Vánoční album/1883/„Horo Bílá — horo kletá“

Vánoční album/1883
Reflexe štědrovečerní	„Horo Bílá — horo kletá“	Ku vzkříšení

Údaje o textu
Titulek:	„Horo Bílá — horo kletá“
Podtitulek:	Episoda z doby absolutismu
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 70–96. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nízká, těsná krčma… Několik stolů podle začmoudlých stěn, zčernalé hambalky, velká kachlová kamna…

A uprostřed jizby, na prostoře několika čtverečních stop, víří tanec: Divoký vír různě zkroucených lidských postav… Hlava vedle hlavy, tělo vedle těla — každým okamžikem obraz jiný…

Každá tvář jest rozpálena, každé oko rozjiskřeno, každý ret rozžhaven… V každé noze netušená pružnost, v každé ruce nadlidská síla, v každých prsou neodolatelná svěžest a jarost.

Z chaotické vřavy vyráží bujné dupání, jásavé výskání a houkání.

A vše to rozpoutáno vřeštivě pištivou směsicí tonů, zaznívajících z předsíně — bídnou hudbou šumařskou.

Špinavě žluté plápolavé světlo několika lojových svíček namahavě proráží kouřem a vzdmutým prachem nasycený, k zalknutí dusný, skoro žhavý vzduch. Vyšlapaná podlaha vrzá, úpí a duní… Chvějivé stíny lítají jako příšery po stěnách a hambalkovém stropě…

Chaos zvuků, postav a předmětů!… Všechno splývá v pestrý měnivý chumel; ale hned zase vykupuje se z chumlu jeden předmět po druhém, poutaje na okamžik svou rázovitostí, aby v následujícím okamžiku v divoké směsici opět zmizel.

Jen obraz v zástolí se nemění… Několik mužů sedí tu před džbánky.

Drsná, vychrtlá, bezvousá tvář šedesátníka s prošedivělým ježatým vlasem a krátkou dýmkou v zubech nevyjímá se nerázovitě vedle boubelaté, usmívavé, zdravím kypící tváře souseda asi padesátiletého, opírajícího se oběma lokty o stůl. V tváři onoho zračí se mračná zarputilost, v tváři tohoto tichá resignace a klid člověka, jenž byl sice už dávno dal výhost bujnému veselí, ale přece zpomíná dob, kdy si sám rád v kole zavířil.

Neméně rázovitá je tvář třetí: zažloutlá pleť, vypoulené, ztrnule do prázdna se dívající oči, nízké čelo, zapadlé líce — obraz kretenství… Vedle sedí mužík suchý, pouhá kost a kůže… Zcuchaný plavý vlas visí mu do čela, úzké, bezbarvé rty jsou pevně, skoro křečovitě sevřeny… Z pergamenové tváře zírá unavenost; ale v bodavých sivých očích kmitne občas cosi jako potměšilost.

Pátý i šestý — oba statní, zdraví, pravidelných tváří, ale s výrazem apathie, neliší se valně od bezmyšlenkovité tuposti… Sedmý — vysoký kostnatý čtyřicátník, opírající se zády o zvlhlou stěnu, dívá se polo ku stropu, polo na hlavy tančících. Bezvýrazná tvář poutá pozornost jen mokavýma očima.

Soused jeho, mužně krásný s výrazem chladné pýchy — model antické tváře — sedí vzpřímen s vypnutýma prsoma. Kolem úzkých rtů pohrává úsměv, nestrpící odmluvy, úsměv to, který nevábí, nýbrž odpuzuje nebo rozkazuje.

Podobně ostatní… Každý sám o sobě rázovitý, každý svůj…

Zatím, co chasa v kole víří, jásavě výská a divoce dupá, až podlaha duní a kypré statné děvy sotva dechu popadají — jeví se v zástolí takořka ztrnulost. Jen občas soused k sousedu zamumlá nebo zavrčí; ten onen zařinká víčkem džbánu nebo zvedna plnou sklenku vchrstne ji hltavě do sebe — a zase se dívá v bujný, šumně dunivý a výskavý vír omamující rozkoše…

Náhle hudba umlkla. Basa ještě z hluboka zamručela, klarinet zakviknul — divoký vír se zaráží, jako když se balvan skalní svalí v prudký proud. Nazpět, v pravo, v levo a zase v před kolísá se chumel tančících.

„Co to? Hrajte!“ zaznívá z různých stran různými hlasy.

„Hrajte — k ďasu!“ katí se knikavý soprán.

„Hola hej! — hrajte přece — hrajte!“ volá zvučný bariton basového timbru.

Ale muzikanti jako hluši… Místo hudby zaznívají z předsíně jen přitlumené hlasy.

Hluk a šum se zmahá — náhle ustupuje tichu skoro hrobovému.

Mezi dveřmi kmitlo cosi jako lesklý kov. Bílý, mrazivý blesk šlehnul žlutavým přítmím krčmy — na prahu objevil se četník s nasazeným na pušce bodákem…

Rozhledna se přísně kolem sebe překročil práh.

Dav se rozstupuje…

A pomalu ubírá se četník davem, přistupuje k poslednímu stolu, staví ručnici vedle sebe do kouta a usedá.

Bujná, divoká zábava — omamující rozkoš v mžiknutí jako zakleta… Na chvíli rozvinuje se ještě mírný ruch a šum — vše se tlačí do koutů — kolo se prázdní…

Kde před tím vířil pestrý, měnivý chumel, zívá v několika okamžicích pusté prázdno. Jen v koutech kupí se hoši a děvy, jakoby se krčili. Ostýchavě, nesměle pohlíží každý k místu, kde byl četník usedl.

Chvíli trvá trapné ticho, rušené jen mírným šumem, cinkotem sklenic a vrzáním stolic, lavic a stolů.

