Bílá Hora (Pekař)/Po Bílé Hoře

Bílá Hora: Její příčiny i následky Josef Pekař
Cestou k Bílé Hoře	Po Bílé Hoře	Emigrace

Údaje o textu
Titulek:	Část druhá
Podtitulek:	Po Bílé Hoře
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	PEKAŘ, Josef. Postavy a problémy českých dějin. Praha : Vyšehrad, 1990. S. 163–201. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1921
ISBN:	80-7021-057-5
Licence:	PD old 70

Jen několik dní dělí nás od druhého výročí naší mladé svobody — a za několik dni dalších vstoupí mezi nás třistaleté výročí Bílé Hory. Tak potkávati se budou oba tyto velké dny vzpomínkové, den zničení a den znovuzrození, co rok v českém podzimu, aby každý svým způsobem promluvily k českým srdcím. Při tom den bělohorský bude nadále shromažďovati hněvy proti tyranii, proti vítězství fanatismu a duchovního násilí, ale zazní doň zároveň výkřik radosti ze dne 28. října, ohlašující, že okovy Bílé Hory jsou rozbity, rozbity, doufejme, úplně a trvale.

Po bezmála tři sta let před tím drala se do výročí bělohorských nejednou žádostivá touha po tomto výkřiku radosti, kmitl se nejednou bláhový sen o 28. říjnu — v tom smyslu je i tento svátek tak starý, jako jubileum bělohorské. Vnitřní vztah obou dat, tak časově od sebe vzdálených, s dramatickou protivou Zkázy a Triumfu, ovládati bude trvale české dějiny posledních tří století; temný stín Bílé Hory bude vždy účinným kontrastem k jasu 28. října, k svátku osvobození.

Na Bílé Hoře dostali jsme se pod kola osudu, stali se bezmocnou kořistí domu Rakouského, ztratili své sebeurčení státní, národní, mravní: dne 28. října jsme se věkových pout zbavili — to je tak zhruba myšlenka, jíž spojujeme navzájem obě velká data, mezi nimiž leží tři dlouhá století. Historik, jak poznáme, bude moci konstatovati, že tato filosofie nesrovnává se ve všem se skutečností, jinými slovy, že kryje se s pravdou v celkovém přehledu vývoje, ne však hned od počátku.

Bílá Hora má podivuhodnou vlastnost dnů zvlášť osudových, že nepřestala na zkáze, již při svém vstupu v dějiny způsobila, ale že zloba její rostla a mnohonásobila se s pokrokem času. Kdo jí chce porozuměti lépe, musí rozeznati to, co původně chtěla, od toho, čím se stala později vlivem okolností. Thematu tomu náleží několik kapitol následujících, seznamujících zhruba s následky, s dílem Bílé Hory v našich dějinách.

I

BÍLÁ HRA NEZNIČILA SAMOSTATNÉHO STÁTU ČESKÉHO. ČESKÝ KRÁL MĚL ZÍSKATI, CO ZTRATILI ČEŠTÍ STAVOVÉ. JAK OSEKÁNA PRÁVA SNĚMŮ ČESKÝCH. STAVOVSKÝ STÁT ZŮSTAL. POMĚR MOCI KRÁLOVSKÉ A STAVOVSKÉ PŘED BÍLOU HOROU. OMYL O POKROKOVOSTI ÚSTAVNÍCH ZMĚN POBĚLOHORSKÝCH. ZISK PANSTVA, OSLABENÍ MĚST A RYTÍŘSTVA; ÚTISK SEDLÁKŮ, VÍTĚZSTVÍ ROMÁNSKÉHO IDEÁLU. NOVÁ OBEC STAVOVSKÁ. NÁZOR DOBY NA ÚSTAVNÍ PŘEVRAT V ČECHÁCH. VÝVOJ K RAKOUSKÉ MONARCHII.

Předem třeba zdůrazniti, že Bílá Hora nechtěla vyvrátiti samostatnost českého státu, aniž vědomě zakládati nějaké Rakousko. Bílá Hora byla soubojem mezi dvěma českými králi — žádný z nich nebyl, pravda, Čech — vítězem mohl býti pouze jeden z nich, jen český král. Vítěz byl ovšem zároveň císařem — ale byl si vědom toho, že ve sporu nejde o zápas mezi císařskou mocí římsko-německou na jedné a královskou mocí českou na druhé straně, nýbrž o zápas mezi legitimním králem v koruně české a králem dosazeným rebely. Vítězi nemohlo vstoupiti na mysl bráti v pochybu státní osobnost koruny české také z toho důvodu, že musil věděti, že český stát je hlavním základem moci jeho jak vůbec, tak zejména v říši německé, a že je zájmem jeho i jeho rodu, nedopustiti zmenšení jeho privilegovaného postavení v říši. Vítěz byl zároveň pánem alpských zemí rakouských a králem uherským (což však znamenalo, že z Uher mu patřilo vskutku jen Slovensko a Chorvatsko) — ale byl dalek myšlenky, založiti ze všech těchto zemí nový celek státoprávní a proměnit země české v provincie jeho. Vyložil jsem již výše, že po federaci „rakouské“ toužili spíše evangeličtí rebelové zemí jeho a že se jí bála dynastie. Myšlenka rakouské říše vyvíjí se teprve o sto let později a vítězí znenáhla v době myšlenkově jinak uzpůsobené. Románské psychologii doby renesanční bylo povržení královského českého majestátu ještě myšlenkou zhola cizí, nepřijatelnou.

Co chtěl tedy vítěz bělohorský v ohledu státoprávním? V podstatě nic více. než zvrátiti dosavadní mocenské poměry uvnitř státu českého, konkrétně řečeno osekati ústavní práva politického národa českého a největší díl moci a vlivu vyhraditi samotnému českému králi. Co ztratil český politický národ, event. hlavní ústavní orgán jeho, jímž byl sněm stavovský, to měl získati český král. Tento přesun moci v státu českém uskutečněn byl novou oktrojovanou ústavou, zvanou „Obnoveným zřízením zemským“, kterou po mnohých poradách (k nimž přibíráni byli nota bene i rádcové ze zemí rakouských a z říše) vydal vítěz v Čechách r. 1627, na Moravě 1628. Vydal ji teprve tenkrát, když zdálo se, že vítězství bělohorské je zajištěno i vítězstvími nad nepřáteli císařovými v říši, a když bezmála sedmileté trestné období, v němž bezpříkladná despocie zvracela v dobyté zemi poměry od základu, připravilo půdu pro nový zákon „milosti“.

Hlavní změna jím přivoděná záležela v ustanovení, že stavovský sněm nemá míti napříště zákonodárné iniciativy, tj. že smí jednati jen o věcech, jež mu král k rozhodnutí předloží. Rozumělo se však při tom, že královské žádosti o svolení stavů k berni zemské budou předkládány sněmu v témže rozsahu jako dříve. Bylo připomenuto ovšem výslovně, že stavové své svolení nesmějí spojovati s podmínkami, cílícími k obmezení moci královské. Co stanoveno vedle toho (hlavní bylo, že zdůrazněna dědičnost českého trůnu, takže přestalo dosavadní „přijímání“ krále, ministři čeští — tj. nejvyšší úředníci a soudci zemští — měli přísahati napříště jen králi a nikoliv i stavům; od soudů šlechtických dovoleno se odvolati ke králi, a zákonodárství o šlechtickém právu soukromém vyhradil král sobě) bylo sic také důležité rozličně a znamenalo ztrátu starodávných, v sousedství většinou zcela neznámých svobod, ale neohrožovalo svobod českého státu a obyvatelů jeho v ničem tak vyzývavě, jako ustanovení, že sněm stavovský nemá míti žádné iniciativy zákonodárné. Ale i toto těžké obmezení zpola padlo v novele k obnovenému zřízení z r. 1640: odtud mohly sněmové český a moravský (se svolením zástupců královských na sněmu) raditi se a snášeti o „menších věcech“, které by se nedotýkaly práv královských.

Lze proto říci, že český stát stavovský proměnil se ve stát s absolutní mocí královskou? To bylo by nepochybně řečeno příliš mnoho. Novou ústavou se rozsah neobmezené moci královy zveličil podstatně, ale sněmům zůstalo staré hlavní právo jejich, povolovati berně zemské, právo, jež v praxi musilo vyvinouti se v pramen jisté moci a nemalého vlivu. A co hlavního: stavům zůstaly všechny dosavadní úřady a soudy zemské, tj. skoro veškerá moc správní a soudní v zemi; král vládne i nadálo jen se stavy a skrze stavy. Co to znamenalo, pochopíme plněji, známe-li důvody Marie Terezie pro vyvrácení státu stavovského. Stát stavovský vskutku nebyl (jak mínil např. Rezek) vyvrácen na Bílé hoře, nýbrž trvá až do doby tereziánské. Možno dodati, že české sněmy stavovské v té době scházejí se každého roku a zasedají mnohem déle a pravidelněji, než v době předbělohorské, a že na vývoj života státního působí v některých směrech soustavněji a účinněji než dříve.

A abychom ústavním změnám pobělohorským porozuměli lépe, třeba znovu zdůrazniti, že také svobodu Čechů předbělohorských nesmíme si představovati na způsob novodobých svobod konstitučních. V ústavě české nechybělo sic podmínek k tomu — víme již, že ministři čeští byli zavázáni přísahou nejen králi, ale i zemi, a pojem koruny české jako symbolu mocenského, králi i stavům nadřaděného, stlačoval i krále na služebníka idey státní, takřka v moderním pojetí věci. Ale ve skutečnosti ponechával stát stavovský velmi rozsáhlé pole absolutnímu rozhodování královu, ve skutečnosti vidíme např., že čeští stavové byli po celá desítiletí bezmocni proti králi v úsilí, k němuž soustřeďovala se skoro všechna jejich snaha: v boji o dosažení náboženské svobody. Kdyby nebylo rozvratného boje v samé rodině panovnické, nebyli by pravděpodobně Majestátu z roku 1609 vůbec dosáhli! Čím vyložíme ten rozpor mezi malomocí skutečnou a velkou pravomocí ústavní? Soudím, že vysvětlení třeba hledati v tom, že ústavní psychologii doby bylo zcela cizí pojetí státu v konstitučním smyslu, např. 19. století, že stavové byli ovládáni běžným názorem doby o poměru moci královské a stavovské, podle něhož králi náleží moc veškerá a stavům jen ta, která jim byla zvlášť povolena privilegiem královským. V praxi, jak vidíme znovu a znovu, není jejich politika nesena snahou domoci se spoluvlády, spolurozhodování s králem ve všech záležitostech veřejných (věci důležité, i nejdůležitější, např. zahraniční politika, ponechávají se stále svobodnému rozhodování královu, jiné jeho zákonodárné iniciativě), nýbrž rozšířiti dosavadní na privilegiu založený rozsah moci stavovské novými privilegiemi, v státě králově a po případě proti němu vytvořiti stát stavovský (lépe řečeno: státy stavovské; kolik zemí, tolik stavovských korporací, tolik podstátů). Stavové čeští dospěli v této politice opětovně až k aliancím se stavy zemí sousedních, k postavení vlastního stavovského vojska, k uchopení nejvyšší moci, konečně k revoluci. Vítěz nechtěl v podstatě nic jiného, než takovýto výklad stavovských svobod znemožniti; stát stavovský sám, donucený ovšem k poslušné spolupráci se státem královým, mohl a měl zůstati.

Zesílení absolutní moci panovnické bylo tenkrát pokrokovým heslem, jež postupovalo vítězně z Francie a Španěl do ostatní Evropy. Zápas o ně byl by sveden nepochybně v státě českém i tehdy, kdyby byla vítězství obdržela dynastie falcká: i tu dříve či později by byla musila býti řešena otázka, zda pánem ve státě je král, či stavové. Někteří naši historikové (Tomek, Rezek) jsou velmi příkrými soudci stavovské politiky předbělohorské: vidí v ní jen snahy třídně sobecké, jež kryly se lží o obraně náboženství a vlasti, vidí v ní touhu po šlechtické republice, po úplném podvrácení moci koruny; Tomek zejména spatřuje v restauraci moci královské po Bílé hoře čin požehnaný, jenž zachránil český stát před anarchií a rozvratem. Přihlédneme-li k věci blíže, přesvědčíme se, že toto stanovisko je patrným omylem, jinými slovy, že o reformním duchu a rázu ústavních změn pobělohorských nemůže býti řeči'. Lze připustiti jen, že nová ústava sama nemá na tom zdaleka tolik viny jako duch doby, event. jím vytvořený státní ideál vítězné románské společnosti.

Přesvědčíme se o tom, pozorujíce např., kterak proměnil vítěz povahu hlavního orgánu vůle národní, tj. stavovského sněmu. Předbělohorský sněm český skládal se ze tří kurií o stejné ústavní váze: z panstva, rytířstva a měšťanstva. Nepadá tu na váhu, že vítěz stvořil novou několikačlennou kurii stavu duchovního (jako byla na Moravě) a vykázal jí prvé místo v sněmu; hlavní je, že na novém sněmu jeho má de facto většinu stav jediný, stav panský. To bylo způsobeno jednak vědomě zničením politické váhy stavu městského (dostal v plenu sněmovním dohromady jediný hlas, t. j. týž podíl moci a vlivu, jímž vládl každý šlechtic nebo prelát jednotlivě; kromě toho byl počet měst k sněmu oprávněných obmezen), jednak zeslabením rytířstva, k němuž došlo z příčin rozličných (ztráta majetku z trestu nebo bídy, povýšení do stavu panského, emigrace). Tento přesun moci mezi jednotlivými složkami české politické (tj. svobodné) společnosti pozorujeme názorně i v jejích poměrech majetkových. Vypočítal jsem, že r. 1615 drží stav panský 36,6 procenta vší půdy poddanské v zemi, r. 1656 však 59,6 proc.! Stav rytířský poklesl v téže době ze 27,2 proc. na 9,58 proc., svobodná města z 23,5 proc. na 13,1 proc.! Ve světle těchto číslic pochopíme snáze ducha ústavní „reformy“ vítězovy.

