Basilika Nanebevzetí Panny Marie v Třebíči na Moravě

Údaje o textu
Titulek:	Basilika Nanebevzetí Panny Marie v Třebíči na Moravě
Autor:	Mořic Vilém Trapp
Zdroj:	Památky archaeologické a místopisné - II. díl, Ročník 1857. str. 273–281 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	1857
Licence:	PD old 70
Index stran
Související články ve Wikipedii: Bazilika svatého Prokopa
page=1 Románský portal chrámu někdy Benediktinského P. Marie v Třebíči v Moravě.
Dílo na Commons

Sídla knížecí proměněná v sídla pobožnosti vydávají svědectví o mysli ryzím zápalem náboženským nadšené, která nikoli z nádhery ale z pravé lásky pro chválu a oslavu stvořitele všehomíra dílům přepodivného umění dala povstati. A ta díla často ještě pozdní potomky úžasem naplňují, a k nim velitelským hlasem provolávati se zdají: „Za přítomnost musí vám býti náhradou naše minulost.“

Chtěje takový příklad ukázati, uvedu přítele minulosti našeho národu v prostory chrámu, který navštěvovatele svatou hrůzou naplňuje. Jest to bývalý Benediktinský, nyní zámecký chrám Nanebevzetí Panny Marie ve městě Třebíči, v Jíhlavském kraji markhrabství Moravského.

V měsíci srpnu roku lonského putoval jsem do Třebíče, byv rozmanitými pohledy na přírodu a na pomníky moravské minulosti vřele dojat a puzen, vyhledávat místa národními památkami oslavená, ježto posud příliš málo oceňovány byly a veřejnosti neznámy zůstávaly.

Rosice

Rozkošnou jízdu poskytla mně z Brna do Rosice vystavěná železná dráha. Malé osady s malebnými pahorky, hájinami a nivami, z nichž tu onde kostelní věže své skromné báně znamením sv. kříže ozdobené proti nebeské báni vypínají, a mezi nimiž čilí vesničané po polích pilně pracovali, poskytovaly mému oku ustavičné se měnící obrazy, až parovůz pronikavým hvízdnutím oznámil, že se k Rosickému nádraží blížím. Vytrhnu se z myšlének snivých, vezmu tobolku pod paždí, hůl do ruky, a přemýšlím opouštěje nádraží, mám-li se dnes ještě dále pustiti, aneb zde až do druhého dne zůstati. Slunce již blízké západu zalévalo magickým světlem pěkný Rosický zámek přede mnou a park za ním po rozmanitých pahorcích se rozkládající, jichžto obraz odrážela zrcadlová hladina velikého rybníka až k jejich patám zasahujícího. Zastavím se, nemoha odolati silnému puzení, abych se tím skvostným obrazem nasytil, a zaměřím pak kroky k zámku, k němuž jsem po půl hodince dorazil. Obšírné to stavení, nyní majetnost barona Siny, větším dílem prázdné, vysokými valy obehnané, na kterých živá zeleň bujní, hostívalo někdy hlučný život, pokud ještě v něm slavný Žerotínův rod vládl. Vmyslil jsem se v ony časy, když zde na svém milém sídle věhlasný Karel z Žerotína své dva listy od 12. února a 10. dubna 1607 k svobodnému pánu z Mollartu, důvěrníku arciknížete Matiáše psal, aby tím svému švakru, potom tak slavnému Albrechtovi z Waldšteina k službě při arciknížecím dvoře dopomohl. V neblahých válkách mezi králem Jiřím a Matiášem Uherským darmo se pokoušelo vojsko české r. 1468 o dobytí zámku tohoto. S roztoužeností pohlížel jsem k znaku Žerotínův, který tu stavbu posud zdobí, a obejda celý čtverhran její vešel jsem do parku. Zápas vkusu francouzského a anglického neplodí zde mnoho krásného. Blízko zámku stojí kostel, a vůkol něho hostí tarasovitý květinami ozdobený hřbitov pozemské ostatky zemřelých osadníkův. Kostel není velký, mnohonásobně obnovovaný ale při tom vždycky starý; také chová několik starších náhrobníkův. S výše zámeckého vrchu, k němuž se městys Rosice tulí, pěkná vyhlídka se otvírá. Mezi Rosicí, Oslavany a Ivančici ležel císař Rudolf Habsburský se svými voji, když po osudné bitvě na Moravském poli Moravu navštívil.

Tak zaměstnán vším tím, též zaznamenáváním a kreslením některých částí zpozoroval jsem, že měsíc v podobě srpu na obloze zasvítil a dnešní úloze metu polozil; spěšným krokem šlo to tedy s vrchu dolů, aby po nasycení ducha také tělu poshověl. Ubytovav se v novém hostinci pod moderním nápisem: „Segen Gottes“, pozdravil jsem druhého dne ráno první přívětivé paprsky slunce, prohlédl laskavým zprostředkováním pana železničního ředitele všechny stavby Rosických uhelen, prolézal štolu za štolou, divil se ohromným čerpacím strojům, poděkoval se hornickému úředníku, který mně za průvodce dán byl, uvil sobě malou kytičku ze zdejší horské květeny, připnul ji k svému klobouku, a zcela uspokojen vsedl jsem s pozdravem „Zdař Bůh!“ do čekajícího již poštovského vozu, který mne pak přes lesinaté a polnaté krajiny do Náměště unášel. Kamenný most, r. 1737 přes Oslavu vystavěný, o 7 obloucích a 20 sochami svatých ozdobený, vedle něhož se po pravé straně velký kostel tohoto městysu zdvihá, uvedl mne hned na samé náměstí. Škoda, nebylo mi možno farní kostel navštíviti, a o hradu zdejším jen některé zběžné úvahy učiniti mohu. Hrad strmí na vysokém skalnatém vrchu, jest do čtverhranu na čtyry patra vystavěn, a náleží nyní hraběti Karlu Vilémovi Haugvicovi z Biskupic. Stavba to velikolepá, v 13. století v držení Pernšteinův, potom Templářův, pak v 14. století Boskovicův, kteří prý západní stranu vystavěli. Že i Žerotínové zde vládli a působili, svědčí nápis nad branou:

Joannes Bederici filius, Baro Zierotinius natu maximus, Patriae, sibi, suis et posteritati exstrui curavit, absolutum anno sal. hum. MDLXXVIII;

také druhý nápis ve dvoře:

Namiesti veterem sedem reparavit et auxit hocce Zierotinius jussit habere decus. 1577.