Náhle zvedla se v zástolí u kamen hrozivě herkulická postava s mračným výrazem v rázovité, oduševnělé tváři.

Je to muž asi šedesátiletý, svalovitý, kostnatý. Pravidelná tvář jest vrásky rozryta; čelo vysoké, vlas sporý, ale bílý jako sníh. Prošedivělý, hustý plnovous splývá skoro po pás. Poněkud zapadlé líce, řecký nos, husté obočí a takové též řasy a pod nimi černé oko, lesknoucí se jako žhavý uhel.

Chvíli postál. Mračný pohled jeho zakroužil po jizbě a utkvěl na okamžik na četníkovi. Na to zaduněla prudká runa pěstí na stůl, až džbány a sklenice poskočily.

„Hola hej!“ splynulo hlubokým basem s odulých jeho rtů. „Hrajte, muzikáři!“

Na to pomalu zase usedá. Opřev se zády o kamna, založil ruce a vzdorovitě dívá se před sebe do polo vyprázdněné sklenky.

Slova jeho jsou šumařům rozkazem. Hudba spouští poznovu. Pronikavě vřeštivá fanfára křídlovky a vrčivě kvičivé tony houslí zahajujou křepkou, vířivou polku.

Ale nikdo se nehýbe. V kole i v zástolí jest vše jako v ztrnutí: jen tu a tam strkají hlavy dohromady a šeptajíce pokukujou nesměle s četníka na herkulickou postavu a s této na četníka.

„Hola, hoši — do kola!“ volá muž v koutě u kamen. „Moji hoši se tu před lety taky veselili!… Do kola! do kola!“

Nikdo se nehýbe. Přísný, velitelský pohled četníkův krouží po jizbě.

Postava u kamen zvedá se poznovu. Opřevši se oběma rukama o stůl, stojí chvíli bez pohnutí. Z očí srší jí blesky hněvu…

„Hola — muzikáři, do vnitř!“ velí tonem, netrpícím odporu. „Do vnitř — ke mně — před stůl!…“

Hudba umlkla. Nesměle plíží se jeden šumař po druhém z předsíně do krčmy a zaujímá místo před stolem.

„Hola. šenkýři! Pivo sem — pivo!“ káže herkulický muž. „Pivo — svíce a — můj obraz!“

A zase usedá — pomalu, jakoby skládal Atlasovu tíži.

V několika okamžicích stojí před ním řada džbánů.

„Pijte, hoši, pijte, muzikáři!“ volá a chopiv džbán nejbližší, přihnul si, div jedním douškem nevyprázdnil.

Džbány kolujou z ruky do ruky.

„A svíce sem!“ opakuje. „Svíce a můj obraz!“

Krčmař váhá. Zrak jeho nesměle těká s četníka na velícího a s tohoto na onoho.

Četník sedí zdánlivě apathicky. V tváři jeho ani sval se nepohnul — jen pohled jeho vždy přísný, velitelský — krouží po jizbě…

Náhle opět rána pěstí na stůl.

„Svíce sem! Obraz sem!“ zahouknul herkulický muž u kamen hromovým hlasem.

Nezbývá, nežli přání jeho vyhověti. Krčmař staví dvě rozžaté svíce před něj na stůl.

„Obraz sem! — Můj obraz!“ velí stařec poznovu. „Já si obraz přinesl — já jej zavěsil — já s ním chci promluvit…“

Hlas se nu chvěje oprávněným hněvem a zní, jako dunění hromu.

Sňali obraz se stěny a podali mu jej.

Vzal jej do obou rukou — chvíli se naň upřeně díval, jako se díváme na tvář nejdražší, pak jej políbil…

„Tak, tak, můj hochu!“ mručí do vousů. „Ty’s byl mužům vzorem vzorů! Pevný jako skála, smělý jako lev, v přesvědčení neoblomný, v boji neústupný… Takových mužů — — hoj! Baby jsme, baby — samé baby… Ničemné, hanebné baby!“

Pustiv obraz z pravice, udeřil pěstí na stůl, pak zatočil pěstí nad hlavou, pohrozil do prázdna — a zase se sklání k obrazu, zase jej líbá…

„Jak trpce, jak bolestně se na mne díváš, mučenníku náš!“ mručí opět do vousů. „A není možno, není možno, bys jinak se díval! Znal’s nás, znal — a proto ta trpkosť beznadějná, proto… O, ty’s tušil, že zůstaneme, čím jsme byli po dva věky — obětní beránci, kteří donášejí bez reptání vlastní svou krev na jatky… Oh! Karle — můj Karle!“

A zase rána na stůl, zase prudký divoký pohyb pěstě nad hlavou a výhrůžný posuněk do prázdna.

Opět se zadíval na obraz mlčky a upřeně, jako na obraz nejdražší bytosti, kterou už dávno kryje chladný hrob. Mračný výraz tváře mění se ve výraz trpce bolestný.

Náhle se vztyčil poznovu — prudce, divoce…

„Usměj se, hochu! Usměj se! Jen jednou zkřiv své přísné rty k úsměvu!… Ale, ne, ne! Ty nemůžeš… Kdo byl tak týrán a mučen jako ty, nezná úsměvu… Zkřiv tedy své přísné rty k výsměchu! Ano, ano — rozumím!… Trpký, bolestný tvůj výsměch probodá mi srdce…“

Umlkl.

Drže obraz v obou rukou, opírá jej o džbán a usedá… Opřev hlavu o obě ruce, dívá se na obraz i nyní ještě, ale s výrazem skoro zoufalým…

„Ne, ne!“ mručí do vousů. „Vše jest marno, marno! Nepochopen, neuznán, umučen opustil’s nás — a my, my —“

A zase se vztyčil a udeřiv pěstí, hněvivě se rozkřikl:

„Hrajte, muzikáři! Pijte, hoši! — Pijte a výskejte!“

Šumaři se hotujou. Housle úpěnlivě zavručely, klarinet úzkostlivě kviknul, basa z hluboka trhavě zamručela.