Tak se podařilo zašlápnouti k bezvýznamnosti zejména stav městský. V něm aristokratická kultura doby renesanční jakoby cítila soupeře, v něm jakoby viděla živel a hrozbu demokracie, po případě lidové oposice, protestu, revolty, v něm i církev jakoby spatřovala hlavní oporu kacířství. V zemích českých spojil se hněv trestajícího krále s těmito city nechuti a nedůvěry a potom ovšem i s pohromami nekonečné vojny, aby zadal městskému stavu ránu, lze říci smrtelnou. Praha pobělohorská, plnící se novými monumentálními paláci českého panstva (jimž musilo ustoupiti na sta malých domů měšťanských) zobrazovala ve vnějším vzhledu svém, zejména na Malé Straně, nové přeskupení společnosti, vítězství pánů, vítězství knížecího a aristokratického ducha světa románského. V Čechách, v zemi, v níž v prvých dobách revoluce husitské zdálo se chvílemi, že gotický rozmach demokratické městské síly povede k tomu, že Praha promění království v městský stát, v zaalpské Benátky pevninské, sevřeny byly po dvou třech stech letech radnice kdysi velmožného města skupinami šlechtických paláců a královská města venkovská byla žalným obrazem úpadku a bídy! A že i podvrácení moci stavu rytířského, zeslabení nebo zničení drobné šlechty, jež vedle měšťanstva byla hlavním nositelem národního života, náleží do této tendence doby, tj. do vítězství panského latifundia nad vladyckým dvorcem a dále do vítězství knížecího nad prostým a jednoduchým, vlašského nebo španělského, tj. nenárodního a cizokrajného nad domácně českým, netřeba dovozovati.

A další obětí nového světového názoru a pojetí státu, jež dovršily své vítězství na Bílé Hoře, byli ovšem sedláci. Právě okolnost, že vítěz neučinil nejmenšího, aby ujal se práv lidu poddaného proti mocenské svévoli své nové šlechty, že naopak zřejmě přál tomu, aby myšlenka o utužení panství nad poddanými a o znemožnění rebelie, s níž sám vstupoval do země, byla rozličně uváděna v život i proti starým obyčejům a privilegiím sedláků, dokazuje, jak daleko ho byla vzdálena snaha o vše, co bychom my zvali programem právní nebo společenské reformy. A vývoj bral se tu za tichého souhlasu koruny až ke koncům, svědčícím o mravní i politické bezstarostnosti. Heslem stalo se hned na počátku: pán nemá platit nic, sedlák všechno; na schýlené šíji jeho bude zakotvena nejbezpečněji moc císařského majestátu a lesk a bohatství panského souhvězdí jeho. S jakou podivuhodnou důsledností vybudována byla tato zásada v praxi, jak evropská politika domu Rakouského žila především z kontribuce českého sedláka (a posléze přece i českého šlechtice), vyložil jsem dokumentárně ve svých „Českých katastrech“.

Poznali jsme, že o reformně pokrokových cílech ústavních změn pobělohorských nemůže býti ani řeči, ale zároveň že rozsáhlé zesílení absolutismu nebylo namířeno nikterak proti samostatnosti českého státu, aniž podvracelo úplně moc a význam české obce stavovské. I zeslabené rytířstvo bylo by mohlo za nového stavu věcí čeliti s úspěchem majorisování panstvem, kdyby se bylo opravdu mohlo hojně sněmování účastniti — počet jeho totiž byl z počátku stále značně větší než počet panstva. Ale náklad měsíčních pobytů v Praze mohla si popřáti jen hrstka rytířů.

Kde jsou tu tedy hrůzy Bílé Hory? V tom, že vítěz bělohorský prostředkem trestného násilí, v dějinách zřídka vídaného, dal zemi ještě před vyhlášením opravené ústavy novou obec stavovskou. Novou v tom smyslu, že hlavní vůdcové revolty proti němu byli postínáni nebo prohlášeni za psance, jiní že zbaveni byli statků cele neb z části, jiní že vyšli pro náboženství ze země. Na novém sněmu, v nové obci stavovské měli vrch členové bývalé katolické menšiny v zemi, k nim se pojili noví katolíci, jimž ponechány statky odměnou za to, že zradili svou víru, a k nim se pojili konečně členové rodů novotných, vlašských, španělských, valonských nebo německých. Duch této nové obce stavovské, těchto nových „pánů Čechů“ byl ovšem zcela jiný, než duch české šlechty předbělohorské; v tom také tkví hlavní rozdíl mezi sněmy před a po roce 1620. Nové panstvo, nabyvši statků svých většinou koupí z masy konfiskační nebo i darem od krále, stálo z vlastního zájmu po celou tu dlouhou dobu oddaně při straně králově. Po r. 1650 byla na sněmu již druhá generace, vychovaná v poslušnosti k vítěznému domu Rakouskému, odpolitisovaná únavou z války, duševně odcizená Čechám předbělohorským. Oposice proti žádostem královým odvážili se tenkrát hlavně již jen duchovní členové sněmu.

Budeme ještě mluviti o duši a povaze této nové panské Čechie. Ukázalo se přece, že, ač rozličně odcizena tradici země, pokusila se z velké části střásti ve vhodné chvíli (1741) panství habsburské — a na rozdíl od porakouštěné šlechty moravské (Morava byla vždy blíže Vídni než Čechy) — ujímala se historických práv království, pošlapaných Marií Terezií a Josefem II. To bylo již v době, kdy násilné rekatolisační dílo Bílé Hory bylo odsouzeno novým mravním svědomím osvícení. Je nemalou ironií, že oktrojovaná ústava Ferdinanda II. byla v téže chvíli stavům českým palladiem svobody, argumentem, jímž čelili absolutistické zvůli nového státu osvícenského.

Nelze tedy vůbec katastrofě bělohorské přičísti vinu na ztrátě české samostatnosti? Zajisté — ale přece jen vinu vzdálenou a nepřímou. Bílá Hora pouze připravila situaci pro vývoj, jenž zánik české státovosti umožnil, ale v plánu jejím tento účinek chyběl naprosto. Doba pobělohorská po celé století neví také nic o ztrátě české státní samostatnosti — naši exulanti i nespokojenci domácí vidí státoprávní pohromu Čechů hlavně v tom, že jim bylo vzato právo svobodné volby krále. Svobodné volby vskutku Čechové od r. 1526 nevykonávali (český trůn byl dědičný, ale dědic musil býti sněmem „přijat“); teprv před Bílou Horou usilovala o ni, ač ještě nesměle, stavovská oposice. Později, když šlo o to odůvodniti Evropě dokonale neuznání Ferdinanda II., hájena these o právu svobodné volby s důrazem a přesvědčením (my dnes, vědouce dobře, jak pochybnou cenu měly ústavy monarchických států, neznající království dědičného, nemůžeme se s nazíráním a agitací českého odboje v tomto směru nikterak ztotožniti). Podmínky pro mezinárodní uplatnění se českého státu, jež byly neveliké již v době habsburské od r. 1526 počínaje, byly po Bílé Hoře ovšem ještě skrovnější, ale vědomá snaha nedbati (nercili bráti v pochybnost) státovost českou, počíná se vskutku teprve s dobou tereziánskou. Dříve mohl cizí pozorovatel nesamostatnost českou postihovat snad jen ve skutečnosti, že český král, jenž má rozhodující moc ve všem, je krví, jazykem i residencí cizí státu svému a že dívá se na království své takřka jako na hospodářskou kolonii.

Jak k tomu došlo, je známo. Před Bílou Horou dávali se naši habsburští králové pochovávat v dómu hradčanském, vévodícím kacířské zemi; po Bílé Hoře je trvalým sídlem i místem pohřbu jejich Vídeň, a králové stávají se hosty čím dál tím vzácnějšími v zemi, která, čekali bychom, jim pokatoličena bude milejší než prve. Vskutku nastává patrné odcizení — nebylo-li u dvora opravdové příchylnosti k Čechům ani před Bílou Horou, nepřibylo jí po ní; naopak jako by hrůza trestu, jejž země vytrpěla, postavila mezi krále a zemi jeho stín nejistoty, nedůvěry a ostychu. Malá dosud Vídeň je tedy residencí a zařizuje se jako sokyně Prahy — později, utvrdivši a zesílivši ve svém vědomí moci, naplňuje se znenáhla myšlenkou státi se paní její. Jinými slovy lze to říci tak, že nad těžce dobytou říší českou nevládne tak král český, jako dům Rakouský. Toto pojetí „domu Rakouského“, jako prvé dynastie světa, vládnoucí mocí císařskou (v obecném vědomí tento titul císařský zastíral od počátku povážlivě samostatnost státu českého) a tedy jaksi oprávněné viděti v královských korunách dynastii patřících jen diadémy, tvořící příslušenství velké koruny rodové, zesílilo patrně po Bílé Hoře, a ve spojení s praktickou potřebou říditi veřejné záležitosti ve všech státech domu Rakouského (aspoň v některých důležitých věcech) jednotně, položilo znenáhla základy k vídeňskému centralismu, jemuž konečně — musilo ovšem dřív změniti se to, čemu říkáme duch doby^[1] — i samostatnost koruny české jevila se nevítanou překážkou. Bez Bílé Hory, jež založila poslušnost stavovských sněmů vůči politice koruny a dynastii dodala posléze odvahy nedbati jejich stanoviska ani tam, kde ono bylo výrazem nepochybného práva, nebyl by vývoj v daných okolnostech mohl bráti se směrem, jímž se bral vskutku.

II

BÍLÁ HORA A POMĚRY JAZYKOVÉ A NÁRODNOSTNÍ. JAZYKOVÉ PRÁVO V ČECHÁCH PŘEDBĚLOHORSKÝCH. JAZYKOVÝ ZÁKON Z R. 1615, ZÁROVEŇ RADIKÁLNÍ I KOMPROMISNÍ. NEBEZPEČÍ Z VOLBY FRIDRICHOVY. ZISK VÍTĚZSTVÍ FERDINANDOVA. ROZDÍLY KATOLICKÉ A PROTESTANTSKÉ GERMANISACE. POSTUP NĚMČINY S CIZÍ ŠLECHTOU V ZEMI. NECHUŤ VÍDNĚ K ČEŠSTVÍ A ČEŠTINĚ. SVĚDECTVÍ BALBÍNOVO.

Zachovati samostatnost státu českého na venek, ale podvrátiti moc českého národa uvnitř, to bylo, jak jsme poznali, plánem Bílé Hory. Vítěz se nespokojil osekáním českých svobod politických: rozhodl se vnutiti Čechům i své náboženství a tak přetvořiti násilím i duši národa nebo aspoň většiny národa. Ano, pokusil se i po stránce jazykové učiniti průlom do historické svéráznosti jeho. Promluvíme nejdříve o těchto změnách v právu jazykovém. K lepšímu porozumění je třeba pověděti, jaký tu byl stav věcí před Bílou Horou.

Bylo by omylem dívati se na stát koruny české v době před rokem 1620 jako na stát s úředním jazykem pouze českým. Předbělohorský stát náš byl stát českoněmecký. Fakt ten byl založen skutečnostmi nezměnitelnými: obojí Lužice a Slezsko, tedy celé dvě země korunní, byly zeměmi velkou většinou německými, v Čechách samotných pak užívaly dva kraje, okres chebský a kraj loketský (kdybychom připočetli ztracené Kladsko, šlo by o tři takové kraje), oba osídlené obyvatelstvem německým, práv zvláštního postavení; v ostatku Čech a na Moravě byly německé menšiny. Kompaktní sídla německá při hranicích neměla všude ještě rozsahu dnešního, za to však bylo dost větších i menších minorit německých v českém území (zejména v městech), kde jich není dnes. Toto prostoupení českých měst a městeček Němci, zejména v Praze a na českém severu, jakož i zveličení německého pásma pohraničního, bylo způsobeno německým stěhováním do Čech v posledním století před Bílou Horu. Na Moravě byly poměry podobné; zde ovšem v řadě měst nejdůležitějších Němci od počátku měli panství a většinu.

Jazykového zákona v našem slova smyslu (až do r. 1615) nebylo; jazyková praxe přizpůsobovala se zajímavým způsobem středověkému rozdělení národa v několik právních vrstev nebo okruhů. Okruh „práva zemského“ týkal se jen Čechů v nejvlastnějším, či chcete-li nejčestnějším významu slova, t. j. pánů a rytířů. Tedy v Čechách oněch asi 1300—1400 rodin čili domácností, jež byly po feudálním názoru národem českým po výtce. U soudů, určených pro tuto třídu, tedy především u soudu zemského a desk zemských, panovala čeština výhradně a výhradnost její byla tu chráněna zákonem. Ale v okruhu práva městského, jímž se spravovala města královská i celý svět poddaných ve vsích a městech poddanských, tj. (když ponecháme stranou kruh práva církevního a manského) jisté 99 procent obyvatelstva, byla němčina s češtinou rovnoprávná, a proces mohl býti veden německy od nejnižší instance v městečku až ke král. apelačnímu soudu na hradě pražském. Soudnictví městské stálo totiž pod mocí královskou; soudnictví pánů a rytířů neznalo odvolání ke králi. Ve styku úředním mezi ministry královými v Čechách nebo sněmem na jedné a Slezany, Lužičany nebo Chebskem a Loketském na druhé straně převládala němčina, ve styku s německými městy a dominiemi v ostatku země čeština. Král v interních poradách a dopisech užíval němčiny nebo románských jazyků, v úředních češtiny i němčiny, ale věci české musily mu býti úředníkem vvloženy; dobře česky rozuměl z Habsburků předbělohorských jediný Maxmilián.

