Bitva salaminská

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bitva salaminská
Autor: Jan Havelka
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 75–82.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Bitva u Salamíny CHYBA: {{Textinfo}} — Nesprávné použití parametru „WIKIPEDIA-HESLO“

Týmž časem, co válčeno v Thermopylách, staly se také první potyčky loďstev nepřátelských na moři. Proto hlavně Achaemenes bratr Xerxův, jemuž král vedení loďstva byl svěřil, nedorazil do Lamijského zálivu v pravý čas.

Tehdy, když Xerxes s hory Othrys řečené sestupoval k řece Sperchijské, blížilo se loďstvo jeho mysu Artemisii. Dva koráby řecké, které jakožto přední hlídky poblíž byly na stráži, jsou zajaty a posádka jejich povražděna. Nehodou tou, jakož i zprávou, že počet lodí perských veliký jest nade vše očekávání, poděšen jest Eurybiades tou měrou, že s řeckým loďstvem odplul rychle od severních břehův euboejských a do Euripu se uchýlil daleko, až k samé Chalkidě.

Ale tu nenadále zachváceno jest perské loďstvo strašlivou vichřicí a bouří, jež potrvala tři dni a tři noci a 400 korábův Achaemenových pohřbila ve hlubinách Aegejského moře. Zmatku, který odtud nastal mezi Peršany, na radu Themistokleovu použil Eurybiades neprodleně. Spěšně vrátiv se do artemiských vod, vytrvale útočil na Achaemena; než přese vši udatnost nebylo Řekům více lze, než ukořistiti 15 korábů nepřátelských. Nic více poříditi nemohouce proti ohromné přesile protivníků svých, odpluli do zálivu Lamijského.

Zatím Achaemenes skrze vyzvědače nabyl jistoty, že počet všech všudy řeckých korábů jest toliko maličký, a umínil si tudíž jedním rázem schytati je všecky. Sám s největšími koráby postavil se blíže Artemisia na stráž, kdežto jinému oddělení, záležejícímu ze 200 lodí menších, uloženo jest, rychle obeplouti kolem Euboeje a v Euripu zastoupiti Řekům cestu, kdyby Eurybiades tudy snad chtěl uprchnouti. Themistokles hrdinný ani této nástrahy se nelekl, ba přemluvil Eurybiada k opětnému útoku na Persy, při kteréžto příležitosti Řekové polapali přes 30 korábův Achaemenových. A hned po té bouřky opětné poškodily hlavní loďstvo perské velice, kdežto oněch 200 korábů, které měly Eurybiada zaskočiti od jihu, vichřicí vyhnáno jest na pobřežní skaliny euboejské a bídně vzalo za své i se vší posádkou.

Obávaje se hněvu Xerxova pro takové nehody, Achaemenes odhodlal se napjetím všech sil potříti odvážlivé Řeky velikou bitvou námořní. Bitva svedena jest u samého mysu Artemisia; avšak vítězství zůstalo na váhách. Obě strany, utrpěvše veliké ztráty, po bitvě navrátily se do postavení, která měly před tím. Pro Řeky arci i nerozhodnutá seč byla vítězstvím, poněvadž počtem korábů byli Peršanů daleko slabší.

Toho času donesla se Eurybiada zpráva o záhubě thermopylské posádky. I nebylo tedy se žádným již účelem trvati déle v lamijských vodách, pročež se Eurybiades nazpět plavil s celou mocí svou Euripem a kolem attického mysu Sunia šťastně dostal se do zálivu Saronského. Ale když za nedlouho Achaemenes, obepluv taktéž kolem Attiky. s koráby perskými objevil se poblíž a ohrožoval postavení Eurybiadovo, loďstvo řecké ucouvlo do úzkého průlivu mezi attickým břehem a ostrovem Salaminou. Tam podle rady Themistokleovy chystali se Řekové k rozhodné bitvě. A nemohlo zajisté býti bojiště pro Helleny výhodnějšího. V neširokém průlivu Salaminském málo pomáhala Peršanům veliká jejich síla na moři, poněvadž jí tam nemohli rozvinouti všecku, kdežto Řekové jsouce v srdci své vlasti opírati se mohli o pomoc a podporu všestrannou, a tudíž byli tu silnějšími než kde jinde.

