Bible česká/Kniha proroka Jonáše/Úvod

Bible česká/Kniha proroka Jonáše
	Úvod	Část prvá

1. Hrdina knížečky, řečené Jonáš.^[1] jest asi stejnojmenný prorok, syn Amati-ův (Amittajův^[2] hebr.), pocházející z Get-Heferu,^[3] jenž prorokoval, že hranice říše severní budou rozšířeny zase, jako prve bývaly (4 Král 14, 25).^[4]

2. Účel knížečky možno vysloviti s Condaminem: Chce poučiti, že prozřetelnost, všemohoucnost a milosrdenství Boží se vztahuje na všecky lidi; i největší nepřátelé Israelovi mohou kajícností dojíti odpuštění.^[5]

3. Knížečka Jon nepodobá se tak ani knihám prorockým (na př. Os, Joel, Am, Mich) jako spíše úryvkům z knih dějinnýcn, vypravujícím o Eliášovi a Eliseovi, kteří rovněž pracovali v severní říši (3 Král 17—19; 4 Král 2—13). Knížečka nechce popředně poučovati svými stručnými řečmi, nýbrž událostmi podrobně a malebně vypravovanými. Těmi (událostmi) hlásá pravdu, již jiní proroci vyslovovali řečmi: Ani pohané nejsou tak zatvrzelí jako Židé; oni činí pokání na několik slov jediného proroka a to cizince, kdežto tito zůstávají hluší k nesčetným výzvám tolika svých vlastních proroků!^[6]

Z tohoto důvodu, jakož i proto, že Jonáš předobrazoval Mesiáše^[7] jako jej jiní proroci předpovídali slovy, byla knížečka Jon zařazena mezi knihy pozdějších proroků (malých).^[8]

Většina katolických kritiků^[9] opírajíc se o podání židovské,^[10] o výroky Kristovy^[11] a o podání křesťanské, pokládá dosud Jon za knihu dějinnou proti kritikům nekatolickým,^[12] kteří jí upírají cenu dějepisnou,^[13] přičítajíce jí roztodivné tvary slovesné.^[14] V době nejnovější také někteří katoličtí vykladatelé^[15] připouštějí možnost, že jest Jon snad kniha, která má za úkol podati náboženskomravní poučení v rouchu zdánlivě dějepisném, že je to tedy podobenství, nebo jinotaj nebo jiný podobný druh slovesný, který nečiní nároku na to, aby pokládán byl za přísné dějiny.^[16]

4. Většina židovských i křesťanských vykladatelů^[17] měla za to, že knihu Jon napsal sám hrdina její, že tedy vznikla za panování Jeroboama II. Proti tomu nekatoličtí kritikové, kromě nepatrných výjimek, knížečku Jonášovi proroku upírají, kladouce ji do časů pozdějších, ačkoli se velmi rozcházejí tu, kdy stanoví přesněji dobu, kdy vznikla. Za dob novějších také mnozí katoličtí kritikové přejí domněnce, že kniha ve tvaru dnešním napsána byla teprve po pádu Ninive t. j. po r. 606 před Kr.^[18] (Höpfl, Hudal, a prve již Ηoonacker (Jon nebyl napsán před polovicí pátého století). Holzhey (Jon byl napsán mezi r. 400—300 před Kr), Riessler (před r. 200). Není pochyby o tom, že kniha byla napsána v Palestině

5. Knížečka Jonášova (nebo „O Jonášovi“ srv. knihu „Soudců“ t. j. o soudcích a pod) nejeví žádných trhlin nebo švů, že by možno bylo mluviti o dvou nebo několika pramenech, z nichž prý byla složena.

6. Jak vysoce si křesťané Jon vážili, vysvítá z toho, že býval velmi často v katakombách vyobrazován jakožto předobraz Krista, vítěze nad smrtí. Ryba, jež Jonáše sice pohltila, ale byla donucena je vyvrhnouti, znamenala jim pekelného obra, jemuž měl Bůh duši zemřelého vyrvati. Ještě dnes modlí se církev na popelečnou středu: „Všemohoucí věčný Bože, jenž jsi nad Ninivany, kteří v popelu a v žínici se káli, smilovati se ráčil, uděl milostivě, ať příkladu jejich tak následujeme, bychom došli jak oni také odpuštění. Skrze Ježíše Krista…“

1. „Jóná“ znamená „Holub“. Není sice nemožno, že měl prorok jméno ptačí, avšak zdá se pravdě podobnější, že „Jóná“ je staženina z Jóchánán, t. j. Jahve jest milostivý; slul tak (Jona) také otec sv. Petra. Srv. Mt 16, 17; Jan 21, 15. Ve S: z. není jiné osoby, která by slula „Jóná“.