Jazykový zákon z r. 1615, jenž chtěl čeliti rostoucí germanisaci země — vztahoval se jen na království české, a to, jak sluší rozuměti, bez Chebska a Loketska — stanovil, že napříště u všech soudů v městech královských i poddanských mají pře vedeny býti jen jazykem českým. To bylo ustanovení příliš radikální, jež, jak se zdá, podvrátilo samo zákonu půdu; stála proti němu skoro neobmezená autonomie měst v justici i administrativě a namnoze nemožnost soud Čechy obsaditi. Současník Dačický dí, že si Němci a Vlaši ze zákona tropili posměch a že vše je již nenapravitelné pro nedbalost českou. Zákon vůbec má i jiné stinné stránky: chce také (a zdá se, že to chce především) donutit cizozemce, do Čech se přistěhovavší, aby své děti dali vyučovati česky, ale nic v tom směru neustanovuje o Němcích domácích. Karakteristické je konečně, že chce, aby čeština byla zase uvedena do škol, z nichž byla před rokem 1605 vypuzena. To je dílo nestatečné ochoty vůči pánům z Thurnu, Felsu a Šlikům, tj. těm, kteří měli se státi vůdci české revoluce a kteří byli právě po roku 1605 založili v Praze dvě bašty luteránského němectví, ovšem se školami příslušnými: na Starém Městě u sv. Salvátora a na Malé Straně u sv. Trojice na Újezdě (dnes kostel P. Marie Vítězné); v nich tedy němčina měla zůstati. Šlo asi i o některé podobné fundace na venkově. Tato nelogická povolnost prozrazuje, že radikalismus jazykového zákona byl v jádře velmi kompromisní, nebo ještě lépe, že původní návrh zákona podlehl v sněmu změnám, jež vynutili asi německoluterští stavovští předáci. Rozhodující vliv jejich v té době známe — i nepřekvapuje, že vyvolal otázku, kterak mohli k zákonu z r. 1615 dáti své svolení. Přes to mám výklady, jakoby bylo předpokládat u zákona jazykového spíše motivy politické nebo náboženskopolitické, za pochybené — nejen text zákona, ale i Stránský a Dačický, soudobí glossátoři jeho, vyvracejí zhola podobné domněnky. Spíše bylo by lze se dohadovati, že na zákonu měla náboženskopolitický zájem katolická a kališnická menšina a že většina neodvážila se národnímu heslu jeho čeliti otevřeně. Ale přičinila se asi, aby zákon zůstal mrtvou literou. Již Dačický prozrazuje, že poměry byly silnější než vůle pomoci, a smutnou pravdu tuto prokázala brzo na to, po vypuknutí revoluce, výmluvná okolnost, že odbojní stavové připustili němčinu v l. 1618 až 1619 i na zemský sněm, který dosud podobně jako šlechtické soudy a desky byl výhradnou doménou češtiny. Důležité porady v těch letech počínají se a končí nejen českou, ale i německou písní a modlitbou. Byl to ovšem důsledek vynikajícího podílu, jejž měl v povstání německý živel mezi stavy.

Za takového stavu věcí znamenala volba německého knížete za českého krále patrné nebezpečí. Zvolení kurfiřta Saského bylo by jistě pohromou větší — úspěch Fridricha Falckého byl do značné míry prohrou německoluterské skupiny Šlikovy a nadějí českoněmeckých vůbec, prohrou, o niž ovšem zasloužily se víc vlivy říšskoněmecké politické situace, než pochybná převaha českobratrských straníků Falce v Praze. Ale i Fridrich z Falce byl Němec a i jeho vítězstvím by se nepochybně vliv němčiny a příliv Němců do země zesílil, přes (papírovou) existenci zákona z roku 1615. Můžeme proto míti za to, že by dříve nebo později došlo k boji národnostnímu a jazykovému v Čechách. Ale můžeme býti zároveň přesvědčeni, že by v něm česká většina rozhodně zvítězila. Na otázku, zda porážka falcké dynastie na Bílé Hoře němectví v Čechách oslabila, můžeme odpověděti, že prozatím ano. Bílá Hora, prohlásivši, že nestrpí jediného nekatolíka v zemi, položila nepřekročitelnou hranici ochrannou mezi říší českou a světem severoněmeckým. Ona učinila konec i oné povážlivé tendenci, která v českých stavech protestantských živila snahu zdůrazňovat státoprávní souvislost Čech s říší. Ona konečně zastavila ihned a úplně nebezpečné severoněmecké stěhování do země, ano vypudila nemalou část nových německých přistěhovalců zpět za hranice. Z Prahy např. se vystěhovalo v l. 1624 až 1627 pro náboženství na 400 rodin měšťanských; lze tvrditi, že dobrá polovina byli Němci; mezi 10 nejbohatšími (těmi totiž, kteří měli aspoň 50.000 kop jmění, tj. kteří byli, našima očima odhadováni, milionáři), mají české jméno nanejvýš dva nebo tři! Z českých emigrantů z měst nejeden odpuzen cizinou a zachvácen steskem po vlasti, se vrátil, Němec za hranicemi zůstal, protože vracel se z Čech do staré vlasti.

Jaký mělo za těchto poměrů význam vítězství Ferdinanda II.? Lze říci krátce, že ironie situace byla v tom, že porážka jednoho českého krále na Bílé Hoře němectví v Čechách oslabila a vítězství druhého je posílilo! Naznačil jsem již v statích předchozích, že octli jsme se takřka mezi dvěma německými ofensivami! Vítěz vstupoval sic do země vyzbrojen víc mocí a kulturou světa románského než německého, ale jeho románští generálové, jeho říšskoněmečtí i rakouští rádcové a úředníci užívali němčiny jako prostředkovacího nebo přirozeného svého jazyka a stáli na tom, aby, dosáhnouce z milosti císařovy statku a inkolátu v Čechách, nemusili skloniti šíji pod panství cizího jim jazyka českého. Tak v poradách o obnovené zemské zřízení prosadil oblíbenec Ferdinandův, kníže Eggenberg (od r. 1622 držitel největšího českého dominia, krumlovského), proti radám českých pánů, aby němčina byla propuštěna i v oboru práva zemského jako rovnoprávná s češtinou.

Víme-li, že v daleko největší části země němčina tohoto práva požívala již odedávna, zdá se změna Bílou Horou přivoděná býti nevelikého významu. Vskutku byla to těžká rána pro dosavadní panství a převahu jazyka českého v zemi; ukazovala také dosti dobře povahu germanisace, lze říci katolické, na rozdíl od protestantské: tato šla po výtce zdola, postupujíc s luteránskými měšťany a sedláky (proto byla daleko nebezpečnější), ona převahou shora, uvádějíc do země cizí šlechtu. Německá šlechta, skoro veskrze luteránská, byla, jak víme, v zemi již před r. 1618, a to nejen v Čechách, ale i v Moravě; byla tu zastoupena počtem daleko větším, než se myslí obecně; díl její se počešťoval, ve větším dílu však žilo nebo ožilo německé vědomí; horší bylo, jak jsme poznali, že luteranismus poněmčil i část české šlechty. Běžná představa, jako by před Bílou Horou byla stavovská společnost naše ryze česká, nesrovnává se s pravdou; zdání, že je ryze česká, podporoval pouze právní stav, jenž nutil i německého šlechtice užívati namnoze češtiny. Bílá Hora tento právní stav podvrátila a tak umožnila, aby skutečnost vstoupila patrně v popředí. Bílá Hora zahubila nebo vypudila za hranice jen část německé šlechty; ostatek zůstal a k němu připojili se noví, většinou románští rodové, kteří po Bílé Hoře vstoupili s vítězem do země. Kdyby bylo šlo pouze o šlechtu, která v prvních letech po Bílé Hoře nabyla inkolátu v Čechách, byla by snad přece podlehla dříve nebo později národně českému, ještě přirozeně silnému prostředí prvé pobělohorské šlechtické generace; příliv její byl beztoho z velké části vyrovnán úbytkem luterské šlechty německé. Ale roku 1634, po vraždách chebských a konfiskaci ohromného zboží Valdštejnova, Trčkova a Kinského vstoupila druhá ještě silnější vlna cizí aristokracie do země, jejíž assimilace byla již pravděnepodobna. Třeba vzpomenout i germanisujícího vlivu války: celá jedna generace pocítila mnohonásob dotek jeho, neboť úřední řeč všech rozličných vojsk, jež se střídaly na české půdě, byla ve styku s obyvatelstvem německá.

Je pravda, že nejedna rodina, do Čech přišlá, se i za těch okolností, zejména sňatky s Češkami, počeštila, ale zisk takový vyrovnán byl brzo příchodem německého nebo románského rodu jiného. Tím způsobem vytvořila se uprostřed české šlechty pevná nečeská (tak lépe řečeno než: německá) menšina, jež razila němčině úředně i společensky cestu. Tak se němčil znenáhla český sněm, zemský soud, zemské desky — po uplynutí jednoho století po Bílé Hoře bylo lze říci, že vlastní politický národ český je jen asi z polovice nebo malé většiny opravdu české národnosti! A na Moravě bylo ještě hůře. Tam podle slov moravského historika stal se po roce 1628 jazyk německý nikoliv pouze s češtinou rovnocenným, nýbrž hned hlavním jazykem sněmovních akt. Zdá se odtud, že Morava byla dobou předbělohorskou zněmčena více nežli Čechy; proto asi po pádu zákonných privilegií češtiny jeví se úřední tvář její tak náhle německou.

Možno snad namítnouti, že Bílá Hora nechtěla nic jiného, než rovnoprávnosti němčiny s češtinou, tedy stavu právnímu, při němž česká většina mohla vítězně se uhájiti. Jinými slovy, že to bylo vinou české šlechty samé, dala-li se cizotou tak zatlačiti. A tato výtka jeví se po bližší úvaze oprávněnou; proti ní nechrání, tuším, ani omluva, že to byla Bílá Hora, jež rozličně stvořila půdu, která úspěchy cizoty urychlila.

Budeme ještě o tom mluviti. Ale nutno pověděti již nyní, že Bílá Hora nechtěla spokojiti se pouze spravedlivou neutralitou v zápase němčiny s češtinou, nýbrž že nedovedla zapříti své zásadní nebo instinktivní nechuti k jazyku českému od počátku. Projevem významné nevážnosti k němu bylo zajisté, že císař považoval německý text Obnoveného zřízení zemského za text autentický a že český překlad jeho nebyl vůbec dotištěn! Stalo-li se tak bez ohledu na to, že ponížení češtiny ponesou těžce čeští předáci katoličtí, jimž dvůr tolik přízně osvědčoval, lze si domysliti, jak by se Vídeň asi chovala k právům češtiny, kdyby povinných zřetelů k Lobkovicům, Slavatům a Martinicům nebylo. Neboť tito se báli protičeské averse svých protektorů a spojenců podobně jako kdysi Stránský chvěl se před národnostními následky německoluteránské aliance. Na jaře r. 1634 píše Slavata Martinicovi, že jest děkovati Panu Bohu, že českým kancléřem krále Ferdinanda III. nestal se Němec. Kdyby k tomu bylo došlo, „byla by tím příčina dána, že by mnozí smejšleli a i o tom mluvili, jakoby to se obmejšlelo, aby v království Českém jazyk český byl vyhlazen, skrze což jaká by příčina k naříkání obecnému se dala, snadno se soudili může“. Stížnost Slavatova je nejen dokladem obav upřímného Čecha, ale zároveň výraznou kresbou skutečné situace.

Nelze totiž pochybovati, že v dlouholetém bojovném napětí politickém i náboženském, jež dělilo Prahu a Vídeň, naplnila se společnost vídeňská patrnou předpojatostí národně protičeskou vůbec. „Ejhle Čecha!“ volá ve vzteklém výkřiku německý prelát pražský Questenberk (bratr vídeňského dvorního rady), když zvěděl o zradě Valdštejnově, Čech a kacíř, Čech a zrádce, Čech a rebel — to splynulo bezděky německému katolickému a dvorskému vědomí v jedno a založilo ve Vídni vůči zemi již ztrestané a v obyvatelích, tj. stavech, značně proměněné patrnou nedůvěru a patrnou obavu ze všeho národně českého. Balbínova Obrana jazyka slovanského je přímo i nepřímo zvlášť výmluvným potvrzením všeho toho. Stačí jen vzpomenouti onoho místa, kde Balbín dí, že slyšel od nejednoho z novotných rádců císařových, že „kdyby možno bylo, všecky dávné obyvatele Čech dlužno vynésti na bedrech a v nejbližší moře uvrci; tehdáž teprv bude konec rebelování.“ A zmiňme se ještě o výroku hraběte Fr. z Vrbna, napsaném r. 1665 hr. Humprechtovi Černínovi. Psal, že nevěří, že by se Václav z Lobkovic stal nejvyšším hofmistrem (stal se jím!) — a to proto, že je Čech, „což je, jako by byl stižen hříchem dědičným“!

To je, zdá se, pravé slovo. Poučuje o poměru Vídně k českému národu, o zorném úhlu Bílé Hory (a snad i o skutečném nazírání části české šlechty pobělohorské na dvůr a dynastii) dokonaleji, než výklad sebe obšírnější. Hrůza Bílé Hory způsobila, že i tato šlechta, již rozhořčovalo, že se na češství její hledí jako na hřích dědičný, sloužila mlčky těm, jež (aspoň z části) nenáviděla. A ještě významnější bylo, že potomkům jejím stalo se rozhořčení otců již čímsi nesrozumitelným.

