Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Anéžka z Rozemberka

Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze
Příspěvky heraldicko-genealogické	Anéžka z Rozemberka	O bouři pražské r. 1483

Údaje o textu
Titulek:	Anéžka z Rozemberka
Podtitulek:	Obrázek z XV. století
Autor:	August Sedláček
Zdroj:	Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 110–118. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Anežka z Rožmberka

Pan Oldřich z Rozemberka, jeden z nejznamenitějších Čechů své doby, ač nikoliv ve smyslu nejlepším, zplodil s manželkou svou Kateřinou z Vartemberka tři syny a tolikéž dcer. Synové Jindřich († 1457), Jošt († 1467) a Jan († 1472) lišili se ve všem od otce svého. Kdežto byl otec, jak se zdá, těla slabého (dopadal na nohu) a mysli neudatné, byli synové postavy spanilejší a bohatýrství přístupnější, nežli otec. O Jindřichovi, jenž se stal vladařem ještě za živobytí otcova, ví se, že byl pán rekovné mysli, jenž před časem nějakému neduhu podleh, na velkou škodu celé rodiny zemřel. Jošt, jenž se stal biskupem vratislavským, byl pán postavy vysoké a hrubé, kostnatý a tlustý pospolu, přítel veselosti a žertův, aneb, jak říkáme, pán jovialní. Avšak více než tělem lišili se synové od otce myslí svou. Pan Oldřich byl po způsobu našeho rčení muž bez charakteru, jenž se při vykonání svých obmyslů žádného prostředku nebál, ale té prázdnoty, kterou vyplňují u jiného ušlechtilé city mravnosti, přece na sobě znáti nedal. Bohatství maje s přebytek a chytrostí a lstivostí vynikaje nad jiné, mohl se státi národu českému tím, čím se mu stal pan Jiřík z Kunštátu, kdyby nebyl ve všem svůj obecní prospěch a výtvary své umíněnosti nad zemské dobré nadsazoval. Jeho nenávisť bezohledná ke kalichu nepocházela ani z citu, ani z přesvědčení, nýbrž z nemístné tklivosti, že nedovedl jako muž zkaziti to, čemu sám byl jako mladík přál. Proto ta nesrovnalosť, že napřed katolické kněžstvo stíhal, potom kališníky veřejně a tajně věšel a topil, a konečně se s nimi proti jiným spřáteloval. Uměje stejně česky i německy mluviti, získal si svou stranu mezi Čechy i Němci a rakouské pány tak hleděl využitkovati, jako české. Církvi se zavděčil jako neunavený nepřítel husitství, pročež se koncilia i papež hlavně k němu utíkali, kdykoli co s Čechy činiti měli. Přízeň knížat okolních, ačkoli se mnohým bohatstvím vyrovnal, dovedl si tou měrou získati, že u nich on sám ze všech Čechů největší důvěry požíval.

Štěstím bylo dětem Oldřichovým, že povahy své nezdědily po otci nýbrž po mateři. Myť sice o paní Kateřině nic více nevíme, než že byla manželkou Oldřichovou, ale srovnání věcí mezi sebou vede k tomu, že dobré vlastnosti synův pocházely z pečlivého vychování matčina a nějakého poctivého kněze; co pak se rytířských ctností dotýče, těch nabyli synové buď v Rakousích, neb v Bavořích, aneb u biskupa pasovského. Nejstarší Jindřich znám jest nám jakožto pán nábožný, přitom bujarý a syn poslušný. Psaní jeho dané nedlouho před smrtí, jímž se od otce svého loučí, velice jest dojemné a svědčí o tom, že se Jindřich v nešťastný svůj osud pokorně jako pravý křesťan oddal. Druhý bratr Jošt byl ducha výtečného, vzdělaný přítel nauk a literatury, mysli bystré a vůle rázné a za tehdejších ústrků náboženských zachovával dobrou míru. Proto jej pomlouvali Vratislavané co přítele kacířů, protože znaje lépe moc těchto, než oni a boje se ještě větší záhuby církve, vší mocí bránil novému boji náboženskému. V Čechách ale pokládán za katolíka nad jiné horlivějšího a za předního strůjce rozbrojův a bouří, které následovaly, protože známa byla vážnosť a úcta, kterou páni katoličtí k němu měli, ježto radou jeho nejvíce se řídili. Biskup Jošt, jenž byl spolu proboštem pražským a mistrem strakonickým, byl nad to upřímný Čech, jenž překaziti chtěl, „aby se v sobě rozdělíce neřkuli na dvé, ale na několikero se smíšejice, sami se Čechové hubili a kazili“. Obával se toho, že by se „cizozemci nasmáli a rádi by nás dorazili a zemi roztrhli, jakož toho Bůh uchovej“.

