Slečna Perla/Žebrák

Slečna Perla
Vrah vlastních rodičů	Žebrák	Tombuktu

Údaje o textu
Titulek:	Žebrák
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Le Gueux
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 107–117. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

العربيةfrançais

Přes veškeru chorobu a bídu svou zažil kdys také dnů nepoměrně lepších.

Bylo mu patnácte let, když mu byl těžký vůz dopravní na silnici do Varvillu rozdrtil obě nohy. Od té doby žebral, namáhavě se vláčeje od vesnice k vesnici a od domu k domu a kymácivě belhaje o berlách svých, jež mu byly vytlačily ramena ve stejnou výši k uším. A podobalo se, jakoby hlava jeho vhroužena byla mezi dvěma hrby.

Jak odložené děcko nalezen byl před lety v příkopě kdes farářem billetteským u večer obecného svátku mrtvých: dáno mu bylo proto jméno Všesvat Dušička. Ujalo se ho milosrdenství, ale v nevědomosti jej zůstavilo co do všelikého poučení, ba duševně otrávilo jej douškem jedovaté lihoviny, tu a tam poskytovaným mu místním pekařem. Historie k smíchu! Tak spustl a stal se tulákem, který neuměl jiného nežli po almužně vztahovat ruku.

Druhdy dovolovávala mu baronka d’Avary, že přespat smíval noc v jakési boudě, nastlané slámou, vedle kurníku v poplužním dvoře, přilehlém k zámku: býval také jist, že v čas největší nouze vždy se naň v kuchyni dostane skyvy chleba a sklenky moštu. Mnohdy se i stávalo, že přihodila mu stará dáma s perronu či z okna pokoje svého několik ještě sous. Nyní již byla nebožkou.

Na vesnicích dostával málo co: všady byl znám příliš dobře a za obtíž pokládán, neboť čtyřicet let ode dveří ke dveřím klopýtal takto o klapavě dřevěných svých nohách a v zedraně špinavých svých cárech. Jinam se kams odšátrat si netroufal, poněvadž neznal na zemi jiného než právě zapadlý onen cíp krajinný, tři či čtyři malé ony obce, kde se trudně protloukal životem. Na spůsob ten žebrotou svojí se uskrovňoval a nikdy nepřekračoval hranic, v nichž si byl uvykl se pohybovat.

Nevěděl, zda se prostírá svět ještě dále za stromy, jež vezdy byly obmezovaly jeho rozhled. Ani se potom neptal a snad vůbec bylo mu to lhostejno. A když sedláci, z míry rozmrzení, že stále jen ho vídali u vlastní své kliky, zde či onde naň se rozkřikli, proč se neklidí prosit také do jiných vesnic a ustavičně se plouhá po jedněch a těchže místech, neodpovídal a co nejrychleji se míval ze vrat.

U příležitostech takových pokaždé jímávala jej neurčitá jakás obava před cizinou, přirozeně spočívající v podezíravé nedůvěře stihaného chuďasa, jenž úzkostně leká se náhod a nehod tisícerých: nových obličejů a nadávek, hrozivých pohledů lidí, kteří ho neznali, a četníků, kteří po dvou chodili cestami a před nimiž ze zvláštního pudu schovával se do příležitých křovin, za hromady štěrku a do příhodných výmolů.

Sotva že z dálky kdy spatřil na slunci lesknout se bodáky, ku podivu náhle a rychle sbíral netvornou svoji obratnost a s chvatem všelijak, po rukách, břiše a zádech hledal skrýš: spouštěl se svých berlí, stáčel se do klubka, tiskl se k zemi jak ve brázdě zajíc a otřepené a děravé hadry své zahrabával hlinou.

A přece až dotud žádný z nich nebyl se nad ním zastavil: měl to však v krvi, jakoby tuto bázeň a lest býval zdědil po rodičích svých, jichž nebyl poznal vůbec.

Postrádal všelikého útulku a přístřeší, kdež by volně býval po denní psotě mohl spočinout.

V létě spával kdekoli a v zimě s divotvornou hbitostí loudil se do stodol a chlévů a vzdaloval se vždy dříve, než byl kdo spozoroval jeho přítomnost. Znal každou díru, kudy možno bylo vlézt do stavení. Stálý styk s berlami otužil paže jeho k úžasné síle: toliko prsty svými vydrapoval se vzhůru až na patra s pící, kdež pozdržoval se mnohdy bez hnutí čtyři či pět dní, vyžebral-li jen na obchůzkách svých s dostatek potravy

Žil prostřed lidí jako lesní zvěř, aniž koho znal neb ke komu přilnul láskou. U sedláků vzbuzoval pouze netečné jakés opovržení a liknavé jakés nepřátelství. Přezděno mu bylo Zvonek, jelikož stále se kýval mezi oběma svými berlami jak zvon mezi svými čepy.