III

DŮVODY PROTIREFORMACE. POMĚR KATOLÍKŮ A NEKATOLÍKŮ V ZEMI. PŘESTUPY KE KATOLICISMU A JEHO AGITACE. OSUD STARÝCH HUSITŮ. CO BY ZNAMENALO UŠETŘENÍ JEJICH. NĚMECTVÍ KATOLICKÉHO KLÉRU V ČECHÁCH A JEHO RADIKALISMUS PROTIČESKÝ. ZPOLITISOVÁNÍ CÍTĚNÍ NÁBOŽENSKÉHO VŮBEC. OSUDNÝ VLIV NĚMECKÉHO „RELIGIONSFRIDU“ Z R. 1555. POLITICKÉ DŮVODY DVORA. HUSITSTVÍ A BÍLÁ HORA.

Ještě jednou: nikoli zahubit tělo, ale proměnit ducha staré Čechie bylo plánem Bílé Hory. Proto spoutána svoboda sněmů, aby v nich nenašel již místa starý duch vzdoru a odboje, proto propuštěna němčina u soudů šlechtických a udělování inkolátu (práva koupiti svobodný statek v zemi) vyhraženo králi samému, aby cizí krev mohla snáze vniknouti v český organismus a přispěti znenáhla k přerodu jeho, a proto především donucena násilím většina obyvatelstva, aby přijala náboženství katolické menšiny. Pokatoličení Čech a Moravy je plně a výhradně dílem Bílé Hory, jejím přímým (ač ne hned od počátku chtěným) důsledkem, a to prozatím důsledkem pro dějiny naše a dějiny střední Evropy nejzávažnějším.

V názorech na motivy a cíle protireformace pobělohorské není rozdílu mezi historiky. Král i rádcové jeho pomýšleli z počátku — jak zdá se nepochybno — pouze na to, vyhladit české bratry a kalvinisty a obrátiti ke katolickému vyznání především přímé poddané královy, tj. obyvatele na královských statcích a měšťany v královských městech. Ale znenáhla nabyly převahy rady, aby vítěz vnutil celé zemi svou víru a aby tak vyhladil dokořán ducha rebelie. Tento zřetel, tedy spekulace v jádře svém politická, nikoliv církevně náboženská, jak se zdá, rozhodl. Král sám, Ferdinand II., byl v tom všem jen poslušným vykonavatelem vůle, jež v okolí jeho, duchovním i laickém, znenáhla ujasnila si svůj cíl a možnosti i vyhlídky jeho. Osobně nevýznamný, štědrý a dobrosrdečný milovník hudby, lovu a okázalé výpravy divadelní (na niž dovedl vyhoditi tisíce, třebas nebylo v pokladně ani pro kurýra), činil na nejbližší okolí své někdy dojem nerozumného dítěte. Ale jako poslušný žák odhodlával se ve vědomí své nedostatečnosti znovu a znovu odevzdati se cele do vůle Boží, jejíž útěchy i směrnice mu tlumočili jeho jesuitští zpovědníci, a ostatek říditi se svědomitě radami svých ministrů. Jejich oddanost odměňoval vpravdě královsky a od nich, odevzdav se jim jednou, odděliti se již nedovedl. Za takových okolností vnuknuto mu bylo znenáhla odhodlání vykonati čin, jehož z počátku hrozila se střízlivá úvaha politiků v okolí jeho, ale k němuž pobízely rady fanatických prelátů, především z Čech docházející. A rozhodnuv se jednou, nepomyslil již na ústup. Odvahu k činu čerpal z odhodlaného ducha protikacířské ofensivy, jímž naplnila mysli katolických knížat románská společnost té doby, duševně ovládaná řádem jesuitským. Právo k němu odvozoval nejen ze své povinnosti náboženské, čili, jak říkal, z příkazu svědomí (jež panovníka činí zodpovědným za posmrtnou spásu jeho poddaných), ale i ze zákonů říše římskoněmecké, jimiž, soudil, bylo se možno říditi, když Čechové v pokutě propadli své staré majestáty. A techniku protireformačního postupu znal dokonale z vlastní zkušenosti — jako mladičký kníže 18—22letý byl zajisté před čtvrtstoletím vyplenil kacířství všemi prostředky důmyslu i násilí ve svých zemích vnitrorakouských (Štýrsku, Korutanech a Kraňsku).

Zbývá otázka, kterak vítězná strana v Čechách mohla odvážiti se myšlenky takřka závratné, obrátiti ke katolicismu země velkou většinou protestantské a kterak plán se mohl zdařiti. Neboť Čechy a Morava byly v den vítězství bělohorského zeměmi nekatolickými ohromnou většinou; teprv když popatříme na situaci očima tehdejší doby, která neposuzovala poměry výhradně podle počtu osob, nýbrž především podle právně sociální hodnoty jejich, pochopíme poněkud, že plán mohl býti pojat a skutkem prováděn. Katolicismus v Čechách vzmáhal se před Bílou Horou, ale podle všeho jen v stavech vyšších, zejména ve stavu panském. R. 1617 je na pražském sněmu přítomno (při volení krále Ferdinanda) mezi 63 pány 25 osob katolických. To bylo víc než třetina — ale je vidno, že katolíci dostavili se na sněm četně, neboť jiné zprávy nás poučují (k r. 1600), že mezi dorostlými mužskými členy stavu panského, počtem 232, bylo katolíků 61, tedy asi čtvrtina. Za to mezi rytíři, nedbáme-li značného počtu šlechty pouze titulové (titulář z r. 1589 zná na 2086 rytířských lidí), lze počítati katolíky asi na jednu desítinu (prý na 150 dorostlých osob, skoro veskrze usídlených v Prachensku a Plzeňsku). Již tu jde o odhad pouze přibližný — a nejistota roste, probíráme-li se daty o počtu katolického obyvatelstva v zemi vůbec. Z nich nejkonkrétnějšími zdají se údaje arcibiskupovy k r. 1589, že je v zemi 300 katolických far a k r. 1597, že je jich 330. Poněvadž všech far v Čechách v té době počítalo se rozličně 1225—1366, dospěli bychom k závěru, že by katolíků byla v zemi jedna čtvrtina až pětina, závěru, jemuž, tuším, víry přiložiti nelze. Je možná, že arcibiskup počítá i katolické fary dávno uprázdněné. Tak snad nezbude než držeti se čísla 304.000 osob katolických, o nichž mluví arcibiskup r. 1575. To znamenalo, že v království by byla asi jedna sedmina obyvatelstva katolického — data, jež máme po ruce, vedou buď jak buď k poznání, že katolíků bylo více než jedna desítina. O sněmu moravském počátkem srpna 1618 praví Skála, že v něm papeženci měli většinu. Je jisto, že v tomto případě jde o většinu náhodnou a snad slovem papeženci nejsou ani mínění veskrze katolíci. Ale na druhé straně i z kusých těchto dat vysvítá, že mezi lidem a šlechtou nižší bylo katolíků poměrně málo (ač ne tak málo, jak se věří obecně), ale ve šlechtě vyšší že měli katolíci již před r. 1618 menšinu značnou.

K tomu účinku přispěly i dosti hojné přestupy mladých šlechtických ctižádostivců k víře katolické; z nejznámějších našich kavalírů té doby náleželi např. moravský kn. z Lichtenštejna (seděl kdysi v bratrské škole ivančické po boku Karla z Žerotína!), Češi Albrecht z Valdštejna, Vilém Slavata, Heřman Černín k těm, kteří odvrátili se od víry otců, aby vysloužili si slunnější budoucnost v lesku přízně dvorské a v estetickém bohatství kultury románské. Ale nechtějme všechny přestupy vykládati z příčin vnějších; doba zná jich mnoho, zejména takových, kde rozumovost protestantismu odpuzovala a lákala mystičnost katolicismu. Dlouholetý pobyt císaře Rudolfa a dvora jeho (k čemuž náležel i papežský nuncius) na Hradčanech přispěl také rozličně k zesílení katolicismu, nejvíce ovšem jeho vědomí kulturní převahy, usilovnost a houževnatost jeho agitace. vedené zejména novým, útočně vojensky zorganisovaným řádem jesuitským, a náboženská nejednotnost protivníků.

Za takového stavu věcí lze pochopiti, jaké asi byly základy kalkulace protireformační. Bylo na snadě, že útěkem jedněch, odsouzením jiných, konečně vstupem nové šlechty do země a povyšováním do stavu panského bude založena katolická většina v stavu politicky nejdůležitějším, stavu panském, ještě před zahájením protireformace, většina, která vyroste dobrovolným přestoupením malomyslných a nestatečných. Tato naděje nezklamala; brzo po Bílé Hoře ukázalo se vskutku, že je české katolické šlechty s dostatek — jen díky tomu podařilo se zachovati největší část zkonfiskovaných statků v českých rukou. Na sedlácích této společnosti a této době málo záleželo („lid hrubý, k služebnosti odsouzený“, jak jej karakterisoval i osvícený český bratr Pavel Stránský, měl sotva právo, aby rozcházel se v náboženství se svou vrchností), také ne tolik na měšťanstvu. Měšťané měst svobodných byli „komorou“ královskou, tj. vlastními poddanými královými a měli také po názoru vítězné společnosti říditi se německou zásadou „cuius regio, eius religio“. Ve Vídni proto nepochybovali, že se podaří, aby na příštím sněmu českém i stav městský byl zastoupen katolíky. Před Bílou Horou ovšem z měst královských katolická byla jen dvě města jihočeská: Plzeň a Budějovice. V Mostě, Kadani, Ústí a podle všeho i v Praze byly větší nebo menší katolické menšiny. Katolíci pražští byli, zdá se, většinou přímí potomci starých husitů.

To byl konečný osud těch, kteří stáli na půdě českých kompaktát, pro něž bilo se tolik českých hlav, tolik českých srdcí krvácelo! Poluteránění Čechové pospíšili si již r. 1567, aby kompaktáta z privilegií zemských vypustili; r. 1609 zřekli se jich znovu výslovně, vyslovujíce za to naději, že J. Mt. Cís. je, „jakožto přední oud svaté říše“, ráčí zůstaviti a zanechati při říšském zákoně, „jenž religionsfrid slove“. Uslyšíme ještě o osudných důsledcích této víry v cenu německého zákona; díky jí přišli Čechové podobojí i o to málo, co s pohrdáním odhazovali, tj. o ochranu kompaktát. Tak také většina starých podobojích byla podlehla dávno luteranismu, v němž viděla jaksi [ale ne vším právem] pokračování v díle Husově; ti z konservativních husitských Staročechů, kteří si byli vědomi, že stojí na půdě katolické a kterým se proto příčil protestantismus, zůstali vyloučeni z nové organizace evangelické církve české, založené Majestátem a Porovnáním roku 1609. Dokud nebylo protestantů v zemi, dívala se na ně církev římská s nedůvěrou, neuznávajíc jich za pravé členy své; potom je chtěla připoutati k sobě; vítězný protestantismus odvrhl je také od sebe; tenkrát, roku 1609, zbaveni své staré správní organisace (tak zvané konsistoře dolejší), poddali se většinou pod správu arcibiskupa. Zachovávali však nadále na rozdíl od katolíků starodávné své přijímání pod obojí, světili památku Husovu a Jeronýmovu a v bohoslužbě užívali češtiny; jinak nelišili se od katolických řádů v ničem.

Očekávali bychom, že i vítěz bělohorský nahlédne, že aspoň starých podobojích nutno ušetřiti. Šlo tu zajisté o mravní i právní titul, uznaný po stejně slavném jako hrozném zápase řádným sborem všeho křesťanstva, stvrzený přísahami českých králů z doby dvoustoleté, nikdy dosud v pochybnost nebraný žádným z Habsburků. Měly neveliké zvláštnosti v obřadech (za nimiž ovšem původně stály dosti podstatné v celkovém pojetí), jež si Čechové vybojovali v době, kdy svět kol dokola byl výhradně katolický, býti jim násilně staveny ve chvíli, kdy sousedé jejich většinou odpadli od církve katolické, od církve, od níž se starověrní husité odloučiti nechtěli? Zdá se nepochybilo, že Ferdinand II. původně byl získán programu, práv starých podobojích se nedotknouti. V listu z 6. června 1620, tedy ještě před Bílou Horou, ale v době, kdy spoléhal na vítězství, ujistil o tom kurfiřta saského výslovně (třeba pověděti, že kurfiřt ho o nic takového nežádal). Bezprostředně po Bílé Hoře hlásí se k téže myšlence nový český místokrál, kníže z Lichtenštejna, a ze všeho vyplývá, že za ni se přimlouvali, aspoň většinou, i čeští páni katoličtí, kteří v nových poměrech především byli povoláni, aby tlumočili vůči koruně stanovisko země.

Lze říci snad, že by bylo věcně nemnoho znamenalo, kdyby hrstka starokališníků, podrobená již cele církvi katolické, zachránila své skrovné svobody. Ale nezapomínejme, jakou nesmírnou moc měl v Čechách od dvou století symbol kalicha! Ještě po Majestátu jmenovali se stavové evangeličtí úředně stavy „tělo a krev Páně pod obojí přijímajícími“ — a velké části nekatolíků by byl nepochybně kalich a Hus stačily, aby nejen bolest rozchodu s evangelickým náboženstvím zmírnily, ale i utěšily nadějí, že přijde doba, kdy bude možno naplnit prázdné heslo, pouhý symbol kalicha, zas vnitřním obsahem. Rozchod s minulostí nebyl by tak naprostý a tak ponižující. Ale vše to věděli nepochybně také zavilí protivníci a proto spěchali, aby v této otázce padlo rozhodnutí konečné. V pondělí velikonoční r. 1622 podával kanovník Platejs v kostele u sv. Martina, kde před víc než dvěma sty léty počato podávat svátost oltářní pod obojí způsobou, po prvé na husitské půdě svátost oltářní pod jednou.

