Akropolis

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Akropolis
Autor: Jan Neruda
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 89–90.
Licence: PD old 70
Související na Wikidatech: Akropolis

První návštěva Athen konává se na Akropoli. Jdeme tam poklonit se šedým dějinám, démantovým ctnostem občanským, nedostiženému umění.

Attické hory vybíhají jako v polokruh. Potom je rovina šířící se východně k moři, k Faleru, a jižně také k moři, k Piraeji, asi hodinu dlouhá, tolikéž široká. Na severním konci té polookrouhlé roviny stojí Atheny nové, částečně na témž místě co Atheny staré; jsou tedy na hodinu vzdáleny od svého přístavu Piraejského, s nímž je pojí silnice a železnice. Návrší pak, na němž trůní Akropolis, jakoby si bylo odskočilo od ostatních hor trochu dále, vypíná se zcela o sobě, asi jako nás Říp, z roviny. Ku dvěma stranám je dosti strmé i hodilo se dobře za opevněné sídlo. Za našich dnů byla by jeho výška arci výhodou jen skrovnou: ale staří neznali prachu, a již Pelasgové měli tam opevněné sídlo. Za attických králův, za tyranův Pisistratovcův byla Akropolis jaksi vrchem zámeckým, Hradčany, později, za nejkrásnějšího rozkvětu i nejvytříbenější vzdělanosti byla sídlem krásy, podivu hodným bydlištěm umění věnovaného bohům, jejich palácem — „nevyrovnaným, posvátným darem nebes.“

Po mírném svahu západním, mimo bílé mramorové divadlo Dionysovo a odeon Herodův vyjíždíme ku prostrannému vchodu. Projdeme klenutým průjezdem, nádvořím, vysokou zdí, zase dvorkem, potom malými schůdky, a jsme v propylejích.

Jsme na místě, kde se stkvěl křištál šťastného ionského ducha a kam upínají se pověsti nejstarší, až homerské; na místě, kde rozkvetla Solonova ústava, kde lid poprvé poslouchal urovnaných zpěvů Homerových, kde pěl Anakreon, kde vanul duch vznešené Atheny Partheny. Mžikem, jakoby tě ovanuly věky a věky: vidíš děje, postavy, slyšíš zpěv, rostou ti myšlénky. Miltiades, vítěz marathonský, Themistokles, vítěz salaminský, byli zde věnčeni. „Zlatý vládce“ Perikles sídlel zde, kdy tragedie sotva po stoletém trvání povznesla se již na Aischyla, Sofoklea, Euripida, komedie na Aristofana, kdy pěl Theban Pindar a psal Herodot, „otec dějepravy“. Zde stkvěla se úchvatná díla Fidiova, zářily propyleje Mnesikleovy, pyšnil se chrám „neokřídleného vítězství“, vznášelo se nedostižitelné Parthenon, stálo čarokrásné Erechtheion.

Na velmi mírném povrchu Akropole, sotva tak veliké jako Staroměstské náměstí v Praze, bylo vše stlačeno, a ze všeho zbylo sotva dvacet celých sloupův, ani jediná celá římsa mramorová. Železité části mramorův oxydovaly, povrch zbytků je pokryt řezem červenavým.

Jaký rozhled! pod námi přísný Areopag, kde sami bohové rozhodovali již nad Arejem, bohem války; v levo od nás šíří se Pnyx, na níž po věky bývaly nejdůležitější schůze Atheňanův, a kde řečníval Demosthenes. Tam skalní vězení, kde zemřel Sokrates, o kousek dále hrob vojevůdce Kimona, zde Theseův chrám, a tam za Ilissem stadion, sláva zápasův athenských. Onde na jihu zahrady zámecké učil Aristoteles v Lykei svém, onde zase na cestě k vinohradům vesnice Kefissia, rodiště Menandrova, rozkládalo se sídlo kynikův, a nedaleko od Kefissu vyschlého a smutného zelená se škola Platonova. Vidíte tu malý pahrbek Kolonos, na němž dotrpěl nešťastný Thebán Oidipus, a vesničku Patissii, jejímž občanem byl Sofokles. A zase vesnice, Ampelokipos, staré Alopeke. kde se narodili Aristides a Sokrates, tamhle Lakiadai, odkud pošli vojevůdcové Miltiades a Kimon, a zde někde k východu Halimos. rodiště Thukydidovo. Ale ni památky již po místě tom, pusto a mrtvo po celé rovině až k Tabru, mrtvo na Faleru, mrtvo v Piraeji, pusto na moři a němo na těch hornatých ostrovech, po kterých rozlito fialové světlo, krásné, že ho popsati nelze. K jihu za rovinou hora, kde se skrývá svatyně Dafnidina. kde Theseus Prokrusta na vlastním jeho loži umučil, a za níž truchlí Eleusis, sídlo víry v nesmrtelnosť duše a pomíjejičnosť všeho tělesného!