Posléz ničeho neměl v ústech po dva dny: nikdo mu ničeho nedaroval a odevšad se odbelhal s prázdnou.

Vidouc jej přicházet, každá hospodyně z daleka již křičela naň od svého prahu:

„Půjdeš odtud, halamo! Sotva tři dny, dala jsem ti krajíc chleba!“

A odmítnutý Zvonek spěšně se uhýbal a dále kolébal k domu sousednímu, kde byl přivítán zrovna tak.

Jedna selka odbývala jej za druhou:

„Nebudeme přec líného toho ničemu živit po celý rok!“

Líný ten ničema míval nicméně hlad každého dne.

Na spůsob ten prošel Saint-Hilaire, Varville a Billettes, aniž kde sehnal otřelého centimu či suché kůrky, Zbývala mu jediná naděje: Tournolles. Za účelem tím však dvě míle musel ujít silnicí a žaludek právě tak prázdný jak svoji mošnu, cítil se tou měrou mdlým, že stěží byl s to pohnout se s místa.

Přes to dal se na cestu.

Bylo v prosinci: polem vál studený vítr, fičel bezlistými větvemi stromů vysázených podél banketů a od západu k východu prudce choulely se oblohou shluky olověně šedých mraků.

Mrzák vláčel se pomalu, namáhavě podpíraje se o dřevěné svoje berly a střídavě došlapuje na schromenou svoji nohu, jež bez chodidla mu byla pozůstala a dole ovázána byla kusem cáru.

Obchvíli usedal na příkop a na několik minut popřával si oddechu. Dravě v útrobě jeho hlodající hlad trápil a soužil ho čím dále tím více. Byl si vědom jediné jen myšlénky a tou bylo slůvko „jíst“. Ale nevěděl kde, jak a co.

Tři celé hodiny klopotil se kostrbatou silnicí, až posléz, nedaleko již spatřiv vesnické zahrady, zrychlil svůj chod.

První sedlák, jehož byl potkal a za almužnu poprosil, obořil se naň zhurta:

„Ještě jsi tu, starý maňase? Což se tě nezbavíme nikdy?“

A schvácený Zvonek šátral se dále. Od každých dveří odháněn byl spíláním, aniž kde se mu dostávalo sousta. Přes to vytrvale a trpělivě obešel celou ves. A na obchůzce své nevyžebronil jediného sou.

Pak se dal k nedalekému dvorci po úvoze rozmoklém deštěm, tak uplahočen a vysílen, že sotva byl s to ku předu zvedat svoje berly.

Leč nevrle odbytí stihlo jej i tam: bylť tehdy jeden ze sychravých a chmurných oněch dnů, za jakých se zatvrzují srdce, podrážďují mysle, zasmušují city a neotevírají ruce, aby dávaly či byly pomocny.

Když takto byl bezvýsledně zaklepal všady, kde jaká chata, zamířil z obce, aby ulehl do příkopu za chalupou otce Chiqueta. Jak obvykle, rázem spustil se s dřevěných svých opěr a s té a oné strany přitisknuv si je k bokům, schoulel se pod drnitý břeh. A mučen hlady, dlouho tak zůstal nehybně, ale příliš byl otrlým, aby odhadl a změřil veškeru svoji trýzeň a bědu.

Čekal, aniž mu známo bylo nač, zaujat jedině matnou onou nadějí, jež nevyhladitelně kotvívá v nitrech lidských: trval v zapadlém brlohu svém a za ledového větru stále jen dychtivě vstříc pohlížel tajemnému onomu přispění, v něž nepřetržitě doufává člověk od nebes či světa, aniž se táže, jak a proč a kým as může mu nadejít.

Hejno černých slepic pobíhalo kolem a za shonu po krmi čile prohrabávalo půdu, jež vyživuje veškery tvory zemské: co mžik ruče nazobly neviditelné zrno či nepostihlý hmyz a po drobných krůčcích pídit se jaly dále.

Zvonek díval se na ně bez jakéhokoli myšlénkového dojmu, načež z nenadání spíše žaludkem než hlavou a spíše pocitem než představou vybavil se v něm názor, kterak jedna z nich, opečená v plameni hořícího klestu, dobře by se dala sníst.