Loďstvo řecké, vrátivši se od Artemisia, bitvami dotud svedenými velice bylo poroucháno, a zmenšeno co do počtu lodí náramně. Proto Themistokles vynaložil vši ráznosť ducha svého, aby poškozené koráby rychle byly opraveny a loďstvu se dostalo posily vydatné. Vlastenecká jeho horlivosť neminula se s účinkem. Nejen ze mnohých pobřežních měst hellenských vypraveny jsou koráby na pomoc, i obyvatelé Kyklad a ostrovův iónských, ba též Řekové jihoitalští loďmi vyzbrojenými přispěli na společnou obranu domoviny. Za krátkou dobu spojené loďstvo mělo 350 korábů, z nichž asi 170 bylo velikých lodí válečných.

Tenkráte také nastal okamžik, kdy Athenští opustiti měli staroslavné rodiště své, by podle delfské věštby spásy hledali za dřevěnými zdmi, za spojeným loďstvem řeckým na druhé straně zálivu Saronského; vždyť jako zhoubná povodeň Thermopylami na jih hrnulo se pozemní vojsko Xerxovo, a nepřátelské loďstvo taktéž nebylo daleko. Branné mužstvo athenské dříve již odešlo z města a dlelo při spojeném loďstvu hellenském; nyní odchod nastával všem ostatním: neboť uhájiti města od záplavy perské možná nebylo.

Byl to den pláče a nářku tklivého, když Atheňané bohatí chudobní, mladí staří, ženy děti se loučili s místy posvátnými, kde od věků žili slavní jejich předkové. Opět a opět vracely se a slzami kropili domácí krb; teprve na důtklivou domluvu Themistokleovu, že vlasti milé přinášejí těžkou tuto oběť, vzmužili se k činu nevyhnutelnému. Kdo co mohl unésti majetku hybného, odnášeno ke korábům, na nichž vystěhovalce převážeti dal Themistokles buď na ostrov Salaminu, buď na Aeginu nebo do blízké Argolidy. Těm, kdož neměli kterak, veřejnými sbírkami poskytnuta jest podpora, by mimo domov nehynuli bědou. Brzo nejen Atheny, nýbrž i veškera téměř Attika byly lidu prázdny. V Athenách vytrvala toliko chudina žebravá a hlouček neduživých starců, kteří umříti chtěli tam, kde byly hrobky jejich praotců. Ti zatarasili se na hradě athenském, na Akropoli, očekávajíce tam posledních svých osudův.

Zvolna od Thermopyl blížil se Xerxes se svými zástupy. Zkáza a zhouba znamenaly cestu, kudy kráčel vládce rozhněvaný; nebo krutě se mstil zvláště na oněch městech řeckých, jichžto občané proti němu bojovali v thermopylské těsnině. Bořil a pálil i chrámy i domy, pobíjel obyvatelstvo zbylé nebo v poutech odvláčel je v otroctví.

Konečně objevil se Xerxes před Athenami. Nečetní obhájcové Akropole, ač bránili hradu s udatností zoufalou, brzo přemoženi byli a porubáni, potom veškero slavné město pobořeno jest a zapáleno.

Trnouce zármutkem pohlíželi Atheňané s blízkých břehů, kterak v černém dýmu a v plamenech sálajících rodiště jejich obracelo se v popel a rum. A když zároveň také ve východních vodách salaminských, strach a hrůzu šíříc před sebou, ukázalo se perské loďstvo, ohromné dosud přese všecky pohromy, tu nenadále v řady udatných hrdin řeckých vloudila se bázeň a malomyslnost. Četné ozývali se hlasy, že marným by bylo plýtváním sil sváděti tu bitvu nejistou, když Řecko střední bez toho dáno již nepříteli v plen. Lépe prý by bylo plouti ke Korintu a pokusiti se obrany jediného Peloponnesu, k jehožto uhájení právě budovány jsou Isthmem napříč hradby silné o překot.

