Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Batak

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
Posvícenská mše	Batak	Tajemství země

Údaje o textu
Titulek:	Batak
Autor:	Konstantin Jireček (jako Konstantin Josef Jireček)
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 79–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Před jedenácti lety, když hrůzy tak zvaných „bulgarian massacres“ otřásaly celou Evropou, světoznámým se stalo jméno jednoho dřevěného městyse bulharského v polozapomenutém lesnatém záhoří u vnitru hor Rhodopských. Houfné povraždění několika tisícův bezbranných Bulharův od fanatických mohamedánův bylo tehda předmětem rokování na meetingách v Anglicku a v parlamentech evropských. Největší zděšení spůsobily zprávy o řeži v Bataku, již anglický komisař Baring, jakkoli sám byl Turkofil, po spatření místnosti se čerstvými stopami strašné katastrofy prohlásil za „nejhorší zločin, spáchaný za našeho století“. Turecko následkem toho od velmocí bylo vyzváno, aby zavedlo skutečné opravy ve své správě a Bulharům udělilo nějakou samosprávu. Ale marně. Další následek byla ruská válka a s ní osvobození Bulharska i obnovení státu bulharského.

Od této nedávné doby okolnosti velice se změnily. Mladý stát bulharský přetrval již rozmanité zapletené krise, prošel celou stupnicí proměn politických a na čas vystoupil dokonce do samého popředí jeviště současných událostí světových. Kdo myslí dnes na Batak a jeho oběti a na jarní dny roku 1876! Na východě historie rychle mizí z paměti a sebe hlubší dojmy netkvějí dlouho v myslích lidských. Sotva že se loni k oslavení desítileté památky sešlo několik set Bulharův na Oborišti v bukových pralesích u Panagjuriště, kde se koncem dubna roku 1876 odbýval tajný sjezd asi tří set vlastencův bulharských, kteří se usnesli povstat proti Turkům.

Toto Panagjurské čili Srědnogorské povstání je zvláštní zjev samorostlý. S velikým nadšením pozdvihli se tehdáž, pod čerstvým dojmem úspěšné revoluce v Hercegovině, Bulhaři po vsích a městysech téměř celé západní polovice pozdější „Východní Rumelie“, hlavně v lesnatých hornatinách Srědné Gory a západního podhoří Rhodopy. Středisko bylo v Panagjurišti. Se starými puškami a dřevěnými děly, jež vyvrtali z kmenů třešňových a nabíjeli závažím od vah kupeckých, opírali se povstalci po mnoho dní vojskům tureckým. Ale odpor byl marný. Řadová vojska říše osmanské, dobře ozbrojená a systematicky vedená, za málo dní celému hnutí učinila konec, ovšem s pustošením a pálením celých osad.

Kritický stav říše (bylo to málo dní před „samovraždou“ sultána Abdula Aziza), skrovný počet vojsk v Rumelii a leknutí, které spůsobilo vzbouření ráje, přimělo turecké úřady, aby na první zprávu o povstání mezi Bulhary svolaly do zbraně veškeré mohamedánské obyvatelstvo. Náboženský fanatismus vyznavačův islamu rozpálen. Bašibozuci, ozbrojené to zástupy mohamedánských sedlákův bez náležitého velení a kontroly, nemeškali schladiti si odvěkou zášť na sousedních gjaurech strašným krveproléváním a pálením bez rozdílu, ať již udeřili na skutečné účastníky srědnogorského povstání anebo na pokojné občany.

Toto svolávání musulmanské zemské hotovosti vedlo i k události Batacké. Do Tatar-Pazardžiku, okresního města, které výbuchem bulharské revoluce s obou stran, od Srědné Gory i od Rhodopy, nejvíce bylo ohroženo, rychle na pomoc voláni mohamedáni z hor Rhodopských. Jsou to Pomáci, poturčení Bulhaři. Achmed Aga ze vsi Barutuna vytrhnul s ozbrojenými horaly po soumarské stezce od Nevrokopu dolů k Pazardžiku. Přirazil před Batak, velikou a zámožnou osadu čistě bulharskou, jejíž obyvatelé se zabývali dřevařstvím. Dle bulharského spisovatele Zacharieva, jenž roku 1870 vydal podrobný popis kraje Tatar-Pazardžického, Batak tehda měl 400 domův a 1500 mužských obyvatelův bulharských (kromě dětí); dle toho osada čítala asi 4—5000 duší.

Batačané ode dávna se s okolními musulmany nesnášeli. V písních sousedních Pomákův čepinských stále se zmiňují „Bataški hajduti“ jako hlavní nepřátelé. Bylo mi vypravováno, že ještě krátce před povstáním nějací Batačané z lesního úkrytu postříleli turecké zaptije (četníky) z blízkého „beklemé“ (horské strážnice), kteří se ubírali do Bataku, kamž byli pozváni k obvyklým hostinám jehněčím na „Gergjov den“. Také nějaký turecký hodža, jdoucí od Nevrokopu, byl prý tehda v blízkých lesích zabit.