„Moji píseň — hrejte!“ volá vousáč na šumaře. „Píseň — nejtrpčí, nejbolestnější, nejzoufalejší!“

A nečekaje až hudba spustí, notuje hlubokým, rozechvěným basem první verš písně „Horo Bílá — horo kletá…“

Nic více než tato slova. Vyrazil je přesně podle nápěvu. Hudba vpadla; nesprávně, šumařsky; ale zádumčivě rázná melodie působí jako bouře, když se valí s hor… Každý kvílivý ton houslí, každý pronikavě zvonivý ton křídlovky pění krev.

„Horo Bílá — horo kletá…“ opakuje vždy vášnivěji po každé, když hudba zahajuje sloku.

Nic více než tato slova: ale hřímavý hlas jeho působí jako zvuk posauny volající do boje na život a na smrt.

Každé slovo prochvívá hněvný vzdor a zoufalá odhodlanost; každý ton zdá se býti kalenou ocelí.

A přede chvílí ještě nesměle v koutech se krčící zmalátnělá chasa odvažuje se blíže, stavíc se v půlkole před stůl a naslouchajíc zádumčivě ráznému a hned zase trpce bolestnému nápěvu.

Zraky se rozjiskřujou, ruce zatínají v pěstě, rty se chvějou…

„Tak vás mám rád!“ volá stařec. „Tak a nejinak! Hurrá, šuhajci! I moji hoši — ach! ne, ne, nespomínejme. Nechme je dřímat, nechme práchnivět!“

A zase pěje hlasem vždy vášnivějším:

„Horo Bílá — horo kletá…“

A zatím, co hudba dále hraje, zvedá džbán a přihýbá si, jakoby pil naposledy…

„Hurrá, šuhajci! Spusťte! spusťte!“ volá, pera džbánem do stolu.

A jako v choru notujou hoši i děvy prostá a přece tak rozplameňující slova: „Horo Bílá — horo kletá…“

Nic více než tato slova; ale z prostých slov těch srší blesky vášně…

Četník udiven napíná sluch. Vidí a slyší, čeho posud ještě nikdy a nikde nebyl svědkem. Ví, co tají prostá, vždy vášnivěji pěná slova: „Horo Bílá — horo kletá“ — cítí, že to nejtrpčí pokoření, jakého se mu kdy dostalo; ale pro okamžik nezbývá, nežli s hanbou naslouchati nebo bez reptání odejíti.

Rozhodl se pro poslední. Právě v okamžiku, když hřmí krčmou srdceryvný refrain, zvedá se, béře pušku a opouští krčmu.

„Hurrá, šuhajci!“ volá stařec vítězoslavně, zvedaje džbán. „Tak a nejinak vás chci mít! Tak a nejinak! Žijte, dokud v žilách proudí krev — žijte! žijme — hurrá!“

A hned zase notuje „Horo Bílá — horo kletá…“ pera prázdným džbánem do stolu.

Hudba hraje, chasa doprovází…

Náhle stařec klesá zpět. Zastřev si tvář oběma rukama cosi mručí; hned však se opět na polo vztyčuje a zatím, co hudba dále hraje a chasa na počátku každé sloky opakuje „Horo Bílá — horo kletá…“ divá se on upřeně na obraz před sebou, mruče zpola pro sebe:

„Tak, můj Karle, tak! Skoro se mi zdá, že jsi se pousmál… Ale ne, ne! Není možno! Ty se nemůžeš usmáti… Úsměv štěstí ti nebyl údělem… Musil’s kárat, musil’s hřímat… A my, my… oh! my baby — hú! my baby, baby hanebné“ — — Vyskočil, divoce jako postřelený lev — chopil čerstvě nalitý džbán, přihnul si a zatočiv džbánem nad hlavou, pere jím do stolu…

„Baby, baby — baby hanebné,“ opakuje chrochtavě, a jenom když začíná sloka, notuje rozvášněným hlasem slova: „Horo Bílá — horo kletá…“

„Však teď dost — ať se mi srdce — nerozskočí!“ zahřměl náhle ve vřavu hudby a zpěvu. „Teď zase, hoši, do kola!… Do kola! Do kola!…“

Klesl nazpět, skřížil ruce a zadíval se mlčky na obraz.

Slovo jeho jest rozkazem. Ještě jednou zahřměla v chasu slova: „Horo Bílá — horo kletá“ — a bez přechodu v prostřed sloky spustila hudba — skočnou.

Polokruh hochů a děv se rozstupuje — kolo oživuje… Zavířil párek první, druhý, třetí — v několika okamžicích jest vše zase v kole…

Hudba vříská, chasa výská… Podlaha vrzá, úpí a duní… Chvějivé stíny lítají příšerně po začmoudlých stěnách a zčernalém hambalkovém stropě… Každá tvař jest rozpálena, každé oko rozjiskřeno, každý ret rozžhaven… Bujná, zběsilá to rozkoš! Chaos zvuků a pitvorně se křivících postav v divokém reji… Všechno splývá v nerozeznatelný, měnivý chumel, ale hned zase vyhupuje se jeden předmět po druhém, poutaje na okamžik pozornost.

Jen stařec sedí bez pohnutí za stolem, opíraje se zády o kachlová kamna. Mračný výraz tváře byl se změnil v klid a resignaci… Zarudlá víčka očí jsou přivřena, jako by jej přemáhala dřímota. Duší však víří jiskrný proud spomínek…

Dlouho, dlouho sedí — a teprve k půlnoci se zvedá…

Platí řád… Ještě chvíli upřeně se dívá na obraz před sebou, před nímž obě svíce dohořívají, pak obraz zvedá a políbiv jej věší sám na stěnu, kde byl visel…

Na to beze slova pevným krokem opouští krčmu.

