konci byl v kostele s ministrantem (pozdějším učitelem Františkem Žáčkem) sám. Ctihodný tento kněz František Vysloužil, rodem z Bedihoště u Prostějova, zemřel následkem surového týrání od francouzských vojínů dne 26. ledna 1806.

Většina osadníků Měnínských byla na kostelní věži, odkudž v němém úžasu pozorovali, pokud kouř dovoloval, sbory s křikem válečným proti sobě postupující za ohlušující střelby puškové a dělové.

Pětkráte vnikli Rusové do Telnice, kde se Francouzové byli opevnili a pětkráte byli zahnáni k Oujezdu. K 9. hodině přiklusalo několik pluků francouzské jízdy po cestě od Rajhradu a postavily se na polích za Telnickým mlýnem. Rusové počali na ně páliti, načež jízda svou posici opustila.

Až dotud bylo viděti jen jednotlivé raněné a zajaté Francouze, aniž by se bylo o výsledku bitvy co vědělo. Avšak o 4. hodině odpoledne opustili Rusové svá postavení a upadli do chystané záhuby. 8000 Rusů bylo zajato u Sokolnické sýpky, ostatní prchali k Začanskému rybníku, jenž byl málo zamrzlý a v němž mnoho děl a zavazadel ztratili, načež se obrátili úvozem a vinohrady k Měnínu. Všecka jízda, dělostřelectvo, myslivci, prchali po různu ve smíšených zástupech, křičíce: »Zachraňte se!« Obyvatelstvo Měnínské přidávalo se k těmto utíkajícím vojínům, po nichž Francouzové ze svých děl stříleli. (Veliká dělová koule v sakristii výborné dnes služby koná kostelníkům Měnínským.)

Že tolik Rusův a děl na ledě v rybníce se prolomilo a zkázu vzalo, jest úplná nepravda; bylť led příliš slabým, nežli aby mohli po něm prchati (!)

Teprve 4 prosince ubozí obyvatelé se vrátili, naleznuvše všecko vydrancováno. V mírné ceně čítala sobě obec škody (bez vrchnosti) 56.946 zl. 36 kr. Mrtví na bojišti byli 9. prosince pochováni.«

Avšak důkaz, řekl bych »úřední«, pro pravdu svého tvrzení podávám zbohatého a zajímavého archivu panství Chrlického, jemuž bývalý rybník Začanský (312 jiter výměry) náležel a doposud náleží a jehož dotyčné listiny mají cenu v pravdě historickou. Lze tam čísti doslovně:

»Hned v prvních dnech po bitvě nařídil dělostřelecký francouzský důstojník v Oujezdě, Camp, Začanskému porybnému, aby na výslovný rozkaz císaře Napoleona spuštěn byl rybník, aby z něho na břehu Rychmanovském mohla vytažena býti ruská děla (17—18), koňské mrchy a utonulí vojínové. Když generál Suchet, důstojník čestné legie a velitel v Brně, na zvláštní dotaz potvrdil, že tak z nejvyššího rozkazu státi se má, byl Začanský rybník ve dnech 8.—16. prosince skutečně spouštěn. Po celých osm dní byly z rybníka vytahovány koně a děla, avšak po mrtvolách lidských — ani vidu. Za to však obléhalo rybník dnem i nocí 200—300 domácích i okolních sousedů, kteří statečně lovili — nikoli lidské mrtvoly, kterých ovšem nikde nebylo —, nýbrž veliké a vyhlášené ryby začanské a to s takovou odvahou a smělostí, že po nich francouzští zákopníci až stříleti museli.

Dne 12. prosince žádala správa statku Chrlického generála Sucheta, jakož i vrchní policejní ředitelství v Brně, by sprostředkovalo u francouzského velitelství odvolání tohoto rozkazu a spouštění rybníka bylo zastaveno, ježto by jinak nesmírná škoda na rybách statku z toho vzešla.

Teprve na nové další oznámení, že kromě několika koní už žádných děl a vůbec ničeho v rybníku se nenalézá a že by ryby následkem mrazů pomrzly, vyhověl generál Suchet dne 16. prosince prosbě a s jeho dovolením bylo spouštění rybníka zastaveno.«

Druhá listina:

V Chrlicích, 29. prosince 1805.

»Na udělený rozkaz porybnému Petru Schwarzovi, aby sem oznámil, zdali byly ruské dělostřelecké koně, které po bitvě v rybníku Začanském zůstaly, od obcí Začan, Třebomyslic, Oujezda a Šternova (Sternhof) z rybníka vytaženy a zakopány, odpovídá pro nemoc svého otce syn porybného Jan Schwarz jak následuje:

Jmenované obce vytáhly z rybníka Začanského 133 koní, z nichž obce Začany, Třebomyslice a Rychmanov část na ně připadající už zakopaly. Obec Nesvačilka zakopala 7 kusů a 10 kusů leží ještě u rybníka; ostatní obce šachty doposud kopou. Ostatně dlužno podotknouti, že leží v rybníku ještě 27 koní. Dosud není k nim přístupu, led se boří a podepsaný chtěje se osobně přesvědčiti, zdali možno k nim se dostati, zapadl do bahna na loket hlubokého. Vyčkáme tudíž, až rybník více zamrzne a led bude silnějším. Z ruských vojínů byli v rybníce nalezeni toliko dva. (!) —

Dále byl podepsaný tázán na nynější stav ryb v Začanském rybníku, načež odpovídá:

Nemohu nic určitějšího říci, leč že po mém soudu zůstalo v rybníce sotva ještě 5 centů ryb. Neboť větší ryby při spouštění rybníka a nastalém mrazu většinou na bahně pomrzly a co nezahynulo, bylo uloupeno od sedláků domácích i cizích. Mnoho ryb vzali ovšem také francouzští zákopníci. Více v té věci udati nemohu.

Podávaje tuto zprávu za další rozkazy prosí
Jan Schwarz.
Toto oznámení budiž přiloženo ku příští zprávě.

Frant. Brutmann,
vrchní.«

Třetí listina:

»Zpráva podaná inspekci statků v Kroměříži.

Chrlický vrchnostenský úřad oznamuje, že za příčinou bitvy Slavkovské a zahynulých v rybníku Začanském vojínů a koní konalo se vyšetřování krajského úřadu.

Aby se dostala na vysokou vědomost zpráva o rybníku Začanském za bitvy Slavkovské, oznamuje podepsaný vrchnostenský úřad, že moravští rybáři nemohli ve Vídni prodati žádných ryb. Měliť ve Vídni za to, že ryby pocházejí z rybníků, do kterých byli v bitvě Slavkovské vehnáni vojínové a koně a v nich se utopili.

Na podanou stížnost zdejších rybářů bylo z nejvyššího místa (ode dvora) nařízeno vyšetřování, jež se také včera dne 8. února 1806 od král. krajského úřadu v Sokolnicích, Začanech a Měníně konalo. Hlavní otázky při vyšetřování byly následující:

a) zdali byl za bitvy Slavkovské rybník Začanský napuštěn?

b) zdali byl po bitvě vyloven?

c) kolik vojínův a koní v něm nalezeno?

d) zdali byla jejich těla ještě před nastávající hnilobou vytažena a konečně

e) kdy se vložila do rybníka násada a kdy měl býti rybník vyloven?

Na jednotlivé otázky bylo takto odpověděno:

Rybník byl opatřen násadou r. 1804 a měl býti vyloven na podzim letošího roku (1806). V rybníku nebylo nic jiného nalezeno nežli dva ruští vojínové (!!), 180 dělostřeleckých koní a 18 děl. Ihned po bitvě byla učiněna náležitá opatření, aby byli lidé i koně z rybníka vytažení. To se také stalo co nejrychleji a na mrtvých tělech nebylo shledáno ani nejmenší známky hniloby. Kromě toho ležely mrchy (koňské) v rákosí, kamž se ryby ani nedostaly.

Francouzská generalita o všem tom zcela dobře věděla a spouštění rybníka bylo jenom z toho důvodu nařízeno, aby se zmocnili ryb, o které pak mezi sebou se dělili (!!).

Na otázku, kdy bude rybník vyloven, odpověděno, že k rybolovu letošího roku sotva dojde, protože očekává v této příčině zdejší úřad vysoké rozhodnutí arcibiskupské knížecí inspekce.

V Chrlicích, 9. února 1806.

Brutmann,
vrchní.«

Čtvrtá listina:

Dne 26. března 1816 došel do Chrlic od Hodonského vrchnostenského úřadu dopis za tím účelem, aby mohl týž úřad podati bezpečnou zprávu o zahynulých v rybnících vládnímu radovi z Riedlerů ve Vídni, jenž psal dějiny polního tažení 1805 o bitvě Slavkovské.

A co odpovídá vrchní úřad Chrlický?

»Slavný vrchnostenský úřade!

Ve zdejším panském Začanském rybníku zůstal r. 1805. po bitvě u Slavkova jeden zraněný myslivec na ledě a jeden kozák pod hrází; oba byli před rybníkem pochováni. (!)

Při rybolovu v tomto rybníku, jakož také dříve za zvláštní komisse, která za příčinou jmenované bitvy se konala a jíž také podepsaný panský důchodní se súčastnil, nebyl nalezen ve jmenovaném rybníku jediný vojín, ani ruský ani císařský, ani nepřátelský.

Bylo v něm po této bitvě v bahně 28—30 děl, do nichž bylo zapřaženo 130 koní, kromě toho něco dělových koulí.

Zapřažené koně byly od nepřítele zabity, děla vytažena a od sousedních poddaných do Brna odvezena, ovšem za vojenského průvodu.

Toť jest vysvětlení, jež podává podepsaný vrchní úřad slavnému vrchnostenskému úřadu na ctěný dopis ze dne 26. t. m.

Vrchní úřad v Chrlicích, 27. března 1806.

Václav Lutonský m. p., vrchní.

Antonín Pelzak m. p., důchodní.«

Pátá listina:

»Dle velmi svědomitého a zevrubného seznamu ze dne 8. února 1806 bylo vůbec na celém panství Chrlickém (Chrlice, Oujezd, Začany, Rychmanov, Šternov, Rešov, Hostěrádky, Šlapanice a Maxdorf) pochováno ve společných hrobech toliko 301 padlých vojínův|«

Všecky tyto zprávy čerpány jsou z listin r. 1805., 1806. a 1816. jmenovaného archivu vzácnou dobrotivostí pana biskupského správce Frant. Homolky, s nímž jsem dotyčné spisy bedlivě dvakráte prostudoval.

Shoda všech uvedených zpráv jest tedy jasna, ba podivuhodna a proto také pravda našeho tvrzení — nezvratna!

Kdo viděl a četl ony haldy spisů, ve kterých úřadové s přísností neobyčejnou na zakopání jediné mrchy koňské naléhají, musí se tázati: »Což nestaraly se tytéž úřady o vytažení a uctivé pohřbení tolika padlých a utonulých reků vojínův?«

Tolik-tedy o rybníku Začanském.

A jak zní »úřední« zpráva o rybníku Měnínském? (Rybník Měnínský, také »Nesset« zvaný, má 4000 měr výměry a leží na panství  Židlochovskem.)

Jan Eder píše ve své zajímavé a dokonalé kronice Židlochovic, Pohořelic a jejich okolí (vyd. v Brně 1859) takto:

»Nepravdou nestydatou, jak jen možno, jest francouský bulletin (úřední zpráva) o bitvě Slavkovské, že totiž v močálech a jezerech Měnínských 20.000 Rusů na útěku zahynulo. Neboť

1. není u Měnína žádných močálů ani jezer, nýbrž jen umělé rybníky;

2. neutíkal nikdo přes rybník, jehož led byl příliš sláb a dosti široká hráze mezi oběma rybníky úplně volnou.

Třetího dne po bitvě byl tehdejší židlochovský panský  kancelista Heissler poslán s dělníky do Měnína, aby pohřbil mrtvé v okolí Měnína. Dle své zprávy nalezl v celém okolí Měnínském toliko pět mrtvých, které dal pohřbiti. U Telnice a Sokolnic leželo ovšem velmi mnoho mrtvých, kteří však byli na půdě panství Sokolnického.

Osada Měnín byla úplně liduprázdna, toliko od tamějšího hostinského zvěděl Heissler, že v rybníkovém rákosí se ukrylo po bitvě 73 Rusů, které jeho syn dovedl oklikami k ostatním soudruhům. Nikde nebylo známky prolomeného ledu a když brzo na to rybníky byly až na dno spuštěny, před mnoha tisíci svědků vyšlo na jevo, že nikterak 20.000 Rusů, nýbrž ani jediný muž, ani kůň v našem rybníku nezahynul, ba ani jaké kolo od vozu nalezeno bylo, což podává důkaz, jak vybájenými jsou bulletiny francouzské!«

Slavný německý vojenský spisovatel Bülow (1756—1807) ve svém díle: »Válka roku 1805.« ve druhém svazku na str. 44. tropí sobě z velikého počtu zahynulých v rybnících jednoduše úsměšky.