Achmed aga Barutunlija položil se před Batakem. K němu se tu připojil Mohammed aga z Dorkova s Pomáky z doliny Čepinské. Batačané věděli, co znamená příchod tohoto divého lidu. Na rychlo se ohradili tarasy z vozův a z prken i klád ze svých rozsáhlých skladův dřevařských. Achmed aga žádal, ať složí zbraň. Batačané odpověděli, že jsou hotovi ji vydat, ale ne jemu, veliteli bašibozukův, nýbrž jen řadovému vojsku anebo sultánským úředníkům. Ale Achmed od svého požadavku neustoupil. Začal se boj. Zápas mezi zadovkami musulmanův a starými puškami Batačanův byl nerovný, avšak osada se přece držela po dva dni.

Konečně se začalo zase vyjednávati. Tu se Batačané nepohodli mezi sebou a to bylo také jejich záhubou. Když Achmed slavně přísahal, že se nikomu nic nestane, většina byla hotova vydati zbraň a také ji vydala. Menšina však svých pušek nedala a pokračovala ve střelbě. Někteří, vidouce rostoucí nebezpečí, v čas prchli do lesa. V osadě strhl se zmatek. Musulmani žíznili po krvi. V první vřavě zapálen jeden dům. Při velikém množství dříví, nakupeném okolo osady, požár rychle se rozmáhal. Mezi plameny vrhli se Pomáci se šavlemi a s jatagany jako lítá zvěř na bezbranný lid. Milosť nedávána. Sesekali všecko, co jim přišlo do ruky, muže, ženy, děti i starce; jen něco dívek si nechali a zavlekli je do svých vsí. Nejvíce lidu sběhlo se do školy a do kostela. Škola spálena i se všemi, co byli v ní. Také kostel nebyl bezpečným asylem; musulmané po krátké střelbě vrazili do vnitř a pobili všecky, kteří se byli utekli do něho, beze slitování do posledního dítěte.

Bašibozuci byli by podobné hrůzy spáchali i v jiných blízkých osadách bulharských, ale to jim překazili velitelé řadových vojsk tureckých. Bracigovo u Peštery také povstalo, také bylo obklíčeno od bašibozukův téhož Achmeda Barutunlije, ale drželo se udatně, až přišli pašové s vojskem.

Batak po tři měsíce stál pust — ohromné spáleniště s tisíci nepohřbených mrtvol. Teprve po příchodu cizozemských komisí začaly se zbytky obyvatelstva z okolních lesův navraceti do rodiště, a tu staly se také první skromné pokusy o obnovení chatrčí mezi popelem a kostmi nešťastných příbuzných a sousedův. Tito zachránění Batačané byli vesměs lidé polopomatení a napolo oněmělí, jak mi je popisoval jeden z tlumočníkův oněch komisí.

Jaký dojem činil Batak za následujících letních měsícův, čísti lze v rapportu Angličana Baringa (byl tu 31. července 1876), ve zprávě amerického generálního konsula Schuylera a jmenovitě v obšírných listech průvodce Schuylerova, dopisovatele „New-York Heraldu“ a „Daily News“ Mac Gahana, jenž zemřel potom za ruské války v San Stefano, schvácen byv náhlou nemocí krátce po uzavření míru. Byl to telegram Mac Gahana, z Bataku datovaný a uveřejněný v „Daily News“, jenž pobouřil celou Anglii a dal hlavní podnět k velikému hnutí stran „Bulgarian massacres“.

Osada byla téměř nedostupná pro puch z mrtvol. Na každý krok spatřovaly se po ulicích lebky od psův ohlodané a kostlivci ve zbytcích pestrých národních krojův, a okolo kostela ležela hnijící těla ve vrstvě několik stop silné. Tu teprve na naléhání komisařů podnikly turecké úřady desinfekci pálením mrtvol na slaměných ohních. Brzo přišla i pomoc pro zbytky Batačanův, z Ruska i z Anglie.

Velmoci žádaly, aby vinníci byli potrestáni. Ale to se nestalo. Živi jsou podnes. Achmed Barutunlija dostal dokonce turecký řád „medžidié“ a titul „bimbašiho“ (majora).

Kolik lidí v Bataku zahynulo, není bezpečně známo. Baring cenil osadu na 6500 obyvatelův; z nich prý 5000 zbito a 1500 se uchránilo. Schuyler píše, že Batak měl asi 900 domův a 8000 obyvatelův; z těch zbyly 2000 a tedy asi 6000 zahynulo. Turecké zprávy samy počítaly jedny 2500, druhé do 1700 zabitých. Ale číslo je lhostejno; ať bylo obětí o tisíc více nebo méně, to hrůze tohoto skutku nic nepřidá ani neujme.

