Žid v dnešní společnosti/IV.

Žid v dnešní společnosti Edvard Lederer
III.	IV.

Po všeobecných úvahách předcházejících přecházím nyní k posuzování specielních poměrů českých.

Z českokřesťanské strany vytýká se židům mimo vše jiné, co jim je i jinde vytýkáno, také, a to s největším důrazem, že nepřilnuli tak upřímně k národu českému, jako jejich souvěrci v říši německé, v německém území rakouském, jako inteligence židovská v polských zemích, a hlavně židé v Uhersku k maďarské věci. Napořád žalováno na sympatii, s kterou židé v území českém posud tíhnou k věci německé anebo aspoň k německému jazyku, a stejně oblíbenou obžalobou na ně je, že se podřizují jen přemoci vnější. Dnes přemocí tou je jejich české okolí, proč se posud tedy židé této moci posud všichni nepodrobili?

Výčitky tyto dokonce o jejich germanisatorské činnosti jsou neustále opakovány. Při tom poukazuje pravidlem část žurnalistiky české, hlavně soustavně pražská „Politik“, na veškerý ústrk a všechny urážky, kterých še židům v zemích českých dostává za jejich podporu němectví rakouského. Dominantou pak této písničky je výčitka nevděku, kterého se naši židé dopouští na českém lidu, v jehož středu žijí a svého dnešního postavení se domohli. Snaha takových obžalob bývá někdy upřímná, a je co taková zajisté chvalitebna, děje-li se tónem slušným, ale podobné výčitky nevyzněly by na prázdno, kdyby naše veřejnost uvažovala trochu hlouběji o příčinách, které asimilaci židů našich s českým národem překáží, a kdyby poctivě bylo z české strany křesťanské zdůrazněno, vše, čím se sama česká veřejnost na židech prohřešila a, čím asimilaci jejich brání. Jestli žid mezi národy ostatními přilnul k věci národů těch, v Uhrách dokonce přes míru spravedlivosti se postavil do řad pronásledovatelů národu nemaďarských, zvrhnuv se tam na biřice maďarské surovosti odnárodňovací, dokazuje to pouze, že žid, jako vůbec každý jiný člověk, podléhá vlivu svého prostředí, a nelze-li skutečně asimilaci jeho s lidem českým pokládati za dosti uspokojivou, musí to přirozeně míti své zvláštní příčiny v ovzduší českém. V „českožidovské otázce“ své pokusil jsem se již před léty o to, vystihnout několik z příčin těch. Našemu židu vyčítá se předpojatost proti češkonárodní věci pravidlem jako vrozená vlastnost, stejně prý jako láska k němectví. Ačkoliv nejsou posud dějiny židů v zemích českých napsány,Věhlasný dějepisec F. Dvorský ohlašuje ve feuilletonu pražské »Politik« z 15. listopadu 1902 vydání »pramenů k dějinám židů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od nejstarších dob do roku 1740«. Prameny tyto, na 2000 posud skoro úplně neznámých listin sebral známý obětavý velkoprůmyslník Bohumil Bondy.

Z pramenů těch uvádí Dvorský zajímavou zprávu, že židé byli nejhorlivějšími pomocníky Husitů.</ref> z kterých by bylo lze dolíčiti poměry židů našich po stránce ethnografické, kulturní a společenské, a vztahy jejich k osvětě domácí, zachovalo se přece dost kusých zpráv, ze kterých lze dovoditi, že židé v zemích českých nepěstovali od nepamětna němčinu a nepostavili se do služeb politických a osvětových cílů našeho němectví rakouského. Je to také přirozeno. Byli v zemích českých židé usazeni již před přistěhováním se Němců a musili logicky znát jazyk svého okolí, tedy jazyk český, pozbyvše pak před svým usazením se v zemích českých hebrejského jazyka, byl-li tento vůbec kdy jejich obcovacím jazykem, patrně se naučili užívat jako mateřštiny své jazyka českého. Některé doklady toho jsem v citované své brožuře uvedl.

Teprve vnikáním německého živlu do zemí českých a zakládáním zde měst německých seznámili se tito domácí židé s němčinou, pokud s Němci ve styk přišli; pokud však přicházeli noví přistěhovalci židovští z Němec do zemí českých, přinášeli již přirozeně znalost němčiny sebou aspoň ve formě zkomoleného žargonu židovsko-německého, jenž však v českém prostředí sám podlehl vlivu jazyka domorodého obyvatelstva slovanského, přijav četná slova slovanská. Žargonem tím mluví, jak známo, podnes židé v Polsku a v Rusku v nižších vrstvách. Když pak zavládl směr germanisující, podlehli mu židé stejně jako obyvatelstvo české; snad snáz tam, kde žid český znal žargon, jenž mu v době obrození jeho znalost němčiny ulehčoval. Josef II. zavedl pak násilně a přes odpor židů němčinu jakožto jazyk vyučovací do židovských škol a nařídil též násilné germanisování jmen jejich, dekretovánim rodinných německých jmen židovských, doposud neexistujících.

Tento vladař-germanisator uvolnil ale s druhé strany četná pouta otroctví židovského. Do té doby nepoznali židé myšlenky národnostní, která i ostatnímu světu evropskému byla posud neznáma. Jejich poněmčení v oné době bylo jen čistě vnější. Teprve doba napoleonská zrodila tuto myšlenku, které se i židé v století devatenáctém vymknout nemohli.

Věk Josefínský byl jim věkem osvobození, a naplněni vděkem k vladaři osvícenci, naučili se v něm zbožňovat všechno jeho úsilí, ať již spravedlivé čili nic.

Tak jim tedy germanisatorské snahy Josefovy splynuly v jedno s jeho osvícenectvím, a proto také všechna jejich touha nesla se k seznámení se s kulturou německou, ku které jim Moses Mendelsohn a vrstevníci jeho otevřeli bránu dokořán. Naproti tomu stará kultura česká v době té se teprve zvolna probírala ze smrtelných mrákot svých a dovedla jen zvolna vlastnímu lidu českému odchovat víru v udržení české národnosti.

Proto teprve Josefinism v první polovici minulého věku židy v zemích českých zgermanisoval. Když pak nastala éra konstituční a židovská, věky tlumená eneržie se uvolnila, Židé vrhli se přirozeně na obory jim nejbližší, k nimž celým vývojem svým byli vychováni, na obchod, průmysl a svobodná zaměstnáni inteligence, kde jim nepřekážel nedostatek křestního listu a nedostatek protekce, tedy na žurnalistiku, lékařství, advokacii a pod., a shledali, že všechny obory ty byly ovládány němčinou a německým duchem. Vytýkáno jim bývá posud také, že se soustavně po emancipaci své od živností a zemědělství odvraceli, a že se, pokud se týče tak zv. živností těžkých, podnes tak děje, zvláště, že se soustavně odvracují od práce tělesné.

Výčitky takové jsou stejně liché jako nepromyšlené. Lidé hájící theorii, že dnešní židé jsou vesměs potomci židů kanaanských, nemohou si přece zatajit, že židé starého věku byli národem zemědělců, stali-li se v dobách našich lidem obchodním, plyne z toho přirozený závěrek, že musili svým násilným vychováním v uzavřeném ghettu býti k zaměstnání tomu donuceni, až se jim nucení stalo zvyklostí.

Ostatně nelze přehlédnouti, že život v žaláři ghetta podlomil tělesnou sílu židů, do které teprve po emancipaci své na výsluní ulehčené jim volnosti života zvolna dospívají, a rovněž je úkazem přirozeným, že si syn volí pravidlem zaměstnání po otci, neohlíží-li se po působišti sice jiném, ale po jeho zdání pohodlnějším, a že člověk každý nejraději volí zaměstnání, v němž dle svých duševních a tělesných vloh se dovede nejlépe uplatnit.

Na židech žádá se však u nás výjimka z pravidla toho. Žádá se, aby syn žida obchodníka a inteligenta vůbec se stal nádenníkem a živnostníkem, kdežto něco podobného na synech vojáků, obchodníků a inteligentů křesťanských žádati nikomu ve snu nenapadne. Stejně se zapomíná rádo, že židé jsou skutečně nádenníky a provozovateli těžkých řemesel všude tam, kde se jim podmínek k vývoji vyššímu nedostává, ku př. v Polsku, v Rusku a hlavně v Orientu.

V zemích českých obchodu českého, v dnešním slova smyslu v čas emancipace židů vůbec nebylo. Tak nalezl žid náš pro nové neb aspoň pozměněné své působiště díky své po staletí vypěstovaně mozkové činnosti mezi lidem českým volnou dráhu.

Leroy-Beaulieu nazývá případně ve svém již citovahéni díle „Israel mezi národy“ žida z ghetta rabínem a směnármkem v jedné osobě.

Tento žid s tak vysoce vyvinutou intelektuelní sílou přišel ale také do doby rozmachu a rozkvětu obchodní a průmyslové činnosti.

Všechny obory, které se nyní lidu našemu otevíraly, byly na nepatrné výjimky úplně německé. To utvrzovalo jej nutné v němectví jeho. Uvážíme-li k tomu všemu vliv středisek kulturních a průmyslově-obchodních, německé Vídně, německých a poněmčených měst v Čechách a na Moravě, kam se židé nyní hrnuli, je opět vysvětlitelno, že okolí jejich je utvrzovalo v němectví jejich, a že oni se své strany počínali síliti němectví a podporovati vliv jeho po stránce politického života, jak se po éře Bachově vyvinoval.

Vlády došlé k veslu po pádu Bachově byly vysloveně germanisatorské, byl to liberalism německý, jenž strhl otěže moci na sebe a záhy postřehl, jakým dobrým pomohačem se mu mohou státi židé proti rostoucímu a vzmáhajícímu se českému odporu.

Proto je počal favorisovat, on je svou. přizní koupil. Asimilační síla české Prahy, stírající se sebe zvolna jen nátěr německý a ostatních do rukou českých navrácených měst českých, zůstala oproti tlaku germanisačnímu na židy bez valného vlivu.

Nebylo posud české společnosti, nebylo projevu nové kultury české, aspoň tak silného, aby byl žárem svým prostoupil i mysl úplně poněmčeného již žida, a německo-liberální žurnalistika záhy ovládána židy, pomahači, utvrzovala židy ostatní v jejich sklonnosti k němectví. Česká pak žurnalistika, vystupující proti germanisaci, stíhla nenávistí svou záhy židy, podporovatele germanisace, kletbou na celé židovstvo uvalenou. Její nesoudnost, její stálé surové útoky proti židům využitkovala zas dovedně žurnalistika německo-liberální a odvracovala tím židy v mase jejich neustále od věci české, až asi před 30 léty vlivem Baráka, Nerudy a tehdejší v pravdě svobodomyslné strany nastala reakce a ideály Siegfrieda Kappra docházely povšimnutí.

Tak propast rozeklaná mezi českým lidem a židy v území českém jen ztěží již se dala rychle překlenout. Také historicism český, jenž zavládl v české politice, protižidovský směr v lidu českém politicky probudilém a navzájem protičeský směr mezi židy jen utvrzoval. Historicism ten, jenž v létech šedesátých vyvrcholil v státoprávnictví, odkazoval nutně českou politiku na spojenectví s feudály a spojené s nimi klerikály, a liberalisticky vychovaný žid postřehl snadno tuto proň tak nebezpečnou stranku české politiky. Odkázán pro nedostatečnou znalost češtiny a i pokud ji ovládal, odpuzen protižidovským její obsahem od čtení českých listů, jen na své německo-liberální žurnály, vssál z nich přesvědčení o tom, že výčitka reakcionářství, těmito žurnály lidu českému vržená v tvář je oprávněna, stejně jako se naučil z listů těch obdivovat se všemu, co mělo zabarvení německé, jakožto vtělenou snášelivost náboženskou.

Nicméně počaly se přes nepříznivé tyto podmínky asimilace českožidovské poměry mezi oběma vrstvami českokřesťanskou a židovskou lepšiti, zvlášť když v posledních asi 15 létech vzniklý antisemitism německý, zrozený z opojení nad vítězstvím německých zbraní a zakládající se na domnělé rasovní superioritě německé, na židy rakouské doléhati počal. Nadšená práce českožidovských asimilátorů došla příznivého přijetí veřejnosti české. Spolek českých akademiků židů dnes pouze přes čtvrt století starý, nalezl v brzku pomocníky v četných českožidovských spolcích jiných, založena byla národní jednota českožidovská s četnýci obory, vzrostly jiné samostatné spolky se stejnou tendencí, bohoslužba židovská počala se znárodňovat nahražujíc němčinu češtinou. Hovor český a kniha česká vnikaly do rodin židovských, a změna ve smýšlení českých židů zjevila záhy svůj blahodárný vliv i na poli politických vymožeností českonárodních, neboť pomocí a jen pomocí hlasů židovských získány mandáty pro Menší Město pražské a spojený s ním Josefov a obchodní komory v Praze, v Plzni a Budějovicích. Nastalo slibné rašení národní uvědomělosti židovské, již i na Moravě, nejvlastnější podnes doméně úpadkového německého liberalismu, počali se jednotlivci židé trhat ze šiků německo-židovských, když z německého území převalila se vlna antisemitismu i do lidu českého. Příčiny úkazu toho jsou na snadě.