Zasloužilý rakouský důstojník, generál Stutterheim, jenž svůj jasný a klidný spis o bitvě Slavkovské vydal v jazyku francouzském (Materiaux pour servir à l'histoire de la Bataille d'Austerlitz), píše o útěku našeho levého křídla takto: »Generál pěchoty, Buxhoevden, táhl Oujezdem s několika prapory a spojil se blíže Slavkova s ostatním vojskem; na onom místě panoval nepořádek, v Oujezdě a kolem něho bylo zajato 4000 mužů a ukořistěno mnoho děl. Mnozí vojínové vrhali se v divém útěku na rybník, který byl sice zamrzlý, ale ne tak silně, aby několik z nich nebylo se prolomilo a zahynulo.«

V podobném smyslu se vyslovuje rakouský vojenský spisovatel Karel Schönhals, setník třetího praporu mysliveckého, jenž francouzský bulletin o počtu zahynulých v rybnících nazývá bajkou, kterou »chtěli zvýšiti Pařížanům hrůzu jejich císaře!«

»Než odkud se vzala děla a koně v rybníku?« tázal se mne kdosi námítkou. Odpověď jednoduchá:

Napsali jsme dříve, že část prvního sboru hleděla se zachrániti do Oujezda, jehož se však mezitím už Vandamme byl zmocnil. I počali ustupovatí mezi Oujezdem a Začanským rybníkem k Otnicům. Prostora však mezi Oujezdem a Začanským rybníkem nebyla tak širokou, aby pojmouti mohla všecky prchající; část jízdy a dělostřelby prchala okrajem zamrzlého rybníka, kdež se bořila do ledového bahna. Zde se také zabořily koně celodenní námahou i útěkem znavené; vojínové však rychle sesednuvše, pracně sice — přece však bezpečně drahý život svůj útěkem zachránili.

Kdo zná, že bývalý rybník Začanský na straně Oujezdské a Rychmanovské žádných téměř hrází neměl, za to však od Telnice vysokými břehy a hrázemi opatřen byl, dá mému vysvětlení za pravdu!

Než i já dovoluji si tázati se všech těch, kteří mých důkazů nepřijímají: »Kam pak se poděly ony tisíce vojínů, kteří dle zpráv francouzských v rybnících zahynuli? Z rybníka vytažení nebyli, pohřbení také nebyli a ačkoli na místech spuštěných rybníků dnes téměř sama ornice, nevyorali zde dosud ani jediné lidské kostry, zbraně, nebo čehokoli jiného, jako se děje na ostatním bojišti.«

Těmito důkazy odčiněny jsou, jak doufáme, jednou pro vždy všecky bajky o stech, ba tisících zahynulých v rybníku Začanském a Měnínském za bitvy Slavkovské!

Po bitvě.

Umlkl válečný ryk. — Děla i pušky stichly, a ši jen tu a tam ozval se nářek umirajicich, smíšený s těžkou kletbou.

Rozptýlené prapory příslušných sborů shromažďovaly se z části u Slavkova a Hodějic, z části u Otnic a Bošovic.

Car Alexander, všecek zdrcen, prchal toliko v průvodu svého osobního lékaře Villiera a svého štolby k Hodějicům. Překročiv na útěku namahavě nepatrný polní příkop sesedl s koně, usedl pod strom na vlhkou půdu a přikryv svůj obličej šátkem, počal plakati. Podplukovník Toll přiklusal k carovi a těšil hluboce zarmouceného. Po nějaké chvíli povstal Alexander, objal mlčky Tolla a vsednuv na kůň jel do Hodějic,

Oba císařové po krátké poradě s Kutuzovem dojeli přes Heršpice a Uhřice ještě v noci do Žarošic, kdež přenocovali.

V Heršpicích sestoupili v domě (č. 45.) chudého rolníka Jana Malzánka, od něhož byli po hostěni kmínovou polévkou a brambory; za dvě hodiny odjížděli do Žarošic. Ubohý sedlák, jenž byl za své pohostinství odměněn několika dukáty, musil je na druhý den odevzdati Francouzům.

Pamětní kniha fary Žarošické vypravuje, že císař rakouský nocoval na radnici, car Alexander u sedláka Isidora Valy č. 45. a ostatních šest generálů na faře. Nouze byla v celé osadě taková, že vznešeným hostům na faře spokojiti se bylo mísou nesolených bramborů.

Rychlým krokem přiblížila se noc, za mlhavého deště padaly poslední rány. Drobný déšť začal pokropovat zabité, raněné, poděšené, vysílené... bitevní plamen ponenáhla dohoříval. Každý jakoby byl volati chtěl: »Dost, dost, lidé. Zadržte... Vzpamatujte se. Co děláte?« Noc učinila boji konec.

Všecka ta pole před tím tak krásně veselá na zimním slunci, byla nyní zahalena syrovou mlhou a dýmem a čpěla podivným kyselým zápachem sanytru a krve...

Hned o půlnoci z 2. na 3. prosince nastal od Slavkova a Hodějic všeobecný ústup znavené a zdecimované spojené armády Ždánským lesem přes Čejč a Hodonín k Holiči. Bagration tvořil zadní voj. Kienmayer stanul s veškerou rakouskou jízdou u Nížkovic, dne 3. prosince u Uhřic a odpoledne téhož dne na výšinách Násedlovských nad Spáleným mlýnem, vysílaje své přední stráže k Žarošicům a Uhřicům. Lze jen schvalovati rozhodnutí hlavního našeho štábu, že se vzdal dalšího boje a vůbec rychle couval. Francouzské vojsko pronásledovalo z rozkazu Napoleonova přemoženou armádu všemi směry, ačkoli ne příliš účinně; nevědělť hned Napoleon, kudy hlavní síla spojencův ustupuje. Dne 4. prosince tábořil zbytek spojené armády okolo Holiče na levém břehu Moravy, Kienmayer a Bagration stáli na pravém břehu mezi Čejčí a Hodonínem jako přední voj.

Večer 2. prosince zaujímalo vojsko francouzské totéž postavení, jaké ještě záhy z rána mělo vojsko spojené.

Napoleon řídil bitvu záhy z rána a dopoledne s návrší Šlapanského, s kopce Žuraně, kde měl svůj stan, nikoli tedy s kopce Tvaroženského. Když princ Murat zápasil o Blažejovice, podporován jsa divisí Caffarelliho a divisi Rivaudovou, pospíšil Napoleon za sborem Bernadottovým ku Blažejovicům, později na výšinu Prateckou, s poledne pak pozoroval konec bitvy od kaple sv. Antonína nad Oujezdem. Po bitvě projížděl po svém zvyku celé bojiště, udíleje poslední rozkazy. Bojiště poseto bylo těly raněných a mrtvých vojínův. Děsný, příšerný obraz, ale přece svrchovaně tklivý! Na tvářích padlých zde hrdinů jakoby byl ztrnul poslední jejich pocit, jakoby viditelný tvar byla na se vzala poslední jejich myšlenka... Zde ležel vojín s tváří dlaněmi zakrytou, tu s roztaženýma rukama a zaťatými pěstmi, tam s prsty do země zarytými, onde s široce rozevřenýma očima a zkamenělým úsměvem na rtech... Nač asi v posledním dechu svém myslili?

Spisovatel školní kroniky Měnínské, učitel Frant. Žáček, píše o své návštěvě na bojišti takto: »Dne 8. prosince v neděli navštívili jsme opuštěné bojiště. Hrůzy, jež nám tu bylo spatřiti, nelze ani vypsat. Na tisíce mrtvol leželo tu jednotlivě i na hromadách, každá s děsným výrazem tváře. Tu ležela ruka, tam noha, zde půl těla, onde opět bezhlavý trup. Tu vztahoval k nám mrzák svou zkrvácenou ruku a křičel o pomoc, onde jiný až po kyčle v bahně zamrzlý, ohledávaje svou hroznou ránu, prosil ve své zoufalosti, abychom jej dorazili. S hrůzou opouštěli jsme strašné místo bídy a spousty a vraceli se do svých příbytkův.«

Jisto jest, že by byl Napoleon dobyl téhož vítězství i s menší silou vojska. Vždyť některé oddíly jeho zálohy (gardy) v ohni ani nebyly. Když vojínové jednoho oddělení plakali hněvem, že nemohli ku vítězství spolupůsobiti, těšil prý je císař slovy: »Těšte se přec, že nic neděláte; jak dobře jest, že vás dnes nepotřebuji!«

Napoleon projížděje bojištěm přiděloval raněným strážce, kteří je odnášeli na obvaziště; ani vojínů nepřátelských nezapomínal. Slyše vypravovati o rekovných činech jednotlivých vojínů, poznamenal: »Bude mi věru velice se přičiniti, abych se temto udatným lidem odmenil.«

Obzvláště dělostřelectvo francouzské způsobilo vojsku spojenému nesmírnou škodu. Napoleon byv o tom zpraven, pravil: »Tyto úspěchy mne velice těší; neboť nezapomněl jsem, že jsem u tohoto oddělení započal svoji vojenskou dráhu.« Toliko s jedním praporem 4. pluku své pěchoty byl Napoleon nespokojen; vzalať mu v horkém boji ruská garda u Blažejovic jeho orla, ač při tom sama ztratila dva své praporce.

Po boji tak vražedném přese všecku pečlivost vojenských lékařů ještě 48 hodin po bitvě velký počet raněných nebyl na bojišti obvázán!

Kopec Žuran brzy nazývali francouzští vojínové návrším »císařským«.

Sotva kdy bylo tak veselo v táboře francouzském, jako v nezapomenutelný den 2. prosince u Slavkova! Kdekoliv spatřili císařského důstojníka, křičeli jásavě vítězstvím opojení vojinové: »Byl s námi císař dnes spokojen?«

Napoleon přeložil svůj hlavní stan pozdě v noci na Pozorskou poštu, kdež také nocoval; dům (s dělovou koulí ve dvoře) po levé straně císařské silnice patří nyní rolníku Frant. Žemlovi. Nespal tedy na známé Kandii ani noc před bitvou ani po bitvě a »trám« z Kandie ve škole v Podolí pečlivě chovaný i se svým nesprávným a nepůvodním nápisem^[14] nemá ceny.

Co vypravuje pobočník Napoleonův?

»Dne^[15] 3. prosince ráno vsedl Napoleon na kůň a prohlížel bojiště. Dojeda na břeh rybníka Začanského sesedl s koně a hovořil se svými maršálky kolem ohně. Tu spatřil na rybníku, ve vzdálenosti asi 100 kroků od hráze, plovati dosti velkou kru ledovou, na níž ležel vyznamenaný ruský poddůstojník, který maje stehno prostřelené, nemohl si pomoci. Led byl zbarven krví ubožákovou. Muž ten, spatřiv na břehu četnou skupinu vyšších důstojníků v průvodu gard, uhodl, že mezi nimi jest asi císař; pozdvihl se, pokud mohl, jal se volati, že vojíni všech národů jsou po boji bratry a že prosí mocného císaře Francouzův o život. Napoleon dav si slova ta svým tlumočníkem přeložiti a pohnut takovou prosbou, nařídil svému pobočníku generálu Bertrandovi, by vynaložil vše, co by se učiniti dalo, aby nešťastník byl zachráněn.

Několik mužů z průvodu, ba i dva důstojníci hlavního štábu, spatřivše na břehu dvě klády, svalili je do rybníka, a nesvleknuvše se vsedli jízdmo na ně, doufajíce, že pohybujíce nohami stejnoměrně, klády ku předu dostanou. Ale sotva odrazili od břehu, začaly se klády otáčeti a všickni spadli do vody. Voda pronikla jejich oděv a jelikož notně mrzlo, stuhlo sukno jejich rukávův a kalhot tak, že vězíce jako v pouzdrech, svými údy hýbati a plovati nemohli; někteří z nich by se byli také utopili, kdyby jim s břehu provazy nebyly hozeny, pomocí kterých se vydrápali s nouzí na břeh.

Poznámkou císařovou povzbuzen sesedl jsem sám s koně a svléknuv se do naha skočil jsem do rybníka. Jelikož jsem onoho dne byl již mnoho jel, byl jsem zahřát a proto mnou zima silně lomcovala; ale jsa mlád a silen, jakož i pobádán přítomností císařovou, ploval jsem vytrvale k ruskému poddůstojníku. Snad příklad můj, ale bezpochyby ještě více pochvala z úst císařových, pohnuly dělostřeleckého poručíka Rumestena k následování.