Viděl jsem všecka místa napolo nebo docela zpustošená za povstání roku 1876 a za války r. 1877. Ale žádné z nich nevypadalo tak smutně, jako Batak, i po uplynutí sedmi let od osudné katastrofy.

Počátkem srpna r. 1883 navštívil jsem na delší cestě po rozmanitých končinách tehdejší „autonomní provincie Východní Rumelie“ okresní město Pešteru, jež se nalézá již v úkrytu horském při vchodu do těsných říčních dolin Rhodopy. Město leží v lučinaté dolině, ohrazené od severu nízkými viničnými pahorky, od jihu temnozelenými lesnatými stráněmi samých hor. Stopy většího starého hradiska a vysoké haldy černých strusek od někdejších železáren, v nichž se přestalo pracovati teprve okolo roku 1850, svědčí o dávné znamenitosti tohoto přívětivého městečka. Obyvatelstvo, do 4700 duší, náleží čtyřem národnostem. Jsou tu Bulhaři, Turci, „Vlasi“ či makedonští Rumuni a Cikáni. Rumuni (do 400 hlav) přistěhovali se z Moskopole, kupeckého města v horách na jih od Ochrida, které ku konci 18. století nátiskem Albáncův a loupežnictvím tak zvaných Krdžalijův přišlo na mizinu; obyvatelé jeho, řemeslníci a kupci, rozešli se po celém evropském Turecku. V Pešteře, jakož i jinde, potomci jejich se vydávají za Řeky, mají řecké školy a kněze, ale doma mezi sebou pořáde ještě mluví více rumunsky nežli řecky. Bulharské jméno města pochází od tří velikých jeskyň (bulh. peštera), jejichž otvory zejí na jižní straně ve skalách vysoko mezi lesy. Druzí národové toto jméno přetvořili na svůj jazyk, Turci město nazývají Beš-deré, což znamená „pět potokův“, a pořečtění Rumuni z Peštery udělali řeckou Peristerá, holuba či holubici.

Bulharské obyvatelstvo je čilé a uvědomělé. K mému překvapení oslovil mne sekretář okresní správy po česku; učil se před lety v Praze v jednom průmyslovém závodě. Den před tím nalezl jsem na louce mezi růžovými sady sousedního Bracigova větší společnosť mladých Bulharů a mezi nimi jednoho — v české čamaře; byli to tamní mladíci, kteří studovali v Čechách a přišli na prázdniny navštívit svou vlasť.

Po krátkém pobytu a obehlédnutí po místní poloze a starožitnostech spěchal jsem dále do hor do Bataku. Náhodou se mi dostalo průvodce, s krajinou a lidmi výborně obeznámeného. Velitel okresní žandarmerie pan Šišmanov jel totiž právě za nějakou záležitostí k hranicím, tak že jsme po několik dní cestovali spolu. Chtěl jsem vyjeti v poledne, ale řečeno mi, že v Bataku se sotva najde nocleh. Proto jsme vyrazili časně z rána.

Z Peštery do Bataku počítají se tři hodiny cesty. Postupuje se těsným úvalem Batašské čili Pešterské řeky, přítoku Marice, mezi velikolepými pralesy. Cesta se hodí jen pro jezdce a soumary. Není u ní žádných vsí, ani osamělých krčem, jaké na zdejších cestách nikde nescházívají.

Ještě v pološeru vyjeli jsme tichými ulicemi spícího města a ztratili je brzo z očí, zabočivše na jihozápadním jeho konci do klikaté, úzké říční doliny. Za půl hodiny viděli jsme po levé ruce nad sebou otvory oněch jeskyň; i později spatřovaly se často podobné menší pece vysoko nahoře po skalách.

Bezlidnosť krajiny a velikolepá příroda činí hluboký dojem. Ani nevycházíme ze stínu samorostlého, divého lesa. Můj soudruh, muž veselého srdce, zpíval národní písně, bulharsky a v rozličných východních jazycích, ale ozvěna jeho hlasu byla jediný lidský živel v tiché krajině. Les postupováním do vnitra horského zvolna měnil svou povahu. Nejprve se jede mezi duby, potom mezi habry, posléze mezi rozkošnými buky; ale mezi nimi brzo se zjevilo jasnozelené jehličí jihozemských borovic a jedlí rhodopských, a ty ku posledku obdržely vrch nad ostatním stromovím. Nahoře byl jsem překvapen širými borovými lesy jako v naší vlasti; ve vnitru Rhodopy nalézá se totiž nejjižnější obor jehličnatých lesů celé Evropy.