*

Podzimní noc.

Měsíc v úplňku a skoro v zenithu shlíží zádumčivě s šedomodré oblohy, ozařuje svým bledým svitem cestu.

Vůkol klid a ticho. Větřík jen občas zasviští, ale slabounce, jakoby usínal.

A pomalu co noha nohu mine ubírá se stařec dále. Prošed vískou, zabočuje v divoromantickou úžlabinu. V pravo, v levo strmé skály, středem vine se bublající potok.

Chvíli ubírá se stařec podle potoka, pak zabočuje na úzkou, klikatě na příkrou skalinu vedoucí stezku. Jde opatrně. Každou chvíli smekne se noha po oblém kamínku. Ale krok jeho jest jistý, pevný a měsíc svítí jako rybí oko.

Octnul se na skalině. Stezka vine se po hřebenu skály dále klikatě jako dlouhý, stříbrošedý had. Brzo sestupuje, brzo vede do výše; někdy do hloubky, pak zase příkře, skoro strmě po skalině.

Stařec jde půl hodiny — hodinu… Nikde však osady, nikde chýže… Brzo polmi, brzo po skalách, brzo po skalních pastvištích — a měsíc stále před ním v snivé, zádumčivé své čarokráse…

Jde s hlavou k prsoum skloněnou a jenom občas zvedne zrak a zadívá se před sebe.

Pravě vede stezka širokou roklí. Prošel roklí, vystoupil po příkré stezce na skalinu a popošed ještě několik kroků, octnul se u prostého kamenného kříže na srázném skalním svahu. Zůstal státi. Opřev se jednou rukou o studený kámen, zahleděl se do dáli.

Před ním rozkládá se na příč místy široký, místy súžený úval. Tu a tam ohraničujou jej příkré, ba kolmé, lysé skály, jinde vršiny černým lesem pokryté, kdežto místy jest pozorovati užší i širší úžlabiny, vedoucí z údolí na vršiny, na kterých rozkládají se buď prostá, smutná pastviště nebo smutnější zoraná pole.

Údolím vine se úzká, dle všeho prudká, ba dravá říčka. Místy přibližuje se ku skalinám a úží se v skalních korytech v nepatrný stříbrný pruh, kdežto jinde vzdalujíc se od skal a vršin, béře na se podobu jezírek, aby v dáli v širokém oblouku ztratila se v podobě stříbrného prutu pod krátkým železničním mostem.

Nedaleko mostu jest zcela zřetelně pozorovati budovu nádražní. — Trať vine se hadovitě z části po břehu říčky, brzo těsně podle strmých a kolmých skal, brzo od nich se vzdalujíc a zase k nim se přibližujíc. Směr její označujou místy strážné domky; tu a tam lze v záři měsíce rozeznati i koleje a telegrafní tyče, kdežto místy buď vršiny, skály nebo i pouhé křoví pohledu na trať brání.

V pozadí, přímo před dívajícím se starcem, strmí k obloze skoro kolmé, pitoreskně rozryté vysoké skalní stěny a na skále, jako obrovské orlí hnízdo, rozkládá se malá víska: několik chalup a baráčků, dva, tři statečky, nevelký kostelík s nevysokou baňatou věží a kolem kostelíčku hřbitůvek, nízkou zdí ohraničený.

Temná zeleň košatých stromů a štíhlých topolů v pozadí hřbitova obráží se skoro příšerně od šedavého obzoru, kdežto zář měsíce padajíc skoro kolmo na hřbitov, na mírném svahu se rozkládající, osvětluje kříže, náhrobky i rovy tak jasně, jako za ranního přísvitu nebo soumraku. Na dvou nebo třech místech obráží se světlo měsíce od pozlacených křížů chvějivě jako malomocný oranžový blesk.

Přímo pod strmou, skoro kolmou skalinou pod hřbitůvkem vine se hadovitě měsícem ozářená trať v podobě dvou rovnoběžných, jemně se lesknoucích nití, ztrácejících se v dáli v hustém černavém křoví.

Starec dívá se upřeně na hřbitůvek. Výrazná, před nedávnem ještě mocný vzdor jevící tvář má v mrazivém světle měsíce výraz ztrnulého klidu.

Dlouho stojí nepohnutě jako socha — pak pomalu, jako mimoděk, pod křížem usedá a opřev se zády o kříž, klade ruce v klín… Zrak jeho jest neustále upřen ku hřbitovu. Po několika minutách svezl se po strmé skále dolů k železniční trati, ale hned zase zaletěl ku hřbitovu.

Náhle stařec prudce se zvedl, aby nastoupil další cestu; ale v témže okamžiku zahouknul za ním kategoricky mužský hlas: „Stůj!“

Ohlédnul se pomalu, jako beze vši příčiny. Bílý mrazivý blesk bodáku šlehnul před jeho očima; několik kroků před nim stojí četník.

„Stůj! Kdo jsi?!“ zahřměl četník.

Stařec stojí bez pohnutí. Toliko pravice zaťala se v pěsť: ale v tváři ani sval se nezachvěl. Mlčky upírá klidný a přece pronikavý zrak na četníka.

„Zatýkám té!“ vece četník, přiblíživ se na krok a nasadiv bodák na prsa starcova.

Stařec ani nyní se nepohnul. Stojí hrdě vzpřímen; toliko rty mírně se zachvěly, jakoby mu bylo slovo na nich odumřelo.

„Otočit a — v před!“ velí četník drsně velitelským tonem.

Stařec uposlechl. Obrátiv se učinil tři kroky od kříže po srázné stezce. Četník učinil dva kroky za ním; leč v témže okamžiku stařec jako zmijí uštknut bleskurychle se otočil a uchopiv četníka oběma rukama za ramena, povalil jej k zemi. Vyrvav mu pušku z rukou, zahodil ji se stráně a klekl mu na prsa.