Za hradem začíná velmi rozsáhlá obora. Podrobné popsání Náměště obsahují „Spisy historicko-statistického odboru v Brně“, na něž každého přítele domácích pamětí odkazuji.

Náměšť nad Oslavou

Pohodného dne růžový rozmar zkalil se děsivou šedostí, an jsem se večer po přehlídce hradu Náměšťského v další cestu vydal. Když jsem tak sám jeden v poštovském voze seděl, obklíčilo mne brzo zvláštní noční ticho, a s ním rozhostily se také vždy tmavější mraky po celé obloze a stahovaly se hrozebně nad hlavou. Prudký vítr fičel nemile okny kočáru, jednotlivé kapky očekávaného deště dopadaly na krytbu stávajíce se vždy většími, vždy hustšími, a neminula hodina, již se řítila spousta vod s nebe osvěcována plamennými blesky a provázena temným rachotem hromu; — v rozkaceném živlu i ty stromy při silnici skroušeně se skláněly a veliteli přírody svůj hold přinášely. Darmo můj vozka do své poštovské trubky foukal, zvuky její mizely v bouři, a jenom oslepující světlo klikatých blesků objasňovalo po chvilkách nejbližší okolí. Čehož více mi žádati bylo k povzbuzení obraznosti mé? Polibovav sobě za dne v krásách přírody, oddával jsem se nyní vše přemáhajícímu citu, jejž stvořitel ve své velikosti a síle touto bouří ve mně zbudil. —

Třebíč

S takovým průvodem vjel jsem o půlnoci do hostince „u černého vola“ na velkém náměstí v městě Třebíči.

Byl chladný letní ránek, když jsem následujícího dne první kroky své obrátil z města k cíli svého putování, k starému zámku, bývalému Benediktinskému opatství. Strmí na západní straně města na příkrém pahorku na blízku mimo tekoucí Jíhlavky.

Zámek

Nad branou skví se znak prastarého panského rodu hrabat z Waldšteina; průjezdem vchází se do čtverhraného dvora, jejž zámecké stavby do pravých úhlů ohražují. Rozsáhlá patra, ku kterým se kulatá nárožní věž připojuje a která svým stavitelským slohem původ svůj z nestejných dob prozrazují, obsahují nyní v sobě rozličné byty úředníkův, kanceláře, spižírny a sklepy. Východní stranu dvora ohražuje veliká basilika s přitýkajícím křídlem, v kterém jest vlastní hraběcí příbytek.

V tomto naskytují se následující povšimnutí hodné věci: velká síň s velkými kamennými lvy na pilířích při schodech; na stěnách vymalované erby všech Waldšteinův i jejich manželek, co jich Třebíči vládlo; tančírna, a v ostatních komnatách mnohé velké olejní obrazy ze starších i pozdějších dob, mezi nimi i podobizny údův starožitných rodů pánův z Doubravice a z Waldšteina, ohromný rodokmen pánův z Doubravice, podobizny Albrechta z Waldšteina, vojvody Fridlanského, mnohých císařův z domu Habsburského, kopie „bílé paní“ Berchty Lichtenšteinové z Rožmberka a jejího manžela, podle podobného obrazu na hradě Pernšteině chovaného, podobizna onoho pána z Waldšteina, který králi Přemyslu Otakarovi II. svých 24 synův předvedl, když se r. 1254 na křižáckou výpravu do Prus chystal, konečně rozličné obrazy bitev, ovoce, květin a některé tužkobarevné obrazy z 18. století. Komnaty nemají stejnou výšku a prostrannost, poskytují však z oken překrásnou vyhlídkou jak na město tak na celou dolinu Jíhlavky. Z hraběcího oratoria běží oblouková chodba podle celé lodi kostelní. Nežli se však o kostele zmíním, předešlu, co nám o původu a starších příbězích toho místa známo jest.

Klášter

Že Třebíč náleží k nejstarších místům v Moravě, nelze pochybovati; starší forma jmena jeho byla Třebeč, jak se v nejstarších pramenech až do konce 13. století jeví. Nejstarší zprávy jsou velmi chudé a zlomkovité, proto že se bývalý klášterní archiv nezachoval. Tolik zdá se jisto býti, že až do začátku 12. století na tom místě knížecí hrad stával, jejž okolo r. 1109 bratří Oldřich, kníže Brněnské († 1015), a Lipolt, kníže znojemské († 1112), synové Konrada I. (před tím Brněnského, potom velkého knížete Českého) a vnukové velikého Břetislava I. proměnili v sídlo zbožných mnichův řádu sv. Benedikta. Hned prý r. 1110 položeny jsou ku kostelu, a ještě Jan II. biskup Olomúcký, kterýž 21. února 1126 umřel, prý jej posvětil. Oba zakladatelé byli dle své vůle v kobkách toho kostela pochováni, a taktéž jich synové, Konrád II., kníže Znojemské † 1150 (syn Lipolta Znojemského) a Spitihněv, kníže Brněnské † 1151 (syn Oldřicha Brněnského). Otcové i synové nadali klášter Třebečský tak bohatě, že se brzo potom stal nejznamenitějším klášterem řádu Benediktinského v Moravě, jak to jmenovitě ještě r. 1336 dokazuje okolnost, že papež Benedikt XII. opatu Břevnovskému a Třebičskému, jakožto představeným nejpřednějších klášterův řádu Benediktinského v Čechách a v Moravě, vydal bullu v příčině odbývání kapitulních shromáždění, klášterní kázně a pořádku v studiích.

Prvním opatem Třebičským jmenuje se Kuna, který 25. srpna 1138 zemřel. Jej následoval r. 1139 Adalbertus neb Vojtěch; — r. 1160 vyskytuje se Naděj, a další posloupnost dá se podlé stávajících pramenů takto sestaviti: r. 1174 a sld. Kuna II.; — r. 1184–1201 Tiburtius; — r. 1210 Martin; — r. 1225 Lukáš; — r. 1226 Zvěst; — r. 1228–1240 Arnold; — r. 1243 Jindřich; — r. 1260 Matiáš; — r. 1277 Martin II.; — r. 1289 Uňka; — r. 1326 Petr; — r. 1342 Adam; — r. 1387 Vít; — r. 1409 Načko; — r. 1418 Benedikt z Lomnice; — r. 1430 Petr II.; — r. 1439 Trojan; — r. 1453 Jan (probošt); — r. 1455 Matiáš II.; — r. 1470 Tiburtius II., poslední opat.

Zvláštní proboštství kláštera Třebičského nacházelo se v Luhu čili Komárově u Brna již od konce 12. století, potom v Měříně založené r. 1298 od krále Václava II.