Setkával jsem se s mnohem většími obtížemi, než jsem byl předvídal; neboť následkem pohromy (?) předešlého dne starý a silný led téměř úplně na těch místech zmizel. Za to však se utvořil led nový, jen několik čárek silný, jehož ostré kraje velmi nepříjemně mi rozdíraly kůži na pažích, prsou a šíji. Důstojník dělostřelecký, dostihnuv mne v půli cesty, nezkusil tolik, neboť ploval drahou, kterou jsem byl razil v novém ledu. Ale měl tolik cti, že mne požádal, bych ho nechal dále býti prvním, což jsem ovšem rád přijal, neboť jsem byl krutě rozedřen. Doplovali jsme konečně rozsáhlé kry, na níž ležel nešťastný Rus. Postrkujíce kru ku předu byli jsme se svými silami téměř v koncích. Ku konci k dovršení nesnáze, blízko břehu rozštípla se kra v několik kusův a kus, na němž ležel Rus, tvořil již jen plochu několik stop širokou, nezpůsobilou udržeti chudáka, jenž již již se topil. Tu já a můj soudruh ucítili jsme pod nohami dno rybníka, pročež podstrčivše rameno pod kru, vynesli jsme ji k břehu, odkud nám hodili provazy, k nimž jsme Rusa přivázali, načež byl vytažen na hráz. Týmž způsobem dostali jsme se i my z vody; neboť jsouce vysíleni, odřeni, rozedráni a zakrváceni, drželi jsme se již sotva na nohou.

Můj dobrý přítel Massy, jenž mne byl sledoval po celou dobu výpravy této s největší úzkostí, měl výtečný nápad. Dalt rozprostříti houni svého koně před ohněm, do níž mne zabalil, jakmile jsem byl na břehu. Dobře se utřev a obléknuv chtěl jsem se položiti na zemi; ale tělesný lékař císařův Larrey toho nedovolil a kázal mi choditi, což však bylo možno toliko za pomoci dvou vojákův. Císař přistoupiv blahopřál mi a důstojníku Rumestenovi k srdnatosti, s jakou jsme zachránění Rusovo podnikli a provedli a přivolav svého Mameluka Rustana, jehož kůň nosil vždy rozličné zásoby, dal nám nalíti výborného rumu a tázal se nás usmívaje se, jak se nám lázeň líbila.

Pak kázal Larreyovi, by ruského poddůstojníka obvázal a dal mu vyplatiti několik zlaťáků. Dali se mu najísti a zabalivše jej v suché teplé šaty dopravili do Telnice, kde v jednom stavení byla zřízena ambulance; druhého pak dne jej zavezli do nemocnice do Brna. Tento ubožák blahořečil císaři, Rumestenovi a mně, chtěje nám líbati ruce. Pocházel z Litvy. Jakmile byl vyhojen, prohlásil, že nebude nikomu jinému sloužiti, nežli císaři Napoleonovi. Přidal se tedy k našim raněným, když se vraceli do Francie a byl pak vřaděn do legie polské; později stal se poddůstojníkem u kopinníků gardových a kdykoliv mne potkal, významně děkoval svou polsko-francouzskou hatlaninou.

Ledová lázeň a úsilí vskutku nadlidské, s jakým jsem onoho Rusa zachránil, bylo by mne málem stálo život, kdybych byl býval méně zdráv a silen. Avšak Rumesten ještě téhož večera byl zachvácen zánětem plic nad míru prudkým, musil býti dopraven do Brna do nemocnice, kde ztrávil několik měsíců mezi životem a smrtí. Nenabyl již nikdy svého zdraví a chorobný jeho stav ho přinutil, že po několika letech opustil službu.

Co se mne týče, ač velmi seslaben, dal jsem se vsaditi na kůň, jakmile císař odjel od rybníků do Slavkova, kdež byl jeho hlavní stan. Napoleon, jsa výborným jezdcem, měl ve zvyku jezdívati jen tryskem; pro mne polámaného taková jízda málo se hodila. Ale pustil jsem se přece za ním — blížilať se noc. Když jsem dojel do Slavkova, musilo mne několik mužů sesaditi s koně. Mráz lomcoval celým tělem, zuby cvakaly, byl jsem velmi nemocen. Plukovník Dahlmann, velitel jízdních myslivců gardových, jenž byl právě jmenován generálem na místě padlého v bitvě Morlanda, zavedl mne do zámecké stodoly, kde se byl se svými důstojníky ubytoval.

Tam dal se mi napíti hodně horkého čaje; nadlékař natřel mi celé tělo teplým olejem; na to jsem byl zabalen do několika houní a vstrčen do ohromné kupy sena, takže mi jen hlava vyčnívala.

Za nedlouho pronikla příjemná, teplota mé skřehlé údy; spal jsem výborně a díky lékařské péči a mému mládí (23 let), probudil jsem se ráno čerstvý a svěží a mohl jsem sám vsednouti na kůň.« —

Ztráty v bitvě.

Dne 3. prosince ubytoval se Napoleon v nádherném, ba královském zámku Slavkovském hrabat z Kouniců, v jehož hlubokém hradním příkopu ještě nedávno prohánělo se čile krásné stádo daňkův. Lože, na němž Napoleon odpočíval, stálo původně ve výklenku jiného pokoje a jednotlivá hedvábná vlákna jeho povlaku trhají sobě příchozí Francouzové na uctivou svého Napoleona památku. V témž zámku lze také viděti zdařilou podobiznu Napoleonovu životní velikosti.

Dle svého sídla v zámku Slavkovském nazval Napoleon bitvu 2. prosince bitvou Slavkovskou, kdežto jeho vojínové ji jmenovali bitvou třícísařskou.

Porážka spojené armády byla úplná, ač bojovala statečně.

Ztráty rakouské mrtvých, raněných, pohřešovaných a zajatých obnášely 5922 mužů, ztráty ruské na 24.000 mužů, z těchto asi 15.000 zajatých. Dvě třetiny dělostřelectva byly zničeny. Celkem lze říci, že ztratili spojenci asi 30.000 mužů, mezi nimiž 9 generálův a 273 důstojníků! Kromě toho pozbyli 186 děl, na 400 vozů se střelivem, větší část zásob a zavazadel a 50 praporů.

Také ztráty francouzské byly značné, ač je sami udávají pouze na 9000 mužů, mezi nimi 9 generálů. Zůstalo tedy na bojišti Slavkovském až 10.000 mrtvých, důstojníků i prostých, rakouských, ruských i francouzských! Čím bylo Marengo pro konsulát, tím bylo vítězství Slavkovské pro Napoleonovo císařství.

Brno po bitvě.

V ulicích brněnských bylo v den bitvy od hodiny k hodině živěji, město plnilo se nářkem a hrůzou. Z bojiště, jež poskytovalo pohled strašlivý, nevypsatelný, až do města po celé silnici jediný průvod zajatých a raněných. Zajatí Rusové, z velké části ranění, byli ubytováni na Špilberku, v kostelích: Dominikánském, Jesuitském, na Petrově i ve školách. Když byl Špilberk přeplněn, tábořili v hlubokých příkopech městských, ve kterých plápolaly v noční době mohutné ohně, na nichž se ohřívali. Ukořistěná ruská děla stála v řadách na Velkém náměstí. Všecky nemocnice, kláštery a továrny byly přeplněny raněnými, většinou Francouzi; jen v zábrdovské nemocnici leželo na 1500 Francouzů. Ubozí ruští zajatci spouštěli s oken po provázcích své přílby a čepice, aby vyžebranými potravinami se zachránili od smrti hladem. Soucitné obyvatelstvo kladlo jim do nich chléb, ovoce a polévku. Všecky stavy závodily v ošetřování raněných a nemocných a přemnozí stali se obětí své šlechetné, lidumilné snahy. Anděl smrti slavil bohatou žeň!

Zvláště zemřelo několik Minoritů při tomto ošetřování. Úmrtnosti denně přibývalo, epidemie a bída hrozila. Tak smutných svátků vánočních v Brně dosud nebylo. Ještě 21. prosince leželo na bojišti asi 100 mrtvol lidských a několik set koní.

Čtyři ruští vojínové, kteří ztratili v bitvě spodní části svých nohou, dovlekli se v tomto žalostném stavu ze Sokolnic do Tuřan. Tak rádi byli by se doplazili až do Brna; neboť v osadách na bojišti byla bída ještě větší a pomoc mnohem vzácnější, nežli v Brně. Sami francouzští vojínové, kteří po bitvě leželi posádkou v Brně, klesali na mysli jednak ohromnými ztrátami, které řady jejich utrpěly, smrtí tolika soudruhů, pohledem na tolik mrzákův a nemocných, jednak znaveni neustálými pochody.

Na Zelném trhu stálo několik raněných ruských a rakouských vojínův. Jejich hluboké rány budily soucit občanů, kteří je soustrastně obstupovali. Nahodil se k tomu francouzský vojín. »Hleďte,« zvolal na občany, »hleďte na ty ubohé lidi, na jejich zkrvácené, zohyzděné tváře, vypadají jako mučeníci.« Zaklel a uhodiv puškou o dlažbu, zvolal zlostně: »A vším tím jsou Angličané vinni.« Společné neštěstí smiřuje i ty, kteří na bojišti nepřátelsky proti sobě stáli. Než i opak často se přihází.

V jedné nemocnici leželi v dlouhých řadách na jedné straně Francouzové, na druhé Rusové. Polotemnými prostorami kráčel zvolna ošetřovatel — několik těžce raněných právě dokonalo. Umírali těžce, vždyť umírali na jaře, v plném květu svého života; zvláště krutý byl smrtelný zápas jednoho mladého, sličného ruského vojína. Jistě bojoval statečně, vždyť tolika ranám podlehl. Smrtelný jeho chrapot nemálo rozčiloval staršího soudruha, jenž vedle něho ležel. Snad byli syny jedné domoviny, snad dokonce příbuzní. Hluboký bol zračil se ve tváři jeho, kdy naslouchal sténání umírajícího. Avšak několik okamžiků po tom, co mladík dokonal, náhle změnily se tahy obličeje staršího vojína, oči jeho svítily ohnivě — a protože byl jen na rukou raněn, vzchopil se rychle a rozhlížeje se chvíli kolem, zuřivě vrhl se na jednoho Francouze, kousaje ho do ramenou, jakoby chtěl pomstiti smrt svého věrného soudruha. Přivolaný vojenský lékař, starší pán, ujišťoval, že nikdy cos podobného nezažil.

Pochovávání mrtvých nepůsobilo velikých obtíží. Vykopala se šachta a mrtvoly se do ní ukládaly. Kteří zemřeli v nemocnici v Lužánkách, byli pohřbívání v blízkých hromadných hrobích, kde vycházíme z Lužánek do Černých Polí.

Raněných bylo v Brně takové množství, že magistrát Brněnský žádal zvláštním přípisem ze dne 6. prosince 1805 správu panství Chrlického, by neposílali už žádných raněných do Brna, poněvadž všecko jest přeplněno — jinak že by raněné poslali zpět na útraty panství Chrlického.

Některá moravská města, jako Val. Meziříč, Jihlava a j. poslala milodary pro ubohé raněné a nemocné.

Dne 6. prosince zemřel v Brně francouzský generál Valhubert, jemuž v bitvě dělová koule roztříštila nohu. (Těžce raněného přinesli z bojiště na nosítkách zajatí rakouští vojínové pěšího pluku arcivévody Ludvíka. Na Velkém náměstí přikročil k nosítkám francouzský granátník s bolestným výkřikem: »Generále, Vy jste raněn?« Generál podal mu s nosítek mlčky ruku. Valhubert zemřel v domě ryt. Chlumeckého, v nynější Rudolfské ulici. Velmi slavný jeho pohřeb konal se v neděli dopoledne 8. prosince z chrámu Páně sv. Jakuba; za tou příčinou nebylo žádných služeb Božích. Důstojníci a stráže francouzské procházeli se prý za smutečních obřadů v kostele s pokrytou hlavou jako v hostinci, ku pohoršení všech přítomných. U hrobu nebylo hromadného výstřelu, nýbrž vojínové kráčejíce ve dvou řadách stříleli jeden po druhém do hrobu. Generál Valhubert byl pochován na městském hřbitově blízko nynějšího pomníku biskupa Václ. ryt. Stufflera.

Že by někteří ranění ruští vojínové od Francouzů za živa byli na bojišti pochováni, jak jsme nedávno četli v jednom jinak vážném rukopisu Františkova musea v Brně, — nevěříme.

Nemálo zajímal obyvatele Brna osud zajatého důstojníka ruské gardy, jejž Francouzové v den bitvy večer do města přivedli. V prudké sečí s francouzskou gardou pod generálem Rappem, spatřil náhle důstojníka francouzského štábu, kterého pro jeho četné odznaky považoval za Buonaparta. S největším vztekem vrhl se na něho, oba hrozně se rdousili. Nadarmo hleděl se Francouz Rusovi vytrhnouti, po nějaké chvíli u jeho nohou naposledy vydechl. Ruský důstojník, bojem vysílen a ranami pokryt, byl odzbrojen a zajat.