Themistokles uznamenal ihned, že nyní teprv Helladě hrozí nebezpečenství největší; vždyť ona zeď isthmická nebyla k užitku žádnému, poněvadž Peršané pomocí loďstva svého snadno ji mohli obejíti, a řecké koráby zajisté nebyly by zůstaly pohromadě, jakmile by byly odpluli od Salaminy. Ve zmatku všeobecném kde kdo byl by pak pomýšlel jediné na obranu svého rodiště, a Řecko bylo by bývalo ztraceno. Svolav tedy poradu, ohnivými slovy Themistokles domlouval vojevůdcům ostatním, aby setrvali na usnesení dřívějším a bitvou námořskou tuto nepřítele porazili na hlavu, jako dříve Miltiades chrabrý zvítězil u Marathonu: objasňoval způsobem přesvědčujícím. že nemají jiné volby nežli bud zvítěziti u Salaminy buď domov milý vydati jisté porobě. Ale opačné mínění pořad drželo vrch, i krutá slova bylo slyšeti, tak že konečně Themistokles vyhrožoval ostatním náčelníkům, že Atheňané odeplují se svými koráby, ponechajíce nesvorných, nestatečných krajanův osudu a že v Italii si budou hledati nové vlasti. Hrozba ta zarazila sice odpůrce Themistokleovy: nebo věděli dobře, že válečná moc athenská na moři jest největší, a že by bez Atheňanů nic nezmohli. Než proto přece nebylo lze všech účastníků porady na stranu Themistokleovu obrátiti.

Tu Themistokles odhodlal se ke lsti. Odešed z porady, zavolal svého otroka Sikinna, jenž mu od malička věrně sloužil, a vyslal jej potají do nepřátelského táboru. Xerxes polem ležel tehdy na západním břehu attickém naproti Salamině. Sikinnos připuštěn byv do stanu královského, oznamoval jménem pána svého Xerxovi toto: „Hellenové jsou nesvorni mezi sebou a chtějí od Salaminy odeplouti; nedopusť, aby tak se stalo. Přepadneš-li Řeky bez odkladu, přemůžeš je snadno; nebo mnozí z nich ti straní a sami ti pomáhati budou proti tvým odpůrcům. Tuto radu ti dává Themistokles, jenž vítězství přeje Peršanům od srdce.“

Xerxes uposlechl rady Themistokleovy a neprodleně naporučil Achaemenovi, aby řadami korábů co největších zatarasil i západní i východní konec průlivu Salaminského, aby Řekové nemohli se rozejeti. Na zejtří pak ustanovil se na tom, jednou ranou poslednímu tomuto odporu řeckému učiniti konec bídný.

Ještě večer trvala bouřlivá porada vojevůdců řeckých, když ohlášen jest Themistokleovi příchozí vzácný. Byl to Aristides, jehož Atheňané na pobídnutí Themistokleovo z vyhnanství nazpět povolali v době nebezpečné. Muž šlechetný poslechl bez meškání a opustiv Aeginu, kdež dotud prodléval, chvátal pomáhat krajanům dle svých sil. Neměl žádné již hořkosti v srdci svém, ruce tiskl Themistokleovi po přátelsku, a zděšen jsa všecek a netuše ani, kterak soku svému někdejšímu přináší zvěsť radostnou, vykládal, že Persové Salaminu obklíčili již kolkolem, že nebyti noci temné, sotva na loďce své byl by se prokradl loďstvem jejich nekonečným. Uveden byv do porady válečné, Aristides opakoval, co byl právě viděl očima vlastníma. I bylo zjevno, že Řekové ve průlivě Salaminském odevšad nepřítelem jsou zaskočeni, že nelze jim už uniknouti.

Leknutí ohromilo všecky přítomné náčelníky hellenské — ale jen na chvíli. Chrabrá krev řecká vzpěnila se opět mužně, a dodávajíce si vzájemně srdnatosti konečně usnesli se jednomyslně všickni, že se příštího rána zoufalou odhodlaností vrhnou na nepřítele, aby buď čestně zahynuli buď zvítězili slavně. Toť bylo, čeho Themistokles chytrý lstí svou chtěl dosíci a také dosáhl. S největším chvatem učiněny jsou v táboře řeckém všecky přípravy potřebné ještě dobou noční. Tak chýlilo se ku přepamátné bitvě salaminské, která svedena jest dne 20. září roku 480. před narozením Páně.