V pečeti kláštera užívalo se obrazu Rodičky Boží s dítětem^[1], v erbu města Třebíče ale ukazuje se v červeném štítu bílé, na příč položené břevno, a v něm vedlé sebe tři černé mužské kápí, což zajisté na bývalý klášter „černých mnichů“ se vztahuje.

Opan Naděj, narozen 1096, byl prý Přemyslovec^[2].

Za opata Tiburcia stvrdil r. 1197 kníže Spitihněv Brněnský klášteru nejen všechno dosavadní nadání jeho, ale rozmnožil je ještě novými dary. Spis k tomu se vztahující jest nejstarší klášterní listina, a zachoval se v přepisu z 15. století v konsistorních aktech Olomúckých^[3]. Tentýž opat začal prý letopisy kláštera spisovati, jež jeho nástupci prodloužili. Část jejich nalézala se ještě v rukou Pešiny z Čechorodu, který z nich ve svém Mars Moravicus právě jen ty zprávy uvedl, jež o původu kláštera máme.

Opat Matiáš I. (1260) učinil prý sbírku moravského lenního práva, jejížto pozdější přepis r. 1455 ztvrzen byl.

Za opata Uňky (1289) byly dědiny klášterní ode dvou sousedních rytířů, Hartliba a Jimrama z Boskovic (?) loupežemi velmi souženy, tak, že r. 1312 král Jan s vojskem z Prahy přichvátav, jejich hradu dobyti a je i s lidem jejich zvěšeti dáti musel. Tentýž král byl pak roku 1315 osobně v klášteře.

Za opata Petra I. (1326) byl zde opět r. 1335 král Jan a spůsobil s opatem, že se mezitím pod klášterem povstalá městská obec do tří let hradbami opevniti měla.

Opat Benedikt z Lomnice (nastoupil po r. 1418) byl učený a bojovný, a pomáhal r. 1423 se svým lidem Olomúckému biskupu Janovi Železnému při dobývání hradu Černohorského.

Za opata Petra II. (1430) přišel Prokop Holý na svém tažení k Brnu s Husity před klášter, zmocnil se prý města, jež jeho lid až do r. 1431 držel, a marně se o dobytí kláštera pokoušel. Na den sv. Mikuláše 1430 měl býti klášter ve srozumění s některými Třebičskými měšťany přepaden a do rukou husitského hejtmana Jindřicha z Valce (?) odevzdán. Ale úklad byl vyzrazen, a měšťané, kteří se byli napřed do klášterního chrámu vkradli, jsou tam polapeni a do Brna k utracení odevzdáni. Tím spůsobem zachráněna jest nádherná stavba chrámu Třebičského a zachována co převzácná památka svědčící o vysokém vyvinutí, jakého dosáhlo stavitelské umění ve vlasti naší již v 13. století. Ale již klesal blahobyt duchovního stavu toho, a politické i společenské poměry země nedaly mu více zotaviti se. Opatové museli statky i důchody kláštera zastavovati i prodávati, aby jen nejnutnějším potřebám vyhověti mohli.

Za opata Matiáše II., když klášter již hluboko v dluzích vězel, spadla naň nejtěžší pohroma, když roku 1468 uherský král Matiáš město Třebíč po tuhém obležení ztekl a zplenil. Obležení vrhli se do kláštera, a ještě z něho urputně se bránili. Následky toho byly nad míru smutné: kromě toho že klášter na staveních a svršcích veliké škody utrpěl, král Matiáš se zbytkem klášterního majetku tak libovolně nakládal, že nejen velkou část na vždy jemu odejmul, ale i ostatek do světských rukou odevzdal. Opat Matiáš musel svou hodnost složiti, a po něm nastoupil roku 1470 Tiburcius co opat již poslední. Postavení jeho nebylo snadné: největší část klášterního nadání byla ztracena, břemen nemálo, a k tomu ještě vypuklo r. 1476 z neznámých příčin prudké povstání měšťanův Třebičských proti němu, tak že královské pomoci vzývati musel. Král Matiáš daroval hned po dobytí kláštera zbytek klášterních dědin Zdeňkovi Konopištskému ze Šternberka v náhradu za jeho od krále Jiřího zabavené české statky; r. 1480 zas je zastavil bratřím Jaroslavovi a Vaňkovi z Lomnice, a král Vladislav dal je rovněž v zástavu panu Vilémovi z Pernštejna r. 1490, který dle královského mandatu všecky ostatní zastavené statky kláštera Třebičského vyplatiti a s dlužníky smluviti se měl. Tak se i stalo, a král Vladislav zapsal mu pak r. 1491 všechno zboží klášterské v 15.500 uherských zlatých na tak dlouho, až by buď král neb konvent jemu tuto sumu složili. Ale konventu již nebylo, a nedošlo nás ani zpráva, kdy kn. Tiburcius opatovati přestal^[4] a kdy se poslední mniši rozešli. Bývalo jich tu prý za dobrých starých časův do dvou set, a nyní museli vše pustiti a odevzdati do lakotkých rukou světských pánův, dávno uvyklých přitahovati k sobě dědictví zakladatelův pobožných. S povolením královským dal Vilém z Pernšteina 1492 sešlé stavby kláštera a kostela spraviti a obnoviti, a r. 1502 valně sešlou věž při klášteře zbořiti a kamenem z ní získaným klášterní zdi opraviti. Vilém odevzdal pak panství Třebičské svému synu Janovi, který je již r. 1516 držel, ale r. 1525 zas Arklebovi z Boskovic záměnou postoupil. Syn téhož, Jan Dětřich Černohorský z Boskovic je zas 1536 Janovi z Pernšteina opět záměnou navrátil, a Vratislav z Pernšteina obdržel celé zboží Třebičské od krále Ferdinanda I. co majetnost dědičnou a zpupnou r. 1556. Listina praví výslovně, že tehdáž „klášterní stavení zcela sešlé a zbořené bylo, v němž již opat ani mnichové nepřebývali“.

Vratislav prodal však buď hned r. 1556 neb již 1557 panství Třebičské panu Burianu Osovskému z Doubravice, jejž následoval v držení jeho syn Jan, potom (téhož syn nebo bratr) Smil Osovský z Doubravice, který co poslední toho starožitného panského rodu r. 1613 umřel. Vdova jeho Kateřina z Waldšteina provdala se za slavného Karla staršího z Žerotína, a odkázala r. 1637 Třebíč svému bratru Adamovi mladšímu z Waldšteina, nejvyššímu purkrabí v král. Českém s takovým ustanovením, že má vždy nejstarší z potomkův jeho v držení toho panství následovati. Tak se stal z Třebičského panství seniorat slavného rodu Waldšteinského až po naše časy.