Rozdílnosť povah otcovy a synů nejlépe se spatřuje na nejmladším synu Janovi, o němž již otec jeho (jak se legat Karvajal pamatoval) dobré naděje nedával. Jan totiž na sobě nejméně nadání k pletichářství, v němž otec jeho mistrem byl, ukazoval, jsa povahy spíše mírné a dobromyslné. Ostatně se otec těšíval myšlénkou, že Jan beztoho vladařem rodu nebude. Ačkoliv byl Jan pán křesťanský a nábožný, přece s jednotou panskou nedržel, poznav pravé její jádro a teprv když na statcích škodu trpěl, mnohé pohrůžky slyšíval a nátisky a kletí pocítil, od krále se odvracoval; však trvalo dosti dlouho, nežli věrnosť jeho ke králi přemožena.

Dcery Oldřichovy Anéžka, Perchta a Lidmila byly mezi sebou povahy nestejné. Mladší sestry podobaly se tichému Janovi, zejména to platí o Lidmile, kteráž se vdala (1451) za pana Bohuslava ze Švamberka a potom jako šťastná manželka a matka na hradě borském žila, zřídka jen o sobě věděti dávajíc. Ji se přihodilo šťastně, že se vdala do rodu ctného a rodinným živobytím svým vzorného. Nešťastné Perchtě se štěstí takového nestalo. Vdavši se (1449) za Hanuše z Lichtenšteina, pána, o němž se nemohlo říci ani, že je Moravan, ani Rakušan, a trpíc v srdci a na těle svém největší nouzi kalich hořkosti až do dna vypila. Její listy poselací, v nichž se hlubokosť duše její od mírného bolu až k zoufalosti svrchované objevuje, svědectvím jsou jistým, že za svého strastiplného živobytí jen málo šťastných chvilek pocítila. Nejsouc způsoby krásné, avšak ducha skromného, pokorného a bojácného, nemohla ovšem k sobě upoutati manžela svého, jenž v ní jedině bohatou dcerku spatřoval a skrze závady peněžité rodu Rozemberského v nadějích svých se sklamal.

Šťastnější byla sestra její Anéžka, majíc osud v ruce své, neb nevdavši se, o svobodství a v tom volném stavu panenském do smrti zůstávala. Ženichů snad bylo dosti, ale na jich „šetrné toho skrze přátely vyhledávání“ odpověděla bezpochyby Anéžka, že se vdávati nechce. Veselá tato dívka, v níž se hlubokosť citu vzdělané panny a jarosť dívky, kteráž byla venku na čerstvém vzduchu vyrostla, pronikaly, smíchem svým nejen fraucimor, v němž byla dorostla, nýbrž i čeleď hradskou a předhradskou obveselovala, tiché sestry své v řeči chytala a s bratřími žertovně laškovala. Při tom nebyla však mysli lehkovážné, nýbrž dívka nábožná, jako všichni synové a dcerky rodu Rozemberského; ale amazonské její choutky, ježdění na koních a honění zvěře, tuším, jen u ní se spatřují. Kdy se narodila Anéžka, není nám známo; stalo se to však nepochybně tehdá, když měl otec její nemalé obavy, že se kališníci na jeho statky vrhnou. Roku 1440 dne 4. dubna a roku 1441 dne 4. září zjednal si Oldřich od papežských legatův listy plnomocné, aby sobě a dítkám svým Jindřichovi, Janovi, Jodokovi, Anéžce, Perchtě a Lidmile zpovědníka zvláštního voliti mohl. To jest první zpráva o Anéžce a zároveň svědectví jisté, že více bratří a sester na ten čas neměla. Mámeť kromě toho list z let následujících (—1449), kterýž Anéžka se sestrou svou podepsala (č. 1.). Věci v tomto listě vylíčené asi takto si myslíme:

Nežli se přicházelo do horního neb zadního hradu krumlovského, šlo se zvoditým či zdvihutým mostem, k němuž však se nepřistupovalo ze dvora, nýbrž z horního ponebí domu, jemuž se říká nyní Máselnice. Tudíž se do hradu jinak jíti nemohlo, nežli po stupních neb „vzchodu“. Jednou sem přivedla Anéžka sestry své na smetanu, kterouž měla šafářka v nějaké mléčnici pod schody, a tu žertujíce a pojídajíce vzpomněly si bratra svého Jindřicha, jenž byl někde daleko za svou povinností. Čtveračivá Anéžka poslala šafářku pro kněze, který na hradě bydlel, aby touhu jejich po bratru bujarém na papír přenesl. S tím se také poděkovali bratru za dárek jim poslaný a uložili ve psaní pochopitelný omyl mladé a nezkušené Lidmily.

Veselosť nevinná a dětská hravosť trvala takto do r. 1449. Tuť šla za muže druhorozená sestra Perchta a vstupujíc na dráhu života opravdového, roztrhla věnec sesterského přebývání. Smutné zprávy, kteréž o ní docházely, jakož i tichá mysl Lidmily učinily konec všem veselostem, a když potom Lidmila za Bohuslava vdána byla a Jindřich v nejlepším věku zemřel (1457), byla Anéžka takořka osamocena. Jošt byl daleko od ní, se sestrami se málokdy viděla, a tak byl útěchou její jedinou její Janoušek. Poněvadž byla Anéžka sestra nedílná a nevybytá, usadil ji Jan na Třeboni, zřídiv jí tu zvláštní hospodářství. Nezdělány na to žádné smlouvy, aniž psány cedule řezané, nýbrž projednáno ústně a rozkaz dán úředníkům, aby panně Anéžce potřeby na její živobytí vydávali. Ale protože se přece někdy na něco zapomínalo, upomenula Anéžka bratra svého, prosíc jej, aby na své služebníky strach spustil (č. 2.). Jan také tak udělal a zejména Přibíkovi z Rácov, porybnému na Třeboňsku, rozkázal, aby Anéžce jistý počet ryb vydal (č. 3.).

S otcem svým se Anéžka snad zřídka vídala. Bylť tento, složiv se sebe vladařství již r. 1451, bydlel na Krumlově, ale od r. 1457 přebýval nejraději v zátiší na hradě Menšteině, „aby zde na tomto světě bídném v pokoji jsa, Bohu milému mohl sloužiti a pokoje skrze to dojíti věčného“. Ke svému opatření vymínil si požitky a úroky rozličné. Ale za nedlouho povstaly mezi otcem a synem, povahou sobě nerovnými a ve věcech politických se rozcházejícími, nemalé nechuti a kyselosti, při čemž jeden druhého z nevyplnění smluv vinil. K těmto věcem asi vztahuje se list Anéžčin, jejž psala Řehořovi z Klaryc, věrnému a nezištnému služebníku rodu Rozemberského (č. 4.). Narážíť se tu na to, že Jan, byv popichován někým, nespravoval se radou služebníků svých upřímných. Nemineme se s pravdou, majíce za to, že to narážka na Jana Rousa z Čemin, služebníka zištného, jehož později Jan pro pomluvy a podplacování věží ztrestal.