Když jej přivedli do Brna, prozrazovaly jeho pohyby city největší radosti. Krvácel sice z četných ran, líce jeho bledé, avšak oheň vášně, že zardousil Buonaparta, udržoval jeho sílu. Jásavě cestou křičel, vlídně kolemjdoucí zdravil, volaje neustále: »Buonaparte, Buonaparte!«

Tak došel až do nemocnice, kdež teprve od soudruhů byl o svém omylu poučen. Ale v témž okamžiku ztratil ubožák s posledním zbytkem svých sil také vědomí a ležel několik dní jako mrtev. Zdali životem vyvázl, neznámo.

Schůze obou císařů u Žarošic.

Větší nežli ztráta životů byl ovšem mravní dojem porážky. Císař František měl dle společného usnesení požádati vítězného Korsikána za schůzi a navrhnouti příměří. Schůze obou panovníků, kterou ihned po bitvě smluvil s Napoleonem na Pozorské poště udatný kníže Liechtenstein, dála se odpoledne 4. prosince mezi Žarošicemi a Násedlovicemi u Spáleného mlýna (nebo u Spálence), blízko předních stráží francouzských a rakouských.

Císař František přijel z Čejče s knížaty Liechtensteinem a Schwarzenbergem. Napoleon očekávaje císaře s dvěma maršály, popošel císaři Františkovi vstříc až k vozu, objal jej a ukázav na polní stan u rozdělaného strážného ohně, pravil:

»To jsou paláce, které obývati mne nutí Vaše Veličenstvo už po dva mésice.«

Načež císař František odpověděl:

»V tomto obydlí daří se Vám však, pane, znamenitě, takže není věru příčiny, byste se na mne hněval.«

Rozmluva trvala půl druhé hodiny a byla přátelská. Oba panovníci vešli do světnice, kterou však pro nepříjemný zápach opustili. Rozmlouvali tudíž pod širým nebem sedíce na dřevěných stolicích u rozdělaného ohně v útulné dolince, blízko sedmi lip a velkého červeného dřevěného kříže, u rybníčka. Na dostřel stála generalita, asi dvacet kroků oba synové mlynářovi, kteří chvílemi přikládali. Napoleon svolil k příměří, ale za podmínkou, aby ruská armáda rychle rakouské země vyklidila směrem určeným, mír s Ruskem že později sám uspořádá. Císař František ať pošle ihned své splnomocněnce do Brna k uzavření zvláštního míru.

Jedna z památných lip u Spáleného mlýna dosud stojí v ohradě nového panského dvoru, rozkládajíc u silnice Hodonské své mohutné stinné staleté větve. Lid nazývá ji »lipou historickou«.

Na památku schůze obou císařův u Žarošic byla ražena ve Francii medaille. U Slavíkovic v kraji Rousinovském, kde strýc císaře Františka I. císař Josef II. na poli rolníka Antonína Trnky vyoral brázdu, postavili stavové moravští velký, železný pomník. A v kraji Žarošickém u Spáleného mlýna, kde náš milovaný panovník císař František I. po světové bitvě Slavkovské uzavřel příměří, ani té nejmenší vděčné památky!...

Zatím vyslal Napoleon generála Savaryho do Holiče k Alexandrovi, aby zvěděl, souhlasí-li císař ruský s kapitulací, kterou jeho jménem císař František byl uzavřel. Vojsko Alexandrovo bylo bez dělostřelectva i bez zavazadel a ve hrozném nepořádku. Generál Merveldt byl zatlačen od Hodonína maršálem Davoustem a Rusové byli obklíčeni se všech stran.

Kníže Czartoryjski uvedl generála Savaryho k císaři.

»Řekněte svému pánu, že odcházím, že včera konal zázraky,« pravil císař Alexander. »Tento den zvýšil k němu můj obdiv; jest vyvolencem nebes a mé armádě jest třeba jednoho sta let, aby se vyrovnala jeho vojsku. Byl jsem poprvé v bitvě a přiznávám, že rychlé jeho manevry nikdy mně nedopřály pomoci některému z oddílů, na nějž byl on útočil: všude vás bylo dvakráte tolik, co nás.«

»Pane,« odpověděl generál Savary, »Vaše Veličenstvo jest špatně zpraveno. Vaše vojsko bylo o 25.000 mužů silnější nežlí naše; ostatně tři divise naší pěchoty boje se ani nesúčastnily. Užili jsme toliko šesti divisi pěchoty. V pravdě, mnoho jsme manevrovali: táž divise bojovala postupně různými směry, a to nás po celý den množilo.

Jest to umění válečné; císař, který byl ve své čtyřicáté bitvě, nikdy toho neopomine. Mohl by ještě z čet, které v boji nebyly, utvořiti vojsko tak silné jako vojsko, které bojovalo předevčírem a postoupiti proti arcivévodu Karlovi, kdyby nebylo všecko skončeno. Ostatně to závisí na Vašem Veličenstvu.«

»Oč tu běží?« pravil Alexander.

»Pane, rád bych věděl, přijímá-li Vaše Veličenstvo návrhy, o které se shodli císař rakouský s císařem Napoleonem, pokud se Vás týkají.«

»Ano, přijímám,« odpověděl Alexander. »Je-li císař rakouský se vším spokojen, co mu slíbeno, jsem také spokojen; neboť neměl jsem zvláštních přání.«

»Císař mi poručil, abych doložil, že si přeje, aby vojsko Vašeho Veličenstva opustilo státy rakouské nejkratší cestou vojenskou a urazilo každodenně tolik cesty, kolik urazí vojsko na pochodu.«

»Nuže budiž, svolujile pravil ruský císař. » Ale jakou záruku žádá Váš pán a jakou záruku budu míti sám, že, zatím co Vy zde meškáte, Vaše vojska neučiní žádného pohybu proti mně? Jsem v bezpečnosti?«

»Císař předvídal tuto námitku.«

»Nuže, jakou záruku žádá ode mne?e

»Pane, císař mi poručil, abych požádal Vaše Veličenstvo za čestné slovo, a nařídil, jakmile se mi ho dostane, abych odešel ke sboru generála Davousta, by zastavil své pohyby.«

»Dávám Vám je,« řekl Alexander uspokojen, »a připravím hned, na čem jsme se shodli.«

Císař ruský odejel v noci ze 4. na 5. prosince z Holiče a dva dny po jeho odjezdu táhlo ruské vojsko třemi proudy — do své vlasti.

Napoleon po bitvě.

V předvečer bitvy u Slavkova, první výroční době prohlášení Napoleona za císaře, darovalo mu jeho vojsko kytici sestavenou ze čtyřiceti praporů odňatých v bitvách. Za to po bitvě Slavkovské, která byla jeho čtyřicátou a nejlepší, poděkoval Napoleon svému udatnému vojsku zvláštním denním rozkazem, jenž byv napsán v nadšené náladě radostného vítězství, obsahuje ovšem četné nesprávnosti a zní:

»Ve Slavkově, 3. prosince.

Vojínové!

Jsem s Vámi spokojen: splnili jste v den Slavkovský vše, co jsem od Vaší neohroženosti očekával. Ozdobili jste své orly slávou nesmrtelnou. Armáda 100.000 (?) mužů, císařem ruským a rakouským vedená, byla za čtyři hodiny rozptýlena nebo zničena. Co ušlo Vašim mečům, utonulo v obou rybnících. (?)

Čtyřicet praporů, praporec císařské gardy ruské, 120 děl, 20 generálů, více nežli 30.000 (?) zajatců — toť výsledek tohoto věčně památného dne. Tak velice velebená pěchota ruská nedovedla přes svou přesilu Vašemu útoku odolati a nemáte se nyní už žádného soupeře co obávati. Tak byla tato koalice ve dvou měsících přemožena a rozloučena. Mír není už dalekým, ale já splním slib, jejž jsem dal svému národu, nežli jsem překročil Rýn: uzavru jen takový mír, jenž nám skýtá záruku a našim spojencům zabezpečuje odměnu.

Vojáci! Když národ francouzský vsadil na mou hlavu korunu císařskou, na Vás jsem spoléhal, abyste ji vždy udrželi v tom velebném slávy lesku, pro kterýž jsem ji cenil. Avšak v témž okamžiku chtěli Vaši nepřátelé ji zničiti a ponížiti; chtěli mne přinutiti, abych vsadil tuto železnou korunu, krví tolika Francouzů dobytou, na hlavu našich nejkrutějších nepřátel: záměry smělé a nesmyslné, které jste spletli a zahanbili právě ve výroční den korunovace svého císaře. Dokázali jste jim, že jest snáze nám vzdorovati a hroziti, nežli nás přemoci.

Vojáci! Až dokonáme vše, čeho třeba jest pro štěstí a blaho naší vlasti, zavedu Vás zpět do Francie; tam budete předmětem mé nejlaskavější péče. Můj národ uvidí Vás s radostí a postačí komukoli z Vás říci: »Já jsem byl u Slavkova«, aby se jemu odpovědělo: »Ejhle hrdinal«

Napoleon.«

Kromě toho vydal Napoleon jiný následující rozkaz:

»Velká armáda — Generální štáb.
Z hlavního stanu v Brně, dne 8. prosince 1805.

Denní rozkaz.

Z našeho císařského tábora u Slavkova, dne 7. prosince 1805.

My, Napoleon, císař francouzský a král italský, ustanovili a nařídili jsme, jak následuje:

První článek: Vdovám generálů, kteří padli v bitvě u Slavkova, bude vyplácena doživotná pense 6000 franků, vdovám plukovníkův a majorů 2400 fr., vdovám kapitánů 1200 fr., vdovám poručíkův a poddůstojníků 800 fr. a vdovám vojínů pense 200 fr.

Druhý článek: Svému ministru války nařizujeme, aby toto ustanovení vykonal, vojsku zvláštním denním rozkazem oznámil a do zákonníku vřadil.

Napoleon.

Z našeho císařského tábora u Slavkova, dne 7. prosince 1805.

My, Napoleon, císař francouzský a král italský, ustanovili a nařídili jsme, jak následuje:

První článek: Dítky francouzských generálů, důstojníkův a vojínů, kteří padli v bitvě u Slavkova, přijímáme za Své.

Druhý článek: Všecky budou vydržovány a vychovány na Naše útraty; hoši v Našem císařském paláci v Rambouilletu, děvčata v Našem císařském paláci v St. Germainu.

Třetí článek: Kromě svého křestního jména a příjmení budou míti právo, nazývati se Napoleon.

Čtvrtý článek: Velkému maršálu Svého paláce a generálnímu intendantu Své koruny nařizujeme, aby toto ustanovení vykonali, vojsku zvláštním denním rozkazem oznámili a do zákonníku vřadili.

Napoleon.

Na rozkaz císaře gener. major maršál Berthier.«

Obrazy bídy po bitvě.

Francouzové pustivše po bitvě mimo sebe veškeré ohledy lidské, obrátili veškeren svůj důvtip, zrovna jako šílenci, ke všeho druhu pustošení a loupežím. Ba ani chrámů, ani posvátného nářadí nešetřeno. Na příklad uvádíme jen farnosti: Ivanovskou, Švábenskou, Novohvězdlickou, Slavkovskou, Křižinovskou, Tvaroženskou, Telnickou, Pozorskou, Němčickou, Drnovskou, Dědickou a j. V Telnici, Měníně a j. také duchovní správcové byli ztýráni!

Z protokolu fary Dražovské:^[16]

»2. prosince byla bitva u Slavkova.

4. prosince přišel ke mně francouzský císař Napoleon s pěti důstojníky; nechtěl se ubytovati nahoře, nýbrž zůstal v přízemí v čeledníku. Dal jsem jim připraviti večeři. Protože však nebylo v domě ani v osadě vína ani piva, poslal jsem do sousedních vesnic. Pili tedy při večeři vodu.  Teprvé po večeří přinesl jeden z poslů několik mázů piva, s nímž byli spokojeni. Za večeře přitáhlo zcela tiše přes sto mužů stráže, kteří spali všickni v jediném pokoji v prvním poschodí.

5. prosince císař s celým průvodem záhy z rána v úplné tichosti odejel.