Mimo atavický antisemitism a vychovaný věky odpor křesťana k židovi a žida ke křesťanovi, způsobilo vylíčené právě spojenectví židů s germanisací minulé doby mnoho zla. Žid stal se české společnosti národním odpůrcem, a toto přesvědčení nebylo lze tak brzo sebe slibnějšími známkami obratu vymýtit. Česká naše společnost pak podnes nemá oné asimilační síly, která by byla s to, živly posud nečeské s ní do styku přicházející do sebe vestřebat, nemá podnes zděděné tradice, potřebné společenské uhlazenosti, která se na ráz zamlouvá, aby těmito vlastnostmi působila stejně na žida jak na vlastního renegáta.

Je v společnosti té podnes příliš mnoho formalismu národního a příliš málo intensivní činnosti kulturní. To nejlépe patrno na poměru, v jakém společnost ta, nazývající se tak ráda vlasteneckou, stojí k umění a literatuře. Český umělec a český literát vysokých snah může po stránce té lecjakous písničku nezrovna veselou zazpívat. A byť by v Praze a leckde na venkově jevily se známky skutečného prohloubení myšlenkového ve společnosti té, podnes vládnoucím duchem našeho spolkového života --- a jinou činnost než pouze spolkovou tato naše vlastenecká společnost pravidlem ještě dnes nezná --- jest nacionalistní byrokratism zvláštní povahy, vedený různými okresními a obecními velikány pochybné často kvalifikace duševní.

Tedy i při bližším styku s touto vlasteneckou společností měšťácké vrstvy, k níž žid náš převahou svým povoláním patří, nedovedl se pro ni nadchnouti. Chybí společnosti té vznětlivost maďarské společnosti, která živelní mocí unáší, a velký koncept společnosti německé.

Při tom žid náš postřehl z blízka v městech českých, posud z moci německé nevybavených (ku př. v Budějovicích) pak na Moravě a ve Slezsku bez obtíží, jak sám mnohý Čech rodem a výchovou podléhá němectví, jak se snadno stává renegátem a jak také v byrokracii, pokud jde aspoň o vyšší hodnosti a ve vojště pravidlem svou národní individualitu ztrácí. I úkaz ten nedovedl průměrného žida našeho pro věc českou nadchnout. Ke všemu tomu došlo konečně ještě k nejprotivnějšímu projevu nesnášenlivosti náboženské a racovní, k politickému antisemitismu posledních let, jenž do dneška bují. Tento antisemitism byl důsledkem dnešní politiky mladočeské. Vítězství strany této začátkem let šedesátých bylo příliš náhlé, i stranou tou samou neočekávané.

Příčiny toho vítězného postupu mladočešství v letech oněch jsou příliš dobře známy.

Chyby staročeské, do doby té vládnoucí strany, její dlouholetá abstinence, její autoritářství nepamatující na výchovu své vlastní nové generace, spojenectví s feudály, odvrátivší ji od lidové politiky, pak v posledních létech vlády její, kolísávost a dvojakost vůči voličstvu, neprozíravost Vídně, nepoznavší v staročeské straně živel v pravdě konservativní, a neméně, když nastávaly příznaky jejího úpadku, pokusy o politiku čistě heslovou, to vše i jiné snad okolnosti dopomohly mladočeské straně do sedla.

Avšak strana ta nebyla dávno již před vítězstvím svým tím, čím bývala za Nerudy, Hálka, Sladkovského a Baráka. Ze své slavné tradice doby oněch mužů zachovala si jen oblíbená hesla a pomocí hesel těch nastoupila dráhu politiky nové, tak úryvkovité, trhané, neuvědomělé a neupřímné, jaká se na ní dnes v celé zbědovanosti jeví. Omámeni slávou nečekaného vítězství svého šli novodobí tito Mladočeši, mezi nimi lecjaký starý kozák poddůstojník, nyní na generála povýšený, s vlajícími prápory do Vídně --- promluvit s králem. Ale na horké půdě vídeňské poznali záhy, že jejich situace není tak růžová, jak to doma svému voličstvu namluvili.

Nalezli ve Vídni Němce všude při vesle. V byrokracii, ve vojště, při dvoře, všude vítězil krok za krokem vliv německý, podporovaný mocným vládním Maďarstvem liberalistickým, a celým Maďarstvem nacionalistním, strachujícím se slovanského proudu. Také intriky zahraniční politiky stavěly Mladočechům překážky, a nejsmutnější zklamání doznali v bratřích slovanských.

Místo polského lidu nalezli ve Vídni stančyky, prodávající zájmy slovanské každému, kdo více nabízel, a pak rozvaděné Jihoslovany, čekající spásu svou od centralismu, českou politikou tak horlivě potíraného.

Spojenectví s feudály českými nutilo je vyhledávati spojenectví s německými klerikály a k postupnému zapírání jejich lidového programu. Vynalezli pro svou ve Vídni změněnou taktiku heslo etapové politiky, a i to teprve, když se proti nelidovosti postupu jejich zdvihal doma odpor.

Kdyby ale aspoň novou tuto taktiku byli voličstvu svému upřímně doznali! Neodvážili se k tomu jednak proto, že jejich voličstvo bylo jimi a jejich tiskem, „Národními listy“ v čele, příliš zradikalisováno, než aby bylo uznalo nutnost oportunistické politiky mladočeské, jednak proto, že ve vlastním lůně delegace české měla převahu neinteligence nebo pouhá polointeligence, která se hrstce prozíravějších politiků věsila jak žernov na krk, a i mezi touto hrstkou prozíravějších politiků nebylo až na Dra. Kaizla vůdčí hlavy, tento sám však byl příliš málo lidový a temperamentní, aby byl masy dovedl strhnout k umírněnosti. Doma rostla nespokojenost nedočkavých voličů, čím více ve Vídni delegace česká počínala pracovati v kuloárech sněmovny a ministerských poradních síních, ba i předsíních a různých kancelářích ministerstev — po etapách.

Goethovo „Die ich rief die Geister, werd' ich nun nicht los“ osvědčilo svou mstitelskou moc na mladočeských politicích.

V těchto nesnázích navazovali Mladočeši styky s kaceřovanými Staročechy, jejichž politiku nyní sami prováděli s tím toliko rozdílem, že ji dělali neporovnatelně špatněji.

Ba i na kompromis s nenáviděnými realisty došlo, ale nedodrželi jej.

Nastala politika dvojí duše v jednom těle, politika nacionalistních vášní, postupující doma nahajkou v pravdě kozáckou proti všemu, co se nechtělo podřídit komandu strany, ve Vídni politika od stupně k stupni dolů, hájená velkohubými frázemi.

Tato politika zrodila doma boj proti realismu a později ostatním pokrokovým směrům z realismu vzrostlým, operovala klatbou národní proti pochybovačům pravosti rukopisů, zrádcovala vědce a literáty, nepodřizující se laudabiliter, a dospěla k vyhazování dělnictva z národa, jež se sdružilo a vyspělo ve velkou stranu sociálně demokratickou.

Politika ta nasela to dračí sémě rozvratu v celé široké společnosti české, jež tak mocně vzklíčilo, až zadusilo všechen přirozený vývoj, na léta otrávivši celý veřejný život.

Politice té, zvrhnuvší se ze strachu před hněvem lidu hesly odchovaného a rozvášněného v pouhou demagogii, stála po boku důstojná její družka, „vlastenecká“ žurnalistika, v první řadě opět „Národní listy“.

Odkazuji s důrazem na posléz jmenovaný list, jelikož jest on typ žurnálu, dle jehož vzoru se řídila ostatní žurnalistika t. zv: „vlastenecká“.

Veliká hesla z dob Nerudů, Baráků a Sladkovských si specielně mladočeská politika ponechala, připravila si i Palackého a Havlíčka pro potřebu domácí, oháněla se státoprávnictvím, svobodomyslností, ale vůně hesel těch dávno byla vyvětrala.

Lze-li třeba slovanskémn horování Sladkovského vytýkat utopičnost (jak jinak a realisticky střízlivě nazírali na otázku tu ku př. Havlíček a i Neruda), přece i v chybách svých byli vůdcové starého pravého svobodomyslného směru českého upřímní nadšenci, kteří psali a hlásali jen to, co jim prýštilo z hlubin srdce. Jinak u Mladočechů asi v posledních 15 létech. Tak se stalo, že zmíněný hlasatel strany té, před rokem 1890, ještě obávaný jako skutečná velmoc domácí, zvrhl se v autokrata, a když autokracie jeho a strany jeho se počínala viklat vnitřní ztrouchnivělostí, nastoupil cestu abonentního vlastenectví. Napořád sice řádí jeho kletba vesele dál, ale blesk kalafunový ztratil již své moci.

Literární z počátku směr realistický, počínající zprvu kritikou vědeckou, aby přišel na kritiku sociálních, společenských a konečně i politických poměrů, ukázal se býti mocnějším. Vyvstali lidé silné povahy, kteří se více nestrachovali klatby, četná inteligence šla v šlépějích jejich a stejně i masa dělnického lidu českého se zorganisovala k odporu proti zkostnatělosti a ubohosti politické strainy vedoucí. Mladočeská strana a její žurnalistika ztratila pozadí lidové. Zalekly se toho obě a pustily se do demagogie. Začali spekulovat s pudy mas, vzbouzeli záští, které najde vždy a všude své obecenstvo. Tak došlo tedy na židy! Mimo bouření do vlády a do Němců započato tažení proti židům, tato trojice vylíčena byla a je podnes stoupencům strany té jako vlastní škůdce národní věci. Nikoliv vlastní nehotovost, nedůslednost a jiné chyby zavinily neúspěchy české politiky, ale vláda, Němci a židé!!

Místo aby lid vychovávala, strana ta, nazývající se tak ráda vůdčí stranou, bouřila svůj lid. Hledala se svou žurnalistikou pomoc ulice. Býval to sice kdysi pravý lid, který ulice mladočeské plnil, když se ten ale odtrhl, vzala strana ta zavděk v případě potřeby i s luzou.

Při tom ale nevadí hlásné troubě této strany brát německé a židovské peníze — za inserty. Projděte ročníky „Národních listů“ za posledních let a najdete zvláštní úkaz. V textové stránce štvaní protižidovské, heslo „Nekupujte od žida“ (generaliter), na stránkách zadních: „Kupujte od žida, který v „Národ, listech“ inseruje!“ Důstojný list důstojných inserentů! Při tom si tento časopis vede napořád dle jedné písničky v části redakční. Vše, co se ve světě děje zlého, zaviněno je židy, rozkol polskoruský způsobil žid, poslední bouře chorvatsko-srbské t. r. má na svědomí vlastně žid, ubohou „spojeneckou“ Francii otravuje žid, a což teprve v českém národě spáchal zločinů!

Šestimilionový národ, nepočítajíc tedy k němu Slováky uherské, ohrožen jest stotisícem židů v území českém, to se rozumí, že podporavaným všemi ostatními židy světa, kteří ve snění a bdění nemají jiné starosti, než národ český vyhladit z povrchu zemského.

Spekulace právě vylíčená se sice zdařila, aspoň potud, ze odvrátila na čas zraky nespokojeného voličstva od úpadku strany.

Ale domácí konkurence také nespala a nelenila. Vavříny „Nár. listů“ a jejich filiálek zbudily závist v staročeském tisku, a stejně v nově se zrodivších stranách mladočešství nápodobujících způsobem možno-li ještě křiklavějším, v straně státoprávně radikální a v národním dělnictvu, vydupaném samými mladočeskými listy a stranníky na udolání soc. demokracie. Jmenované obě strany nejsou v podstatě své ničím jiným, než filiálkami dnešního mladočešství, v kterých politicko-obchodní zřízenci, posud odvislí, hledí si zařídit vlastní závod. Totéž zboží odnošených hesel, tatáž výkladní skříň, v níž se stkví „zrádně stranami jinými pohozený posvátný prapor státoprávní“. Ve výkladní skříni národního dělnictva pouze ještě vystaven vedle praporu toho prapor druhý — rudý prapor soc. demokracie, prozatím jen vypůjčený! Žurnalistika všech těchto stran stala se brzo pánem domácí politiky. Místo aby zodpovědní politikové čeští udávali ve svém časopisectvu tón, dali se svou žurnalistikou sami zastrašit a řídit. Za vedení staročeského před úpadkem strany té vládl mezi vlivnými politiky českými aspoň způsob slušnosti a střízlivé upřímnosti, jenž vtiskl celé politice staročeské a její žurnalistice pečeť.

Teprve když staročeští politikové v posledních létech své parlamentní převahy počali kolísat, kompromisovat a neupřímně jednat, zvrhla se i žurnalistika jejich, nikdy však do té míry, aby byla zapomněla úplně „svéha dobrého vychování“. Jinak u Mladpčechů.