Ve stínu hustých stromův panoval jitřní příchlad. Podle úzké cesty samé bujely vysoké lísky a rozložité kapradiny, poseté hojnou rosou, jejíž krůpěje se třpytily po listí jako po nějakém silném dešti. Řeka se vedle nás neustále ohlašovala jednotvárným šuměním malých kaskád, padajících přes šeré balvany a mohutné skalné stupně. Z hlubin lesních sotva zaznívalo něco ptačích hlasův. Potud jsem pokládal dolinu na stezce ze vsi Ryly do kláštera sv. Jana Rylského za nejdivočejší lesní krajinu v Bulharsku; nyní jsem viděl scenerie téměř ještě velikolepější. Cesta sama byla velmi zlá, místem jen spůsob primitivních kamenných stupňův mezi hustými křovinami, při slézání koňmo velice protivný. Na nebezpečných místech byla se strany podchycena břevny. Mosty všecky byly děravé, na spadnutí. Jinde se skáceli lesní velikáni zrovna přes cestu; časté podjíždění pod nimi na hladké skalní půdě vyžadovalo lecjaký kousek improvisovaného voltigeurství. Jen zřídka se otevřela u nějaké říční okliky v lesním stínu malá lučinka, ozdobená stepilými žlutokvětými diviznami.

Jsou zde i osamělé pily (tur. a bulh. bičkija), ale nebylo v nich človíčka. Lidí jsme potkali pramálo. Bylo to několik „Vlachův“, rumunských kočujících pastýřův divoké tváře, kteří slézali s horských pastvin, aby si v Pešteře nakoupili soli a jiných potřeb, a zamlklí Batačané, kteří hnali mezky s nákladem dlouhých dřev. Po každé straně soumarského sedla bylo připevněno několik prken, klad nebo latí, jejichž dolní konce se vlekly daleko za zvířetem po zemi. Na úzké stezce jsme se my jezdci sotva mohli zpracovaným obrům lesním vyhnouti, leda uskočením do houštiny lesní. Kolejemi od tohoto primitivního spůsobu vláčení těžkých dřev cesta často byla docela rozbrázděna.

Za dvě hodiny jali jsme se konečně ze stinné doliny vystupovati na pravo nahoru po strmé stráni. Rozhled se otvíral. Mezi bukovými lesy po úbočích prostírala se širá kapradiště a na výsluní mezi kamením kvetly četné bílé a modré zvonky mezi žlutými diviznami. Z hloubi za námi šuměla ještě řeka. Na horním toku jejím zde onde prohledaly z lesní hlubiny podobné z pralesních kmenův sroubené pily, majetek Batačanův.

Za dvacet minut vyjeli jsme na otevřenou „poljanu“, jak Bulhaři říkají, širý to palouk s velikou vyhlídkou. Na pravo rozkládalo se malé bezlesé plateau se žlutým dozrávajícím obilím. Právě se začínaly žně. Zvláštní chlad ohlašoval vysokou polohu; jsmeť do 1100 metrův nad mořem, asi 700 metrův nad. Pešterou. Kolem do kola obzor byl v pozdálečí ohrazen ohromnými lesy. Vyhlídka na jih, na velikány vnitřní Rhodopy, byla zastřena mlhami; sivé chmury rychle tam přelétaly blízko od nás nízko nad zemí, dotýkajíce se samých vrškův zasmušilých sosen nejbližšího lesa. Za to se otvírala jasná vyhlídka nazpět na severovýchod. Mezi lesnatými boky doliny, kterou jsme projeli, vidělo se jako nějakou horskou ulicí až do pole thráckého a za ně. Tímto výkrojkem v obzoru se poznávaly v dáli známé modré obrysy Staré Planiny (Balkánu), před ní nižší Srědna Gora a sice lesnatý vrchol Bogdan u Koprivštice a na jejím svahu, k nám obráceném, bílá věž (kula) nade vsí Krastovem, kudy se z těch hor slézá dolů k Plovdivu.

Popojeli jsme odtud na východ, otevřeným krajem mezi žitem. Ejhle před námi Batak, velice rozsáhlá to ves s domy jen dřevěnými, nejvíce toliko sruby z čerstvých prken anebo celých neomítnutých kmenův, s šedými rovněž prkennými střechami. Za několik minut vjeli jsme mezi domy, nejvíce daleko od sebe rozestavěné. Vidělo se, že jsou vesměs nedávno zdělány. Mezi nimi černaly se rozsáhlé zbořeniny a spáleniště. Ve dveřích stálo více ženských než mužských, vše tváře truchlivé, pochmurné a zamlklé. Lidé vypadali sklíčeni a zasmušilí; ani se po nás zvědavě neohlíželi i ani nepozdravovali. Ženský kroj zdejší se skládá z kabátce a sukně z modré vlněné aby, s širokým červeným pasem a s červenými šátky na hlavách. Tváře jsou hrubé, horské, ačkoli se někdy spatří i některé pěknější líce.

Stanuli jsme mezi očazenými ssutinami u malého hanu, drženého od krčmářův Vlachův z blízké Peštery. Brzo jsem se seznámil s několika obyvateli. Bylo tu několik žákův Batačanův z Plovdivského gymnasia, místní učitel Makedonec, s kterým jsem se setkal po roce z nenadání až blízko Černého moře v Aitosu (bulharští obecní učitelé mají vůbec postavení velmi nestálé, s úmluvou ponejvíce jen na jeden rok) a konečně i zdejší kmet (obecní starosta) Trandafil.

