Anebo/Promenáda Diogenova

Anebo Viktor Dyk
Krutý dar	Promenáda Diogenova	1915

Údaje o textu
Titulek:	Promenáda Diogenova
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Anebo a jiné básně. 1. vydání. Československý spisovatel, Praha 1980, str. 140-149
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Díogenés ze Sinópé, Archimédés

I

Přijde-li soumrak, těžko doma prodlít.
Je příliš dlouhá černá hodinka.
Od dětských let jsi zapomněl se modlit.
Myšlenka bolí. Bolí vzpomínka.

Tož touha jakás nejasná se vkrádá
po vřelých slovech, teplém důvěrnu.
Je venku rušno; žije promenáda.
Pojď, Diogene: vezmi lucernu!

A večerem tím zimním dál se tetel.
Jen samota je hoře nejtěžší.
V tom ruchu chvíle, v záplavě té světel
snad zkřehlé srdce něco potěší.

Ke komukoli z mnohých těch se přitul,
už pouhá blízkost tobě teplo dá.
Hle, mají slávu, důstojnost a titul.
K velikým přistup svého národa.

To bude tobě chvíle vzácné ceny.
Smíš osudů to hledět na dílnu.
Před tebou lidé, muže zříš a ženy.
Pojď Diogene! Zvedni svítilnu!

II

Hle, to je rozkoš. Veliká a drzá
památky míjí pyšně staleté.
A žhavá tam, kde tuhne vše a zamrzá,
dí: Já chci žíti. Proto umřete.

Hle, to je rozkoš. Pohyby má hadí.
A má svůj úsměv, který odzbrojí.
A má svou svou moudrost, která tebe svádí.
Co čest, co hanba! Zdráv, kdo opojí!

A moudrost tuto pošeptavši, chvátá
s vyzývavýma svýma očima.
V svých kožešinách nahá, nestydatá
pohledem vnadí, vábí, objímá.

A jestli pohár, jejž ti dává, přetek,
k pokání není ještě příčiny.
Víc není život nežli řada pletek,
a svět je nevěstinec jediný.

A je tvé právo zabíjet a loupit,
kde loupí vše a kde vše zabíjí.
Svět celý prodej, bys moh rozkoš koupit.
Césarem pyšným staň se orgií!

A marný jinak myšlenky a skutky
a marný jinak odpor, marný vzdor.
Do rysů hledíš velké prostitutky.
Pohyby hadí. Boa constrictor.

III

Hle, to je Láska, jež se chvěje,
láska, jež příliš často krvácí.
Ať jakkoli se skončí velké děje,
bůh zachovej nám krb náš domácí.

V požáru světy; všechno kolem hoří.
A sesouti se střecha hotova.
V záplavě rudé, ve plamenů moři
bůh zachovej nám teplo domova!

A jakákoli budiž toho cena
a jakékoli buďtež úkoly.
Chce syna matka a chce muže žena,
milence milá: Buď si jakkoli!

Krb vychladl a studené je lože.
A opuštěných hoře zavzlyká.
Všem všechno ber, jen mé mi ponech, bože!
Hle, to je láska! Krutě veliká!

IV

Toť šťastný člověk. Včerejška on nemá.
Když proud ji nese, lehce plyne tříšť.
Pro něho navždy mluva dějin němá.
Triumfů nezná, krve popravišť.

Podivujme se filozofu chvíle!
S úsměvem hledí do tmy, do bídy.
Tak slabý je, že rovná se to síle.
Neřekne nikdy: Diem perdidi!

Přizpůsobení velkou jeho ctností.
Na klid si zvykne jako na krizi.
Má víru dne a barvu okolností.
Že vždy se uhnul, nikdy nezmizí.

Nepozná hoře, hanba je mu slovem.
Propasti mine, k výším zaletí.
Operet valčík slyší nad hřbitovem.
Je šťastný. Dík své špatné paměti.

V

Toť optimismus: robustní a zdravý.
Jen dobré může padnouti mu v klín.
Má víru pevnou. Proto sobě praví:
je víra vše. A lhostejný je čin.

Bez bázně zírá, kde se marně trudíš.
On ví, co ví, a proto jen si hvízd.
Snad smutno kolem; snad i hnusno. Budiž.
Že k cíli dojde, tím je příliš jist.