Do delegace jejich vedrala se, jak uvedeno již shora, značná část polointeligentů a neinteligentů a ta vzbudila řevnivost lidí jiných po mandátech a funkcích veřejných lačných.

Si hic et ille, cur non tu, Augustine! Když ten, onen člověk planý a prázdný se došplhal veřejného postavení, hlásilo se o podobné vyznamenání na tucty jiných podobných. Při konkurenci tak velké nemohl ovšem závod mladočeský všem váženým zákazníkům vyhovět, a tak si tedy tito netrpělivci zakládali své vlastní konsumní spolky veřejných hodností čili nové strany pomocí hesel z ulice, pomocí silných hrdel, vypjatých prsou, ba i v případě potřeby pomocí pěstí. Jestliže mimo zmíněné již t.zv. nové strany došlo i na založení strany agrární, pravděpodobně dle její vůdců i její žurnalistiky soudíc, k čiré reakci tíhnoucí, a jestli snad dojde i k založení zvláštní strany živnostnické, je to jen následek rozkladu, zaviněného vedoucí stranou.

Zrození strany živnostnické se Mladočeši sice podnes šťastně ubránili, ale prostě jen proto, že se podřídili moudře tam, kde proti maloživnostnictvu podlehli, a že dále vítězící mluvčí stavu toho s otevřenou náručí do řad svých přijali všude tam, kde se objetí tomu nedovedli ubránit.

Je na snadě, že veškerý tento rozklad starých útvaru politických a vystupování útvarů nových; posud nevyhraněných, se děl jen za urputného boje konkurenčního a že boj ten, vedený zbraněmi frází a hesel, nikoliv zbraněmi ducha a zásad, zvířil veškerou špíu vášní, zájmů a zájmečků, a vedl k sesurovění veřejného života, ba i život společenský a soukromý značně otrávil. Charakteristickým zjevem tohoto konkurenčního boje mezi těmito tak zvanými vlasteneckými stranami, je snadnost, s jakou se včerejší nejúhlavnější odpůrcové dnes již scházejí, opět jen důkaz, že dnešní t. zv. vlastenecká politika je pouhou politikou osobních zájmů.

Při tom vzájemné, ne zrovna nejjemnější potírání se trvá dále. Jestli se tak dělo a děje „mezi bratry“, je samozřejmo, že ještě horšími zbraněmi bojuje žurnalistika těchto vlasteneckých stran proti zrádcům národa — stranám pokrokovým. Bylo by musilo být zázrakem, kdyby nebylo došlo při stavu tom také na židy.

Žid vyssávač, žid cizák, žid zaprodanec Němectva! Jaká to vzácná příležitost získat stoupence! Na tomto poli nastala tedy nutně nejčilejší činnost politicko-obchodní. Jestli strana mladočeská dnes prodávala žida Němce, mohla být jista, že strana státoprávně radikální ji přetrumfne a dá do prodeje žida vyssávače. Vždyť měly tyto strany na německých antisemitech nejlepší příklad, jak se přičinlivosti antisemitické daří!

Došlo tedy k aféře Polenské, musilo k ní železnou nutností dojíti, neboť lačné obecenstvo vlasteneckých stran nespokojovalo se více s tiskařskou černí, chtělo silnější stimulans — a ochotní posluhovači je také našli — krev křesťanské dívky, židovskou rituální vraždu!

Rozumí se samo sebou, že nezůstal jiný mocný konkurent politického obchodování na trhu domácím líným, konkurent, jenž na anarchii čekal, a ji podporoval, aby svůj lví podíl na kořisti pobral. Konkurent ten byl klerikalism, vedený hierarchií svou. Dovedně se přizpůsobil nacionalistním vášním, ale chytřejší ostatních, podporován mocnými svými příznivci, vítězil a vítězí posud. Ovšem Mladočeši přece na prázdno nevyšli; získali při této štvanici protižidovské aspoň tolik, že lid český po několik let neprohlédl jejich úpadek a konečně i jejich bankrot.

Kde byli však vážní politikové „vedoucí“ strany při tomto válčení proti cti židů a proti bezpečnosti jejich příbytků a krámů? Jsou v mladočeské straně četní mužové osobně bezúhonní, naplnění snahou po skutečném pokroku národa, dbalí zájmů jeho, vždyť nebude žádný klidný pozorovatel tak strannicky zaslepen, aby yiděl všechno zlo jen na straně politických odpůrců, a všechno, co dobrého, ve straně, k níž náleží. Avšak tito mužové byli buď zastrašeni svými demagogickými stoupenci, že mlčeli, když se měli ozvat, aby se udrželi ve straně v postavení svém, anebo rozmrzelí ustoupili do ústraní soukromého života.

Naše oficielní českožidovské osoby a s nimi „Českožidovské listy“ rády poukazují na Baxy, Klofáče, Březnovské a pod. jako strůjce dnešního politického antisemitismu. Neprávem !

Tito jmenovaní a jiní, jim politickou tváří podobní, jsou osobnosti dosti bezvýznamné. Žijí jen z toho, co je pošinulo do popředí veřejnosti, a jsou ještě jiní, kteří snad vybranějšími slovy působí stejným směrem, jsou to Podlipní a Grégrové.

Ale jsou ve straně mladočeské, byť nikoliv duševní, přece ale početní, dosavadní representace politické vůle českého lidu, také politikové, kteří v nitru svém jsou přesvědčeni a přesvědčeni býti musí o zhoubnosti pouliční politiky, kteří Vás mezi čtyřma očima ujistí, že jsou daleci toho, býti agitátory antisemitickými, a jimi zajisté i nejsou, jsou to Heroldové, Pacákové, Kramáři, Škardové atd.

Ti ale mlčeli, když bylo jejich povinností vysvětlovat, varovat, vychovat, avšak dali dojíti k rozkladné demagogii, a proto jsou ne-éně, ne-li víc spoluvinni dnešních konců, pro svůj strach ze ztráty přízně davů. Tak došlo spolu s orgiemi antisemitismu ke skutečnému boji proti inteligenci, jelikož boj proti židům, jest jen jedna z četných stránek dnešní anarchie v životě veřejném.

Není tedy divu, že povstala v tomto ovzduší štvanic, snižování a zrádcování legenda o zhoubnosti židů v českém národě, a že se dokonce i část inteligence súčastnila šířeni pověsti o rituální vraždě! Když pak proti ohavné té lži vystoupil muž nejodvážnější v celém národě, profesor Masaryk, nikoliv z lásky k židům, nýbrž z lásky ke křesťanskému lidu, předvídaje, že nejde jen o čest národa před cizinou, ale o podlamování jeho kultury a poklesnutí jeho do močálů pověry a reakcionářství, sklidil svůj díl, byl cejchován jako zrádce národa, zaprodanec židů!

Mimo hlouček jeho stoupenců a několik předáků soc. demokracie a pokrokové strany ostatní inteligence i k tomu mlčela.^[1] Vymstilo se to na ní záhy.

Orgie demagogie vypudily z veřejného života nejen několik parlamentárníků, nýbrž i četné jiné slušné živly.

Rozmrzelost a nedostatek eneržie stavět se proti proudu ulice, je zatlačily do soukromého života. Ba rozvrat v politickém životě zasáhl hluboko do života rodinného a společensky hospodářského, samospráva naše, nikdy sice zrovna vzor přesnosti, nalézá se dnes pro tuto politickou anarchii na stupni co možná nejnižším.

Správa veřejných ústavů, zvláště peněžních, končila řadou skandálů a bankrotů, budících pozornost cizí veřejnosti a posměch a škodolibost v táboře německém. Schůze voličské bývají řadou nejodpornějších scén, že je řečníku, poněkud jen odsuzujícímu plané radikálničení samozvaných spasitelů národa, nebezpečno, mínění své projevit.

Nicméně horečka dnešního radikalismu sama ukazuje k blížícím se koncům jeho.

Lid český jádrem svým není proň Stvořen. Stopy staleté poroby v lidu tom jsou ještě dnes patrný. V davu, ve shromážděních, slyšíte nejradikálnější resoluce a slova nejostřejší, ale jakmile schůze je uzavřena, a shromáždění její účastníci stávají se opět jednotlivci, jsou z nich rázem zase opatrní otcové rodin a vzorní poplatníci, pamětliví svých styků obchodních, mnohdy kořící se byrokracii, strachující se zlého dojmu „nahoru“, lidé zkrátka v soukromém životě vše jiné, než rekové barikád. Zbývají pak z celého obecenstva takových schůzí všemožné protesty, proti vládě, Němcům a židům, odhlasujícího pouze jednotlivci, kteří svou pózu radikální i v soukromém životě zachovávají, ale sledujte tyto Novohusity pozorněji a shledáte, že sice třeba pana okresního hejtmana na ulici nezdraví, že ale jejich břitkost přestává na společenské neslušnosti a mají-li k tomu příležitost v nějaké funkci veřejné, k. př. v samosprávě anebo v komisích daňových, na osnování všelijakých nepříjemností sousedům svým, hlavně jde-li o to, „vypůjčit si žida“.

Co v pravdě radikálním je, je několik agitátorů, žijících z řemesla svého, několik lačných dobyvatelů mandátů a jiných placených úřadů, a pak nějaký tucet žurnalistů, svými chlebodárci více méně špatně placených, křičících vlastně jen z hladu.

Ovšem na tyto právě zmíněné vyrabitele veřejného mínění radikálního netřeba přiložit přísnou míru. Jako dnes stačí „vůdcům“ národa, právě karakterisované jakosti, divoké rozkročení a hlas pronikavě ohlašující, „že se těm pánům tam dole ve Vídni už peprná pravda poví“, tak pro žurnalisty téhož žánru stačí nůžky, vystřihující nejšťavnatější štváčská hesla a nejsurovější nadávky z novin stejné kvality, pokud tito pánové svou zásobu výrazů z hampejzů nevyrábějí ve vlastní dílně. Také nic snadnějšího, než státi se takovým redaktorem. Ze řemesla zběhlí brašnáři, krejčovští a obuvničtí učedníci, zkažení studenti a t . d. zakládají si svůj list za pomoci několika lidiček se známým čelem, výnosnějším než poplužní dvůr, terorisují společnost svého také působiště skandály, skutečnými a smýšlenými, nadávkami, pomluvami a — najdou své obecenstvo.

Spekulují prostě na pudy davu, na škodolibost sousedskou, přející drahému bližnímu, „že ho ten plátek důkladně vypral“ a na zbabělost lidí, platících svůj poplatek za mlčení předplácením takového revolveru žurnalistického.

Odrůda tato kvete dnes po všech drahých vlastech českých, caput regni v to zahrnujíc. Věru, naši Kondelíkové mají čím se bavit! Keim ve svém díle „Řím a křesťanství“ vypravuje o tom, jak za Neronů a Caligulů pseudofilosofové, nápodobňujíce vzezření filosofů v odřených pláštích, nechavše si růsti dlouhé vlasy a vousy, vystupovali na ulicích a na náměstích, kde shromažďovali kolem sebe nejspodnější vrstvy lidu, a trhali vše v bláto, co bylo nad ně povýšeno, především ale štvali proti křesťanům. Byli to od řemesla zběhlí učedníci krejčovští a ševcovští, zkažení herci atd.

Jaká to obdoba s dnešním takovým radikálním žurnalistou! A jak v starém Římě našli své obecenstvo, stejně i dnes je nalézají. Jestli oni komedianti starého světa byli jen jedovatými bylinami, vyrostlými v bahně tehdejší odumírající společnosti, jsou to neméně i tito demagogové dnešní doby. Vždyť i naše společnost jeví podobné rysy v strhaném svém obličeji.

Jak tehdáž pozbylo pravé náboženství své výchovné a ethické síly a zvrhlo se v prázdné obřadnictví, jako sloužilo mocným onoho tehdejšího světa, a zařaďovalo na povel césary mezi božstva, až tehdejší pravá filosofie strhla, tomuto zvrhlému, pouze zevnímu náboženství závoj lži s tváře, tak děje se namnoze i dnes.

A co tehdejší filosofie provedla, provádí dnešní věda a filosofie, na ní budující. Jak vedle skutečných filosofů tehdejších, hlásajících názory, k nimž dospěli trnitou cestou přemítání a pochyb, vystupovali pseudofilosofové, kořící se nahoru a dolů mocným světa antického a davům, falešným pathosem horujících o zkáze vlasti, čistých mravech otců a jejich drahém odkazu, popuzujících proti novým osvětným a mravným myšlenkám jako proti otravné cizotě, sami však sbírali kal a otravu nejen po domácích, ale i po cizích luzích, tak děje se i dnes.

A stejně, jak tehdáž, ustupaji i dnes slušní živlové, roztrpčení a zastrašení, do ústrani, přenechávajíce volné pole falešným prorokům falešného učení.