2. Amittaj = Pravdivý (Věrný) jest Hospodin (Jahve).
3. Gath-hachefer = dnešní El mešhed (hodinu severně Nazareta). Srv. Jos 19, 13.
4. On (Jeroboam II., 784—744) dobyl končin Israelových od místa, kudy se jde do Ematu až k Moři pouště, podle řeči Hospodina, Boha Israelova, kterou promluvil skrze služebníka svého Jonáše, syna Amatiova, proroka z Getu, který je v Oferu. Žil tedy Jonáš za panování Jeroboama II. neb aspoň nikoliv dlouho po něm. — Sv. Jer svědčí, že byl za jeho dob hrob Jonášův tam že (v Get-Oferu) ukazován, dodává však také, že podle jiných se narodil a byl pohřben nedaleko Lyddy (Diospolis). Muslim ové ctí hrob Jonášův na zříceninách, rozkládajících se na levém břehu řeky Tigris na východ Mossulu. Není však pochyby, že Jonáš pocházel z říše severní a byl tedy nejspíše pohřben také tam a nikoli v Judsku, tím méně v Assyrii!
5. Knížka bičuje ostře úzkoprsost židovskou, hlásá myšlenku křesťanskou (universalismus lidský proti partikularismu židovskému). Kromě tohoto hlavního poučení proroctví Jonášovo obsahuje také jiné závažné pravdy: Bůh nechce smrti hříšníkovy, ale aby se obrátil a živ byl (Ez 18, 23 32 ; 33, 11). Hrozby Boží nejsou neodvolatelny. — Veliká moc upřímné kajícnosti. — Židé mají hlásati a šířiti mezi pohany spásu, které se jim dostane. — Pokořena má býti židovská zpupnost, zatvrzelost a zášť k pohanům; představitelem těchto nectností je právě Jonáš. — Marno je prorokovi vzpírati se proti Bohu, který ho volá. — Bůh umí použíti také lidských nedokonalostí k tomu, aby došel svých úradků. — Předobraziti Mesiáše (Mt 12, 39); níže pozn. 7.
6. „‬Muži ninivští povstanou na soudě s pokolením tímto a odsoudí je, neboť učinili pokání na kázání Jonášovo, a hle, více než Jonáš jest tuto“ (Mt 12, 41).
7. „Pokolení zlé a cizoložné žádá znamení, a znamení nebude mu dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako totiž Jonáš byl v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci. (Mt 12, 39 n). — Srv. 1 Kor 15, 4. („podle Písem“).
8. Kniha začíná také po způsobu knih prorockých: „‫‬Hospodin oslovil…“ (1, 1). — V hebr. a Vulg zabírá páté místo (před Micheášem), v LXX šesté (za Mich.).
9. Např. Knabenbauer, Cornely, Kaulen-Hoberg , Schöpfer, Hetzenauer, Zschokke, Selbst, Döller, Hudal, Höpfl.
10. Podle řeckého znění Tob 14, 4 (t. j. podle rukopisů B a A) napomíná Tobiáš syna svého: „Odejdi, dítě, do Medie, neboť věřím všemu, co‬ řekl prorok Jonáš o Ninive, že bude vyvráceno“. — Dlužno však doznati, že toto místo je slabý důvod pro přísně dějinný ráz knihy Jon. Neboť kniha, která přece vypravuje, že Ninivané činili pokání a tím odvrátili od svého města zkázu, neposkytovala starému Tobiáši důvodu k tomu, aby ukládal synu svému město opustiti. Kromě toho slovo „Jonáš“ je tam pochybno: v překladu syrském ani ve Vulg není a rukopis Sinajský má místo něho „Nahum“, což jest čtení pravděpodobnější (Gutberlet, Cornely, Simpson). Konečně viz, co bylo řečeno o dějepisné ceně knihy Tob, ve které domnělá narážka na knihu Jon se naskytá. (I. sv. str. 1287). — Ve 3 M ach 6, 8. uvedena jest záchrana Jonášova v lůně mořské obludy mezi jinými událostmi dějinnými. Jiná místa, která podávají židovské podání o dějepisné ceně Jon, jsou Starožitnosti Josefa Flavia (IX. 10, 2) a targum Jonatanův k Nah 1, 1.