6. prosince mne Francouzové vyloupili. Navštívili všecky pokoje, obilnici, sklep a spižírny a uloupivše všecko prádlo, pozabíjeli drůbež a dobytek, který mně ještě zbyl a naloživše na můj vůz odešli. Utrpěl jsem takto škody, počítám-li mírně, přes 1000 zl. a náhrady — žádné.«

V domácím protokolu fary Pozorské píše dp. farář Mikuláš Kvapil mimo jiné toto: »...Směr bitvy byl od Pozořic k Holubicům, Tvarožné, Újezdu, Sokolnicům a Telnici. Boj skončen a rozhodnut ve dvě hodiny odpoledne ve prospěch Francouzů, kteří střed vojsk spojených u Pratce prorazili... Po vítězství svém zde a na jiných místech vojsko francouzské nemilosrdně řádilo. Koní mnoho uloupeno. Já jsem byl oloupen o 149 nádob vína, 2 koně, 12 vepřů, 3 krávy a všecek oděv, 200 zl. hotových peněz, peřiny atd. Vchod do chrámu Páně byl násilně otevřen, ukradena všecka bílá roucha, stříbrný kalich, ciborium a jiné. Hrozných strastí jsme zakusili, ale Bůh dny zkoušky ukrátil...«

Z protokolu fary Ždánské stručně vyjímáme: »Po bitvě Slavkovské, jejíž hroznou dělostřelbu jsme u nás celý den slyšeli, dorazilo k nám 4. prosince 300 francouzských jezdců s plukovníkem a několika důstojníky a zůstali až do rána 7. prosince. Tento den byl jedním z nejhroznějších celé války. Sotva že jízda odtáhla, dostavili se od Archlebova u velikém počtu tak zvaní záškodníci (marodéři), kteří ihned počali loupiti, páliti, drancovati, ano i do nás stříleti. Oddělení jízdy, které poslal generál Bernadotte ze Žarošic k ochraně našeho ubohého městečka, počet lupičův a vrahů ještě rozmnožilo. Počínání jejich bylo věru nelidské. Po dokonaném zpustošení odnášeli a odváželi, co ještě zbylo a co odvézti nemohli, naprosto zkazili. Ve vinných sklepích zdejšího, Brumovského a Lovčického faráře, inspektora, nadsklepního a pojezdného, vypili v těchto třech dnech více nežli 150 věder vína, ještě více ovšem nechali vytéci, takže jenom na víně jmenovaným nadělali škody nejméně 40.000 zl. Městečko naše bylo od obyvatelův úplně opuštěno; většina jich utekla do blízkých tmavých lesů. Poslední Francouzové odcházeli od nás teprve 6. ledna 1806.«

Z domácího protokolu fary Telnické: »Po bitvě vtrhli Francouzové u velikém množství do Telnice, všude hrozně drancujíce. Na faře vzali 2 koně, 4 krávy, tele, 16 kusů černého dobytka, všecku drůbež, ze sklepa 44 věder vína, 200 měřic ovsa a seno, všecky potraviny, oděv a všecko prádlo, takže faráři nezbylo leda kabát, košile a pár botů. Pro veliké množství ubytovaných a pro surové chování generála Vandamma (jenž byl dříve rakouským polním lékařem) musil farář faru opustiti a odejíti do kostela, kdež na kazatelně hladov spal. Nemoha déle své útrapy snášeti, odešel k sedláku Karlu Schustrovi č. 40. ku svému velikému štěstí. Neboť ještě téže noci vrazili Francouzové do kostela, vypáčivše dvéře, a vyloupili jej. Kromě toho pozbyl farář všeho hospodářského nářadí, vozy, pluhy, brány, nábytek, dříví, hospodářské pak stavení lehlo za bitvy popelem. Ztráta tato byla proň tím citelnější, ježto přišel na faru teprve 10. března 1805 a tím do velkých dluhů upadl.

Následkem velmi prudké střelby byla netoliko všecka okna v kostele rozbita, nýbrž na klenbě ukázaly se také velké trhliny. Kostel byl silnými svory stažen a opraven nákladem dobročinné vrchnosti Exc. hraběte Františka Dietrichsteina.

Kromě jmenovaných tří generálů, le Vasseura, Vandamma a Varrého, byli v Telnici po bitvě Murat, Soult, Saint Hilair, Bernadotte a jiní. Do Telnického hostince bylo odneseno 68 raněných Rusů, z nichž toliko 6 na živě zůstalo; ostatní zemřeli a byli pochováni za hostincem. Také jest památno, že v této veliké bitvě byli tři císařové: francouzský Napoleon Bonaparte, rakouský František I. a ruský Alexander se svým bratrem Konstantinem.«

V protokolu děje se dále zmínka o schůzi císařské u Spáleného mlýna u Žarošic, načež končí slovy: »Při vší bídě a nouzi zemřelo v Telnici jen málo osadníků, ač bylo mnoho nemocných.«

Latinský domácí protokol fary Rajhradské zajímavé nám zvěsti podává o vpádu Francouzů na Moravu r. 1805. a o bitvě třícísařské u Slavkova.

»Ihned po vypovězení války nepřálo štěstí zbraním rakouským; neboť Napoleon v krátké době vtrhl se svým vojskem do Vídně, kdež však se dlouho nezdržel, nýbrž vpadl na Moravu. Dne 19. listopadu pozdravili nepřátelé nesmírnými požadavky Rajhrad; vždyť hned prvního dne žádali pro 30.000 jezdcův a pěších chléb, víno, oves a seno.

Dne 2. prosince svedena byla v sousedství Rajhradském (u Měnína, Telnice, Sokolnic, Kobelnic atd.) bitva, ze které vyšli Francouzové jako vítězové. Téhož dne bylo zavřeno v klášterním chrámu Páně na 1500 zajatých Rusů, v klášteře pak zřízena nemocnice, v níž byli nemocní a ranění Francouzové až do 28. února 1806 ošetřování.

Mnozí vojínové byli na svou žádost zaopatřeni sv. svátostmi od P. Gerarda Lefebuera, rodilého Francouze, jenž od několika let v Rajhradě bydlel. Jemu ochotně pomáhal zdejší farář P. Petr Seitl, rodák Slavkovský, jenž však sám morové nákaze podlehl a dne 1. ledna 1806 v Pánu zesnul.«

Jmenovaný farář P. Petr Seitl horlivě zapisoval až do 8. prosince 1805 všecky místní události do farního domácího protokolu, z něhož vyjímáme následující:

»Dne 17. listopadu procházela nepřetržitě Rajhradem vojska rakouská a ruská směrem k Brnu a Tuřanům s takovým lomozem a spěchem, jako kdyby je byli Francouzové v patách stíhali. Rusové, naši spojenci, brali, co mohli, způsobivše domácím obyvatelům jakož i nám škody na 5000 zl. V noci dne 19. listopadu před svým odchodem zapálili nový dřevěný most přes řeku Švarcavu, jejž jsme byli před třemi roky nákladem 400 zl. zbudovali a zakázali pod trestem smrti hořící most hasiti.

Téhož dne, 19. listopadu, pohřbívaje jednoho zemřelého ruského vojína, spatřil jsem už v městečku tři francouzské jezdce. Děkovali, když jsem je byl vlídně pozdravil. Za půl hodiny viděli jsme po císařské silnici uháněti k Brnu na 2000 francouzských jezdců ve čtyři čety rozdělených. Započaly útrapy válečné, pro naši vlast, jakož i pro náš milý Rajhrad velmi zhoubné.

Nadešla poslední neděle po sv. Duchu — 24. listopadu 1805. Sloužili jsme mši svatou bez kázaní; neboť po mši sv. všichni věřící hned domů pospíchali. Počet nemocných vzrůstal den ode dne, takže jsem jich téhož dne pět v Rebešovicích pěšky zaopatřoval se strachem a bázní, avšak s pevnou důvěrou v pomoc Boží a přítomnost Kristovu v nejsvětější Svátosti oltářní. Vraceje se domů viděl jsem, kterak Francouzové právě odváděli dva nejkrásnější koně ndp. opata, uloupivše už před tím klášteru 19 koní. Rajhrad a okolní vesnice byly plny Francouzův. V prelatuře bydlelo 19 důstojníků, konvent byl dosud ušetřen.

Večer 25. listopadu dostal ndp. opat stráž, ozbrojeného francouzského kyrysníka, jenž dnem i nocí střežil dvéře jeho ložnice; proč, nikdo z nás nezvěděl.

Dne 1. prosince, v první neděli adventní, přiklusalo odpoledne 300 francouzských jezdců s důstojníky, kteří na smrt ztýravše obyvatele městečka, uložili nám různé rekvisice. Důstojníci tohoto oddělení, počtem 30, byli pohostěni v prelatuře, načež odjeli k Tuřanům. Zmatek onoho dne byl v Rajhradě takový, že pohřeb zemřelé Marie Metelkové na druhý den odložen býti musil.

Přísně navštívil v těchto dnech Bůh svůj lid, jenž opustiv svá obydlí skrýval se v blízkém lesíku.

Než hrůzy dne 2. prosince — dne bitvy — slovy nám vylíčiti nelze. Okolo osmé hodiny ranní táhlo Rajhradem k Tuřanům na 8000 jezdcův a pěších; kolem hodiny deváté začala pak hrozná a krvavá bitva Slavkovská a trvala až do čtvrté hodiny odpolední. Po celý den nebylo slyšeti než třeskot válečných zbraní a rachot hřímavých děl, až budova naše klášterní v základech se otřásala. O půl 3. hodině odpol. bylo k nám dovezeno množství raněných Francouzů, na jejichž kruté rány ani hleděti jsme nemohli. Prokazujíce raněným všemožné skutky účinné lásky, nalévali jsme jim oleje a vína. Všecky ložnice rozsáhlé prelatury ozývaly se nářkem raněných, z nichž mnozí umírali beze vší známky kajicnosti a skroušenosti srdce.

Kolem 6. hodiny večerní byli přivedeni do kláštera zajatí Rusové, kteří byli přes noc bez pokrmu a nápoje zavření do chrámu Páně.

Také 3. prosince bylo ještě slyšeti střelbu z veliké dálky. Téhož dne zemřelo pět raněných Francouzů, z nichž byli dva pohřbeni ve společném hrobě s Marií Metelkovou, ostatní pak tři v klášterní zahradě.

Z raněných, jichž bylo na 300, nejevil nikdo ducha kajicného, ač jsem je každodenně ráno o 8. hod. navštěvoval.

Dne 4. prosince byl chrám Páně vyčistěn a nejsvětější Svátost ze sakristie do svatostánku přenesena. Z raněných byli mnozí odvezeni do Hustopeče, a jiní opět přivezeni.

Záhy z rána 5. prosince donesl mi kolář Jiljí Pokorný smutnou zprávu, že kostel sv. Kříže v městečku byl v noci od Francouzů vyloupen; vzali stříbrnou patenu, stříbrné nádobky na svaté oleje a roucha bohoslužebná; svatostánku však s Nejsvětějším buď z úcty nebo ze strachu ušetřili. Nejsvětější svátost přenesl jsem téhož dne za vojenského průvodu tří mužů do klášterního chrámu Páně. Také se mi podařilo některé z raněných vyzpovídati. Byli to Poláci, kteří sloužíce ve vojsku ruském, byli v bitvě těžce raněni.

Rajhradští obyvatelé přivedení byli za krátkou tuto dobu na mizinu.

Dne 7. prosince zaopatřil P. Gerard Lefebuer několik raněných Francouzů, z nichž jeden šikovatel 8. prosince zemřel a na své přání dle obřadu katolického ve klášterní zahradě ode mne pochován.«

Až sem zaznamenával, jak svrchu udáno, farář P. Petr Seitl. Nenadál se, že tak brzy zemře. Snad už churavěl, když tyto záznamy psal. Pokračoval v nich kooperator P. Bernard Pivoňka:

»Dne 12. prosince zemřel v nemocnici kláštera Rajhradského Jan Dumas, setník 40. pluku a byl následujícího dne pohřben od dp. převora Boniface Kellera na hřbitově za assistence téměř celého konventu.

R. 1809. navštívili nás Francouzové po druhé a leželi v Rajhradě a okolí od 13. července do 4. listopadu. Klášter rajhradský utrpěl tenkráte škody přes 100.000 zl.«

Obyvatelé Moutničtí vyhnavše dobytek do šírého pole, utíkali za bitvy do lesů Šitbořických a Diváckých. Když pak po dvou dnech se vraceli, vypravovali staří lidé, kteří v osadě zůstali, kterak prchající Rusové dům od domu běhali a vše loupili. Ale Francouzové je stíhající všeho prý na pokoji nechali.

Také osada Blučina před bitvou i po bitvě nemálo trpěla. Staří osadníci vykládali, kterak prý francouzští vojínové táhli před bitvou v punčochách. Lidová tato pověst vhodně naznačuje opatrnost Francouzů před bitvou.

Nemilosrdnými rekvisicemi před bitvou i po bitvě, jak od Francouzů tak také od spojené armády, stížena byla rovněž panství a město Boskovice, Černá Hora, Borotín, Letovice, Jevíčko a j.