R. 1461 přijel biskup Jošt do Čech právě v ten čas, když král Jiří všechny ty, kteří se s učením pod jednou a pod obojí nesrovnávali, pronásledovati se jal. V zelený čtvrtek (dne 2. dubna) odvážlivě kázal na hradě pražském proti kalichu, pročež povstala v městě „veliká bouře proti tomu tlustému biskupu“, tak že rychle z Prahy utíkaje, uchýlil se ku králi, tehdá na Kutné Hoře meškajícímu. Odtud strojil se biskup vyjeti na Strakonice, své panství. Žádostiv jsa shledání se sestrou, poslal dne 10. dubna schválního posla k Anéžce s prosbou (č. 5.), aby se příští čtvrtek ve Strakonicích najíti dala. Z té příčiny vypravila Anéžka, jakmile psaní obdržela, ihned posla do Třeboně (č. 6.), žádajíc vrchního úředníka a purkrabě, aby s ní jednoho panoši se třemi neb čtyřmi jízdnými do Strakonic vypravili. Také Jan odebrav se r. 1464 na počátku prosince na hrad svůj Menštein, aby tu několik dní pokojně strávil, žádal sobě Anéžku viděti a psal proto hejtmanu třeboňskému, aby pannu k němu vypravil (č. 7.).

S bratrem svým Janem neb „panouškem svým“ psávala sobě Anéžka nejčastěji; jemu posýlala listy, kteréž posel páně z Kravař od nešťastné sestry její přinášel, jemu nejednou i dárky posýlala, jako na př. srnu, kterouž uhonila jedouc domů (č. 8.—9.) aneb jitrnici ze svého hospodářství (č. 10.). Tento poslední dar byl by nám ve středním stavu žijícím směšným, avšak panstvo tehdejší přistupovalo prostotou ducha svého k lidu venkovskému, kterýž svou staročeskou povahu namnoze posud podržel. Psávala si také Anéžka se svým svatem Bohuslavem ze Švamberka, jehožto dcerku Kateřinu pro své utěšení k sobě na Třeboň zvala (č. 11.).

Jan z Rozemberka churavěl, jak se zdá, po celý rok 1472. a podlehl nemoci teprve dne 8. listopadu. Anéžka ztratila jím svého nejbližšího přítele a majíc nad tuto žalosť ještě nemalé starosti o sestru svou Perchtu, utíkala se již za nemoci bratrovy ve svých potřebách k Jarohněvovi z Úsuší, starému služebníku pánů Rozemberských (č. 12.). Poněvadž bratranové její se ve statky rodinné uvázali, naskytla se potřeba, aby Anéžce to, co jí bratr z dobré vůle dával, řádnou smlouvou stvrzeno bylo. Mělať panna jakožto dědička nedílná a neodbytá, právo žádati, aby jí vydán byl díl otcovský a mateřský. Z téže příčiny zjednal pan Bohuslav r. 1474 dne 19. května úmluvu mezi Jindřichem z Rozemberka, jakožto nejstarším bratrem, a pannou Anéžkou, kterouž se jí dostal jistý výměnek. Vykázán jí byt na Třeboni a páni jí dávali skrze úředníka svého třicet kop na každý rok (rozdílně polovici na sv. Jiří a na sv. Havla), dvě kopy kur každý rok, tři vědra medu a sto liber loje. K tomu držela dvůr Haškovský tudíž s rybníky, lesy, dědinami, lukami a užívala robot, kteréž byly ke zboží lomnickému, ovšem pokudž by těch robot stačilo. Konečně mohla sobě bráti od Levce rybáře každý rok ryb ke stolu svému do sedmdesáti grošů; neb tolikéž dotčený rybář pánům svým úroku z řeky platil. Všecko to měla držeti jen do života svého; odkázati mohla z toho do sta kop a se svrchky, které by byly v domě třeboňském, mohla učiniti, jak se jí líbilo. Doloženo i bylo tak, kdyby dvůr Haškovský spálen neb zahuben byl a Anéžka odtud živnosť svou míti nemohla, aby byli páni povinni jí poctivou živnosť opatřiti. Téhož roku měla u sebe hosti buď z Krumlova aneb ze Zvíkova; zavalilo jí to starostí dosti, ale ještě více úředníku třeboňskému, Řehořovi z Klaryc (č. 13.). Odtud po kolik let nemáme zpráv o Anéžce, kteráž na způsob zámožných městek tiše v Třeboni hospodařila. R. 1482 napsala své poslední pořízení (č. 14.), kteréž o její dobromyslnosti neméně svědčí, než listy její poselací. Zůstavila si moc, aby mohla do sta kop komukoliv odkázati, avšak té výhrady neužila, zanechavši všechno jmění své strýcům; aspoň poznamenání takové, že by byla před svou smrtí někomu peníze odkazovala, se nedochovalo. Zemřela r. 1488 dne 25. července a pohřbena v klášteře třeboňském.