Již za prvního svitu ranního obě strany nepřátelské měly se k činu. Řekové bojovní, vůči nepřátelům seřadivše se na pobřeží, obětmi, zpěvy a modlitbami bohy vzývali a prosili za zdar a vítězství. Potom posedali na koráby. Jen s jedním oddílem mužstva Aristides zůstal na břehu salaminském. aby se postavil Peršanům na odpor, kdyby snad tuto chtěli přistati.

Zvukem rohů, jejichž hlahol od pobřežních skalin se odrážel, dáno konečně znamení k útoku. Nic nedbajíce toho, že loďstvo nepřátelské třikráte převyšovalo počet korábů jejich, Hellenové hnali se ku předu. Eurybiades velel na pravém křídle řeckém a první obořil se na levé křídlo loďstva perského. Ale odtud vyrazil pokřik barbarů tak děsný, že někteří Řekové, zejména Korintští, ucouvli zase na zad. Než v tom již athenská jedna loď, kterou Themistokles, velící křídlu levému, vyslal proti nepříteli, přídou prolomila velikou loď foenickou, tak že tato utonula okamžitě. Jásot ozval se hned po loďstvu řeckém, a za krátko zuřil boj všeobecný jak u prostřed tak na křídlech obou.

Za hluku u hřmotu burácejícího koráb dorážel na koráb, oheň metán na paluby, a pokoušeno se buď pobitím posádky zmocniti se lodí protivných, buď potopením zničiti i loď i mužstvo rázem jedním. Brzo ukazovalo se zjevně, že ani přílišná velikosť ani veliký počet korábů Peršanům nijak nebyly na prospěch. V neširokém průlivu Salaminském koráby perské těsně plovouce při sobě, velice si překážely, narážely na sebe a ulamovaly kormidla i vesla lodí sousedních, kdežto koráby řecké, menší jsouce, mnohem byly obratnější a dále plujíce od sebe, volněji a jistěji se mohly pohybovati. Ani zuřivé úsilí Peršanům nic nepomáhalo, boj hatil se jim velmi.

Nejdříve se athenským korábům podařilo proraziti levé křídlo nepřátelské, a to v těch místech, kde vřaděny byly lodi foenické. Marně Foeničané usilovali sešikovati koráby své alespoň k obraně, Atheňané útočili na ně tak neodolatelně, že se toto jádro perského loďstva první právě obrátilo na útěk. Kyperští a Kilikové činili střed šiku perského a drželi se proti útočícím Řekům aeginským statečněji; ale když udatný vůdce jejich Syennesis padl, i oni spasiti se hleděli útěkem.

Potom se Themistokles celou mocí obořil na koráby Ionův a Karův, kteří činili šik nepřátelský pošinutý nejdále na západ. Tuto rozzuřil se boj nejkrutější. Nepřátelé, vedeni jsouce Ariabignem, bratrem Xerxovým, bránili se rekovně a neustupně. Než Řekové za příkladem Themistokleovým bojovali s udatností a odvahou nevídanou; a když Ariabignes konečné probodnut oštěpem řeckým sklesl do moře, Karové prchajíce zanechali dalšího boje. Déle vytrvali Ionové statečně se hájíce, zvláště pak vyznamenala se kněžna jejich, Artemisia z Halikarnassu. Avšak válečný šik perský již tak byl rozmetán, že ani Ionové proti mistrnému útoku Themistokleovu dlouho se neudrželi na bojišti. Loďstvo egyptské pak, ježto noci předešlé vysláno bylo, by od západu vniklo do průlivu Salaminského a tou stranou Řekům padlo v zad, opozdilo se a nezúčastnilo se ani boje.

Jakmile nebylo se již obávati, aby Peršané na Salamině nepřistáli, Aristides dychtiv jsa boje, posedal s těžkooděnci svými na malé člunky a vrhl se na blízký ostrůvek Psyttaleji, nepřítelem obsazený. Ač Persové zoufale na obranu se postavili, porubáni jsou až na posledního muže.