Šli jsme především vidět jeviště hrůz roku 1876, starý kostel a školu.

Kostel sv. Nedelje je starobylá nízká kamenná budova, asi 30 metrův dlouhá, hluboko zapuštěná do země, tak že z venčí vyčnívá nad povrch sotva půl druhého muže zvýší; dovnitř se sestupuje po několika stupních. Vnitro, rozdělené na tři lodi, je překlenuto; nad středem stojí malá kupole. Střecha je pokryta velikými břidlicovými deskami. Okolo kostela nalézá se čtverhranný dvůr, ohrazený vysokou zdí z dřev a z kamene. Nad jižními vrátky kostelními ohlašuje bulharský, neforemnými rysy vytesaný nápis, že chrám byl vystavěn roku 1813. Pověsť vypravuje, že stavba kostela vykonána za jeden měsíc tajně, bez fermanu s tureckým povolením; Turkům řečeno, že se staví jen dům pro popa. Že obydlí duchovního (papaz-evi) za dob, pokud v Turecku stavba nových kostelův nebyla povolována, a to bylo až do míru Adrianopolského r. 1829, i ve velkých osadách sloužívalo často za jedinou modlitebnici křesťanskou, je věc i jinde dobře zjištěná.

Vstoupíme skrze nízká klenutá vrátka do vnitř. Z pološerých síní polopodzemního chrámu vítá nás jakýsi divný puch. Vnitro je ponecháno v tom stavu, jak vypadalo po uklizení těl lidských roku 1876. Před oltářním kamenem stojí dřevěná přehrada. U ní leží na nízkých policích řady lebek, mezi nimiž stojí voskové svíčky (voštenice). Na mnohých lebkách položeno je kvítí. Některé jsou celé, jiné jsou probity střelnými ranami, ale největší čásť má vzadu jizvu od pádné rány břitkým jataganem nebo kalenou šavlí ocelovou; jsou to lebky žen a dětí, které byly od vítězících mohamedánův sesekány jako ovce — popadali je za vlasy a hbitou ranou od zadu jim sráželi hlavy. Některé lebky jsou zavinuty do šátkův; příbuzní domnívají se, že poznali v nich ostatky svých milých a opatřili je zvláštním obalem. „Živopis“ (malba) po stěnách a po stropě jedva se poznává; zanikl ohněm. Okolo oken spatřují se díry od kulí ručničných. Po podlaze a v oknech leží hromady kostí. Podlaha byla kamenná, ale je odstraněna, tak že chodíme po syré zemi. Příšerné červené stopy sahají po stěnách od země až do krku dorostlého člověka. To je ssedlá krev: tak vysoko ležely nahromaděny mrtvoly pobitých Batačanův…

Málo je svědkův, kteří o smrti těchto obětí mohou vypravovati. Bezbranný lid hustě byl stlačen v kostele. Mnozí již za požáru a střelby zemřeli žízní, úzkostí a těsnotou. Když Pomáci vrazili dovnitř a když se řež začala, někteří ještě utekli okny. Jeden z mých průvodcův, mladý hoch, byl z těchto nemnohých, kteří se vyšvihli mezi hlavy a plece stenajícího lidu a v čas unikli. Ostatní pobiti. Když měla přijíti evropská komise, turecké úřady rozkázaly kostel uvnitř vybíliti, ale práce zůstala nedokončena; obílili jen jednu čásť na západní straně kostela. Komise našla u vnitru kostela plno polospálených mrtvol až do polovice klenutí, které se tím zdálo býti ještě nižší a temnější.

Vystoupili jsme z té děsné kostnice zase na čerstvý vzduch do dvora. Ten byl po řeži vrchovatě naplněn zbitými Batačany. Na něm viděli Baring, Schuyler a Mac Gahan tři až čtyry stopy vysokou vrstvu těl, od tří měsícův na slunci hnijících. Turci v poslední chvíli před příchodem komisí marně se snažili je ukryti tím, že nakladli na ně prkna a dlaždice z kostelní podlahy. V jednom koutě otvírá se hluboká jáma, plná lebek a Kostí, také kus zakrývací práce turecké, ale rovněž nedokonaný. Teprve po odchodu „Evropanův“ těla nešťastných obětí vynesena a spálena nebo pohřbena.