Nástupcové Adama z Waldšteina byli: již r. 1638 Rudolf z Waldšteina, první hrabě — r. 1644 František Adam — r. 1666 František Augustin — r. 1684 Karel Ferdinand — r. 1702 Karel Arnošt — r. 1713 Jan Josef — r. 1731 František Arnošt — r. 1748 František Josef Jiří — r. 1760 Emanuel Filibert — r. 1775 Vincenc — r. 1802 Josef Karel — r. 1814 František Antonín — r. 1823 Arnošt a nyní Kristian hrabě z Waldštein-Wartenberka^[5].

Na západní straně založena jest při zámku zahrada, kterouž staré hradby ohražují, též za kostelem jest malý sad, který se na samém kraji zámeckého vrchu opírá o vysoké z hloubi příkré stráně vyrůstající hradby, jež silné a hrubé pilíře podpírají. Ještě se spatřují jednotlivé střílny v hradbách těch, kterými se na nepřítele stříleti mohlo.

Pod touto částí zámeckého vrchu rozkládá se podměstí, nazvané Podklášteří, z jehož domkův vyniká nynější mlýn, někdy modlitebnice bratří, r. 1494 vystavěná, každému nápadná svými šedivými zdmi a zvláštními zděnými zoubkovanými štíty a mnohými kamennými ozdobami. Před lety se prý ještě kamenný kalich na štítu spatřoval.

Bazilika

Obeznámiv nyní laskavého čtenáře s nejpotřebnějšími zprávami o minulosti a okolnostech toho místa, uvedu jej ve svatyni, která co drahá a přeskvostná památka nejstaršího vlastenského umění na znatele i neznatele hluboký, svatý dojem činí. Nejsem s to, abych vyjádřil city své, jaké naplňovaly duši mou, když má noha ponejprv překročila práh této nádherné prostory, stářím téměř sedmistyletým osvěcené, uměním nám nyní převzácným zvelebené. Však nedávno ještě vysoký hodnostář církevní při návštěvě této basiliky k provázejícímu jej místnímu knězi s vlhkým okem a ruce mu stiskaje zvolal: „Nechte bych svou mysl uspořádal, sice nebudu s to, abych dále kráčel v pohledu božské velebnosti tohoto chrámu Páně.“

Stavení jest jak obyčejně průčelím k západu, kůrem k východu obráceno, a tvoří basiliku o třech loděch, jejížto délka z venku 228', šířka 78' obnáší. Prostřední vyšší loď jest čtrnácti vysokými pilíři z kulatých sloupů složenými od postranních lodí oddělena. Na ohlavení pilířův stojí sochy svatých v životní velikosti, mezi nimi také sochy ss. Cyrilla a Metoděje (díla to novější). Pilíře dosahují výšky 40', a na nich spočívá gotická křížová klenba, jejížto žebra na zvláštních, rozmanitě ozdobených nosičích sedí. Nad lomenými oblouky, otvírajícími se do postranních lodí, jest ve výši na každé straně 6 úzkých, nahoře zakulacených oken (slohu románského). Římsy propleteny jsou štukovými pasy a opatřeny ozdobami špičaté výklenky tvořícími. Délka hlavní lodi obnáší uvnitř od kruchty až ku kněžskému kůru 120', šířka 35'.

Obě nižší boční lodi, 17' 11" široké, mají v stěnách po sedmi nízkých, širokých oknech do okrouhlých oblouků klenutých, a končí se do čtverhranu pravými úhly, proto že za nimi v pokračování ještě po obou stranách kaple ke kůru se připojovaly, polookrouhlou apsidou se končící; jedna z nich po straně evangelií slouží za sakristii, druhá před drahným časem ale docela stržena a rozebrána. Křížové klenby v bočních loděch podobají se oné v hlavní lodi. Za starodávna bývaly nad oběma ještě rozsáhlé empory čili chodby; z těch jest ona nad levou lodí nyní zcela zrušena, z druhé přitykající k zámeckému dvoru jest nyní chodba otevřena do dvora, o které jsem se již nahoře zmínil.

Západní průčelí strany chrámu zaujímají dvě novější věže a mezi nima široce do čtverhranu založená kruchta. Hlavní branou a dvěma bočními fortnami vstupuje se tu po několika stupních do podkruchtové síně, jejížto gotická křížová klenba uprostřed o šest slabních pilířův se opírá, a třemi malými gotickými okny nade vchody osvětlena jest. Na kruchtě stojí varhany, a za nimi otvírá se v průčelní chrámové zdi vysoké, velikolepé gotické okno. —

Obyčejný vchod do chrámu nalézá se nyní po straně hned za severní věží v samém začátku levé chrámové lodi, a byl teprv v pozdějších časích prolomen a v podobě lomeného oblouku zřízen. Avšak nedaleko něho ukazují v severní zdi chrámové dva vyvstávající polosloupy místo původního severního, nyní zazděného portálu, kterýž k největším ozdobám chrámu náleží, jakkoliv od sta let v nejpodivnějším úkrytu vězí. Ponechám si, později o něm promluviti.

Naproti těmto vchodům jest v pravé boční lodi ještě jeden vchod do čtverhraného zámeckého dvora, tak zvané kvadratury, kde bezpochyby za dob kláštera do čtyř úhlův klášterní chodba běžela.

Vysoký a směle vyklenutý oblouk dělí hlavní loď od kněžského kůru, kterýž neobyčejným sestrojením svých klenb zvláštní pozornost stavitele poutá a skvostnou perspektivu tvoří. Sama žebra, vyšvihujíce se od stěn z krásně vypracovaných nosičův, od nichž dlouhé čepy dolů visí, vznášejí se směle a svobodně ve výši a svědčí o veliké stavitelské technice. Mezi tím jest vysoko na plochách obou stěn pod samými klenbami 10 malých okének, z nichž každé kulatým sloupkem na dvé rozděleno jest.

Na prvním vysokém oblouku skví se nápis slavnému rodu Waldšteinskému zajisté ke cti sloužící:

HONORI DEI ET B. V. MARIAE EX PROFANATIS RUDERIBUS RESTITUIT JOANNES JOSEPHUS S. R. I. COMES DE WALDSTEIN ANNO 1730,

t. j. „Ku chvále Boží a bl. P. Marie z odsvěcených zřícenin nově vyzdvihl Jan Josef sv. Ř. Ř. hrabě z Waldšteina,“ — neboť zajisté jen tomu hraběti zachování chrámu děkovati můžeme.