Jak ale ani křečovité pokusy pretoriánů a césarů, ani popuzená vášeň poštvaných davů nových velkých myšlenek nezastavily, až zvítězil „leo ex tribu Juda“, tak zvítězí konečně také nové náboženství budoucnosti návratem k starému, rabbim Hillelem, Jeremiou a Ježíšem Nazaretským hlásanému, jehož proroky dnešními jsou Tolstoj a všichni ti, kteří jdou třeba jinými cestami, ale k témuž cíli o umravnění dnešní společnosti. Ethika tohoto staronového náboženství nebude rovněž znát ani oltářů ani obřadů, bude stejná pro „nevěřící“ jako zůstane pro „věřící“, t. j. ty, „kteří se nebudou chtít rozloučit s oltáři a obřady!

Demagogie našich dnů, shůry i zespod podporovaná, vyzní rovněž na plano. Je horečkou, která společnost neztráví, je nemocí, z níž lid vyjde zdravější, než před ní, a rychleji v dnešní rychle žijící době, než ve světě antickém. Přivalí se opět vlna, která společnost pozvedne z hlubin dnešní pokleslosti na platformu vyššího nazírání. Také antisemitism, jeden z projevů této horečky demagogie, přejde současně s ní a jeho působení zůstaví pouze několik spálenišť na roli kultury — nic víc!

Škoda, kterou již způsobil a i budoucně asi ještě způsobí, není sice malá, ale daleko větší mezi lidem křesťanským než židovským. To je moje nazírání naň, pokud zvláště na mysli mám židy v zemích českých.

I židé naši byli zachváceni materialistickým názorem na život, jak ostatní společnost. Jak mezi křesťanskou buržoasií, tak i mezi nimi, kteří šmahem skoro k vrstvě té náleží, vybujelo procovství, ba ještě u větší míře, jelikož společenské vyšinutí jejich dělo se rychleji a poměrně intensivněji.

Honba po penězích a hodnostech stala se i u nich převládajícím cílem života. Lžiliberalism naučil také je odříkávat lesklé fráze, za kterými nevězelo nic, než sobectví. Tu je antisemitism vyburcoval k přemýšlení a k návratu. Vystřízlivěli, našli především sebeúctu a následek toho je, že dnes nejlepší živlové mezi nimi, ti věřící jak ti nevěřící, akcentují svůj židovský původ horlivěji a mužněji, než před tím. Přestali se za své otce stydět a jestli snaha ta v upřílišněnosti své vedla až k zionismu, nevidím v tom pro osobu svou příliš velké škody pro českou věc, jak jiní stoupenci asimilačních snah českožidovských. Zionism našich židů, jako i ostatních, lze snadno ne sice schvalovat, ale aspoň pochopit. Je to útulek oněch židů, kteří se posud nevyšinuli k poznání, že národnost židovská patří dějinám, že nelze více mluvit o národu, kde není na dva tisíce let více společné kultury, společného jazyka, společné vzájemnosti a vlasti, a dávno nikoliv společné krve. Společná pak církev nestačí k znovuzřízení národa, poněvadž církev ta objímá ortodoxy a reformované stupnicemi nedohlednými, až do pouhé skepse a pochybovačnosti a stejně i nevěřící, pouhé matrikové židy.

Předpokládajíc přece, že by se utopie znovuzřízení Palestýnského židovského státu, třeba na akcie, stala skutkem, pak tato Palestina, ať by již ležela v. území zaslíbené země, nebo v Argentině, nebo kdekoliv jinde, bude jen novou vlastí pro mixtum compositum přistěhovalců ze všech konců světa, různých zvykem, jazykem, kulturou a životním názorem, kteří by se musili teprve vlivem staleté občanské vzájemnosti slít v nový útvar. Ten by ale potom byl něčím zcela jiným, nežli byl židovský národ staré Palestiny a nežli jsou dnešní židé v různých zemích.

Možno-li tento utopický budoucí národ posuzovati již předem aspoň po stránce jazykové, pak by se zajisté jeho národním jazykem stal tisíckrát spíše nynější žargon židovský, než jazyk svatých knih židovských.

Pro ohromnou většinu židů, kteří by pak přece jen v starých vlastech Evropských zbyli, zůstala by ale i napotom utopická říše ta bez vlivu, neboť nemohli by se svému posavadnímu prostředí vymknout.

Proto se zionism prostě ztroskotá o nemožnost svých cílů, a jakmile přestane zevní tlak antisemitismu politického, který jest zionismu otcem, a uražený právní cit židů nedozná více ran, rozplyne se celé snažení zionistů v nic.

Ze strany asimilátorů českožidovských žalováno sice na zionism, a to právem, že asimilaci ceskožidovské stojí v cestě, a že naši domácí zionisté, prohlašujíce sebe napořád jen za židy jak původem, tak i národním vědomím, vskutku žijí jen svůj německý společenský i rodinný život dále.

Avšak pro svou osobu nevěřím dlouholetému působení zionismu, a působí-li po. naznačené právě stránce škodlivě, hledíc k přenárodnění židů ve smyslu českém, přece má zionism zase na druhé straně výhodu, že se zionisté, hlavně na Moravě, odhodlali přerušiti politické spojenectví s německo-liberální stranou, tam posud vládnoucí, a tak do panství menšiny německé na Moravě pomáhají dělati průlom pouhou svou abstinencí na poli politickém.

Přiznal-li jsem dle přesvědčení svého, že antisemitism židům leckde škodu a to jen hmotnou škodu způsobil, stejně jsem přesvědčen, že ujma, kterou způsobuje živlu křesťanskému je daleko větší. Škoda ta je místem také hmotná, způsobená tím, že hospodářsky neodvislí židé se své strany leckde přerušili obchodní styky a objednávky u křesťanů, ale především mravní, neboť antisemitism co surový projev reakce kazí přirozeně mrav lidu křesťanského, vede ke snížení úrovně vzdělání jeho, podlamuje eneržii lidu, omlouvaje všechny slabosti jeho a svrhuje všechnu vinu za nedostatek vlastní píle a přičinlivosti na vybájeného strašáka židovského. Neboť neustálé vyličování minority židovské jakožto nebezpečí pro velkou majoritu křesťanskou musí v této nutně vybavit přesvědčení, že žid je vůči křesťanu soupeřem živelní přesily, kterouž snad ani zdolat nelze. Také je skutečně v lidu českém namnoze rozšířeno přesvědčení, že co dovede žid, křesťan provésti s to není, prostě proto, že není lid nikým neb jen sporými hlasy dobrých rádců veden k tomu, aby nápodobnil žida v jeho intelektuelní střízlivosti, píli, přičinlivosti a vytrvalosti, a ne na konec v jeho bezmezné obětavosti pro rodinu, konečně pak, co nejméně rádo je z křesťanské strany doznáno, ve větší obchodní solidnosti našeho českého žida. Výchova, která se antisemitismem dnešním lidu dostává, musí tedy mnohdy vésti k pokleslosti ducha, zvláště v národě, jemuž nestojí po bok podpora velké moci moderního státu. Nyní antisemitism domácí brojí již ctelé desítiletí proti židům, a tažme se, jakých praktických důsledků docílil?!

Podlomil skutečně živel židovský?

Zdali škoda, kterou místy, jak předem uvedeno, židům jednotlivcům způsobil, není stokráte vyvážena prospěchem, jenž našemu židu vyplynul jeho umravněním a utužením v ocelové lázni mravního utrpení a hmotného poškozování!

Nepíšu apologii židů vůbec, a stejně nikoliv židů českých, či, jasněji řečeno, židů v území českém a vůbec v zemích českých. Znám také z vlastní zkušenosti chyby jejich a zmínil jsem se o nich ve všeobecné části této práce. Tam jsem se také zmínil o tom, jak ta vychválená solidarita židovská v praxi vypadá.^[2]

Zvláště rád náš průměrný žid hledá obhájce a volá, stane-li se mu křivda, rozčilen: „Kde je nový Zola“, kde by se sám měl svému nepříteli antisemitovi postavit, důvěřuje rád v pomoc slavné vlády, nikoliv sobě, třeba že i v tom směru není horší, než jeho soused českokřesťanský, jenž sice vládě tolik nedůvěřuje, nicméně však její zakročení ve svůj prospěch napořád požaduje.

U, žida je tento zjev pozůstatek z oné doby, kdy jej skutečně vlády brávaly do ochrany před útoky jeho nepřátel a kdy v době emancipační došlo k uvolnění jeho shůry — třeba že teprve na nátlak síly tehdáž nových myšlenek osvětových a humanitních. Následkem tohoto nedostatku osobní hrdosti upadává také náš průměrný žid často do mánie pronásledovací a vidí pak všude antisemism, kde neběží o nic jiného, než snad o neochotu neb osobní zájem souseda křesťana, jenž by se v podobném případě i ke křesťanu jinak nezachoval. Toto upřílišnění jeví pak vliv na nazírání našeho průměrného žida na český lid. Žijící mezi lidem tím pociťuje přirozeně antisemitism český mezi lidem tím propagovaný, nemá ale zároveň dostatečné znalosti o tom, že jeho souvěrci mezi lidem německým od antisemitismu německého je snášet podobné, ba i horší příkoří, naříkaje na generalisovací obvinění židů křesťany, sám rád generalisuje při vzájemných obviněních svých a stotožňuje tak často veškerý český lid s českým antisemitismem, utvrzen jsa v tomto chybném nazírání německými svými - žurnály, které ať již ze zvyku a ze záliby anebo pro potřebu obchodní odebírá a čte.

Nerozlišuje mezi lidem samotným, jenž třeba by ve schůzích politických tleskal antisemitickým agitátorům, slibujícím mu brzké království nebeské na zemi, přece není antisemitickým, nečiní rozdílu mezi agenty štvanic a mezi masou, která se na chvíli ráda dává chytnout blýskavými frázemi.

Maje společenský styk, pokud jej pěstuje, po většině s kruhy buržoasie, posuzuje celý národ dle této vrstvy, k níž náleží sám a která dnes agitaci antisemitické je nejpřístupnější, jednak že je nositelkou přepjatého nacionalismu, jednak pro konkurenční nevraživost.

Pro tuto přecitlivělost nespokojuje se náš žid také často s klidným názorem svého spoluobčana křesťana, kde se tento sním rozchází, nýbrž požaduje často přímý filosemitism. Sám žádá všechen ohled na sebe, ale postrádá sám často taktu, aby se přizpůsobil svému českému okolí aspoň hovorem českým, jak se přizpůsobuje okolí německému.

Zapomíná také často, že nestačí přihlásit se k české obcovací řeči, nýbrž že třeba dovodit z toho všechny důsledky pro sebe a rodinu. Byť by mu dnes špatně slušelo, drát se mezi nacionalístní přemrštěnce, zapomíná, že přece jen třeba účast brát na českém životě, nikoliv snad v životě spolkovém, jenž již dávno přestal být odrazem české duše, a při zevních okázalostech, ale živým sledováním a podporováním české osvětové práce.

Kdyby tak učinil, seznal by brzo právě v duševní elitě české společnosti silný proud pokrokovosti, odmítající všechen antisemitism jako projev reakce, a stejně by seznal, že tam, kde se projevuje duševní výkvět národa, v literatuře, nízkost dnešního antisemitismu doznává spravedlivého odmítnutí.

Ačkoliv právě u nás písemnictví souvisí tak úzce se žurnalismem, nemožno mluviti o české literatuře antisemitické, kdežto českého žurnalismu antisemitického skutečně stává, nýbrž jen o jednotlivcích literátech antisemitech.

Odečtěte Hladíky, Čeňkovy a třeba i pana Ignáta Hermanna, jenž se v době Polenské smutně proslavil výrokem, že bílý karafiát má se státi a stane odznakem celého národa, vyhledejte tu a tam třeba u jiného literáta nějaký výrok židům zrovna nepochlebující, odkažte třeba na p. Holečka, a jste s literáty antisemity hotovi, a to s literáty, živenými – Nár. listy, kteří snad pro své osobni styky stojí v popředí života literárního, nikoliv však kvalitou svého umění. Rozumí se samo sebou, že některým pánům z katolické moderny, na př. p. Dostálu-Lutinovi nechci rovněž urvati ani lístku z jejich slávověnce antisemitického. Na druhé však straně dnešní čeští spisovatelé největšího významu, mistrem Vrchlickým počínaje, vždy se uvarovali špíny antisemitismu, naopak celá jich řada přispívala a přispívá do kalendáře českožidovského a do „Českožidovských listů“, čímž nejlépe osvědčuje sympatie pro hnutí českožidovské.

Vedle Vrchlického, jehož podpora je jedna z nejsilnějších vzpružin hnutí toho, podporovali, abych jen namátkou je uvedl, hnutí to zvěčnělí: Jelínek a Stroupežnický, podporují je podnes Frt. Kvapil, Arbes, Beneš-Šumavský atd. vedle mladších jako Kronbauera, Kampra a jiných.

Jinak chová se ovšem k židům naše starovlastenecká společnost.

Ta má sice plná ústa výčitek proti židům, ale kdyby se v jasném zrcadle sama shlížela, nepoznala by vlastní obličej.