*

Milý čtenáři! nevylíčil jsem ti události světoborné, které trůny kácely, říše drobily a národy slzami kropily, nýbrž pouze obrázek ze zátiší, jakousi historickou idyllu, a nic více než život dívky mysli ušlechtilé, veselé a upřímné, kteráž jest pravým obrázkem mysli aneb týmž duchem, jak posud v lidu našem venkovském žije. Až půjdeš nějakou dědinou veskou a smluvíš se s dívkou zdravou, urostlou, přitom nevinnou, avšak ke každému laskavou, vzpomeň si na Anéžku z Rozemberka.

Listy

1.

Uroz. p. Jindřichovi z Rožmberka bratru našemu milému buď dán.

Modlitvu svú vzkazujeme milý bratře a velmi děkujeme T. Mti. z toho pozdravení, že se k nám vrátíš tento masopust. A všickni nám zle tuší, že nepřijedeš, ale myť tobě vždy věříme, že nad námi zrádně neučiníš. Pakli nepřijedeš, žeť nám to pozdravení v krabičce nic platno nebude. A sestrať praví, žeť vždycky ten vůl velký v špitále dojí, čekajíc tebe s mlékem. A prosíme tebe pro Bůh všecky, aby se k nám tento masopust vrátil. Datum in Crumlow f. II. post b. Dorotheae. Dán pode vzchodem jedúc smetanu.

Anéžka a Perchta z Rozmberka.

2.

Uroz. p. p. Janovi z Rozmberka bratru mému milému buď dán.

Urozený p. p. bratře muoj milý! Modlitbu svú vzkazuji túžebnú po T. Mti. a srdečně bych ráda, aby se T. M. dobře měla a vedlo se T. Mti. po Tvé vuoli. A muoj milý panúšku! rač pomysliti na to, muožešli kterak postrašiti, ať by bylo vydáno, cožť jest potřebie; nebť slyším, žeť jsú u velikých straších, bojíce se T. Mti. A muoj milý Janúšku, jest mé všecko utěšenie čekající, že tě bohdá skuoro uzřím. A měj křížek vdy při sobě, což jmáš kolvěk činiti. Budiž milému pánu Bohu poručen. Dán ten čtvrtek po sv. Řehoři.

Anéžka z Rozmberka.

3.

Famoso Przibikoni de Raczow magistro piscinarum, fideli nostro dilecto, d.

Jan z Rozmberga, hauptman v Slezí: Přibíku milý! Žádámť, aby dal panně Anéžce, sestře našie, do Třeboně 4 t. ryb a k tomu 10 štik, 6 menších a 4 větší. V tomto jest naše plná vuole. D. f. IV. ante Calixti a. 1459 (10. Octb.).

4.

Slovutnému panoši Řehořovi z Klaryc mně milému buď dán.

Milý Řehoři! Nevím co chváliti a viděti (?) také. Dejž milý pán Buoh a jeho milá matka rozum jemu, aby se uměl vpravovati, budeli paní Švamberková proto jemu raditi a vás budeli při sobě míti a poslúchati, tak bych se ještě těšila; a nebudeli poslouchati toho člověka kteréhož dobře víš, tehdy by vše dobrá naděje byla. Pakliť se v toho člověka dá a vás se odlúčí, neznám, by co dobrého bylo. Budiž milému pánu Bohu poručeno. A velmi děkuji a prosím Tebe, aby mému milému panu tatíkovi převelmi poděkoval, že jest na mě také ráčil zpomenúti.