Bylo osudné, že ve chvíli, na níž tolik záleželo, měl katolický klérus v Čechách v čele muže, kteří byli v národě českém cizinci, ba nejen cizinci, nýbrž nepřátelé jeho. Arcibiskupem byl stařec sedmdesátiletý, Němec, pocházející z Chebu, Lohelius, hlavními rádci a vlastními řediteli jeho vůle dva jiní Němci: opat strahovský, rodem z Kolína nad Rýnem, prudký vášnivec, Čechy nenávidící, Kašpar z Questenberka, a vedle něho víc diplomaticky založený, češtiny i vlaštiny dobře znalý mnohonásobný kanovník Jan Arnošt Platejs. Jeho otec, úředník v německém oddělení české dvorské kanceláře, přišel do Čech ze Sas a přestoupil ke katolictví; syn stal se arcikatolickým horlivcem a zástupcem papežského nuncia. V rukou těchto tří německých popů octlo se rozhodování o otázce, v jakém rozsahu má býti provedena reformace katolického náboženství v Čechách. A jimi především, zdá se, dán byl podnět ke konečnému rozhodnutí, jimi byl informován nový papežský nuncius, Karel Caraffa (potom vrchní popoháněč protireformačních operací), jimi útočeno v nových a nových podáních na císaře, až dosaženo cíle. Největším protivníkem Čechů z této trojice byl Kašpar z Questenberka, který i později v komisích protireformačních měl vynikající místo, mnich, jenž žil čtvrt století v Čechách, ale česky se nenaučil, prudký, ano rvavý urputník, před nímž ani katoličtí Čechové nenašli milosti (nenáviděl zejména české „králíky“, tj. místodržící, nejvíc hr. Martinice). Jeho bratr, vídeňský dvorní rada, Heřman, smýšlel podobně; z četných projevů jeho protičeské nechuti, posílaných do Prahy Kašparovi, stačí citovati větu: Hnusí se mi všichni Čechové obojího pohlaví!

Mám za to, že nelítostnou bezohlednost české protireformace nepochopíme plně, nepočítáme-li také s těmito necírkevními a nenáboženskými argumenty jejími, jichž ostatek dotkli jsme se již v kapitole předchozí. Vidíme zajisté, že ani jesuité převrat tak radikální z počátku nedoporučovali, radíce rozličně k postupu oportunnímu. Celá válka třicetiletá je jediným velkým dokladem, jak zpolitisováno bylo náboženské cítění ve střední Evropě; žil-li člověk doby tehdejší duševně skoro veskrze jen náboženstvím, naplnil je a prosytil všemi svými láskami a nenávistmi tohoto světa, hlavně politickými a národními. I saské zrady českých souvěrců způsobeny byly zčásti aversí národní: o luteránském papeži saském, dru Hoëovi, tvrdí se aspoň, že z osobní nenávisti k Čechům pracoval u kurfiřta, aby spojil se proti Čechům s císařem. (Hoë stal se za krátkého působení svého na německém gymnasiu u sv. Salvátora mužem v české Praze nejnenáviděnějším; svědčí o tom řada pamfletů i fakt, že obraz jeho jednou byl přibit na šibenici.) Je známo, že v největší německé zemi koruny české (nemluvě o Lužicích, jež byly kurfiřtu zastaveny), ve Slezsku, nedotkl se Ferdinand II. na zakročení Sas dosavadních poměrů; tam tedy zůstal prozatím v plném panství Majestát z r. 1609, tam zůstala nedotčena náboženská svoboda! Jen Čechy a Morava měly býti duševně vyvráceny!

A nechybělo mnoho a bylo by se Sasům podařilo zachovati německým přistěhovaleckým obcím luteránským v Čechách, v tom zejména kostelům a školám u sv. Salvátora na Starém Městě a sv. Trojice na Malé Straně a luteránům v německých krajích chebském a loketském, svobodu náboženskou, tj. zachrániti české Němce, kdyžtě Čechové vlastní měli zůstati obětí! Hoë i kurfiřt pracovali o to úsilovně, ano měli smělost tvrditi, že kostely byly vystavěny z říšskoněmeckých peněz, a že německý národ, jsa v Čechách cizí a pohostinný, musil býti českých autorit poslušen a nemůže tedy býti činěn zodpovědným a trestán za to, co vyvedli čeští političtí náčelníci. Vskutku víme, že k původcům odboje náleželi němečtí předáci luteránští především! Císař čelil kurfiřtu (mezi jiným) poukazem na to, že podle míru náboženského v Říši (téhož, jehož se dovolávali Čechové jako své ochrany! — a to jak v Majestátu, tak v dohodě mezi luterány a bratřími z téhož roku) má právo vnutiti svým poddaným své náboženství. Při tom bylo zajímavo, že česká úřední místa vztahovala říšský zákon na Čechy (jako to činili sami Čechové roku 1609) a v Sasích se — podle pravdy — tvrdilo, že v Čechách průchodu nemá. Pádnější byl jiný vídeňský argument, že kurfiřt saský také žádného katolíka v zemi své nestrpí. Taková byla doba — nesnášenlivý, křesťanství cizí fanatismus vládl na obou stranách. Bylo opravdu tragické, že česká společnost, která boj svůj o „čistší“ náboženství před dvěma sty léty provedla vítězně hlavně proti Němcům, která se byla již v 15. století propracovala k vysokému názoru o snášelivosti náboženské, která toto pokrokové stanovisko své dosti šťastně uhájila v Majestátu i Porovnání z r. 1609, měla své náboženské svobody ztratiti také proto, že německý reakční zákon z roku 1555, dílo vítězného luteranismu, spojil náboženskou „svobodu“ s nemravnou formulací „Cuius regio, eius religio“, tj. s právem knížat brát poddaným jejich náboženství!

Řekli jsme již, že i dvůr vídeňský veden byl ve své politice protireformační více politickými než církevně náboženskými úvahami. Hlavní argument těch, kdož se přimlouvali za úplné vyvrácení nekatolických církví českých, záležel v tvrzení, že rozdílnost víry byla hlavní příčinou českých zmatků a vzpour proti králi. Povolit husitům nebo jen luteránům (rozumělo se vždy, že o shovívavosti s nenáviděnými pikarty — tj. českými bratry a kalvinisty — nemůže býti ani řeči), znamenalo by, že všichni nekatolíci prohlásili by se pro trpěnou konfesi a rozdělení země ve strany se potírající a sklon k rebelii by dále trvaly. A nejednomu rádci asi lahodila myšlenka, že katolická církev je nyní s to, aby pomstila i to, co stalo se proti ní v Čechách před dvěma sty léty, že Bílá Hora ztrestá nejen ohavnou rebelii z r. 1618, nejen roztrhá v kusy Majestát, ale promění i vítězné bitvy starých husitů, vybojované nad celým křesťanstvem, v konečné porážky!

Lze říci proto, že husitství vedlo nás na Bílou Horu? Fakticky tomu tak bylo, ale že Bílá Hora byla nutným výsledkem české duševní vzpoury před dvěma sty léty, popíral bych stejně rozhodně, jako popírám, ze pohlcení českého státu Rakouskem bylo nutným důsledkem Bílé Hory. Mezi všemi těmi velkými stanicemi našich dějin jsou takové vzdálenosti časové, jinými slovy byly tak hojné možnosti jiného vývoje, jiného osudu, že jednoduché post hoc — propter hoc (potom, tedy proto) zdá se mi řešením v základě pochybeným.

IV

POSTUP PROTIREFORMACE. VÍC ČEŠI NEŽ NĚMCI OBĚTÍ. BRUTÁLNÍ PRAXE REFORMAČNÍ. MARNÉ PROTESTY ARCIBISKUPA HARRACHA. ROZDÍL SITUACE NA ČESKÉM JIHU A SEVERU. SEDLÁCI. ZNOVUZAHÁJENÍ PROTIREFORMACE PO R. 1650. ODHADY O POČTU EMIGRANTŮ. VÍTĚZSTVÍ KATOLICISMU.

Není v programu této malé práce líčiti postup protireformace. Vražedná násilnost celé koncepce a brutálnost její methody byla taková, že dokud bíti budou česká srdce, neubrání se pohnutí při vzpomínce na muka, jimiž podlomila nebo zničila životní štěstí tisíců. A to ne pouze těch, jež vyhnala z vlasti mezi cizí lidi a národy, nejen těch, jež ožebračila hospodářsky! Bezohlednost, s jakou plán nestrpěti v zemi jediného nekatolíka, byl pojat a proveden, bezohlednost zejména k hospodářským důsledkům toho šílenství, je karakteristická pro víru doby, že se tím rozmnožuje čest boží, a také pro románsky renesanční představu o prostředcích, jimiž zakládá se bezpečí knížete a státu a poslušnost a kázeň poddaných. Ale pověděl jsem již, že myšlenka, aby panovník nestrpěl mezi poddanými svými jinověrců, byla sankcionována německými luterány na říšském sněmu v Augšpurku a že nesnášenlivost protestantů nelišila se v těchto věcech v ničem od fanatismu katolíků. Bylo by vůbec omylem viděti v bojovném luterství té doby živel jakkoli pokrokový. Jen rozsahem, jen počtem obětí převýšila protireformace v českých zemích kterýkoliv podobný příklad násilného obrácení víry z těchto dob. Převýšila jej i svou důsledností: v Dolních Rakousích, na příklad, strpěl vítěz, aby jistý počet protestantské šlechty setrval při svém náboženství; v Čechách a na Moravě nesměl zůstati nekatolík žádný! Zásada ta vtělena v okázalém článku i do nového zřízení zemského a každý pokus o návrat starých řádů prohlášen za velezradu.

Jako se k rozhodnému vystoupení proti evangelíkům českým odhodlávali ve Vídni teprv znenáhla (prvý patent, vypovídající všechny kazatele nekatolické, daný v prosinci 1621, ukazuje na ně jako na původce rebelie předstíraje tedy motivy politické), jako postupovali vůbec po etapách, a to nikoliv bez zřetele k politickému a vojenskému stavu věcí v Evropě, tak také ke konečnému zakročení proti nekatolické šlechtě odhodlali se ve Vídni teprve roku 1627, když situace na bojišti jevila se uspokojující. Zajímavo je i tu, že jesuité z intimního okolí císařova, P. Lamormain a Philippi, k vyhnání nekatolické šlechty neradili, že však s ním souhlasili Zdeněk Lobkovic a Vilém Slavata! To jest: nenávist, jež dělila Čechy navzájem, byla někdy větší než zloba ciziny. Před tím již od pěti let pracováno všemi prostředky na obrácení měšťanů v místech královských, na mnohých panstvích pak na obrácení poddaných. V městech, jež moc vládní, podporovaná pravidlem vojskem (pověstná jízda Huertova), ovládala poměrně nejdokonaleji, slavilo v té době surové násilí pravé orgie. Užito bylo rozličně všech method jeho: vkládání vojáků na byt a stravu do domů zatvrzelých měšťanů, stavení sňatků, pohřbů, obchodu nebo řemesla; výsledek byl buď vnější úspěch, nebo odchod měšťana ze země. Toto násilí bylo víc dílem moci světské než duchovní: nový arcibiskup pražský, kardinál Harrach (švakr Valdštejnův; stal se arcibiskupem, stár 24 let), měl námitky nejen proti vypovídání protestantů ze země, jež zavrhoval jako čin násilný, ale protestoval i proti užívání vojska a vůbec zasahování moci světské do reformace náboženské, neboť ona (tvrdil) plodí pouze nenávist, zmatky a bouře, k hanbě díla apoštolského, „takže náboženství křesťanské samo nad tím rdíti se musí.“ V tom do jisté míry shodoval se s ním jesuita, zpovědník císařův P. Lamormain — ale skutečná praxe reformační, jak dosvědčuje mnoho zpráv, byla daleka výstrah a protestací tohoto druhu. Nanejvýš, že, jak dí Denis, byla laskavá domluva „mravním úvodem“ k argumentům násilí.

V nátlaku o přijetí katolické víry šetřeno bylo celkem zásady, že Čech svobodný může se před odchodem vyprodati; Čechu nesvobodnému nebylo však právo emigrace přiznáno; utekl-li, znamenalo to, že ztratil, co měl. Odpor obyvatelstva nebyl všude stejně intensivní; celkový dojem je, že český jih (kde byl katolicismus poměrně nejsilnější) smířil se s novými poměry mnohem snáze, než sever (významné je např. rychlé obrácení města Tábora), a že největší houževnatost jevila se v krajinách osazených Němci (např. v Loketsku, kde se nekatolíci uhájili namnoze až do konce 17. století), nebo vůbec v krajích s protestantskými zeměmi na severu sousedících. Protireformace na venkově pokračovala ovšem pomaleji; jednak byli úředníci dominií pravidlem sami nekatolíky, jednak nebylo ani kněží nebo mnichů katolických sdostatek, aby čelili kazatelům evangelickým, po zemi rozličně se skrývajícím, a začasté v nočních schůzkách v samotách lesních povzbuzujícím věrné k setrvání. Jedno provolání, zachycené u jatého predikanta r. 1627, vyzývá vášnivě k ozbrojenému odporu proti těm, kteří oloupivše nás svobod i statků našich naposled i o naše duše usilují, z vlasti jako psy nás vyhánějí nebo hrozné kontribuce vydírají, abychom meče a pouta, jež na nás jsou uchystána, sami zaplatili. „Ó, rytířstvo boží! Obleč se v zmužilost starých Čechů! Ó ty srdce české! někdy lve udatný a silný, pozdvihni rukou opuštěných…, posilň se, nespi, ale prociť, o národe český…“ Jak vidno, neměly tyto zoufalé výzvy valného účinku. Sedláci však místy projevovali pozoruhodnou sílu odporu, jež je sympatickým výrazem jak jejich kultury, tak jejich charakteru: srotili se, zejména v severních Čechách, nejednou k nebezpečným místním revoltám, ale dovedli také dáti přednost útěku do ciziny před znásilněním svého svědomí.