Četník se brání. Pod tíží athletického muže svíjí se jako k zemi přišlápnutý červ. Stařec vytrhl mu i šavli z pochvy a zahodiv ji povstal.

„Vstaň!“ velel pak dutým hlasem. „Vstaň a zatkni mne!“

Četník vstal, pomalu, namahavě.

„Nuže — zatkni mne!“ opakuje stařec, stojící před ním se skříženýma na prsou rukama. „Jsmeť oba bezbranní — muž proti muži, prsa proti prsoum, pěsť proti pěsti… Zkusme, kdo s koho!“

Četník stojí v udivení bez rady a pomoci. Před několika okamžiky ještě v převaze, stojí nyní tváří v tvař herkulickému muži, jehož svalovité pěstě byl pravě pocítil, úplně bezbranný.

Nezbývá, nežli vydati se na milost i nemilost.

„Odpusťte! Snad jsem se zmýlil!“ omlouvá se.

„Lžeš!“ zahřměl stařec a hlas jeho odrazil se dutě od protější skály. „Přepadl’s mě zákeřnicky!“

Četník neodvažuje se odpovědíti.

„Mohl’s mě zatknouti v krčmě — před krčmou — kdekoli jinde… Ale zde — zde — není možno… Všady jinde bych nekladl odporu; ale zde, několik set kroků před mými hochy — zde není možno…“

Četník nechápe, nerozumí.

„Jdi jen, jdi!“ pokračuje stařec po krátké pomlčce. „Nezapomeň, že mohl jsem tě jednou ranou srazit se stráně; ale nezapomeň také, že neučinil jsem více, než co sluší se otci, když jej někdo zákeřnicky přepadne před jeho dětmi… Odzbrojil jsem tě a nabídl ti rovný boj. Leč ty ho nepřijímáš… Proto jdi — jdi klidně a bezstarostně! A máš-li důvodu zatknouti mne, přijď zejtra z rána! Nalezneš mě bezbranného jako teď; a přísahám ti, že nebudu klásti odporu nejmenšího. Přijď jen, přijď! Bydlím tamo!“ — při tom mávnul rukou směrem k vísce s kostelíkem na skalní stráni. — „Tam mě nalezneš v první chatě na cestě k nádraží…“

Prostá slova ta působí na četníka jako osvěžující prška na omráčeného. Nechápe, nerozumí sice úplně; ale stařec budí zvláštní pocit úcty. Předcházejícím bojem podrážděná rozhořčenost ustupuje klidu bezpečnosti. Cítí, že dopustil se bezpráví na muži rovněž tak neúhonném jako velkomyslném, ale zároveň skoro záhadném.

Chvíli přemítá. Chce se omluviti, ale nemá vhodných slov. Stojí tudíž mlčky, ale hotov k omluvě pro muže nejtrpčí, po případě i ponižující — k odprosení.

„Jdi jen, jdi!“ počíná zase stařec. „Jsme vyrovnáni…“

„Odpusťte!“ uklouzlo mimoděk četníkovi. „Přenáhlil jsem se… Však víte, jak krušný jest náš úkol… Musím o každé patrole učiniti předepsaný počet trestních udání — schází mi do počtu jen ještě jeden…“

„Tedy jdi a udej mne!“ vpadl stařec, měře kající organ veřejné bezpečnosti přísným a přece útrpným pohledem. „Jdi a udej mne!“ opakuje tonem přímo rozkazovacím. „Když jsi mne zatýkal, neměl’s k tomu, aspoň po mém náhledu, práva ni důvodu. Nyní jich máš. Zprotivil jsem se — odzbrojiv tě, spáchal jsem veřejné násilí… A proto jdi a učiň předepsané povinnosti své zadost — udej mne!“

Četník stojí jako přimrazen. Ledový klid, sebevědomí a odhodlanost podivného starce mu imponujou.

„Ne, ne — nemohu!“ odvětil trpce. „Děj se co děj — jsemť odzbrojen i duševně…“

„Jdi tedy! Rozejděme se jako chladní, lhostejní přátelé,“ stařec na to kategoricky.

Četník o krok couvnul; leč starcův pohled působí naň přitažlivě.

Učiniv ihned zase krok ku předu, podává mu mlčky ruku.

Stařec chvíli váhá; zdá se býti na rozpacích. Náhle se rozhodnul.

„Ne, ne!“ děl měkce. „Před svými dítkami nemohu, nesmím býti nesmířlivým. Zde moje ruka!“

Uchopiv podanou pravici, stiskl ji a potřásl jí jako dobrému příteli. Při tom otočil poněkud hlavu a zadíval se směrem k veskému hřbitůvku.

V chvějivém polosvitu měsíce, jenž byl právě veplul za lehynký obláček, skvěl se hřbitov i osada jako v stříbrné mlze; toliko jemně oranžový reflex pozlacených křížů prorážel lehynkým závojem stříbrné mlhy jako hasnoucí přirudlé bludičky.

Ruku v ruce postáli několik okamžiků; pak se stařec zase obrátil.

„Buďte s Bohem!“ pravil hlasem poněkud rozechvěným, pustiv četníkovu ruku.

V tom vyplul měsíc z obláčku a jasný svit jeho padl na rázovitou tvař kmetovu. Četníkovi neušlo, že kradou se dvě slze po osmahlých lících.

„Pro Bůh — co to?“ optal se kvapné, nemoha zatajiti podivení.

„Nic, nic!“ stařec na to odmítavě, obraceje se. „Buďte s Bohem!“

Po té pevně vykročil a volným krokem ubíral se po klikaté, místy i srázné stezce dolů do údolí.

Četník zůstal u kříže o samotě, dívaje se zamyšleně za vzdalujícím se.

Večerní výjev v krčmě a bezprostředně minulá scéna, která byla tak neočekávaně skončila, obé budilo v duši jeho zvláštní pocit útrpnosti s mužem, pro okamžik skoro záhadným.