Anéžka z Rozemberka.

5.

Urozené panně, panně Anéžce z Rožmberka, sestře naší milé b. d.

Službu naši a lásku bratrskou vzkazujem uroz. panno, panno sestra milá! Prosímť Tebe aby k nám přijela v tento nejprv příští čtvrtek do Strakonic a vyprav se s kymť se zdá, neboť my se o stravu starati chceme. D. u Hory v pátek první po veliké noci (1461, 10. April).

Jošt z boží milosti biskup Vratislavský.

6.

Slovutným panoším Janovi Rúsovi z Čemin a Janovi z Petrovic purkrabí na Krumlově nám milým b. d.

Milý Rúse a purkrabě! Posílámť vám list, kterýž nám píše kněz biskup, bratr náš milý, abychme k němu do Strakonic v tento čtvrtek přijeli, jakož tomu z listu porozumíte. A protož prosímť vás, abyšte nám poslali Jiříka Sedleckého samého třetího aneb samého čtvrtého, ať by v tuto středu sem do Třeboně tiem raněji přijel a s námi do Strakonic jel; nebť nemáme s kým tam jeti. I věřímť vám, že nás v tom neobmeškáte a rcete Borovcovi, jakožť má loket jeden brunatného sukna, ať nám je po tomto poslu pošle, buď postřiženo aneboli nepostřiženo. D. Trzebon dominica in conductu Pascae a. 1461 (12. Apríl).

Anéžka z Rozmberka.

7.

Uroz. p. p. Janovi z Roznberka, pánu mému milostivému b. d.

Urozený pane pane muoj milostivý! Jakož mi Vaše i paní Milost rozkázaliste, panny J. Mti. prositi, aby k V. Mti. na Manštein v tuto sobotu ráčila přijeti, to sem učinil a J. M. k Vaší a paní Mti. žádosti jest povolna k tomu. Protož neračte meškati vuoz po J. M. v tento pátek poslati a dva komorníky na koních, a jáť Řehoř také prosím, abyste neráčili déle prodlévati, poněvadž ste mi rozkázali přijeti, neboť bych já potom snad tak spěšně přijeti nemohl. D. Trzebon f. III. in die S. Barbarae virg. et m. a. 1464 (4. Decb.).

Jarohněv z Úsušie, hejtman na Třeboni.

8.

Uroz. p. p. Janovi z Rozmberka bratru mému milému buď list dán.

Uroz. p. p. a bratře muoj milý! Službu svú vzkazuji T. Mti. muoj milý panúšku s právu věrú túžím po T. Mti. a zvláště po dietkách. Teď posielám listy T. Mti. od panie Perchty; prosím T. Mti., aby ráčil odpověď dáti, což muožeš najspieš, neb posel u mě páně Jiříkuov, opět u mne čaká. Nestuoniť nic přijevši domuov. A teď posielam T. Mti. srnu, jakož sem uhonila jedúc domuov na cestě (1465, c. 31. Jul.).

Anéžka z Rozmberka.

9.

Posielámť V. Mti. srnu a zabilť jest včera lovčí opět jelen dobrý a dva kolúchy. A panna sestra V. Mti. vzkázala psáti, žeť se smrti drobte nebojí a že to V. Mti. dává znáti, že jest tuto srnu uhonila a t. d. D. Trzebon f. V. in octava S. Jacobi a. 1465 (1. Aug.).

Řehoř Klaryc.

10.

Uroz. p. p. Janovi z Rožmberka bratru mému milému b. d.