Přes ulici černá se naproti kostelu na jižní straně ssutina někdejší školy. Byla to dvoupatrová budova z kamene, silnými kládami spojeného; od Batačanův po dvou starších požárech krátce před r. 1876 po třetí znovu vystavěna. V ní zahynulo asi 200 osob. Mnozí chtěli v poslední hodině před hrozícím nebezpečím odtud utéci ven do pole, ale na lávce přes potok zrovna za školní budovou sestříleni a sesekáni. Komise našla řečiště ještě plné těl lidských. Jeden z těch, kteří ze školy přece ušli, byl náš vůdce, kmet Trandafil, muž ještě mladistvý. Vypravoval, jak přitáhli bašibozuci, jak po vydání zbraní se začala řež, jak pobíjen lid na návsi před kostelem a jak on sám, ani nevěda jak, vyrazil od školy ven do pole. Stříleli i za ním, ale on se skryl ve vysokém obilí. Schoulen mezi žitem slyšel ještě řvaní lidu, zbíjeného v kostele. Prolezl až do lesa a po 22 dní toulal se po pustinách lesních, lekaje se každého šramotu a týrán jsa hladem; od hladu tak se pomátl, že teprve delší péčí lékařskou přišel k silám a k rozumu.

Na západ od těchto dvou místností leží na výšině základy velikého nového kostela, který se nyní staví přispěním darův z celého Bulharska.

Dále před hanem vidí se nízká dřevěná škola; vystavěla ji Lady Strangfordová, která, ničeho se nelekajíc, brzo po oněch hrůzách přispěla na toto nešťastné místo a štědrou podporou hleděla pomoci zmořeným zbytkům obyvatelstva.

Zatažená obloha s horskými mlhami přispívala ke zvýšení pochmurného dojmu celé místnosti. Obyvatelé mi tvrdili, že nyní je obnoveno 280 domův. Rumelská statistika z r. 1879 klade Batak s 300 domy a 1594 obyvateli, nové sčítání pak z roku 1885 s 382 domy a 1815 obyvateli. Mezi dřevěnými sruby spatřují se i některé kamenné domy s taškovými střechami. Pro chladnou horskou polohu (1032 metrů nad mořem) rolnictví je slabé; daří se jen málo ovsa a ječmene. Hlavní zaměstnání obyvatelův bylo a je doposud dřevařství (dъskarstvo); všude se vidí pily, hnané horskou vodou, a sklady lesklých borových prken. Osada za našeho století patrně rychle vzrůstala a bohatla; ještě Plovdivský pop Konstantin, jenž zdejší eparchii r. 1819 popsal jazykem řeckým, zpomíná Batak jen jako malou dřevařskou osadu toliko se 100 domky.

Oběd v hanu byl krátký. Seděli jsme na dřevěném „minderé“ (pohovce) s překříženýma nohama okolo „sofrice“, nízkého kulatého stolečku, na němž leželo trochu ovčího masa, vajec a sýra; bílé víno z podhoří a rakija doplnily tento jednoduchý jídelní lístek, který po cestě ostatně některý den býval i chudší. Otevřel jsem některé krabice s konservami, které jsem vezl s sebou, ale letním parnem se mořské ryby vypařily a zplesnivěly. Zahodil jsem je stranou, ale k mému podivení chopil se jich jeden z vlaských krčmářův a s nelíčeným apetýtem libě si pochutnal na nevábném obsahu jejich i se zeleným vegetabilním povlakem.

Ani odpoledne se vyhlídka na jih nevyčasila. Od Bataku se počítá již jen šest hodin k rumelské hranici, ke strážnici na Taš-boazu („kamenném prosmyku“), okolo které vede soumarská stezka, místem dlážděná, do Nevrokopu a dáleji do Sěru a Solunu. Tyto končiny jsou slabě obydleny, nejvíce jen od kočujících pastýřův tureckých (Juruci či Konjari) a rumunských, kteří tam letují a u moře Egejského zimují. Vedle výslunných pastvin širá místa zaujímají borové pralesy; dle výpravek domorodcův jsou tak husté, že i za dne bývá v nich tma. Nalézají se tam stopy starých dolův, jakož i četná stará hradiska. Za hranicí prostírá se studená horská plán Dospadsko pole, ohrazená lesnatými vrchy, s lukami a poli bobovými, lněnými a ovesnými.

Na jihovýchod od Bataku leží „neodevzdané vesnice“, totiž 21 osad mohamedánských, které dle vymezení Berlínského traktátu náležejí k Východní Rumelii, ale jí nikdy odevzdány nebyly. Je to horský kraj okolo velikána Karlyku (2081 metrův), jehož jediné plodiny jsou dříví, len a kolomaz. Rumelská vláda brannou mocí jej obsaditi nemohla, a otázka o panství v té končině po celé trvání „autonomní provincie“ přese všecko jednání s Portou zůstala nerozhodnuta. Loni kníže Alexander Battenberský v úmluvě s Turky po spojení Rumelie s Bulharskem ty vsi formálně přenechal Portě. V celé té hornatině bydlí mohamedánští Bulhaři; místem jsou prý tak divocí, „že nevědí, že za lesem jsou také lidé“. To jsou hlavní vinníci řeži Batacké. Za Srědnogorského povstání a za ruské války osvědčili se Pomáci co nejvěrnější poddaní Porty, a Porta je proto také i potom neopustila. Otázka panství nad těmito vysočinami není však lhostejná. Kdo chce držeti thráckou rovinu, musí ve své ruce míti i hornatinu Rhodopskou, která dolní pole i s cestou ze Sofie přes Pazardžik do Plovdiva docela ovládá. Turecko panstvím nad vrchovišti přítokův Marice s pravé strany má v rukou přirozenou pevnosť, která po jistou míru ohrožuje i Pazardžik i Plovdiv.