Viděl jej jistým krokem dosti rychle sestupovati po srázném svahu vršiny a po chvíli zaslechl i přitlumený nápěv písně „Horo Bílá — horo kletá…“

Občas, když stezka zabočila za skalní stráň nebo křoví, postava kmetova zmizela; ale vbrzku zase se objevila chvátajíc dále. Viděl jej i dole v údolí, jak ubírá se po hadovité stezce lučinou. jak vstupuje na úzkou dřevěnou lávku, přes řeku vedoucí, jak kráčí po širší cestě k železničnímu náspu a zabočiv na trať jak popošel několik kroků a přímo pod hřbitůvkem pod vysokou strmou skalní stěnou se zastavil.

Postava starcova nalezala se v plné záři měsíce. Pozorující ji četník viděl zcela zřetelně, kterak stařec zastaviv se zvedl hlavu a zadíval se vzhůru po skalní stěně, jakoby měřil její výši, nebo se chtěl přesvědčiti, lze-li i s jeho stanoviska spatřiti hřbitůvek s kostelíkem.

Po chvíli stařec uprostřed kolejí poklekl, sklonil poněkud tělo, pak se shýbl, jakoby byl zemi políbil, načež opět se vztyčil a zůstal klečeti.

V témže okamžiku zaznělo z nedalekého nádraží nehrubě pronikavé písknutí lokomotivy. Vlak právě vyjížděl z nádraží směrem k místu, kde stařec klečel. Vzdálenost byla však tak značná, že bylo třeba neméně než pěti minut, než by vlak dojel. V brzku bylo slyšeti vždy zřetelněji dunivý hukot vlaku. Lokomotiva z počátku z těžka odfukávajíc, chrlí komínem spoustu jisker; za nedlouho však splývá zvláštní, samostatné odfukování s hukotem vlaku v jeden zvuk. Asi ve dvou minutách jede vlak plnou parou brzo v přímce, brzo v serpentinách a dunivě drkotavý hukot jeho doráží vždy zřetelněji k uším četníkovým.

Z dálky, z které se četník dívá, jest přijíždějící vlak výjevem nenápadným. Vláčivý kotouč bílého kouře, karmínová světla lokomotivy a řada vagonů — z dálí vše tak prostinké, všední a malilitké jako dětská hříčka… Zdá se skoro, jako by se vlak jen líně vlekl.

A přece vždy více se blíží k místu, kde stařec posud ještě nepohnutě klečí. V tom zabočil vlak v ostré křivce podle řeky a kuželovité vršiny na přímku přímo podle skalní stráně… Pronikavý výstražní pískot lokomotivy vzrušil posavadní noční ticho — řidič parostroje byl zpozoroval překážku na trati…

Klečící stařec však klečí bez pohnutí. Jízdou podle strmé skalní stěny zdvojnásobený drkotavý hukot vlaku s úzkostlivě pronikavým pískotem parostroje působí přímo příšerně. Vlak vždy více se blíží ku starci… Již jest jen dvacet, patnáct — deset kroků vzdálen… Stařec posud se nehýbá… Zdá se, že vlak zaráží; ale přece jede posud skoro s nezměněnou rychlostí… Již zdá se býti jen pět, čtyři, ba tři kroky vzdálen…

Četník mimoděk zamhouřil oči…

S hukotem vlaku snoubený úzkostlivý pískot lokomotivy zní ještě chvíli, pak náhle umlká a tichou nocí zní jen dunivě drkotavý hukot dále ujíždějícího vlaku.

Otevřev oči zahledl četník temný stín lidské postavy, ploužící se širokou úžlabinou vzhůru. Napnul zrak; ale temný stín zmizel buď v houští nebo ve stínu strmých stěn úžlabiny.

Ještě chvíli díval se upřeně v úžlabinu čekaje, neobjeví-li se stín ten ještě jednou. Nedočkal se. Teprve po několika minutách se mu zdálo, že mihlo se cosi na hřebenu strmé skály. Napnul zrak ještě více. Stín objevil se po chvíli u hřbitovní zídky, kde se zastavil. Četník rozeznal zcela dobře mužskou postavu, dívající se přes zeď na hřbitov. — Nebylo žádné pochybnosti, že to stařec. — Po několika minutách ploužila se postava podle hřbitovní zdi, až v pozadí ve stínu košatých stromů a topolů zmizela.

Ještě chvíli četník postál; pak i on, popojda po strmé klikaté stezce v místa, kam mu byl stařec ručnici a šavli odhodil, zvedl svou zbraň a nastoupil po téže stezce, po které se byl za starcem nepozorovaně připlížil, cestu nazpět.

* * *

Po několika dnech setkali se v téže krčmě poznovu.

Tentokráte bylo tu smutno a pusto. Byl všední den. Za jedním stolem sedělo několik sousedů zamlklých, pozivujících. „Nahořklé“ skoro ani nechutnalo a jenom modravý kouř z krátkých dýmek, vznášející se k začmoudlým hambalkám, byl svědectvím, že společnost nedřímá.

Stařec seděl ve svém koutě u kamen sám, opíraje hlavu o obě dlaně a dívaje se mlčky upřeně před sebe na stůl. Džbán, do třetiny upitý, stál před ním již skoro hodinu nedotknutý.

Na stěně proti starci visící dřevěné hodiny odkukaly právě desátou, když vstoupil četník.

Zaměřil k starci, pozdravil a usedl. Stařec přikývl jen hlavou a setrval v mlčení. Po chvíli zaplatil svůj řád a zvedl se — četník učinil po jeho příkladu…

Vyšli před krčmu.

„Přišel jste mne zatknout?“ ptal se stařec pevným hlasem.