Válka třicetiletá se svými proměnami štěstí válečného, jež několikráte naplnily pokořenou českou duši nadějí, že den pomsty za Bílou Horu je nedaleký, zmařila úplně výpočty a předpoklady reformačních komisí, takže, zejména v poslední třetině její, kdy znovu a znovu vstupovala do země vojska švédská, o obracení sedláků na víru katolickou nemohlo býti ani řeči. Tak počíná se poslední rozhodné tažení proti evangelickým souvěrcům teprve po roce 1648, teprve když mír vestfálský prokázal, že Bílá Hora byla opravdu slovem posledním, že Čechie předbělohorská, opuštěná spojenci, má státi se plně a cele kořistí vítězovou. Protireformace tenkrát začala se s největším úsilím, a karakteristické bylo, že to byl stavovský sněm český a že to byli královští místodržící v Praze (šťastní, že jim vestfálský mír zachránil jejich statky a ochotní vykořenit vše, co by snad je mohlo ohroziti v budoucnu), kteří podjali se katolisace s tak bezohlednou horlivostí, že sám císař musil mírniti postup jejich. Ukvapenost místodržících měla totiž k nemalému zděšení vrchností v zápětí houfné utíkání sedláků ze země. Jeho překvapující data číselná nám uveřejnil Bílek. Nalezl, že v prvých letech po válce bylo v Čechách podle úředních zpráv ještě na 200.000 poddaných lidí nekatolických — tj. jedna pětina všeho obyvatelstva (jiné zprávy odhadují počet jejich ještě výše) — z nich pak že v těch letech aspoň 30.000 uprchlo pro víru za hranice.

Bude asi trvati ještě dlouho, než budeme míti přibližně správné představy o rozsahu ztráty, již jediná země česká utrpěla emigrací. Předpokládáme, že během hrozných třiceti let po defenestraci pražské zmenšil se počet obyvatelstva v království o 100 procent, tj. z 2 milionů na 1 milion (data, odhadující obyvatelstvo Čech předbělohorských na 3½ milionu, nezasluhují víry). Protože zbraní vojenskou, zdá se, zahynulo poměrně méně Čechů, náleží velká většina té nesmírné ztráty jednak řádění morových nákaz, jednak emigraci. O šlechtě máme data podrobnější: Bílek počítá, že zemi opustilo 421 osob (či spíše rodin) šlechtických, z nichž 52 bylo politických uprchlíků, prohlášených za psance. Uvážíme-li, že v počtu tom jsou i někteří, kteří se později vrátili, aby dosáhli milosti, a řada jednotlivců z drobné, zejména německé, víc titulové než skutečné šlechty, úřednictvo beze statků a pod., můžeme, tuším, počítati, že celkem asi ze 1300 až 1400 šlechtických rodin českých odešlo do ciziny na 300 až 350, to jest kolem 25 procent. A nevylučuji, že poměrnému rozsahu tomu přibližovala se blízko i ztráta v svobodném stavu městském. O Jednotě bratrské máme zprávu jaksi poloúřední v „Historii protivenství“: do exilia vyšlo z Čech a Moravy okolo 12.000 duší, v tom na 200 kněží; doma zůstalo věrných (tj. těch, kteří prozatím nepřijali katolického náboženství) na 7000. Jde tu o značnou kvótu emigrační, neboť členů Jednoty bratrské bylo poměrně málo; roku 1575 pokládal bratr Černý údaj o 60.000 bratří v Čechách za hrubě upřílišený. Za to na Moravě bylo bratří více. U měšťanů 1 sedláků spolupůsobily ovšem i důvody hospodářské. Utíkalo se nejen pro náboženství, ale také z bídy, z nemožnosti zaplatit daně královské a dávky vrchnostenské, nebo pro zkázu stavení i inventáře. Ale útěk byl vždy projevem zoufalství. O Moravě mám méně zpráv; zdá se, že tu emigrace nedostoupila daleko toho rozsahu, jako v Čechách.

Tajných nekatolíků zůstalo, rozumí se, hojně. Ale počet jejich mizel znenáhla; třetí generace po Bílé Hoře počala již cítit katolicky. Když po skončení války třicetileté byl zázračný obraz P. Marie Staroboleslavské dovezen slavnostně z Vídně zpět do Staré Boleslavě, když slavná Te deum po všech kostelích země české děkovala (24. července 1650) za vítězné pro císaře ukončení vojny, za triumf katolické církve a vyvraceni kacířstva, byly to dny oslav, do jejichž díkučinění mísil se ještě hojně ston dušeného pláče a smutek zoufalství. Po třiceti, po padesáti letech potom je země — až na sporadické výjimky — katolická, katolická oddaně. P. Marie Staroboleslavská a Svatohorská opravdu kralují srdcím českým, jež mystika barokové doby a barokního kultu ovládla a přetvořila plně a cele. Stará Čechie, jež byla se tolik odvážila a tolik vytrpěla pro záchranu „čistšího náboženství“, odpočívala pod drny kostelních hřbitovů. Daleko rozptýlené a hynoucí pozůstatky její doma i v cizině počaly obraceti zraky nadějné ne již k zrádnému Sasku (jehož dynastie měla se také státi katolickou), ne již ke koruně švédské, ale k rodící se nové velmoci protestantské, k Prusku. Vnuk Komenského, Figulus-Jablonský, je jeden z kulturních sloupů mladého pruského království, je to on, jenž v den korunování prvého krále pruského v Královci má v Berlíně slavnostní kázání. I tato česká práce pro pruského krále je historickou vinou Bílé Hory.

V

TRESTÁNÍ JEDNOTLIVCŮ. POPRAVY Z 21. ČERVNA. KONFISKACE. PODVODY PŘI NICH. ZLOČINNÉ OLOUPENÍ ODSOUZENÝCH. DATA BÍLKOVA O ROZSAHU KONFISKACÍ. POČET OSOB ODSOUZENÍCH A STATKŮ SKONFISKOVANÝCH. ROZSAH KOŘISTI A DEMORALISACE KOŘISTNÍKŮ. CIZÍ RODY NA ČESKÉ PŮDĚ A JEJICH VYMÍRÁNÍ.

Pravil jsem, že i o násilné proměně náboženství spolurozhodovala vynikající měrou státní raisona. Všem opatřením vítězné vlády Ferdinandovy vtiskl svou pečeť politický výpočet, politická úvaha, jejíž vedoucí myšlenkou bylo jednak krutě potrestat rebelii minulou, jednak znemožnit rebelii budoucí. Velkorysá brutálnost této taktiky nespokojila se zvrácením ústavy politické a církevně náboženské v zemích českých, nýbrž chtěla i vinu jednotlivců mstíti nelítostně. Tu pak zase všechna tíha hněvu císařova měla zasáhnouti český národ politický v užším slova smyslu, tj. Čechy a Moravany, ale především ovšem české předáky stavovského odboje. Popravy na Staroměstském náměstí dne 21. června 1621 byly zvlášť okázalým, takřka manifestačním projevem této politiky: hrůzu jejich měla pověst šířiti celou Evropou, aby jí vtiskla v pamět nedotknutelnost práv králů z boží milosti (jak to bylo vítáno ve Francii a Španělích, kde se báli příští české šlechtické republiky!), ale zároveň měla krev tam katem prolitá státi na očích všem Čechům budoucnosti jako hrozba, jako výstražný výkřik, jako povel k poslušnosti a odevzdanosti. Ze 27 justifikovaných byli tři stavu panského (Jáchym Šlik, Budovec a Harant z Polžic), sedm z rytířstva, ostatek měšťané. Nebyli to, jak již víme, samí Čechové, nýbrž i Němci, nebyli to také vesměs nekatolíci: popraven byl i katolický rytíř Diviš Černín, jehož bratr Heřman náležel k nejvlivnějším straníkům císařským. On to byl, jenž jako jediný z českých pánů bojoval na Bílé Hoře a on to byl, jenž jako policejní správce Starého Města řídil popravy z 21. června, při kterých sťata byla hlava i bratru jeho… Tak rozděleny byly české rodiny té doby, tak dáno najevo, že hněv trestajícího královského majestátu neušetří nikoho a že vítězný král netrestá náboženských jinověrců, nýbrž politické rebely! Na Moravě sic také vyneseno dvacet rozsudků smrti nad vůdci odboje, ale všem z milosti proměněn trest ve vězení. Rozsudky vynášeny soudem mimořádným, jehož ústava dosavadní neznala a v němž měli účast i soudcové, kteří byli v zemi cizinci.

Daleko hroznějším trestem než popravy a věznění byly konfiskace. Byl to víc než trest — byl to zločin; aspoň způsob, jakým toto pokutování bylo prováděno v praxi, prozrazuje mnohonásobně, že to, co mělo býti trestem, stalo se namnoze loupeží a podvodem. Konfiskace byly starý trestní prostředek české ústavy, jímž panské soudy české dovedly vlásti dosti bezohledně. Teprv za Rudolfa II. vyloučili stavové tento trest ze svého zákonníka, tak aby svobodný šlechtic nesměl nikdy trestán býti na statku. Ale za povstání užili ho sami vydatně proti svým domácím protivníkům — a vítěz ovšem nerozpakoval se je napodobiti. Doba beztoho, blízká staré feudální theorii, spatřovala v králi jaksi vrchního pána všech statků svobodných; vzpourou proti králi ztrácel držitel všechno právo k zboží svému. Válka stála krále hrozné peníze — co bylo bližšího než užíti k vyrovnání výdajů válečných a k odměně věrných rozsáhlého pozemkového majetku české šlechty? Tak počaly se faktické konfiskace brzo se vstupem katolických vojsk do země, dávno před Bílou Horou, a po Bílé Hoře rozšířeny byly vypočítavě nejen na vůdce nebo přední účastníky odboje, ale — a to v podivné kombinaci s vyhlášením t. zv. „jenerálního pardonu“ — na všechny obyvatele, kteří jakkoli vládu direktorů nebo krále Fridricha uznali a jim sloužili. To znamenalo, že trestání mělo býti rozšířeno na všechno skoro svobodné obyvatelstvo království; otevřeně přiznaným cílem jeho bylo vynutit i z těch méně vinných nebo spíše nevinných aspoň díl majetku jejich ve prospěch královy komory. Při tom však byl vzat odsouzenému statek celý, aby byl úředně prodán, ovšem pod cenou, a teprve po srážce stanovené pokuty měl mu býti zbytek vrácen. Byl-li tento postup sám sebou neslýchaným (byl zastaven teprv v únoru 1623), bylo opravdu zločinné, že značná část takto odsouzených Čechů, zejména emigrantů, navrácení peníze povinného se nikdy nedočkala! Byla odsouzena pětiny nebo třetiny nebo poloviny statku, ale přišla o všechno! Náleží k nejtrapnějším dojmům našich dějin doby pobělohorské, čteme-li přímluvné dopisy zahraničních mocí (zejména kurfiřta saského), aby česká vláda pomohla přece ubožákům k jejich právu, vidíme-li, jak česká komora vede dluhy takové v stálé evidenci, jak připočítává dlužné úroky a jak přece není s to se vyrovnati, ano jak, aby nemohla býti žalována, vyžaduje si od sněmu zákonné moratorium! Od let čtyřicátých války třicetileté až do 19. století povoloval co rok český sněm toto moratorium, jež znamenalo vlastně, že král český nemůže býti pro své české komorní dluhy žalován! Suma dlužná, jež r. 1653 činila 8 a půl mil. zl. (byly v ní nepochybně pohledávky i jiného původu), vzrostla do r. 1711 na 22 mil.; nebyla, rozumí se, splacena nikdy; nejubožším vdovám a sirotkům dostávalo se v 18. století víc ze soucitnosti (a to i na přímluvy sněmů, aby aspoň k starým českým rodům měla komora zření soustrastné!) malých splátek či spíše almužen na jejich pretense, Žid nedal za takový dluh komorní víc než 10 %!

To je jen jeden pohled do hospodaření s nesmírnou kořistí, jež padla vítězi do rukou v dobytém království! Jiný fakt neméně výmluvný záleží v tom, že král, jenž osobil si v opětovných konfiskacích na tři čtvrtiny země, byl po válce chudší než před válkou. Vlastní jeho statky v Čechách zmenšily se za tu dobu právě o polovinu! A historik Bílek počítá, že v jediných Čechách bylo zkonfiskováno šlechtě a městům statků odhadnutých na 30 mil. zlatých, že v pokutě ujato jistin za 5 mil., že konfiskace fridlandská r. 1634 zabrala nových statků za 13 milionů (zde šlo většinou o opětovnou konfiskaci statků již dříve konfiskovaných)! To jest celkem peníz 48 mil. zlatých, čili asi 576 mil. korun předválečných, nečítaje konfiskace, jimiž byli trestáni ti, kteří se za saského vpádu r. 1631 vrátili do země a účastnili se akcí proti císaři. Tato ohromná suma, jež jistě představuje většinu všeho národního majetku v království, padla největším dílem na pohledávky vojenských velitelů a dodavatelů, zčásti na dary z milosti, zčásti byla pohlcena podvodnými manipulacemi. Podvod spolupůsobil často již při odhadu majetku, aby cena jeho proti pravdě byla snížena, často při prodeji jeho, jindy při prodeji za znehodnocenou valutu (lehkou minci). Byly však i jiné methody. V těchto nekalých praktikách měli vynikající účast právě někteří z nejpřednějších plnomocníků nebo úředníků císařských, zejména kníže Lichtenštejn. Trestními revisemi pozdějšími, táhnoucími se až do doby Leopoldovy, podařilo se poměrně jen nepatrnou část nepoctivých machinací zjistiti a ztrestati.