11. Mt 12, 39—42 uvedený výše v pozn. 7. Z tohoto výroku možno vyvozovati, že Kristus stavě sebe proti Jonášovi pokládal Jonáše za dějinnou osobnost jako byl sám, že pokládal za dějinné osoby Ninivany, které staví proti dějinným svým vrstevníkům, ano že pokládal i třídenní pobyt Jonášův v lůně ryby za historickou událost, jakou byl třídenní pobyt jeho v lůně země. — Podle Lk 11, 29—32. pravil Ježíš Židům: „Pokolení toto jest pokolení nešlechetné; žádá znamení, ale znamení nebude mu dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako totiž Jonáš stal se znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člověka pro pokolení toto. Královna jihu povstane na soudě s muži pokolení tohoto a odsoudí je, neboť přišla od končin země, aby uslyšela moudrost Šalamounovu; a hle, více než Šalomoun jest tuto. Muži ninivští povstanou na soudě s pokolením tímto a odsoudí je, neboť učinili pokání nakázání Jonášovo, a hle, více než Jonáš jest tuto“. Jako byly Šalomoun a královna ze Sáby skutečné osoby dějinné, tak dlužno pokládati i Jonáše za osobu historickou a jeho úspěšné působení v Ninive (obsah to jeho knihy) za vypravováni událostí skutečných.
12. Zejména od XVIII. století. Zázračné záchraně Jon v rybím břiše posmíval se již Lucián ze Samosaty (ve II. stol. křesť.) a po něm jiní mnozí.
13. Kdyby byl chtěl spisovatel knihy Jon podati dílo přísně dějinné nebyl by prý pomlčel o mnohých podrobnostech, jako kde byl Jonáš na pevninu vyvržen, jak slul assyrský král, za něhož se obsah Jon odehrál, nebyl by prý ani pomlčel o dalších osudech proroka Jonáše. Také prý v jiných knihách není zmínky o výsledku kázání Jonášova ani o tom, jak dlouho kajícnost Ninivanů potrvala. Důsledně bylo by nám však vůbec prohlásiti všecky prameny starých dějin za nedějinné, ježto všecky obsahují mnoho mezer neodoovídajíce na nesčetné otázky, které nás napadají při kritické jejich četbě. Nezmiňují-li se jiné knihy o poslání Jonášově, zejména Nahum , který měl skutečně proč se o něm zmíniti, možno věc vysvětliti pozdějším původem knihy Jon (viz níže). — Jiný důvod, který bývá uváděn jest množství zázraků v knížečce vypravovaných. Všecko jest prý v ní zázračné. Neposlušného proroka pronásleduje bouře, los padá hned na pravého vinníka, bouře hned zase ustává, jak byl Jonáš vržen do moře. K záchraně Jonášově jest ihned pohotově veliká ryba, prorok zůstává v břiše jejím živ, ryba jej živého vyvrhuje, zázračný strom vyroste za jeden den; červ a žhavý vítr jest opět pohotově, aby svou zhoubnou činností názorně Jonáše poučil. — Kamenem úrazu jest zejména záchrana Jonášova v břiše veliké ryby. Na to však odpověděl již Aug: „Buď postrádají všecky Boží zázraky hodnověrnosti, anebo není příčiny, proč by právě tento víry nezasluhoval“. — Zázračná záchrana Jonášova v rybě nečiní více potíží nežli některé jiné zázraky biblické, jako na př. záchrana tří jinochů v peci ohnivé, jimž neshořel ani šat (Dan 3) nebo vzkříšení Lazara, který byl již čtyři dny v hrobě a jehož tělo počalo již zahnívati (Jan 11, 39—45) Döller. — Také starší nekatolíci hájili dějinného rázu knížečky Jon. Aby ho uhájili, vykládali rybí zázrak způsobem, který budí dnes útrpný úsměv. Plul prý právě okolo jiný koráb, zvaný „Velká ryba“, a ten vzal Jonáše na palubu a vylodil ho na břeh! — Podle jiných zachránil se prý Jon na hřbetě zvířete, jež plavci zabili a spolu s Jonášem do moře hodili! Nebo Jon padl na delfína, který ho na hřbetě dopravil ke břehu! Nebo zůstal vězeti rybě ve tlamě nebo v hrdle a nikoli v břiše. Nebo Jonáš v rybě zemřel, ale Bůh jej zase prý vzkřísil! Netřeba vyvracet! těchto výkladů, uvedených jen pro jejich výstřednost a zvláštnost (kuriositu). (Döller.)