Společnost ta odsuzuje na příklad, ovšem právem, jako každý jiný člověk, třeba Nečech, s velkým mravním rozhorlením, sprosťáctví, které německá žurnalistika všech odstínů kydá na české jméno, a hloupé drzosti různých brettlů vídeňských, na kterých je Čech komickou figurkou, bouří se právem nad stálými, urážkami Čechá, jeho jazyka jeho dějin, zkratka všeho, co je národu svaté, a nad karikaturami Čecha s ohrnutým nosem v různých těch nízkých německých t. zv. humoristických litech zatne právem hněvivě pěst, ale sama se propadává smíchem nad křivonosými karikaturami žida v našich tak zv. Humoristických listech, v Šípech, a jiných kloakách nevkusu a nízkostí, a není vlasteneckých besed a spolků aby aspoň občas na jejich „lidových“ zábavách se nezjevil zkarikovaný žid.

Kdyby ale při této konkávní a konvexní nosové vzájemnosti zůstalo, pravím vzájemnosti, neboť i náš žid, pokud posud česky necítí, dovede se. bez spravedlivého zardění karikaturám českým zasmát, ale naše starovlastenecká společnost jde ve své vychované v ní nevraživosti protižidovské o několik honů dál. I tam, kde má příležitost přesvědčiti se o poctivém českém smýšlení žida, ona jej odpuzuje nedostatkem taktu a nedůvěrou v jeho upřímnost.

Co chvíli můžete v té společnosti slyšet výrok: „Nevěříme židovi, že se cítí být Čechem, kdyby se rozkrájel, kdyby.se krví potil“, a toto paušální odmítnutí pronáší obyčejně ještě lidé, kteří jsou nejméně povoláni mluvit jménem národa, Nikdo se však neptá po jejich legitimaci soudcovského úřadů, i lidé osobně slušní znají pravidlem pro žida Čecha totéž pokrčení ramenoma. Osvědčí-li žid Čeoh svě vlastenectví, i jim tak dělá z prospěchářství, ustoupí-li stranou, roztrpčen chladem společnosti té, dovozuje tato rychle z toho nepřátelské smýšlení žida k věci české. Naše vlastenecká společnost smí si to ovšem dovolit právem své brutální majority, neboť ona má legitimaci na vlastenectví dnešní — svůj křestní list! Co židovi bylo by vytýkáno za zločin, ona smí si to dovolit, neboť abych užil výroku paní Ady ze Sudermannovy hry „Konec Sodomy“ k milenci malíři: „Ty smíš všechno! Tobě to sluší.“ A titíž lidé, kteří u nás také všechno smí, jelikož jim to sluší, na jedné straně žida odmítajíce, na druhé straně požadují i na židovi v německé tradici vychovaném, aby okamžitě obrátil a přes noc se stal Čechem, neuvažujíce, jak těžký že je přenárodňovací proces ve vlastní českokřesťanské společnosti. A kdyby se tato nemožnost stala skutkem, a židé naši by šmahem obrátili a stali se do jednoho Čechy smýšlením a jednáním, byli by to zase titíž vlastenci, kteří by jim vytýkali bezkarakternost a v případě tom po soudu mém zcela správně.

Jsou to také titíž lidé, kteří na důkaz asimilace národní žádají na židovi — pokřtění, a dá-li se kde nějaký žid pokřtít, při nejbližší příležitosti mu vynadají „odřezanců“. Společnost ta zkrátka vůči židovi jedná, i pokud se počítá mezi inteligenci, a lze proto na ní žádat střízlivý úsudek, bezmyšlenkovitě, ba pudově fanaticky, žádá divy revoluce, je příliš netrpělivá, než aby vyčkala, jak jinak nelze, klidné evoluce. Tam ale, kde nastává, sama ji svou beztaktností a svojí nepřízní kazí.

Co si dovoluje Němec proti Čechovi, voják důstojník proti civilistovi jménem domnělé povýšenosti, stejnou politiku extravuřtu (budiž mně slovo to prominuto), osvojuje si naše vlastenecká společnost vůči židovi.

Jednání to hledí společnost ta odůvodniti osvědčenou prý zkušenostmi nedůvěrou vůči židovi, jemuž je prý němectví vrozeno, ale kdyby aspoň společnost ta jednala důsledně. Nechce židu Čechu věřiti, odmítá jej na potkání, ale před volbami žádá na něm podporu pro českou věc, a apeluje naň provoláními „Na pány israelitské voliče“ a dokonce i „An die Herren israelitischen Wähler“. Ale také tato provolání bývají opět dokladem nepromyšlenosti společnosti vlastenecké. Jediným dechem mluví v nich židovi do duše, aby přispěl spravedlivé věci národa ku pomoci, a tímže dechem pronáší vyhrůžky odvety, jestli tak neučiní. Pravici mu podává a levicí mu hrozí.

Tak se děje as po 5 dnů do roka, je-li před volbami, po volbách po 360 dnů do roka žida nezná, ba má proň jen ústrky.

A stejně, jako celá společnost,, chová se pravidlem i jednotlivý příslušník společnosti té v soukromém životě. Do očí, potřebuje-li žida, zná jen „Israelitu“, mluví o „mojžíšském vyznání“, „o osobách Vaší víry“. Poctivé slovo „žid“ nerado mu sklouzne přes rty v přítomnosti žida, ale tentýž vlastenec za zády žida nezná jiného označení, než „žid“ a v devadesáti případech ze sta se známým přídavkem nevalně pochlebným. Dá-li se pak vlastenec takový do upřímnějšího rozhovoru se židem o otázce českožidovské, je také obyčejnou frází jeho: „Což kdyby byli ostatní židé jako Vy!“, a probírá-li takto pochválený žid s ním kroužek obapolných známých židovských a nemůže-li náš vlastenec i na těch najíti oněch hříchů, z kterých by židovstvo šmahem obvinil, anebo najde-li konečně jednoho mezi nimi, na kterého všecek blažen z hříchů těch aspoň jeden může s více méně značnou opráv-^ něností svalit, jestli ale pochválený žid vyjmenuje mu třeba tucet křesťanů stejné kvalifikace, i pak nepřichází náš vlastenec do rozpaků. Pak sobě ulehčí povšechným výrokem: „Budiž u nás! Ale což ti židé na Moravě napáchají hříchů proti nám, což ti židé maďarští proti Slovákům, co ti polští mají toho kořalečního moru na svědomí!“ a pod.

Zkrátka, náš vlastenec činí jednotlivce žida domácího zodpovědna za hříchy židovstva v Uhersku, a židovstvo české za jednotlivce žida třeba v Polsku. Obraťte tentýž způsob polemiky proti němu a jeho vlastenecké společnosti, obviňte jej a stoupence jeho ze surovosti křesťanské slovansko-ruské byrokracie na tamnějších židech páchané anebo ze surovosti křesťanské společnosti rumunské na její židech — obviňte celé Slovanstvo a křesťanstvo z brutality jednotlivých vrstev nebo jen jednotlivců jejich a náš vlastenec pohlédne právem na Vás zrakem jasně vyjadřujícím přesvědčení, že jste pozbyl rozumu. Sám však nejedná jinak.

Žid náš je mu, krátce řečeno, ztělesněním cizoty. Ale jak se tentýž vlastenec demokrat do kosti, chová k šlechtě domácí, zvláště k té vyšší, feudální?!

Po většině cizí její původ může heraldicky sledovati po staletí na zad, dobře ví, že hlahol českého jazyka v zámcích českých ozývá se dnes ještě pouze v čeledníku, a velmi spoře a i to jen při oficielních příležitostech v přijímacích komnatách šlechtických z úst šlechtie samotného, že v šlechtické rodině je čeština pastorkem, ozývá-li se tam vůbec při styku se služebnictvem, krok za krokem může, náš vlastenec a celá jeho společnost sledovati život této šlechty, odloučený od snah českého lidu, její pohrdání s jeho životem, měl by zardíti se nad urážející blahosklonnosti „českého“ šlechtice k prostým občanům (výjimky nejspořejší dotvrzují jen pravido), ale šlechta smí si zas proti českému lidu a české vlastenecké společnosti vše dovolit, ba jestli takový šlechtíc lámanou češtinou ráčí sloviti nějakého příslušníka této společnosti nebo při oficielní příležitosti vystoupit jako representant českého národa, tu se naši staro vlastenci rozplývají blažeností.

Skoro, celá naše česká společnost stoji zkrátka v úsudku svém o židech pod vlivem suggesce, v ní vychované, a dnešním politickým antisemitismem stupňované, pod vlivem suggesce pro obě vrstvy zhoubné .

Náš žid přes přetvářku a sofistiku německoliberální žurnalistiky uvědomuje si den ku dni více, že se v němectví Rakouském zklamal, a jestli a kde, jako na Moravě, je posud sloupem němectví toho, je to proto, jelikož jej naše vlastenecká společnost do jeho tábora přímo násilím zpět vhání.

O získání žida spravedlivým jednáním není u nás skoro potuchy y měšťanské, židům společensky nejbližší společnosti, právě karakterisované.

Ti pak, kteří zhoubnost antisemitismu po stránce mravní i politické uznávají, nemají odvahy se proti proudu ozvat anebo se aspoň nikoliv tak hlasitě neozývají, aby byli slyšeni.

Ba i lidé spravedliví stojí pod vlivem suggesce té, předpokládajíce, že žida v případě potřeby lze získat — boykotem neb provoláními shora karakterisovanými. Také oni za takový čas potřeby pokládají jen čas voleb, tak politika denní ztrávila u nás všechen veřejný náš život, jako by ostatní doba neměla pro českou věc pražádného významu. Kdyby pak takovým boykotem bylo lze žida získat, t. j. zastrašit, aby nevolil s Němci, když již naši vlastenci nepokládají za nic, připnout ohromný kapitál duševní, nahromaděný ve sto tisíci židů českého území a velký jejich kapitál hmotný k zájmům českým!

Kterého žida lze ale tímto způsobem od podporování německého odpůrce odvrátit?

Jen malého, od českého okolí bez tak odvislého, nikoliv však ony židy kteří za dnešních volebních řádů něco znamenají, poněvadž jsou více méně na českém okolí svém neodvislí, naopak do jisté míry mnohdy okolí to mají v závislosti své, a to jsou: velkoprůmyslníci a velkoobchodníci židovští.

Či snad získá se způsobem takovým akademická inteligence židovská, novináři židovští a pod.?

Nanejvýše se docílí, že inteligence tato odpuzována z působiště národního, se táhne zpět do zátiší, kdežto by při spravedlivém chování se starovlastenců našich byla horlivou spolupracovnicí na roli národním.

Nesouhlasím s názorem Tolstého „neodporovat zlu bezpodmínečně“, leda s doložkou Masarykovou neodporovati zlu zlem při sebeobraně. Ostatně o taktice boje o vybavení národa z područí německého mohou být názory nejrůznější.

Když tedy boykot, tož boykot ! — ale nikoliv proti židům všem, nýbrž jen proti židům politickým stoupencům Němců, podporovatelům germanisace, proti Auspitzům et tutti quanti, již z prosté úvahy prospěšnosti.

Když již zásada humanity má být vykládána jako slabost, z klidné úvahy, že cestou umírněnosti lze dosáhnout nepoměrně víc.

Buď jsou židé naši skutečně onou nepřátelskou obávanou moci, za jakou je antisemitism domácí tak rád vydává, pak lépe učinit s nimi příměří, aby síly odboje proti němectvi byly soustředěny — proti němectví, jak praveno – křesťanskému i židovskému, aby nemusilo býti bojováno ve dvou frontách s jedním a tímže vojskem, anebo jimi nejsou, pak je jejich odpuzování hrubou taktickou chybou.

Takové úvaze měli by naši antisemité a asemité býti přístupni se stanoviska svého, ale nejsou klidné rozvaze přístupni, jelikož jsou slepí vášní a záštím svým.

Vybírám z veškeré činnosti společenského života obor obchodu a průmyslu, jelikož dnes konečně celá společnost naše, starovlastenecká jako pokroková, dospívá k přesvědčení, že lid český, má-li dojít kýženého cíle, své samostatnosti, ať již ve formě svého starého státního práva nebo v jiné formě národní samosprávy, musí dříve síliti hospodářsky a, jak pokroková společnost právem dodává, i mravně v jednotlivcích svých a ve svých všech vrstvách, tedy sociálně a kulturně.

Hospodářské sesílení je tedy novým heslem všech Čechů bez rozdílu politického strannictví. Toto sesílení, vlastně vymanění se českého lidu musí se logicky díti cestou dvojí. Jednak třeba podporovati vrstvy klesající, střední stav, živnostnictvo a stav rolnický, jednak domoci se samostatnosti v oborech, ve kterých česká činnost se posud nepatrně samostatně osvědčila, to jest na poli obchodním a průmyslovém. V obojím směru je v první řadě na našich politických representantech, aby cestou zákonodárnou upravili podmínky pro rozkvět činnosti hospodářské a reorganisovali samosprávu českou jak v korporacích obecních, okresních a nejvyšších, tak i v peněžních ústavech v českých rukou se nalézajících, tedy v záložnách, spořitelnách, raifeisenkách atd., které namnoze svým zařízením a svým kmotrovským hospodářstvím tak málo vyhovují duchu nové doby.