„Ne, ne!“ odvětil četník kvapné šeptmo. „Přišel jsem vás ještě jednou poprositi…“

„Vždyť jsme se již smířili,“ připomenul stařec.

„Pravda, pravda,“ četník na to; „ale od onoho okamžiku, když jsme si před křížem podali ruku, nemyslím než na vás…“ Náhodou jdu dnes touže cestou jako vy — dovolte, bych vás doprovodil.“

Stařec ničeho nenamítal.

Prošli vísku, zabočili v úžlabinu a popošedše několik set kroků podle potoka, zahnuli na tutéž úzkou, klikatě na příkrou skalinu vedoucí stezku, po které se byli ondy ubírali.

Byla podobně krásná, lunojasná podzimní noc jako ondy. Měsíc nebyl sice více v úplňku, ani v zenithu; ale svítil nad vzdáleným obzorem východním zádumčivě přívětivě.

Beze slova ploužili se volným, opatrným krokem za sebou po stezce brzo do výše, brzo zase do hloubky, nebo skoro strmě po srázných skalách, až octnuli se u prostého kamenného kříže, u něhož se byli ondy rozešli. Zastavili se. Stařec, opřev se jednou rukou o kříž, zadíval se před sebe do dáli k vesnickému hřbitůvku…

Chvíli stál beze slova v myšlénky a zpomínky pohřížen. Kolem panovalo ticho skoro hrobové. Opodál stojící četník starce nevyrušil. Náhle se stařec prudce pohnul a mávna výhružně rukou směrem ku hřbitovu zamumlal temně slova: „Horo Bílá — horo kletá…“

V tom, jakoby si byl připomenul, kde a s kým se nalézá, obrátil se řka:

„Podivno! Kdykoli se odtud za měsíční noci zadívám ku hřbitůvku, vždy se mi zdá, jakoby byl oživen sněhobílými postavami…“

Četník upřev zrak svůj pozorněji ku hřbitovu, nemohl se ubrániti zvláštnímu pocitu. V stříbrošedém závoji lehké mlhy noční zdálo se, jakoby po hřbitově skutečně se mihaly sotva pozorovatelné tajemné, vzdušné postavy — optický to klam stínů, jež v záři měsíce vrhalo stromoví na nakloněnou, nerovnou, rovy a kříži rozrytou půdu hřbitova.

„A nikde necítím nicotu svého života tak trpce, jako zde,“ pokračoval stařec temně, načež dodal tonem snivě rozhodným:

„A přece zde dlívám nejraději… Nikde nebývá mi tak vzdorovitě volně jako zde. Kdykoli tu stanu, vždy se mi zdá, že nemohu jinak, nežli v nejbližším okamžiku učiniti životu svému násilně konec; leč po chvíli již zavře duše má neodolatelným vzdorem… Vždy se mi zdá, jakoby mi někdo šeptal: „Trp, trp — ale žij!“

„A vy žijete!“ podotknul četník, připomena si bouřlivý výstup v krčmě.

„Ano, ano,“ odvětil stařec temně. „Žiju — vlastně živořím… Zmálomyslněl jsem — život je mi břemenem…“

„Občas však přece vzplane životní síla vaše jako ondy v krčmě,“ namítl četník.

„Ano, ano!“ stařec na to. „V krčmě — ale jen v oné krčmě, kde jsem vídal druhdy své hochy podobně se veseliti — občas oživuju… Tam vzplane občas můj vzdor… Zachmuřenou duší šlehne náhle cosi jako blesk — mraky se rozptylí — krev zavíří žilami a duše zajásá — však divoce, beznadějně, zoufale… Býval jsem bujný, divoký hoch — a moji hoši — oh! — moji hoši — bývali…“

Odmlčev se dodal po chvíli temně:

„A ze všeho, co jsem druhdy svým nazýval, zbyl mi jen málomocný vzdor…“

„Jak to?“ ozval se četník.

„Tamo na hřbitově,“ odvětil stařec dutě, „odpočívají všickni: žena, hoši i dcerka…“

„Zemřeli?“ uklouzlo mimoděk četníkovi.

„Ano, zemřeli — všickni — jen já tu zbyl se svým málomocným vzdorem…“

Stařec na chvíli se odmlčel, pak jako by byl vyzván, jal se vypravovati:

„Jsem starý písmák… Před mnoha lety dočetl jsem se, že jeden z mých předků, druhdy zeman a pán rodné mé vísky, opustil po bitvě na Bílé Hoře jako tisíce jiných svou vlast a nikdy více se nevrátil. Statky jeho skonfiskovány a darovány cizinci, jehož potomci jsou posud pány v rodné mé vísce. Náš rod byl chud — hotoví žebráci… Děd můj a otec vsak nadlidským namaháním vymanili se z chudoby nejtrpčí — já zdědil malou usedlost a žil klidně, spokojeně… Nenapadlo mi žíti jinak, nežli žil otec a děd, mozolující se v potu tváři pro skyvu chleba… Za dlouhých zimních večerů však, když skloněn nad dějinami vlasti přemítal jsem o životě lidském a jeho úkolu, šlehla kdysi mou duší myšlénka, že moje dítky mohou snad přece žíti jinak, nežli žil otec, děd a praděd, že mohou život a síly své věnovati netoliko na prospěch svůj, nýbrž i na prospěch jiných… A tak jsem je také vychovával…“

Stařec na okamžik se odmlčel, pak pokračoval živě, jakoby se hroužil v milé zpomínky:

„Byla radost podívati se na ně! Zda se mi, jakobych je viděl před sebou: všickni tři hoši statní, silní, plní života a ohně… Ani nejmladší, nejslabší a nejútlejší, neměl o umdlení ani ponětí — všickni jako skály… A pravá rozkoš byla, když se rozveselili… Bujnějších hochů nebylo… A což dcerka! Tichá, dobrá, skromná, pravá beruška — zdravá, kyprá, svěží jako z růže květ… Ale po mně, dědovi i pradědovi zdědili všickni cosi, co se obyčejně zove neústupný vzdor…