Z jiného rukopisu podáváme následující stručné, smutné črty:

»V jedné venkovské chatrči nalezl jsem šavli ruského husara, jenž zde zemřel. Chtěje zachrániti v kruté seči svého setníka, ztratil ubožák své levé rameno; za to však pravicí francouzskému důstojníku hlavu rozpoltil.  Pokryt jsa patnácti ranami zůstal na bojišti, k večeru však doplížil se chatrče za pomoci svých soudruhů. Opustili jej a zachránili se útěkem. Ještě téže noci zemřel, lituje toliko smrti svého dobrého setníka.«

»Šest týdnů po bitvě navštívil jsem bojiště — všude ještě hrozné stopy prolité krve. Četné čerstvé kopky naházené hlíny svědčily o nesmírném počtu hrobů. Všudy četné zbytky rozbitých zbraní, roztrhaného šatstva, jehož ani lidé sebe chudší si už nevšímali. Z mnohých a mnohých míst kvapem jsme ubihali pro nesnesitelný zápach špatně zakopaných hnijících mrch koňských, na nichž krkavci a havrani slavili své bohaté, posmrtné hody. Ach! viděli jsme také ještě sem a tam jednotlivé údy padlých nebo zmrzačených bojovníkův, ohlodané lebky, hnáty, žebra a j.«

Mír prešpurský.

Teprve dne 6. prosince 1805 uzavřeno příměří mezi Napoleonem a císařem Františkem za tvrdých podmínek, za demarkační čáru ustanovena řeka Morava; Napoleon přeložil dne 7. prosince svůj hlavní stan do Brna, načež vyjednáváno o mír. Na všech místech nepřátelství zastaveno. Napoleon, jenž sídlil od 12. prosince ve Vídni, zbavil se mezi tím nesnází s Pruskem smlouvou v Schonbrunně (Haugwitz), kterou slíbil postoupiti Prusku Hannoversko výměnou za různá panství rodu hohenzollernského (Ansbach, Cleve, Neufchátel).

Konečně přinesla holubice palmu míru —, dne 26. prosince uzavřen byl mezi Francií a Rakouskem mír prešpurský, při němž světoborný Napoleon měřil právo toliko délkou svého meče. Bylť naprosto bezohledným a jak R. W. Emerson ve svých »Představitelích lidstva« správně dí, nad pomýšlení prost všelikého šlechetného cítění. Napoleonovi bylo všecko dovoleno a spravedlivo, co žádal jeho vlastní zájem a prospěch; proto také na jeho hrobě sotva kdy se zaleje slzami oko lidské!

Slavkovská bitva nabývala teprve nyní své plné dějinné váhy. Jako bylo francouzské vedení války skvělé, tak byl pro Napoleona velkolepý i její výsledek.

1. Rakousko musilo postoupiti a) území benátské, nabyté mírem Campo-formijským, království Italskému; Napoleona uznalo králem italským a svolilo, by Francie podržela zabraná tu území; b) Tyrolsko s biskupstvím Brixenským a Tridentským Bavorsku; c) země venkovské ve Švábsku Bavorsku, Würtembersku a Badensku. 2. Breisgavsko odňato arciknížeti Ferdinandovi beze vší náhrady a dáno Badensku. 3. Rakousko odškodněno toliko knížectvími Solnohradským a Berchtesgadenským, za něž arciknížeti Ferdinandovi Toskánskému dáno biskupství Würzburské. 4. Kurfirstové bavorský a würtemberský povýšeni na krále a markrabě badenský na velkovévodu.

Rusko ve válce s Francií setrvalo. Ztratilo tedy celkem Rakousko na 1100 čtverečních mil země, 3 milliony obyvatelův a 14 millionů zlatých příjmův.

Dříve nežli Napoleon opustil Vídeň, vydal dvoje provolání, jedno k obyvatelstvu vídeňskému, druhé ke svým vojákům.

»Vojínové!

Mír mezi mnou a císařem rakouským jest podepsán. Vykonali jste v tomto podzimu dvě výpravy, splnili jste všecko, co jsem od Vás očekával.

Odjíždím do našeho hlavního města.

Povýšil jsem a odměnil ty, kteří se nejvíce vyznamenali: dostojím všemu, co jsem Vám slíbil.

Viděli jste svého císaře sdíleti s Vámi všecka nebezpečenství a všecky trampoty; chci, abyste jej také viděli obklopeného velikostí a leskem, jaký náleží panovníku největšího národa na světě!

Zařídím velikou slavnost v prvních dnech května v Paříži; Vy na ní budete všickni. A potom půjdeme, kam nás zavolá blaho naší vlasti a prospěch naší slávy!

Vojáci! Buďte vzorem všech vojsk po ty tři měsíce, jichž Vám bude třeba k návratu do Francie. Už nejste povinni dávati důkazy udatnosti a neohroženosti, ale přísné kázně.

Nechť moji spojenci nemají proč si naříkati na Vaši cestu, a až přijdete na to území posvátné, chovejte se jako dítky ve středu své rodiny; můj národ zachová se k Vám jako ke svým rekům a obráncům.

Vojáci! Jásám v srdci při myšlence, že Vás spatřím všecky seřaděné kolem svého paláce a Již napřed jsem něžně dojat; oslavíme památku těch, kteří v těchto dvou výpravách zemřeli na poli cti a svět uvidí, že jsme hotovi následovati jejich příkladu a vykonati ještě více, nežli jsme vykonali, proti těm, kdo by chtěli napadnouti naši čest, anebo kdo by se dali svésti úplatným zlatem našich věčných nepřátel na pevnině!« —

Na poděkování Bohu za uzavřený mír konáno bylo v neděli dne 5. ledna 1806 v Brně na Petrově slavné Te Deum, k němuž se i francouzští generálové — ač prý pozdě — s hudbou dostavili. Na školách, které byly po čas války zavřeny, započato s vyučováním dne 1. února, v Brně a Olomouci, kde ve školních budovách byly nemocnice, dne 24. února.

Dne 8. února 1806 uveřejnil purkmistr Brněnský Jan Czikann, jenž za pobytu Francouzů v Brně stále churavěl, vyhlášku, že »podle vyššího nařízení, jež magistrátu došlo, mají obyvatelé Brněnští všecky zbraně, rakouské, francouzské i ruské, za odměnu na radnici odevzdati, kdež za tím účelem jeden důstojník přítomen bude. Za odevzdané pušky platilo se po 30 kr. U koho by později zbraň nalezena byla, bude přísně, ano i tělesně potrestán.«

Podobný rozkaz byl publikován také na panství Chrlickém a zevrubný seznam odevzdaných zbraní z celého panství jest uložen v archivu Chrlickém.

Poslední Francouzové odcházeli z ubohého kraje brněnského 12. ledna 1806, aby jej r. 1809. v létě zase navštívili.

Brněnskému měšťanskému sboru, jenž za pobytu Francouzů v Brně zvláštní statečnost a věrnost zachoval, věnoval císař František vzácnou stuhu s nápisem : »Osvědčené věrnosti měšťanů památkou od jejich zeměpána Františka I. 1807«.

A to »slunce Slavkovské«, jež Bonapartovi — synu války — vyšlo nad bojištěm, možno-li pak, aby bylo opustilo jeho sny a vzpomínky na slávu, když uzavřen, jako orel královský v kleci, stával na březích nepatrného ostrova svaté Heleny, na mřížích svého vězení, a hleděl k Evropě...?

Poznámka. Líčení některých zápasů v bitvě Slavkovské upraveno dle znamenitého díla dra. Serváce Hellera: »Válka z r. 1866. v Čechách«.

Válečná rada v Křenovicích psána z části dle hr. L. N. Tolstého: »Vojna a mír«.

Proklamace po válce.

Po svém návratu do Brna vydal tehdejší mor.-slezský gubernátor (místodržitel) hr. Prokop Lažanský následující srdečné provolání:

»Bodří obyvatelé Moravy a Slezska!

Doba utrpení minula, dobrotivý zeměpán zjednal nám mír. Neštítil se žádné oběti, aby Své věrné poddané osvobodil od útrap válečných. Pokoj a pořádek nastoupí zase na místo úzkostlivé starostlivosti o zachování života a majetku. Vše oživující činností, vzájemnou podporou, neunavným působením vlády zahojí se brzy rány válečné, a Morava i Slezsko vrátí se ku svému dřívějšímu kvetoucímu blahobytu. Trpělivým a statečným snášením tolikerých útrap, věrností a oddaností ku Svému ode všech milovanému zeměpánu, všecky stavy, všecky třídy obyvatelstva moravského i slezského nový podaly důkaz, že v nich ještě žije vlastenecký duch jejich předků, kteří jmění, krev i život dali za císaře, za vlast svou.

Předobrý zeměpán očitým byl svědkem vaší trpělivosti ve všelikém utrpení, vaší ochotnosti v tak obtížných dodávkách pro spojenou armádu, četných důkazů vaší věrnosti a oddanosti ku Své posvátné osobě. Váš milovaný císař patřil na skutky statečnosti svých nezlomně věrných Moravanů.

Památka vaší věrnosti nikdy nevyhasne v Jeho otcovském srdci! O tom vás z rozkazu předobrého zeměpána pevně ubezpečuji, šlechetní, bodří, věrní obyvatelé Moravy a Slezska!

Ještě uprostřed vřavy válečné učinil příslušná opatření, o blaho Svých dobrých poddaných neunavně pečlivý zeměpán, aby se předešlo obyčejným následkům zhoubné války, nedostatku a přílišné drahotě. Jeho první myšlenkou po uzavřeném míru bylo: zmírniti utrpení Svých dobrých poddaných, Jeho prvním rozkazem: zpraviti Jej zevrubně o všelikých potřebách Jeho věrných Moravanů, kde okamžité pomoci třeba, rychle ji poskytnouti a prostředky k obnovení blahobytu Jemu navrhnouti.

Šlechetní, bodří obyvatelé Moravy a Slezska!

Kdo z vás za těchto důkazů péče a lásky vašeho zeměpána nezapomene na přestálé utrpení! Kdo z vás nehledí pokojně utěšené budoucnosti vstříc!

Kdo z vás necítí nové síly, nové zmužilosti, aby všecko vynaložil na zvelebení všeobecného blahobytu, na podporu svých trpících spoluobčanů!

Vyplnil jsem rozkazy předobrého zeměpána. Vyslal jsem zvláštní komissaře, v jejichž horlivost, vědomosti a poctivost úplnou důvěru skládám, aby svědomitě vyšetřili poměry občanův i poddaných, a kde rychlé pomoci třeba, mně ihned zprávu podali. Co nejdříve navštívím sám ony kraje, které více trpěly, a důvěrně nechať očekává každý trpící nejrychlejší pomoc.

Avšak s touž důvěrou očekávám také od bodrých obyvatelů Moravy a Slezska, že toliko skutečně potřební pomoci budou hledati, že ochotně vyhoví mým nařízením vzájemné podpory, že s radostí mne budou podporovati u vykonávání rozkazů předobrého zeměpána, abych jejich pomocí došel nejkrásnější odměny své námahy: blahobytu jednotlivců, jakož i celku.

V Brně, dne 16. ledna 1806.

Z Nejvyššího rozkazu Jeho c. a k. Veličenstva:

Prokop hrabě Lažanský,
mor.-slez. zemský gubernátor.

DODATEK.

Padoucnice Napoleona I.

Známa jest podivná theorie pověstného lékaře vlašského, prof. Cesara Lombrosa, dle níž prý padoucnice či epilepsie jest vlastním základem a příčinou geniálnosti, po stránce dobré i špatné. A žádný životopis nedokazuje prý této jeho theorie lépe, nežli život Napoleonův.

Padoucnice Napoleonova byla, jak se podobá, dědičnou. Jest všeobecně známo, že dítky často dědí epilepsii po rodičích opilství oddaných. A skutečně, otec Napoleonův — Carlo Bonaparte — byl této neřesti oddán a zemřel ještě mlád (39 let) rakovinou. Sestry Napoleonovy, zvláště Pavlína, byly nemravnými, bratr Lucian lakomým, sobeckým a při tom smyslným, za to však matka — Maria Látitia Ramolino — ženou vážnou, odhodlanou a rozumnou.

Napoleon byl postavy malé, asi 1.59 m vysoký, za to však nepoměrně dlouhých ramenou, 1.67 m. Lebka jeho měříc v objemu 56 cm, byla zapadlých spánků, neobyčejně velikých skrání, dutin očních a spodní čelisti; nohy měl poměrně krátké, hlavu mezi lopatkami zakleslou a sevřenou. Už tedy tělo jeho jevilo částečné známky muže padoucnicí stiženého.

Napoleon trpěl podivuhodnou předrážděností čivův. V jeho pracovně a ložnici topilo se až do června, čich byl neobyčejně ostrý, velmi často naříkal si na jednostranné bolení hlavy, předvídal každou změnu počasí, byl velmi popudlivým zvláště za počasí suchého a jasného.