Při činnosti té nestojí ale věru žid našim národním opravářům v cestě, již proto nikoliv, že je při spolučinnosti na poli zákonodárném, hledíc k celému židovstvu rakouskému velmi nepatrným činitelem a z oboru samosprávy skoro úplně vyloučen.

Stejně nevadí, a kdyby i chtěl, nemůže tomu žid vadit, aby lid křesťansko-český byl vychován k nové působnosti své školami, aby se sdružoval, společenské družstevní podniky zakládal, a tímto způsobem se hospodářsky emancipoval. Zbývá tedy pole obchodu a průmyslu, nehledíc k volným zaměstnáním, jako k advokacii, lékařství a pod., kde se hesla protižidovská nejhlučněji ozývají.

Zde jest žid dle úsudku naší veřejnosti největším škůdcem českého lidu. Žid kapitalista !

Co jest tedy především kapitál, co jeho nejvnitřnější podstata? Nepokusím se podat nějaký vědecký pojem kapitálu, odkazuji pouze k tomu, že kapitál, t. j. hodnota hmotných statků, především movitých, ovšem i nemovitých, pokud jde o jejich využitkování, pak výsledek práce dle povahy spekulace kapitálové, snaží se býti co nejčastěji vyměněn, přecházet z ruky do ruky.

Kapitál ten jest živlem cirkulujícím, kapitál jednotlivých národů je pouze částí světového kapitálu. Obehnat jej čínskou zdí, obmezit jeho cirkulaci nelze, leda na vlastní škodu kapitálové síly toho kterého národa. Kapitál povahou svou je mezinárodní. V oběhu jeho rozhoduje nabídka a poptávka, a při obém jakost zboží a jakost práce.

Naše veřejnost žádá na českém zákaznictvu, aby jako konsument dalo přednost českému obchodu a českému průmyslu. To je možno a odporučitelno, je-li nabídka tohoto českého průmyslu a obchodu rovnocenná nabídce cizí. Dle názoru nikoliv jiného, než zvěčnělého prof. Kaizla, má česká nabídka mít přednost před cizí jen za rovnocennosti obou.

Názor tento plyne ovšem logicky z přirozené povahy kapitálu. Naši vlastenci soudí jinak.

Především mají v obmezenosti svého úsudku na mysli jen nabídku zboží, nikoliv i nabídku práce, jinak by musili horovat stejnou silou také pro požadavky dělnictva a všech lidí tělesně i duševně pracujících, aby jejich práce byla poctivě honorována. Jak se ale chovají k požadavkům dělnictva a k požadavkům duševních pracovníků českých, učitelů, je známo.

Musili by také požadovati, aby česká práce hmotná a duševní nebyla využitkována od samých českých zaměstnatelů, ať takovými jsou jednotlivci, neb korporace soukromé a veřejné. I to se neděje.

Žádajíce, aby zákaznictvo české při nákupu zboží dalo přednost českým obchodníkům, musili by také důsledně žádati, aby tito kupovali sami od českých průmyslníků, jen české výrobky.

Ani o tom není u nich řeči, a je-li, jest splnění takového požadavku za dnešních poměrů, kdy český průmysl je ještě v začátcích, také holou nemožností. Propaganda „Svůj k svému“ heslářů se sice také nese k podporování stávajícího již průmyslu českého, hlavní důraz ale klade na podporu obchodu českého, tedy na podporu sprostředkovatelů mezi výrobci a konsumenty. Kdyby ale třeba i tato propaganda na poli takto obmezeném byla důsledná a obchodnicky střízlivá!

Není jí, poněvadž co chvíli slyšíme tyto heslaře odporučit zákaznictvu český obchod a průmysl, i když v jakémkoliv směru pokulhává za cizim. Třeba prý raděj český výrobek a zboží českým obchodníkem nabízené přeplatit, spokojit se třeba s výrobkem horším a dražším, jelikož jen takovým způsobem lze se prý českému obchodu a průmyslu vyšinout k výši cizí soutěže.

Žádají tedy propagátoři ti na zákaznictvu českém oběť peněžní a oběť spokojit se s výrobkem horším a dražším, jen když je domácího původu, anebo aspoň českým obchodníkem nabízen, a to nikoliv ve prospěch všeobecnosti národní, nýbrž ve prospěch jednotlivce, na soutěž s cizím konkurentem nevystačujícího ať již pro nedostatky osobní, ať pro nedostatky hmotné jeho síly kapitálové. Tlaková obětavost může však působit jen chvíli, je to plamen hořící slámy, nemůže být trvalou vzpruhou.

Takový požadavek je ale dále také s to, samotnou eneržii a podnikavost českého průmyslníka a obchodníka podlamovat, neboť vede jej k tomu, aby spekuloval jen na podporu síly cizí, nikoliv vlastní.

Český obchod a průmysl, chce-li mohutnět, nesmí se dále obmezit jen na odbytiště domácí, nýbrž musí si vyhledávat i odbytiště cizí v kruzích mimočeských, a v tom směru je dnes odkázán na souseda německého v první řadě. Byly sice již v poslední době učiněny pokusy získat odbytiště slovanské mimočeské, ale jsou to napořád jen pokusy, které mohou sice i v blízké již budoucnosti přinésti prospěch jednotlivcům, nikoliv ale celkovému českému obchodu a průmyslu. Známa je také rubrika v českých listech, kde se s povděkem kvituje uznání české práce v cizině, nejčastěji v Německu. Upřílišněným nacionalismem si ale český průmysl a obchod toto pole uplatnění svého zbytečně uzavírá.

„Nekupujte od žida a Němce!“ zní vlastenecké heslo. Budiž! Ale mělo v zápětí, že hospodářsky neporovnatelně silnější Němec dal velmi často výhost českému průmyslu a obchodu, ba že i žid po bouřích protižidovských se obracoval aspoň na čas taktéž v leckterém případě na židovské souvěrce, kde dříve objednával u křesťana Čecha. Leckterý pražský živnostník mohl by o tom podati svědectví.

Toho všeho je sobě dnešní sporý ještě český rozvážný průmyslník a velkoobchodník dobře vědom, a nespoléhá proto na působivost hesla „Svůj k svému“,Malý příklad: Živnostenská banka chtěla svůj obchod v Ústí n. L. protokolovati německy »Gewerbebank für Böhmen und Mähren«. Snad z nevlastenectví? Nebylo jí to povoleno, ale nečetl jsem nikde, že by za ten pokus byla bývala někde zrádcována. které se propaguje bez nejvýznamnějšího dodatku Palackého „a vždy dle pravdy“.

Proto také celá akce jménem hesla toho prováděná tak chabé výsledky vykazuje.

Má své nadšence po většině jen v maloobchodnictvu českém, které se pro osobní neb hmotnou nedostatečnost bojí konkurence židovské, a pokud je toto malokupectví antisemitické, žádá sice od svého zákaznictva, aby kupovalo jen u něho, sám ale kupuje vesele od žida, a je-li kdo antisemita od kosti, zůstává svému věřiteli židu i dlužen. Tím neni řečeno, že bych heslu „Svůj k svému“ upíral odůvodněnost v dnešním boji politickému. Ale prováděno má být heslo to „vždy dle pravdy“, to jest poctivě, jen proti politickému nepříteli, jímž je dnes Němec, a i zde také ryze obchodnicky, to jest jen tam, kde za stejných podmínek soutěží Čech a Němec, odpůrce ať již křesťanského neb židovského vyznání.

Jinak bude celá akce ta jen na škodu českého průmyslu a obchodu, a českého vývoje vůbec. Specielně židovského průmyslníka a obchodníka nelze jen tak šmahem vřadit mezi škůdce českého lidu, byť by byl i Němcem výchovou a smýšlením, neboť germanisatorští židé průmyslníci a obchodníci jsou dnes již výjimkou, a kde takovou výjimkou jsou, jsou jí opět mnohdy vinou českého okolí, které nedovede takového žida buď pro sebe získat neb aspoň přiměti vhodným, slušným způsobem k postavení neutrálnímu.

Založí-li takový židovský průmyslník závod svůj v českém kraji, zaměstnává přece jen české dělnictvo a částečně i úřednictvo, a jestli česká veřejnost paušálně mu vytýká, že je vyssávačem lidu, nechť dříve provede anketu u samotného dělnictva a třeba i úřednictva, zdali se mu u vlasteneckého průmyslníka vede lépe než u žida. Nechať podobné žaloby na vyssávání českého pracovníka jsou oprávněny neb ne, o tom však pochybuji ale silně, že by taková anketa vynesla na světlo boží úsudek pro vlasteneckého průmyslníka příznivější.

Průmysl židovský v českém kraji, ať je vlastník podniku i Němec smýšlením, založil celá odvětví, která by při nepodnikavosti české byl na sebe strhl Němec germanisator, a také tento židovský průmysl udržuje lid pracující aspoň doma, kde nepropadává germanisaci, a zachovává kraji samotnému výdělek práce lidu toho.

Jen z krajin se sporým průmyslem stěhuje se český dělný lid do cizí oblasti, na sever český, do Vídně a do Ameriky, kde je, ne-li úplně, přece z převalné části pro národ ztracen.

Kdyby mělo dojít k ideálu našich antisemitů domácích, a všechen židovský kapitál by se vystěhoval z krajů českých, nastala by z toho pro český dělný lid pohroma v pravdě nevylíčitelná, nejen pro lid u židů zaměstnaný, ale pro živnostníky a obchodníky, kteří žijí z dělnictva toho, a pro dělnictvo ostatní, které by nutně vznikající nadnabídkou četných nezaměstnaných soudruhů na svém výdělku utrpělo největší ujmy. Na štěstí je takový ideál páně Vrbův a jiných „křesťanských“ horlivců pouhou utopií. Takovou škodu naši agitátori antisemitičtí místem ovšem vyvolali, když po bouřích protižidovských sice ve sporých případech židé kapitalisté své závody leckde buď zcizili neb rozpustili, a věru škodu dělnictvu takto povstalou páni heslaři nenahradili. Zmizeli prostě buď sami neb jejich rovnocenní stoupenci, kteří v Praze, ve Vyškově a jinde vedli rozdrážděný dav proti židovským příbytkům a krámům, jako zmizeli tehdáž, když docházelo k zatýkání výtržníků.

Jest pro hnutí to významno, že mezi výtržníky protižidovskými nebyl ani jeden z velkých neb malých „vůdců“ zatknut.

Jest právě politický antisemitism dnešní doménou čiré hospodské politiky zbabělců s drzým čelem, kteří se odvažují na žida, buď pod ochranou imunity poslanecké, neb spekulují při žurnalistickém štvaní svém na anonymnost svou, na shovívavost porot a na zastrašenost židů samých, ve schůzích pak na rozpoutanou vášeň davu. Jsou ovšem také antisemité jiného zrna, lidé lepší výchovy, kteří se za surovost a sprostý způsob svých stoupenců z ulice stydí.

Ti mnohdy odmítají také název „antisemita“, jsou dle výroku svého pouze asemité, tedy politiky, v širším toho slova smyslu, kteří sice aktivní, útočný boj proti židům odmítají, ale proti nim kážou společenské a obchodní uzavření. Jsou to lidé, kteří pod suggescí své naučené neb odchované antipatie protižidovské kážou třeba v nejlepším úmyslu prospěti českokřesťanskému lidu, nepromyšlené fráze, které v důsledcích svých vedou přece jen k výtržnostem protižidovské ulice, neboť ta se na takové antisemity neb asemity „vědecké“ a „objektivní“ s pýchou odvolává jakožto na své intelektuelní původce a učitele.

Tito salonní antisemité paušálním svým obviňováním židů dopouštějí se na nich stejného hříchu, jako agitátoři hromující k lidu z pod kandelábrů, na kterých by zasloužili po právu viset, poněvadž odsuzováním celé vrstvy spoluobčanů dopouštějí se porušení základního zákona humanity, spravedlivě soudit, než dojde k úsudku. Nechať jen při svém rozsudku, který tak snadno a s lehkou myslí do světa rozhlašují, při svých kázáních o židovském podvodu, a o židovské lačnosti, uváží, co by tomu řekli, kdyby tak nějaký žid chtěl a směl mluviti paušálně o křesťanském podvodu, o křesťanské lačnosti, anebo ať si jen vzpomenou na infamii německých ztřeštěnců, vytýkajících českému lidu „český cirkl“, a nechť pak uváží, co takové neslýchané urážce českého lidu sami říkají. Nechať si po loňské výpravě kultury evropské do Číny dají přeložit úsudky Číňanů o křesťanských vojskách a sami nechť usoudí, zdali skutečně evropští národové jsou za vše, co se jménem jejím v Číně dělo, zodpovědní.

Jsou konečně ještě lidé třetího směru, lidé v pravdě prostí veškeré rasovní náboženské úzkoprsosti a nevraživosti, nejen nikoliv antisemité, ale ani asemité předem karakterisovaní, ovšem také nikoliv filosemité, co na nich žádný rozvážný žid ani žádati nechce a nemůže, lidé, kterým pouze českokřesťanský lid krví, vírou a tradicí českou je bližší než žid, kteří v rozkvětu českokřesťanského lidu z vlastní síly spatřují větší prospěch pro české cíle, nežli v pozvolném získání židů.