Uroz. p. a p. bratře muoj milý! Modlitbu svú T. Mti. vzkazuji velmi tesklivú, slyšíce pohřiechu zlé noviny, že byste měli na vojnu jeti. Já bych za vše nedbala, by jedné T. M. nejezdil. A také mi pravili že T. M. měl na Novém hradě velmi těžký kámen. Muoj milý Janúšku! prosím T. Mti. račiž mi dáti věděti pravdu, kterak se máš a vo tu vojnu, pro Buoh, kterak tušíš a kážešli sobě jadrné lekvaří navařiti. A teď T. Mti. posélám z svého hospodářství od své svinky potřevie a jižť jest i uvařeno, jedné rač sobě kázati pécti. A děkuji T. Mti. převelmi z koroptví, muoj milý panúšku, Buoh milý vie, kdy já T. M. uzřím. D. in Trzebon dominica ante Othmari.

Anéžka z Rozmberka.

11.

Uroz. p. p. Bohuslavovi ze Švamberka pánu a bratru m. m. b. d.

Uroz. p. p. bratře milý! Modlitbu svú vzkazuji V. Mti. A jakož sem s V. Mtí. mluvila na Zviekově, což se paní (čti: panny) Kateřiny dotýče, i rač věděti, žej’ ke mně dnes Zdebor Kozský poslán od té osoby a žádaje toho, aby panna ke mně přijela o těchto hodech; a dále V. Mti. Kunrat purkrabě zpraví proč a pro kterú příčinu. I prosím V. Mti., jestli, že se V. Mti. zdá, račtež pannu v sebú pojieti z té příčiny, že já V. Mti. prosím, abyšte ji ráčili ke mně odpustiti pro mé utěšenie. D. v Třeboni v pátek před božím narozením l. 1470 (21. Decb.).

Anéžka z Rozmberka.

12.

Uroz. panoši Jarohněvovi z Úsušie mně milému dán buď.

Můj milý kmeti! Věz žeť sem již děkujíc milému pánu Bohu a milé matce domuov přijela a pravý sem rytíř byla, nebyvši nemocna nikdež, než sestra vždy leží a pak nelzeť mi jest psáti od ní a o ní, leč s tebú sama rozmluvím o to, což by mohlo nejspíše býti. Ale slyšela sem pohříchu noviny od vás z Krumlova hned na cestě, než sem domuov dojela, kterými sem velmi zarmoucena, i jestli že jest to tak, jakž sem slyšela, bojím se, že já Tebe tak brzo nebudu moci míti, abych s tebú rozmluvila a vypsati toho hned neviem kterak; a vedle žádosti sestřiny i také potřebnosti té měla by se jí odpověď na některé věci hned tam dáti. Bychtě mohla spěšně mieti, měli bychom tam poselství jistě tento pondělí beze všeho odkladu našeho. A bychť byla těch zlých novin pohříchu neuslyšela, bylať bych hned k vám do Krumlova jela, bych byla s tebú jedné v tyto jarmarky po nebezpečenstvie nesmýkala; ale když jest pohříchu taková věc, tehdyť k vám nepojedu. O milý Jarohněvě! dokudž někoho země nosí, dotud dobře nebude! Budiž milému pánu Bohu poručen, budiž milý pán Bůh tvůj pomocník i tvůj utěšitel, kterýž nikdy žádného spravedlivého a pravého neopouští, i jeho milá matka. D. Trzebon f. IV. in octava Corp. Chr.

Anéžka z Rozmberka.

13.

Uroz. panoši Kunratovi z Petrovic, purkrabí na Krumlově, příteli milému b. d.

Služba má napřed pane purkrabě milý! Vzkázal mi pan Jarohněv, abych u panny Anéžky J. Mti. kuchyni páně Mti. připravil, také aby víno, chléb a jiná spíže u J. Mti. byla, a tu aby páni a panny sedaly. I ukázala mi panna Anéžka ta miesta, kteráž svými potřebami velmi zaneprázdnila, i své potřeby pravieci v tom, a zvláště kuchyně býti nemuož; již já toho nevím jinam obrátiti, než na hrada; než panna Kateřina bude u panny Anéžky a k stolu bude museti po zdi nahoru choditi. Milý pane purkrabě! Žalujiť Vám na Rysa, pojal na Zvíkové vyžlátko a pravil že je jemu dal Hodějovský, protože kury dáví a purkrabě Zvíkovský mluví o mně a haní mne a praví, že sem já jemu to vyžle ukradl a toho není, i děje mi se pro Rysa hanba a vie Rys kterak jest jemu purkrabě samostřela dopomohl, ježto jemu byl ukraden a on jemu za to vyžle na mě nesnáz pojal. Prosímť i věřímť Vám, že s ním o to mluviti budete a jemu přikážete ať to vyžle zase vrátí. D. Trzebon dom. post S. Barthol. a. 1474 (22. Aug.).