Podle dat Bílkových bylo při pobělohorských konfiskacích (nota bene bez konfiskace fridlandské) odsouzeno 680 osob (z toho 166 všeho jmění, 112 k manství, ostatek většiny nebo menšího dílu statku), kdežto 580 osob šlechtických bylo pokuty osvobozeno, zvláště proto, že byly katolíky nebo se jimi staly. Poměrně malému zlomku byl zabraný statek cele nebo zčásti vrácen z milosti, v tom i řadě měst královských; ženy a vdovy většinou ušly trestání, ne ovšem dědička nejbohatší, Markéta z rodu Smiřických, na jejíž krásná dominia obrátil žádostivý zrak Albrecht z Valdštejna! Čísla Bílkova o poměru mezi počtem statků konfiskace ušetřených k počtu statků zkonfiskovaných (bylo prý z 926 statků konfiskováno 491) jsou nejasná, protože nevíme, vztahují-li se i na konfiskace po r. 1630 čili nic, ano jsou vůbec podezřelá, protože v Čechách bylo statků (panství) tou dobou nikoliv 926, nýbrž přes 1300! Z dat Bílkových se přece zdá, že střed země nebyl konfiskacemi tak postižen jako okrajiny, z nich zejména sever. Vyjmeme-li statky královské a duchovní a máme-li na paměti opětovnou konfiskaci z r. 1634, můžeme tvrditi, že propadly vítězi a jím byly zabrány aspoň tři čtvrtiny království. Na Moravě se odhaduje cena propadlých statků na více než 5 mil. zlatých — to znamená, že na Moravě bylo zkonfiskováno půdy poměrně aspoň o polovic méně než v Čechách.

Okolnost, že tyto miliardové (v našem slova smyslu) hodnoty byly vrženy v několika málo létech na trh a že největší úspěch kynul nejvíc chytrým a nejvíc bezohledným, vysvětlí nám poněkud (spolu se zásadou, že třeba krutě potrestat rebely a knížecky odměnit věrné) onu demoralisaci, které propadla v tom tanci milionů klika panská, v Praze vládnoucí. Vysvětlí i novou situaci země, kde vyrůstala přes noc nová knížecí bohatství, kde vedle vévodství fridlandského, nového manského státu českého krále, vyrvaného z těla samého království, nahromadily se v rukou několika šťastných kořistníků velké statky zemské v počtu neobyčejném. I v tom je vůle doby: sklon k soustřeďování velkých majetků v rukou jedince je pozorovati již před Bílou Horou a ovšem nejen u nás, nýbrž i v sousedství.

Ze statků konfiskací králi připadlých největší část dostala se novým vlastníkům prodejem; jen menší díl byl darován cele nebo zčásti ústavům církevním nebo důstojníkům vojenským; třeba však povědět, že ohromným nárokům českých prelátů, žádajících bezmála reparaci všeho, co české církvi bylo odňato od dob Jana Husa, dovedl dvůr i česká šlechta čeliti s úspěchem. I tu krátce měly politické a vojenské ohledy patrnou převahu nad církevními. Poměrně nejvíc rozdal císař roku 1634 za konfiskace fridlandské, a to skoro veskrze cizincům. Jen část těchto cizích rodů udržela se na půdě, která za tak tragických okolností a často za služby mravně velmi pochybné (to platí zejména o r. 1634) stala se jejich vlastnictvím. Vymřeli brzo Maradasové, Huertové, Verdugové, Aldringenové aj. Balbín, jenž tak těžce nesl záplavu vlasti šlechtou cizinskou, shromažďující se k hostině připravené, a jenž tak živě cítil nebezpečí, hrozící odtud jazyku slovanskému, vzpomíná toho, že na 50 šlechtických rodin cizích, jež se usadily v Čechách „po posledním vyhnání šlechty české“, v krátké době dočista vyhynulo. A těší se, že Čechy jsou hřbitovem cizinců. To byl dojem doby jeho, kdy šlechta česká, zdá se že značnou většinou, vědoma si byla svého češství; o padesát, sto let později bylo vidno, že kletba sv. Václava na „nájezdníky země české“ (jíž Balbín ten šťastný účinek přičítá) nemá již valné účinnosti.

VI

ZNIČENÍ ZEMĚ VÁLKOU. TŘETINA ČECH POUSTKOU. HROZNÝ ÚBYTEK OBYVATELSTVA. VLIV NA ROZDĚLENÍ PŮDY, ZDANĚNÍ A J. ZKÁZA MÉST. VÁLEČNÉ ZISKY A TRIUMFUJÍCÍ ARCHITEKTURA BAROKU.

Dotkněme se krátce i hospodářských následků Bílé Hory. Je nesporno, že na účet její nelze klásti paušálně všechno zničení země, jez má na svědomí válka třicetiletá. Čechy, zejména jižní, trpěly nesmírně již v průběhu české vojny, tedy ještě před Bílou Horou, trpěly i po ní: vypálené vsi, vypálená a vydrancovaná města, vybité nebo vyloupené chlévy, neosetá pole — to vše bylo tenkrát přirozeným průvodem vojenských formací, operujících v zemi, nota bene skoro bez rozdílu, šlo-li o armádu přítele nebo nepřítele, a často, šlo-li o pouhé ubytování domácích posádek po městech a krajích. Zdá se však, že z těchto hrůz a škod prvých let vojny byla by se bohatá země zotavila, kdyby nové a nové války, nové a nové vpády cizích armád neobracely v niveč práci opravnou, kdyby země české nestávaly se znovu a znovu shromaždištěm, zimním kvartýrem nebo přímo bojištěm vojsk, jež vleklá, nekonečná válka nepřestávala po malých přestávkách oddechu a naděje vrhati na naše kraje bezmála po tři dlouhá desítiletí. Konečným výsledkem opětovných zkáz, započaté dílo obnovy znovu a znovu v niveč obracejících, musilo býti ovšem tak neobyčejné, tak hrozné zruinování země, že k hospodářskému uzdravení jejímu bylo pak třeba práce víc než tří generací.

Nejvyšší kancléř království českého, hr. František Oldřich Kinský, píše r. 1684, že je notorické, že po válce ležela pustá aspoň třetina království. Podrobnější studium potvrzuje plně tento soud; třeba jen vyložiti, že se tím míní především, že asi třetina polností, selských i panských, ležela ladem a zarůstala lesem, že asi třetina statků, chalup a baráků byla vypálena, pustla nebo vůbec neměla vlastního hospodáře. Data katastrální vyčítají ještě k r. 1682, že 22,3 % půdy poddanské leželo ladem; na některých panstvích byla nevzdělána většina selské půdy!

Je velmi pravděpodobno, že v prvých desítiletích po válce dolehla na poddaného hospodářská krise poválečná mnohem pronikavěji, než drancování soldátů za války. Nebylo dosti dobytka, nebylo dosti pracovních sil, ba nebylo ani dosti poddaných, již by byli ochotni převzíti pustý grunt selský. Věděli zajisté, že při veliké láci plodin zemědělských a nadobyčej vysokých sazbách kontribučních je málo naděje, že by statek mohli udržeti. Následek toho byl pro selský stav v království i jinak neutěšený: ubylo půdy selské (rustikálu) a přibylo půdy panské (dominikálu). Neboť vrchnost, vidouc, že celé části vesnických pozemků leží ladem, odhodlávala se volky nevolky skoupiti („sváděti“) pusté grunty a zakládati z nich nové dvory panské. Tato ztráta selské půdy nebyla, pravda, příliš veliká (asi 4—5 %), ale oslabila stav selský přece i tím, že s novými dvory panskými musilo přibýti i robotní práce poddanské. Je pravda, že i mnoho sedláků zveličilo statek svůj získáním přilehlé pusté půdy, ale tento zisk padal málo na váhu proti rozsáhlému a takřka zásadnímu zhoršení hospodářské i právní situace poddaných, jež jevila se v svalení skoro všech daní na usedlost selskou, v přimnožování robot a dávek vrchnostenských a v okleštění všech ještě dosti hojných pozůstatků selské samosprávy. Nejhorší byla nesnesitelná tíha kontribuční — neboť stát teprv v té době si zvykl udržovat stálou armádu a teprv v té době dovedl svaliti výroční vojenskou kontribuci bezohledně na bedra poddaných.

Zkáza měst byla však ještě větší než zkáza venkova, v čemž snad jediná Praha činila výjimku. Město sice utrpělo mnoho odchodem nejbohatších měšťanů a ochuzením jiných, ale nelze pochybovati, že v něm válečné zisky shromáždily nový kmen zbohatlíků. Ale venkovská města byla v pravém slova smyslu zničena a nebylo jim lze vůbec pomoci na dobu dohlednou. Abychom všemu tomu lépe porozuměli, třeba si znovu a znovu uváděti na pamět, co znamenal úbytek celé poloviny obyvatelstva! Co znamenalo to strašné vymírání a utíkání ze země, takže zbyl jen každý druhý člověk! Rozumí se, že tyto hrozné zhouby nebyly stejnoměrně rozděleny po zemi, že vedle panství poměrně uchovaných byla dominia zničená nanejvýš a že vedle tisíců ožebračených chudáků soustřeďovaly se v rukou jednotlivců, zejména stavů vyšších, válečné zisky způsobem rozmanitým. Tak v době, kdy úřední akta katastrální plna jsou smutných dokladů o nesmírné bídě malého člověka, prchajícího pro nevýnosnost gruntu a těžké kontribuce od svého statečku, rostou v Praze (i na venkově) nádherné stavby paláců šlechtických, kostelů a residencí klášterních, skvělá Praha barokní zvedá k nebi své vítězné kopule, své monumentální, rozkošné stavby chrámové — zde plesá, triumfuje a děkuje nebesům v radostně vzrušenému postoji nová Čechie, Čechie několika tisíc, či spíše set osob, jejíž moc a lesk vyrůstá z ruiny statisíců!

VII

ÚČINKY BÍLÉ HORY V ŽIVOTĚ KULTURNÍM. VLIV BÍDY, EMIGRACE A DUCHOVNÍHO NÁSILÍ. ÚPADEK I MEZI KATOLÍKY. HMOTNÁ ZKÁZA HLAVNÍ PŘÍČINOU JEHO. CIZÍ KULTURA BOHATCŮ. PANSTVÍ LATINY. KONFRONTACE DOBY BĚLOHORSKÉ S DOBOU HUSITSKOU. PORÁŽKA TÉTO JIŽ V 16. STOLETÍ. BÍLÁ HORA ZJEVEM STŘEDOEVROPSKÝM. ROZDÍLY MEZI NĚMECKEM A ČECHAMI V DOBĚ PO R. 1650. VÁLEČNÝ STAV V ČECHÁCH TRVÁ. PROTEST BALBÍNŮV. KULTURA BAROKU. SVĚTLÉ STRÁNKY DOBY PROTIREFORMAČNÍ. BOJ O OBNOVU NÁRODNÍHO VĚDOMÍ. ZROZENÍ NACIONALISMU.

Lze na účet hospodářské zkázy, způsobené válkou třicetiletou, klásti i pokles kulturního života země? Myslím, že velkým dílem, neboť ochuzení a zbědačení postihlo právě střední vrstvy, měšťanstvo a drobnou šlechtu, jež byly hlavními nositeli duševního pokroku obce národní, a dovršilo jejich duševní připoutání k hroudě. Ale je nepochybno, že spolupůsobily neméně i jiné příčiny. Předem emigrace, jež znamenala ztrátu hlav namnoze nejstatečnějších, srdcí namnoze nejhoroucnějších. Stačí vzpomenouti Komenského — co by byl mohl vykonati tento osvícený, jasný a praktický duch, vedený uvědomělou snahou po vyšší kultuře, pro český život duševní, kdyby pokladů jeho mohla užíti rodná země jeho! A další mocnou příčinou bylo duchovní násilí, jež zamezilo jakoukoliv osvětnou činnost s potřebami a cíli nových pánů země se nesrovnávající a jež všechno školství a kontrolu vší literární a vědecké práce podřídilo moci a dohledu řádu jesuitského.

Ale přes to možno tvrditi, že kdyby válka byla se skončila úplně již např. r. 1627, že by k tak velikému úpadku české duševní produkce nebylo došlo, naopak, že by se snad bylo ukázalo, že hrozná krise let minulých zalomcovala s prospěchem stojatými vodami. Vskutku právě nejcennější pro nás díla emigrantská i domácí vznikla pod dojmem a rozčilením zápasu. Ztráta Jednoty bratrské byla ovšem nenahraditelná, ale na druhé straně nebyli čeští katolíci, staří i nově obrácení, přece tak kulturně slabí a bezvýznamní, aby po umlčení jinověrců musila oněměti česká ústa vůbec. Jak opravdově nadchly např. Denise listy paní Zuzany Černínové, vydané Dvorským, „kniha, v níž láska k vlasti se pojí s nejprostšími a nejušlechtilejšími tóny lidské soustrasti, kniha, jež by snad nejlépe představila Evropě českou duši, zušlechtěnou dlouhými zápasy za svobodu, očištěnou strádáním, usmívající se, přes utrpení nejkrutší, v dobrotě a doufání!“

Kam se podělo, kam zmizelo to všechno? Mám za to, že bylo to především ožebračení středních vrstev národa, jež soustředilo všechny starosti k uhájení hmotného života. Že to byly rozčilení, strádání a útrapy, jimiž ničila nekonečná, surová vojna celou jednu generaci, které ubily schopnost a možnost literárního zájmu a připravovaly zmučené, po pokoji a oddechu toužící duše nejdokonaleji pro mystiku barokové doby, kdy v absolutní odevzdanosti vrhal se člověk před zázračné obrazy P. Marie, aby vymodlil si duševní potravu, jedinou, po níž toužil.