Trpěl také mnoho trháním svalův a údův. Už od malička míval epileptické záchvaty. Když měl jednou v Paříži ve škole za trest své neposlušnosti obléci hrubý oděv a kleče jísti, byl stižen tak prudkým záchvatem, že mu byl trest odpuštěn.

Dne 10. září 1804 byly křeče tak silné, že císařovna Josefina volala přítomné ku pomoci a teprve za několik hodin záchvat pominul, načež císař zapověděl o tom mluviti. Jindy opět byl ve spánku zachvácen křečmi; svíjel se na loži, dusil se a křičel a když byl namáhavě probuzen, vypravoval, že snil o medvědu, jenž se chystal jej rozsápati.

Roku 1805. doprovázel Talleyrand císaře do Štrasburku a viděl, kterak jednoho dne po obědě odcházel do pokoje císařovny. Ale v tom se už vracel, uchopil Talleyranda za rameno, vlekl jej do vedlejší komnaty a když mu zmateně nařídil, aby zavřel dvéře, padl jako mrtev k zemi.

Jako mnozí epileptikové měl i Napoleon slabé žilobití; 48, později 60 úderů za minutu.

Avšak mnohem důležitějšími byly záchvaty jeho duševní. Odtud prý jeho částečné neúspěchy v některých bitvách, jako u Borodina, Drážďan a j. Někteří historikové tvrdí, že Napoleonovi u Borodina stačilo poslati do boje svou starou, posud netknutou gardu, a byl by najisto bitvu vyhrál. A přec toho neučinil, ačkoli jeho generálové snažně za to prosili.

Jako epileptik měl Napoleon úplný nedostatek mravního citu, takže, jak francouzský dějepisec Taine správně dí, činil dojem velikého bandity.

Když rakouský ministr Metternich za rozmluvy s Napoleonem v Drážďanech učinil poznámku, že Francie v poslední válce ztratila 200.000 mužův, odpověděl Napoleon: »Co jest pro mne 200.000 lidí?«

Vraceje se do vlasti po nezměrných porážkách a ztrátách na Rusi, oznamoval v bulletinu svým krajanům: »Zdravotní stav císařův nebyl nikdy lepším!«

Už ve škole býval Napoleon zdrženlivým a neupřímným. Strýc jeho předpověděl mu skvělou budoucnost, protože prý jest mistrem lži; téhož uznání dostalo se mu později od Metternicha.

V obcování s jinými — bez rozdílu rodu i stavu — býval často hrubým, pánovitým a nad míru sobeckým. Už jako chlapec bil své spolužáky, kteří se mu nekořili, načež je obžaloval, že oni jej bili.

Veliká byla jeho netrpělivost a prchlivost, jako vůbec u epileptiků. Kopal, bičíkem šlehal a poličkoval i své generály, rozbíjel ve vzteku drahocenné vásy, metal nevyčištěný oděv do ohně a běda písařům, kteří nestačili jeho neobyčejně rychlému diktování.

Napoleonova intelligence a duševní síla byla obrovskou. Byl na koni 10 až 12 hodin, spal toliko 4 až 6 hodin, probouzeje se při každém znamení (signálu) a to v předvečer bitvy, za které celý den byl v sedle!

Nejednou se přihodilo, že po celodenní práci a duševní námaze v noci rychle vstal, aby diktoval několika tajemníkům, kteří se střídali jako stráže.

Propouštěje ministry a generály, hned na to přijímal umělce a spisovatele. »Duch jeho přesahoval lidskou moc a sílu«, píše o něm Taine. —

»Myslím,« pravil kdysi sám o sobě, »mnohem rychleji, nežli všichni ostatní lidé.«

Ale jako všichni epileptikové, měl také Napoleon okamžiky podivuhodné tuposti, takže se dopouštěl největších chyb a poklesků v životě vojenském, politickém i soukromém a často v jednání svém sobě odporoval. Přese všecek odpor a výstrahy podnikl nešťastnou válečnou výpravu do Ruska; ve Francii zavedl katolickou bohopoctu, papeže však učinil svým zajatcem; rozvedené paní Ger. zakázal přístup ke dvoru, sám však se dal se svou manželkou Josefinou rozvésti.

Se zvláštní ochotou a zálibou namlouval nevěsty synům svých generálův a guvernérů, ba i služebníkům své družiny; byl tedy i horlivým dohazovačem.

Pro malířství neměl žádného smyslu — kupoval a cenil obrazy podle velikosti a metru.

Napoleon byl rovněž nemálo pověrčivým. Věřil pevně ve hvězdu, která jej vede, na ostrově sv. Heleny měl strach z komety, pátek pokládal ze den nešťastný, strachoval se o život manželky své Josefiny, když rozbil sklo její podobizny; pro bitvy vyhledával příznivé dny, I když byl v čele své armády, neopomenul nikdy sčítati okna a domy ulic, jimiž procházel.

Tolik o epilepsii Napoleonově.

Jest-li pravdou, že epileptiky byli také Julius Caesar, Petrarka, Petr Veliký, Mohamed, Richelieu, Karel V., pak by ovšem epilepsie nebyla výjimkou, nýbrž pravidlem u geniálních mužův!

Na bojišti — o dušičkách!

Byl pochmurný den listopadový. Zamyšlen kráčel jsem klikatou silnicí sám a sám — nevšímaje si venkovanů mne předbíhajících; vždyť i oni šli jako já — na hřbitov! Ten den zasvěcen byl památce věrných zemřelých — bylo dušiček...

Můj Bože! Je-li pak kdo mezi námi, aby neželel a neoplakával někoho, kdo již tam za zdí hřbitovní dřímá svůj věčný, věčný sen! A proto, jak kdo jen může, dnes navštěvuje drahého zesnulého, ozařuje jeho příbytek poslední světlem a modlí se vroucně i upřímně za klid duše jeho...

A přece — Bohu budiž žalováno — znám hřbitov, nesmírný hřbitov, čtyři hodiny cesty dlouhý, dvě hodiny široký, znám hřbitov, na němž odpočívá na tisíce nebožtíků: synů, bratrův, otcův — a jejich hrobů nikdo nezdobí, jejich hrobů nikdo neosvětluje, na jejich hrobech nikdo se nemodlí...! Jsou to zapomenuté hroby padlých na rozsáhlém bojišti Prateckém...!

Hřbitove Pratecký — pole svaté! Svatým jsi také proto, že sám nebeský Hospodář o tebe se stará! Neboť nad tvými nebožtíky tak záhy zavřel svět pamět svou!

Před 18 lety roznesla se zpráva, že kosti v poslední rusko-turecké válce padlých Rusů byly v Bulharsku zneuctěny. Bulharská vláda odmítla okamžitě od sebe s oprávněným rozhořčením podobné nařknutí. Avšak celým Ruskem ozývalo se už také volání: »Vykopejme své padlé, přenesme jejich kosti do otčiny, pochovejme je důstojně v půdě jejich rodné!«

V takových a podobných úvahách pohroužen, kráčel jsem bojištěm. Dospěl jsem zadumán do útulného kostelíčka Prateckého. Pod klenbou jeho zaléhal poslední dozvuk dušičkové písně: »Odpočiňte v pokoji!« A já zbožně za všecky padlé z útrob srdce pomodlil se:

Odpočiňte v pokoji po boji,
věrné dušičky —
království nebeského dědičky!

Odcházeje domů, pozdravil jsem ještě jednou tu tichou, rozsáhlou osadu padlých zbožným povzdechem: »Pokoj vám! Postavíme vám pomník a kříž, aby ten Spasitel milý nezapomenul v den soudu ani na toho nejopuštěnějšího z vás, jenž tu složil za vlast kosti své!«

»...Zde plakal náš císař pán,« vypravoval starý kostelník, když jsme po jeho boku kráčeli kostelíčkem osady Chlumské na bojišti Královéhradeckém, lesem náhrobních křížův a pomníků posetém. »O dušičkách roku 1866. byl u nás. Ano, ještě téhož roku přišel k nám a dlouho se zde modlil. Tam klečel a plakal... A když vyšel z kostela, plakali jsme všichni, protože On tolik plakal, náš dobrý císař pán...«

A kdo by z nás neplakal, navštíví-li bojiště Slavkovské a nespatří-li ani jediného pomníku, aní jediného kříže na tom nesmírném hřbitově Prateckém!

»Ať prý postaví pomník vítězní Francouzovél« prohodil kdosi, aby nás upokojil a zároveň odbyl. Souhlasíme, ale přece jenom myslíme, že tělesný skutek milosrdný »mrtvé pochovávati« dán jest od božského Spasitele všem lidem. Vždyť »za vlast umříti«, učí učitel, káže kazatel, opěvuje básník jako nejkrásnější smrt!

Odcházel jsem z bojiště — bledý měsíc obléval svým stříbrným svitem tiché, zapomenuté pole Slavkovské, a pocit nejčistší radosti proudil srdcem mým; vždyť v duchu svém viděl jsem na hoře Pratecké velebný náhrobní pomník s hrobem, v němž očekávají padlí rekové své budoucí společné vzkříšení!...

Ctěmež mrtvé — nezapomínejme padlých! Ne pro čest a slávu svou, nýbrž pro čest a slávu mrtvých!

Kritikům Napoleonovým.

Kdykoli čtu nebo slyším lidské soudce Napoleona I., bezděky mně na mysli zatanou slova spisovatele českého:

»Pád Napoleonův byl veliký, zdrcující svou tragikou. Staloť se mu věru jako orlu, když v nejvelebnějším a nejsmělejším vzletu ke slunci osud přetne jeho peruť. Orel klesne v hluboké rokliny skal a hor, na jichž nebetyčných štítech někdy sedával, než se zdvihl k letu přes vrcholy. A když tu v roklinách nalezly orla kleslého straky, dudci, cvrčkové a jiná havěť: mudrovali, doktrinovali a litovali ho, že hřích jest vzlétati tak nebezpečně vysoko, že přespříliš vyvyšoval se nad ostatní, že byl státníkem naprosto, nemravných zásad atd. atd. ...«

Napíše-li dějepisec, že byl Napoleon I. veleduchem, dobrým znatelem lidí a největším vojevůdcem své doby, nikdo neodporuje; jakmile se však mluví o jeho povaze, úsudky se různí.

Špatné vlastnosti jeho povahy to byly, které přivedly a udržovaly Napoleona na dráze neobmezené panovačnosti a vládychtivosti, ale vlastnosti dobré krášlí a zdobí jej v životě jeho soukromém!

Vizte alespoň nepatrné ukázky!

Ve vnitru Napoleonově panovala vládychtivost a výbojnost, jež neznala mezí a sváděla jej ke skutkům zlým, k činům hříšným. Kdykoli však tyto náruživosti ustupují do pozadí v životě jeho soukromém, místo Napoleona stojí před námi přívětivý, dobrý Bonaparte!

Když se Napoleon zdržoval v Italii, podplatili nepřátelé jeho kuchaře, Vlacha, aby jej otrávil. Kuchař zpočátku se zdráhal; ale konečně zlato zvítězilo a kuchař namíchal do čokolády jedu.

Napoleon stál u okna rozmlouvaje živě s několika generály. V tom pokynul sluhovi, jenž přinesl na stříbrné míse koflík čokolády a postavil jej na stůl k oknu. Mezitím však, co Napoleon ještě hovořil, spustil se pavouk se záclony nad oknem a padl do čokolády. Císař to spozoroval a zvolal:

»Ejhle, ošklivý pavouk!«

»Pavouci znamenají štěstí,« prohodil jeden z přítomných generálů.

»Nepochopuji, kterak by tento pavouk štěstí znamenal. Vždyť mi zkazil čokoládu i chuť,« doložil Napoleon poručiv čokoládu odnésti.

Kuchař stál hrozně jsa rozčilen v kuchyni. Když však zvěděl, proč Napoleon čokolády nepožil, vrazil do pokoje císařova, a vrhnuv se mu k nohám volal: »Odpuštění, odpuštění!« A Napoleon — odpustil.

V Bitvě u Budišína 22. května r. 1813 byl vévoda Duroc, miláček a přítel císařův, smrtelně raněn — dělová koule utrhla mu obě nohy. Umíraje volal: »Vive l'empereur« (Ať žije císař) a Napoleon stoje po jeho boku — hořce plakal.

Měl Napoleon náboženství? Měl; ale náboženské jeho smýšlení nebylo »kvasem, jenž by celé těsto pronikal«.

Po bitvě u Wagramu, 5. července r. 1809., přistoupil k Napoleonovi vojín postavy hřmotné s prosbou, by jej vřadil do své staré gardy. Císař prohlížeje jeho listiny, tázal se:

»Jsi žid?«

»Nikoliv, Veličenstvo,« -odvětil vojín. »Byl jsem židem, ale dnes nemáte v celé své armádě lepšího křesťana nade mne. Když jsme se vraceli ze Španělska, leželi jsme pět měsíců posádkou v Římě a tenkráte dal jsem se — čtyrykrát pokttiti, byv pokaždé hojně obdarován!«

Než drzák v Napoleonu se zmýlil: Císař byl všecek bez sebe.