A kde se bouříš, hnus kde tebe jímá,
on ví, co ví, a proto vidí líp.
Cíl pouze jasný maje před očima,
kde bídáctví zříš, vidí pouze vtip.

Je škoda plýtvat hořkostí a vzdorem,
kde víra plně k spáse stačí ti.
Toť optimismus. Velký byl by skorem.
Jen pohodlný tolik nebýti!

VI

Toť pesimismus. Vztekle nezavrčí.
Běl nevinná jej krášlí lilií.
A jeho moudrost rozšafně se krčí.
Je osud vše. A činy zabíjí.

On vidí jasně, přesně pozoruje.
Nižádnou obtíž sobě netají.
On vidí jasně; hříchy registruje.
Je osud vše. A moudří čekají.

A arzenál on naplnil si celý.
Dost zbraní, aby moh být uhájen.
Má argumenty, má své paralely.
Má cifry. Vše má. Víry nemá jen.

A přese vše, co tvoje srdce raní,
on přenáší se tónem skeptika.
Tak usmířeno jeho odříkání,
že maně ptáš se: Což se odříká?

Bývalo nějak, nějak bude příště.
A je tak klidný, když vše dopoví.
Kdybysi prohrabal to rumoviště,
živého nenajdeš nic pod slovy.

VII

Slabosti, muž tvůj. Pomalu se zvrhá,
když oči příliš navykaly tmám.
Nečeká už, až kohout zakokrhá.
Bude-li nutno, zakokrhá sám!

Slabosti, muž tvůj. Želím jeho strachu,
jenž jeho zdraví vážně ohrozí.
Z prachu vzlét k výši, z výše zas je v prachu.
A prach ten žere. Bůh mu pomozi!

Upřímně želím Sisyfovy práce.
Obnoví stokrát marné úsilí.
Veliký problém pro něho je: zdát se.
Problém jej láká, problém vysílí.

A je mi líto chudákovy masky,
průhledné příliš. Koho oklame?
Jak možno věřit v ryzost této lásky,
když za ní bázeň jasně poznáme?

Přísahá stejně na boha a modly.
V svůj kancionál s pílí nemalou
ochoten napsat na rozkaz: Jsem podlý.
S ozdobnou iniciálou!

VIII

Muž métier. Klidně si vykračuje.
Důstojný v gestu, jasný v hovoru.
Pro něho dnešek potud existuje,
pokud se dotkl jeho oboru…

Leč jinak nic jej nevyruší vůkol.
Pelyněk v číš mu nikdo nelije.
On přesně koná úřední svůj úkol,
úkoly cechu. Ano, métier!

Ne, srdce to se nenaplní jedem,
v bezesných nocích červ je nežere.
Má, třeba nebyl právě Archimédem,
archimédovské: Noli tangere!

IX

Přijde-li soumrak, těžko doma prodlít.
Je příliš dlouhá černá hodinka.
Od dětských let jsi zapomněl se modlit.
Myšlenka bolí. Bolí vzpomínka.

Vyhasla kamna. Zima z koutů čiší.
Jsou ruce zkřehlé. Srdce zkřehlé je.
Tu přijde touha náhle v této tiši
po někom, kdo se jasně usměje.

A samota ti připadává mukou,
a mukou je ti nad tvou hlavou krov.
Chtělo by se ti stisku dobrých rukou,
chtělo by se ti dobrých, čestných slov.

A oko tvoje nedočkavě pátrá,
vyhlíží kamsi roztouženo ven.
Tvůj neklid hledá v neklidu set bratra,
a svého bratra v tisíců snu sen.

A úzkostliv v té síni chladné, šeré
a zatouživ po teplém důvěrnu,
Diogen tiše svítilnu svou bere.
– – – Buď moudrý. Slyš mne. Zhasni lucernu.

Jsou oči venku příliš rozzářené.
Úsměvům šťastných popřej pokoje.
V svůj brloh zalez, marný Diogene.
Našel bys víc, než hledat radno je.

Našel bys bědnosti, přemety a kličky,
našel bys hanbu v srdci mužů, žen.
Ubozí lidé bědné lucerničky:
ve tmách se choulí smutný Diogen.