14. Jedni mají knihu Jon za volnou povídku s dějinným jádrem, jiní v ní vidí prorockou legendu, jiní poučné vypravování nebo podobenství, nebo jinotaj (allegorii), podle jiných knížečka vypravuje pod vymyšlenými jmény události krále Manase (v prvních dvou hll) a Josiáše (ve druhých dvou hlavách). Podle jiných jsou v knížečce vypravovány náznačné osudy národa israelského: Jonáš, Holub naznačuje národ israelský který i na jiných místech Písma (Ž 54, 7—9 ; 55, 1; 67, 14) bývá připodobňován k holubici; břich ryby znamená prý zajetí babylonské, ve kterém Israel byl zachráněn tím, že byl pohnut k pokání a ze kterého byl za se vyvržen a pod. Takový výklad nechápe, že úmyslem spisovatelovým bylo vylíčiti osobní zážitek prorokův! — Jiným zdá se býti kniha Jon „midraš“ (viz k 2 Par 13, 22), který byl snad původně za 4 Král 14, 27. Jiní tvrdí, že to, co knížečka vypravuje bylo toliko vidění (mnozí středověcí učenci židovští) nebo dokonce jen sen (jiní židovští mistři). Jiní vidí v Jon satiru nebo lidový šprým, jiní dějepisný román nebo pohádkovou novellu, jiní bájku, jiní lidovou pověst nebo dokonce mythos, podobný prý babylonské báji o Oannovi (zachované u Berosa) a Adonis-Tammuzovi nebo (podle jiných) řecké báji o Hesioně a Heraklovi, případně o Andromedě a Perseovi. Jiní hledali podobné báje v Indii jiní v Egyptě, jiní u jiných národů. Všecky pokusy nalézti vnitřní podobnosti knížečky Jon mythům pohanským se zhroutily; nalezeny podobnosti toliko vnější, nikde nenalezena vznešená myšlenka náboženskomravní, kterou jest knížečka Jon provanuta, a kterou vyniká nad pohanské báje jako obloha nebeská nad zemí. (Viz, co bylo řečeno výše o účelu knihy.)
15. Riessler, Hoonacker, Lesetre, Holzhey, N. Peters, Tobac.
16. Viz výnos papežské biblické komise z 23. června 1905 v I. sv. str. 10, pozn. 1. Nelze říci, že důkaz, žádaný od řečené komise, byl od jmenovaných katolických kritiků podán. Pokoušejí se jej podati takto: Je-li ta ona kniha přísně dějepisná nebo toliko poučná bez nároků na přísnou dějinnost, jest otázka zpravidla slovesnostní (literární), a nikoli filsofická ani bohoslovecká. Možno se domnívati, že také literární kritika jest povolána, aby tu to otázku v příčině knihy Jon rozřešila, třebaže tu souvisí úzce s otázkami bohosloveckými. Buďto shledá literární kritika, že Jon jest kniha přísně dějepisná a pak bude dlužno přijmouti za skutečné zázraky všecko to, co jest v ní jakožto zázračné vypravováno, nebo vyšetří literární kritika, že Jon nečiní nároku na dějiny, že je to spis toliko po- učný (podobenství, jinotaj nebo pod.) s pozadím dějinným nebo bez něho. — Okolnost, že kniha vypravuje zázraky, nestačí k tomu, abychom předem již hájili nebo popírali dějepisný ráz knihy! (Tobac.) Podle Hoonackera Spasitel vážil pro výroky výše uvedené prvky svého poučení a výrazy k svým přirovnáním z knihy Jon, avšak nevyslovil se nikterak o tom, zdali ty prvky, kterých použil podávají skutečnost anebo jsou smyšleny. Příklad Jonášův a Ninivanů má tutéž cenu a význam v poučení Kristově ať je vzat z přísných dějin nebo jen z podobenství. Jakoby Spasitel byl řekl svým odpůrcům: „Četli jste v knize Jon, že se Ninivané obrátili na slovo Jonášovo; příklad jejich jest vaše odsouzení, neboť ten, kdo vám káže pokání, jest větší nežli byl Jon. Shledali jste tam, že Ninivanům nedostalo se jiného znamení (zázračného) nežli slova Jonášova; nadarmo žádáte pronikavého znamení na nebi, nebudete míti jiného znamení nežli slov Syna člověkova. Četli jste, že on zůstal tři dny a tři noci v břiše velké ryby. Syn člověkův zůstane také tři dny a