A jednoho hocha po druhém zavedl jsem do Prahy na studie… Oh! jak jsem se na ně těšíval, až se o prázdninách vrátí a společně si v krčmě zase v kole zavíří!…

Do osudného roku 1848 nebylo šťastnějšího otce nade mne. Však téhož dne, kdy vypuklo v Praze zbouření, dne 12. června, stihla mne první krutá rána. Soused jeden, jenž byl onoho dne v Praze, vrátil se k večeru se zprávou, že nejstarší můj hoch, právník, o první srážce lidu s vojskem zahynul… A žena ma — sklesla raněna mrtvicí…

Zprava však byla mylná — hocha stihl osud krutější… Nezahynul — byl jat a smykán z vězení do vězení… Viděl jsem na vlastní oči, když byl později eskortován na pevnost. Čekal jsem před svatojirským klášterem a viděl, když jej vyvedli… V středu několika vojáků s nasazenými na puškách bodáky vystoupil hrdě, pyšně. Spatřiv mě, chtěl ke mně popojíti; ale rána pažbou srazila jej k zemi. Zvedl se beze slova a upřel na mne smutný srdceryvný pohled. Plížil jsem se za ním pozdálí jako stín. Viděl jsem, jak po něm plivali spílajíce mu, jak jej tloukli pažbami, jak — — oh! A vše to viděti na vlastní oči a nemoci více, nežli zatnout pěst a zaskřípat zuby…

Druhý hoch — Bůh ví, jak se stalo — studoval theologii, byl v semináři… Zdráv a vesel vstoupil do pošmurné budovy v pevné naději, že bude moci působiti ve prospěch lidu… Ale po třech letech opustil seminář… Vyštvánť ze semináře pro osudnou píseň „Horo Bílá — horo kletá…“ Churav a v hlubinách duše roztrpčen živořil ještě několik roků… A já o tom neměl ani tušení. Ve svých listech nikdy ani slovem se nezmínil, že hladoví, že bývá bez přístřeší… Mnil jsem, žeť šťasten, spokojen zatím… Teprve, když na smrt churav přibelhal se domů, zděsil jsem se… Duševní muka jeho byla bezměrná… Když o nich vypravoval matným hlasem svým, pěnila se mi krev…

Třetího hocha k vojsku odvedli… Po tři roky byl vzorným vojákem — snášel supernaci jako muž… Kdysi mi psal: „Milý otče! Jeden z mých nejlepších kamarádů zazpíval si ondy nejmilejší tvou píseň „Horo Bílá — horo kletá“ — byl důstojníkem postížen a ve tvář udeřen. Krev se v něm zpěnila, vrátil důstojníkovi políček — zejtra časně z rána bude na hradbách Marianských „běhat ulicí“… Přijď se, prosím Tě, podívat, jak mužně bude snášet trest za „Horu Bílou — horu kletou…“ Bůh sám ví, co mi napadlo — já šel… Časně z rána byl jsem na hradbách… Exekuce počala… Přivedli vojína — třikráte běžel — pak mu přehodili plášť a vedli jej nazpět… Šli podle místa, kde jsem stál — a já poznal vlastní své dítě…

A dcerka — můj ty bože! Svěží, krásná a mladá… Milovala,… ale byla oklamána… Jeden z potomků oněch, kterýmž byly konfiskované statky předků našich darovány — ji svedl… Opustila rodnou chýži. A kdysi — pravě o štědrý večer, když jsem seděl skloněn nade knihou ve své chatě a podřimoval, zaslechl jsem lehynké zaťukaní na okno. Zvednu hlavu a vidím před oknem ženskou postavu. „Kdo to?“ ptám se. „Já, tatíčku — já — tvá Anuška…“ zní bolestně rozechvěným hlasem odpověď. Vyskočím od stolu, vyrazím dveře, letím před chatu… Vidím v dáli několika kroků míhati se ženský šat… Vzdaloval se… „Anuško, Anuško!“ volám… Měsíc svítil jako dnes — a jako dnes bylo hrobové ticho… I zdálo se mi, že slyším v odpověď slova: „S Bohem, otče — s Bohem!…“ Letím za Anuškou… V tom zmizela mi za skalním úbočím… Ještě několik kroků stojím v strnutí… Ubohá vrhla se se skály na trať, právě když přijížděl vlak…“

Stařec umlkl. Prosté, pouhými rysy naznačené vypravování jeho působilo zdrcujíc.

Chvíli stál četník mlčky jako v ztrnutí — pak před starcem klesl na kolena…

„Odpusť!“ bylo jediné slovo, jež mu splynulo rozechvěným hlasem se rtů.

Beze slova podal mu stařec ruku.

„Vstaň, vstaň!“ děl přísně. „Jen před národem se kleká!“

Vstal — chtěl něco připomenouti; slova však mu odumřela na rtech.

Ještě chvíli postáli — pak si podali ruce a rozloučili se.

Četník viděl starce pevným, jistým krokem ubírati se po srázné stezce skalní do údolí a zaslechl z dáli zádumčivě rázný nápěv písně: „Horo Bílá — horo kletá…“ Viděl starce jako ondy přejíti přes lávku, pokleknouti u prostřed trati a políbiti zemi, která byla krev jeho Anušky vpila — pak stařec zmizel…

Jaký osud kmeta stihl, nelze povědíti. Muž, jenž byl tuto episodu za svého života vypravoval, nyní již sám stařec skoro šedesátiletý, zanotoval si za nedlouho po té v osamělé chvíli nejmilejší píseň starcovu; byl přistižen, udán a za trest přesazen k četnictvu do Uher a později do Banátu. A do krajiny, kde se bylo sběhlo, co právě vypravováno, nikdy více nezavítal…