Kůr a presbyterium jsou o čtyry stupně vyšší nežli chrámové lodi, a mají podlahu kamennými deskami vykládanou, kdežto v loděch jen cihlová dlažba jest. V kůru stojí pode zdmi čtyry odltáře: 1) Krista na kříži (řezbářská práce), 2) sv. Anny, 3) bolestné Matky Boží a 4) sv. Jana Nep. (s obrazy olejnými), všecko z pozdních časů pocházející a ze zrušených kostelů nabyté. Po straně epištol nad prvním malým oltářem ční výstupek hraběcího oratoria, ovšem ve slohu parukovém zřízeného a jako celý chrám vybíleného. Na obou stranách kůru vedou dvéře, na levo do sakristie, na pravo druhdy do podobné kaple, ale po jejím zboření do sadu. Zde již převládá sloh románský bez podstatných pozdějších příměsků. Obě dvéře 9' 3" vysoké a 2' 6" široké. Na hranatých soklích spočívají po obou stranách polosloupy s hlavicemi propleteným lupením bohatě ozdobenými, o které se bezprostředně potálový oblouk opírá; přes sloupy a oblouk pne se jiný lalokový oblouk routovitými listy posázený, a ještě přes ten, ale jen nahoře, třetí polooblouk hranitkovanými čtverci posázený. Ve hladké, polookrouhlé ploše nade dveřmi táhne se docela zvláštní pás malými trojlístky posázený, kterýž pod obloukem patero malých obloučků tvoří. Kamenná obrub dveří samých jest pěkně rozčlánkována a má ve vykroužení hořejších úhlů dva rozdílné ornamenty, z nichž jeden na pravé straně dva labutě se spletenými krky, druhý na levé straně dvě lidské postavy sedící pod palmou (Adama a Evu) představují. Silné železné dvéře se šikmo přibitými mřížovými pruty ukazují z plechu vytlačený Pernšteinský znak, zubra s prstenem, což zřejmě ukazuje na Viléma z Pernšteina a jeho r. 1505 předsevzaté opravy ve zdejších stavbách. — Před obloukem, který kůr od vlastního presbyteria dělí, jsou v rozích dvě úzká a nízká dvířka, kterými se vchází po točitých kamenných schůdkách jednou stranou na hraběcí oratorium, druhou pak do úzké klenuté chodby, která ve zdi okolo celého presbyteria běží, a malými okénky výhled dílem do kostela dílem na venek poskytuje. Nade dvířkami v kostele stojí následující nápisy s Waldšteinským erbem, a sice nad levými:

Illustrissima ac excellentissima Dn~a Dn~a Francisca Josepha S. R. I. Comitissa de Waldstein nata Comitissa de Trautmannsdorf, haereditaria Domina de Leutomischel, mortua Trebitschii anno 1757 die 12. Octobris fundavit capellanum arcensem^[6].

Nad pravnými dvířkami:

Serenissima Dn~a Dn~a Maria Anna, Principissa de Fürstenberg, nata Comitissa de Waldstein, filia Joannis Josephi Comitis de Waldstein, Domini in Trebitsch exstruxit turres Ecclesiae arcensis, obiit Viennae anno 1756, 12. Novembris^[7].

Na zmíněném oblouku, který dělí kůr od presbyteria, stojí ještě chronograf naznačující rok 1725:

SVb patroCInIo natIVItatIs sanCtae DeI VIrgInIs MarIae^[8].

Původní založení bylo ale k oslavě Nanebevzetí P. M., což se dle toho nápisu v Narození změnilo. Kůr s presbyteriem má znamenitou délku 90'.

Presbyterium jest něco užší než kůr, má totiž 28½' šířky v světlosti a 57' výšky. Z venku tvoří apsidu polookrouhlou, vnitř ale tvoří tři strany šestihranu. 33 asi 6' vysokých sloupků s nohami a hlavicemi v nejbohatším románském slohu, na nichž rozmanitě ozdobená široká římsa spočívá, tvoří skvostnou galerii okolo celého presbyteria. Uprostřed toho stojí se všech stran svobodně velký oltář s obrazem sv. Prokopa, opata Sázavského. Sahá téměř až ke stropu, nejsa ovšem příměřen chrámu tomu a pochází z bývalého Benediktinského proboštství v Komarově u Brna. Za ním jest ohromné kulaté, ale zazděné okno s bohatou růžicí o dvanácti otvorech s překrásným lupením a hranitými pruty. Po pravé a levé straně presbyteria jsou podobná kulatá a otevřená okna ale bez růžic. Nahoře pod římsou zas otvírá se patero malých okének kulatých; římsa a klenba skvějí se bohatou a vznešenou stavitelskou ozdobou.

Toto mé suché popsání ovšem není s to, aby zbudilo v čtenáři onen hluboký cit, který toho prochvívá, kdo ponořen v pohledu na tolik krásy v posvátných těchto prostorách duši svou k Bohu povznáší. Morava může býti hrda, že takové dílo ve svém lůnu chová, tak výmluvného svědka starodávné zbožnosti a vysoce vzdělaného vkusu umění milovných tvůrců jeho.

Nyní pozorujme zevnitřní podobu stavby.

Dvě vysoké věže na západním průčelí jsou díla novější: postavila je, jak jsme z nápisu vnitř kostela již poznali, Maria Anna Waldšteinka rozená kněžna Fürstenberkovna okolo r. 1750. Jejich všední báně mají podobu u nás všeobecně obvyklou, a ozdobeny jsou hodinovými ciferníky. Visí v nich jen dva zvony, malý ku každodenní potřebě, a větší, 16 centnýřů těžký, který sem přišel ze zrušeného kostela sv. Vácslava na Starém Brně. Nápis na něm jest:

Ave Sanctissima Maria Mater Dei Regina Coeli, Porta Paradisi, Mundi Spes. — ISIX. (1509.)

Celý chrám jest z čistě otesaných, šedivých žulovcův (jak v zdejší krajině se vyskytují) vystavěn: mnohá pasořitná rostlina do škulin zdí kořeny své zapustila, ano místy se i celé stromky zelenají, což ovšem obraz stavby oživuje a malířům obzvláště líbiti se může, nicméně v archaeologickém ohledu nemilý cit zpustlosti budí. Jižní strana chrámu přiléhá k zámku, na severní straně jsou zdi levé boční lodi opěracími pilíři veskrz o dvou ústupech podepřeny, a tu odstává od nich podivný příbytek duchovního se zakrytým portálem, ku kterému se ještě vrátíme. Na římse pod střechou běží nepřetrženě románská obloučková obruba se zakulacenými konci, nad ní zubovaté vruby (Zahnschnitt), a nad těmi pilně tesanými pás z trnových, proplítaných prutů. Již tato římsa jest bohatý umělecký výtvor románského stavitelství.