tři noci v lůně země“. Dějinný ráz královny ze Sáby mohl býti v řeči Kristově velmi dobře spřežen s prvky smyšlenými podobně jako bývá po boku hříšnice (historické osoby) známé z evangelických vypravování uváděn marnotratný syn z pouhého podobenství jakožto příklad kajícnosti. Sv. Jan Zlat. napsal, že zlý duch úpí, když vidí, kterak se zdvíhá nevěstka, publikán, lotr… Publikán vzatý z podobenství vystupuje tu právě tak jako historičtí kajícníci, o kterých byl řečník mluvil výše (Condamin, Tobac). — Užívati známých prvků slovesných, bez záruky jejich dějinnosti není ojedinělým případem ani v Písmě ani v praksi církve, která při své bohoslužbě prosí za duši mrtvého: „aby s chudým kdysi Lazarem věčného došel odpočinku“. — Žid 7, 3. řečeno jest o Melchisedechovi ne podle dějin skutečných, nýbrž podle způsobu, jakým jest v Gn uveden, že byl bez otce, bez matky a bez rodopisu (Condamin) Hoonacker dovolává se výroku sv. Pavla (2 Tim 3, 8): „Jako však Jannes a Jambres protivili se Mojžíšovi, tak i tito protiví se pravdě…“ Ex 7, 11. 22. jména těch čarodějů neudává, sv. Pavel vzal je nejspíše z židovského podání jako Talmud a Targum Jonatanův. Nebylo prý třeba, aby zjevením Božím byla sv. Pavlu zajištěna dějinnost jmen uvedených a určitých dvou osob, jimž ta jména příslušela. — 1 Kor 10, 4. sv. Pavel napsal: „Všichni pili týž nápoj duchovní; pili jej totiž z duchovní skály, která šla s nimi, tou skalou pak byl Kristus“. Apoštol národů navazuje tu prý na rabínskou báji, vymyšlenou nejspíše na základě Ž 104, 41, že skála, ze které byl Mojžíš vyvodil vodu (Ex 17, 6), chodila ustavičně za sbory israelskými po poušti zásobujíc je vodou; tou báji mělo býti naznačeno, že Israelité, putující po poušti, neměli nedostatek vody. Pavel chtěl říci, že v tomto zázračném dostatku vody jest předobrazena plnost milostí Božích, které Kristus zjednal. Nikterak netřeba prý předpokládati, že sv. Pavel chtěl tvrditi, že ona bájka je skutečná událost dějinná. — Přispůsobil-li se Pavel v tom to případě (1 Kor 10, 4) k rabínské bájce, proč prý nebyl by se mohl Kristus přispůsobiti podobně Mt 12, 39—42; Lk 11, 29—32? — Juda ve svém listě v. 9 n píše: „Když archanděl Michael maje spor s ďáblem přel se sním o tělo Mojžíšovo, neosmělil se vynésti soudu potupného, nýbrž řekl: „Přikaž tobě Bůh“, tito však tupí, čeho neznají“ (tupí Krista Pána a mocnosti pekelné). Podle Hoonackera je toto přirovnání vypůjčeno z apokryfu „Nanebevzetí Mojžíše“ (podle jiných Juda i spisovatel řečeného apokryfu vážili z téhož pramene — z ústního podání). Hoonackerovi nezdá se býti nutno předpokládati, že Juda byl zvláštním zjevením Božím upozorněn, že zpráva, kterou uvádí z apokryfní knihy, má ráz přísně historický; mohl vzíti spor archandělův s ďáblem jakožto údaj literární a použíti ho k vyslovení protivy, kterou měl na mysli. Podobně prý o něco dále ve v. 14. mluví o původu knihy Henoch podle běžné domněnky („Předpověděl však také o nich sedmý patriarcha od Adama, Henoch řka…) aniž ukazuje, že byl v této příčině omilostněn zvláštním zjevením“ (Srv. proti tomu poznámku Sýkorovu k tomuto místu: „Slova ta jsou uvedena nejspíše na základě ústního podání židovského a nikoli z apokryfní knihy Henochovy; do té spíše dostala se slova podobná také z podání ústního). — Snad bylo by možno připojiti Mt 23, 35, kde jsou uvedeny muky Abelovy a Zachariášovy jakožto počátek a konec dějin židovských, protože o onom vypravuje první a o tomto poslední kniha Bible (2 Par 24). Tobac. — Proti důkazu historičnosti knihy Jon, váženému z křesťanské tradice (výše pozn. 11) volnější škola