Když dne toho slavného večer se blížil, veškero již loďstvo perské prchalo útěkem, i tu ještě pronásledováno jsouc Řeky chrabrými. Vítězství Hellenů bylo dokonalé a stkvělé nade vše promyšlení. Byl to převzácný den slávy a chlouby řecké. Přes 200 nepřátelských lodí i se svými posádkami ponořeno bylo na dne mořském, jiných zase korábů trosky chmurné houpaly se vůkol na rozpěněných vlnách, mnoho pak lodí ukořistili vítězové neporušených.

Arci také Řekové utrpěli ztráty. Četní vojínové jejich v seči byli pobiti, a 40 trojveslic jim utonulo, ač veliká čásť mužstva lodí ztracených se zachránilo připlovavši ku břehům salaminským. Ale což byly tylo pohromy proti výsledku boje, jímž Řecko veškero zbaveno jest hrozící jemu poroby?

Xerxes díval se boji s břehu attického, kdež si schvalně postaviti dal vyvýšený zlatý trůn. Vida, kterak se loďstvo jeho potýkalo nestatečně, nevolí zuřil a lál svým rádcům; uzřev nejedno udatenství Artemisiino, žalostně zvolal: „Hle, ženy dnes staly se muži a muži ve zbabělé ženštiny se zvrhli!“ A když konečně vítězství Řekův bylo již jisto, rval si vlasy a nádherné roucho své roztrhl hněvem a zárnmutkem. Náčelníky korábů foenických ještě téhož večera na hrdle dal ztrestati, poněvadž prchali z bitvy ze všech nejdříve a útěkem svým zmatek způsobili v celém loďstvu perském.

Xerxes byl na rozpacích, co činiti dále. Napřed chtěl co nejdříve obnoviti boj námořní se zbylými koráby svými, později hodlal zase s pozemním vojskem vraziti do Peloponnesu; dvořané jeho však neschvalovali mu ani toho ani onoho. Posléze ustanovil se Xerxes učiniti po radě Mardoniově. Zanechal totiž pod jeho vůdcovstvím 300.000 Persů ve středním Řecku, kteroužto silou válečnou Mardonius slíbil do moci své dostati znenáhla všecky krajiny řecké. Král pak sám s ostatním vojskem a loďstvem chystal se na zpáteční pochod do Asie, a to touž cestou, kudy byl přitáhl. Přípravy děly se s velikým spěchem; neboť král se obával, aby snad nespokojení Řekové maloasijští mostů hellespontských nerozbořili a nezpůsobili vzpoury v Asii přední, čímž by mu návrat do Persie učiněn byl nemožným.

Themistokles maje o tom všem zprávy jisté, zasazoval se vší výmluvností svou, by zdržel Řeky od dalších potýček s Xerxem a důtklivě radil svým krajanům, aby krále pokořeného odejíti nechali bez překážky. Strachovalť se opatrný Atheňan, že by Persové v opětném boji snad náhodou nebo ze zoufalé odhodlanosti nabyti mohli vrchu, a že by takto všecko ovoce slavného vítězství salaminského přišlo na zmar. A když někteří náčelníci řečtí se protivili moudré radě jeho, opět otroka Sikinna tajně poslal ku Xerxovi a dal mu vzkázati toto: „Aby se ti zavděčil, veliký králi, Themistokles zdržel Řeky, by nepronásledovali korábů tvých ani nezbořili hellespontských mostů. Bez starosti odejíti můžeš bezpečné.“ Vzkázání to nemálo přispělo k rychlému odchodu Xerxovu.

Řecko bylo zachráněno! zachráněno zásluhou hlavně udatného a chytrého Themistoklea. Arci ještě Mardonius s velikým vojskem trval v Helladě: ale když roku následujícího u Plataej vojevůdce ten nejen poražen jest, nýbrž i zabit, tu zmizel i poslední stín nebezpečenství hrozícího druhdy od veliké říše Perské.

Tak stkvěle dokázal maličký národ Řecký, co zmůže občanská ctnost, rekovná statečnost a vroucí láska k vlasti.