»Ty nestydo!« zvolal zlostně Napoleon. »Ty čachruješ s našimi svátostmi? Bídníku, měl bych tě dáti zastřeliti. Chceš býti vřaděn do mé věrné gardy? Až budu potřebovati červenokabátníky nebo pobudy, zavolám tě. Odejdi ode mne, prokletý žide!«

Očití svědkové vypravují, že neviděli Napoleona více rozčileného jako tenkráte.  Několikráte prý jej onoho dne slyšeli, kterak k sobě mluvil: »Toť hrozné!«

Roku 1811. stál císař Napoleon I. na výsluní své slávy a moci. A když okolo stojící generálové, hovoříce o jeho triumfech a vítězstvích, se ho tázali: »Který den svého života považuje za nejšťastnější?« odpověděl císař:

»Den svého prvního sv. přijímání!«

Generál Rapp nazval odpověď císařovu podivnou. Císař jej za to pokáral a mrzutě pravil:

»Kdybych byl věděl, že jste nevěřícím, nebyl bych Vás nikdy jmenoval svým generálem.«

Jest známo, že generál hr. Bertrand se svou rodinou dobrovolně sdílel s císařem Napoleonem jeho vyhnanství na ostrově sv. Heleny. Napoleon připravoval zde dcerušku svého přítele k prvnímu sv. přijímání.

Jednoho dne rozpředla se na ostrově svaté Heleny mezi Napoleonem a jeho průvodci následující rozmluva:

»Největším zázrakem Kristovým,« pravil zajatý císař, »jest říše lásky, kterou založil. Jedinému Ježíši se podařilo, získati si srdce lidská, A že se Mu to podařilo, jest pro mne důkazem Jeho Božství.

Jsem ve vyhnanství. Kdo bojuje dnes pro mne? Kdo na mne v Evropě vzpomíná? Kdo mně zůstal věren? Kde jsou moji přátelé ?

Toť osud velkých mužův, ten byl také osud Caesarův a Alexandrův! Zapomínají nás a jméno velkého dobyvatele jest pouze thematem (úlohou) pro školní mládež. Naše hrdinné skutky soudí toliko pedant (školomet čili puntičkář).

Čím byl Ludvík IV., když dokonal? Mrtvola — rakev — hrob — hniloba....

Maličko — a týž osud potká i mne. Od Anglie úkladně k smrti odsouzen, umírám předčasně...

Tot blízký osud velikého Napoleona! Jaká propast mezi mou hlubokou bídou a panstvím Kristovým, jenž jest po všem světě hlásán, milován a veleben a ještě stále žije! Jeho smrt — znamená umříti? Neznamená spíše žíti?«

Napoleon prosil papeže o kněze. Přišli r. I819. a byli zdvořile přijati.

Když nemoci Napoleonovy přibývalo (trpěl žaludečním rakem) a konec jeho života se blížil, udělil mu kněz Vignoli svátost posledního pomazání. Tak stalo se 3. máje 1821. Nařídil ještě, kterak má býti mrtvola jeho vystavena, načež pravil:

»Nejsem ani filosofem, ani materialistou. Věřím v Boha a mám náboženství svých předků. Narodil jsem se katolíkem a chci všecky povinnosti, jež mi katolická církev předpisuje, vyplniti.«

Závěť Napoleonova ze dne 15. dubna 1821 počíná slovy:

»Umírám v náboženství římsko-katolickém, v němž jsem se před 50 lety zrodil.«

Dne 5. května 1821 — bylo větrno a deštívo — odešla duše Napoleonova po těžkém smrtelném zápase na věčnost. Poslední jeho slova byla: »těte d'armée« (v čele armády).

Jedenácte minut před šestou hodinou večerní vydechl Napoleon naposled ....

Duší jeho vzal milosrdný Bůh před svůj soud, tělo jeho vzala si později (1840) Francie, kterou nade všecko miloval.

Píseň o bitvě u Slavkova

s průvodem klavíru od Engla.

Přeložil msgr. Vladimír Šťastný.

O poutníku, zde zastav kroky svoje,
kde pomník kyne v tiché hájině,
v tom kraji milém s Martem, vládcem boje,
se zasnoubila Míru bohyně.

V boj vražedný, jejž peklo zosnovalo,
sem ze všech národův a světa stran
kdys vojsko za vojskem se v zápas dalo,
kde Moravy se šíří klidný lán.

Smrt našel mnohý v kraji předalekém
a tisíce tu kryje chladná zem,
zde Maďar s Chorvatem spí a Čech s Řekem,
tu Němec s kozákem, Rus s Francouzem.

Zde v míru dlí, kdož sebe povraždili,
jak přátelé, již za vlast padali,
kdys věrné zmužilosti vzorem byli,
teď bratrskou si ruku podali.

Buď pokoj vám, kde mizí všechna zloba,
až v den, kdy soudných trub vás zbudí řev,
pak pravé rovnosti se zjeví doba,
již nepotřísní bratrovraždy krev.

Až probudí vás těchto polnic znění,
pak vystupte z té syré země zas —
ne k novým hrůzám snad a ku vraždění,
než před Toho, jenž pro mzdu volá vás. —

Ó, Slavkove! ty stálý památníku
těch tísíců, již na tvém poli
kdys umírali u válečném ryku —
teď mír jen hostíš v šírém okolí.

* * *

V poslední chvíli dovídáme se o vzácné plastické mapě bojiště Slavkovského, již chová bohatý a zajímavý archiv knížecího zámku na Vorlíku (nad Vltavou) v Čechách. Mapu onu daroval Napoleon I. knížeti Schwarzenbergovi, tehdejšímu velevyslanci rakouskému na dvoře Pařížském. Jest to dílo velice objemné, stůl na dva metry dlouhý a přes metr široký. Terrain jest v sádře se vší přesností proveden; postavení obojí armády jest před bitvou stany, a v bitvě samé malými, asi 2 mm velkými figurami naznačeno. Konečné pak posice byly doplněny tužkou vlastní rukou Napoleona I. Pro krátkost času nebylo nám možno obrazu oné mapy si zjednati.

Obrazy bitvy Slavkovské, jaké jsme viděli na př. v obrázkovém francouzském dílu: »Campagnes des français sous le Consulat et l'empire, Collection de 60 planches dites Carle Vernet, Paris«, jakož i ve Františkově museu v Brně, jsou pouhou fantasií.

Poděkování.

Příjemnou plním povinnost, projevuji-li nejslušnější díky všem, kteří mne při  této práci jakkoli podporovali.

Vděčně vzpomínám vzácné ochoty, jakou mi zvláště prokázali:

Velectění a stateční pp. učitelé kraje Prateckého a Slavkovského,

vldp. Dr. Pavel Vychodil, dopisující člen České Akademie a ředitel papežské knihtiskárny benediktinů rajhradských v Brně,

vldp. Cyrill Riedl, přísedící bisk. konsistoře a farář na dómě v Brně,

velect. p. Jan Vilím, majitel xylo- a fotozinkografického ústavu v Praze,

velect. p. Frant. Homolka, biskupský správce velkostatku v Chrlicích,

velect. p. Dr. Vilém Schramm, knihovník Františkova musea v Brně,

velect. p. koll. Hubert Fiala, c. k. professor v Brně,

vldp. Václav Uhýrek, farář ve Slavkově, a

velect. p. koll. Václav Bíca, c. k. suppl. učitel v Brně.

Zvláštními a vřelými díky zavázán jsem velectp. Antonínu Langovi, neunavnému řídícímu učiteli v Žabovřeskách u Brna, za krásnou mapku bojiště a obraz tří císařů, jakož i veledůstojnému p. P. Klimentu Janetschkovi, spisovateli a členu ctih. konventu OO. Augustiniánů na Starém Brně, jenž s nevšední ochotou a důkladností pořídil vzorný překlad mého spisku v jazyku německém.

Jejich lásku ku práci společné — k uctění bojiště Slavkovského — odměniž jim Pán Bůh!

Není mne nikterak tajno, že spisek tento mohl býti důkladnější a úplnější — bylť původně napsán pro školní program české reálné školy v Brně. Útěchou však mi jest a omluvou mi buď, že alespoň z pramenů, kteréž mi po ruce byly, jsem se snažil, abych věrně a správně události, o nichž jsem jednal, vylíčil, spoléhaje jen na zprávy věrohodné a zaručené.

Napsal jsem spisek svůj příspěvkem ku dějinám naší drahé vlasti, aby milený národ nepýchal ve zdaru, aniž kdy malomyslněl ve protivenstvích!

Kupováním skromné naší brožury, která ovšem nečiní nároků na literární význam, každý odběratel přispěje na prospěch pomníku na hoře Pratecké!

1. Na Dürrensteině byl od vévody rakouského Leopolda V. vězněn král anglický Richard Lví Srdce od r. 1192.—93.
2. »Procera es cedrus, cogitas iam cernere nubes — Attendas, lapsu ne graviore ruas.«
3. Ministr zahraničných záležitostí, bývalý biskup Antunský.
4. Výborný ruský generál, muž nevysokého suchého vzrostu, tvrdé a nehybné tváře, tenkráte 43 let starý. »Bagration nalézaje se stále při voji, razil mu cestu k vítězství nebo kryl prsoma svýma ústup, býval první v boji a poslední z něho; pečlivý o jiné a přísný k sobě, dělil se i o slávu i o trampoty se svými podřízenými. Bagration uměl mluviti s vojáky a nadchnouti je k činům hrdinským.« Byv těžce raněn 7. září 1812 v bitvě u Borodina, zemřel 7. října.
5. Žuran (dle řeči lidu »Šoráň«) jest znamenitá mohyla či vlastně naházený pahorek, z jehož vnitřností rozličné věci se vydobyly; totiž kosti lidské i koňské, zbytky nějakého dřevěného sroubení, zvláště však železné tyčky čili hroty obzvláštní podoby. Vše to se velice liší od pohanských hrobů, jaké jsme dosud v našich vlastech odkryli, a domněnka p. ryt. Chlumeckého, že to jest mohyla mongolská z r. 1241., zdá se býti pravdě podobna. Nebylo by na škodu, ve zpytování r. 1850. započatém pokračovati.
6. Korunován 2. prosince 1804 v Paříži od papeže Pia VII.
7. V bitvě u vesnice Asprů a Esslingů 21. a 22. května 1809 smrtelně byv raněn — dělová koule roztříštila mu obě nohy — zemřel 31. května ve Vídni. Umíral nerad a to proto, že svého císaře jako přítele velice miloval.
8. Santon — Saint Antoine (sv. Antonín, poustevník). Tak pojmenovali Tvaroženský kopeček vojínové francouzští po jiném podobném kopci z výpravy Egyptské (r. 1798.).
9. Syn prostého hostinského. Jmenován byv r. 1804 od Napoleona, jehož sestru měl za manželku, maršálem, velikým admirálem a princem francouzským, r. 1808. králem Neapolským, byl r. 1815. při pokusu opětného vydobytí své říše zajat, před vojenský soud postaven a 13. října zastřelen. Byl mužem povahy mírné a milovníkem dobré kuchyně. Když opustil Brno a ubíral se na bojiště, bylo za ním jídlo denně na zvláštním voze posíláno.
10. Později král švédský pod jménem Karel XIV. Jan. Jako vrchní velitel severní armády spojených mocností bojoval r.1813. u Lipska proti Napoleonovi. Zemřel roku 1844. ve Štokholmě.
11. Ve válce bezohledný, ano bezcitný. Dne 30. srpna 1813 byl v bitvě u Chlumce s 10.000 mužů zajat.
12. Vojevůdce znamenitý, tenkráte šedesátiletý. Už dříve vyznamenal se ve válkách tureckých. Byv v jedné bitvě střelen do hlavy, ztratil pravé oko.
13. Udatnému generálu Friantovi sboru Davoustova byly v bitvě pod jeho tělem čtyři koně zastřeleny.
14. Nápis zní: s. m. mersone. napolionis, aeasse, ri, leš, erois. nuts, cui, ont, p. b. ccseme, a, batalis. daustrlitz. J. H. S. Zdá se, že původní nápis, jenž byl v trámě vyřezán, napsán byl dialektem provencalským a oznamoval, kterak v onom domě bavil se Napoleon se svými hrdinami některý den před bitvou Slavkovskou.
15. Dle zápisků pobočníka Napoleonova, Marcelina barona Marbota.
16. Ježto schůze obou císařův u Žarošic konala se dne 4. prosince odpoledne a císař Napoleon teprvé večer vrátil se do Slavkova, jest alespoň datum této domácí zprávy pravdě nepodobno.