Touží po docílení samostatnosti českého národa bez pomoci židů.

Je to věcí jejich úsudku, jsou-li přesvědčeni, že konečného cíle toho lze lépe dojít bez židů v území českém.

Já pro svou osobu pokládám názor těchto asemitů v nejpoctivějším slova smyslu za nesprávný. Abych to vyložil, odkazuji malou oklikou na rodící se nové směry české politiky, o kterých jsem se již z předu zmínil.

Česká státoprávní politika a sloučený s ní čirý nacionalism se ztroskotaly.

Kolik jen odpůrců stojí českému státnímu právu v cestě! Doma mezi samostatnými státoprávníky různý názor o obsahu práva toho, ^e Vídni kruhové nejvyšší, pak Němci rakouští a mimorakouští, vliv zahraničný, militarism, Maďaři, a nikoliv na konec ostatní Slované, Poláci, strachující se, že by pozbyli vydatné pomoci říše pro pasivní svou zem, Rusíni ze strachu, že by v úplně autonomní Haliči byli Polákům vydáni na milost a nemilost, Jihoslované z obavy, že by v korunních zemích, ve kterých jsou hranicemi roztrženi, silnějším Němcům a Vlachům podlehli, doma konečně organisované dělnictvo sociálně demokratické, a skepse realistů a pokrokářů. o životní schopnosti státu českého se 4 miliony Němců, připravených a vychovaných k tomu, státi se velezrádci státu toho, jakož i skepse o způsobilosti samosprávy, posud tak málo osvědčené, nehledíc k momentům jiným! —

Také se národně populační poměry proti začátku let šedesátých minulého století, kdy se státoprávní Program Palackého stal ideálem pozdější české politiky, značně změnily.

Vystěhovalecký proud český změnil tvářnost Dolních Rakous, především Vídně, tak značně, že hledíc k počtu Čechů v Dolních Rakousích, zasloužila by tato zem stejným aspoň právem název české země jako Slezsko.

Vážný politik český nesmí půl milionu Rakouských Čechů, dnes ovšem neorganisovaných a proto politicky slabých, pustiti ze zřetele. Půjde-li českonárodní politika budoucnosti svým přirozeným směrem rozumného vývoje, bude jednou český živel v Rakousích hrát úlohu zajisté nikoliv poslední.

Evropská koncentrace, kterou předvídal Palacký, vyžaduje nutně koncentraci všečeskou, nikoliv ovšem dle analogie našich Všeněmců, nýbrž koncentraci kulturní, pročež budoucí politika česká bude musit do výpočtu svého brát i Uherské Slováky, na které bude lze působit daleko snáze z organisované české Vídně než z daleké Prahy. Tu stojíme ale opět před otázkou, jakými cestami lze dospěti k sesílení českého lidu, aby tomu velkému úkolu budoucnosti dostál. Dnes je ovšem u nás jasno, že toho cíle domoci se lze jen hospodářskou, kulturní a mravní výchovou lidu toho, ale čas zároveň kvapí, a český národ dnes ještě proti odpůrcům svým přes všechen pokrok slabý, ztrácí napořád z řad svých četné příslušníky odnárodňováním v zemích před Litavou a za Litavou, v byrokracii, ve vojště, v povoláních jiných, vystěhováním do zámoří i vnitrozemským.

A postupuje-li někde český živel v před, je-li někde česká škola vybojována, nějaká posice českým průmyslovým podnikem získána, a raduje-li se naše veřejnost z toho, „wie wir’s so herrlich weit gebracht“, zapomíná se u nás, jak hrozivě mohutně pokračuje německá výbojnost nejen u nás, ale i všude jinde, na Balkáně, v Malé Asii, v amerických, a afrických vodách, a že tento postup Germánstva nutně váhou svou působí na vzpružení našeho Rakouského Němectva, jak pak v Uhersku při zmalátnělosti zdolaného kmene Slováckého postupuje vítěz maďarisace a jak také kulturně, nejen zevně násilnicky, své kořeny v těle slováckého lidu zapouští.

Emancipace hospodářská má pomoci!

Tak zni heslo dnešní, všeobecně uznané. Čeho je však třeba dohánět u nás na poli tom!

Jak počíná se mohutný všeevropský průmysl a velkoobchod strachovat svého gigantického soupeře amerického, a škarohlídové věští již dokonce vpád žluté rasy, až velříše čínská půjde po cestách žaponské renaisance společenské. To je ovšem teprve hudba daleké budoucnosti, ale již dnes porovnejme hospodářskou sílu českého národa s hospodářskou silou jeho odpůrců! Jak malý je celý rakouský průmysl a obchod proti stejnému oboru v Německu, jak nepatrný český proti meckému v Rakousku celém, a jak silný je německý obchod a průmysl i v oblasti české oproti českému!

Při úvaze té vyvstává problém malého národa v celé své vážnosti a nutí k rozjímání, zdali již svrchovaně nekvapí čas s dosažením toho vroucně žádaného osamostatnění se hospodářské síly české! Další pak úvahou z rozjímání toho se vnucující, musí býti, jestli z prostých důvodů prospěšnosti je záhodno pro českou společnost boj proti německé přesile hospodářské rozšířit i proti hospodářské zdatnosti židovské i tam, kde nestojí v područí německé výbojnosti.

Jsou skutečně pracovníci a myslitelé čeští, kteří se patrně úvahám podobným neuzavírají. Jmenuji na př. vedle Zásadského (Naše Doba, ročník 1902.) ještě Svozila, známého horlivého pracovníka, kněze, pokrokovce Slezského, jenž ve svém článku „Svůj k svému“ v Naší Době (červen 1901.) žádá střízlivou organisaci ve smyslu hesla toho proti — Němcům, kdežto Zásadský ještě alury asemitické úplně prost není, vyzývaje sice k organisaci průmyslu a obchodu proti německé přesile, avšak přespříliš v každém židovském podniku spatřuje předstráž němectví.

Obšírněji pak cituji duchaplnou práci Josifkovou „Poznámky k rázu moderního života ústavního“ v Rozhledech z roku 1902. č. 40. a násl. Zde není nejmenší stopy po protižidovské nespravedlivosti, ačkoliv se s důsledky práce té ve všem shodovat nemohu, zvláště pokud jde o nazírání na poměr židů k lidu českému.

Josifek je upřímný, poctivý posuzovatel, jenž plně užívá volné dnes kritiky, vybojované kaceřovaným realismem.

Slabost posice české spatřuje v katolické výchově lidu, která nezná, než autoritářství, kdežto protestantism naučil své vyznávače kázni myšlenkové, osvědčující se též na poli praktické podnikavosti.

Pro tuto výchovu autoritářského katolicismu propadává lid český dle Josifka tak snadno feudalismu a klerikalismu, je nachýlen, nespokojenost svou nad tlakem jej svírajícím projevovat v revolučním občasném výbuchu.

Stejně správně je v citované práci Josifkem usouzeno, že když proti feudalismu a klerikalismu povstal liberalism, ovládaný kapitálem a rutinou, využitkovalo jej pouze němectví.

S názorem tím se úplně shoduji, stejně s jeho důsledkem, že rutinu a kapitál liberalismu nelze přemoci byrokratisováním hospodářské činnosti, jak se to dnes u nás děje zakládáním družstevních a národních podniků společenských, nýbrž usilovným vzděláním lidu, jako universitními extensemi, školami a tak dále.

Lid český a rovněž česká společnost udávající dnes v životě veřejném tón, oné rutiny, Josifkem tak těžce postrádané, nemá.

Nemůže se dle něho obejíti bez rutinérů hospodářského a ústavně politického života.

I to pokládám za správné.

Není rovněž sporu, že žid rutinou tou vyniká stejnou nejméně mírou, jak protestant, neboť i jej naučilo jeho náboženství, vedoucí jej k přemýšlení, oné kázni intelektuelní, která se pak v hospodářském životě tak skvělým úspěchem osvědčila.

A nyní se tažme: Lze tento ohromný intelekt židovský u nás přemoci antisemitismem? Je kámen vržený do oken židovských prostředkem vychovávacím, je jím nadávka žurnalistická? Takový postup hrubého antisemitismu slušní živlové dnešní české společnosti ovšem jednomyslně zamítají, a i v samé katolické moderně ozývají se hlasové proti takovému boji. Uznávají všichni klidně myslící lidé čeští nutnost výchovy lidové, umravněni jeho, odtržení jeho od planého radikálčení. Jaký je ale poměr českokřesťanského člověka k sousedu židovi?

Vedle vyspělého již intelektu židovského a velké rutiny našeho žida v životě praktickém, k níž má náš českokřesťanský člověk býti teprve vychován, pokračuje i umravněni žida. Uvedl jsem již předem s důrazem, že také náš žid na výsluní liberalismu německého duševně i mravně sploštěl, jak jeho soused křesťanský. Posedla i jej touha po zevních okázalostech, po vyznamenáních, řádech, veřejných hodnostech a výsadách společenských. Ba i v tomto procovství překonával svého souseda křesťanského jako pravý parvenu. Antisemitism, vypuzující jej z veřejného, ba až i společenského života, vrátil bohatého žida opět rodině, které se průměrný žid středního stavu nebyl nikdy odcizil.

Nyní opětně žid náš, bohatý i nebohatý, pracuje co nejintensivněji pro blaho rodiny, je nyní celému židovstvu našemu práce pro rodinu ideálem. Žid pracuje pro děti své do úmoru. Nešetří na jejich tělesné i duševní výchově, využitkuje všech vymožeností paedagogických pro děti své, nešetří na útulnosti a pohodlí bytu svého, neboť víc než jindy je mu zase domácnost jeho vším, peníze, které soused křesťan z jeho vrstvy utrácí po hospodách při denním a večerním klepu, věnuje žid, ne-li zcela, aspoň částečně sobě a rodině na pobyt v lázních a na cesty, odkud se vrací všichni osvěženi na těle i duchu. Je zkrátka žid náš daleko větším umělcem životním, než jeho soused křesťan. Tak tedy přes všechny překážky žid český hospodářsky i společensky postupuje. Není vzácným příkladem, že děd byl podomním obchodníkem, otec obchodníkem, vlastníkem krámu a menší reality, syn ale již vyspěl ve velkoobchodníka neb průmyslníka soustředěnou prací dvou, tří generací.^[3]

Náš křesťanský Čech ale, domůže-li se v občanském povolání svém slušného postavení pro syna svého vlastní stav má již za ne dost vzácný, vychovává jej pro úřady, jen když kyne synovi uniforma a pense sebe menší, pro kariéru vojenskou a akademickou, konkurenty přeplněnou.

Žid jedná jinak, má-li více synů, ale pravidlem pečuje o to, aby si ve vlastním svém oboru v synu aspoň jednom nástupce vychoval. V působišti svém osvědčuje pak známou svou eneržii, počítá neúnavně, třeba že se někdy přepočítá, častěji operuje s výsledkem, není úzkoprsý, nebojí se obětí, nešetří na penězích a práci, Ize-li své vědomosti odborné rozšířit, nespoléhá v soukromém životě svém na nikoho, než na sebe, je přes opačné obviňování daleko poctivějším a trpělivějším obsluhovatelem zákaznictva svého, než pravidlem jeho křesťanský konkurent, i kdyby tak činil z pouhé vypočítavosti a z vědomí, že se poctivost a solidnost ne-li hned, zajisté po létech nejlépe vyplatí. Není nedočkavý, aby pro okamžitý prospěch si znemožnil pravděpodobný velký prospěch v budoucnosti.

Naproti tomu českokřesťanský konkurent žida nezapře v četných případech, nepochází-li z tradice velkoměstsko-obchodní, svůj selský původ.

Dovede také pracovat, více však tělesně než duševně, nedbá o rozhled v oboru svém, kdyby proň musil přinášet oběti, je úzkoprsý, malicherný, a nedbá pravidlem, aby si v některém ze synů svých nástupce odchoval.

Rád se spoléhá na jiného, hubuje na vládu, od které čeká ve chvílích politického mudrování všechnu spásu, nedovede k zákaznictvu být tak pozorný a trpělivý jak žid, jedním slovem, schází mu ona rutina, o které Josifek mluví. Tomuto všeobecně doznanému nedostatku hledělo se již před dávnými lety odpomoci sdružením hospodářské činnosti lidu českého. Toto úsilí datuje se od prozíravého Šimáčka a jeho svého času nedosti oceněného „Posla z Prahy“, jenž v dobách vysoké, všechen český život absorbující politiky marně propagoval politiku „hromádkovou“, dnešní politiku drobné práce. Ba již před ním započato se zakládáním známých „Úlů“, spolků konsumních, jimž se však nedostalo poctivců a rutinérů. Konec jejich je známý. Pak došlo na záložny. Ty znamenají v hospodářské emancipaci české zajisté velký úspěch v letech počátečné činnosti své.