Nejkrásnější strana jest ale východní s hlavní a vedlejší levou apsidou (pravá schází). Tu vidíme šestihranné polosloupy, jichžto hlavice tvoří vždy tři podoby dětské zdviženýma rukama vespolek se držící, jež nahoře ještě poprsí anděla se spuštěnými perutěmi ochraňuje. Tyto obzvláštní hlavice sáhají až k římse pod střechu, která jest ještě bohatší nežli římsa boční strany. Nejzpodněji totiž běží obloučková obruba z trojnásobných pásků složená, růžicemi posázená, v dolejších koncích dvakrát vykroužená. Nad tím jde rovný pás s růžicemi, pak laločnatá lišta, konečně nejhořeji pod střechou široký pás s čistě tesaným, odstávajícím lupením. Sedlová střecha chrámu cihlovými kurkami jest kryta. Bujná zelenost stromoví, které zadní část chrámu obkličuje, zvyšuje ještě více dojem mistrovské té stavby.

Z toho sadu vchází se nyní v pozdějších časích prolomenou úzkou fortnou přes několik stupňů dolů do krypty, která zpodní prostoru celého kůru a presbyteria, pak levé boční apsidy (pod sakristií) zaujímá. Nemohu opominouti, vřelé díky své vysloviti ctihodnému zámeckému kaplanu, knězi Aloisiovi Schrotzovi, jehožto dobrotou mně všeliká pomoc k mému archaeologickému zpytování zde jakož i všeliké vysvětlení a pokynutí udíleny byly. Jeho přívětivosti děkuji živý, nepomíjející dojem, jakýž na mne pohled této veliké krypty měl, an ji pochodněmi osvětliti dal, abych svou ohlídku a své výkresy vykonati mohl. Hlavní krypta jest 12' vysoká, 27 ' široká a 81' dlouhá, tedy v šířce o 1½' a v délce o 9' méně nežli hořejší kůr s presbyteriem. Z bývalých vedlejších dvou krypet zůstala jen ona na severní straně pod sakristií, a ta jest též 12' vysoká, 12' široká a 28' dlouhá. Jižní boční krypta byla spolu s hořejší apsidou v neznámém čase zrušena. V těchto zpodních prostorách spojuje se sloh románský s gotickým k harmonickému celku. Čtrnáct celých svobodně stojících sloupů ve dvou řadách, kromě nich čtyry dvěma pilíři sloučené sloupy, a 24 polosloupův při zdech, asi 6' vysokých, čtyrplochých s otupělými hranami z tvrdého pískovce tesaných, spočívá v hlavní kryptě na širokých, čtyrhraných ale nízkých podstavcích, majíce nohy své čtyřmi lupeny v rozích, a hlavice kalichové rovněž čtyrhrané, silně přehnuté a si šesterým spůsobem lupení dle starších spůsobu romanského střídavě ozdobené. Na těchto sloupích a polosloupích spočívá lehké křížové klenutí v lomeném oblouku s žebry ze žuly vytesanými, vyhraněnými laločky opatřenými. Podivno, že mezi těmi křížovými žebry vlastně žádného klenutí není, neboť mezery ve stropu mezi nimi jsou prkennými deskami druhdy pomalovanými zabedněny, a z těchto desk, ješto vždy vlhké jsou, mnohé vyhnily a povypadaly.

Apsida této krypty zavřena jest jako nahoře v kostele třemi stranami šestihranu; ve dvou stranách jdou hluboká ale nízká, do polokruhu sklenutá okénka ven do sadu, kde je tráva přikrývá, tak že jediné světlo, jež ona do těchto podzemních prostor vedou, sotva na několik kroků tmu zdejší rozplašuje. V třetí straně prolomen jest nynější vchod ze sadu. Tu byl jeden sloup rozdrcen, a bezpochyby v minulém století novým kulatým sloupem všeho vyzdobení prostým nahražen. Více gotických slepých oken pozoroval jsem do stěn zapuštěných, a také jsem odkryl zazděný vchod, kterým se přímo z kláštera do krypty vcházelo. Nyní jest v něm i starý oltářní, křížem ozdobený kámen zazděn. Naproti němu vycházelo se po stupních nahoru do kostela, ale i to místo jest nyní zazděno. —

Boční krypta pod vedlejší apsidou jest jako hořejší sakristie do polokruhu zavřena a do polokruhu sklenuta. Sloupů tu není. Sloužila prý též co sakristie, a ještě před lety stály v ní veliká kachlová kamna s barevnými a emailovanými ozdobami. Našel jsem z nich jen ještě jeden kachel s Waldšteinským erbem. Štít jest emailovaný a leží na řádovém kříži rytířův sv. Jana, a nahoře stojí písmena: F A G V W, což znamená: Franz Augustin Graf von Waldstein . Tento hrabě obdržel Třebíč r. 1666, byl nejvyšším dvorským maršálkem a velkým převorem řádu Johanitův, a umřel r. 1684. — Na jedné straně spatřil jsem kus vybourané zdi, any se tu poklady hledaly, neboť, jako obyčejně v takových místech, nescházelo pověstí o schovaných báječných drahocennostech.

Dlažby v celé kryptě není, půda jest pouze ubita a na mnoha místech sbírá se voda v louže. Vlhkost totiž ze zahrady při deštivém počasí zdi prosaká, a teče po nich do vnitřku, kde nemůže ani vyvětrati ani do skály vniknouti, na které stavení stojí. Jaký div pak, když stuchlý vzduch žádného navštěvovatele zde dlouho netrpí. Pro lásku k starožitnému umění můžeme však nějakou oběť již učiniti, kdežto tak obzvláštní, příšerně krásný pohled jen zřídka kde míti můžeme. Jak již podotknuto, viděl jsem tento kouzelný obraz v plném blesku rudoplamenného osvětlení. Temně zazníval každý krok, hlas budil ozvěnu ve všech tmavých koutech, černý mour zamčeným povětřím a otevřenými dvířky, z venku vcházejícím vzduchem sem tam zmítaný, na mne padal, k tomu ta mrákota, ty černé stíny sloupův po zemi, vystupování obloukův z polotmy, na které odrážené úplné světlo padalo — to vše na mou fantasii tak mocně působilo, že jsem jako v mlhavých obrazích ponořen jen snivě a mimovolně obrysy místa toho na papír přenášel, co vlastně bylo hlavním záměrem, který mne v tato místa byl uvedl.