katolických kritiků namítá: Nejde o pravdu náboženskou, nebo takovou, která nutně souvisí s pravdou víry, nýbrž o otázku literární, ve které není ani souhlas otců neomylný, tím méně, ježto otcové neobírají se touto otázkou předně vymezenou. Ostatně toho souhlasu ani není: výklad historický nebyl pokládán za závazný, kdyžtě bylo volno podávati výklad jen allegorický (jinotajný). Sv. Řehoř Naz. a Teofylakt vykládali bez jediného slova odmítavého knihu Jon takto (allegoricky). „Nesmíme nevěděti“ praví Teofylakt, „že někteří připouštěli, že neposlušnost Jonášova, jeho útěk a ostatek nejsou dějiny“. Jonáš byl podle Teofylaktova výkladu zmítán bouří svých trapných myšlenek. Byl pohlcen rybou a poté zachráněn, to znamená, že myslil na pád Israelův a na záchranu zbytků jeho. Dále jest v obraze předpověděno, že se pohané obrátí. Prorok není tísněn jejich spásou, ale zkázou Israelovou. — Místo knížečky Jonášovy mezi proroky (pozdějšími) a nikoli mezi knihami historickými („proroky přednějšími“) svědčí pro to, že sběratelé ji pokládali spíše za poučnou nežli přísně dějepisnou. — Má-li Jon ráz jen poučný, snadno si vysvětliti, že Jon zpívá žalm v břiše veliké ryby, snadno viděti krásně a malebně zobrazenou všemohoucnost Boží v rybě, která Jonáše polkla, ve skočci, který rychle vzrostl a zase uschl; snadno si vysvětliti, že byl Jonáš vysvobozen z proudů vod, které se mu valily přes hlavu, z mořských řas, které ho obklíčily, z podsvětí. I kdyby byl spisovatel přizpůsobil tento žalm k poměrům, ve kterých byl Jonáš, neplynulo by z toho, že pokládal by za přísně dějinné vše, co vypravuje; tím méně lze mu podkládati ten to názor, kdyžtě si nedal ani práci, aby žalm stav u svého hrdiny přizpůsobil! (Tobac.) Sv. Jer napsal v úvodě do proroka Jon: „Vím, že staří církevní spisovatelé,jak řečtí tak i latinští, mnoho řekli o této knize, a tolika otázkami že ani tak neotevřeli jako spíše zavřeli její smysl, že výklad jejich potřebuje výkladu a že čtenář odchází mnohem nejistější nežli byl prve, než počal čísti“. Tyto různosti nemohly se týkati výkladu znění, které jest jednoduché a prostičké, nýbrž celkového pojetí knihy (Hoonacker).
17. Na př.: Scholz, Kaulen, Cornely, Knabenbauer, Zschokke, Trochon, Meignan, Schenz, Ermoni, Selbst a jj.
18. Závažný důvod pro toto mínění jest poznámka Jon 3, 3. že Ninive bylo veliké město, která zdá se předpokládati, že za doby, kdy spisovatel Jon psal, Ninive již velikým městem nebylo, že bylo tedy vyvráceno, což se stalo r. 606 před Kr. — Pozdějším vznikem knihy Jon lze také snáze vysvětliti aramská slova, jež se v ní vyskytují. — Z okolnosti, že Sir (49, 12) jmenuje také „dvanácte proroků“, mezi nimiž byla jisté také Jon, vyplývá pouze tolik, že knížečka byla napsána před r. 200, kdyžtě Sirachovec psal kolem r. 174. — Jisto jest, že Jonáš nehraje v knížečce podle něho pojmenované závidění hodnou úlohu, která by přispívala k jeho cti. Z toho možno vyvozovati, že by sám sotva byl sebe takto líčil; týmž právem však možno z toho vyvozovati, že by sotva jiný se byl odvážil muže Božího nakresliti způsobem tak málo lichotivým, když dlužno předpokládati, že si spisovatel mužů Božích vážil. — Není rozhodujícím důvodem třetí osoba, ve které knížečka mluví o Jonášovi, ježto také jiní spisovatelé mluvívali o sobě v osobě třetí, na př. Is, Jer, Ez i spisovatelé světští jako César, jj. aniž lze jim proto knihy jejich upírati. — Myšlenky o spáse pohanů vyskytují se již záhy u Am 9, 7; Is 2, 2 n; Os 2, 24. a zakládají se na slibech, daných již patriarchům (Gn 12, 3; 18, 18; 22, 17 n ; 26, 3 n; 28, 13 n.)