Na vysočině Dospadské ve vsi Barutuně živ a zdráv vévodí podnes pověstný Achmed Barutunlija, hlavní strůjce vraždění Batackého, jejž Baring porovnává s indickým Nena Sahibem a jenž dle mínění evropských komisařů spravedlivě zasloužil šibenici. Jeden z mých známých, taktéž žandarmský důstojník rumelský, sešel se s ním jednou na pomezí při nějaké hraniční záležitosti. Aga se samolibým smíchem mu pravil: „Tvé pogony (epauletty) jsem ti zasloužil já! Já jsem byl příčinou války! Ode mne se stalo, že přišli Rusové a dali vám knížectví a autonomii (Rumelii).“ „A což, Achmed ago, udělej něco takového ještě jednou, někde dáleji, za horami v Makedonii,“ odvětil Bulhar. „Jednou je dost!“ odpíral aga, nahýbaje si novou sklenku rakije. Vůdci horských Pomáků jsou prý vůbec všickni silní opilci.

Spěchali jsme dále. Mezi vysokým ovsem vyjeli jsme na sedlo na severozápadní straně osady a ztratili Batak již po půl hodině z očí. Před námi se otevřela nová, zvláštní vyhlídka. Mezi krásnými borovými lesy, rozestavenými po věnci nevysokých vrškův, prostíralo se rovné dno, na jehož čerstvě zelených lukách leželo rozptýleno několik set kup senných. To je „Bataško blato“, které až do vydání poslední ruské štábní mapy na mapách scházelo. Od něho má Batak i své jméno (batak tur. bahno). Je to rašeliniště podlouhlé podoby, které se periodicky naplňuje vodou, asi dvou hodin zdélí a půl hodiny zšíří. Jižní vyšší čásť bývá v létě suchá, kdežto severní je pokryta rašelinou a plovoucí, na oko pevnou travou, ve které neopatrní lidé a nehlídaný dobytek propadají beze stopy. Slabý odtok odchází lesnatou roklí na severozápad do Čepiny. Orli a sokoli krouží nad lesy a lukami, a nad rákosím bělají se poletující vodní ptáci. Osad tu není — pustý bezlidný kraj. Jen zde onde nějaký Pomák seká dříví v lese, z něhož se jednotvárné rány ozývají daleko do tichého kraje; tam v dáli hlouček Batačanův kosí trávu. Půl jezera patří Batačanům, půl Pomákům Čepinským. Pozoroval jsem, jak můj soudruh několikráte pozastavil koně a opatrně se díval na lidi z daleka; v poslední době se zde totiž potulovaly čety lupičské, prokluzujíce sem tam po lesích.

Jeli jsme přes luka, brodíce se přes rýhy stojaté vody, pozůstalé ze zimního vodstva. Na druhé straně cválali jsme kus cesty rozkošným přirozeným parkem, na tučné půdě s ostrůvky lesa borového. Dáleji jsme vystoupili na vyšší skalné rozvodí, kde ve stínu starých borův pučelo množství zvonečkův, kapradin a borůvek. Konečně se otevřelo nové panorama: před námi na západě docela blízko se zračily sněhem obsypané vrcholky Rylské Planiny, a dole pod námi otvírala se zase uzavřená kotlina s travnatým dnem mezi ohromnými černými lesy, ale nižší, větší, úrodnější než bassin Batackého blata. Bílé minarety mezi ovocnými stromy ohlašují polohu vesnic; je jich sedm, pět pomáckých, jedna křesťanská a jedna smíšená. To je krajinka Čepino.

Slezli jsme ze skal do první Čepinské vesnice, kukuřičnými nivami obklíčené, do smíšeného Rakitova. Byl jsem překvapen, nevida jezero, na jehož březích ves ta dle dosavadních map prý ležela (ruská mapa nebyla ještě vyšla). Sešli se kolem nás Bulhaři v kalpacích a Pomáci v bílých turbanech s bílými bradami, s kmetem křesťanským i musulmanským. Právě se tu pomocí rumelské vlády dostavovala bulharská škola, pěkná budova s horním patrem. Turecký starosta, veselý bradáč, pokládal mne mermomocí za lékaře. Vykládal, že v jeho vsi lidé nikdy nestůňou, dlouho žijí a umírají jen od stáří. Ku konci natáhl obě ruce zároveň do předu, žádaje, abych mu sáhl na puls. Chopil jsem se té improvisované úlohy a řekl mu k ohromné jeho spokojenosti: „Nejzdravější člověk na světě! Sto let budeš živ!“