V této kryptě ukládaly se prý dle starého podání nejen rakve obyvatelův kláštera ale též i dobrodincův jeho; v prostřední lodi odpočívali mnichové, v levé boční kapli opatové, v pravé (nyní zmizelé) kapli světští. Místa bývalého pohřbu nahoře zmíněných čtyř moravských Přemyslovcův, zakladatelův a dobrodincův kláštera, nelze nyní vypátrati. Nepochybuji, že zde za časův kláštera často služby boží za zemřelé konány bývaly, a může býti, že oltář, který nyní zazděn jest v bývalém z kláštera sem vedoucím vchodu, někdy v apsidě prostřední lodi stával. Nyní jest celá krypta prázdná a zpustlá, jen hromady písku nasypané v koutech svědčí o tom, že nyní zámeckému knězi slouží za sklep k chování rozličných kuchyňských zásob.

Konečně prosím laskavého čtenáře, aby mne následoval do příbytku ctihodného zámeckého kněze. Jest to podivná stavba, k severní straně chrámu přilepená, v očích malíře snad vítaný podmět k romantickému obrázku, ale ne zde na tomto místě, kdež nejvýtečnější útvory posvátného umění hyzdí a závistivě ukrývá. Z hořejšího patra povystupuje dřevěná polootevřená lomenice, spočívající na sloupech, o kteréž se přístřešek opírá. Tento příbytek zřízen byl r. 1759; když totiž v celém rozsáhlém zámku pro kněze r. 1757 nadaného nemohl se vynajíti příhodný příbytek, vystavěli kaplanství v gotické předsíni chrámové před mistrovské dílo románského portálu!

Hned při vstoupení do toho příbytku spatřujeme po jedné straně předsínce štíhlé kulaté sloupy na čtverhraných podstavcích s hlavicemi lupením ozdobenými, z nichž ozdobně tesaná žebra do lomeného oblouku vyrůstají. V přízemí jest malý pokoj, kuchyňka a komora, vše s dřevěným stropem. Úzké dřevěné schůdky vedou na hořejší patro, kde jest opět pokojík a vedlé něho půda, ku předu dřevěný výstupek. Nad celkem spočívá střecha. Celý prostor tvořil někdy gotickou předsíň kajícníkův, pozdější žebračnu. A zde před světem zakryto chová se přeskvostné dílo starého umění, a nikdo by je netušil, byť ho i návštěva do skromného pokoje ctihodného kněze vedla. Teprvé v komoře a kuchyni spatřujeme dolejší část velebného portálu; hořejšek zas musíme ohledati nahoře na půdě a v pokoji. Celý portál jest tedy rozčtvrcen; dole a na půdě nahoře nic ho nazaclání, v hořejším pokoji ale zakrývá jej dřevěná stěna s dvířkami; v pokoji spatřují se jen žebra gotické klenby, a od portálu jen poslední oblouk s kamennou figurkou anděla nahoře, a jiná soška v koutě na římse pod obloukem. Vyznávám se, že mne to stálo mnoho práce, ze všech částí příbytku kněžského podobu portálu sestaviti a vykresliti, a jen dobrý zdar mého počínání sílil mou vytrvalost, která mne k šťastnému cíli přivedla a blaženým cítem, tímto vzácným nálezem vzbuzeným, odměnila.

Portál ze stěny trochu povystupuje, a pak se asi na sáh hluboko do vnitř zapouští. Jeho největší šířka obnáší 18', celá výška 22', z čehož na okrouhlý štít 10' připadá. Šikmo se rozvírající strany portálu tvoří tu i onde šest do hloubky ustupujících, otupělých hran, z nichž každá jiným spůsobem pilnou řezbou ozdobena jest. V úhlech, jež tyto hrany tvoří, pak na samých povystupujících krajích a vnitř při samých (bývalých) dveřích stávalo druhdy po obou stranách 8 kulatých hladkách, nyní bohužel jak se zdá, schválně vylámaných sloupů, z nichž dole jenom polookrouhlé nohy, nahoře bohaté do sebe zasahující hlavice korintského pořádku zbývají. Na těchto hlavicích spočívá hladká římsa, dole jen třemi lištami a laločky ozdobená, a z té pak vyrůstá hořejší velebný oblouk portálu, srovnávající se v rozčlánkování a vyozdobení svém úplně s dolejší částí. Nad sloupy klenou se totiž hladké oblouky, a mezi nimi pasy s podobným vyozdobením, jaké na dolejších otupělých hranách se spatřuje. Jest jich šest. Ozdoby na nich a na otupělých mezisloupových hranách pod nimi jsou následující:

Svrchní pás, největší oblouk tvořící a již venku po rovné ploše kostelní zdi se táhnoucí, má ozdobu zvláštního spůsobu, ana se rozkládá z 12 pravidelně k sobě se řadících lístečků, které větší listy tvoří, a vroubovanými lištami s obou stran obklíčeny jsou. Dolejší otupělá hrana ukazuje však zcela jiný výkres: mezi dvěma lištami vydlabány jsou mřížky, a v každém políčku viní list.

Druhý, již v portálové dutině sedící pás skládá se ze dvou vypuklých, klikatých pásek.

Třetí ukazuje svazek lištev s dvěma křížem přes ně obvinutýma páskama.

Čtvrtý má v oblouku nahoře fantastické seřadění podob lidských a zvířecích mezi lupením, dole ale provedený lupenatý ornament, jenžto se nahoře končí podobou zvířete v pazourech tabulku držícího.

Pátý pás tvoří eliptické důlky mezi vypuklými obrubami, jež mezi sebou vždy kamenná růže spojuje.

Šestý konečně ukazuje v oblouku skrčené podoby zvířecí s lidskými hlavami mezi stromovitým lupením, dole však jen podobné stromovité lupení, končící se nějakými lidskými podobami, ježto otevřené knihy drží.

Všecky tyto plastické práce jsou přísně a s velikou umělostí provedeny. Na svrchním oblouku sedí nejvýše anděl se spuštěnýma křídloma; druhý pod obloukem na pravé straně; třetí v protější straně však zdrcen jest. Plochý polokruh nad samými dveřmi má rovněž neobyčejnou ač jednoduchou ozdobu, totiž polovici osmidílné růžice. Zazděné dveře, ježto někdy do chrámu vedly, mají šířku 4' 7" a výšku 12'. Taková malá šířka jich s velikolepostí celého portálu divně se nesrovnává. Z pokrajních portálových sloupů vyrůstají nad římsou pěkná kamenná žebra soustavy čtvercové, která jako palmy se rozkládají, ale nedodělána zůstala. Sokl o třech stupních slouží celému portálu za podkladek.