Dnes soudíme o nich dosti skepticky. Netoliko skandální četné podvody v některých peněžních ústavech těch podryly důvěru v jejich blahodárné působení, ale též zastaralé hohospodářství i v převalné většině jich, ovšem poctivě řízené. Dnes sice lze s povděkem uznati, že záložny české velké miliony českých úspor soustřeďují, z nichž úroky a výtěžek ostatní plyne do českých kapes, ale zároveň je všeobecný úsudek, že v dnešní podobě a za dnešního vedení české hospodářské činnosti od záložen pobídky k velkému rozmachu hospodářskému nadíti se nelze.

Však český domácí duch podnikavosti nezůstal jen u záložen stát, vrhl se v dobách ještě nedávno minulých na pivovarnictví. Několik akciových a družstevních pivovarů děkuje této čilosti svůj vznik, několik tuctů správních radů si dobře v nich ustlalo, v některých i akcionáři a podílníci dostávají své více méně slušné dividendy, v jiných musí se spokojit s blahým vědomím, že aspoň páni správní radové nepracují zadarmo a že se při tom nepřepracují, že dále několik kmotrů a příbuzných pánů správních radů je patřičně zaopatřeno.

Leč stává i jiných několik národních podniků a některým se dokonce i dobře daří, hlavně v odboru textilním. Zajisté úkaz to potěšitelný.

Ale co říci o tom, že se po desítiletí celá velkými nadějemi a velkým vzletem započatá akce o vlastní českonárodní průmysl a obchod nevzmohla na nic víc, než tucet pivovarů a tucet podniků jiných!? Jak vyznělo jen na prázdno ono nadšení ustavující schůze národohospodářské společnosti české v roku, tuším, 1895., kterou zahajoval — karakteristické pro české poměry — básník Zeyer!? Jsou lidé, kteří s vylíčeným postupem jsou nicméně spokojeni a vidí v něm i pokrok.

Já pro svou osobu rozhlížím se i po sousedech, pozoruji, jak přes všechen švindl v Uhersku dnes více než jinde zdomácnělý, tam vyrůstá silný, mohutnící, den ke dni více domácí průmysl, ochotně se madarisující, a jak i sousedé Němci získávají po tuctech k starému četnému průmyslu svému podniky nové, kdy se přibývání třeba jen jednoho českého nového podniku u nás s jásotem zaznamenává. Sleduji, aspoň pokud mně to možno, rozmach německé sily hospodářské, která zabírá mílovými kroky ohromná území na všech stranách světa a pozoruji hlemýždí krok, jímž se současně béře český obchod a průmysl v před, za patronance advokátů, učitelů a kněží, kdežto jinde zakládají průmysl a vedou obchod odborníci.

A při tom bzučí mně v hlavě rady našich upřímných opravářů: Třeba lid vychovávat! Přednáškami, školami, knihami, universitními extensemi atd.! A výsměšně zdají se mi vyrůstati před zraky lesy německých továrních komínů, a veškeré, miliardy cizího kapitálu jako by se v ohromných žokách rozšklebily k škodolibé otázce:

„Kdy si svými školami a knihami a extensemi vychováte svůj český lid ke konkurenční schopnosti v pravdě světové?

Kdy? V jedné generaci. Snad teprve v druhé, třetí?“ A kde budou zatím národní konkurenti českého národa. Němci, Maďaři, Vlaši, v dobách, kdy vítězství na poli hospodářství národního značí více, než vítězství zbraní statisícových vojsk?

Ba je třeba i v českém národě rozmachu nejen co nejmohutnějšího, ale co nejrychlejšího.

A cesta k rozmachu tomu ukazuje jedině k získání židů a jejich osvědčených vlastností obchodních a neméně jejich hmotných prostředků, jimiž dnes vládnou. Mají naši židé v území českém zajisté zapotřebí v zájmu vlastním, aby čím dříve, tím lépe se národně i sociálně asimilovali a resta k cíli tomu je jim dnes přesně předepsána: Ve svém duchaplném článku „Otázka antisemitismu“ (v „Českožid. listech“ r. 1901 č. 1. — 3.) formuluje dr. Klineberger požadavek, práce pro žida našeho stručně: „Přímá mravnost, — vlastenectví s lidskostí, pokrok s osvíceností“ a dodávám pro svou osobu bez všeho pochlebování: Cestou tou se židovstvo naše počalo již brát, a to vyučeno trpkou školou antisemitismu, upřímněji, než se touže cestou béře dnešní starovlastenecká společnost.

Ta si na konec aspoň ve své inteligenci také uvědomit musí, že získání židovstva je pro věc národní prospěchem posud nedoceněným.

To poznali Maďaři na ohromný svůj prospěch, to poznávají i Poláci, třeba že tam otázka židovská má tvářnost zcela jinou než u nás, kde minoritu as 100 tisíc židů netřeba jinak přizpůsobovat nepoměrně velké majoritě 6imilionové než spravedlivostí v posuzování od osoby k osobě, a taktem společenským.

Antisemitism starých dob středověkých židem bezzemkem, židem ze společnosti vyvrženým opovrhoval, dnešní antisemitism ulice židu závidí a nenávidí jej, závidí mu jmění, duševni silu intelektu a sílu hospodářskou, nenávidí jej slepě jsa slepým nástrojem hierarchie a všeho reakcionářství. Opovržení středověké žida nezničilo, nezničí zášt ani nenávist!! —

Postavit jej snad pod výjimečné zákony? To se po názoru antisemitu snadno dá provést, avšak teprve tehdy, až se celý svět stane tureckou provincií. Prozatím musí se „křesťanská“ Evropa západní spokojit s psanou rovností před zákonem pro žida jak pro křesťana, třeba že v životě praktickém rovnost tu obchází, pokud je jí to možno.

Ale i tento veselý život vezme jednou konec. Již dnes vidíme známky otupělosti a zelhostejnělosti mas v antisemitických výpravách.

Nejostřejší meč se otupí.

Fráze o židovské lačnosti, židovské podvodnosti a pod. již netáhnou, když lid má na očích vlasteneckou lačnost a podvodnost ve vvběru největším, a když posud to slíbené antisemitské království na zemi přijíti nechce.

A jako v lidu křesťanském i v židovstvu nastává změna v nazírání na antisemitisni. Nadávky a zastrašování přestávají vzbuzovat strach, a stejně i výčitkv tak zvaných spravedlivývch o inferiotě žida po stránce náboženské, rasovní, fysiologické a bůh suď ještě jaké, vzbuzují již ien úsměv u žida dbalého své cti.

Žádné blahosklonnosti více, žádné více dvojakosti vlastenecké společnosti v jednání se židem, s nímž jinak jedná před volbami, jinak po volbách, jinak před tím, když jeho služeb potřebuje a jinak, když žid služby ty vykonal. Spravedlivosti třeba! Ta nevylučuje kritiku, a kritiku nejpřísnější, ta nevylučuje odsouzení žida-jednotlivce, když odsouzení toho zasloužil, vždy ale jen jednotlivce, za kterého není celek zodpověděn. Rovněž nežádejte na židovi přeměnu obratem ruky, nežádejte, aby se na povel Váš oblékl do čamary, a překonával Vás ve vlastenčení. Tak by se naše společnost v budoucnosti chovati měla, chce-li podporovati snahu oněch nadšenců židovsko-českých, kteří jakožto praví buditelé národní v souvěrcích svých utužují vědomí příslušnosti židů našich k národu českému a v práci té nedají se odstrašit ani pochybovačným úsměvem svých souvěrců, ani surovostmi českého antisemitismu, ani oněch taky vlastenců, kteří nemají ani slova uznání pro práci tu, jelikož nevyšel ještě antisemitism z mody.

Zajisté se způsob zacházení se židy, jak jsem jej tu právě načrtl, lecjakému našemu vlastenci nezamluví. Vždyť je to tak sladko mít beránka či lépe berana hříchy snímajícího, být „hráčem, pijákem, lenochem, čímkoliv chcete, třeba člověkem průměrně slušným, průměrem nulou, ale mít vědomí, že árská krev a křestní list Vás opravňuje, myslit si o sobě to nejlepší a o sousedu bez křestného listu to nejhorší, a při tom vlastní chabost moci opentlit domácí naučenou frází „o holubičí nátuře slovanské“!

Je tato fráze také jednou z četných konvenčních lží národního života dnešních dnů.

Všechna protižidovská hesla žida nezdolala, stejně nezabránila všechna hesla protiněmecká postupu germánské rozpínavosti a útěcha holubicí nátury nezachránila ani jednu duši slovanskou.

Čeho je ale třeba křesťanu i židovi, je provádět učení z evangelia : Neučiniž jinému, co nechceš, aby tobě činěno bylo, být spravedlivým navzájem a beze strachu před fanatismem jiných. Tato idea sociální spravedlnosti prodírá se pracně sice, ale přece úspěšně na povrch budoucí rodící se společnosti, a není druhé idey, kterouž je posud naše společnost ovládána t. j. idey národnostní nijakž na závadu.

Jen obmezení lidé mohou se strachovat o národnost svou poukazem na socialisaci společnosti. Národnostní cítění našich dnů nemusí být spjato s národem, z něhož původně vyklíčilo. Nemá nic společného ani s rasou, ani s církví, stalo se čistou ideou ethickou, jako idey jiné. Jest moderní idea národnostní, co opětně zdůrazňuji, vědomím příslušnosti k určitému celku lidovému, spjatému společným jazykem, vlastí, společnými vztahy sociálními, hospodářskými, a mravními, čili vědomi přislušnosti k samostatné společné kultuře.

Dnes u nás připínati národnost k rasovní čistotě krve, neb společnosti toho kterého kultu vlastně v pravdě jeho matriky, je reakcionářstvím, které život národů moderních vyvracuje.

Dnes ku př. nositelem a hlavním představitelem národnostní idey germánské je Prus, smíšenec germánsko-slovansko-litevský. — V Uhersku nositelem idey maďarské je uherský pomaďarčený žid a pomaďarčený renegát slovenský (slovácká malá šlechta) par excellence!

Pro Čecha smíšence rasovního, dříve katolíka, pak Husitu, později českého bratra, nyní opět katolíka jest zvláště učení domácího klerikálního antisemitismu, jemuž antisemitští Novohusité jen do rukou pracují, historickou lží.

Jest věru židovský Čech určitého společenského prostředí bližší křesťanu Čechu názorem životním, kulturou, a snahou, než tentýž Čech křesťan svému slovanskému bratru někde v Moskvě, s nímž dovede horovat o slovanské vzájemnosti při poháru vína, jemuž ale jinak zůstává cizím v každém směru.^[4]

Jestli ale proti takovému nazírání mému vyvstanou odpůrcové samozvaní cejchmistři národní puncovny a budou horovat o společné krvi slovanské a cizáctví židovském, pak budou-li chtít býti důslednými, nechť postarají se o to, aby ze Slavína na staroslavném Vyšehradě vynesen byl syn otce Germána z Alsaska a matky židovské, pěvec „Vyšehradu“ Julius Zeyer, jenž v Slavíně českém první a posud jediný spí svůj věčný sen.

---

1. Jak důkladně působil strach před »lidovým« proudem posledních let je patrno na organisaci českého dívčího pensionátu v Praze pod patronancí města Prahy zřízeného, neboť podmínkou přijmutí děvčat do pensionátu toho je křestní list, patrné ahy nějakou židovsko-českou schovankou nebyíy ostatní schovanky uvrženy do nebezpečí požidovštění. To se stalo za »panování« Dra. Podlipného, jehož tělesní orgán při každé příležitosti vytýká židům německé vychování jejich dcer. Stejně i spolek českých advokátů nepřijímal v prvni době svého trvání žida Čecha — bez křestního Jistu. Dnes tento národní radikalism je ve spolku tomto odbyt.
2. Solidarity té dovolává se často česká veřejnost, ba i t. zv. diplomaté žádajíce, aby židé čeští v Čechách působili na souvěrce své na Moravě ve prospěch české věci. Solidarita všeslovanská je prý také takovou silnou pavezou. Proč nedovedou tedy Čechové působit na usmíření ruskopolského rozkolu neb rozkolu srbsko-chorvatského?
3. Tato usilovná práce našeho žida pro rodinu jest mu odpůrci jeho také jako sobectví vykládána. Že prý pro sobeckost rodinnou žid zapomíná na zájem veřejný. Výtka to rovněž lichá. Společnost křesťanská žida vypuzuje ze svého středu, ale zároveň žádá na něm, aby se pro ni obětoval. Zájem svůj vlastní udává při tom za zájem celku. Při vší péči o blaho vlastní rodiny není však žid méně obětavý pro zájem veřejný, pokud jej podporovati může blahočinností, a není ani tak úzkoprsý jako křesťan. Kolik na př. stává nadací založených židy bez ohledu na náboženství stipendistů, a kolik je stipendií založených křesťany přístupných také židovským uchazečům?
4. Poznámka|Angellier dnešní čelný literární historik a esthetik pronáší mínění, že dva lidé stejné povahy a různé rasy jsou si příbuznější duševně, než dva lidé různé povahy téže rasy. Viz: V. Tille, Úvodem do literatury, Praha 1902. Jan Laichter, str. 185.