Anglické listy/„Binnorie, o Binnorie“

Anglické listy Karel Čapek
Loch Tay	„Binnorie, o Binnorie“	Terra Hyperborea

Údaje o textu
Titulek:	„Binnorie, o Binnorie“
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská jnihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Inverness

Nes mne, Královno jezera, po břitce šedém a modrém Loch Tay, mezi bezlidnými báněmi kopců pod nebesy, jež mne častují deštěm i sluncem; nes mne, čisťounká lodi, po třpytivém hedvábí jezera Tay.

Nes mne, červená pošto, nejzelenějším ze zelených údolí, údolím uzlovitých stromů, údolím zpěněné řeky, údolím huňatých ovcí, glenem nordické hojnosti. Počkej, stříbrná osiko, zůstaň, rozkročené a kadeřavé dubisko, černé borovičí a sytá olše; počkej, děvče divokých očí.

Ale ne; unášej mne, syčící vlaku, na sever, na sever, mezi ty černé hory. Modré a černé hory nad zelenými valy; údolí ryšavých krav, světlá a černá zeleň, lesklá jezírka a nordická krása břízek; bez konce holé a ladné obliny kopců s úvaly a dolinami, zarostlé gleny a stráně ryšavé vřesem; severní krása lučin, hájky březové, a na severu, na severu leskne se hladina moře jako ocelová čepel.

Inverness, městečko pstruhů a highlandrů, celé stavěné z růžové žuly. A ty domky jsou sroubeny z kvádrů tak pěkně tesaných, že jsem vám je nakreslil. I ty stříšky nade dveřmi jsou jenom v Inverness.

A nyní do hor, do nitra země, do kraje gaelského jazyka. Bože, nikdy jsem neviděl tak smutný a strašný kraj; pořád ty lysé kopce, ale vyšší a hroznější; nic než zakrslé břízy, a pak už ani ty ne, ale žlutá kručinka a vřes, a pak už ani to ne, ale mokvající černá rašelina a na ní jen vločky bog cottonu, kterému říkáme vousy svatého Ivana; a pak už ani to ne, ale kamení, samé kamení s tuhými trsy sítiny.

Mraky se plouhají po šedých lysinách kopců, střikne studený déšť, páry se zvednou nad černými skalami a zjeví se temný glen, smutný jako vytí psa. Po míle a míle není domku ani člověka; a když přeletí domek, je šedý a kamenný jako ty skály, a sám, na míle sám. Jezero bez rybáře, říčky bez mlynáře, pastviny bez pastýře, cesty bez poutníka. Jen v žírnější dolině se pasou kosmatí skotští býci, stojí v dešti a uléhají do mokřiny; snad proto jsou tak zarostlí ježatými čupřinami, jak jsem vám je nakreslil.

A skotské ovce mají celé haveloky z vlny a na tvářích jakoby černé masky; nikdo je nepase, jen kamenná zídka běží po pustých stráních, označujíc přítomnost člověka: až po tuto zídku je má pastvina.

A nyní je tak pusto, že už tu není ani stád, ani vlastnictví, jen zřícený domek a rozpadlý val na hnědě prýštící mechové stráni. Konec života; tady se snad nic nezměnilo za deset tisíc let; jen cesty lidé vedli a postavili dráhy, ale země se nezměnila; nikde stromu ani křoviska, jen studená jezera, přeslička a kapradí, bez konce hnědá vřesoviska, bez konce černé kamení, inkoustově stinné štíty hor proryté stříbrnými nitkami bystřin, černá blata rašeliniští, mračně dýmající gleny mezi lysými hřbety vrchů, a zase jezero s temnou sítinou, hladina bez ptáků, krajina bez lidí, úzkost bez příčiny, cesta bez cíle, nevím, co hledám, ale toto je konečně samota; napij se z tohoto nesmírného smutku, nežli se vrátíš mezi lidi, nabobtnej samotou, duše neukojená; neboť neviděls nic většího než tuto opuštěnost.

A nyní mne vezou do údolí, na mezích tryskají žluté jiskry kručinek, plazí se kosodřevina, zakrslé břízky se chytly žulových sutek; černá bystřina skáče údolím, už jsou tu borové lesy, nachově rozkvétá rododendron a rudý náprstník; břízy, limby, duby a olše, nordická divočina, kapradí po pás a prales jalovců; slunce prorazí mraky a dole se zatřpytí hluboký zářez nového moře mezi štíty hor.