Ta skrovná vrstva bohatců, jež žila kulturně, vyžila se plnými doušky z bohatství a lesku italského umění; necítíc převahou česky aktivně, měla asi za nemožné i zbytečné starat se o literární život mateřského jazyka; jen hudbu a umění výtvarné dovedla fedrovat a povznésti i v domácím prostředí; česká kniha nebyla však módou doby. Zesláblá společnost česká nebyla naprosto s to, aby se nové kultury zmocnila, aby jí dala mluviti českým jazykem, tím spíše, že graciosní cizinka přišla do země s trestajícím mečem v ruce; paní domu octla se tak na vlastním statku v podruží. Syn paní Zuzany, vzdělaný a uměnímilovný nad jiné, pan Humprecht Černín, je toho všeho živoucím dokladem. A humanistický kult latiny a antiky vůbec, jejž zavedl do všech našich vyšších škol řád jesuitský, a jemuž jevila se jazykem stejně málo kulturním němčina jako čeština, dokázal, že i všude tam, kde byl talent, kde byla vůle vyniknouti v krásné literatuře nebo práci vědecké, i tam, kde bylo horlivé národní cítění, ovládla latina jako takřka jedině možný, jedině přípustný jazyk spisovný; čeština odkázána, až na čestné výjimky (jako byl např. lidový historik Beckovský), na knihy a knížky, potřebné pro náboženské, správní a hospodářské poučení lidu. A i co v tom nebo nad to zdálo se potřebným (nový překlad bible do češtiny, kancionál, postila, učebnice češtiny pro školy nižší), musili obstarati sami jesuité — věda i literatura (lze-li tohoto slova vůbec užíti) žila takřka jen jimi a skrze ně. I ten jesuita, jenž cítil česky tak vášnivě, jenž celým svým rázem, v tom i svou žilou patrně romantickou, náleží mezi četu našich probuzenských buditelů (ač ovšem zároveň je synem své doby a svého řádu), Bohuslav Balbín, píše svou náruživou obranu jazyka českého, svůj dušený protest proti odrodilé šlechtě, proti cizotě a Vídni, proti praktikám macchiavellistickým, jazykem latinským. V historických spisech svých, psaných s cíli vědomě buditelskými, stojí však i vědecky nepoměrně výše, než jeho předchůdci, např. z 16. století.

Ale i ten, kdo rozeznává mezi pohromou, již do českého života kulturního vnesla přímo Bílá Hora, a zkázou, kterou mělo v zápětí v duševním vývoji našem fysické i hospodářské vykrvácení národa ve válce třicetileté, musí přiznati, že tato s onou mnohonásob souvisela a že i tu tedy jde, třeba nepřímo, o následky Bílé Hory. Vinu její lze spíše zmenšiti poukazem na to, že nikoli všechno, v čem spatřujeme vítězství cizoty a zkřivení nebo potlačení ducha staré Čechie, je výhradným dílem jejím, nýbrž že je spolu produktem vlivů, které počaly vnikati k nám dávno před Bílou Horou. Bílá Hora není naprosto rozhraním mezi dvěma horizonty v každém směru si nepodobnými, nýbrž naopak: po některých důležitých stránkách působí ona, pracuje u nás dlouho před nešťastným dnem 8. listopadu.

Vlastní dosah významu jejího pochopíme nejlépe, konfrontujeme-li ji s dobou husitskou — tu objeví se nám jako vítězství principu autority nad principem svobody, vítězství ideálu převahou aristokratického nad ideálem silně demokraticky zabarveným, kultury cítící evropsky nad snahou o osobitou kulturu národní, církve obecné nad církví národně zemskou. Lze to říci také krátce slovy: vítězství doby románské nad dobou gotickou. Doba gotická vzepjala se nejvýše, vyvrcholila u nás v husitství, ale po rozmachu, jehož pýše byla úměrna duševní síla jen jediné generace, počíná se úpadek, zaviněný nejen kulturní blokádou, jíž kacířské Čechy z počátku obtáčela Evropa, ale především rostoucím vpádem nového období kulturního, nového zákona myšlenky i života, jejž národům evropským vtiskla románská renesance. Jejím to působením byly ideové základy české posice z počátku 15. století podryty více nebo méně již během 16. století. Jednota bratrská, jež je jediným pokusem obránit podstatné myšlenky jejich proti rostoucímu příboji nového světa, je slába, aby nesnadnému úkolu stačila. Většina národa dávno odvykla dávati si vlastní zákony vývoje a odcizená kmenovému sebevědomí doby Husovy (o jehož snažení, skutcích a slávě měla jen mlhavou představu), vrhá se převahou v náruč kulturně chudému a národně nebezpečnému luterství, a celek národní společnosti ztrácí v materialisticky a požitkářsky pojatých vlivech renesance idealistický vzmach doby gotické, jenž byl kdysi hlavním pilířem jeho síly. Aristokratický ideál románské doby vstupuje rozličně do země, aby pokoušel se, již před Bílou Horou, utužiti moc a lesk pánů a oslabiti svobodu jejich poddaných, s ním sílí vliv humanistické latiny v literatuře a společnosti, s ním vnikají do země i národní jazyky nových románských zákonodárců světa, jejich módy životní, jejich umění, jejich náboženství. Bílá Hora vstoupila krátce již na půdu rozličně připravenou, dobyla pevnosti, jejíž část jí dávno náležela.

Vlivy doby románské neseny byly vůbec silou tak neodolatelnou, že by Čechové nedovedli ani nemohli (ba namnoze ani nechtěli) učiniti jim přítrž, i kdyby byli na Bílé Hoře zvítězili. Vidíme zajisté, jak i státy protestantské sousedního Německa, jež nepoznaly dne 8. listopadu, postiženy byly značným dílem toho, co nazýváme Bílou Horou. Všude najdeme nejen hospodářský úpadek zcela neobyčejného dosahu, jako následek zničující vojny, ale všude i absolutismus knížecí, vítězící nad právy stavů (a to ještě důkladněji než u nás), všude potlačení sedláků až k nevolnictví, všude kulturní panství vlašských a francouzských mód a jazyků, všude literární pokles jazyka domácího — ba, jak dí historik Lamprecht: „zdálo se, že nejen skutkem, ale i smýšlením stal se Němec otrokem velkých národů evropských: ještě více pak podlehl otroctví k sobě samému, vnitřní nevážnosti, servilismu“…

Výklad, ukazující, že Bílá Hora je do značné míry zjevem ne pouze českým, nýbrž středoevropským, přispěje k lepšímu pochopení jejímu, aniž by byl s to, aby zmenšil v našich očích vinu její. Naše Bílá Hora má zajisté stíny zvláštní, daleko hlubší. Rozdíl je i v tom, že do Německa po míru vestfálském vnikaly přece oživující vlivy Holandska a Anglie, aby znenáhla budily k životu pokrokové prvky, dřímající v protestantismu — jaká tragika, že děje se to zčásti českou prací a českým důmyslem v spisech českého vyhnance Komenského! — kdežto Cechy uzavírala jesuitská censura a jesuitská vláda kulturní před nebezpečím, hrozícím z ciziny, nehledě k tomu, že duševní mdloba a únava byla tu ochranou největší. A rozdíl je i v tom, že v Německu vše hrubé a malodušné, co bylo v otravném theologickém sváru a boji konfesí, se takřka vybouřilo, vybilo a strávilo v dlouhé válce, jež, přes ztrátu Čech, prokázala, že nelze násilím udusiti svědomí (i v této práci očistné měl vynikající účast Komenský) — kdežto v Čechách duch Bílé Hory prodlužoval válečný stav na poli kulturním i konfesijním o více než plné století. Příčina tkvěla nejen v tom, že stát i církev vydávaly se na nová drobná tažení proti zbytkům kacířských vyznání, užívajíce při tom nerozpačitě všech osvědčených prostředků duchovního násilí a mocenského útisku (vzpomeňme jen výprav Koniášových proti kacířské knize), nýbrž i v tom, že dlouho žily v obavě před novými bouřemi a nepokoji v zemi. „Jim zdálo se,“ dí Balbín, „že i háje, lesy a oudolí, ano až i listí a větve stromův provolávají: rebelie, rebelie! a že tudíž podle návodu Macchiavelliho potřebí všecko zničiti, hrady pobořiti, městských zdí neopravovati, proti lidu pak jakožto proti nepříteli budoucímu vystupovati násilím i mocí a, když ani to nepostačuje, lstí, přetvářkou a podvodem…“

Stačila by tato jediná slova Balbínova, aby nás poučila, že doba protireformační nebyla „temnem“ veskrze. Nikdo rozumný toho také netvrdí. A historik musí připustiti také, že barok, jenž s vítězem vstoupil jako nový duševní vládce do dobytého českého království, nesl s sebou velmi silný živel kulturní. Ten netkvěl jen v jeho estetickém bohatství, kterým naplnil zemi, ano kterým ji naučil umělecky cítiti, ovládnuv na celé čáře architekturu, malířství, hudbu i umění lidové, ale záležel i v citovém důrazu jeho, v jeho schopnosti mystického zanícení, jevící se i v kultu mariánském, který byl dokladem jeho niterného vzrušení a zvroucnění podobně, jako jím byl na úsvitu husitství. Barok dal svými stavbami, svými bezpočetnými sochami (v tom především sochami typického nového světce svého, Jana Nepomuckého) nesmazatelný ráz české krajině, vtiskl i lidu v příbytku, kroji, písni, ba v cítění i životě vůbec pečeť svou, stvořil ten mile svérázný svět venkova, svět „Babičky“, v němž naučili jsme se shledávati cos specificky českého a z něhož vyšly poslední generace našeho národa.

Žijeme v době, kdy víc než kdykoli jindy vniká i do výkladu dějin demagogie jednotlivců a stran se všemi svými vášněmi, ano kdy z propadlišť minulosti dere se na venek temno konfesijních svárů a nenávistí. Vůči útokům z těchto stran pravím předem: patřím k těm, kterým jde ze srdce výkřik českého spisovatele, vítajícího Josefa II.: „Minula noční hodina!“ — ač ovšem nevztahuji tuto obraznou představu pouze na dobu protireformace. Ale to mi nepřekáží, abych nevydal svědectví poznané pravdě a abych — narážím tu na nedávný spor svůj o Jana Nepomuckého — nezmenšuje nikterak temných stínů doby protireformační, nepoukázal také na světla v temnotách.

Popírám, že s vítězstvím protireformace počíná se v duševním životě země jediná bezútěšná poušť. Co jsem pověděl o baroku, je samo protestem proti takovému názoru — a kdo přihlédne blíže, najde i v jiných směrech v době protireformační vedle přehojných svědectví duševního úpadku, šířeného násilím autority začasté obmezené, také doklady mravní snahy, stopy duchové vzpoury, která musí stati tím výše v našem obdivu, čím pohotovější a bezohlednější je duch útisku, jemuž se odvážila čeliti. Co v tom směru znamenal Balbín a Pešina, co Beckovský a Frozýn, co Vavák, není, zdá se mi, náležitě doceněno. Stáli všichni, rozumí se, na půdě katolické a vyhýbali se plaše nebo i s protestem kacířským stoletím, jimiž šla, podle slov Denisových, česká cesta ze Žižkova na Bílou Horu, ale co činorodé lásky a mravní síly soustředili k záchraně a obnově národního vědomí, co vykonali, aby v kletbu dané české jméno neupadlo u Čechů samých v nevážnost smrtící, nemůže býti nikdy zapomenuto. I svatořečení Jana Nepomuckého, jehož iniciátorem je právě Balbín, bylo obranným činem, myšleným v této souvislosti, a z této souvislosti především musí býti pojímáno. Z Balbínova to péra vyplynula slova, jimž podobných až do naší paměti dotklo se málo nebo jen zdaleka české duše: Dlouháť jest paměť národa porobou utištěného. Zoufajícím ne tolik záleží na tom, zahynou-li, jako na tom, aby pomstili se za svobodu ztracenou… Balbínem a Pěšinou počíná se bezmála třistaletá česká bitva protibělohorská, v jejich rukou proměňuje se vědecká práce po prvé v nástroj buditelské agitace, česká minulost stává se obranou přítomnosti a slibem budoucnosti. Balbín, jenž prvý jitří slovanské vědomí české temnou postavou markrabího Géra, jenž od českého exulanta z ciziny přijímá dík za své působení vlastenecké a spisem jiného exulanta vychovává k vlasteneckému zanícení mladého přítele Pešinu, jenž celý život usilovné práce obětuje myšlence shromážditi všechny slávy Čech minulých, aby čelil jimi protičeské nechuti doby, stačil by sám, aby nás donutil posuzovati dobu protireformace spravedlivěji. Jen prací a láskou jeho (a mužů s ním stejně smýšlejících, jichž jistě se nenedostávalo) vysvětlíme si, jak se stalo, že hierarchie česká, kterou po Bílé Hoře nacházíme v rukou cizinců, počešťuje se rychle, v kléru světském i řádovém, a stává se znenáhla pevným kmenem národního života, jedinou téměř inteligencí, jež stojí na stráži, aby později, od dob Josefových, stala se hlavním nositelem tak zv. probuzení.

A je zajímavo, že prvým, buditelsky nejsmělejším činem této doby osvícenské je vydání české obrany — Balbínovy, je zajímavo, že literární historikové její žijí především z práce Balbínovy a že i její pojetí českých dějin je rozličně prostoupeno stanoviskem jeho. Neboť nacionalismus jejich je mnohem silnější, než jejich služba ideálům osvícení. Toto zrození nacionalismu není jen dílem germanisace doby josefinské, ale, jak Balbín (a i Komenský) prozrazují, především plodem útisku pobělohorského. Bílá Hora sama vzbudila a vypěstovala v pokořeném národě sílu, jež měla stati se vzpruhou nového života a slibem nové naděje. To je hlavní dobro, jež nám přinesla — doba předbělohorská zajisté ochranné a tvůrčí síly jeho nepoznala. Někdy platí vskutku: Vexatio dat intellectum!

---

1. Zde Pekař ve svém výtisku knihy připsal: a vyvstati podobné nebezpečí, proti němuž bylo třeba budovat Rakousko.