Co se týče zachovalosti této umělecké památky, tu musím podotknouti, že dolejší pravá čtvrt a hořejší levá čtvrt, any často vápenným nátěrem potaženy byly, tvary své nejzřetelněji ukazují, kdežto druhé dvě čtvrti hlinou a maltou mnohem více znešvařeny a také zde onde silně porouchány jsou. Podoby, ježto nahoře na čtyřech vnitřních hranách desky neb knihy před sebou drží, pokládal bych za symboly čtyř evangelistův; na štítkách jeví se stopy vrytých písmen, jež mi ale silný a hrubý nátěr rozeznati nedovolil. Látka, z níž celek zhotoven, jest tvrdý pískovec.

Když pomyslím, jak snadno by se toto tak vysokou uměleckou a starožitnickou cenu mající dílo ve své původní kráse světu navrátiti mohlo, nemohu potlačiti přání, aby spanilomyslný nynější patron chrámu ohyzdnou kaplánku zrušiti a odstraniti, a zámeckému knězi, jehožto duchovní správě dost znamenitá osada svěřena jest, totiž kromě zámku ještě Podklášteří a vsi Budikovice, Tejno, Sokoly a Račerovice, jiný slušnější byt v obšírných místnostech zámku vykázati ráčil. A aby se to stalo, právě by letošní rok nejpříhodnější byl pro oslavení stoleté památky založení zdejšího zámeckého kaplanství skrze Františku Josefu hraběnku z Waldšteina r. 1757.

Nyní ještě několik všeobecných úvah o tomto chrámu Třebičském. Podlé základův a hlavních částek jest tato stavba románská, a padá buď do druhé polovice 12. aneb do první polovice 13. století. Románský charakter vystupuje nejen bohatě v dolejších ale také v hořejších prostorách. Mistrovské a harmonické provedení základních tvarův, jakož i výtečné a bohaté lupenové ornamentíky a její mnohostranné již v 12. století se jevící upotřebení, vše to nám nyní slouží za důkaz, jak vysokého stupně vyvinutosti tento stavitelský sloh ze západní Evropy k nám přišlý v našich stranách dosáhl, a jak vyvinuta byla u nás již tehdáž stavitelská technika. Sloupořadí v kryptě se svými pěknými hlavicemi srovnává se věrně se sloupořadím v presbyteriu, v síni kajicníkův a na zevnitřních stranách apsid. Postranní portál pak srovnává se s portály vedoucími z kůru do sakristie a bývalé kaple; též okna souhlasí a bohaté římsy na apsidách a levé boční lodi.

Ale všecky tyto tvary slohu románského spojují se ve mnohých částech s gotikou, a to dílem již prvotní (v 13. století povstalou) a dílem pozdní (ze 16. století). Gotický charakter převládá v celé hořejší stavbě všech tří lodí, ježto se vysoko vzhůru pnou, jeví se též v hlavních západních portálech, v opěracích pilířích venkovské strany levé boční lodi, v klenbách krypty a předsíni kajícníkův, konečně v oknech hlavní apsidy a západního průčelí. — Tyto gotické, dobře provedené formy spojují se se staršími románskými u velikolepý celek románsko-gotický, jejž ale jenom z části si troufám nazvati slohem přechodním, a jmenovitě jenom tam, kde viděti jest, že stavitel od původní myšlénky slohu románského ustoupil, a oblouk okrouhlý s vysoko pnoucím obloukem lomeným spojil, jak to v běhu 13. století v celé střední Evropě pozorujeme, čímž se nový, velikolepý účinek docílil. Neboť podivuhodná ornamentika pozdějšího románského lupení a vznešeně se vypínající gotické oblouky se svými křižujícími se pasy slučují se ozdobně v jedno, a poskytují velebný obraz vznešených prostor.

Ale z nenepatrné části děkují gotické formy toho chrámu původ svůj pozdějším rozsáhlejším opravám, jmenovitě z doby Pernšteinské v 16. století, na kterou zdají se poukazovati klenby jak v kostele tak v kryptě, jejichžto křížové pasy a žebra velice se oněm v Doubravnickém kostele (v letech 1535–1537 vystavěném) podobají. Také Pernšteinský erb ve dveřích sakristie na opravy v onom věku poukazuje.

A tak se v tomto chrámě spojilo umění z rozličných věků ku krásnému celku, jak ho málo chrámův nejen v Moravě a Čechách nýbrž i v celém mocnářství Rakouském uskutečňuje; a jestliže si netroufáme, basiliku Třebíčskou v první řadu monumentálních staveb vůbec staviti, vším právem jí v ohledu na její podstatně románskou výstavnost za nejpřednější nám pozůstalý pomník toho druhu pokládati musíme.



---

1. V městském archivu nalézají se při pergamenové české listině od r. 1448, dle které opat a konvent Janovi z Kožichovic ves Ptáčov prodávají, dvě přivěšené pečeti: jedna konventu (starší) kulatá, s Pannou Marií na trůnu sedící a opisem v gotických majuskulích: „S (?) monasterii (?) Marie Trebecs“, druhá opatská (současná) eliptická, s Pannou Marií, před kterou opat klečí, s opisem též v majuskulích: „S. Trojani abbatis Trebicensis.“
2. Boček jej vydával za syna knížete Oldřicha Brněnského, ničím však toho nedovodiv, p. J. G. Meinert jej zas měl za syna knížete Svatopluka Olomúckého.
3. Erb. Reg. pag. 196.
4. Dle podání umřel prý v Budišově a byl tam pochován.
5. V tomto dějepisném přehledu držel jsem se větším dílem Volného místopisu díl VI. str. 542 a sld.
6. Vysoce urozená a jasná paní paní Františka Josefa S. Ř. Ř. hrabina z Waldšteina rozená hraběnka z Trautmannsdorfu, dědičná paní na Litomyšli, zemřelá v Třebíči r. 1757 dne 12. října, založila zámecké kaplanství.
7. Její Jasnost paní paní Maria Anna kněžna z Fürstenberku, rozená hraběnka z Waldšteina, dcera Jana Josefa hraběte z Waldšteina, pána v Třebíči, vystavěla věže chrámu zámeckého, a umřela ve Vídni 12. listop. 1756.
8. Pod ochranou Narození svaté děvice Páně, Marie.