Večer jsme dorazili do vsi Čepinské Banje. Modravé páry z daleka ohlašovaly polohu teplých sirnatých pramenův, které v hojnosti se prýští v jihozápadním koutě té doliny. Některé jsou opatřeny kamennými klenutými budovami dle východního spůsobu, jiné dýmají otevřeně na lukách v podlesí. V Banji, vsi čistě musulmanské, pobývalo dosti mnoho bulharských hostí lázeňských, až z Peštery a Pazardžiku. Byli ubytováni velmi nepohodlně pod stany, v prozatímních barácích anebo v prázdných domech či srubech. Já nalezl přístřeší v kasárně; stál tu jeden přívětivý mladý důstojník s 30 muži rumelské milice, aby střežil hranice proti různým brigantům. Také druhý den po mém příjezdu byl allarm; četa loupežníkův zjevila se nedaleko na horách, poslala k pastýřům jednoho salaše o stravu a zase zmizela.

Krátký pobyt v Banji seznámil mne nejen s přírodou těchto krásných hor, ale i s Pomáky. Ženy jejich nosí šat červeně a modře pruhovaný, jako Bulharky, ale hlavu zahalují v bílý šátek, líce dle zákona musulmanského pečlivě zakrývající. Náboženský fanatism jejich jeví se při každé příležitosti, více než u skutečných Turkyň. Kdykoli jsme šli ulicemi nebo polními cestami, úplně se zakuklovaly i obracely na stranu nebo schovávaly rychle v žitě, aby oko mužské ničeho na nich nevidělo. V čas islamských modliteb ve skupinách mlčky klečely uprostřed polní práce a klaněly se k jihovýchodu, k Mekce Mohammedově. Ale jen starší se drží tak přísně; mladé „Pomakinky“ leckdy nechají půl tváře otevřeno a vesele se dívají třebas i na „nevěřícího“.

Poměry Pomákův a Bulharův zdály se mi býti docela přátelské. Večer seděl jsem v celé společnosti mladých musulmanův a křesťanův, důstojníkův, úředníkův i kupcův, na trávě s překříženýma nohama; Bulhaři obou vyznání při víně a rakiji vesele zpívali, a Pomáci hleděli svůj zpěv v chóru přivésti do nejlepšího světla. Spřátelil jsem se dokonce se synem jednoho místního bega, mladým veselým Jusufem. Ráno mi diktoval několik z těch písní^[1] a pravil, že kdybych tu mohl déle zůstati, by mně jich pověděl ještě tolik, že by „tvá knížka na ně ani nestačila“. Otec jeho, vážený v té krajině aga Ališ Pechlivan, byl elegantní, vážný starý Turek v modrých šatech s červeným pasem, ne s turbanem, ale s fesem. Všecko mělo na první pohled ráz idyllický, ale na bližší popatření tyto přátelské styky byly zcela nové. Jeden Bulhar z té krajiny mně, když jsme byli sami, lakonicky přišeptnul: „Ti lidé, mezi kterými tu pokojně sedíme, vybili Batak — ovšem jen starší z nich; Ališ Pechlivan a Dorkovští agové byli při tom jejich vůdci.“

Odtud jsem se odebral do jediné křesťanské vsi v Čepině, do Kamenice. Tam se nalézá škola bulharská, spravovaná od učitele Dokumova, nadšeného vlastence z Varnenska. V té škole se učí bulharskému písmu také Pomáci nejen z okolí, ale i z vysočiny Dospadské za hranicí, žáci z části napolo dorostlí. Jeden mladý elegán v turbanu se mi představil jako „Bulhar musulmanského vyznání“ a vřele mluvil o sjednocení národa bulharského bez rozdílu náboženství. Vnikl do literatury i do celého ducha národního hnutí bulharského. Viděl jsem, jaký vliv na mysl zdravého lidu má obnovení paměti o národní minulosti: staré cárství bulharské, četné události jeho dějin zrovna v Rhodopě a vítězné války Bulharův s Byzantinci byly mladým učenníkům jednou z hlavních pobídek k národnímu sebepoznání. Několik Pomáků z této školy bylo přijato i na reálku do Plovdiva, a moje cesta byla příčinou, že někteří šli za mnou do Sofie, aby se co státní stipendisté učili na tamním gymnasiu.

Nové politické, společenské a národohospodářské okolnosti mají v zápětí nenáhlý obrat v myslech celého obyvatelstva těchto krajin. Staré protivy mizejí. Vražda Batacká je poslední projev staré divokosti a nesnášelivosti, kterýž náleží již historii; opakování takových scen, kolik se souditi může, sotva je možné.

---

1. Jsou tištěny s poznámkami o nářečí Čepinském a Dospadském v „Periodičeském Spisanii“ bulharského knižovního družestva v Sofii, sv. 8.