Řehoř.

14.

Páni milí a bratrané moji milí! Jakož list od Vás pod pečetí Vaší i pod pečetí Bohuslava ze Švamberka i jiných dobrých lidí některých, jakož v listu nalezeno bude, v kterémžto listu s Vašie dobré vuole k žádosti mé jest od V. Mti. svoleno, což bych v domu měla kterékoli věci, abych toho mocna po své smrti byla dáti rozkázati, poručiti, jakž se mně zdáti bude a komu kolivěk, i také mám od V. Mti. druhý s pečetmi visutými Vašimi, což mám mezi lidmi telátek a toho dobytečka, kteréhož sem sobě přichovala několikero k své živnosti, také že mohu obrátiti a dáti kam mi se zdá také, jakož list dále ukazuje V. Mti.: což jest ve dvoře i se dvorem, puokudž mi dal milý Buoh držeti, to již buď V. Mti. všecko postúpeno po mé smrti, než za to prosím, abyste ráčili pomnieti, jakož sem také list od V. Mti. uprosila tomu, ktož tu po mé smrti zuostane, abyste jím neráčili do roka odtaď hýbati bez vuole jeho a to proto, aby sě v tom roce mohl v svém bytu opatřiti. A tu já V. Mti. zuostavuji spis toho, což jest mně na každý rok vydáváno, aby V. Mti. v tom roce to také vydáno bylo, i to také nechávám sepsáno, več se jest uvázal, aby to také při dvoru zaostalo. A také což jest kolivěk mimo to sepsánie, to jest všecko toho, kterýž po mně ostává na tom dvoře; za to prosím, aby byl s tiem se vším propuštěn. A jakož také stojí v listu hlavniem, že 100 kop v roce vydati máte, kam bych já kolivěk a komu odkázala, i věřím V. Mti. jakož svým milým bratranóm, že to milostivě ráčíte učiniti zpomenúce na mú vieru k Vám, kterúžť sem měla až do své poslednie hodiny, žeť sem na Vás nic těžkého nežádala vedlé toho statku a příbuznosti té, v kteréž sem jednostajně s otcem Vašim ostala i tudiež s Vámi také, jsúci toho panstvie dědična, jakožto otec Váš a Vy také, nikdež neoddělena, že se v tom milostivě mieti budete a učiníte. A ktož by tento list V. Mti. ukázal a list hlavní v své moci měl, aby tomu neb té osobě již tak v moci zóstalo, jakož žádám a tiemto listem jemu to dávám a jeho mocným poručníkem činím toho všeho, jakož na hoře dotčeno jest. Toho pro lepší jistotu svú sem pečet přivěsiti kázala k tomuto listu a prosila sem uroz. panoši Jana z Trnové, té chvíle hajtmana na Třeboni, že jest vedle mne pro dalšie svědomie svú pečet přivěsiti kázal k tomuto listu, však sobě i erbóm svým bez škody. D. Trzebon f. IV. post f. S. Venceslai a. 1482 (2. Octob.).

(S. Anizka z Rozmberka.)

Vesměs z archivu třeboňského. 1. Světeckého paměti I. 445. — 2. Ros. Reg. 5. — 3. Ros. Reg. 5. — 4. Svět. I. 272. — 5. Svět. I. 448. — 6. Svět. I. 451—452. — 7. Ros. Reg. 21. — 8. Licht. Reg. 44. — 9. Svět. IV. 628. — 10. Svět. I. 447. — 11. Ros. Reg. 21. — 12. Svět. I. 119. — 13. Svět. I. 684—685. — 14. Ros. Arch.