Potucha, že skutek takový znamenal krádež, byla mu chvíle té cizí: vzal kámen, jenž ležel v dosahu jeho dlaně a zručně jím mrštiv, nejblíže se mu naskytající slepici skolil na místě.

Třepajíc křídloma, smrtelně zasažená kura překotila se naznak, co zatím ostatní s kvikem o nízkých ťopkách svých rozprchly se na vše strany.

Zvonek se vysoukal z příkopu, zmohl se kvapně na svoje berle a co nejchvatněji doklopýtal se k dokonávající své kořisti.

Co shýbal se po malém černém tílku, na hlavě rudě potřísněném prýštící se krví, do zad mu dopadl tak prudký úder, že obě hole jeho vymkl mu zpod paží a na deset kroků vpřed povalil jej k zemi.

A otec Chiquet, rozkaceně vrhnuv se na záškodníka, krutě jal se ho zasypávat ranami: ráz na ráz bušil do něho pěstmi, tloukl a bil jej koleny a dupal po něm nohama.

Nebohý mrzák, jenž nijak nebyl s to se bránit, jen svíjel se za úpěnlivého stenu.

Pak seběhla se domácí čeleď a po příkladě hospodářově neváhala žebráku přidávat výpraskem.

Konečně, když všickni sami byli umdleli řeží, sebrali stýraného tuláka, odnesli a zavřeli jej do kozího chlévce, načež posláno bylo pro četnictvo.

Napolo mrtev, skrvaven bitím a zmořen hlady, bez pohnutí zůstal Zvonek ležet na slámě.

Schýlil se večer, na to se stemnila noc a posléz vysvitlo jitro.

A strýzněný chuďas dotud nepozřel jediného sousta.

K polednímu dostavili se dva četníci: obezřetně otevřeli chlévcové dvéře, domýšlejíce se odporu, neboť otec Chiquet tvrdil, že jej byl žebrák přepadl a že s těží jen se byl ubránil jeho útoku.

Brigádník vzkřikl:

„Vzhůru, chlape, vstávej!“

Zvonek nebyl však s to sebou pohnout: pokoušel se sice, aby se nadzvedl na své pahýly, ale veškero úsilí jeho bylo marno.

Četníci shlevávali v tom přetvářku, úskočnost a zlobu a oba, ten s jedné a onen s druhé strany, bez průtahu se chopili pobudy a co bezohledně častovali ho šňupkami a štulci, vysadili jej na jeho berle.

Zmocnila se ho polekanost: vrozená ona úzkost tulákova před žlutě kovanými šavlemi a plachá ona bázeň, jakou pociťuje zvěř před lovcem a myš před kočkou.

A s vynaložením nadlidské námahy zdařilo se mu udržet se na nohou.

„Vpřed!“ rozkázal brigádník.

Dal se s místa.

Všichni příslušníci domácí sledovali odcházejícího pohledem: ženy mávaly mu v zápětí pěstmi a muži vysílali za ním úšklebky a kletby.

Konečně ho měli s krku — pěkné odlehčení!

Vzdaloval se prostřed obou svých ozbrojených průvodců: zmohl se k silám přímo zoufalým, jež vystačily mu právě, aby se vlekl ještě až do soumraku, ale duševně všecek byl tak zmalátněl i zjevem zároveň, že nijakého ponětí a zdání neměl, co se s ním dálo a sběhnout mělo dále.

Lidé, kteří jej potkávali, stavěli se a obhlíželi ho, načež mumlali pro sebe:

„Vida, zloděj!“

K večeru octla se eskorta na okresní stanici.

Tak daleko nebyl dotud nikdy. Nedovedl si představit, co se s ním bylo událo, a nechápal, co vše vůkol něho znamenalo a co jaký mohlo mít proň význam příští. Veškery ony netušené strašlivé věci a nepovědomě jiné a nové tváře a domy jímaly jej hrůzou.

Neozval se hlesem: nemělť, co by řekl, neboť naprosto nerozuměl ničemu. Ostatně dávná již léta nemluvíval na nikoho a takto byl téměř odvykl si užívat jazyka svého vůbec. Ba myšlénky jeho samy příliš byly zmateny, aby se jakkoli utvářet mohly v slova.

Uzavřen byl do místní šatlavy.

Četníkům ani na mysli nezatanulo, že by mohl mít hlad, a bez dalšího povšimnutí nechali jej do zítří.

Zrána, když se brigádník objevil, aby ho předvedl k výslechu, našel jej na podlaze mrtvého.

Podivné překvapení!